Sweet child in time
You’ll see the line
The line that’s drawn between
The good and the bad
See the blind man
Shooting at the world
Bullets flying taking toll
If you’ve been bad,
Lord I bet you have
And you’ve not been hit
By flying lead
You’d better close your eyes
And bow your head
Waiting for the ricochet
Bradavice; 21. května 2011
„Super, Grangere!“
Joshua téměř upadl, když jej zmijozelský odrážeč Caddock Bletchley poplácal po zádech. Unaveně se usmíval a v ruce hrdě zvednul do výšky Zlatonku. Třetí zápas v sezóně, třetí vyhraný zápas. Byl to skvělý pocit. I když o dnešním vítězství poté, co porazili Nebelvír a Havraspár, nikdo nepochyboval – mrzimorské družstvo nebylo považováno za silného soupeře.
Slyšel jásot diváků, byť jen ze strany, kde seděli zmijozelští. Na to si už pomalu začínal zvykat. Kolem něj přistávali i ostatní členové týmu. Kapitánka Edith Greengrassová se k němu rozeběhla.
„Máme to doma!“ křičela. „Miluju tě, Joshuo,“ přitiskla si ho k sobě. Joshua se začervenal.
Profesorka Hoochová vyhlašovala výsledky a kolem vítězného družstva se začali tlačit gratulanti – hlavně zmijozelští studenti a učitelé. Mezi prvními přišel hrdý Snape a pogratuloval osobně všem hráčům týmu. Po něm následovalo několik učitelů – včetně Nevilla Longbottoma a Megan Jonesové, která je učila přeměňování, přestože patřili k nebelvírské koleji. Přišlo i několik studentů z jiných kolejí – těch, co měli nějaké osobní vazby k zmijozelským hráčům. Nebylo jich však mnoho. Zmijozelští přátele mimo kolej příliš nemívali. Po chvíli se k Joshuovi prodrala Vicky, následovaná Teddym, kousek za nimi v barvách Havraspáru dobíhal Morgan Flack.
„Joshuo, gratuluji, byl jsi skvělý,“ dala mu pusu na tvář.
„Bezva práce, Joshi,“ podal mu ruku Teddy.
„Jsi třída,“ poplácal ho po zádech Morgan.
„Díky. Jsem rád, že jste přišli,“ usmíval se Joshua. „Jen…“ Rozhlížel se kolem sebe, jestli neuvidí Jamese.
Vicky si jeho pátravý pohled vyložila správně. „Nesmíš se na něj zlobit, Joshuo, je to pro něj těžké. Do poslední chvíle čekal, že by Nebelvír ještě mohl pohár získat. Víš, vyhráli jsme s Havraspárem i Mrzimorem, kdybyste-“ Joshua sevřel rty a Vicky, když uviděla jeho výraz, zmlkla uprostřed věty.
„Jistě, Vicky. Moc mě mrzí, že jsem ho zklamal. Chápu, že si celou dobu přál, abych z toho koštěte spadnul.“
„Tak to není, Joshi! Máme samozřejmě radost, že tobě se daří. Víš… jen… ten pohár asi teď vyhraje Zmijozel. Famfrpál je váš, navíc ty body. Celý rok to, co dělá Snape… to přece víš, že jiní učitelé vám nic takového nedělají, takže se to v jiných předmětech nevyrovná. A ty poslední body, jak nám strhla McGonagallová… my jsme byli tři a ty jen jeden, takže zase problém pro Nebelvír… To přece musíš chápat, že je to pro nás těžké.“
„To naprosto chápu,“ procedil Joshua skrz zuby a odvrátil se od ní.
„Joshuo, pojď, jdeme se fotit do kroniky a taky do Denního věštce,“ odtáhnul ho Scorpius. „Nechápu, proč se s nimi pořád bavíš. Ty máš přece na víc.“
Joshua se zamračil, Scorpiusovi ale neodporoval, a přátele opustil bez rozloučení.
…
Po focení spolužáci odnesli Joshuu na ramenou až do společenské místnosti, kde byla nachystána oslava. Bylo to úžasné. Doby, kdy se od něj všichni odvraceli, připadaly Joshuovi nenávratně pryč. Už si ani nevzpomínal, kdy naposledy mu někdo něco vyvedl. Flint, Avery a Rahman mu po většinu času šli uctivě z cesty a Scorpius Malfoy spolu s Williamem Silverem mu neustále dávali najevo, jak moc stojí o jeho přátelství. Navíc se ho stále ptal Edward Bole i nová prefektka, jestli je vše v pořádku.
Jediný, kdo se neúčastnil všeobecného veselí, byli dva studenti pátého ročníku – Bleddyn Gamp, o němž Joshua věděl, že je jediným zmijozelským vlkodlakem, který zůstal v Bradavicích, a Willbur Burke, bratr toho, jehož musel zabít. Oba dva byli většinou spolu a na Joshuu, pokud se mu nedokázali vyhnout, se tvářili vyloženě nepřátelsky. Mrzelo jej to, on sám proti vlkodlakům nic neměl, naopak – Lovellu měl upřímně rád. Byla první, kdo tu byl na něj milý, a, možná naivně, se domníval, že to nebylo jen kvůli jejím povinnostem prefektky. Rád by věděl, kam vlastně šla, co se s ní stalo. Nenašel však odvahu zeptat se Bleddyna, a už vůbec ne vlkodlaka z jiné koleje. Možná by to mohla zjistit Vicky přes Marigold, napadlo jej.
Přestože Joshua mlčenlivost, na kterou byl upozorněn ministerskou bystrozorkou, dodržel – a byl přesvědčený, že ani ostatní nic neprozradili – všichni věděli, co se tu noc stalo. Samozřejmě, že neznali všechny podrobnosti, ale vědělo se, že ten mrtvý na ně zaútočil v podobě vlkodlaka a že se dokázali ubránit. A čím méně věděli, tím fantasknějších rozměrů celá událost nabývala. Vlkodlaci nebyli už dva, ale jejich počet postupně vystoupal na deset. Záchranu dětí spojovali s bystrozory vedenými Harry Potterem, které záhadně přivolal James. I vyvolání ohně spojovali nyní spíše s Harrym, někteří s Jamesem. Pouze zmijozelští si fakt, že jejich spolužák uhořel, od počátku spojovali s vlastní zkušeností s Joshuou. V jiných kolejích však o tom nevěděli – k zásadám Zmijozelu patřilo nešířit nic o svých členech mimo kolej. Všem, bez ohledu na kolej, však došlo, že studenti, kteří školu naráz opustili, byli vlkodlaci. Nevěděli však, snad až na sourozence členů Smečky a na čtveřici z Doupěte, že tu ještě dost velká část Smečky zůstala. A od nikoho z nich se to ani nedozvědí.
Oslava se chýlila ke konci, bylo už dost pozdě večer, když si Joshua vzpomněl na Harryho a taky na matku, jak by na něj byli hrdí, kdyby tu mohli být s ním. Napřímil se. Je lepší než James. On vyhrál své koleji pohár. Musí jim to napsat hned, ještě večer. Vytáhl z poličky pergamen a pero.
Dopisoval už druhý lístek, když jej ze soustředění vytrhl nepřátelský hlas: „Naše celebrita píše matince? Možná ani nemusíš, ona se to už nejspíš dozvěděla od svého… milence.“
Joshua zvedl hlavu a uviděl nad sebou nepřátelský pohled Willbura Burkea.
„Cos to řek?“ zatnul pěsti.
„Milence. Ty o tom nevíš? Tak to jsi na koleji poslední. Viděl jsem ji, jak odchází od Snapea. V půl šestý ráno. Předminulou sobotu. Ještě si upravovala vlasy. Použila zastírací kouzlo, ale pozdě, až když vyšla na hlavní chodbu. Tady ve sklepení si asi myslela, že ji nikdo neuvidí.“
„Lžeš!“
„Proč bych to dělal? Zeptej se jí, když mi nevěříš. Co tam tak mohla dělat… No, ostatně to, že je k určitým věcem svolná, vědí všichni, že…“
„Drž – tu – svoji- špinavou – držku!“ Joshua stisknul zuby k sobě a snažil se ovládat.
Zábava v kolejní místnosti utichla. Studenti je mlčky sledovali, a když viděli Joshuův výraz, pomalu opouštěli svá místa a mířili potichu ven ze společenské místnosti.
„Burke!“ zařval prefekt Edward Bole, „Zmlkni! Heddo,“ oslovil novou prefektku, která se už blížila k nim, „prosím, odveď Joshuu do ložnice.“
„Ne,“ podíval se Joshua klidně na prefekta. „Já jsem nic neudělal. A hodlám tu dopsat dopis. Ať odvede jeho,“ ukázal bradou na Willbura, který zbledlý stál stále nad ním.
„Joshuo, jsem prefekt. Chci, abys mě poslechnul. A není pravda, že jsi nic neudělal. Mluvil jsi hrubě na svého spolužáka.“
„On si začal.“
„To máš pravdu. S ním si promluvím já. Ty jdi, prosím, s Heddou.“
„Dobře, Edwarde,“ přikývnul Joshua. „Jen dopíšu ty dopisy.“
„Já s ním tady počkám, Edwarde,“ posadila se k Joshuovi Hedda Crockettová.
„Wille, pojď,“ pokynul prefekt mladému Burkeovi. „Ty taky, Bleddyne, to, co chci probrat s Willem, se týká i tebe.“ Oba chlapci vstali a následovali jej.
Joshua v klidu dokončil poslední větu, podepsal se a oba pergameny zapečetil.
„Odnesu to do sovince. Chci, aby to šlo ještě dneska.“
Hedda chvíli zaváhala. Joshua ji zvědavě pozoroval, věděl, že ho už nechce samotného pustit. A že mu nechce ani odporovat.
„Bude už téměř večerka. Vadilo by ti, kdyby to tam odnesl někdo jiný?“ Aniž by čekala na odpověď, obrátila se na zmijozelského odrážeče, který celou dobu obdivně Joshuu pozoroval. „Caddocku, byl bys tak laskav?“
„Jasně, už běžím. Komu to je?“
„Je to tam napsané,“ vysvětloval Joshua trpělivě. „Tenhle je mámě, Hermioně Grangerové.“ Dal první svitek to chlapcovy pravé ruky.
„Vím, jak se jmenuje tvoje máma, Joshi,“ usmíval se Caddock potěšen, že je pověřen tak důležitým úkolem.
„A tohle mému kmotrovi, Harrymu Potterovi.“
„No, jo, kmotrovi, jasně,“ mrknul a rozběhl se ven.
„Tak půjdeme, Joshuo?“ zeptala se nervózně prefektka.
Joshua vstal a trochu posměvačně se na dívku podíval. „Půjdeš se mnou i do umývárky?“
„No, to… samozřejmě, že ne. Ale jdeš už spát, že?“
„Jistě, šéfe,“ ušklíbl se Joshua a vydal se k ložnici.
Vešel do předsíňky, z které se vcházelo do chlapeckých ložnic i umýváren a z ložnice pátých ročníků uslyšel hlas Edwarda Bolea.
„Ne, nenadržuju mu, Wille. Samozřejmě, že vím, že je syn mudlovský šmejdky. Ale to je úplně jedno. Nesmíš ho rozčilovat. Divím se, že jsi to právě ty nepochopil.“
„Co jsem měl pochopit,“ brblal Willbur.
Joshua se zastavil.
„Ty skopová hlavo,“ ozval se protáhlý hlas mladého vlkodlaka, „on může být jednou novým pánem. Usmaží si tě kdykoli k večeři, když zvládnul i tvýho bratra. A pak mu to nejspíš projde, když je pod ochranou Snapea. To sis nevšimnul, kolik času mu věnuje? A není divu, jestli chrápe s jeho matkou.“
„Já bych to formuloval asi trochu jinak, Bleddyne,“ uslyšel znovu hlas prefekta. „Ale jedno je jasný. Jsem raději, když je na mé straně než proti mně. A osobně doufám, že to tak zůstane i nadále. Takže to vezmi laskavě na vědomí a zařiď se podle toho.“
………………….
Bradavice; 26. května 2011
Byl čtvrtek a Joshua se už nemohl dočkat konce vyučování. Do půl páté budou mít Obranu proti černé magii s Mrzimorem, pak mu začne jedno z mála volných odpolední, které mu zbylo. V úterý pokračoval v mimořádných hodinách se Snapem, ve středu, v pátek a v neděli měl až do konce měsíce školní tresty.
Battley přinesl do hodiny několik myší a studenti si měli prakticky procvičit jejich dočasné znehybňování. Kouzlo měli sice probrané teoreticky, prakticky to však bylo o dost těžší.
Joshua byl ve čtveřici s mladým Malfoyem, Williamem Silverem a Gemmou Zabiniovou. Ta se právě vrátila ze svatby svého staršího bratra Blaise.
„Připravte se,“ řekl William a vypustil myš z klícky.
„Arresto Momentum!“ namířila trojice hůlky, myš však utíkala dál.
„Proč to pořád nejde,“ řekl otráveně Scorpius.
„Říkáte to správně, ale pohyb hůlkou je málo propracovaný,“ upozornil je Battley. „Zápěstí musíte mít uvolněnější, pohyb musí být jako byste psali velké C naležato, zprava do leva. Ukažte mi to teď všichni pomalu. Správně,“ spokojeně přikývnul. „Teď mi to ukážete jeden po druhém. Začněte, pane Malfoyi,“ bystrozor vrátil myš zpět do klece.
„Arresto Momentum!“ mávnul Scorpius hůlkou, sotva učitel otevřel dvířka.
„Výborně,“ usmál se Battley, „připravte se, pane Grangere. Za chvíli se probere.“
Myš uběhla sotva dvacet centimetrů, když znovu strnula uprostřed pohybu, po zásahu Joshuy.
V polovině dvouhodinovky již celá čtveřice zvládala kouzlo zcela bezpečně a začali se trochu nudit.
„Densaugeo!“ namířil na myš hůlku William Silver a myšce začaly růst rychle horní přední zuby.
„Finite!“ zareagoval Scorpius a růst zubů se zastavil.
„Exsanguineo,“ řekla potichu Gemma a zakroužila svou nezvykle černou hůlkou. Myš se začala sesychat, až po několika minutách skončila v podobě vysušené mumie.
„Ty jo, to je dost dobrý. To neznám. Odkud to umíš?“ hvízdnul obdivně Scorpius.
„Od bráchy,“ odpověděla potichu Gemma a strčila myš do kapsy.
„Jde to vrátit?“ zeptal se William.
„Ne. Aspoň Blaise to neumí.
„Teda, ale pak je to vlastně vražedná kletba!“ vykulil oči William.
Gemma se ušklíbla. „Brácha si taky nehraje. Pracuje. A učí mě, protože tady nám nic pořádného pro jistotu neřeknou. Nový temný pán začal hledat spolupracovníky i u nás,“ šeptala.
„To ti řekl tvůj bratr?“ zeptal se potichu Scorpius.
„Ne. Nic neřekl, byl hrozně tajemný. Ale měl pár narážek, takže mi to došlo. Nový pán nebude tak slabý a neschopný, jako ten, který se nechal tak hloupě porazit,“ ušklíbla se.
„Nemluv tak,“ zamračil se William. „To se ti to mluví, když už je mrtvý,“ řekl potichu. „Chtěl bych tě slyšet, jak bys o něm mluvila, kdyby neprohrál.“
„On je snad úplně…“ zvedla své krásné oči v sloup Gemma. „Copak nechápeš, Willie,“ řekla pak pomalu a podívala se na něj, jako by byl malé dítě, „že prohrát je totéž jako být slabý a neschopný? Kdyby nebyl, tak by neprohrál, to je přece jasný všem.“ Podívala se na Scorpiuse, jako by od něj očekávala souhlas.
Scorpius po chvíli přikývnul. „Je to tak. Kdyby byl opravdu silný, tak ho nemohl porazit. Gemmo, ale jsou věci, o kterých se nemluví. Před nikým. Zvlášť ne před-“ zarazil se.
„Zvlášť ne přede mnou,“ dopověděl za něj klidně Joshua. „Vždyť nic nového neřekla, Scorpiusi. Jen pár dohadů. O novém pánovi se přece mluví pořád dokola od toho proroctví. Jenže to je tak zmatené, že to musí být nesmysl.“
„Táta říká, že se proroctvím věřit nemá,“ přidal se William Silver. „Říkal, že kdyby mu nevěřil ten, jehož jméno nevyslovujeme, tak by ho ten… tvůj kmotr neporazil.“
„Třeba není zmatené. Třeba jsme mu jen pořádně nerozuměli,“ podotknul Scorpius.
„To je jedno. Trellawneyová minule přišla na francouzštinu úplně opilá. Fakt její bláboly nebudu brát vážně. Dej mi tu myš,“ požádal Joshua Gemmu.
„Co s ní chceš dělat?“
„Prozkoumat ji,“ pokrčil lhostejně rameny.
…
Po hodině si Joshua vlezl i s myší k jezeru a schovaný za rozložitým dubem zkoušel na mumifikované tělo myši různá kouzla, která se učili nebo která zjistil sám z knih. Žádné nefungovalo. Musí odhalit protikouzlo. Kletbu, kterou Gemma použila, neznal a zdála se mu hodně nebezpečná. Je ale ještě jedna možnost, kterou nezkoušel.
„Ceachtar sláintiúil,“ namířil hůlkou na tělo myši. Stále se nic nestalo.
Možná by šla zastavit v průběhu, přeci jen trvalo téměř čtvrt hodiny, než myš seschla.
Rozhlížel se, zda neuvidí zvíře, na kterém by mohl svou úvahu ověřit. Kousek dál plulo několik kachen a kačerů. Vytáhl z kapsy zbytky rozdrobené sušenky a začal jim je sypat. Ptáci připluli brzy blíž.
„Aresto Momentum!“ namířil na jednoho z ptáků hůlkou. Kačer ztuhnul a ostatní se rozprchli. „Exsanguineo,“ zkusil a snažil se co nejvěrněji napodobit krouživý pohyb hůlkou, který dělala Gemma. Pták se začal pomalu měnit. Joshua chvíli jen ohromeně zíral, vypadalo to děsivě.
„Finite!“ Kačer přestal ztrácet tekutiny, do původní podoby se však nevrátil. „Ceachtar sláintiúil,“ zkusil znovu, a k jeho velké radosti kačer za několik minut nabyl své původní velikosti. Po chvíli se probral a odplul, jakoby se nic nestalo.
Joshua ho pozoroval s vítězným úsměvem. Mrtvolu myši, která stále ležela vedle něj, chytil za ocas a hodil do jezera, co nejdál dokázal.
…
Šel zvláštní krajinou, tak jinou a tak známou. Pod nohama se mu vlnila tráva, měla namodralou barvu, Joshua ale věděl, že to tak má být. Věděl, že chmýří pampelišek má být stříbrné, stejně stříbrné jako nebe prozářené mnoha hvězdami. Nesvítilo zde slunce, a přesto tu bylo světlo. To světlo bylo podstatou tohoto světa, tento svět byl světlem.
Šel podél čistého potoka a slyšel jen zpěv ptáků. Cítil zde zvláštní klid, jaký cítíme na místě, kde jsme kdysi byli a kde jsme se cítili v bezpečí. Přestože si nevzpomínal, kdy tu byl a zda tu vůbec byl, věděl, že sem patří.
Po cestě proti němu šla dívka. Měla na sobě oblečené splývavé modré šaty, dlouhé vlasy měly barvu zdejšího zvláštního nebe a přes ně měla volně přehozen jemný měňavě stříbřitý šátek, který jí rámoval tvář a zdůrazňoval její vznešenost. Byla nepozemsky krásná, stejně jako tato země. Příliš krásná, než aby to byl schopný vyjádřit slovy. Když k sobě přišli blíž, uvědomil si, že to není dívka, ale mladá žena. Přistoupila až k němu a podívala se mu do očí. Teď si jejím věkem nebyl vůbec jist. Tvář byla krásná, ale oči… ty oči v sobě měly moudrost tisíciletí, radost všech matek, které poprvé držely v náručí své novorozené děti, a smutek všech matek, které kdy své syny předčasně ztratily.
„Ty nejsi člověk,“ poznamenal.
„Ne. A ty?“
„Kdo jsi?“ nechal bez povšimnutí její otázku.
„Oslovil jsi mě první, Jehošuo. To je zvláštní. Málokdo ze smrtelníků to dokáže. Málokdo ze smrtelníků se na mě vydrží byť i jen dívat. Jsi smrtelník, dítě?“
„Nerozumím. Kdo jsi?“
„Svéhlavé dítě,“ zasmála se žena. „Jistě, jak jinak, synku. Vždycky jsi byl. Jinak bys nemohl být tím, kým jsi.“
„Kdo jsi?“ zeptal se po třetí.
Žena se znovu rozesmála. „Špatně položená otázka, Jehošuo. Kdo jsi ty?“
„To přece víš, vždyť mě nazýváš jménem. Ty víš, kdo jsem.“
„Ne, nevím. Znám tvá jména, ale to neznamená, že vím, kdo jsi. A kým budeš. Je to zvláštní, protože vím téměř všechno, ale tohle ne. Patříš k těm několika ze svého lidu, u koho to nevím. Protože u tebe to není dáno. Ty patříš k těm, co budou volit. Můžu položit jen otázku, ale odpověď bude na tobě. Jsi Princ lidí nebo Syn světla?“
„To je v rozporu?“
„To je dobrá otázka, Tuathalle. A je z těch, na které budeš muset hledat odpověď ty.“
„A proč ne ty, paní? Jsi moudřejší.“
Žena se zachmuřila a v jejích očích převládla bolest. „To po mně nemůže nikdo chtít.“ Odvrátila se od něj.
„Počkej! Počkej ještě!“ zakřičel na ni. „Neodcházej, prosím. Chci se tě zeptat na tolik věcí…“
„Dobře. Můžeš mi položit ještě tři otázky. Co tě zajímá nejvíc, dítě? Važ pečlivě.“
„Kdo je nový temný pán?“
„Slepý muž.“
„Neodpověděla jsi mi.“
„Bude ti to muset stačit. Má oči a nevidí to, co je očividné. Má uši a naslouchá jen sobě.“
„Kdo je tím, kdo jej zastaví?“
„To přeci víš, synku. Proč by ses jinak ptal?“
„Nevím,“ prohlásil sveřepě.
„Máš ještě jednu otázku,“ nenechala se zviklat žena.
„Kdo ještě mohl volit?“ zeptal se Joshua.
„Je zvláštní, že ze všech otázek, které tě zajímají, se ptáš zrovna na tohle,“ usmála se. „Vždy jsi to přece byl ty. Jsi Atâra. Ustanovený. Probuzený a znovu probouzený. Dítě kráčející časem. Volil jsi a budeš volit.“
„Už vím, kdo jsi. Rozsvětitelka. Gimilnitîr. Druhá z Osmi,“ řekl s úctou.
„Vzpomněl sis, Arhildore. Ano, to je jedno z mnoha jmen, kterými mě nazývají.“
Sehnula se a utrhla ze země odkvetlou pampelišku. „Ale teď ještě spi. Ještě máš čas.“ Foukla do pampelišky a Joshuu obklopilo stříbrné chmýří.
Točilo se kolem něj stále rychleji a rychleji. Ocitl se v kroužící bílé mlze, ve víru, který ho odnášel z tohoto světa. V hlavě se mu míhaly zvláštní obrazy – divné oči té paní, mladé a staré současně. Hřejivé i chladné. Laskavé i studené. Viděl nekonečně bílé světlo jasnější než tisíc sluncí zachvacující budovu za budovou velkého města. Viděl přílivovou vlnu, která mířila na pobřeží plné nic netušících lidí. Viděl vlaky odvážející černovlasé děti s udivenýma očima travnatou plání někam do neznáma. Viděl hroutící se hořící vysoké budovy stojící vedle sebe jako dvojčata a lidi, kteří vyskakovali z jejich oken. Viděl asijskou dívenku se spáleninami na nahém těle, jak běží a zoufale křičí uprostřed dalších vyděšených dětí. Viděl matky snažící se kojit své černé děti z prázdných prsů a jejich vyhaslé oči. Slyšel zpěv z pláně plné černých tančících lidí v legračně svátečních šatech. Viděl na kost vyhublé děti s oholenými hlavami, které ukazovaly zvláštní čísla vytetovaná na pažích. Viděl vojáky s nohama zčernalýma mrazem a jiné s hlavami roztříštěnými kulkami, sekyrami či kameny. Viděl vylidněná města, na jejichž ulicích leželi mrtví i dosud živí s černými boláky pod rozedranými šaty a cítil všudypřítomný mrtvolný zápach. Viděl zahradu s rozložitými stromy se stříbřitými listy, z níž na něj padal zvláštní klid i tíseň současně, protože byla koncem i začátkem. Viděl vodu, jak zaplavovala svět. Slyšel nekonečně krásné zářivé dívky a ženy, které tančily a zpívaly na louce podobné té, na které byl. Viděl jejich muže, jak seřazení do vzorných vícestupů strojově přesným krokem pochodují k pevnosti ukryté v horském údolí a věděl, že mnozí, ne-li všichni, padnou. Vše tu bylo najednou a vše tu bylo znovu a znovu. Pak to vše zmizelo.
Ležel ve své posteli, kolem něj zatažený zeleno stříbrný závěs. Mnul si oči a usilovně se snažil vybavit si sen, který se mu zdál. Musí si vzpomenout, byl si jist, že to bylo důležité. Měl neodbytný pocit, že ve snu našel odpovědi na otázky, které jej večer před usnutím napadaly – jak je to s tím novým temným pánem, o kterém mluvila Gemma? A souvisí to nějak s proroctvím bláznivé Trelawneyové? Vybavila se mu však jen tvář matky. Zdálo se mu o matce? Zamračil se, vzpomněl si na to, co říkal bratr toho mrtvého vlkodlaka. Téměř už na to zapomněl, nepřikládal tomu velkou váhu. Byl přesvědčen, že to Burke říkal jen proto, aby mu ublížil. Jeho matka by přece… To není pravda, protože to zkrátka být pravda nemůže. Máma má přece ráda Harryho, i když chápal, že to nemůžou přiznat navenek.
Otočil se na druhý bok a přestal na to myslet. Nebude si lámat hlavu hloupostmi, je toho tolik důležitějšího – jak zvládne první ročníkové zkoušky, jestli jim nic na poslední chvíli nezabrání získat školní pohár, jak dopadne nesoutěžní zápas dvou nejlepších družstev na konci školního roku, který samozřejmě musí také vyhrát… A pak konečně prázdniny, kdy bude zase s ostatními v Doupěti a bude všechno tak, jak dřív… A taky konečně uvidí Furtunu, kterou navštíví v dračí rezervaci v Rumunsku. Nemá smysl myslet na řeči bláznivých a hloupých lidí. A ten sen… vždyť sny takové bývají – bláznivé, zmatené a nedůležité.
Zavřel oči a znovu usnul. A ze spánku se usmíval.
Poznámka:
Tuathall je gaelské jméno, znamená „princ lidí“. Ještě se s ním setkáme. Arhildor znamená totéž v jiném jazyce, který zde nebudu ještě prozrazovat.
650 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...