Kapitola osmá – Nečekaná spolupráce

„Lidé by se neměli posuzovat podle činů, ale podle pohnutek, které je k těm činům vedly.“

Johannes Mario Simmel

 

Konečně! Věděl, že se jeho trpělivost nakonec vyplatí. Nastala chvíle zlomu v tom nekonečném čekání a mírné nejistotě, zda opravdu pátrá na tom správném místě. Pomalu kráčel skrz déšť k vykopané jámě. Z vnějšku chladně klidný jako vždy, ale uvnitř se nedokázal ubránit napjatému očekávání a vzrušení.

Nevšímal si kopáčů, kteří se krčili stranou na rozbahněné zemi pod dohledem jednoho z jeho věrných a zastavil se až přímo nad temnou jámou. Přestože všude kolem panovala až na pár pochodní mokrá tma, pro jeho oči nebyl ani nejmenší problém zaměřit předmět mírně vystupující z rozkopaného bahna dole. Zachytil na něm i znaky, které ho s konečnou platností utvrdily v tom, že našel to, co tak dlouho hledal.

Přejel pohledem na zkroucenou mrtvolu muže. No, jistě. Tuhle komplikaci tak nějak očekával. Pojistili se proti případným zájemcům o využití toho mocného předmětu a vytvořili kolem ochrannou zaklínačskou hranici.

„Ratusi…“

Okamžitě k němu přistoupil upír, který ho přišel o nálezu informovat.

„Ano, Ynemeren?“

„Máme mezi zajatými i nějaké čaroděje?“

„Ne, pane. Zaměřili jsme se pouze na čarodějky.“

Causus Ater několik vteřin mlčky přemýšlel.

„Přivedeš mi odeklínače. A žádného šaška, ale pořádného odeklínače, jasné?“

„Ano, pane,“ přikývl Ratus.

„Máš na to týden. Pokud se ti to nepodaří, nebo se přes ta zaklínadla nedostane, budeš to zkoušet ty.“

„Ano, pane,“ přitakal znovu upír po téměř neznatelné pomlce.

Vznešený se zaměřil krátkým pohledem na trojici schoulených lidí.

„Tyhle odveďte zpátky do cel. Vyměňte je za šest nových. Ať kopou kolem, ale nesmí se toho za žádnou cenu dotknout. Pokud to někdo nepochopí, tak mu ukažte tu spálenou zdechlinu.“

***

 

„Nemáte důvod být nervózní, Ginevro,“ usmívala se na ni sympatická asi čtyřicetiletá bruneta v mudlovském oblečení, přes které měla přehozený světlounce žlutý hábit s výšivkou nemocnice svatého Munga. „Jsem ráda, že jste za mnou přišla sama od sebe.“

„Nejsem ani tak nervózní jako spíš unavená,“ odpověděla rusovláska a zapřela se pohodlněji do vypolstrovaného opěradla.

„To vám věřím,“ zvážněla léčitelka, přehodila si nohu přes nohu a zadívala se jí zpříma do tváře. „Jak ty noční můry probíhají? Popište mi je.“

Ginny si povzdechla. K čemu jí tohle bude?

„Prostředí se mění,“ začala pomalu. „Ale podstata zůstává stejná…“

Ramilda Tolleyová nic neřekla, jen se na ni dívala a čekala.

„Vidím trpět a umírat ty, které mám ráda,“ pokračovala Ginny tiše a dívala se přitom do pastelově zelenkavého koberce na zemi. „Vidím je…“ zarazila se.

„Nemusíte zabíhat do žádných detailů,“ vyšla jí vstříc Ramilda. „Jak často vás ty můry pronásledují?“

„V poslední době se to zhoršilo,“ přiznala tiše. „Skoro každou noc.“

Léčitelka několik vteřin mlčela. Ginny očekávala, že jí taky začne vyčítat, proč nepřišla dříve, ale toho se nedočkala.

„Ginevro… Jste doma šťastná?“ ozvala se místo toho otázka.

Překvapeně zvedla hlavu.

„Samozřejmě!“ vydechla okamžitě. „Proč se tak ptáte?“

„Nevyčítá vám někdo to, co se stalo před několika lety?“

„Ne…“ zavrtěla pomalu hlavou.

Ramilda se k ní naklonila ze svého křesla blíž: „Tak proč se tak mučíte?“

Nebyla schopná jí na to odpovědět.

„Podívejte, Ginevro… Vaše podvědomí si v noci kompenzuje pocit viny, který skrýváte, když bdíte. Proč si o tom nepromluvíte se svou rodinou?“

Založila si ruce na hrudi a znovu upřela pohled do koberce.

„Nemyslím si, že to dokážu,“ hlesla poraženecky.

„Určitě by se vám ulevilo,“ zkoušela to dál kouzelnická doktorka.

„To možná ano, ale… Prostě to nejde.“

Jsem na to zbabělá, dodala už jen pro sebe. Mám strach z toho, co by to vyvolalo.

„Dobrá, nebudu vás k ničemu nutit, Ginevro, ale uvědomte si, že účinky lektvaru, pod kterým jste tak dlouho jednala, by téměř každého psychicky ovlivnily nadosmrti,“ pronesla vážně Ramilda. „To, že jsme vás mohli s klidným svědomím propustit ze stálého dohledu, je téměř zázrak. Ty noční můry na vás mohou mít větší negativní důsledky než jen únavu.“

Ginny svou dlouholetou léčitelku chvíli upřeně pozorovala.

„A nemohla byste mi dát něco proti snům?“ zeptala se pak vážně.

Ramilda si ztěžka povzdychla, mávla hůlkou a přivolala si ze svého pracovního stolu brk s kouskem pergamenu.

„Dám vám recept na jedny prášky, ale jsou docela finančně náročné. Polovinu vám proplatí nemocnice, zbytek budete muset dát ze svých peněz.“

„To je v pořádku,“ reagovala tiše Ginny. „Napište mi ho.“

***

 

V Hyde Parku v centru Londýna to toho večera žilo i dlouho po setmění. Přibližně uprostřed rozlehlé zeleně se na mýtině konal letní koncert pod širým nebem a bylo tam na rozdíl od jiných dnů poněkud hlučno a přelidněno.

Angela postávala u jednoho z úzkých pultů, které byly přistaveny k občerstvovacímu stánku úplně vzadu hodně daleko od pódia a usrkávala z plechovky sice nealkoholické ale za to výborně vychlazené pivo. Pohled upírala směrem ke klátícímu se frontmanovi jakési rockové skupiny, ale smysly měla zbystřené a hlídala si s nimi celé okolí.

Věděla o Serpensovi ve chvíli, kdy se vynořil zpoza stánku. Neotočila se k němu, když se ležérně opřel o druhou stranu pultu.

„Máš překvapivě dobrý hudební vkus,“ ozval se naoko překvapeně.

„Je mi fuk, co si myslíš o mém vkusu, pokud máš s sebou ten seznam,“ reagovala studeně.

„Mám,“ přitakal upír klidně. „Ale dostaneš ho pouze pod jednou podmínkou.“

Úkosem se na něj podívala.

„O žádných podmínkách nebyla řeč,“ zasykla.

„Taky jsi mě téměř nepustila ke slovu, poklade,“ vycenil na ni zuby v pobaveném úsměvu.

„Co chceš?“ zavrčela.

„Trocha přívětivosti by ti neškodila,“ okomentoval její nevrlý tón. „Chci, aby s tebou pátral ještě někdo od nás.“

„V žádném případě,“ odsekla mu okamžitě. „Nechci, aby se mi někdo pletl pod nohy.“

Nahnul se k ní blíž.

„Feles, bez toho ten seznam nedostaneš. To, co chcete s Potterem podnikat, je příliš riskantní na to, abych vás nechal bez dozoru.“

Zašklebila se: „Koukám, že sis dal dvě a dvě dohromady.“

„Zase tak složité to nebylo.“

„Jestli potřebuješ být informován o výsledcích, budu ti podávat hlášení sama. Ale žádného hlídače na mě nepřilepíš.“

„Rozmysli si to…“ protáhl hlasem, ve kterém už byla jasně rozpoznat výhrůžka.

„Fajn. Rozmýšlím se… Tak dobře,“ přikývla zničehonic. „Takže máme přibrat nějakého dalšího upíra, jo? Já už si dokonce i vybrala, abys věděl, že jsem ochotná ke spolupráci.“

Po tváři mu na okamžik přeletěl zvláštní výraz. Nejspíš ho trochu zmátla.

„Koho tím myslíš?“ zeptal se podezřívavě.

„Stojí za tebou, Serpensi,“ oznámila mu škodolibě.

Nedal ničím najevo, že by ho vyvedlo z míry náhlé objevení Draca Malfoye a jen se krátce ohlédl přes rameno.

„Nazdar, sokolíku,“ pozdravil ho s šelmovským úsměvem. „Jak se daří po přijímačkách?“

Blonďák se pohrdavě ušklíbl: „Úplně stejně jako před nimi. Žádný pocit sounáležitosti se nedostavil.“

„To mne ovšem mrzí,“ protáhl Serpens.

„Mě vůbec ne.“

Draco se lenivě přesunul k boku Feles a Serpens ho přitom s úšklebkem pozoroval.

Angela se snažila zůstat naprosto klidná a čekala, jak bude reagovat na její návrh.

„No, když myslíš, že je to dobrý nápad…“ odtušil konečně neurčitě.

„Narážíš tím snad na něco?“ přimhouřila oči.

„To ty bys měla vědět nejlíp,“ opáčil. „Zakazovat ti to nebudu, stejně by to k ničemu nebylo.“

„To máš tedy naprostou pravdu,“ přikývla spokojeně, ale v duchu už se jí začaly odvíjet možné katastrofické scénáře, jež tahle kombinace, kterou právě vymyslela, mohla mít.

Cítila, že Draco by rovněž rád něco soukromě poznamenal, ale nakonec si to rozmyslel.

Serpens vydoloval ze zadní kapsy kalhot složený lístek a natáhl ho k Angele. Sevřela ho do prstů, ale on papír nepustil.

„Aby bylo jasno, pokud něco zjistíte, první, komu to budete hlásit, jsem já a až pak se bude něco podnikat,“ pronesl mnohem vážněji než před chvílí.

Angela zaťala zuby, místo ní se ozval Draco.

„Připadá ti, že je nezbytné vodit nás za ručičku?“

„Jak koho, sokolíku,“ zahučel v odpověď. „Jen bych nerad, abyste někam vletěli, nadělali tam bengál a vyplašili celé Bratrstvo. Zvlášť když s vámi bude Potter.“

„To zní celkem rozumně,“ uznal Draco.

„Taky se mi zdá.“

Angela mu nasupeně vyškubla lístek z prstů a měla co dělat, aby udržela jazyk za zuby. A Serpens to poznal.

„Moc dobře víš, Feles, že tohle myslím naprosto vážně. Můžu počítat s tím, že budete spolupracovat?“

„Ano,“ odpověděla mu dutě.

„Fajn. Už jsi měla nějaké vidiny?“

Angela poněkud ztuhla, Draco se po ní beze slova podíval.

„Hm, ne, nic užitečného,“ zamumlala neochotně. „Děkuju za ten seznam, Serpensi.“

„Rozhodně je za co,“ odtušil. „Nebudu ovšem vyžadovat tvůj nehynoucí vděk, pokud mne budete pravidelně informovat.“

Obrátila oči v sloup: „Budeš dostávat pravidelná hlášení, to už jsem ti přece slíbila. A teď když nás omluvíš, rádi bychom se šli na chvíli pobavit.“

„Ale jistě, já jsem vždy velmi přejícný,“ přitakal blahosklonně Serpens.

Angela potlačila nutkání ukázat mu jedno velmi sprosté gesto a ladným krokem zamířila k davu pod pódiem. Serpens se otočil k Dracovi.

„Tak si to užij, Falco,“ ušklíbl se a zmizel v hlubinách parku.

Draco měl neodbytný dojem, že tím rozhodně nemyslel koncert. Vyrazil za Angelou, která se hrnula do toho největšího davu. Jako by nevěděla, že jí to nepomůže. V několika sekundách ji dohnal a chytil kolem pasu.

Co měl znamenat ten dotaz ohledně vidin?

Povzdechla si a pak si sáhla na hrdlo. Za kožený řemínek vytáhla dopředu rudý medailon.

To je přece ten amulet, kterým jsi k sobě přitahovala sny o upírech, ne?

Ano.

Ale vždyť jsi mi říkala, že to nemělo smysl a už ho nosit nebudeš. Navíc ti ty vidiny nedělaly dobře…

Mám ho jen proto, abychom mohli zjistit něco bližšího o Bratrstvu. Dočasné opatření.

A pak ho zase sundáš?

Samozřejmě.

Nehodlal už do toho dál rýpat, i když se mu to nelíbilo. Angela tu věc zase schovala pod tričko. Nahnul se k ní.

„Je tady strašný kravál…“ postěžoval si.

„Nelíbí se ti tu?“

„Ne,“ odtušil.

„Takže se přemístíme někam do většího klidu?“

„Čteš mi myšlenky.“

Krátce se zasmála, vzala ho za ruku a táhla od pódia zase pryč. Dostali se na jeden z mnoha chodníků a zamířili dál do parku.

„Mimochodem, opravdu ti připadá jako dobrý nápad nutit Pottera ke spolupráci se mnou?“ ozval se, když sešli z chodníku a schovali se za stromy, aby se mohli přemístit.

„Kdyby jen Harryho,“ povzdechla si.

„A tohle má zase znamenat co?“ zamračil se.

„Já ti to vysvětlím…“

***

 

Ron sáhodlouze zívl, zadíval se na jednu a pak i druhou stranu široké, jasně osvětlené chodby, vlastně téměř ulice, jenom ukryté pod střechou, plné štěbetajících lidí s nákupními vozíky a otráveně se vrátil pohledem k Harrymu, který si zády k nim prohlížel obří vitrínu knihkupectví.

„Dává si docela načas, co?“ nadhodil kysele.

Cathy vzhlédla od nějakého katalogu s letní módou.

„Harry přece říkal, že přijde v osm,“ připomněla mu klidně. „To má ještě pět minut.“

Zrzek se ale dál tvářil nespokojeně: „Proč vůbec vybrala takové místo?“

„Co se ti na nákupním centru nezdá?“

„Je to tu samej mudla,“ zafrflal a nevraživě pozoroval šrumec kolem lávky, na které seděli. „A dost přelidněno.“

„Mezi větším množstvím lidí se mnohem snadněji ztratí, to je snad jasné,“ reagoval tentokrát Harry, obrátil se k nim, ale jeho oči se zaměřily na něco jiného.

„Spíš se mi zdá, že se bojí, abychom jí někde v temném koutě nezabodli kolík do hrudi,“ prohlásil Ron uštěpačně.

„To by mě ovšem nezabilo, Weasley,“ ozvalo se mu nečekaně za zády, až sebou poděšeně trhl.

Za lavičkou, na které on i Catherine seděli, stála vysoká dívka s černými vlnitými vlasy a přejížděla je přezíravým pohledem.

„To se k nám musíš plížit jako duch?“ vyjel na ni Ron nakvašeně.

Angela chvíli mlčela, pak se zaměřila na Harryho.

„S dalším příslušníkem zrzavé rodiny v dosahu jsem nějak nepočítala, Harry,“ pronesla zvolna.

Oslovený obešel lávku a zastavil se u upírky. Ron ji přitom pozoroval velmi nevraživě, Cathy spíše zvědavě.

„Promiň, měl jsem se ti v tom vzkazu zmínit,“ řekl Harry.

„To je v pořádku. Předpokládám, že se bojí o přítelkyni.“

„To teda předpokládáš správně,“ zavrčel Ron, ale ona si ho nevšímala.

„Mimoto nejsi jediný, kdo přivedl někoho navíc,“ pokračovala Angela zvláštním tónem.

Harry přimhouřil podezřívavě oči a chystal se k otázce, ale ona ho k ní nepustila.

„Ty jsi určitě Catherine,“ zaměřila svou pozornost na blondýnku, která už se postavila, stejně jako zrzek.

„Ano,“ přikývla pomalu.

„Těší mě,“ natáhla k ní Angela ruku.

Dívka na krátkou chvíli zaváhala, než ji přijala. Ovšem jak Angela, tak Harry ono zaváhání postřehli.

„Věřím, že ti Harry vysvětlil, o co se jedná,“ protáhla upírka.

„Do detailů,“ přitakala Cathy.

„Dobře. Hned za rohem je příjemná kavárna, pojďte se na chvíli posadit,“ vyzvala je, ani nepočkala na odpověď a vyrazila do davu.

Harry se k ní hned přidal. Ron stále ještě s kyselým úšklebkem pozoroval, jak se od nich vzdalují, než ho Cathy popadla rázně za paži a táhla za nimi.

„To musíš být tak nepříjemný?“ sykla na něho blondýnka.

Podíval se po ní, ve tváři náhle vážný a zamyšlený výraz.

„Docela se divím, že ty jsi tak klidná, Cathy.“

Neodpověděla mu.

Jen o kousek dál se chodba notně rozšiřovala a do zelena laděným nápisem tam za skleněnou stěnou lákala k posezení kavárna s mnoha stoly. Usadili se v rohu.

„Dáte si něco?“ otázala se Angela.

„Raději ani ne,“ odtušil Ron.

Cathy ho pod stolem kopla do holeně.

„Horkou čokoládu, děkuji,“ požádala spořádaně.

„Černou kávu,“ navázal na ni Harry.

Angela odkráčela k pultu vyřídit objednávku. Harry z ní celou dobu nespustil oči a očividně netrpělivě čekal, až si znovu sedne.

„Nejprve bys nám asi mohla říct, proč jsi vybrala stůl s pěti židlemi,“ vypálil dřív, než stačila znovu otevřít ústa.

Ron si krátkým pohledem mohl ověřit, že má pravdu. Cathy si ji jen zaujatě prohlížela a čekala na odpověď. Upírka se zapřela do své židličky a nadechla se.

„Serpens mi sehnal ten seznam, ale trval na tom, aby s námi pátral další upír,“ pronesla zvolna.

Harry se zachmuřil: „Měla jsi ho poslat do háje.“

„O to jsem se taky pokoušela,“ odpověděla s povzdychem. „Ale byl dost neodbytný, takže jsem musela svolit.“

Mladý bystrozor chvíli přemýšlel a pak věnoval celému prostoru kavárny o něco pozornější pohled než před chvílí, když přišli.

„Ten někdo další je tady, že?“

Blacková přikývla. Cathy se nervózně ošila, neměla z toho dobrý pocit. Ron zaťal čelisti, aby mu zase neunikla nějaká poznámka.

„Kdo je to?“ zeptal se Harry už velmi podezřívavě.

Neodpověděla mu, místo toho se zadívala na druhou stranu kavárny, kde se od stolu v protějším rohu právě někdo zvedl a zamířil mezi stolky k nim. Polodlouhé světlé vlasy mu padaly do tváře a na očích měl tmavé brýle. Nikomu z osazenstva u stolku však nedělalo velký problém vysokého mladíka poznat.

„No potěš koště,“ vyrazil ze sebe Ron.

Pohled Angely se upíral hlavně na Catherine, která poněkud zbledla a křečovitě sevřela opěradlo židle. Harry přejel blondýna shora dolů nečitelným pohledem.

„To jsem mohl čekat,“ usoudil celkem klidně.

Draco Malfoy se nevzrušeně usadil na poslední volnou židli.

„Jak milé přivítání,“ nadhodil a sundal si z nosu brýle.

Harry pohlédl na Angelu, která ač se snažila tvářit neutrálně, byla napjatá a sledovala každý pohyb Catherine i Rona.

„To myslíš vážně?“

„Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo,“ pronesla téměř omluvně.

„Díky, lásko,“ uchechtl se Draco pobaveně. „To znělo skutečně pochvalně.“

Podívala se na něj: „Tak jsem to nemyslela.“

„Neboj, neurazil jsem se.“

„To si děláte prdel!“ vyletěl hlasitě Ron a vyskočil na nohy. „To máme jako držet basu se Smrti-“ polovina slova mu zaskočila v hrdle, když se na něj upřely dva ledové pohledy.

Někteří zákazníci už se po nich otáčeli.

„Sedni si, Rone,“ ozvala se překvapivě Cathy.

Zrzek se zaraženě posadil. Zřejmě ho oči Malfoye i Angely docela vyvedly z konceptu. Harry se ani nedivil. Rozhostilo se ticho. K jejich stolu dorazila číšnice s plným tácem. Za všechny poděkovala jen Catherine a obsluha odkráčela. Harry se pomalu opřel o stůl a zadíval se Malfoyovi do očí. Ten neuhnul ani o milimetr.

„Takže ty jsi teď taky upír?“ otázal se tichým hlasem.

„Mám ti ukázat zuby jako důkaz?“ reagoval s úšklebkem Draco.

„To nebude nutné,“ odmítl důstojně Harry a sjel pohledem k Angele, která se mu ale vyhnula.

„K ničemu vás nebudeme nutit,“ pronesla vážně k páru naproti. „Víte, o co jde, je to vaše rozhodnutí.“

Catherine chvíli mlčela, Ron si něco jen zamumlal pod nosem.

„Co uděláte, když odmítneme?“ zeptala se tiše Cathy, ale dívala se jen na Angelu. „Vymažete nám paměť?“

„Jen pokud to bude nezbytně nutné,“ odvětila jí popravdě upírka.

„A co čekáš, že teď udělám?“ pokračovala světlovláska.

„Po pravdě – netuším,“ reagovala Angela bezbarvě.

Rozhostilo se další dusné ticho. Po několika nekonečných vteřinách se Catherine poprvé obrátila přímo na Draca: „Chtěla bych s tebou mluvit. O samotě.“

Ani jeden z přítomných nedokázal zakrýt údiv, který se jich po těch slovech zmocnil. Draco chvíli opětoval dívce upřený pohled a pak pomalu přikývl.

„To se mi moc nelíbí,“ vložil se do toho zamračený Ron.

„Promiň, Rone, ale do tohohle se nepleť, ano?“ požádala jeho dívka naléhavě.

„Ale…“

„Prosím… Nepůjdeme daleko, uvidíte na nás.“

Harry měl dojem, že to řekla i kvůli Malfoyovi.

„Tak dobře,“ kývl Ron poraženě.

Cathy se zvedla jako první a zamířila k východu z kavárny, Draco si vyměnil krátký pohled s Angelou a vyšel za ní. Vzápětí poté se zvedl i zrzek.

„Rone…“ nadechl se Harry.

„Jdu si jen objednat kafe,“ odpálkoval ho roztěkaně. „Nic ostřejšího tady asi totiž nedostanu,“ zamumlal a nechal je u stolu samotné.

Cathy se zastavila na protější straně chodby, kde se opřela o obří plakát na nějaký film. Draco zůstal stát asi půl metru od ní. Zatím nic neříkali a kolem nich pendlovali kupující.

„Proč ses o tom nezmínila?“ otázal se tiše Harry, aniž z těch dvou spustil zrak.

„Nechtěla jsem to řešit dopisem, bylo lepší říct vám to přímo. Netahala bych ho do toho, ale Serpens…“

„Já ale mluvím o tom, že je z Malfoye násoska,“ skočil jí do řeči tvrdě.

Angela semkla rty a reagovala až po chvíli: „Není to něco, čím bych se chtěla chlubit, Harry.“

Překvapeně se po ní podíval: „To tys ho proměnila?“

Dívala se pořád na ty dva venku, kteří spolu s vážnými výrazy mluvili, a jen krátce přikývla.

„Proč? Připadalo ti, že moc rychle stárne?“ neodpustil si Harry rýpavou poznámku.

Tahle informace ho vyvedla z míry víc, než sám čekal.

Angele přes obličej přeletěl bolestný výraz.

„Ne…“ odvětila tiše. „Lynx ho na tom nádraží tehdy skoro zabil. Neměla jsem jinou možnost.“

Tak za tohle bych si měl nafackovat, pomyslel si Harry.

„To jsem netušil… Promiň.“

Otočila se k němu.

„To nic,“ pronesla se smutným úsměvem. „Nedivím se, že sis to myslel.“

„I tak se omlouvám.“

Jen přikývla.

Ron se k nim vracel a div se nepřerazil o dva stolky, jak se snažil pořád mít na očích Catherine.

„O čem tak můžou ti dva mluvit?“ mrmlal Weasley, když se zase posadil.

„Myslím, že do toho nám absolutně nic není,“ odtušila Angela.

Podíval se po ní dost nakvašeně, ale kupodivu udržel jazyk za zuby. Zřejmě uznal, že v tomhle má pravdu.

Vzápětí poté se ti dva konečně pohnuli. Vraceli se. Catherine byla bledá a Malfoy se tvářil prapodivně. Znovu si k nim mlčky přisedli.

Angela měla velmi silné nutkání zeptat se Draca, co po něm blondýnka chtěla, ale stačil jí jediný pohled na výraz v jeho tváři a rozmyslela si to. Postupně se podívala po všech sedících.

„Mohu to tedy brát tak, že jsou zde všichni ochotní k vzájemné spolupráci?“

Harry, Cathy a Ron všichni postupně přikývli, i když Weasley se u toho tvářil jako by žvýkal citrony. Chápala, že z toho není nadšený a hlavně z ní a Draca, ale kvůli Cathy byl zřejmě ochoten překousnout svou averzi k nim.

„Fajn… V tom případě bych chtěla požádat Catherine a Weasleyho, aby nám složili Neporušitelný slib.“

Ron se zachmuřil, ale neřekl nic.

„Kvůli čemu?“ zeptala se klidně Cathy.

„Chceme mít jistotu, že nás nepoběžíte prásknout bystrozorům,“ odvětila jí upřímně Angela.

„To je celkem pochopitelné,“ uznala světlovláska a pohled jí na krátkou chvíli utekl k Dracovi.

„To je spíš pěkná ironie vzhledem k tomu, že jeden s vámi sedí u stolu,“ ozval se uštěpačně Ron.

Všichni se po něm mlčky podívali.

„Hej! Tohle je spiknutí!“ ohradil se dotčeně.

„Rone…“ ozvala se varovně Cathy.

„No jó, co asi tak zmůžu proti přesile,“ zašklebil se. „Dobře, máte to mít, ten slib složím, stačí?“

„Bohatě,“ přikývla Angela. „A měl by někdo z vás výhrady k tomu, kdybychom začali s vyslýcháním už dnes?“ ptala se dál.

Žádný odpor se neozval.

„No, vidíte, jak se dokážeme krásně rozumně domluvit,“ protáhla uštěpačně. „Takže se můžeme vrhnout na prvního adepta z našeho seznamu…“

***

 

Široké okolí jejich vykopávek bylo jasně ozářeno magickým světlem. Pocházelo z hůlky, se kterou si pohrával jeden z násosků. Frankovi se při tom pohledu dělalo špatně. Upíři, co čarují. Vždycky měl za to, že jsou to jen velmi vzácné výjimky z pravidla. Pomalu začínal měnit názor. Nejdřív před pár lety Blacková, co se pokusila zabít tehdejšího ministra, pak ten dlouhovlasý frajer, díky kterému ho dostali a teď zase tenhle. Upír s tmavě hnědými vlasy, který se skoro nehnul od toho jejich ´Vznešeného´.

K jeho velkému údivu jim dneska dovolili pauzu. On a pět dalších kopáčů vyčerpaně sedělo na rozměklé zemi pod stromy na kraji lesa, samozřejmě pod dozorem. Dneska už alespoň nepršelo, ale bahna bylo všude kolem požehnaně.

Násoska-čaroděj postával na okraji menšího kruhového kráteru, který se jim tu podařilo vyhloubit, a nespustil oči z toho, kdo se činil dole. Frank to tomu človíčkovi teda nezáviděl. Netušil, kde toho ´odeklínače´ vyhrabali, ale moc schopně mu nepřipadal. I když na ta děsná zaklínadla, která obklopovala tu věc, by byl krátký asi každý.

Sotva stačil dokončit myšlenku, když se z jámy ozval bolestný řev. Jeho kolegové sebou trhli, ale s ním to nepohnulo. Očekával tenhle výsledek.

Hnědovlasý zíral pořád dolů a vypadal dost nakvašeně. Najednou však ztuhl a otočil se. Frank se jen škodolibě ušklíbl. No jistě, Vznešený připochodoval zkontrolovat situaci a ten krvelačný rádoby čaroděj má díky očividně nevalnému výsledku nejspíše pěkné bobky.

K jámě připlachtil zahalený Vznešený a klečícího upíra si zatím nevšímal. Chvíli zíral nehybně na scénu pod sebou a pak se otočil k tomu svému poskokovi. K Frankovi dolehlo příšerné chrčení, které nejspíše považovali za nejkrásnější jazyk na světě, ale ani zbla tomu nerozuměl. Po minutě to ovšem vypadalo, že násoska dostal ještě šanci. Vznešený se zase vypařil a hnědovlasý se pomalu narovnal.

Tak co bude?

K jeho úlevě jim přikázali, aby se postavili a odváděli je zpátky k přenášedlu. Díky Merlinovi, už měl toho vykopávání vážně plné zuby, nemluvě o tom, že se mu z podivné aury, jež se linula z toho kamenného nesmyslu, dělalo až špatně od žaludku. Strachem.

***

 

„Nebylo by lepší jít na něj ve dne? V noci jste přece silnější, ne?“

„Jenže tohle je čistokrevný upír, Weasley. Za dne by sis s ním moc nepopovídal.“

„Jak to?“ podivil se okamžitě.

„Protože ve dne spí,“ osvětlila mu Angela toporně a dál bedlivým pohledem zkoumala honosnou vilu přes ulici.

„No, to by byl fakt problém. Tak bychom ho probudili!“ došel naprosto jasného závěru Ron.

Angela se zhluboka nadechla.

„To není tak jednoduché, Rone,“ předběhl ji v odpovědi Harry. „Jsou ve dne jako mrtví, těžko by se ti podařilo ho probrat.“

„A pokud by se ti to nějakým zázrakem povedlo, koleduješ si přinejmenším o rozervanou tepnu,“ konstatoval za nimi studený hlas.

„Vřelé díky za poučení,“ štěkl po něm Ron. „Od upíra to sedí.“

„Evidentně ho dost nutně potřebuješ, zrzulo,“ odtušil suše Malfoy.

„Nemohli byste toho nechat?“ zasyčela po nich Angela nerudně. „To se tolik nudíte nebo co?“

Ron už se nadechoval zase k nějakým námitkám, ale Catherine mu šlápla na nohu. Ublíženě zasyčel.

„Angela má pravdu,“ chopil se slova rychle Harry. „Jsme tu přece z nějakého důvodu.“

„Díky, Harry,“ zadívala se na něj vděčně. „Abychom se vůbec pohnuli z místa. Ty a Draco půjdete se mnou.“

Harry přikývl a otočil se k nasupenému příteli.

„Rone, zůstaneš tu s Cathy, než toho upíra zpacifikujeme. Pak vám dáme znamení.“

Zrzek se bez odpovědi s hůlkou v ruce stáhl víc do stínu.

„Budeme čekat,“ přikývla za oba Cathy.

Dvojice Harry-Angela opustila tmavý dvorek samoobsluhy a vyšla na ulici. Draco se téměř neslyšně přemístil.

„Proč jsi vybrala jako prvního zrovna tohohle?“ zeptal se šeptem Harry.

„Připadá mi jako nejpravděpodobnější adept. Bratrstvo si hodně zakládá na čisté krvi a tohle je jediný dospělý upír z celého seznamu, který ji má a zároveň umí čarovat.“

„A jsi si v tom případě jistá, že to s ním chceš nejprve zkusit po dobrém?“ ptal se dál a očima přitom pozorně přejížděl obě strany ulice.

„Kdysi jsem mu zachránila život,“ řekla tiše. „Takže doufám, že by nám mohl vyjít trochu vstříc. Navíc má dost známostí s ostatními čaroději mezi námi.“

„A Malfoy zmizel kam?“

„Umisťuje kolem vily hranici proti přemístění. Zase tolik tomu bručounovi nevěřím. Jo, a mimochodem, raději mobilizuj nitrobranu.“

„Už se stalo.“

„Tak jdeme na to…“

Už beze slova došli před vysoké dveře, které toho sice od pohledu hodně zažily, ale byly dost bytelné na to, aby odradily každého potencionálního zloděje.

Nic takového jako zvonek nebylo v dohledu. Jediný prostředek na upozornění obyvatel vily na jejich přítomnost bylo staromódní klepadlo, které Angela taky hned použila.

„Co je?“ ozvalo se po chvíli nerudně jako by přímo ze dveří. „Kdo to zas otravuje?“

„Dobrý večer, Ursue,“ pozdravila Angela klidně.

„Feles?!“ pauza ticha. „Tebe bych tu tedy nečekal.“

Znovu chvíle mlčení.

„A kdo je to s tebou?“ ozval se podezřívavý dotaz.

Harryho by docela zajímalo, jak přišel na to, že tu stojí taky. To slyšel jeho dech?

„Přítel,“ ujistila hlas Angela.

„Člověk? Pche!“ odfrkl si neviděný hlas znechuceně. „A co mi chcete?“

„Potřebuju s tebou mluvit.“

„O čem jako?“

„Týká se to Bratrstva, je to důležité,“ odpověděla naléhavě. „Můžeme dál?“

„Tak Bratrstva… Hádám, že se tě jen tak nezbavím.“

„Bohužel ne.“

„Tak pojďte. Jsem nahoře.“

„Děkuju,“ pronesla Angela a bez váhání prošla přímo dřevem před sebou. Harry vykulil oči, ale hned vzápětí ji následoval.

Na kratičký okamžik se mu zatmělo před očima a pak byl uvnitř. Proplul dveřmi jako nějaký duch. Angela na něj čekala pod širokým schodištěm, které bylo osvětleno několika svícny ve zdech. Schválně se hned otočil a vztáhl ke dřevu ruku. Narazil na tvrdý odpor. Čarovat tedy ten násoska skutečně umí…

Odvrátil se a vydal za Angelou, která už stoupala po schodech nahoru. Hůlku měl schovanou v pravém rukávu. Dostali se na krátkou chodbu a pak otevřenými dveřmi do matně osvětlené místnosti. V pohodlném křesle tam vysedával upír s hřívou zvláštního téměř bronzového odstínu vlasů. Na stolku po pravé ruce měl vysokou sklenici něčeho, co až příliš vypadalo jako krev na to, aby tekutinu vydával za víno, jak se nejspíš příchozí snažil přesvědčit poloprázdnou lahví postavenou hned vedle. Na klíně měl rozevřenou nějakou tlustou bichli, ale ostrý pohled upíral jenom na ně.

„Yrdo retni,“ pronesla Angela s nepatrnou úklonou hlavy.

„Yrdo retni,“ oplatil jí upír rozvážně a upřeně si upírku prohlížel. „Takže ses rozhodla k návratu do rodné země, Feles. Celkem překvapivé rozhodnutí.“

„Měla jsem své důvody,“ podotkla klidně.

„To jistě,“ upírův pohled se přesunul na něj. „Zajímavé…Ten tvůj přítel vypadá jako Harry Potter.“

„To taky jsem,“ zareagoval suše Harry.

„A taky Lovec,“ zavrčel Ursus vzápětí.

Angela se trochu napjala, ale jinak na sobě nedala nic znát.

„Bývalý,“ odtušil Harry klidně, ale bedlivě sledoval každý upírův pohyb.

„Neexistuje Lovec, který jen tak přestane být tím, čím je,“ prohlásil sedící nemrtvý přesvědčeně.

Harry mlčel, takže zase promluvila pohotově Angela: „Nepřišli jsme ti dělat potíže, Ursue. Jak s bystrozory, tak s Odborem přece spolupracujeme.“

„To ovšem neznamená, že budu celý štěstím bez sebe z jeho přítomnosti v mém domě,“ ohrnul ret upír. „S takovou se budu muset přestěhovat.“

„Ursue, já tě prosím, mohli bychom se raději věnovat tomu, kvůli čemu jsme přišli?“

Pohlédl na ni docela jinak než před chvílí.

„Samozřejmě, když o to žádáš ty,“ řekl zvolna a zaklapl knihu na klíně.

„Děkuju,“ vydechla.

„Posaďte se.“

K Harryho velkému znepokojení měl zničehonic v ruce hůlku a přičaroval jim s její pomocí další dvě pohodlná křesla. Vůbec se mu nezamlouvalo, že ten pohyb téměř nepostřehl.

Angela bez váhání usedla přímo naproti upírovi.

„Já raději postojím,“ odtušil Harry.

„Jak je libo,“ procedil mezi zuby Ursus a zaměřil se na Angelu. „Říkala jsi, že jsi tady kvůli Bratrstvu.“

„Ano,“ přikývla a ve stručnosti ho obeznámila se situací a na co přišli.

Harry se tomu trochu divil vzhledem k tomu, co mu řekla venku, ale nemontoval se jí do toho. Určitě věděla, co dělá. Když už s vysvětlováním skončila, upírovi se v očích nebezpečně zablesklo.

„Tím chceš říct, že jsem podezřelý?“ protáhl nebezpečně.

„Samozřejmě, že ne,“ ujistila ho s naprostým klidem Angela.

Přetvařovat se tedy umí, pomyslel si Harry.

„Jen vím, že v těchhle kruzích máš dost známých a doufala jsem, že bys nám mohl pomoci.“

„Někoho prásknout, myslíš,“ ušklíbl se.

„Nikoli, pouze nám dát tip,“ opravila ho mile. „Mám tady seznam všech čarodějů mezi námi a byla bych ti moc vděčná, kdyby ses k nim mohl vyjádřit.“

„Jak ses k tomu seznamu dostala?“ vyjel na ni podezřívavě. „Rada o tomhle vašem pátrání ví?“

„Ovšemže,“ přitakala rázně. „Jinak bych ten seznam měla v ruce těžko. Sami chtěli, abych se do toho zapojila.“

„A co s tím má co dělat on?“ pohodil hlavou k Harrymu.

„Oboustranně výhodná spolupráce, Ursue,“ odpálkovala jeho dotaz stručně. „Tak víš o nich něco?“ podávala mu jmenný seznam, který si konečně vzal a s okatou neochotou si začal číst jednotlivá jména.

„Dokonce i s adresami, ty ses teda činila,“ zahučel si pod nosem.

Angela si vyměnila pohled s Harrym a nenápadně mu naznačila, ať přistoupí k upírovi ze strany. Nepatrně přikývl.

„Hmm, Mustelu a Torgose znám velmi dobře. Byli oba pro příměří, takže ty bych vyřadil. Dalších šest neznám, o Abastoře vím jen z doslechu…“ Ursus se odmlčel a díval se na poslední dvě jména v seznamu.

Angela trpělivě čekala.

„Crocutta a Lucis… Tihle dva měli vždycky dost radikální názory.“

„Co tím přesně myslíš?“

„V osmdesátých letech byli dost proslulí – mučili lidi předtím, než je zabili a podobně. Oba dávali velmi hlasitě najevo, že uzavírat příměří s potravou je hovadina. Řekl bych, že si je docela dobře umíš představit.“

„To ano,“ připustila Angela.

Harryho pohled potemněl.

„Víš o nich něco bližšího?“

„Nebudou z tvojí návštěvy tak nadšení jako já,“ oznámil jí blahosklonně.

„Ursue…“

„Nic moc dalšího ti o nich bohužel neřeknu. Moji kamarádi to rozhodně nejsou.“

„Dobře. Děkuju mockrát za pomoc,“ usmála se na upíra a pak jen hodila krátkým pohledem po Harrym, který okamžitě zareagoval.

„Expelliarmus!“ upírova hůlka přistála v jeho ruce.

Reakce nemrtvého byla zatraceně rychlá. V okamžiku vyskočil a vyjel po Harrym. Stačil ho srazit na podlahu, až se bolestivě uhodil do hlavy, ale Angela rovněž nelenila.

„Petrificus Totalus!“ štěkla.

Zmrazila upíra v polovině pohybu a jeho tělo připláclo Harryho k zemi. Znechuceně ho ze sebe shodil na stranu.

„To bychom měli…“ oddechla si a podívala se na Harryho, který se postavil a masíroval si krk. „Předpokládám, že jsi na tom s nitrozpytem stejně dobře jako s nitrobranou.“

Několik dlouhých sekund jí opětoval pohled.

„Dalo by se říct,“ odpověděl ne moc ochotně.

„Takže bys měl zvládnout i jeho,“ prohlásila a hůlkou přenesla Ursua, který zuřivě koulel očima, zpátky do křesla. „Omlouvám se, ale jinak to nejde,“ oznámila mu docela omluvně.

Vzápětí se ozvalo zdola bušení do dřeva.

„To jsou ostatní. Jdu jim otevřít.“

Harry se nechápavě zamračil.

„Poslala jsem pro ně Draca.“

„Aha,“ došlo mu rychle, že s Malfoyem komunikuje poněkud jinak než slovně.

„Zkontroluj ho. Věřím, že s Bratrstvem nemá nic společného, ale jistota je jistota,“ požádala ho Angela a vyšla z místnosti ven.

Harry přistoupil k upírovi, který ho nenávistně sledoval. Několikrát se nadechl, zadíval se mu do očí a vztáhl hůlku.

„Legilimens,“ zašeptal slovo, které bylo kdysi tak často používáno proti němu. Tak často, že se nitrozpyt nechtěl nikdy naučit.

***

 

„Proč mi to všechno říkáš, Serpensi?“ protáhl líně Lupus a točil přitom v prstech vysokou sklenicí velmi ředěného červeného vína.

„Protože až na něco přijdou – a to se vsaď, že ano – rád bych, aby ses do toho zapojil,“ ozřejmil mu suše a položil svou dopitou sklenici na malý stolek.

„Rada ti může přidělit někoho jiného,“ namítl.

„Pokud jsi to do teď nepochopil, nemíním o tomhle zatím říkat Radě,“ ohrnul ret Serpens. „Nadělali by kolem toho tolik cirátů, že by se to určitě doneslo až k Bratrstvu.“

„Oni o tom opravdu nevědí?“ zamračil se Lupus.

„Už bys neměl pít, leze ti to na mozek. Samozřejmě, že o tom nevědí! Ten seznam jsem vynesl z Archivu tajně.“

„Jestli se to k nim donese, dají ti to pěkně sežrat.“

Jen převrátil oči: „S tím se budu zatěžovat, jen pokud na to dojde. Feles není úplně blbá a pokud je budou vyslýchat, tak se ujistí, aby o tom nikde nevykládali.“

„Dost jí věříš… Co tak najednou?“

„Posloucháš vůbec, co ti tu říkám?“

„Jistěže.“

„Nevypadá to tak. Kde jsem v těch předchozích větách zmínil, že jí věřím?“

„Mezi řádky,“ odtušil Lupus.

Serpens ho probodl velmi studeným a nečitelným pohledem. Lupus se zachechtal: „To je docela nezvyk…“

„Co jako?“

„Že vytáčím já tebe.“

Upír pozdvihl obočí: „Pokud se ti tím daří zdárně kompenzovat svůj pocit ztráty, tak si posluž.“

Lupusovi okamžitě zmizel úsměv z tváře.

„Takže tiché tamtamy opět fungovaly, co?“ zavrčel kysele a dolil si sklenici až po okraj.

„Dalo by se říct,“ připustil Serpens a neskrýval přitom spokojený úsměšek z vrácení smeče na druhou stranu hřiště. „Alespoň přijdeš na jiné myšlenky, Lupusku.“

Oslovený si řádně lokl.

„Tak můžu s tebou počítat?“

„Jo.“

„Výborně. Konečně z tebe vypadlo něco konstruktivního.“

Lupus se už už chystal ke kousavé odpovědi, když ztuhl a hlava se mu automaticky natočila směrem k vstupní hale. Serpens se na chvíli soustředil a vzápětí už věděl, kdo ho vyvedl z konceptu. Pak stačilo jen poslouchat.

„Co si to dovolujete?“ dolehl k nim ostrý ječák.

„Vstup do tohoto domu ti byl zakázán, Vulpes,“ promluvil jeden ze strážných u vchodu studeně.

„Okamžitě mě pusťte! Přišla jsem si promluvit s Lupusem a takoví hejhulové jako vy mi v tom nebudou bránit!“

„On s tebou ale mluvit nechce.“

„Však on si to určitě rozmyslí… Lupusi!“ zaječela na celý dům. „Neschovávej se tam a ukaž se!“

Zmíněný pán domu se nehýbal.

„Lupusi! Zatraceně, nešahejte na mě!“

„Ten její jekot rve uši, nemohl by sis to jít vyřídit?“ pobídl ho otráveně.

Lupus se sice tvářil, že by raději držel hladovku, ale nakonec se zvedl a odkráčel. Serpens ho hned následoval, tohle si rozhodně nechtěl nechat ujít.

V otevřených dveřích dva strážní stáli v cestě Vulpes s dlouhými ohnivě rudými vlasy, rozlícenou tváří a v těsných černých minišatech, které toho víc odkrývaly, než zakrývaly.

„Lupusi! Lásko!“ rozzářila se. „Z cesty, idioti!“ odstrčila zmatené strážné hrubě a už se hnala k upírovi. „Nezlobím se na tebe,“ usmívala se jak v reklamě na mudlovskou zubní pastu a chtěla se mu vrhnout kolem krku.

Lupus ji však zarazil tvrdým sevřením obou paží.

„Cos to řekla?“ otázal se nevěřícně.

„Odpouštím ti ty ošklivé věci, co jsi mi posledně řekl,“ pokračovala ve stejném stylu ta blbá kráva.

„Ty že mi odpouštíš?!“ vyštěkl na ni Lupus. „Tak to už je trochu moc!“

Škubl s ní a táhl ji zpátky ke dveřím. Klopýtala a ještě pořád se snažila.

„Ale miláčku, to byl jen takový úlet, vždycky jsem milovala jen tebe…“

„Mlč už!“ zasyčel ledově. „Kdybys tohle udělala před padesáti lety, tak už jsi mrtvá!“

Doslova ji vyhodil ze dveří na venkovní schodiště. Zakopla o vlastní nohy a zapotácela se.

Serpens usoudil, že by byl skutečně úžasný pohled vidět ji válet se v té minisukni na dlažbě. Vulpes ale Bulagro-žel udržela rovnováhu a vzhlédla s protaženým obličejem k Lupusovi .

„Jestli tě ještě někdy uvidím na mých pozemcích, tak toho budeš zatraceně litovat, ty děvko!“ setřel ji Lupus na závěr a vztekle práskl Vulpes dveřmi před nosem.

„Až vypadne, postarejte se, aby se nedostala ani za vstupní bránu, jasné?“ otočil se ke svým strážným, kteří uctivě sklonili hlavy.

Lupus nasupeně namířil zpátky k němu: „Jdu se ještě napít. Dáš si se mnou?“

„Samozřejmě,“ věnoval mu zářivý úsměv Serpens. „Na to, že jsi ji odsud konečně osobně vyhodil, se napiju velmi rád.“

***

 

Ron přišel domů dost pozdě. Seděla na posteli a zírala do zdi, když uslyšela jeho kroky na schodech. Zkontrolovala unaveným pohledem čas. Skoro jedna ráno.

Kroky se zastavily před jejím pokojem. Nejspíš poslouchal, jestli zase nekřičí ze spaní. Po chvíli pokračoval v cestě vzhůru.

Ginny sklonila pohled k tubě prášků, které svírala v ruce. Jediným důvodem, proč tu takhle seděla, byl strach, že jí ani tohle nepomůže. Tak dlouho se snažila být statečná a čelit tomu. Když o tom ale mluvila nahlas se svojí léčitelkou, bylo to, jako by už přiznala porážku.

Ale ne… Ještě to nevzdá…

Pomalu si vysypala do dlaně dvě tabletky. Prášky proti snům. Teď se uvidí, co vlastně dokážou.

***

 

Zůstala stát těsně u zdi a opřela se o vylepený plakát, na kterém byla nějaká Číňanka s katanou. Na název filmu neviděl. Zahleděl se jí do vážné tváře a snažil se odhadnout její rozpoložení. Byla napjatá, trochu nervózní a… Smutná? Proč z ní cítí takový smutek? Neměla by být spíš naštvaná?

Kolem nich neustále pochodovala spousta mudlů oběma směry, krytou ´ulicí´ to jen hučelo a zpoza rohu voněl popcorn. Ale kolem nich dvou jako by byla nějaká neprostupná bariéra. Nikdo si jich nevšímal a nikdo se k nim ani nepřiblížil. Draco cítil, že je Angela pozoruje, ale díval se jen na Catherine Prewettovou.

Po chvíli ticha zvedla hlavu a podívala se mu znovu přímo do očí. Neuhnul. Neviděl v nich nic, co by nečekal. Ke smutku se přidaly výčitky a jakési roztrpčení.

„Zabil jsi mou matku, Malfoyi,“ začala potichu.

Na to neměl co říct. Co by asi tak mohl?

„Lituješ toho?“ zeptala se ještě tišeji.

Pomalu k ní přistoupil o něco blíž.

„Každý den,“ odvětil vážně. „To už jsem ti řekl i při procesu, Prewettová.“

Semkla rty a chvíli mlčela.

„Ale udělal bys to znovu, kdybys musel.“

Dracova pomlka byla delší.

„Nejspíš ano,“ hlesl a pořád přitom opětoval dívce pohled. „Byl to život mojí matky proti té tvojí. Nemohl bych se rozhodnout jinak.“

„Myslíš, že se ti za to chci pomstít?“ pokračovala trochu chraplavě.

„Nedivil bych se tomu,“ reagoval upřímně. „Reakce Prewetta, když to zjistil, byla výmluvná. A chceš?“

„Chtěla jsem. Strašně moc,“ odpověděla vážně. „Ale… Teď už ne.“

„Proč?“ ptal se tentokrát Draco, udivený a trochu zmatený.

Smutně se pousmála: „Rodiče by mi to stejně nevrátilo. Ale hlavně proto, že jsi zachránil Alexovi život. A tehdy v noci i mně.“

„Jak to víš?“ otázal se potichu.

„S bratrem jsme o tobě hodně mluvili. Vyprávěl mi, jak jste honili uprchlé Smrtijedy a tak…“ nechala konec věty vyplynout do ztracena.

„Co ti ještě říkal?“

„Opravdu tě to zajímá?“

Přikývl: „Tvůj bratr byl můj jediný přítel, než se to…“

„Provalilo?“ doplnila.

„Jo.“

Zvolna se nadechla: „Řekl mi, že už sis vytrpěl dost. Že už se nemá komu mstít. A já mu věřím.“

Zaraženě mlčel. Jeho pohled se pak na několik vteřin někam vzdálil, jako by ji vůbec neviděl.

„Malfoyi?“ oslovila ho váhavě.

Vzpamatoval se téměř okamžitě.

„Děkuju, že jsi mi to řekla,“ pronesl vážně.

„To máš za co,“ odtušila věcně.

Znovu ticho, opětovali si pohled.

„Vrátíme se k nim?“ navrhl tiše.

Pomalu přikývla…

*

„Draco?“

Zamrkal a podíval se po hlase, který ho oslovil. Uvědomil si, že několik minut bez pohybu zíral na strop nad sebou. Angela seděla vedle něj na posteli a upřeně ho pozorovala.

Za pečlivě zataženými závěsy zářilo slunce, které vyšlo asi před půl hodinou a celá ložnice tak dostala zelenavý odstín.

„Na co to pořád myslíš?“ zeptala se pomalu.

Když nedokázal sklouznout do temnoty jejich podivného spánku, nespala ani ona. Ale nějak se mu na její otázku nechtělo odpovídat.

„Na Catherine?“ nadhodila po několika vteřinách jeho mlčení.

Odvrátil svůj pohled zpátky na strop.

„Jo…“ potvrdil její odhad hluše.

„Vyčítala ti něco?“

„Ne. Řekla, že ani nestojí o pomstu.“

„Tak co se děje? Myslíš, že to na tebe hrála?“

„Nevím. Myslím, že ne. A ten slib složila.“

„Sama jsem se divila, že víc neprotestovala. A docela jí to i šlo,“ konstatovala zamyšleně. „S Ursuem byla hotová rychleji, než jsem čekala.“

Draco s ní v duchu souhlasil. Práce mladé Prewettové na upírovi byla velmi působivá. Pak si Angela zhluboka povzdechla.

„No, ale moc jsem tu kombinaci nedomyslela…“

Po tváři mu přeletěl pobavený úšklebek: „Alespoň bude nějaká sranda.“

Zakroutila hlavou: „Divím se, že vás to popichování ještě nepřešlo. Nejste na to už staří?“

„Na výměnu názorů s Potterem nebudu starý nikdy,“ odtušil.

Pobaveně se usmála a znovu si lehla. Draco ji objal kolem ramen a ona si položila hlavu na jeho hruď.

„Proč jsme vlastně hned nešli po té stopě?“

„Harryho i Catherine to zmohlo víc, než dávali najevo. Nechci na ty dva upíry, co je Ursus označil, jít s jakýmkoli oslabením.“

„Pravda. Můžeme na ně jít sami,“ prohlásil.

„Draco…“ zabručela nesouhlasně.

„No co? Akorát se budou plést pod nohy.“

„Podceňuješ je.“

„Snad ne Weasleyho!“ reagoval pohoršeně.

Zachichotala se. Najednou to znělo, jako by jí zase bylo šestnáct a oni byli v Bradavicích jako naivní studenti.

„Ne, toho ne. Harryho.“

„Tak to se ještě uvidí,“ protáhl.

Nadzdvihla se: „Však jen počkej.“

„Momentálně na nic čekat nemusím…“

Začal ji hladit přes tenkou noční košilku po zádech. Naklonila se těsně k němu.

„Ale mně se chce spát…“ namítla tiše.

Samolibě se usmál a sjel rukou níže: „To tě přejde.“

„Promluvil Malfoy,“ popíchla ho.

Prudce ji povalil na záda. Nehýbala se a nechala ho, ať ji políbí.

Pak ji chvíli zkoumavě pozoroval a jeho prsty jí přitom přejely po boku až na stehno. A když jeho ruka vjela pod lem košile, už se nedokázala udržet a vroucně mu polibek opětovala, když se znovu sklonil k jejím rtům.

***

 

Klečel na jednom koleni s hlavou sklopenou a snažil se zakrýt své obavy, které se ho oprávněně zmocňovaly. Causus Ater nesnášel selhání. A on selhal už dvakrát.

„Tentokrát už to nenechám náhodě, Ynemeren,“ odvážil se promluvit. „Podle mých informací je to nejlepší odeklínač v Evropě.“

„Tak proč jsi ho nepřivedl rovnou?“ zasyčel studeně hlas z křesla, před kterým se chvěl.

„Bohužel nebylo jednoduché tuhle informaci získat a zatím nevím, kde se nachází, pane. Ale tenhle ta zaklínadla určitě dokáže obejít.“

„Dobrá. Dám ti ještě možnost své pochybení napravit.“

„Děkuji, pane.“

„A jak se vůbec jmenuje ten tvůj slavný odeklínač?“ otázal se Vznešený pohrdavě.

„Bill Weasley, pane.“

467 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí