Skip to content

Kapitola devátá – Crocutta a Lucis

[Celkem: 9    Průměr: 3.7/5]

„Všechny šťastné rodiny se navzájem podobají a každá nešťastná rodina je nešťastná svým vlastním způsobem.“

Lev Nikolajevič Tolstoj

 

S námahou od sebe rozlepila ztěžklá víčka. Přicházela k sobě z hlubokého spánku, ale i přesto se cítila strašně unavená. Rána na krku jí tupě a pravidelně pulzovala. Chvíli jen nehybně ležela a zírala na nebesa své postele, ze kterých visely zatažené závěsy. V pokoji panovalo příšeří a ticho. Neměla tušení, jak dlouho byla mimo sebe.

Maileen se opatrně posadila a okamžitě se jí začala ošklivě motat hlava. Takže ještě pořád žije. Kdyby byla mrtvá, asi těžko by se cítila jako praštěná mimořádně těžkou pánvičkou.

U jejích nohou byly přes pelest přehozené čisté šaty. Dlouhé, s jemnou výšivkou, temně vínové barvy a být v jiné situaci, rozplývala by se nad nimi, jak jsou nádherné. Pomalu spustila nohy dolů a malátně rozhrnula červené závěsy.

Pohled jí padl na postel vedle a ztuhla jako přimražená. Srdce se jí rozbušilo o hodně rychleji, najednou ho cítila až v krku. Ležela tam naprosto nehybně Diana. Strašidelně bílá, s těmi tak zvláštními popelovými vlasy, které jí teď skoro splývaly barvou s pleti a s namodralými rty. Ruce měla rozhozené na strany, ústa trochu pootevřená, celý krk od krve. Maileen neměla žádnou pochybnost o tom, že dívka je mrtvá. A úplně stejně může za pár dní skončit ona sama.

Oči se jí zalily slzami, začala přerývaně dýchat. Už to tady nevydrží. Zblázní se z toho. Zuřivě mrkala, ale tak dlouho potlačovaný pláč už nedokázala zadržet. Lehla si na bok, schoulila se do klubíčka a bolestně se rozvzlykala.

Kdy už tohle skončí? Tenhle příšerně hororový stereotyp čekání, spánku a… krmení.

Před očima se jí mihly tváře rodičů, pak i kamarádek. Darie, Ginny a Cathy. Nejspíš už je nikdy neuvidí. Nikoho z nich. Jejich úsměvy zakryl ten dravčí úšklebek a kruté chladné oči.

Roztřásla se ze vzpomínky na jeho zuby zarývající se hluboko do hrdla, na ruce, kterými svíral její krk i pas jako v kleštích. A pak jeho rty, potřísněné krví, přitisknuté na ty její… Překvapeně sebou trhla, přestala vzlykat a vytřeštěně zůstala zírat do prázdna.

Nevymýšlí si to jenom?

Ne, ne, i když už upadala do bezvědomí, zřetelně cítila, že když ležela na pohovce, políbil ji. Tvrdě a krátce. Ale proč to sakra udělal?

Bylo to tak… Jiné. O tolik příjemnější pocit, než dotyk jeho zubů… Otřásla se znechucením nad vlastními myšlenkami.

Co je jí po jeho prapodivném chování. Stejně ji taky zabije. Jako Dianu.

Otřela si hřbetem ruky mokré tváře, pracně se znovu vyhrabala z postele a opatrně zamířila do koupelny, vyhýbajíc se pohledu na mrtvolu. Ještě pořád se kolem ní všechno motalo.

Když se po dlouhé sprše vrátila v županu do pokoje, zrovna vynášeli ven tělo. Vůbec je neslyšela, dokud je neuviděla na vlastní oči. Nějaký násoska měl Dianu přehozenou přes rameno jako pytel. Polovina jejího těla visela hlavou dolů a vlasy se jí přitom pohupovaly sem a tam. Žaludek se jí sevřel v křeči, musela se zachytit sloupku své postele. Pak se jí v zorném poli objevil další upír s mrtvolou přes rameno. Celým tělem jí přeběhl mráz. Ta druhá taky… Ani neznala její jméno, objevila se tu teprve těsně předtím, než ji odvedli ke Vznešenému. Znovu se jí do mozku ostře zarylo vědomí, že spala velice dlouho.

Maileen se ztěžka posadila. Zůstala sama.

„Ratus, serem ot mate tide,“ ozvalo se chrčivě z chodby.

Nevšímala si toho, že do pokoje někdo vešel, dokud se jí k uším nedonesl známý zvuk. Švihnutí hůlkou. Prudce zvedla hlavu. U postelí, ze kterých odnesli mrtvé dívky, stál šlachovitý upír s hnědými vlasy staženými do culíku. Zjevně otráveně vyměňoval zakrvácené povlečení za čisté. Upír-čaroděj.

Se zatajeným dechem ho pozorovala. S kyselým výrazem uklidil několika mávnutími obě postele a podíval se po ní.

Zastrčil hůlku do kapsy na boku vyšoupaných džínů a přistoupil k ní.

„Převleč se,“ přikázal. „Za chvíli si tě vyzvednou.“

Maileen vyděšeně vytřeštila oči. Vždyť se teprve před chvílí probrala! Tak brzy přece… Tentokrát to nepřežije. Teď už ne.

Upír se odvrátil a v ní se v tu chvíli vzedmula vlna odporu a touhy přežít, aby mohla zase obejmout své rodiče. Tohle byla její jediná šance. Jediná možnost toho hajzla s hůlkou po boku překvapit.

Rychle se postavila zpátky na nohy. Stačil jeden rychlý hmat a měla jeho hůlku v ruce. Bylo jí více než jasné, že pokud nebude jednat rychle, je tenhle její pokus v háji. Sotva tedy špička jeho hůlky opustila kapsu a upír se nechápavě otočil, Maileen už měla ústa otevřená k výkřiku.

„Depulso!“ vyštěkla první zaklínadlo, které jí přišlo na mysl.

Upír prudce odletěl k protější zdi.

„Mdloby na tebe!“ zaječela vzápětí, když se s vyceněnými zuby vrhnul zpátky k ní.

Upír sebou sekl na zem a už se nepohnul.

Maileen zprudka oddechovala a třesoucí se rukou na něj stále mířila. Několik vteřin se nedokázala pohnout. Svazoval ji strach z toho, co jí provedou, až na tohle přijdou. Dokázala upíra překvapit jen s obrovským štěstím. A nejspíš už se jí ho víc ani nedostane. Pohled jí padl na dveře. Byly otevřené.

Konečně se její nohy odlepily z místa. Vykoukla ven na tmavou a opuštěnou chodbu. V první chvíli už už chtěla vyrazit, ale pak se zarazila. Vždyť už třikrát ji těmi chodbami vedli a nikdy neviděla nic, co by připomínalo východ. To spíš vletí do náruče nějakému dalšímu násoskovi. Její jediná možnost bylo zamřížované okno. Tím přece viděla les. Svobodu.

Zacouvala zpátky do pokoje a dvakrát švihla hůlkou. Dveře se s prásknutím zavřely. Ještě svázala upíra provazy, i když pochybovala, že mu to zabrání v pohybu, pokud se probere a upřela svou pozornost k jedinému možnému východu.

Několikrát se nadechla a soustředila se. Pokud nebude kouzlo dostatečně silné, nikam se nedostane. A ona byla unavená, oslabená ztrátou krve a bez vlastní hůlky. Ale zkusit to musela.

„BOMBARDA!“

Pokojem zaduněla rána jako z děla těsně následovaná třeskem skla a k její úlevě i rachotem kamení a skřípotu kovu. Zakryla si nos a ústa, aby nevdechovala prach přímo a odhodlaně se prodrala oblakem ke světlu. Vypadalo to, že venku svítá. Skoro se tomu bála uvěřit. V pokřivených mřížích zela díla dostatečně velká na to, aby se jí protáhla.

Chvatným pohybem si přivázala župan těsněji k tělu a rychle se snažila proklouznout ven. Tu ránu určitě slyšeli a za chvíli… Na zabezpečené dveře se ozvalo duté zabušení.

Zatraceně!

Rychle protáhla i druhou půlku těla na druhou stranu a seskočila do trávy. Bolestně zasykla, když jí zacukalo v levém lýtku. Poškrábala se o ostrou hranu zlomené mříže. Dveře v pokoji zaskřípaly.

Přemístit, blesklo jí v hlavě. Musím se přemístit.

Vzápětí to taky zkusila, ale těsně předtím než ji vcucnul šílený vír, hodilo ji to zpátky a skončila na zadku ve trávě.

Kurvafix, mají tu přemisťovací hranici!

Vyškrábala se zpátky na nohy a dala se do běhu. Mezi stromy přímo do lesa. Neměla tušení, kde je ani kterým směrem by se měla vydat, jediné, co mohla v tu chvíli udělat, bylo dostat se co nejdál a někde se znovu pokusit o přemístění. Ani ji nenapadlo podívat se za sebe, odkud to vlastně utíká.

S hůlkou v ruce běžela po vrstvě uschlého jehličí. Vyděšená, se žaludkem sevřeným strachem, který ji poháněl ke spěchu, i když na něj neměla sílu. Před očima se jí míhaly tmavé mžitky, ztěžka sípala, jak se do plic snažila nahnat co nejvíce vzduchu a řítila se dál.

Zničehonic narazila na jakousi pěšinu. Zůstala stát a rozhlédla se na obě strany. Pak zaslechla kročeje. Okamžitě se vrhla za nejširší strom.

Vykouzlila před sebe do vzduchu jednoduchý symbol. Rudě zazářil a zmizel. Sakra, tady ta hranice ještě pořád pokračovala.

Kroky se přibližovaly. Opatrně vykoukla zpoza kmene. Po stezce směrem k ní rychle kráčel nějaký upír, za ním pak kulhalo asi šest otrhaných postav. Vězni… Frank jí tehdy říkal, že někam chodí cosi kopat.

„Salvio Hexia,“ zašeptala co nejtišeji a obtočila hůlkou kolem sebe kruh.

Snažila se zklidnit svůj zrychlený dech, když si něco uvědomila. Upíři přece můžou ucítit krev. To ne… Namířila hůlkou na krvácející ránu na lýtku.

Rána se skoro okamžitě zahojila, ale Maileen měla strach, že si na to vzpomněla pozdě. Napjatě zírala na stezku. Pochodující skupina už od ní byla jen pár kroků, pak první upír přešel kolem jejího stromu a zastavil se.

Do hajzlu…

Otočil se směrem k ní a zavětřil. Rychle se podívala, jestli je tam ještě další. Byl. Úplně na konci, za… Překvapeně vytřeštila oči. Přímo za Frankem. Maileen ztěžka polkla a zhluboka se nadechla.

No… Když už se do toho obula… V tuhle chvíli nemělo smysl začít zase utíkat.

Snažila se uklidnit, aby mohla použít neverbální kouzlo, a prvního upíra znehybnit.

„Ok en?“ ozvalo se za ušpiněnými kopáči, kteří byli jen rádi, že chvíli stojí.

„Verk…“ hlesl ten první.

Maileen švihla hůlkou a upír ztuhl s rukou pozdviženou jejím směrem. Pak okamžitě obrátila svou pozornost k tomu vzadu.

„Expulso!“ zařvala, když uviděla, že se odráží ke skoku směrem k ní.

Upír s nakvašeným vrčením odletěl, ztěžka vrazil do nejbližšího kmene stromu a otřeseně dopadl na zem. Její krytí bylo v háji. Teď už ji viděli všichni. Klopýtala k Frankovi, který na ni šokovaně zíral.

„Maileen?“

„Mdloby na tebe!“ šlehla ještě kletbou po upírovi, který už se zvedal, a otočila se ke svému bývalému spoluvězni. „Franku! Kde končí přemisťovací hranice?“

Ukázal rukou za sebe.

„Je to asi dvě minuty… Ale jak jsi u velkého Merlina…?“

„Na to není čas!“ přerušila ho zadýchaně.

Chtěla se znovu rozběhnout, ale už bylo pozdě. Frank, který byl otočený opačným směrem, se k ní natáhl, aby ji odstrčil, ale taky to nestačil.

Do Maileen vrazilo odzbrojující kouzlo. Hůlka jí vylétla z ruky a dopadla Frankovi k nohám. Ona sama bolestivě narazila do smrku vedle pěšiny a svezla s bolestným skučením do jehličí.

Vězni se rozprchli mezi stromy. Frank chtěl popadnout hůlku, ale rozzuřený hnědovlasý upír, který se sem přiřítil s další hůlkou v ruce, si ji přivolal k sobě.

Maileen se chtěla zvednout ze země, ale všechny svaly se jí třásly. Frank se přikrčil na protější straně pěšiny a cedil mezi zuby kletby. Jeho si však nevšímali. Shromáždili se kolem mladé čarodějky.

Maileen se podívala na vlastníka hůlky, která jí sice pomohla, ale nedostala ji z tohohle zatraceného místa. Nemilosrdně ji sevřela poutací kletba, až bolestí zasyčela.

Pohled jí utekl mezi nohy dvou upírů, kde uviděla Frankův obličej. Pohyboval rty.

„Vrátím se pro tebe,“ slíbil jí neslyšně a v okamžiku zmizel mezi stromy.

Ani jeden z upírů se po něm neotočil.

„Toho budeš litovat, ty malá děvko,“ zasyčel na ni upír-čaroděj.

***

 

Prvním zvukem, který uslyšela, bylo cvrlikání vrabce. Překulila se na bok a zavrtala se hlouběji do peřin. Pták však vesele dál vítal nové ráno a nejspíš vypočítavě seděl přímo na parapetu jejího okna. Otráveně rozlepila víčka a zamrkala.

Pak jí to došlo. Ráno… Už je ráno.

Ginny se posadila tak prudce, až se jí zamotala hlava. Venku svítilo slunce. Koukla na chlupatý budík na nočním stolku, který dostala od George k posledním narozeninám. Pokud ho měla nastavený a nevstala, vysunuly se z něj malé nožičky a lechtal ji po obličeji tak dlouho, dokud neopustila vyhřáté peřiny. Bylo skoro osm.

Sklouzla z postele na prkna podlahy a postavila se k oknu. Drobný ptáček ztichl a očima jako perly se na ni zadíval. Klepla na kličku okna hůlkou, kterou vzala ze stolu a pomalu otevřela. Do pokoje vnikla vůně letního rána. Vrabec naposledy zacvrlikal, roztáhl křídla a odfrčel někam na střechu Doupěte.

Vyklonila se z okna, až jí kolem tváří popadala záplava dlouhých vlasů. Tvář jí prozářil úsměv. Žádná noční můra. Spala celou noc. Ty prášky zabraly.

*

Molly byla příjemně překvapená, když její dcera vešla do kuchyně a ona k ní zvedla hlavu od rozehřáté pánve, na které chtěla připravit míchaná vejce.

„Dobré ráno, mami.“

„Dobré…“ opětovala jí zaraženě pozdrav.

Sice jí bylo divné, že není vzhůru dřív než ona sama, ale tohle nečekala. Ginny se mírně usmívala a hbitě se nahnula nad sporákem.

„To krásně voní,“ vydechla nadšeně a uzmula z vyhřátého talíře nachystanou slaninu.

Vypadala odpočatá a výborně naladěná. Takovou ji dlouho neviděla. A už vůbec ne po ránu.

„Jak ses vyspala, drahoušku?“ zeptala se přece jenom opatrně.

„Výborně, mami!“ ujistila ji. „Nechceš s něčím pomoct?“

Molly se konečně s úlevou taky usmála: „Už mám skoro hotovo. Přispala sis.“

„No jo, promiň mami, dneska se mi z postele nějak nechtělo.“

„Nic se nestalo,“ potřásla Molly hlavou. „Můžeš připravit stůl.“

„Tak jo!“

Netrvalo jí to ani minutu a na kuchyňském stole byly úhledně připravené talíře i hrnky k snídani. Molly právě přenášela doprostřed velkou konvici čaje, když obě zřetelně zaslechly z obývacího pokoje praskot plamenů v krbu.

„Tak brzy návštěva?“ podivila se Molly.

Další tři obyvatelé Doupěte – Arthur, Ron a George – totiž ještě spali.

Ginny se otočila na podpatku a s hůlkou v ruce zamířila po zvuku. Matka musela nejprve obejít kuchyňský stůl, takže ji následovala o něco pomaleji. A už v síni uslyšela radostné zavýsknutí a pobavený mužský smích. S radostným tušením vešla do skromné obývačky. Ginny visela kolem krku o dvě hlavy vyššímu bratrovi.

„Bille…“ vydechla Molly.

Její nejstarší syn k ní stočil pohled.

„Ahoj, mami,“ usmál se zářivě, postavil Ginny zpátky na zem a sklonil se taky k ní, aby ho mohla obejmout. „Rád tě vidím.“

„Však já tebe taky,“ zamrkala, aby zahnala slzy dojetí.

Připadalo jí, že ještě o pár palců vyrostl, i když to byl dávno dospělý muž.

„Ve Státech už tě to přestalo bavit, brácha?“ nadhodila Ginny, očividně nadšená z příchodu bratra, kterého neviděla víc jak půl roku, kdy byl u nich naposledy na návštěvě.

„Omyl, sestřičko,“ odtáhl se Bill od matky. „Pouze a jedině dokončená práce mne vyhnala z toho ráje do mé domoviny.“

Rusovláska si založila ruce na hrudi.

„Kdybys nekecal,“ zašklebila se na něj.

„Proč jsi nedal vědět, že už jste zpátky?“ vyčetla mu Molly, ale spokojeně si prohlížela jeho opálený obličej. I když ty vlasy si nechával pořád tak dlouhé…

„Vrátili jsme se teprve včera večer, mami,“ oznámil Bill a zaklesl prsty obou rukou do kapes vypasovaných černých kalhot.

„Měl jsi napsat!“

Bill obrátil oči v sloup: „Odjížděli jsme ze dne na den.“

„A kdes nechal Helen?“

„Chystá snídani,“ odtušil klidně.

„No, to snad nemyslíš vážně?“ dala si Molly ruce v bok. „Proč jsi ji nepřivedl s sebou? Nasnídáte se u nás. Beztak doma nic nemáte. A proč…“

„Mami, prosím tě!“ skočil jí do řeči Bill.

Ginny se pobaveně zasmála.

„Mohla bys mě taky pustit ke slovu?“

„Ale…“ nadechla se Molly.

Dcera jí však položila ruku na rameno.

„Mami…“

„Přišel jsem vás jen pozdravit. Rádi bychom oba přišli večer, kdyby to šlo,“ chopil se Bill rychle slova, než na něj mohla jeho matka spustit další palbu.

„Vidíš, že alespoň trochu rozumu pod těmi přerostlými vlasy máš,“ nadchla se okamžitě Molly. „Uděláme si konečně večeři společně!“

„Ale já neřekl, že přijdeme na večeři, mami,“ ohradil se Bill.

„Otec má dneska volno, takže bude taky doma. Udělám nakládané hovězí, to jsi měl vždycky rád,“ plánovala matka, jako by ho neslyšela. „Jenže to musím jít na nákup!“ vzpomněla si najednou. „Bille, drahoušku, přijďte večer co nejdřív, ano?“

Popleskala ho po rameni a v momentě byla zpátky v kuchyni.

Bill Weasley naprázdno zacvakl otevřenou pusu, jak se pořád chystal něco říct, ale nedostal k tomu prostor.

„A cos jako čekal?“ usmála se na něj potutelně sestra.

Uchechtl se.

„Vlastně přesně tohle,“ pokrčil rameny. „Jak se máš, Ginninko?“

„Docela dobře,“ odvětila klidně, blahosklonně přehlížejíc zdrobnělinu, kterou nesnášela a přeletěla ho o něco bedlivějším pohledem než prve. „A tobě očividně taky. Z čeho jsou prosím tě ty boty?“

„Kůže z tůňodava,“ pochlubil se hrdě. „Dobrý, co?“

Poklepal špičkou jedné naleštěné černé boty, které měly v každé jednotlivé šupině nabitý stříbřitý cvoček do podlahy. Odkašlala si, aby zakryla úsměšek.

„Jo, docela ujdou…“

„Spíš si cením tohohle,“ odhrnul si svoje vlasy po ramena z pravého ucha.

„Co to jako je?“ vykulila Ginny oči.

„A to jsi studovala v Bradavicích?“ protáhl pohoršeně. „Dračí zub, děvče.“

Vypadalo to sice trochu jako zub, ale byl úplně černý a obkroužený tenkým zlatým proužkem.

„To ti to Helen dovolila?“ pozvedla obočí.

Pobaveně se zachechtal: „Ale sestřičko, ona je nosí v obou uších.“

***

 

Vykachlíkovanou koupelnou se rozléhal šum vody. Catherine si oplachovala obličej ledovým tokem. Když konečně zavřela kohoutek, podívala se na sebe do zrcadla. Kapala z ní voda a oči se jí leskly.

Když ji včera pozdě v noci Ron doprovodil domů a ona se konečně dostala do postele, i přes velkou únavu, která na ni dolehla, dlouho nemohla usnout. Jisté znepokojivé myšlenky jí totiž nedaly pokoje.

Co by asi řekli její rodiče na to, že pomáhá jejich vrahovi? Zlobili by se na ni? Nenáviděli by ji?

Zhluboka si povzdechla.

Oba jí strašně moc chyběli, každý jednotlivý den, ale netoužila po pomstě tomu, kdo ji o ně připravil. Byla v tom nákupním centru k Malfoyovi upřímná. Msta by jí klid nepřinesla.

Jen si vůbec nebyla jistá tím, že je to správné. Co když tímhle udělala chybu? Neměla to raději odmítnout, dokud byl čas?

Nemyslela si, že by ty dva měla nahlásit, to ne. Teď, když se s Malfoyem setkala osobně, už chápala, proč ho tehdy nechal Alex odejít a nezabránil mu v tom. Tomu jeho rozhodnutí dosud nerozuměla. Ale když se podívala Malfoyovi do očí, přes chladný odstup viděla i vinu a hluboko skrývanou bolest. Byly to oči někoho, kdo si hodně vytrpěl. Podobný výraz v nich měla i Angela Blacková. Mrazilo ji z nich.

Nebylo by správné mstít se někomu takovému. Jenže neměla úplně dobrý pocit ani z toho, že jim pomáhala. A tyhle úvahy jí nejspíš řešení nepřinesou…

Dělá to přece kvůli Maileen. Třeba se jim nakonec opravdu podaří vypátrat místo, kam ji odvlekli. A pokud to mělo být s její pomocí, byla odhodlaná z toho vynechat svou nejistotu.

Popadla z věšáku ručník a zabořila do něj obličej. Pořádně ho vysušila a pak si ještě učesala vlasy.

Když pak otevřela dveře na chodbu, skoro vrazila do zívajícího Alexe.

„…brý ráno,“ pozdravil ji s očima ještě napůl zalepenýma.

„Dobré,“ usmála se na něj a ustoupila mu z cesty ke koupelně.

„Ty, ségra,“ otočil se na ni ve dveřích.

„Jo?“

„Kdes byla včera prosím tě tak dlouho?“ zeptal se svraštěným obočím.

„Víš přece, že už mě nemusíš pořád kontrolovat, Alexi,“ ohradila se.

„Jen jsem měl starost,“ ospravedlňoval se zamračeně.

„Byla jsem s Ronem, to je snad jasné, ne?“

„Hmm, asi jo.“

„Co na mě tak koukáš?“

„Nevím… Jsi nějaká jiná… Stalo se něco?“

„Prosím tě, brácha,“ zvrátila pohled do stropu. „Běž se věnovat své ranní hygieně a nesnaž se něco vykoumat, když ještě napůl spíš,“ odpálkovala ho a zapadla do svého pokoje.

S úlevou za sebou zavřela dveře. Nějak neměla odvahu na to, aby bratrovi přiznala, do čeho se pustila. Už tak stačilo, že vyváděl Ron.

***

 

„Harry?“ zavolala Ginny a nakoukla do kuchyně, která však byla prázdná. Přešla tedy halu ke schodišti a nahnula se nahoru. „Harry!“

Odpovědí jí bylo jen ticho, takže se vydala k zadnímu východu a už na schůdcích je uviděla. Harry seděl ve stínu jednoho ze stromů a opíral se o jeho kmen, bokem k ní. Andy se jen o kousek dál válel s Felixem v trávě. Pomalu zamířila přes prosluněnou zahradu k nim. Jak se přibližovala, mohla už mnohem lépe rozeznat zachmuřený výraz v jeho obličeji. Pozoroval syna, ale myšlenkami byl někde jinde.

„Ahoj, Harry.“

Zvedl k ní hlavu.

„Ahoj…“ zkontroloval pohledem čas na hodinkách. „Jsi tu brzy. Psal jsem přece, že stačí, když přijdeš až později odpoledne.“

„Já vím,“ usmála se na něj. „Ale máma si nedala říct a hnala mě sem dřív. Bill s Helen se konečně vrátili, stavoval se u nás dneska ráno.“

„To je fajn,“ zahučel Harry a postavil se na nohy. Teď už nemusel k Ginny vzhlížet, byl asi o půl hlavy vyšší než ona.

„No, a mamka se samozřejmě hned vrhla na plánování velké večeře,“ vysvětlovala dál. „Zve tě, jestli bys nechtěl přijít i s Andym.“

„Aha.“

Trochu se zarazila nad jeho výrazem.

„Pokud tedy už nemáš jiné plány, když jsi chtěl, abych malého hlídala až večer…“ nadhodila opatrně.

Na chvíli se zamyslel.

„No, to sice mám, ale myslím, že bych mohl stihnout i tu večeři. Díky za pozvání.“

„Nemáš vůbec zač,“ pousmála se. „Budou tam i Lupinovi,“ pak se na něj zaujatě zadívala.

„Zajímavé, že i Ron se nějak ošíval, když se o tom dozvěděl.“

„Vlastně plánujeme něco společně,“ konstatoval stručně Harry.

„Tak takhle to je,“ pokývla pomalu hlavou. „To pak můžete přijít najednou.“

„Jo,“ přitakal Harry.

„Tak fajn,“ odtušila a odvrátila se od něj. „Ahoj, Andy!“

Klučina se válel na zádech a smál se na celé kolo, protože mu Felix oblizoval obličej. Nedokázal ani reagovat na pozdrav.

„Zůstaneš už tu u něj, prosím tě?“ ozval se Harry. „Potřebuju si něco zařídit…“

„Jasně, nedělej si starosti,“ odpověděla mu a už se shýbala, aby osvobodila Andyho z psího zajetí.

***

 

Angela stála uprostřed jídelního salonu, poklepávala si do levé dlaně hůlkou a zachmuřeně pozorovala sbírku obrazů na delší zdi místnosti přímo naproti oknům. Narcisa měla v lecčems výborný vkus, ať už se jednalo o oblékání nebo vybavení domu, takže předpokládala, že ty ohavnosti, které tu visely v prostoru, kde se obvykle jedlo, vybíral určitě její manžel. Ten měsíc, co tu s Dracem strávili před třemi lety, byl příliš krátká doba na to, aby nějak řešila fakt, že se jí mnohé interiérové vybavení sídla nelíbilo, ale tentokrát měla dojem, že se tu zdrží o hodně déle a nebylo by marné si bydlení trochu zpříjemnit.

Mávla dvakrát rozmáchle hůlkou a zakryla čtveřici temných maleb tmavě zeleným saténovým závěsem, který našla složený na půdě. Slíbila si, že při nejbližší příležitosti sem sežene na výzdobu něco optimističtějšího.

Jedno ze tří velkých oken za ní bylo otevřené dokořán, takže se k ní snadno donesl šumot sovích křídel. Seslala ještě na nařasený závěs prach odpuzující zaklínadlo a otočila se.

Do jídelny se znechuceným houkáním vletěla velká bílá sova a ladně přistála na okraji obrovského podélného jídelního stolu. Angela se jejímu očividně otrávenému výrazu nedivila. Pro opeřenou sovu bylo na létání asi trochu horko. Nemluvě o tom, že průlet ochrannou hranicí kolem pozemků nejspíš taky nebyl nic příjemného, ačkoliv na to při kontrole myslela a upravila ji tak, aby přes ni sovy mohly. Pro všechny případy, jako byl zjevně tento.

„Dobré odpoledne, Hedviko,“ přistoupila k ní opatrně. „Accio!“ ukázala směrem ke kredenci s výstavním porcelánem.

Na stole vedle sovy přistála hluboká miska.

„Aquamenti.“

Přisunula ji k Hedvice už plnou vody a převzala si malou obálku. I když dobře viděla, že ji přitom sova obezřetně pozoruje. Byl to krátký vzkaz od Harryho, jestli by na ty dva upíry nemohli vyrazit dřív kvůli večeři u Weasleyových. Pobaveně napsala souhlas na druhou stranu i s tím, že do tří budou u něj.

Předala vzkaz Hedvice: „Děkuju.“

Sova nahnula hlavu na stranu, pak krátce houkla a vydala se na zpáteční cestu na Soví vrch. Angela sklidila misku a šla probudit Draca.

*

„No, to je děs,“ prohlásil pán domu, když byl nucen opustit příjemný stín chladivé haly a vyjít ven na sluncem zalitou zahradu.

Angela se k němu otočila a uviděla, jak si bleskově nasazuje černočerné sluneční brýle, které měla ona samozřejmě dávno na nose.

„Říkala jsem ti, ať si je nasadíš už vevnitř? Říkala,“ odtušila pobavená jeho kyselým výrazem.

„Tohle je Anglie. Nemělo by správně pršet?“ zašklebil se.

„Ale, prosím tě…“

„Mělas mu napsat, že to odložíme,“ pokračoval v brblání.

„Trocha slunce tě nezabije, Draco.“

„Jenom se nechci opálit,“ bránil se vehementně.

„Mně by ses líbil i tak,“ odtušila s úsměvem. „A pojď už, ať zase nemá Weasley blbé řeči.“

„Ty bude mít stejně, poklade.“

*

Ginny se snažila přimět Andyho, aby dojedl načatou přesnídávku, ale jeho pozornost se pořád obracela k Felixovi, který kolem nich proháněl nějakého motýla. Chyběla už jen jedna lžička, když z domu vyšel Harry.

„Tak šup, Andy, už jen jednou a můžeš si jít honit toho motýla taky.“

„Do setmění bychom měli být zpátky,“ oznámil jí klidně Harry, když se u nich zastavil.

Klučina zhltl i poslední dávku a opatrně se sesunul z lavičky do trávy. Až teď zvedla hlavu k Harrymu.

„Dobře. Nevadilo by ti, kdybych šla s Andym rovnou k nám? Chtěla bych pomoct mamce. Jak ji znám, zase z toho udělá hostinu jako pro batalion vojáků.“

„Samozřejmě, ale Felixe neber, nadělal by vám doma zbytečný bengál.“

„Já myslím, že ten rozdíl by nebyl moc znát,“ zasmála se Ginny.

Pak si všimla, že Harryho pozornost už se upírá někam za ni. Obrátila se a zadívala se stejným směrem. Po chvíli rozeznala v lese za ochrannou hranicí ve stínu dvě postavy. Neřekla ani popel a odešla uklidit sklenici i lžíci.

Až když vyšla zpátky ven, tak na ni Harry pokývl a vydal se přes zahradu k těm neznámým stínům. Zaujatě ho vyprovázela pohledem, tak si nejprve nevšimla, že Andy cupitá za ním. S povzdechem se vydala stejným směrem.

„Harry!“ zavolala hlasitě.

Ten se otočil a zaměřil na syna. James k němu doběhl, ale Harry mu řekl něco, co Ginny nezaslechla a poslal ho zpátky. Klučina chvíli otálel, ale nakonec se rozběhl k ní. Napřáhl k ní ručky, takže ho Ginny hned vzala do náruče a otočila se s ním tak, aby viděl na odcházejícího otce.

Jen několik metrů od něj se náhle přemístily dvě osoby. Poznala Catherine a svého bratra. Zamyšleně je pozorovala, jak se vydávají stejným směrem jako Harry. V místě, kde se jejich dráhy měly střetnout, se z lesa konečně vynořili ti dva záhadní.

Ginny se sice následně své reakci trochu divila, ale vůbec ji nepřekvapilo, když rozeznala Blackovou a v jejím doprovodu díky plavě blond vlasům Malfoye. Harry se tvářil tak zvláštně, když jí říkal o tom, že mají něco v plánu s Ronem.

Uvědomila si, že se Blacková dívá přímo na ni. Neviděla jí skrz sluneční brýle do očí, ale ten pohled se jí i tak zarýval až někam do krku. Neodvrátila se však. Upírka se pak otočila k příchozím. Chvíli se o něčem bavili, přičemž Ron vypadal nějak naježeně.

Blacková s Harrym se přemístili, ale vzápětí byli zpátky.

Harry vzal za paži Rona a Blacková Cathy. Ginny pochopila, že se chystají na asistované přemístění. Čtveřice s prásknutím zmizela, poslední pod stromy zůstal Malfoy. Stejně jako předtím u Blackové, vnímala jeho pohled a nehybně mu ho opětovala. Jen pár vteřin na to byl pryč.

*

Plížili se k vyšperkované chatě na okraji osady ze všech stran, když Angela náhle zůstala stát.

„Co je?“ otočil se k ní šeptem Ron.

„Není tam…“ vydechla.

„Cože?“

Těsně vedle nich se přemístil Draco.

„Nikdo tam není,“ potvrdil slova Angely suše.

„Proklatě…“ okomentoval to Harry.

„Ale jak to?“ nechápal Weasley. „Máš správnou adresu?“

„Samozřejmě,“ procedila mezi zuby upírka.

„Tak co teď?“ ozvala se Cathy, která se držela za nimi a přistoupila blíž, když zastavili.

„Neříkala jsi, že se bude přes den zdržovat uvnitř?“ otočil se k ní Harry.

Angela zamyšleně pozorovala tmavá okna chaty.

„Nemusí, ale většinou ano… Možná, že jsou pohromadě,“ pronesla zamyšleně. „U Lucise.“

„Pokud se paktují s Bratrstvem, dávalo by to smysl,“ přidal se Harry.

„Takže se budeme muset vypořádat s oběma najednou?“ protáhl otráveně Ron.

„Vypadá to tak,“ zahučel Harry.

„Bezva,“ zašklebil se zrzek. „Půjdeme hned?“

„Neměli bychom nejdřív prohledat tu chatu?“ navrhl Harry. „Mohli bychom tam něco najít.“

„To je pravda,“ připustila Angela.

„Jenže by poznala, že jsme tam čmuchali,“ upozornil je Draco suše. „Varovali bychom ji.“

„Mohlo by to stát za ten risk,“ podíval se po něm Harry.

„Nebo taky ne,“ odtušil Malfoy.

„Stejně jim dřív nebo později dojde, že po nich jdeme,“ oponoval mu.

„Lépe později.“

„Co na tom sejde?“

„Třeba na tom sejde té holce, co ji chcete najít, Pottere.“

„Třeba tam najdeme něco, co nám napoví, kde ji hledat,“ odsekl Harry.

„Tím si nemůžeš být jistý.“

„Stejně jako si nejsem jistý tím, jestli je vůbec ještě naživu.“

Angela se po Harrym podívala a on se hned vzápětí zarazil. Ohlédl se po blondýnce, která sklesle zírala do země.

„Promiň, Cathy. Tak jsem to nemyslel…“

„To nic,“ hlesla dívka a vzhlédla k Angele. „Jaká je vůbec šance, že je ještě živá?“ zeptala se tiše.

Oslovená pomalu zavrtěla hlavou: „To opravdu nevím.“

„Řekni mi pravdu,“ trvala na svém Catherine.

„Hodně malá, Prewettová,“ odpověděl jí tiše Draco. „To ale neznamená, že nemá smysl to, o co se tu snažíme.“

Angela se na něj vděčně zadívala, Catherine ho jen krátce přeletěla pohledem.

„Takže co?“ založil si ruce na hrudi Ron. „Už jste se rozmysleli?“

„Jdeme dovnitř,“ rozhodl za všechny rázně Harry.

*

Vnitřek chaty byl stejně upravený jako zevnějšek. Jako upírka-čarodějka si Crocutta žila docela dobře. Harry přehrabával zásuvky psacího stolu, ale našel jen nějaké soukromé dopisy.

„Co to vůbec znamená ta ´Crocutta´?“ zeptal se zamračeně.

„Hyena,“ odvětila mu klidně Angela, která za pomoci hůlky kontrolovala zdi, jestli v nich není nějaká tajná skrýš. „A Lucis je Kojot.“

„To se k sobě náramně hodí,“ okomentoval to Ron, který se objevil v tu chvíli ve dveřích. „Našli jste něco?“

„Ne,“ zavrčel Harry.

„My ano.“

Oba se k němu prudce otočili. Zrzek držel vítězoslavně v prstech nějaký napůl stočený pergamen. Catherine se objevila za jeho ramenem.

„Bylo to pod matrací. Seznam z ministerstva,“ informovala je blondýnka.

„Seznam čeho?“ zajímal se Harry.

„Absolventů OVCí z let 1994 až 1999,“ odvětila mu tiše. „Dívky jsou zakroužkované…“

„Jak se k tomu sakra mohla ta upírka dostat?“ nechápal Harry.

„Mají nejspíš někoho na ministerstvu,“ ozvala se Angela.

„Zas nějaká krysa,“ zavrčel Ron.

„Jako tehdy za války,“ doplnil ho zachmuřeně Harry. „Takže tu nejspíš máme co dělat s únosci čarodějek. Bylo tam ještě něco?“

„Ne,“ zavrtěl zrzek hlavou.

„Měli bychom…“ Angela se náhle zarazila uprostřed věty a povážlivě zbledla.

Harry si toho hned všiml: „Angelo?“

Upírka zalapala po dechu a ztěžka se opřela o desku stolu. V momentě byl u ní Draco, který se prosmýkl mezi Ronem a Cathy tak rychle, že to sotva postřehli a podepřel ji.

„To je dobrý…“ hlesla tiše.

Harry ji zachmuřeně pozoroval: „Co se děje?“

Ron ani Cathy nevěděli, o co jde, ale on ano.

„Budeme muset jít,“ narovnala se Angela. „Promiň, Harry. K Lucisovi zajdeme zítra. Stejně máte tu večeři.“

„Co tak najednou?“ ozval se Ron.

Cathy se po něm vyčítavě podívala, ale Angela mu odpověděla klidně: „Musím něco vyřídit. Budeme pokračovat zítra. Stejně ještě nemám tu druhou adresu.“

Harry jen přikývl a na nic se neptal.

„Draco…“ podívala se Angela po blonďákovi a natáhla k němu ruku.

Beze slova se jí za ni chytil a o vteřinu později oba zmizeli z místnosti.

„Harry, ty víš, co mělo tohle znamenat?“ ozvala se Cathy.

„Jen tuším…“ odvětil jí neurčitě.

„No, tak to bychom měli. A můžeme se jít alespoň najíst,“ poznamenal sarkasticky Ron.

***

 

Crocutta se líně protáhla a pak se znuděně opřela lokty o ošoupaný kuchyňský stůl. Byla o něco menší než on sám, s pár kily navíc, které zakrývala volným oblečením. Vyžívala se ve výrazném líčení, takže měla jako vždy kolem očí černé kruhy tužkou, rty jí rudě zářily a na dlouhých nehtech se jí střídala tmavě modrá se zelenou. Tvářila se, jako že se jí jejich rozhovor vůbec netýká a Ratuse to dost rozčilovalo.

Lucis v džínách a upnutém černém tričku seděl na očividně nepoužívané kuchyňské lince a kysele se ušklíbal.

„Měl by sis trochu víc vážit toho, co pro tebe všechno děláme, Ratusi,“ prohlásil sebevědomě.

Měl co dělat, aby tomu blbečkovi neskočil po krku. Za posledních pár dnů měl problémů až nad hlavu. Ta zatracená zaklínačská ochrana, útěk té malé černovlasé kurvy a tihle dva se ho ještě k tomu snažili za každou cenu vytočit. Jeho klid měl taky své hranice.

„Dostáváte za to taky zaplaceno, ty chytráku,“ odpálkoval Lucise tvrdě. „Máš tu adresu?“

„Jo,“ kývl poloupír a sáhl dvěma prsty do úzké kapsy džínů. „Tady je.“

„Fajn,“ shrábl ji okamžitě Ratus. „Zjistil jsi něco bližšího?“

„Nebudeš tomu věřit, ale ten odeklínač se zrovna vrátil do Anglie. Byl někde v zahraničí a teprve dneska se byl nahlásit na Ministerstvu.“

„Alespoň nějaká dobrá zpráva,“ zavrčel na to.

„Našla jsem v novinách i nějaké jeho fotky,“ ozvala se Crocutta a zaťukala zeleným nehtem na přehnutou stránku z Denního věštce. „Není úplně k zahození,“ usoudila a olízla si horní ret.

„Na to rovnou zapomeň, ty kozo,“ štěkl po ní Ratus. „Svačinu si z něj dělat nebudeš.“

„Vždyť já vím,“ protáhla otráveně.

„Potřebujeme ho. Co nejdřív.“

„Už ti hoří půda pod nohama, co?“ popíchl ho jízlivě Lucis.

„Do toho ti nic není,“ zavrčel Ratus. „Takže dneska v noci.“

„Už dneska?“ zašklebila se Crocutta. „Měla jsem jiné plány…“

„Tak je zrušíš,“ odsekl Ratus. „Přijdu pro vás v osm,“ oznámil jim ještě, vytáhl svou hůlku a přemístil se pryč z třetího patra panelového domu na předměstí Watfordu.

***

 

Zahrada na jižní straně Doupěte byla jasně ozářená dvěma kouzelnými světly a několika svícny. Na trávě stály k sobě přiražené dva velké stoly, kolem kterých na všelijakých židlích seděli všichni hosté, které se dnes Molly podařilo přitáhnout na večeři. Už dlouho nebylo u Weasleyových tak veselo. Dohromady se u nich i s dětmi sešlo třináct lidí. Z jejích synů chyběl jen Charlie, který se staral o nemocné draky v Rumunsku a Fred…

Právě končili s večeří a Molly spolu s Ginny sklízely ze stolů nádobí.

„Doufám, že ti za to alespoň pořádně zaplatí,“ obrátil se Arthur k nejstaršímu synovi. „Ministerstvo se poslední dobou vyžívá v tom, že nedokáže náležitě ohodnotit něčí práci.“

„Uvidíme,“ ušklíbl se Bill. „Byl jsem se tam dneska nahlásit a tvrdili mi, že nejdříve musí počkat na zprávu ze Států.“

„Výmluvy jako obvykle,“ odtušil pán domu a otevřel už druhou lahev ohnivé whisky, aby ji mohl rozlít do několika malých skleniček.

„Jestli nám za ty šílenosti, co po tobě chtěli, pořádně nezaplatí, tak budou mít co dělat se mnou,“ ozvala se rázně Helen.

Helen byla sympaticky vyhlížející žena, která však za roky manželství s Billem pochytávala některé z jeho zvyků.

„To bych jim nepřál, miláčku,“ zazubil se na ni Bill a pak se opřel o desku stolu. „A co tady u vás? Něco nového?“

„Raději se ani neptej…“ ozval se pesimisticky George.

„Pořád jsou problémy s Bratrstvem?“ zamračil se.

„Kdyby jen problémy. Je to čím dál horší. Nedávno zmizela i kamarádka Ginny,“ oznámil mu tiše Ron a obezřetně se přitom rozhlížel, jestli už se sestra nevrací z kuchyně.

„Další únos?“

„Podle všeho,“ přitakal.

„O co jim vůbec jde?“ nechápal Bill.

„To vrtá hlavou spoustě lidí,“ zapojil se do rozhovoru i Lupin.

„Zatím nevíme nic konkrétního,“ přidal se zachmuřeně Harry.

Arthur pomocí hůlky rozesílal panáky mužskému osazenstvu stolu.

„Raději toho pro dnešek necháme, co říkáte?“ navrhl.

Molly a Ginny se vracely. Cathy a Nymfadora si něco špitaly na opačné straně stolu. Oba malí kluci – Tobias i James – zmoženi jídlem seděli na klínech svých otců. Chlapi si připili a Bill vyčkal, až se jeho matka i sestra usadí.

Pak se postavil a odkašlal si. Všichni ztichli a vyčkávavě se po něm podívali.

„Sice tohle měla být původně pouze návštěva a nikoli sváteční hody, ale bylo to naprosto výborné, díky mami,“ prohlásil s rozverným úsměvem.

Molly se potěšeně zapýřila.

„Abys neurazil svou manželku, Billy,“ dloubl do něj George s úšklebkem.

Starší bratr po něm sekl pohledem, ale Helen se jenom zasmála.

„Hlavně bychom vám chtěli něco oznámit. A myslel jsem, že bude dobrý nápad, říct to všem najednou, vzhledem k tomu, že by se to dříve nebo později stejně rozneslo.“

„Tak ven s tím a nenapínej, brácha,“ nevydržel zdlouhavý úvod Ron.

Bill se zadíval na svou ženu, jako by si vyžadoval souhlas. S úsměvem přikývla.

„Mami… Za pár měsíců z tebe bude konečně babička.“

Molly, která tuhle novinu tak nějak tušila celý večer, se úplně rozzářila a už se hrnula k synovi.

„To je úžasná novina! Bille! Helen!“ hned oba objímala.

„Téda, brácha…“ ozval se uznale Ron.

„Už bylo načase,“ podotkl George s úšklebkem.

Jeho otec ho obdařil káravým pohledem a rovněž šel gratulovat budoucím rodičům, stejně jako Lupinovi. Ginny je pozorovala s překvapeným úsměvem, stejně jako Cathy, Harry se mezi ně pro tuhle chvíli nechtěl plést a zůstal sedět. Snažil se mírně usmívat, ale pohled upíral někam za ně. Myšlenkami byl někde jinde.

„Už je unavený, že?“ pronikl k němu příjemný hlas.

Zamrkal. Ginny se k němu nakláněla přes stůl a čechrala ve vlasech Jamese.

„Jo. Za chvíli půjdeme.“

„Aby se ti do té doby neprobral.“ pronesla věštecky.

*

„Já nechci!“

„Andy! Pojď sem, ať ti to můžu obléct!“

„Ne!“

„Proč?“

„Tobias taky nemá!“

„U Merlina, Remusi, nemohli byste Tobiase obléct do mikiny, ať mi ten nezbeda pořád neutíká?“

„Ale samozřejmě. Tobiasi!“

„Jó?“

„Zajdi za mámou, ať tě obleče.“

„Né!“

„Cože?“

„Mně se ještě nechce!“

„Jak jsem řekl!“

„Ne?“

„To mi snad chceš odmlouvat?“

„Jo!“

„No, počkej…“

Remus začal syna honit po zahradě.

Ginny si pomohla hůlkou a přetahovala Jamesovi přes hlavu mikinu s hvězdičkami.

„Georgi! Nemohl bys na chvíli nechat těch blbostí a pomohl mi sklidit ty stoly?“

„Hned…“

„Ne, okamžitě!“

„Já vám pomůžu, paní Weasleyová,“ přistoupila k ní Cathy.

„Už jsem ti několikrát říkala, ať mě oslovuješ Molly, drahoušku.“

„Ano, paní Weasleyová.“

„A mám tě!“

„Né! Mami, pomoc!“

„Ta ti už nepomůže.“

„Ááá!“

„Jako malí,“ ozvala se pohoršeně Nymfadora.

„Přinejmenším jeden na to má právo,“ zachechtal se Bill, který držel Helen kolem pasu.

„Remusi, mohl bys laskavě přestat válet svého syna v trávě a přivést ho sem?! Odcházíme!“

„Už jdu, miláčku!“

„Rone! Georgi! Co to tam pořád vyvádíte?“

„Nic, mami!“

„Já vám dám nic! Arthure, běž je zkontrolovat, určitě tam dělají nějakou neplechu.“

„Jsou přece oba dospělí, Molly.“

„No, zrovna ti dva určitě,“ založila si ruce v bok.

„Už jdu…“

„Pěkný šrumec, co?“ ozval se za Harrym pobavený hlas.

„Jako obvykle,“ reagoval s úsměvem. „Gratuluju, Bille,“ podával Harry nejstaršímu z Weasleyovských bratrů ruku.

„Díky.“

„I tobě, Helen.“

„Děkuju, Harry.“

„Kdy se to má narodit?“

„Na začátku listopadu.“

„Těšíte se?“

„No, to víš, že jo… Až to malé bude řvát celé noci, já nebudu moct spát a manželka se mi nebude věnovat, protože se o něho bude starat…“

Helen ho ostře dloubla loktem do žeber, jen zafuněl.

„Pozor na pusu, miláčku.“

„Jistě, poklade.“

Přihnal se k nim James a vztahoval ruce k otci. Harry ho vzal do náruče. Jamese očividně zaujaly náušnice obou manželů a pořád se natahoval k jejich uším.

„Neboj, taky ti nějakou pořídíme, prcku,“ zachechtal se Bill.

„Jůů!“

„To určitě,“ zabručel Harry.

Bill náhle zvážněl a ztišil hlas: „Jak se jinak daří, Harry?“

Dvakrát se nadechl, než dokázal odpovědět.

„Docela dobře… Vzhledem k okolnostem.“

„Oba nás mrzí, že jsme nemohli přijet na pohřeb. Opravdu.“

„To je v pořádku,“ uhnul očima před tím pohledem plným soucitu.

Zahradou najednou otřásl mohutný výbuch, při kterém sebou všichni škubli, a polovině přítomných se v rukou objevily hůlky.

„Rone! Georgi!“ zaječela vzápětí paní Weasleová. „Co to zase zatraceně vyvádíte?! Arthure, neříkala jsem ti, abys je zkontroloval?!“

„Ale, mami, jen jsme chtěli udělat na rozloučenou ohňostroj…“

„Cože?! A tahle díra v zemi má být co?“

„Nóó… Drobátko jsme to přepískli.“

„Příště žádná whisky! Taky už byste mohli mít rozum!“

„Ééé…“

„Ticho buďte! Odkliďte ten binec a pak se laskavě přijďte rozloučit!“

„Ano, mami…“

„Jistě, miláčku….“

Nasupená Molly už se zase hnala zpátky k nim.

„No, vidíte to! Tohle tady mám každý den!“

„Alespoň se nenudíš, mami,“ zazubil se na ni Bill.

„Ještě ty začínej,“ zpucovala ho okamžitě. „Už byste měli jít, Helen je určitě unavená.“

„Ale vůbec ne…“

„Musíš teď na sebe být opatrná a pořádně jíst. Nechcete zítra přijít na oběd?“

„Mami…“

„Co ´mami´?“ nenechala syna ani domluvit.

Bill se krátce zasmál: „Nic. Jen jsem rád, že jsem zase doma.“

***

 

Seděla na okraji polstrovaného křesla, schoulená do sebe, sevřená strachem a čekala. Už ve chvíli, kdy chňapla po hůlce toho hnědovlasého hajzla, dobře věděla, že bude zle, když se jí útěk nepovede. Jedna její část s tím počítala, ale ta druhá a mnohem větší chtěla žít.

Přivedli ji zpátky do velkého kamenného sídla uprostřed lesa, které si při návratu konečně mohla prohlédnout zvenčí, ale moc útěchy jí ten pohled nedodal. Šoupli ji do místnosti, kde se z ní vždy krmil Vznešený a nechali ji čekat.

I přes hrůzu z toho, co s ní udělá, až přijde, cítila strašnou žízeň a hlad. Musela tu dřepět celý den. Nebylo tu žádné okno, podle kterého by se mohla řídit, jen několik svícnů. Ty však místnost rozhodně nedokázaly vytopit, takže se tu schoulená třásla ve špinavém županu jako osika.

Když se konečně otevřely dveře a do místnosti vešla vysoká postava v černém, neměla odvahu ani na to, aby zvedla hlavu. Strašně se děsila toho, co tentokrát uvidí v těch planoucích očích.

Upír se před ní zastavil. Srdce se jí prudce rozbušilo.

„Napij se.“

K jejímu nezměrnému překvapení jí podával sklenici vody. Chvíli na ni nechápavě civěla, než si ji nesmírně váhavě převzala, jak pořád čekala, že s ní uhne z jejího dosahu. Posadil se do křesla naproti. Nehybně zírala do jeho bledého obličeje, ve kterém se nedokázala vyznat.

Opatrně si dala sklenici ke rtům.

Voda byla chladná a naprosto báječná. Hltavě spolykala polovinu, než dokázala s rukou klesnout.

„Jak se jmenuješ?“ splynula upírových rtů tichá otázka.

Maileen vytřeštila oči. A co má zase znamenat tohle?

„Vy mně nezabijete?“

„Ne. Proč?“ reagoval téměř vlídně, ale jeho oči ji mrazily do morku kostí. „Za to, že ses pokusila utéct?“

Roztřeseně mlčela.

„Bylo to statečné. Pošetilé ale statečné.“

Nestačila zírat: „Co po mně chcete?“

„Tvé jméno,“ opakoval trpělivě.

„Maileen,“ hlesla naprosto nechápavě.

„Maileen,“ opakoval šeptem, jako by to jméno ochutnával. Ten zvuk ji celou rozechvěl. „Pěkné.“

Třásla se čím dál víc, i když jí prozatím očividně nic nehrozilo.

„Nechápeš?“

„Ne,“ šeptla.

„Přežilas. Jsi jediná, která mou zkouškou opravdu prošla.“

Dívala se na něj, i když se snažila vyhýbat očím a čekala. Pořád nerozuměla. Co z toho jako bude mít?

„Nový život,“ pronesl, jako by ji slyšel.

Zalapala po dechu.

„Rád bych z tebe udělal svou partnerku.“

Víc ji šokovat nemohl. Jen civěla. Pak jí něco napadlo.

„Tak proč si prostě neuděláte, co chcete?“ zeptala se tiše. „Copak se můžu bránit?“

„Ne… Já ale chci, abys to podstoupila dobrovolně.“

Vytřeštila na něj oči: „Cože?“

„Slyšelas mne dobře, Maileen. Dám ti čas na rozmyšlenou a uvidíme…“ najednou byl u ní a nahýbal se přímo k její tváři. „Sice jsi z nečisté krve, ale pro čarodějky mám slabost. Hlavně pro černovlasé…“ jeho dech ji přitom mrazil na tváři i v srdci.

***

 

Serpens obrátil oči v sloup a v duchu se ptal všech svých předků, co jen provedl, že musí pracovat s takovými tupci, jako byl ten, co právě postával před ním.

„Víš, co to znamená, podat hlášení?“ otázal se vyzývavě.

„A-Ano, pane,“ přitakal hubeňour v krátké bundě.

„Tak do prdele přestaň koktat a udělej to,“ doporučil mu studeně.

„Já…“ otevřel ten blbeček ústa.

Ztracený případ, zašklebil se pro sebe kysele Serpens.

„No, dobře,“ založil si ruce na hrudi. „Kde to přesně bylo?“ zeptal se přímo.

„V jeho bytě, pane.“

Konečně se dočkal něčeho srozumitelného, ale vůbec se mu to nelíbilo. Zamračil se.

„Kolik jich asi bylo?“

„Vycítili jsme tři, pane.“

„Nějaké stopy?“

„Kromě jejich pachu, který se nám ztratil za městem a krve oběti, nic, pane.“

Ten pokorný tón ho rozčiloval. I když byl upírek před ním hodně mladý, neměl by se chovat jako nějaký usmrkanec.

„Přestaň s tím připitomělým ´pane´, nebo ti fláknu takovou, že budeš sbírat zuby po zemi.“

„Ano, p-“ Ericius se na poslední chvíli zarazil a ztěžka polknul pod Serpensovým ledovým pohledem. „Jak si přejete.“

„Zůstalo po něm něco?“ ptal se dál.

„Roztrhali ho na kusy,“ zavrčel drobný upír a v očích se mu nenávistně zablesklo.

Takže úplně beznadějné tohle škvrně není, pomyslel si s úlevou. Už se děsil, že mu k ruce přidělili opravdu nějakého mamlase.

„Byl to poloupír, že?“

„Ano. Dokonce jsem ho znal od vidění,“ dostalo se mu odpovědi.

„Hajzlové zasraný,“ procedil Serpens mezi zuby a pohled mu padl ke vstupní bráně, kterou právě prošla zajímavá trojice. Vynořili se ze tmy naprosto nečekaně. „Dobře, můžeš jít, Ericie.“

Světlovlasý poloupír se mírně uklonil a svižně zamířil od domu pryč. Přímo naproti právě příchozím. Ohlédl se po nich, ale oni si ho nevšímali.

Serpens se ušklíbl, natočil se směrem k sídlu za sebou a vyhledal myslí Lupuse.

Máš tady vzácnou návštěvu.

Jestli je to zase ta čubka, tak ji rovnou vyhoď, ozvalo se mu v hlavě jako odpověď.

Ne, ta to díky bohu krve není, oznámil mu klidně.

Tak kdo?

Přijď se raději podívat sám, Lupusku.

Na to už se reakce nedočkal, tak se otočil čelem ke třem upírům, kteří se zastavili kousek od něj.

„To jsou k nám hosti,“ uvítal je uštěpačně.

„Co ty tady děláš, Serpensi?“ zašklebila se na něj Feles. „Margaret už tě měla plné zuby?“

„Nikoli, drahá,“ zazubil se na hnědovlásku. „Z Lupusova domu je teď hlavní štáb boje proti těm zmetkům,“ osvětlil jí svou přítomnost na pozemku Antránů a obrátil pozornost k jejímu nezbytnému doprovodu. „Jakpak se máme, sokolíku?“

„Báječně, pokud nikdo neotravuje se stupidními otázkami,“ oznámil mu suše Falco.

„To měla být výtka?“ pozvedl obočí.

„Vůbec ne. Pouze jsem konstatoval fakt.“

„To ti docela jde.“

„Všiml sis?“ protáhl blondýn.

Feles se jim bohužel do konverzace vložila dřív, než se vůbec pořádně rozproudila: „Ráda bych mluvila s Lupusem.“

„Však on už jde,“ oznámil jí stručně a zadíval se na od lidského pohledu asi patnáctiletou upírku s krátkými černými vlasy, která stála mezi těma dvěma, pažemi si svírala hruď a zaraženě zírala někam skrz něj. „Nejsi ty náhodou Laris? Lupusova sestřenka?“

Na to odpověděl už rovnou pán domu, který se konečně uráčil vyjít ven a sešel k nim ze schodů.

„To skutečně je,“ prohlásil a přeletěl všechny příchozí pohledem.

„Ahoj, bratránku,“ pronesla tiše malá upírka.

„No, nazdar. Co tady všichni děláte?“

Vysvětlování se ujala Feles: „Tady tu malou princeznu, která ráčí být tvoje příbuzná, před půlhodinou málem dostali Lovci,“ oznámila Lupusovi stručně.

Upírovi se rozšířily oči.

„Mělas o tom vidinu?“ došlo okamžitě Serpensovi.

„Jo,“ přikývla. „A přišla jsem se zeptat, jestli náhodou nemáš s někým konkrétní problém.“

„Co tím myslíš?“ otázal se tiše Lupus.

„Ty Lovce na ni někdo poslal. Už se známe z dřívějška a já vím, že je Laris dost opatrná. Mám z toho prostě dojem, jako by se někdo chtěl pomstít jí nebo tobě, jako její rodině.“

Dávalo to smysl. Pokud Serpens věděl, tak kromě té malé, už Lupus další příbuzné neměl. Alespoň ne v Anglii.

„A poblíž jsme v jednom okamžiku vycítili nějakou upírku, ale hned zmizela.“

„Vulpes…“ zavrčel téměř nesrozumitelně skrz zaťaté zuby Lupus.

Feles zbystřila: „Proč jsi zmínil zrovna tu fiflenu?“

„K tobě se to ještě nedoneslo?“ podivil se okatě Serpens. „Lupusek ji ráčil vyhodit. Podvedla ho.“

Lupus po něm hodil nasupeným pohledem.

„Gratuluju, Lupusi. To je skvělá zpráva,“ reagovala Feles. „Nejspíš jsi ji ale vyprovodil dost nevybíravě, co?“

„Dalo by se říct,“ uchechtl se Serpens. „Rozhodně se jí to nelíbilo.“

„To bys sis na ni měl dávat větší pozor,“ usoudila Feles.

„To tedy budu,“ odsekl Lupus. „Laris, běž do domu.“

Upírka bez řečí poslechla. Jakmile zmizela za dveřmi, Serpens i Lupus se zaměřili na ty dva.

„Nějaký pokrok?“ vypálil jako první Serpens.

Hnědovláska se zadívala na něj, pak na Lupuse.

„Tys mu to vykecal?“ pochopila rychle.

„Buď ráda, že jsem nešel rovnou za Radou a vyklop novinky,“ odpálkoval ji.

„Zatím nic moc,“ povzdechla si Feles. „Máme tip, který chceme prověřit.“

„Přestaň mlžit, Feles,“ prskl po ní Lupus.

„U jedné upírky-čarodějky jsme našli seznam potencionálních i skutečných obětí únosů čarodějek,“ reagoval klidně Falco.

„Alespoň ty máš rozum,“ ohodnotil jeho reakci Serpens.

„Na rozdíl od tebe, Serpensi,“ prskla po něm.

„Dej si pohov, Feles. Našli jste tam ještě něco?“

„Ne, ani tu upírku,“ odvětil Falco.

„Jak se jmenuje?“

„Crocutta.“

***

 

Přemístili se do temného zákoutí a ruku v ruce vyšli na jasně osvětlenou ulici.

„Nemůžeme k našim chodit moc často, to bych z tebe měl za chvíli pěknou boubelku,“ dobíral si Bill manželku.

„To budu tak jako tak, miláčku,“ oznámila mu Helen klidně.

„Jenže úplně z jiného důvodu,“ oponoval jí něžně.

„Chodím k vašim moc ráda. Jsou na mě hodní.“

„Taky bych si to vyřídil s každým, kdo by nebyl,“ přitáhl si ji Bill blíž k sobě.

Mířili k malému domku, který koupil už před mnoha lety. Ale díky spoustě cestování se toho v něm moc nenabydleli. Teď by tu snad konečně mohli nějakou dobu zůstat.

Helen uhnula jeho ruce, která ji chtěla pohladit po ještě skoro plochém břiše a se smíchem otevřela branku, když všechny lampy v ulici najednou zhasly.

Bill měl ve vteřině v ruce hůlku.

„Bille?“ hlesla tázavě, ale už se taky natahovala po svojí hůlce.

„Tiše…“

V náhlé tmě číhalo nebezpečí, v zádech ho mrazilo.

„Běž do domu, Helen.“

„Ale…“ nadechla se.

„Hned!“ sykl po ní a tlačil ji na dlážděný chodník.

Poslechla ho a otočila se, on za ní spěšně couval. Zleva se na ně vyřítil světelný paprsek, který odrazil na poslední chvíli. Ve tmě odražená kletba s třeskotem zničila pouliční lampu. To už Helen vytvářela kolem nich ochranný štít.

„Řekl jsem, abys šla dovnitř!“

„Na to zapomeň.“

Na její narychlo vytvořený štít dopadly další dvě kletby.

Kolem pozemku měli jen základní zaklínadla, ochranné hranice ještě nestačili po návratu vytyčit. Museli rychle do domu.

Bill spěšně vyčaroval kouli světla, aby se mohl alespoň trochu rozhlédnout. Zahlédl dvě postavy na ulici.

„Rychle!“

Rozběhli se ke dveřím, ale najednou na jejich štít dopadly tři zvláštní jasně žluté kletby a prolomily ho. Helen upadla na zem.

Začal metat protikouzla a s úděsem si přitom všiml, že se útočníci pohybují příliš rychle. Upíři? Pak mu to došlo. Ty žluté kletby byly tři a on viděl jen dva, takže ten třetí… Prudce se obrátil právě včas, aby uviděl zářivě modrý záblesk, řítící se na Helen. A on přece musel chránit svou rodinu. Společně s vysláním odrážecího kouzla se vrhl před svou ženu, která se právě zvedala ze země. Tušil, že to kouzlo nezastaví.

„Ne!“ vykřikla Helen.

Najednou se cítil divně. Nohy ho neposlouchaly, padl k zemi. Pod sebou cítil podivné teplo. Krvácel.

„Bille!“

„Ne, ty idiote!“ zařval někdo.

Helen se postavila nad něj a chtěla se bránit, ale ležící ochromený Bill vzápětí uviděl, jak jí hůlka vylétla z ruky. Nedokázal se pohnout, ač se zuřivě snažil.

„Zab ji,“ dolehlo k jeho uším.

Jeho srdce se na okamžik zastavilo.

„Ne…“ pronesly bezhlesně jeho rty.

Shlédla k němu a jejich oči se střetly.

„Helen…“

Švihnutí, zelené světlo.

Jeho žena padla na zem s vytřeštěnýma očima. Hned vedle něj.

„Ne!“

463 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Poslední naděje

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář