Kapitola sedmá – Falco

 „Až se mně jednou zeptáš, co je pro mě důležitější, jestli ty nebo můj život a já odpovím, že můj život, nezlob se, protože nevíš, že můj život jsi ty.“

Imager

 

Harry se pomalu blížil po chodníku k domu, když zaslechl zezadu smích a hlasy. Změnil tedy směr, obešel záhony s nějakým drobným kvítím, zabočil za roh a ocitl se na zadní zahrádce. Po pravé ruce měl opuštěný stolek a dvě židle pod slunečníkem a o několik metrů dál se svíjela a smála na celé kolo sympatická světlovláska. Neposedl ji žádný záchvat šílenství, to jen Ron Weasley jí seděl na stehnech a snažil se dívku nejspíš ulechtat k smrti.

„Nech mě! Prosím, dost!“ škemrala Catherine o milost a marně se snažila svého mučitele setřást.

Ač se tomu Harry vědomě snažil bránit, hluboko v hrudi ho bodla štiplavá závist. Ti dva byli spolu a šťastní. Proč to takhle nemohlo být u každého?

Jako první ho ze země uviděla Cathy.

„Ááá! Harry! Pomoz mi!“ vyjekla.

Vysoký zrzek přestal s lechtáním a otočil se. Plavovláska toho okamžitě využila, prudce do něj strčila a shodila ho ze sebe do trávy, jen vyhekl. Pak celá rozesmátá vyskočila na nohy.

„A máš to, ty trapiči!“ prohlásila vítězně a zamířila k Harrymu.

Rozcuchaný Ron se posadil a s úsměvem ji vyprovázel pohledem.

„Ty si umíš vybrat načasování, Harry!“ zavolal.

Jen se na něj zašklebil.

„Ahoj, Harry,“ pozdravila ho Cathy a kriticky si prohlížela svou sukni po kolena. „No, podívej se, jak vypadám,“ řekla pohoršeným hlasem dostatečně nahlas, aby to slyšel i její protějšek.

„Jako vždycky úžasně, Cathy,“ odpověděl jí Harry klidně a vyměňoval si přitom pohled s Ronem, který stále seděl na zemi.

Potěšeně se na něj usmála: „Děkuju. Pojď si sednout, donesu ti něco k pití,“ a už ho jemně postrkovala pod slunečník.

„To je v pořádku, nemusíš se s ničím obtěžovat.“

„Jaké obtěžování, prosím tě?“ zakroutila hlavou a otočila se k Ronovi, který už se zvedl a pochodoval k nim. „Lásko, dojdeš Harrymu pro něco studeného?“ zamrkala na něj.

Oslovený obrátil oči v sloup: „Tobě samozřejmě nemůžu nic odmítnout,“ prohlásil a s povzdechem jí vtiskl krátký polibek na tvář.

Cathy ho vyprovodila pohledem, počkala, až zmizí v útrobách domu a otočila se k Harrymu.

„Celý den se mě pokoušel rozesmát, až se mu to nakonec povedlo,“ pronesla tiše.

„Takže už to víš? O Maileen?“ pochopil narážku.

Přikývla a její výraz o poznání posmutněl: „Daria mi psala… Něco nového?“

„Bohužel ne. Pokud něco zjistíme, dáme vám hned vědět.“

„Díky… Musím přiznat, že mě tvůj vzkaz překvapil, Harry,“ posadila se na jednu ze židlí a zaujatě se na něj zadívala. „O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“

„Potřebuju tvou pomoc,“ začal zvolna a usadil se naproti.

„Má to souvislost s Maileen?“

„Ano,“ přitakal vážně.

„Ráda pomůžu s čímkoliv, Harry. Co potřebuješ?“

„No…“ pohledem letmo zkontroloval zadní východ domu. „Budu žádat dost, Catherine.“

Stáhla obočí k sobě: „Zníš divně. O co jde?“

Řekl si, že bude líp, když začne tím nejdůležitějším.

„O spolupráci s Angelou Blackovou,“ vyřkl zvolna a čekal na její reakci.

Catherine překvapeně zamrkala a hned na to se zamyšleně zamračila: „Pokud je mi známo, tak po Blackové se slehla zem…“

Harry významně mlčel.

„Aha… Co ty víš, a já ne?“

„Angela se vrátila do Anglie a zapojila se do pátrání po Bratrstvu krve. Podle všeho byla právě jimi Maileen unesena. Myslíme si, že ty únosy čarodějek naprosto beze stop jsou možné jenom díky tomu, že má Bratrstvo mezi sebou nějakého upíra-čaroděje, který se s nimi přemisťuje,“ Harry teď ze sebe slova jen chrlil. „A takových je mezi nemrtvými prý poskrovnu. Angela bude mít k dispozici seznam těchhle týpků, má jich být kolem dvaceti a my si je chceme všechny proklepnout. Jenže k tomu potřebujeme někoho, kdo by jim po výslechu dokonale upravil paměť. Při současné vyhrocené situaci si už tak budeme koledovat o maléry a nepotřebujeme, aby ti upíři někde vykládali, že z nich páčíme přiznání násilím.“

Dívka na něj chvíli bez hlesu hleděla a vstřebávala všechny informace. Ron se zatím pořád nevracel.

„A vzpomněl sis na mě,“ pronesla konečně.

„Ano. Kdyby to byli jenom mudlové, tak bychom se s tím tak nemazali a upravoval bych jim paměť sám. Ale tohle jsou upíři. A ti jsou po mentální stránce vybaveni velmi dobře. Potřebujeme toho nejlepšího.“

„Ale Harry, já ale zase nejsem až tak…“

„Vždycky jsem oceňoval tvou skromnost, ale v tomhle případě není na místě, Catherine,“ skočil jí rychle do řeči. „Neříkám, že to bude bez rizika, ale samozřejmě bychom tě chránili a k nim bychom tě pustili, až budeme hotoví.“

„Tím rizikem ale nebude jen to, že mi může po krku skočit nějaký krvelačný nemrtvý,“ zahučela tiše.

Harry jí opětoval upřený pohled.

„Ne,“ připustil zvolna.

Naklonila se k němu přes stůl a ztišila hlas.

„Pokud by se provalilo, že spolupracuju s uprchlou trestankyní, půjdu sedět stejně jako ty, Harry.“

„Nevidím jediný důvod, proč by se to mělo provalit,“ reagoval na její vyzývavý tón klidně. „Já o tom nikde vykládat nebudu.“

Rozhostilo se dlouhé ticho.

„No… Já taky ne,“ řekla Catherine konečně a usmála se na něj. „Co by byl život bez trochy rizika, ne? Pomůžu vám. Už kvůli Maileen.“

„Děkuju,“ vydechl Harry s úlevou a pak se zamyslel. „Zvláštní, že Angele dělalo starosti něco úplně jiného…“

Cathy pár vteřin mlčela.

„Narážíš na moje rodiče?“ nadhodila pomalu.

„Ano.“

„Harry… Kamarádky určitě nebudeme, ale abych pravdu řekla, po tom všem, co už jsem o ní slyšela, jsem na ni docela zvědavá. Mimoto jsme o tom s bratrem mluvili. Nebudu Blackovou nenávidět za to, co udělal Malfoy,“ dodala velmi tiše.

„Ani když mu pomohla utéct z Albaranu?“ zeptal se nedůvěřivě Harry.

„Požádal jsi mě o pomoc a já souhlasila,“ reagovala vážně. „Raději bych moje pocity moc nepitvala, být tebou.“

Pořád ji to bolelo, přesně jak si myslel. Jen doufal, že to nebude později dělat potíže. Nechtěla se mu riskovat možnost, že by na Angelu poštvala bystrozory. Ale věřil, že to co řekla, myslela upřímně.

„Dobře… Ale raději o tom neříkej Ronovi.“

Reagovala na to úšklebkem: „Tak v tomhle se shodneme. Jen by se o mě zbytečně bál.“

„Přesně to jsem si myslel,“ ozvalo se nečekaně kousek od nich.

Harry se překvapeně otočil k hlavě Rona, která se právě objevila kousek vpravo a pomalu na ni začal navazovat krk a hrudník. Zneviditelňující kouzlo…

„Já to věděl, že jsi nepřišel jen na přátelskou návštěvu,“ mračil se hrozivě.

Catherine vyskočila na nohy.

„Rone! Ty jsi nás poslouchal?!“ vyjela na něj rozhořčeně.

„To je, tuším, očividné,“ zavrčel Ron, napochodoval si to přímo k Harrymu a zapřel se oběma rukama o stůl. „Jestli si myslíš, že si sem jen tak přijdeš a navezeš Catherine do smrtelného nebezpečí, tak se hodně pleteš!“

Harry k němu vzhlížel a mlčel.

„Nech toho, Rone!“ ohradila se Cathy. „Je to moje rozhodnutí a já chci pomoct Maileen! Musíme ji přece najít!“

„Jenže on tohle nedělá kvůli tvé kamarádce, miláčku,“ reagoval Ron dutě a nespustil z něj oči.

To Cathy zarazilo. Už nic neřekla a jen těkala očima z jednoho na druhého.

„Chce ty hajzly najít, aby se mohl pomstít za svoji ženu. Nemám pravdu, Harry?“ pokračoval zrzek.

Pomalu se postavil a Ron se narovnal. Stáli proti sobě a měřili se očima.

„Co bys dělal na mém místě ty, Rone?“ zeptal se Harry chladně.

„To samé, kamaráde,“ odpověděl mu okamžitě. „Pokud budeš chtít, tak ti dokonce milerád pomůžu. Ale Cathy do toho netahej.“

„Chápu, že máš o Catherine strach, ale dáme na ni pozor.“

„Ty v kombinaci s Blackovou?“ ušklíbl se jeho přítel. „To se rovná OVéPé, neboli Opravdu Velké Potíže.“

„Přestaňte dělat, jako bych tu nebyla!“ vložila se do toho Cathy naježeně.

Ron se nadechl k dalším námitkám.

„Ne!“ zvedla jeho dívka varovně ukazovák. „Harry, řekla jsem, že vám pomůžu a to platí. Rone, pokud máš o mně takový strach, tak se k nám můžeš připojit a dávat na mě pozor sám. Harrymu to určitě vadit nebude, že ne?“

Oba se na ni dívali a nezmohli se na slovo.

„Tak a je to vyřešeno,“ usmála se na ně spokojeně. „Teď ti Harry konečně dojdu pro to pití. A dělala jsem zákusek, musíš ochutnat!“

Na to zamířila k domu a ani se neohlédla. Ron i Harry se za ní dívali, dokud jim nezmizela z očí, a pak se otočili na sebe.

„Kolik jsi toho slyšel?“ zeptal se Harry.

„Dost, abych chápal, o co jde,“ odtušil Ron.

Harry trpělivě čekal.

„No, dobře,“ kývl poraženě zrzek. „Cathy s vámi půjde tak jako tak, takže mi stejně nic jiného nezbývá, ne?“

„Děkuju, Rone,“ řekl tiše.

„To je dobrý… Jen doufám, že to alespoň k něčemu bude.“

*

Harry se v domě Prewettových dlouho nezdržel. Ginny byla zase u Jamese a on ji nechtěl okrádat o volný čas i v době, kdy na něj mohl dávat pozor sám. Přemístil se na Soví vrch a zamířil přes zahradu k domu. Bylo krásně teplo a povíval jemný vánek, takže předpokládal, že budou venku.

Ginny zahlédl ve stínu mohutného dubu v houpacím křesle. A nehýbala se.

Okamžitě přidal do kroku a hledal pohledem Jamese. Byl jen tři metry od ní na dece a stavěl kolem sebe obří hrad z hromady velkých plastových kostek. Při bližším pohledu si Harry všiml, že je kolem něj vyčarovaná ochranná kupole a zároveň nejspíš varovná hranice, pokud by se někam chystal. Klučina byl tak zabraný do hry, že si jeho příchodu ani nevšiml. Jak si mohl jen na vteřinu myslet, že by ho Ginny nechala se volně pohybovat?

Obrátil se tedy k zodpovědné, i když tvrdě spící chůvě. Hlava jí spadla k pravému rameni a několik pramínků vlasů se chvělo jejím dechem. Na klíně měla rozevřenou knihu a hůlku měla na zemi vedle křesla.

Opatrně vzal knihu do prstů a zvědavě k sobě obrátil přední stranu.

Vše, co jste kdy chtěli i nechtěli vědět o nočních můrách

 Čekal tedy všelicos, ale takový název ani ve snu. Znovu se zadíval do její tváře, tentokrát o něco pozorněji. A všiml si make-upem maskovaných kruhů pod očima a i ve spánku ustaraně zamračeného výrazu. Pomalu odložil knihu na stůl, který si rovněž nejspíš přilevitovala z domu.

Že by ji to hlídání tak unavovalo? Ne, tím to nebude. Každý viděl, že když je s Jamesem, tak celá ožije. Samantha si toho kdysi všimla jako první. Obvykle smutné nebo zasmušilé chování Ginny se úplně změnilo, když si s malým hrála. Od té doby jí ho dávala hlídat mnohem častěji. Jeho manželka na ni byla vždycky moc hodná, i když věděla, co Ginny provedla…

Ženy jsou ze žárlivosti schopné strašných věcí, Harry. Musela tě mít kdysi opravdu moc ráda.

Trhnul sebou a dvakrát se podíval kolem dokola, než mu došlo, že ten hlas byla zase jen jedna ze vzpomínek v jeho hlavě. Nechal Ginny spát a raději zamířil k synovi.

*

 

Ginny se hned po večeři pokusila proklouznout na schodiště a po něm do svého pokoje, ale Ron na ni čekal a chytil ji za loket dřív, než se vůbec stačila dotknout zábradlí.

„Šla by ses se mnou na chvíli projít, Ginny?“ otázal se tak hlasitě, aby ho slyšela matka, která uklízela v kuchyni nádobí.

„Proč jako?“ otočila se na něj nechápavě.

„Nechceš snad provádět večerní procházku po kuchyni, že ne?“ nadhodil s výstražně zvednutým obočím. „Jen pojď.“

Zhluboka si povzdechla a nechala se vyvést ven před dům. Večer přinesl příjemný chladivý vzduch. Ron ji sice pustil, ale kráčel dál od domu a ona odevzdaně za ním.

„Snad sis nemyslela, že se z toho vyvlečeš?“ začal vážně.

„Z čeho?“ zkusila ho ještě od tohohle rozhovoru odradit.

„Víš, že nemám rád, když si hraješ na hloupou, Ginny,“ zabručel její starší bratr. „Říkal jsem ti přece, že si o těch tvých nočních můrách ještě promluvíme.“

Skoro si povzdechla nahlas. Nejdřív se jí dneska Harry hned dvakrát ptal, jestli není moc unavená a pak ji skoro vyhnal domů, teď ještě začne Ron.

Zůstala stát. Ron rovněž a otočil se k ní.

„Jak dlouho už tě ty sny trápí?“ zeptal se tiše.

Zadívala se mu do očí. Ustaraně ji pozoroval. Najednou měla příliš sevřené hrdlo, aby mohla normálně promluvit.

„Já…“ odkašlala si.

„Zůstane to mezi námi, Ginny. Slibuju.“

Zachvěla se, ač jí nebyla zima. Jeho hlas i oči jí říkaly, aby mu věřila. Už příliš dlouhou dobu to v sobě dusila.

„Hodně dlouho,“ zašeptala.

„Měsíce?“ snažil se jí pomoct Ron.

Zavrtěla hlavou. Všimla si, že se zarazil.

„Roky?“ hlesl.

„Přibližně od té doby, co mě pustili z nemocnice.“

„U velkého Merlina…“ vydechl šokovaně. „Proč jsi to nikomu neřekla, Ginny?“

„Já… Bála jsem se.“

Vzal ji za obě ramena: „Čeho?“

Uhnula jeho pohledu. Pak mu to došlo.

„Že tě tam pošleme zpátky?“

Mlčela.

„Ginn… Prosím tě, to bychom neudělali. Jen bychom se ti snažili pomoct! To ses tím dusila sama tak dlouho?!“

„Nebylo to tak hrozné… Na nějakou dobu přestaly úplně. Ale nedávno se to zhoršilo,“ rozklepala se. „Zdají se mi každou noc.“

Ron ji beze slova objal a pevně si ji k sobě přitiskl.

„Řekneš to našim?“ hlesla tázavě.

Dlouho mlčel.

„Ne. Ale musíš mi něco slíbit. Že s tím sama zajdeš za svojí léčitelkou, dobře? Třeba ti dá nějaké prášky na lepší spaní.“

„Já nevím…“

„Klidně půjdu s tebou, jestli máš strach,“ nabídl jí ochotně.

„Ne, to ne… Já…“ zhluboka se nadechla. „Zajdu za ní. Slibuju.“

***

 

Strážní u vchodu ji sice ujistili, že Serpens je v sídle přítomen, ale pendlovala tu po chodbách a pravděpodobných místech jeho výskytu už dobrou čtvrthodinu a nezahlédla z něj ani vlas. Atheris byla jedovatá a skoupá na informace jako obvykle a někteří upíři, které potkala, se po ní dívali dost podivným způsobem, na což už by měla být zvyklá, ale tentokrát jí to všechno brnkalo na nervy mnohem víc než obvykle.

Angela se zastavila u dvojitých dubových dveří vsazených ve skalnaté stěně, rukou si sáhla dozadu na zátylek a prsty si jemně přejela místo s malým tetováním. Tohle jí taky dělalo starosti. Něco bránilo jejich obvyklému propojení. Cítila ho, věděla, že žije, ale nedokázala s ním nijak komunikovat. A to je ten stařičký Japonec několikrát upozorňoval na to, že jejich duševní spojení bude neprolomitelné. Očividně to neměl vyzkoušeno na vlastní kůži…

Serpens se samozřejmě mohl ´věnovat´ Dracovi, a proto ho na obvyklých místech nedokázala najít. Mohla by to zkusit i jinde, jenže to by se musela proplížit kolem stráží do prostor, kde se odehrávaly Přijímací zkoušky a tam neměla momentálně povolen vstup.

S hlavou plnou chmurných úvah o tom, co si na něj asi vymysleli, zatlačila do obou křídel dveří bez kliky a ocitla se v obří tréninkové jeskyni, která byla na rozdíl od ostatních prostor velmi dobře osvícena. Stačil jí proto jediný pohled k tomu, aby se ujistila, že ani tady se Serpens nenachází.

Cvičilo tu pár velmi mladých upírů, dvě upírky a jeden nemrtvý již v úctyhodných letech nad sebe zvedal asi pětisetkilová závaží. Angela se se záchvěvem nostalgie zadívala na nedaleké kladiny a na opačné straně na pytle visící na řetězech ze stropu, opičí dráhu i dlouhé tyče narovnané u zdi. Co hodin tady kdysi strávila…

Ačkoli všichni upíři disponovali velkou silou i rychlostí, museli s ní umět také naložit.  Učila se tu různá bojová umění, úsporné pohyby a údery, úniky, pády, prostě všechno. A někdy to zatraceně bolelo, i když se jí vždycky všechny modřiny rychle zahojily.

Pohled jí ještě jednou utekl k boxovacím pytlům naplněných vším možným od písku až ke kamenům různých velikostí. No, neškodilo by se trochu odreagovat…

*

Lupus kráčel chodbami s tak nasupeným výrazem, že mu raději každý, koho potkal, uhýbal z cesty.

Ta jeho kráska dneska překročila všechny meze. Udělal pro ni všechno, miloval ji, udělal z ubohé trosky upírku! Udělal z ní Vulpes, svou partnerku a paní domu! A ona? Místo aby mu to oplácela nehynoucí láskou, vděčností a věrností na věky věků, podvedla ho! Jeho! Posledního potomka rodu Antránů! Ta děvka! Spustila se s nějakým zasraným barmanem! Kdyby mohl, na místě by ji… No, přinejmenším přizabil. Jenže si Claire sám vybral, a kdyby ji nemilosrdně zlikvidoval, měl by jen zbytečný průser. Takhle ji mohl akorát vyhodit. Ale vůbec se mu tím neulevilo.

Rozrazil dveře dokořán, a aniž by se rozhlížel nalevo nebo napravo po cvičišti, zamířil hned do šaten. Až když se připravený vrátil zpátky, tak si teprve všiml upírky s dlouhým copem v jednotném cvičebním úboru, jež měl na sobě i on a který se skládal jen z tílka a upnutých kalhot, která na protější straně cvičiště zuřivě bušila do jednoho z obřích pytlů visících ze stropu, jen řetězy cinkaly. Jak vidno, nebyl dnes jediný, kdo měl stejný nápad na odbourání stresu.

Na krátkou chvíli zvažoval možnost včasného odchodu. Přece jenom přijít Feles do rány, když je v takové náladě… Na druhou stranu, jeho nálada musela být ještě horší než ta její. Takže se rozhodl, že to riskne.

Vykročil k ní tak, aby ho určitě viděla přicházet. Ten výraz, co měla ve tváři, dobře znal. Soustředila se pouze na předmět před sebou, který byl momentálně nárazníkem všeho, co ze sebe potřebovala dostat. Nerad by schytal jednu přes hubu ještě před pozdravem.

Feles udělala otočku a pro změnu do pytle několikrát za sebou kopla, až se rozhoupal tak, že vrazil do vedlejšího, který se rovněž obstojně rozkýval. Vzápětí si ho všimla a ztuhla.

„Docela slušný,“ protáhl uznale a postavil se tak, že se pytel kýval ze strany na stranu mezi nimi.

„Lupusi… Dlouho jsme se neviděli,“ kývla na něj a při dalším zhoupnutí pytle přešla k němu.

„No, mně to zase tak dlouho nepřišlo,“ usoudil suše.

„To jistě,“ připustila a dala si ruce v bok.

Lupus ji přeletěl pohledem odshora dolů. Vypadala zatraceně dobře. Líp než před třemi lety, kdy ji naposledy viděl, ačkoli vzhledově zestárla asi o pouhý rok. Čím později někoho z lidí proměnili v upíra, tím déle trvalo, než se proces stárnutí úplně zastavil. Ale ona už se k té hranici blížila. Nejspíš bude pořád vypadat na něco přes dvacet. Zato Vul už vypadala o tři roky starší než on sám. Sakra, už zase myslí na tu hnusnou zmiji!

Konečně si uvědomil, že i Feles ho hodnotí dost upřeným pohledem a zašklebil se na ni.

„Přišel ses na chvíli zabavit?“ nadhodila tázavě.

„Tak nějak… Nemáš chuť na menší souboj?“ navrhl jí z náhlého popudu.

Chvíli na něj zaraženě zírala a pak se ušklíbla.

„Chceš dostat na prdel, Lupusi?“ protáhla sladce.

„Heh, zdá se mi, že ti nějak moc narostlo sebevědomí. S tím se bude muset něco udělat.“

„Řečmi mi strach nenaženeš,“ prskla po něm.

„Ani se o to nesnažím, Feles. Vyber si zbraň,“ vyzval ji.

V mžiku se přesunula k dlouhým tyčím vyrovnaným u stěny a jednu po něm obloukem hodila. Ležérně ji zachytil. Chvíli ji pozoroval, jak se s tyčí rozcvičuje, ale nespustila ho přitom z očí. Vyzkoušel si několik rychlých výpadů a zamířil na čtvercově označený prostor, určený k soubojům. Ona se na svém místě objevila ještě před ním a nehybně čekala. Skoro by řekl, že byla natěšená.

Postavil se naproti ní a jemnou úklonou hlavy se pozdravili. Hned vzápětí musel vykrýt její první útok, který přišel, jak ostatně očekával, okamžitě. Vyměnili si sérii úderů, během kterých ani jeden nezasáhl a odskočili od sebe.

Feles zatočila svou holí a zapřela se pravou nohou dozadu.

„Teď si říkám, že bych ti vlastně měla poděkovat,“ pronesla zvolna.

„Skutečně? A za co?“

Oproti jeho očekávání zaútočila tentokrát zprava a jen tak tak stačil její úder odrazit. Dostala ho do pozice, ve které se mohl jen bránit. Při nejbližší příležitosti udělal salto a dostal se jí otočkou do zad. Stačila jeho svištivý útok shora zastavit. Dívali se teď jeden druhému do očí ze vzdálenosti pouhých několika centimetrů.

„Za to, že jsi nepožadoval, aby byly mé ostatky rozprášeny v ranním vánku,“ navázala na načaté téma klidně.

„Očekávala jsi to?“

„Tak trochu…“

Pokusila se mu podkopnout nohy, až se trochu zapotácel a zacouval od ní. Odhodila si neposlušný pramen vlasů z obličeje a sevřela tyč oběma rukama uprostřed.

„Byl to tvůj bratr.“

Znovu se na něj vrhla a dokonce zrychlila. Byla dobrá… Rozhodně nezahálela. Měl co dělat, aby to ustál, ale nakonec se mu podařilo ji od sebe odkopnout. Téměř ztratila rovnováhu, ale udržela si ji a nechala si tyč znovu jen v pravé ruce.

„A taky pěkný hajzl,“ doplnil studeně a nahrbil se. „Varoval jsem ho, aby tě nechal být. Nepokládal jsem za správné, abys byla potrestána za jeho velké ego.“

„Cením si toho,“ odvětila tiše a polevila v pozornosti.

Tvář mu roztáhl úsměšek. Bleskově se přesunul za její záda. Stačila se jen pootočit a částečně tak úder odvrátit, ale jeho síla ji stejně srazila na podlahu. V příští sekundě měla jeho tyč přitisknutou na hrdle.

„Uznáváš porážku?“ otázal se vítězoslavně.

Propalovala ho zlostným pohledem.

„Ano,“ zavrčela.

Zasmál se a pustil ji.

„Ještě pořád se příliš necháváš ovlivňovat emocemi, Feles. Měla bys víc cvičit,“ poučil ji karatelsky a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát.

Přijala ji.

„Moc pěkné divadlo, děti, moc pěkné,“ ozvalo se za nimi uštěpačně.

Oba najednou se otočili. S rukama založenýma na hrudi je pozoroval Serpens celý v černém.

„Měli byste si to ještě párkrát zopakovat a vybít veškeré negativní pocity,“ prohlásil důležitě.

„Serpensi…“ nadechla se Feles.

„Já vím, já vím. Už mi bylo řečeno, že ses dost neodbytně dožadovala mé maličkosti.“

„Trvá to moc dlouho,“ procedila mezi zuby. „Už jsou to čtyři dny! Co s ním vyvádíte?“

„Zase se neovládáš, poklade,“ usadil ji. „Víš dobře, že ti nemůžu poskytovat žádné informace o probíhajících Zkouškách.“

„S těmi kecy se běž vycpat! Chci vědět, co se děje,“ zasyčela po něm.

Lupusovi svitlo, proč je tak naježená. Už se doslechl, že Draco Malfoy skládá Přijímací zkoušku. Když ji tak pozoroval, poprvé si doopravdy uvědomil, že jí na tom bývalém Smrtijedovi opravdu hodně záleží…

„Pokud se mnou začneš mluvit slušně, tak o nějakých informacích začnu uvažovat,“ usoudil Serpens.

Feles na chvíli zavřela oči, pak šla sklidit svou tyč a nakonec zamířila beze slova k šatnám. Oba upíři ji vyprovodili pohledem.

„Na tvém místě bych ji tak neprovokoval,“ zahučel Lupus.

„Sám jsi to před chvíli řekl. Je příliš emotivní,“ odpověděl Serpens s očima upřenýma na temný východ z jeskyně, ve kterém zmizela. „A to bude nebezpečné, pokud se obuje do Bratrstva tak, jako si myslím.“

Pozvedl obočí.

„Takže ty jí vlastně svým způsobem pomáháš?“ podivil se Lupus upřímně. „To bych od tebe nečekal…“

Blond upír se na něj otočil s typickým úšklebkem: „Nebuď naivní, Lupusi. To Rada chtěla, abych ji o všem informoval a zapojil do pátrání. A k tomu potřebuju chladně uvažující upírku a ne holku zmítanou vášněmi.“

„Nepřeháníš trochu? Zase tak beznadějně to s ní přece nevypadá.“

„Skrývá to, ale co se toho nafoukaného blonďáčka týče, tak si nemůže pomoct a strachuje se o něj.“

Nebo spíš lépe řečeno o to, že ho ztratí… dodal si už jenom pro sebe.

„Snad se jí nedivíš po tom všem, čím si ti dva prošli?“

„Co ty o tom víš? Snad nenasloucháš babským tlachům?“ popíchl ho okamžitě Serpens.

Lupus se však tentokrát nenechal vyprovokovat.

„Leccos se o nich mezi námi rozneslo, to sám dobře víš. Nemluvě o tom, jak byli propíraní v těch kouzelnických novinách.“

„A co má být? To snad znamená, že má zahodit všechno, co jsme ji učili o sebeovládání?“ protáhl Serpens. „Kdyby Malfoye nebylo, bylo by líp.“

Nechápavě se zamračil: „Spíš si myslím, že by z Feles byla bezcitná mrcha. To by jako bylo podle tebe lepší?“

„Pro nás určitě,“ odtušil suše Serpens.

Lupus na to chtěl ještě nějak reagovat, ale jen zavrtěl hlavou, protože vycítil, že se Feles vrací. Za chviličku se objevila už převlečená a došla až k nim s pohledem upřeným jen na Serpense.

„Tak už ses zklidnila?“

„Pověz mi, co se děje, Serpensi,“ požádala Feles tiše. „Prosím.“

Oslovený ji chvíli upřeně pozoroval.

„Pojď se mnou. Marcus s tebou chce o něm mluvit,“ oznámil jí a odvrátil se.

Zabodla pohled do jeho zad.

„Ty sis ze mě celou dobu utahoval a přitom jsi pro mě přišel,“ obvinila ho studeně.

Letmo se na ni podíval přes rameno: „Jo,“ přiznal klidně. „Tak jdeš?“

Bez odpovědi ho následovala. A Lupus obrátil svou pozornost k pytli, do kterého upírka bušila, když přišel.

*

„Takže abych to zkrátil… Neposlechl rozkaz a odmítl zabít,“ pronesl Serpens, stojící nad ní se založenýma rukama. „Úplně stejně jako kdysi ty,“ dodal s úšklebkem.

„Stejně jsem do teď nepochopila, proč zkoušené nutíte během Přijímací zkoušky zabíjet,“ zavrčela na něj.

„K čemu by nám byli v našich řadách sralbotkové, kteří nejsou schopni plně využít svého potenciálu?“ reagoval Serpens.

„To, že někomu nedělá potíže vzít jinému život, neznamená, že je hrdina!“ prskla nevrle.

Marcus v černém plášti – jediný člen Rady Vznešených, který byl v místnosti přítomen – beze slova sledoval jejich výměnu názorů.

„Vždyť obětí je pokaždé někdo odsouzený k smrti! To je spravedlnost!“

„Jenže tohle zkoušení nevědí, že ne? Budoucí katy z nich přece taky mít nechcete. A zločinec nebo ne, je to člověk!“

„Kdyby byli všichni proměnění upíři tak svéhlaví jako ty nebo on, tak jsme dávno vyhynulý druh!“ prohlásil teatrálně Serpens.

„S tímhle přístupem k tomu rozhodně nemáme daleko!“ štěkla v odpověď.

„To už by stačilo,“ usekl jejich dohadování ledovým hlasem Marcus. Zmlkli a odvrátili se od sebe. „Chci ti navrhnout dohodu, Feles.“

„Jakou dohodu, Lorde?“ zeptala se podezíravě.

„Dovolíme mu podstoupit i poslední zkoušku, a pokud ji zvládne, bude připuštěn k Přijímacímu rituálu i mezi nás.“

„To je od vás hezké…“ odtušila a nedokázala přitom úplně zakrýt cynismus v hlase. „Co z toho ale bude vyplývat pro mne?“

„Na oplátku chceme, abys znovu začala nosit Amulet a pomocí vidin vypátrala všechno, co bude možné o Bratrstvu.“

Několik vteřin bylo v místnosti ticho.

„Ne,“ prohlásila pak Feles dutě.

„Ne?“ podařilo se jí překvapit i Serpense.

„Ynemeren,“ dívala se upírka vznešenému nemrtvému přímo do očí. „O této záležitosti už jsem s Radou přece mluvila. Nemá to smysl, ten medailon znovu nosit nebudu.“

„Nám se ale nejedná o to, abys zachraňovala někoho, kdo poté stejně zemře. Potřebujeme jen víc informací. A od té doby, co začalo Bratrstvo útočit přímo na nás, je to víc než nezbytné. A tohle je nejjednodušší způsob.“

Feles zarytě mlčela.

„Když jsi nám ty vidiny popisovala, tak jsi přece říkala, že vidíš i okolí, a různé podrobnosti, někdy i útočníka, ne?“ vložil se do toho Serpens.

Přikývla.

„To by nám velice pomohlo, Feles,“ řekl Marcus vážně. „Erkindars už si vyskakují příliš.“

„Nosila bys ho jen dočasně,“ dodal Serpens.

Hnědovláska se pomalu nadechla.

„Nelíbí se mi, že to má být podmínka toho, aby Draco mohl pokračovat ve zkoušce,“ pronesla zvolna. „Mohli byste mu to dovolit, i kdybych odmítla.“

Oba upíři významně mlčeli. Povzdechla si.

„Tak dobře, souhlasím a…“

Marcus odněkud z hlubin pláště vytáhl jí dobře známý tmavě rudý medailon a hned jí ho podával.

„S čímž jste očividně počítali…“ okomentovala to a převzala si ho. „Ale jakmile narazím na nějakou pořádnou stopu, tak tu věc sundávám, aby bylo jasno.“

„V pořádku,“ přikývl Marcus. „Kontaktuj ohledně svých vidin Serpense,“ přikázal jí ještě Vznešený a postavil se. „Jestli chceš, můžeš se zúčastnit poslední Malfoyovy zkoušky, výjimečně to dovolím. Pokud uspěje, tak bude stejně hned navazovat závěr Rituálu a u toho být musíš.“

„Ano, Vznešený,“ kývla hlavou Feles.

Za mžiknutí oka už z vysokého upíra v místnosti nezbyl ani kousek pláště. Feles si zapnula se znechuceným výrazem medailon na krk a na moment zavřela oči. Pak se zvedla z křesla a otočila se k Serpensovi.

„Ještě o něčem chci s tebou mluvit.“

„Nespěcháš náhodou za blonďáčkem?“ nadhodil uštěpačně.

„Až bude čas na poslední zkoušku, jistě mi dáš vědět,“ roztáhla rty v nepříjemném úsměvu.

„To určitě,“ přikývl vážně. „Tak co ještě chceš?“

„Seznam všech upírů-kouzelníků z Archivu,“ odpověděla klidně.

Nevěřícně zamrkal: „Na co?“

„Mohl bys mi prostě donést kopii a neklást zbytečné otázky?“

„Co plánuješ, Feles? A s kým?“ otázal se podezřívavě.

„To ti povím, až z toho něco bude. Přines mi ten seznam, Serpensi,“ zopakovala s odhodláním ve tváři a otočila se k odchodu.

„Chceš pomoct Potterovi pomstít jeho ženu, že ano?“ dal si dvě a dvě dohromady Serpens. „Budete po Bratrstvu pátrat jiným způsobem.“

Feles zůstala stát, ale neotočila se.

„I kdyby ano, tak co? Měl bys snad proti tomu nějaké námitky?“

„Ani ne, pokud z toho nebude průser,“ usoudil klidně. „Ale docela se angažuješ v jeho životě… Stará láska nerezaví, co?“

Až teď se k němu obrátila. Výraz v jejích očích ho zarazil.

„To, co mě poutá k Harrymu, nikdy nepochopíš, Serpensi. Nemáš právo tropit si z toho žerty,“ pronesla tiše a tak studeně, že byl div, že vzduch kolem ní nezmrzl.

Neodpověděl a nechal ji odejít.

***

 

Tentokrát přišel černovlasý pro ni. Vedl ji dlouhými tmavými chodbami a po dvou schodištích. Celou cestu se snažila zapamatovat si nějaké orientační body, hledala další okna, ale moc úspěšná nebyla. Většinou byla všude tma jako v pytli. Pak už poznala chodbu s kobercem a zastavili se před stejnými dveřmi jako posledně.

I když se tomu bránila, ve vteřině, kdy černovlasý otevřel dveře, se jí zmocnil strach. Už sice věděla, co ji čeká, ale o to horší to bylo.

Její průvodce ji postrčil dovnitř a zase zůstala se Vznešeným sama. Seděl uvelebený na pohovce, kotník jedné nohy přehozený přes koleno druhé a v těch hlubokých očích se mu odráželo světlo snad všech svícnů v místnosti.

„Pojď blíž,“ vyzval ji tiše tím stejným podbízivým a neodolatelným hlasem jako posledně.

V první chvíli pohnula pravou nohou kupředu, ale pak se zarazila. Netušila, jak se té výzvě dokázala vzepřít, ale zůstala stát. Instinktivně zaměřila pohled někam na límec jeho nachové košile.

„Řekl jsem, abys šla ke mně,“ přikázal už mnohem tvrději.

Strach jí svíral útroby, ale pomalu zavrtěla hlavou. Nedívala se mu do tváře, ale vzduch v místnosti najednou ztěžkl a ona vycítila, že ho nejspíš naštvala.

„Proč to děláte?“ vyrazila přes sevřené hrdlo otázku dříve, než stačila ztratit i ten poslední zbytek odvahy, který ji držel na nohou. „Když nás chcete zabít, proč to neuděláte hned?“

K jejímu údivu ji neokřikl, ani se na ni nevrhnul. Jen mlčel a nehýbal se.

„To máte takové potěšení z toho, když někomu způsobujete bolest?“ pokračovala tedy o něco hlasitěji. „Trápit nás dokud nezeslábneme a nezemřeme? To ve vás není kousek citu?!“

Téměř nepostřehla ten pohyb, ale najednou stál přímo před ní. Dívala se teď na jeho hruď. Vyděšeně a třaslavě se nadechla.

„Podívej se na mě.“

Tentokrát už nešlo neposlechnout. Pomalu zvedla hlavu a její oči se zaklesly do krvavě rudých propastí. Vztáhl ruku k její tváři a dotkl se jí. Otřásla se a s prudce bušícím srdcem čekala, jaký trest ji čeká za tuhle drzost. Ucítila pálení, a když Vznešený ruku odtáhl, na jeho prstu zahlédla krev. Olízl ji, ale nespouštěl z ní přitom oči.

Náhle ji popadl za obě ramena a sklonil se k jejímu hrdlu. Úplně ztuhla v očekávání bolesti a sevřela víčka k sobě. Jeho ruce ji na ramenou studily, ale když se nadechla, ucítila zvláštní vůni, kterou nedovedla popsat.

Dokonale ji vyvedlo z míry, když se nejprve zpola zahojených ranek na jejím krku dotkl pouze suchými studenými rty, a pak se přesunul k jejímu uchu, na kterém ucítila jeho dech.

„Uvidíme, která z vás vydrží nejdéle…“ zasyčel jí přímo do ucha.

Myslí jí problesklo poznání.

Ano, řekla to naprosto správně. Jeho tohle baví.

Hned v následujícím okamžiku si ji k sobě přitáhl těsněji a od krku dolů do celého těla jí vystřelila ochromující bolest. Nějakým způsobem dokázala zvednout ruce a zapřela se o jeho hruď. Ale bylo to, jako by se snažila odtlačit skálu. Jedna jeho ruka se přesunula na její zátylek, druhá ji sevřela kolem pasu. Několik nekonečných vteřin ještě slyšela, jak hltavě polyká to, co ji udržovalo při životě. Pak se jí začínala zmocňovat tma.

Neudržela se na nohou. Ještě si uvědomila, že ji přenesl na pohovku a nepřestává z ní vysávat život. A pak už konečně sklouzla do milosrdné mdloby.

***

 

Serpens byl usazený na tvrdém sedadle pár metrů nad oválnou arénou a znuděně čekal, až se otevře brána vsazená ve skále po jeho levé ruce. Už by měl celé tyhle přijímačky nejraději z krku. Kvůli Malfoyovi tady tvrdnul už čtvrtý den a nemohl odejít. Chyběla mu Corvus, poslední dobou čím dál víc a byl kvůli tomu rozmrzelý. Nechtěl se na nikoho poutat. Zvláště ne na tak úžasnou ženskou jakou byla bradavická profesorka.

Postřehl dole pod sebou pohyb a okamžitě myšlenky na Corvus zaplašil. V aréně se totiž objevil Malfoy.

Bledý, s temnými kruhy pod krvavě rudýma očima. To, že se předtím v lese nakrmil, mu sice pomohlo, ale ne dost. Byl vyčerpaný. A to ho ještě čekalo to nejhorší.

Malfoy nejprve bedlivě přejel pohledem celý prázdný prostor před sebou. Jakmile si ověřil, že mu žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, jeho oči vystřelily vzhůru někam za Serpense. Aniž by se ohlížel, bylo Serpensovi jasné, proč se tam upřela Malfoyova pozornost. V poslední řadě seděla zachmuřená Feles. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle ji dokázal mezi tolika dalšími upíry vycítit.

To pouto mezi nimi, bylo něco, čemu úplně nerozuměl. Dokázali to dobře skrývat, ale po nějaké době mu začalo být jasné, že spolu běžně komunikují v myšlenkách. A bylo to víc než tohle. Bylo tam… Neuměl to popsat a ani nechtěl. Bylo mu to vlastně jedno. Ale samotný Třináctý ho upozornil na to, aby do Malfoye ještě před zkouškou nalil jistý lektvar, který omezoval mentální komunikaci. A vzhledem k tomu, jak nervózní celou tu dobu Feles byla, fungoval, i když jeho účinky už by měly pomalu vyprchávat.

Na tváři blonďáčka dole nezaznamenal žádnou změnu, jen prostě chvíli zíral nahoru a pak se odvrátil. Na protější straně arény se z temného průchodu vynořil Ketura a zamířil k Malfoyovi.

Zastavil se u něj a tiše informoval Malfoye o tom, co ho čeká. Serpens to samozřejmě věděl. Souboj na život a na smrt. A sám byl docela zvědav na vítěze. Ketura se vrátil k průchodu, ze kterého před chvíli vyšel a čekal těsně při okraji.

Z temnoty se zanedlouho ozval dusot. Když se původce toho zvuku vynořil na světlech mnoha pochodní kolem, Serpens za sebou zaslechl nevěřícné nadechnutí. No, na jejím místě by taky neskákal do stropu radostí. Na pískem vysypanou půdu arény totiž vdusal statný kentaur a se znechuceným frkáním se rozhlédl okolo. Když zmerčil Malfoye, chvíli na něj civěl a pak se rozchechtal na celé kolo, jen to sálem dunělo.

„Tenhle chcípáček je všechno, co proti mně dokážete postavit?“ zvolal ten tupý polokůň a znovu se mocně rozřehtal, až se mu dlouhé vlasy i ohon třásly.

Serpens musel uznat, že oproti vysvalenému kentaurovi s širokými rameny vypadal Malfoy jako pulec, kterého stačí rozšlápnout jedním kopytem. Ovšem z vlastní zkušenosti věděl, že zdání mnohdy klame.

Vchod, kterým kentaur přidusal, se dunivě zavřel a Ketura k oběma protivníkům zamířil s dlouhým kopím v každé ruce.

„Co má být zase tohle, Serpensi?“ zasyčel mu někdo těsně u ucha.

Pootočil hlavou. Seděla vedle něj Feles a křečovitě svírala ruce v pěst. Ušklíbl se.

„Já věděl, že nahoře dlouho nevydržíš,“ prohlásil klidně a vrátil se pohledem ke dvěma bojovníkům, kteří už měli svá kopí v rukou. Kentaur už se konečně nesmál a oplácel Malfoyovi upřený pohled.

„Jak proti němu v tomhle stavu můžete postavit tu… obludu?“ prskla Feles.

„Já bych ho nepodceňoval, poklade,“ reagoval Serpens. „Ještě žádný upír, kterého jsme proti Raneovi postavili, odsud neodešel po svých.“

„Ale já přece mluvím o…!“ zarazila se. „Cos to řekl?“

„Ten kentaur je tady zcela dobrovolně, Feles, pokud jsi to ještě nepochopila. Nikdo ho k tomuhle nenutí. Baví ho to. Aby taky ne, když je ještě stále neporažený šampion,“ osvětlil jí ochotně.

Feles notně zbledla.

„Proč ty chmury?“ zašklebil se na ni. „Přece jsi věděla, že po něm budeme vyžadovat víc než po ostatních.“

Ona na něj chvíli zírala, pak se toporně odvrátila a zadívala se dolů. Kentaur se právě rozběhl proti Malfoyovi, který tam jen tak stál a potěžkával své kopí.

Obdivuhodný klid, ocenil v duchu Serpens.

V tuto chvíli měl kentaur mnohem víc síly a výhodu na své straně, protože v boji s kopím byl opravdový mistr. Malfoy musel spoléhat na rychlost a improvizovat. A šlo mu to docela dobře. Rane po něm šel přímým útokem, kterému se však Malfoy snadno vyhnul a seknul po kentaurovi z boku. Ten měl však bojových zkušeností víc než dost, aby takovou taktiku očekával a stáhl se.

Po několika vzájemných útocích a obranných manévrech začal kentaur Malfoye respektovat a vzal souboj vážně. Netrvalo to ani minutu a podařilo se mu škrábnout upíra na boku. Rána to nebyla hluboká, ale krvácela a nehojila se. Jak taky, když se tak dlouho nekrmil.

Hodil očkem po Feles, která nespouštěla z Malfoye pohled.

„Jestli se ti dělá špatně, tak se klidně nedívej a já ti to můžu komentovat,“ navrhl jí nevinně.

Šlehla po něm vražedným pohledem.

„Až ti ta tvoje studnice pitomých hlášek vyschne, tak se budu smát já,“ procedila mezi zuby a zase se zaměřila na dění v písku.

No, výborně, takže až tak moc se o něj nebojí… usoudil spokojeně.

Malfoy se bránil výborně, ovšem s každým dalším únikem mu ubývalo sil. A po dalších třech minutách to s ním začínalo vypadat opravdu bledě. Rane mu dvěma silnými údery rozlomil kopí na dva kusy, které odhodil někam pryč a srazil ho na zem, kde se upír musel pracně vyhýbat jeho nebezpečným kopytům.

Nedařilo se mu dostat zpátky na nohy, kentaur mu v tom neustále bránil. A zákonitě muselo dojít k očekávanému závěru. Malfoy se nestačil rychle vedenému bodu vyhnout a kopí se mu zabodlo hluboko do ramene.

Rane ho zvedl jako prase napíchnuté na rožni, vyhodil ho do vzduchu a Malfoy tvrdě narazil na skalnatou stěnu několik metrů daleko.

Feles zesinala a naklonila se ještě víc dopředu, když se sesunul do písku a zůstal nehybně ležet. Serpens zvědavě vyčkával. Notně zadýchaný kentaur zamířil ke svému protivníkovi a natáhl se ke smrtící ráně. Náhle však vzduch pročísl dost nechutný zvuk a Rane ztuhl.

Kentaur zachroptěl a zakymácel se. Kopí mu vypadlo z ruky, mátožně zacouval a odkryl jim tak pohled na Malfoye, který se sbíral na nohy a v ruce svíral zakrvácený kus svého zlomeného kopí. Pomalu vykročil ke kentaurovi, který už neudržel rovnováhu a s žuchnutím se svalil do písku, který se okamžitě začal barvit jeho krví.

Malfoy se postavil nad něj a v naprostém tichu zarazil kopí znovu hluboko do jeho hrudi. Kentaur znehybněl. Upír nad ním chvíli skloněný stál, pak se odpotácel dozadu a skácel se na záda.

Serpens se podíval po dvou upírech, kteří seděli napravo od něj a celou zkoušku od začátku hodnotili s ním. Oba kývli hlavou. Mezitím už se v aréně objevil Ketura a další čtyři upíři, aby odnesli Malfoye a odtáhli mrtvého kentaura. Serpens se otočil na Feles, které se očividně velmi ulevilo.

„Jdi za nimi a dej si ho do kupy,“ nakázal jí. „Za čtvrt hodiny pro vás přijdu.“

Jen krátce přikývla a vmžiku byla pryč.

*

Nepříjemně ho brněly snad všechny kosti v těle, některé měl určitě zlomené. Z ran na boku a v rameni ještě pořád krvácel; cítil, jak z něj vyprchává energie k čemukoliv. Zmocňovala se ho čím dál větší malátnost i závrať a bylo mu v tu chvíli celkem jedno, co se s ním děje.

Někam ho nesli. Pak ho položili, ne zrovna šetrně a nepříjemně se mu u toho připomněla dvě zlomená žebra. Pak se dlouho nic nedělo. Odplouval někam do zapomnění. No co, bylo tam ticho a příjemně, tak proč ne…

Náhle ucítil známou vůni, která s ním otřásla od hlavy až k patě. V příštím okamžiku ucítil na rtech příjemné teplo. Chtěl je rozevřít a vyjít tomu teplu vstříc, ale dokázal to až ve chvíli, kdy mu kapka té známé kovové chuti vtekla do úst. Zabořil se do té úžasné záplavy a hltavě polykal.

Bolest odcházela, rány se začaly hojit, kosti se narovnaly. Zcela ovládnutý nutkáním utišit tu šílenou potřebu po krvi neustále pil. Až po nějaké době do jeho naprostým uspokojením naplněné mysli dorazila logická myšlenka. Jen jediná krev mu chutnala tak sladce, tak opojně. Jen jedna jediná ho dokázala dovést k úplnému uspokojení a klidu.

S obrovským úsilím se odtrhl od útlého krvácejícího zápěstí, které si přidržoval oběma rukama u úst a které mu zase jednou darovalo zpět sílu i zdraví. Upíral pohled na kousance po svých zubech, které se začínaly pomalu hojit. Konečně její ruku pustil a obrátil pohled nad sebe.

Angela měla jeho hlavu na klíně a upřeně se na něj dívala.

„Ahoj…“ hlesla tiše.

Otřel si už tak špinavým rukávem ústa a zavřel oči. Chtěl se zeptat nahlas, ale hrdlo měl jako ucpané vatou. Ovšem velmi příjemnou vatou. Zkusil to tedy jinak.

Už je po všem?

Ano… Prošel jsi.

Nejlepší zpráva za poslední dny.

Pomalu se posadil a rozhlédl kolem. Vypadalo to, že leží na nějaké podzemní ošetřovně. Byli tu sami.

„Napil ses dost?“ zeptala se přidušeným hlasem.

„Jsem v pořádku,“ ujistil ji a hned na to se postavil.

Výborně, už se ani zdaleka nemusel tak soustředit na to, aby se udržel na nohou.

„Dobře. Do tohohle se převleč,“ podávala mu čisté oblečení a k tomu odporně hnědý plášť s kapucí. „Rituál začne za chvíli.“

Nechápavě se na ni zadíval: „Jaký zase…?“

„Neboj,“ usmála se na něj. „Jen ti dají nové jméno.“

***

 

Nadělali kolem toho Rituálu víc povyku než Američani na Den nezávislosti. A přitom tam jen jeden nafoukanec z Rady zablekotal něco v upírštině, přinutili ho kleknout si před Třináctým, pomazali mu oční víčka krví a pak je oba i s Angelou slušně vyhodili.

Potřásl hlavou a sáhl do kapsy pro krabičku cigaret. Jako na vztek byla prázdná. Znechuceně ji odhodil stranou a znovu se zahleděl do zahrady.

Pršelo a všude kolem to příjemně vonělo. Po těch temných chodbách a jeskyních, ve kterých strávil poslední dny, mu připadalo, jako by takový vzduch dýchal poprvé v životě.

Zaslechl za sebou váhavé kroky. Tak už ho našla. Ale měl pocit, jako by chtěla zase odejít a nechat ho o samotě.

„Angie… Pojď sem ke mně.“

Objevila se po jeho boku a mlčky se zahleděla ven.

„Nejsi moc unavená?“ zeptal se nejdřív. Měl trochu obavy, jestli se nenapil moc…

Zavrtěla hlavou.

„Proč ses o mě tak bála?“ otázal se tedy zvolna. „Ta Zkouška nakonec nebyla tak hrozná. Přežil jsem a dokonce mi zůstaly všechny končetiny.“

Koukla na něj a mezi očima se jí objevila nespokojená vráska. Vycítila, že se to snaží zlehčovat.

„Já… Prostě jsem měla strach,“ dostala ze sebe.

„Z čeho?“ pobídl ji.

„Věděla jsem, že na tebe zpočátku budou tlačit hlavně psychicky a…“ zarazila se.

„Myslela sis, že to nezvládnu,“ dokončil hluše.

„Ne!“ vyhrkla. „Jen… Zatraceně!“

Odvrátila se od něj, založila si ruce a opřela se bokem o vikýř. Chvíli bylo ticho.

„Měla by sis to přiznat nahlas,“ ozval se znovu.

„A co?“ zasykla, ale hned si sama odpověděla. „Že jsem na všechno, co se týká tebe, trochu přecitlivělá?“

Na takové prohlášení nebylo potřeba reagovat.

„Ano, jsem,“ povzdechla si Angela poraženecky. „Prostě si nemůžu pomoct. Jsem hned nervózní, když vím, že jsi v takové situaci. A sám. Možná je to chyba, možná jen… To, co k tobě cítím, je příliš silné na to, abych zůstala klidná,“ dokončila tiše.

Dracovy ruce ji objaly zezadu kolem pasu.

„Já vím. Cítím to stejně, Angie,“ zašeptal jí přímo do ucha.

Otočila se k němu tváří.

„Tak proč jsi potom chtěl…?“ začala nechápavě.

„Protože já už jsem si tohle dávno přiznal,“ přerušil ji jemně. „Jenom ty ne. Když jsme byli pryč, tak se to tak neprojevovalo, ale co jsme tady, jsi jako na jehlách. Jako bys za každým rohem čekala strážného z Albaranu.“

Chvíli se na něj zaraženě dívala, pak se k němu přitiskla a schoulila se na jeho hrudi. Draco ji pevně objal a nos zabořil do záplavy jemně vonících vlasů.

Ty zážitky jsou příliš silné, promluvila k němu v myšlenkách.

Ano, ale nesmíme dovolit, aby se z nich stala naše slabina.

Já vím… Budu se snažit.

Budeme se snažit spolu.

Zvedla hlavu.

„Dobře,“ letmo se pousmála a vtiskla mu letmý polibek na ústa. „Až na neuposlechnutí přímého rozkazu čistokrevného ses zapsal docela dobře, Falco.“

Zachmuřil se: „Řekl ti i to, co po mně chtěli?“

„Ano… A jsem ráda, že jsi to neudělal.“

„Hmm… Takže jinak jsem se vyznamenal?“ otázal se trochu nevěřícně.

„No, docela jo,“ přitakala. „Dali ti vzácné jméno.“

„Co je sakra na ´Sokolovi´ tak úžasného?“ nechápal Draco.

„Netvař se, že se ti nelíbí,“ pousmála se.

Jen si odfrkl a sevřel ji o něco pevněji.

„Takže… Co nějakou odměnu?“ nadhodil.

Rozverně se uchechtla: „Mám ti jít koupit nové cigarety?“

„To pocházíš zřejmě z levného kraje, Blacková,“ zavrtěl pohoršeně hlavou.

„No, dobře… Co takhle trochu pozdní večeře? Špagety, hmm?“ navrhovala dál.

„A to má být jako lepší nabídka?“ pozvedl obočí a jednou rukou jí vjel zezadu do vlasů. „Jediné, co bych si dnes dal k večeři, jsi ty.“

„Uvědomuješ si vůbec, jak tahle věta vyznívá v kontextu s tím, co jsi zač?“ zeptala se vyzývavě.

„To je přece jedno. Ty víš moc dobře, co tím myslím…“

„Skutečně? Mně se ale…“

Jakákoli další slova zastavil dlouhým polibkem.

Když se odtáhl, zůstala mu téměř viset v náruči a mírně se usmívala. Sklonil se k jejím vybízejícím rtům znovu, tentokrát si dal opravdu záležet a Angela mu to vášnivě opětovala. Prudce vydechl, když se k němu přimkla bedry ještě těsněji.

Chtěl ji čím dál tím víc. Tahle touha, vlastně skoro potřeba svírat ji v náručí a být s ní spojený jako jedno tělo, nikdy nepolevila, jen se navyšovala.

„Uden er este, sytaner em lader,“ zachraptěla Angela zničehonic.

Udiveně se zarazil a jeho ruce se zastavily v pouti k lemu trička.

„Cože?“ otázal se naprosto zmatený.

Angela využila chvilky jeho nepozornosti a vymanila se z jeho objetí. Nechápavě se po ní otočil, když byla vmžiku u schůdků vedoucích z půdy dolů a pak už slyšel jen její tlumený smích.

Ještě pořád zaraženě a zklamaně civěl na místo, kde mu zmizela, když se tam její hlava objevila znovu.

„V překladu: Budu ve sprše, kdybys mě náhodou hledal,“ oznámila mu rozpustile a zase zmizela.

Draco se pobaveně zasmál, zavřel obě křídla půdního vikýře a zvolna se vydal za ní. Jako vždycky měla naprosto výborný nápad. Společná horká sprcha – to mu po tom všem znělo nesmírně lákavě.

***

 

Hrabal se tu omláceným rýčem v hlíně a kapalo mu přitom na hlavu. Celé tělo už měl pěkně rozlámané, od hlavy až po boty byl zamazaný od bláta. Už jen pouhou silou vůle se stále hýbal a rozrýpával zem pod sebou. Byl tak vyčerpaný. Hlava se mu motala, žaludek se svíral, dech v hrdle jen sípal. A dneska to prostě nemělo konce. Ještě před dvěma dny se chtěl pokusit o útěk… A teď? Už se pomalu začal smiřovat s tím, že tady v té hnusné díře chcípne.

Pořád je bedlivě hlídali, dřeli tu od soumraku do svítání. Kdo už nemohl, skončil jako svačina pro ty zubaté zrůdy. A přitom se celou dobu jen rýpali v zemi a cosi hledali. Něco, co už tu pravděpodobně dávno nebylo.

Frank si pro sebe zavrtěl hlavou. Co tady sakra můžou hledat? Zlatý pirátský poklad asi těžko. Znaveně se opřel o násadu rýče a opatrně se rozhlédl. Nalevo od něj se snažil vyhazovat z asi dvou metrové jámy hlínu vyhublý mladík, za nimi kopali další dva s motykami. Pršelo čím dál víc, ale těm dvěma násoskům, co je shora hlídali, to zřejmě vůbec nevadilo.

Dvakrát se zhluboka nadechl a vrátil se k práci dřív, než si stačili všimnout, že se nehýbe.

Stačil se jenom ohnout, když mu po zádech přejel mráz a vzápětí se za ním ozval protivný skřípavý zvuk. Něco se zlomilo a jámu naplnil bolestný řev.

Prudce se otočil, rýč mu vypadl z ruky a s plesknutím spadl do bláta. Jeden z kopáčů se svíjel na zemi, kroutil se jako had a nesrozumitelně vřískal bolestí. Jeho kůže každou vteřinou čím dál víc rudla a zářila i přes potrhané šaty. Začalo se z něj kouřit a jeho křik se ještě navýšil. Všichni včetně upírů nahoře jen nehybně zírali na děsivou scénu.

Pak konečně ztichl. Jeho nohy sebou ještě párkrát zaškubaly, než znehybněl s ústy dokořán a vypálenýma očima. Jeho tělo postupně ztmavlo až do černa. Upíři nad nimi si mezi sebou začali něco vzrušeně vykládat tou svojí zatracenou mateřštinou.

Frank se pomalu přiblížil k mrtvému, ale pohled upíral na místo, kde kopal. Kousek od něj ležela zlomená motyka. Chvíli pátral očima a pak to našel. Déšť postupně smýval hlínu z odkrytého kamene. Byl vidět jenom kousíček a jemně svítil, takže na něm byly vidět jakési znaky.

Co to sakra je?

Odstoupil pro jistotu zpátky dozadu. Nikdo už nepracoval, ale jediného upíra, který zůstal nahoře, to nezajímalo. Jeho kolega nejspíš odkvačil pro jejich šéfa, kterému říkali Ynemeren.

Frank se zapřel o hrbatou stěnu vykopané jámy. Najednou chtěl být odsud, co nejdál to jen půjde. Cítil z toho kamene mocná kouzla. Co jiného by tohle provedlo s člověkem, než nějaké ohavné zaklínadlo? A ať to bylo tedy cokoliv, někdo rozhodně chtěl odradit každého od toho, aby to vykopal.

528 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí