Skip to content

Kapitola šestnáctá – Lákadla temné strany

[Celkem: 8    Průměr: 4.5/5]

„Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je podlehnout mu.“

Oscar Wilde

 

Remus Lupin se chmuřil nad rozevřenými sobotními novinami a něco si pro sebe mumlal. Nymfadora velmi obezřetně dokončila kouzlo na umytí nádobí od snídaně a postavila se za manžela, aby na stránky Věštce taky viděla.

„Něco nového?“ nadhodila tázavě.

„Raději to ani nechtěj vědět, zlato,“ zabručel Remus.

Pro to ráno hnědovlasý Tobias se na ně kouknul z opačné strany stolu, za kterým seděl na dětské židli, skládal na sebe malé lžičky a něco si broukal.

„Zase Bratrstvo?“ domyslela si snadno.

„Ano,“ přitakal ztěžka. „Zjevně nezahálejí. Ten magický výbuch, o kterém se psalo předevčírem, mají zřejmě na svědomí taky oni. Podle prohlášení ministra se jim podařilo otevřít jakousi Bránu, kterou k nám pustili… démony.“

Dory zděšeně zalapala po dechu: „To myslíš vážně?“

„Přečti si to sama. Hlavně nemáme panikařit…“

Podal jí noviny, se kterými si sedla na svou židli.

„Co jsou démoni, tati?“ ozval se Tobias, kterého přestaly lžičky zajímat.

Remus se na syna vážně zadíval: „Zlé bytosti, Tobiasi.“

„Jak moc zlé?“ ptal se dál neodbytně synek.

Nad odpovědí zaváhal. Dory k němu zvedla pohled.

„Ublíží ti, když budou moci,“ řekl nakonec.

Tobias chvilku uvažoval.

„Jako upírkové?“

„Ano,“ přikývl jeho otec s povzdechem nad použitým výrazem. „A ještě víc.“

To už začínal Tobias popotahovat a ztmavly mu vlasy nad čelem.

„Reme!“ ozvala se Nymfadora pohoršeně. „To ho musíš tak děsit?“

„Vždycky jsem mu říkal pravdu a teď to nemíním měnit,“ reagoval vážně, postavil se, obešel stůl a vyzdvihl syna ze stoličky do náruče. „Ale já tebe i mámu ochráním, Tobiasi, rozumíš? Nemusíš se bát.“

Chlapec zamrkal a namodralá barva z jeho vlasů zmizela, zůstala jen teple hnědá. Objal otce kolem krku a zabořil tvářičku do jeho ramene.

„Ochráním vás oba za každou cenu,“ dodal už téměř neslyšně Remus, pevně si ho k sobě přimknul a stočil pohled na manželku.

Dory je pozorovala s láskou, která jí jiskřila v očích, a barva jejích vlasů byla po dlouhé době naprosto identická s tou Tobiasovou.

*

Když si pak jejich syn už zcela uklidněn hrál s autíčky na koberci v obývacím pokoji, Nymfadora vyprovázela svého muže ke dveřím.

„Myslíš, že to má něco společného se zmizením Billa, Reme?“

„Jsem si tím jistý,“ odvětil a přehodil si přes ramena hábit. „Arthur moc sdílný sice nebyl, ale byla by to příliš velká náhoda.“

„Nechceš se po cestě z práce stavit v Doupěti? Zeptat se jich, jestli není něco nového?“

„Ještě uvidím. Nechce se mi je obtěžovat.“

„Jaké obtěžování?“ stáhla obočí Dory. „Přece nás to zajímá a záleží nám na nich, ne?“

Stačilo jedno jediné zamračení.

„Tak dobře, stavím se u nich, miláčku,“ pokýval hlavou Remus a nahnul se k ní, aby ji políbil na tvář na rozloučenou.

***

 

Ginny si promnula štípající oči a s povzdechem nad sebou vyčarovala další tři svíčky. James nahoře spal a ona už dobrou hodinu koukala do hustě popsaných pergamenů bez naděje na úspěch. Hledala chůvu. Kdo by řekl, že to bude tak náročné.

Musela to být žena, chlapovi by péči o dítě a domácnost nesvěřila ani za měšec galonů a samozřejmě z čarodějnických kruhů. Mudlovských agentur pro péči o děti bylo mraky, ale jak by to asi dopadlo, kdyby se chtěl James proletět na koštěti, kterým bude paní na hlídání zametat podlahu?

Kouzelníci už tolik možností neměli. V naprosté většině rodin zůstávaly matky doma se svými potomky, dokud nebyli dost samostatní na to, aby je mohly dát do školky.

Jedna agentura v Anglii sice fungovala, pod názvem ´Pohlídáme! Uvaříme! Uklidíme! S kouzly i bez!´, ale informace, které od nich dostala soví poštou o dostupných chůvách, se jí nezamlouvaly.

První byla moc mladá a neměla skoro žádné zkušenosti, druhá jich pro změnu zase měla moc – po čtyřiceti letech praxe už jí musely manýry čarodějnických dětí lézt i ušima. Třetí byla ochotná pouze hlídat dítě, ale odmítala vařit i uklízet.

Jako by to byl s kouzly takový problém, mračila se pro sebe Ginny.

A čtvrtá se jí nelíbila už podle fotografie. Byla to nějaká vyhublá černovlasá ženština se škaredým pohledem. Skutečně výkvět chův na výběr.

Už za týden jí začínala tříměsíční zkušební praxe ve Výzkumném středisku Ministerstva kouzel, i když měla původně nastoupit až v říjnu, a ještě pořád neměla pro Jamese hlídání.

Zachmuřeně dopila zbytek studeného čaje a zamyšleně se zadívala z okna ven do tmy. Harry měl být už před hodinou doma. Tvrdnul takhle dlouho v práci i v sobotu…

Shrnula nepoužitelné pergameny na hromadu a potlačila zívnutí. Moc toho minulou noc nenaspala. Při tom všem si zapomněla vzít prášek proti nočním můrám a ony se okamžitě vrátily. Tentokrát se však netýkaly Angely Blackové, ale jejího staršího bratra.

Pořád podvědomě napínala sluch, aby slyšela, pokud by se z krbu ozvalo praskání plamenů. Nemohli nic dělat, jen čekat. Jestli se objeví, nebo ne. Jestli jim nebude chtít ublížit…

V hale klaply dveře. Usmála se. Harry konečně přišel. Jemně zašustěl hábit a vzápětí se ke kuchyni začaly blížit kroky. Vstala od stolu a než se objevil ve dveřích, už měla na plotně konvici s vodou. I když přišel pozdě, vždycky si dal rád čaj.

„Ahoj,“ zabručel na pozdrav tak nerudně, až se po něm překvapeně otočila.

„Ahoj, Harry…“

To už něco hledal ve spíži. Následně z ní vytáhl vysokou průhlednou flašku. Udiveně ho pozorovala, jak přistoupil k poličce, vzal z ní malou baňatou sklenici a naplnil ji skoro do poloviny. Následně toho panáka do sebe rázně kopnul a se zavřenýma očima se zapřel o linku. Do nosu jí pronikla ostrá vůně po domácku pálené hruškovice. No, sakra…

Když si začal nalévat druhou dávku, chytila ho za zápěstí: „Co se stalo?“

„Nic zásadního,“ odtušil jedovatě. „Jenom to, že je Ludford idiot!“

Vymanil se z jejího sevření, vypil i tu další smrtící dávku a bouchnul se skleničkou.

Vyšlu tam tým, až budu mít vaše hlášení, Pottere,“ zapitvořil se znechuceně. „Myslíš, že mě poslouchal, když jsem mu říkal, že na to už bude pozdě?“

Zamračila se: „To mluvíš o tom Oblouku?“

„Jo, o čem jiném taky,“ zabručel a svezl se na jednu z židlí u kuchyňského stolu. „Ti hajzlové z Bratrstva ho nějak dokázali přesunout. Když jsme tam dorazili, našli jsme jen prázdnou díru. Je to k vzteku!“

Ginny se pomalu posadila naproti němu.

„Nezůstaly tam po nich alespoň nějaké stopy?“

„Snad jo. Někteří z kolegů tam zůstali a prohledávají celé okolí, ale pochybuju, že najdou něco, co by nám napovědělo, kam tu hnusnou věc přestěhovali. Ale hlavně že všechno proběhlo podle předpisů.“

Najednou se zarazil a provinile k ní vzhlédl.

„Promiň, Ginny… Nemůžeš za to a musíš mě tu poslouchat.“

„To nic, Harry,“ ujistila ho vážně.

Povzdechl si: „Ztratili jsme tím i stopu k Billovi… Mrzí mě to.“

Zahleděla se do stolu a mlčela. Sklouzl očima po papírové záplavě.

„Jak to jde s hledáním?“

„Nijak zvlášť,“ zavrtěla pomalu hlavou.

Trochu se pousmál: „Hádám, že ti žádná z nich nepřijde dost dobrá, viď?“

Rozpačitě pokrčila rameny: „Tak nějak.“

„Poptám se v práci kolegů, jestli by o někom nevěděli.“

„Hmm…“ upřeně se na něj zadívala. „Harry, poslyš… Víš přece, že se to Andyho hlídání dá vyřešit jednodušeji.“

„Co tím myslíš?“

„Včera se u nás stavili Lupinovi a Dory mi znovu navrhovala, že se o něj ráda postará.“

„Přece víš, že…“

„Počkej chvilku!“ nedovolila mu začít s námitkami. „Sám víš, že musí být doma s Tobiasem, dokud si nebude schopný brát svoje lektvary sám. Není pro ni problém u toho dohlédnout i na Jamese. Navíc u něj takhle nebude nikdo cizí, Dory má za tetu stejně jako mě.“

Harry zachmuřeně mlčel.

„Jestli máš ale nějaký lepší nápad, tak si ho moc ráda poslechnu,“ dodala vyzývavě a založila si ruce na hrudi.

Když pořád jen mlčky civěl někam za její rameno, zarazilo ji to.

„Nebo jim snad nevěříš?“ zeptala se tiše.

Prudce se narovnal.

„Samozřejmě že věřím!“ ohradil se.

„Takže? Můžu to s ní domluvit?“

„Ne, já… Já za ní zajdu osobně,“ zahučel neochotně.

„Bezva, konečně jsi dostal rozum.“

Uraženě se na ni zahleděl, ale Ginny se jen mírně usmívala. A měla pravdu. Remusova manželka byla rozhodně mnohem lepší varianta, než nekonečné shánění nějaké cizí ženské, která by mu pak z domu udělala kůlničku na dříví.

„Tak jo, vzdávám se, dobře?“

„No, proto,“ reagovala naoko káravě.

Vstala od stolu a se zjevnou úlevou jediným mávnutím složila na hromadu a založila do velké složky všechny ty lejstra.

„Večeři máš v tom menším hrnci a Andy šel spát dneska brzy, takže je možné, že se v noci probudí,“ oznámila mu.

„Díky.“

„Nemáš zač,“ mávla rukou, ale pak znatelně znervózněla. „Ještě jsem se tě chtěla na něco zeptat…“

Pozvedl obočí nad náhlou změnou jejího výrazu.

„Jasně, o co jde?“ pobídl ji.

„Ty máš teď na někdy domluvenou schůzku s… Ehm, s Angelou?“

Zvolna přikývl a zkoumavě pozoroval její tvář, ve které se nedokázal vyznat.

„Jo, posunuli jsme to na zítřejší odpoledne, proč?“

„No…“ nadechla se. „Mohla bych jít s tebou?“

Překvapeně se na ni zahleděl.

„Budete přece řešit i Billa, ne?“ pokračovala rychle. „Tak jsem myslela, že bych měla být u toho. Jako – za naši rodinu.“

„Už jsem to sice nabídl Ronovi, ale můžeš se přidat,“ reagoval klidně.

„Takže s tím nebude problém?“

„Z mojí strany určitě ne,“ ujistil ji vážně.

„Jo tak…“ zachmuřila se.

„Oni ti hlavu neutrhnou, Ginny.“

„Oni?“ podivila se. „Angela nebude sama?“

„Určitě s ní přijde i Malfoy. Nehne se od ní, pokud nemusí.“

„Tak to jsi mě uklidnil,“ prohlásila uštěpačně.

Harry se zasmál. Krátce, ale upřímně a snad poprvé od pohřbu Samanthy. A Ginny ten smích zahřál na srdci. Měla skutečnou radost, že právě jí se podařilo prolomit tu slupku zármutku, do které se Harry zabořil.

***

 

Maileen s nepřítomným výrazem šťouchala do masové koule na svém talíři a už dobré dvě minuty ji převracela v rajské omáčce sem a tam. Rudá kaluž jí připadala mnohem tmavší než obvykle. Nedokázala se přimět, aby strčila do pusy alespoň jediné sousto.

Vůbec nezaregistrovala, že po ní někdo něco chce, dokud se jí do uší nezabodl otcův zvýšený hlas.

„Alespoň bys mohla vnímat, když s tebou mluvíme!“

Zmateně vzhlédla. Matka ji z jedné strany stolu pozorovala ustaraně, otec naštvaně.

„Co je, zlato? Nechutná ti?“ zeptala se máma.

„Ale ne, je to dobrý, mami. Jen nemám hlad.“

„Vždyť skoro nejíš,“ naléhala nespokojeně matka. „Ztrácíš se před očima.“

„Měla by ses konečně vzpamatovat, Maileen,“ ozval se zamračený otec. „Jen nám přiděláváš starosti.“

Trhla hlavou a zabodla do něj pohled: „Tak pardon, že žiju!“

„Maileen!“ zhrozila se máti.

Hlava rodiny poněkud zrudla ve tváři.

„Uvědom si laskavě, jak s námi mluvíš, mladá dámo! Tohle máme za to, že jsme tě vychovali?“

Vyskočila od stolu.

„Když jsem vám tak strašně protivná, tak jsem se ani nemusela vracet!“ zaječela na rodiče hlasem, který sama vůbec nepoznávala.

Mamka si přikryla dlaní ústa, v očích jí stály slzy. Otec mlčel a jeho odtažitý výraz jasně vypovídal o tom, že ho zklamala.

„Omluv se, Maileen,“ nakázal jí tvrdě. „Okamžitě.“

„Ani mě nenapadne! Dejte mi oba pokoj!“

Vyřítila se z kuchyně, vydupala po schodech nahoru a práskla za sebou dveřmi svého pokoje. Hned vzápětí popadla do ruky hůlku a zabezpečila je, aby je náhodou nenapadlo ji i tady otravovat. Hodila sebou na záda na postel a zahleděla se do stropu. Byla už dávno dospělá a stejně ji pořád poučovali, pořád jí chtěli řídit život. Vždyť i Campurii vystudovala hlavně kvůli nim…

Jak z ní vztek pomalu vyprchával, uvědomila si, že vyletěla v podstatě bezdůvodně. Kde se v ní vzalo tolik zloby? Přetočila se na bok a zadívala se ven do tmy. Jen o ni měli starost… A oprávněně.

Zvedla ruku a přejela si prsty po rtech, pak sklouzla i na hrdlo. Možná si to namlouvala, ale pořád cítila studené místo tam, kde se zabořovaly jeho zuby. Chvíli se nehýbala a pak pomalu vstala. Přešla k oknu a podívala se dolů do temné zahrady.

Jejím očím chvíli trvalo, než ho našla, ale byl tam. Tmavý vysoký stín opírající se o jeden z ovocných stromů. Stál tam už druhý večer. Věděla, že je to upír, a taky věděla, že to není Ater. Byla si jistá tím, že je to její doprovod. Nějaký člen Bratrstva, který na ni čekal. Až se rozhodne…

Nikomu to neřekla, rodiče si ničeho nevšimli, nezavolala ani bystrozory ani Lovce. Nemělo pro ni význam ani uvažovat nad tím, jak ji tady tak rychle našli.

Za jejími zády se ozvalo zaťukání na dveře.

„Maileen? Můžu dál?“

Máma… Neodpověděla, jen zírala na trpělivě čekajícího návštěvníka na jejich zahradě. Naprázdno cvakla klika.

„Maileen, zlato, co se děje? Pusť mě dovnitř, promluvíme si,“ naléhala nešťastně mamka.

Pomalu se otočila a přistoupila ke dveřím.

„To je v pořádku, mami, jen chci být o samotě,“ řekla tiše.

Chvíli bylo ticho.

„Nezlob se na tátu, má o tebe starost.“

„Já vím,“ položila ruku na dřevo. „Všechno bude v pohodě, mami. Jsem jen unavená. Potřebuju se vyspat.“

„Dobře, zlato,“ vzdala to matka. „Ale kdybys chtěla, přijď. Klidně i v noci, ano?“

„Ano, mami. Mám tě ráda,“ dodala po chvilce zaváhání.

„Já tebe taky, Maileen. Dobrou noc.“

„Dobrou.“

Poslouchala, dokud ozvěna matčiných kroků úplně neutichla. Pak se svezla podél dveří na podlahu a tiše se rozplakala.

***

 

Jedna z pochodní hlasitě zaprskala a Margaret zvedla hlavu s nadějí, že se za ní přišel podívat. Byl to však jen průvan. Zklamaně se vrátila k popsanému pergamenu, na kterém se skvěla jména desíti upírčat i s daty jejich narození. Tak velkou účast už druhý večer vůbec nečekala. Všichni měli větší strach, než by se vůbec zdálo. Spousta upírů nejspíš taky tušila, že v tom šaškování Atera s Obloukem je něco víc.

Bohužel u dvou jmen si byla už teď jistá, že s nimi budou potíže. Byli to dva nejstarší z nahlášených dětí, oba z naprosto čistokrevných a dost nóbl rodin. Když přemítala nad tím, jak by měla výuka v Bradavicích vypadat s těmihle rozmazlenými spratky, šly na ni mrákoty. To si na sebe naložila zodpovědnost…

S povzdechem přešla k několikrát proškrtané tabulce. Měla Minervě přinést návrh na to, jak by měl vypadat rozvrh ´noční třídy´, ale nemohla se na to soustředit. Myšlenky jí neustále utíkaly k Serpensovi. Od toho večera se s ním neviděla, a i když se ho leckdy nedočkala třeba i dva týdny v kuse, tentokrát z toho byla nervózní. Věděla, že to pokonila.

Její milý neměl moc slabých míst, navíc ještě méně těch, o kterých věděla, ale jedním z nich byla rodina. To, co mu předtím řekla, ťalo do živého, ač to tak nemyslela. Nevěděla přesně, co se tehdy na jeho Ukvare stalo. Serpens o tom nikdy nemluvil a co věděla, bylo jen z doslechu. Každopádně to neomlouvalo její vlastní nerozvážnost, když mu vyčetla to, co mu vyčítat neměla.

Podívala se na pozlacené hodinky, které od něj dostala loni k Vánocům. Bylo už pozdě, nemyslela si, že tu noc ještě někdo dojde. Pomalu si začala balit svoje věci a uvažovala, jestli by se neměla stavit k němu domů. I když věděla, že tam téměř nikdy nechodí…

*

Skromný, střídmě nazdobený salon ozářený desítkami svící, sólo na starodávný klavír, šustění dlouhých saténových šatů, cinkot sklenic, dětský smích…

Jako by to bylo včera. Jako by od té noci neuplynulo už téměř sto let.

Stačilo, aby jen zavřel oči a viděl místnost před sebou ve stejné podobě jako tehdy. Žádná bílá prostěradla na nábytku, žádné vrstvy prachu a už vůbec ne mrtvé ticho.

Bylo to už dlouho, ale pořád ze sebe nedokázal setřást tu bolest ze ztráty. A nemyslel si, že se mu to někdy povede. Chyběli mu. Jeho žena, jeho malý syn…

Serpens se pomalu odvrátil od pootevřených dveří a vydal se po úzkých schodech nahoru do patra. Celý dům byl stále jeho majetkem. Nedokázal ho prodat, ani pronajmout, i když v něm nežil a většinu času trávil buď u Corvus, nebo v sídle v Zapovězeném lese. Připadalo by mu to, jako by se zbavoval nějaké zátěže. Jako by snad chtěl zahnat vzpomínky, které tady na něj doléhaly. A to nechtěl. Nechtěl na svou rodinu zapomenout…

Nahoře se v ložnici, což by jediný pokoj, který skutečně používal, převlékl do čistého tmavého oblečení. Po předešlé noci strávené na lovu a dni, kdy byl zalezlý v jedné temné díře, které se ani nedalo říkat byt, to víc než potřeboval.

Na zpáteční cestě dolů ze schodů ztuhl. Zachytil přítomnost nějakého dalšího upíra, někde před domem. Celý se nahrbil a zavrčel. Nesnášel, když mu sem někdo lezl.

Seběhl zbytek schodů a otevřel dveře. Na konci hrbolatého chodníku prorostlého trávou stála Corvus. Napjaté rysy v jeho tváři povolily. Vyšel ven a zabouchl za sebou. Počkala, až k ní dojde.

„Ahoj…“

„Co ty tady?“ otázal se bez odpovědi na pozdrav. „Nemáš být náhodou k dispozici v sídle?“

Chvíli mlčela a upírala na něj pohled, který u ní moc často nevídal.

„Chtěla jsem tě vidět.“

„Aha. Tak jsi mě viděla. Ještě něco?“

I když to neměl původně v úmyslu, hlas mu překapával ironií. Semkla rty k sobě. Zahleděl se někam za ni přes několik polí, které se nacházely jižně od domu.

„Omlouvám se, Serpensi. Znovu,“ pronesla pak tiše. „Nemyslela jsem to tak…“

Když mlčel, sklonila hlavu a obrátila se k odchodu. Zachytil ji chytil za loket.

„Počkej…“

Otočila se zpátky k němu.

„Pojď ke mně,“ přitáhl si ji k sobě a objal kolem pasu. „Nejsem na tebe naštvaný.“

„Mně připadá, že jsi,“ namítla.

„Promiň.“

Sklonil se a vtiskl jí krátký polibek na rty. Se zavřenýma očima se pak o něj opřela.

„Pojďme odsud,“ navrhl. „Zvu tě na pivo.“

Zamračeně vzhlédla: „Nechci dopadnout jako minule.“

„Dáme si jen jedno, přísahám,“ usmál se na ni šelmovsky.

I tak jí jeho oči napověděly, že hlavně nechce mít na dohled ten dům vedle nich…

„Tak jo,“ přikývla odevzdaně.

Když vykročili, vklouzla dlaní do jeho ruky a Serpens ji pevně sevřel.

***

 

Draco překročil pobořený laťkový plot a vzhlédl k obloze, po které se lenivě pronásledovaly buclaté bílé mráčky. Do tváře se mu opíralo sice oslabené, ale i tak otravné slunce.

„Proč musíme vždycky ustupovat my?“ ozval se nevrle.

Angela už byla několik metrů před ním a s hůlkou v ruce cílevědomě mířila k něčemu, co se snad dalo označit za hlavní vchod. Zastavila se a otočila k němu. Musel tedy uznat, že v těsných bílých kalhotách jí to v tom slunečním světle zatraceně slušelo.

„Snad ses špatně nevyspal?“ reagovala s pobaveným úsměvem.

Zachmuřil se, ale dal si velký pozor, aby si toho Angela nevšimla. Nemusela vědět, že měl skutečně mizernou upíří noc.

„Přece spolupracujeme, ne?“ protáhl jízlivě a pomalu k ní vykročil. „Tak by se jednou taky mohl Potřík obětovat.“

„Přestaň brblat a pojď dovnitř, než si nás tu někdo všimne.“

„To je fakt. Určitě by bylo každému divné, co za blázny se to hrne do téhle barabizny,“ následoval ji dovnitř skrz falešné dveře.

„Přinejmenším nás tu nebude nikdo otravovat,“ konstatovala Angela.

Prošla tmavou chodbičkou až do místnosti, kde na Pottera čekala už posledně.

„Vzhledem k tomu, jak často se scházíte, jste si mohli vybrat nějaké příjemnější místo,“ podotkl, když si sundal z nosu sluneční brýle.

Ohlédla se po něm: „Skvělý nápad. Nějaké úpravy by to tady chtělo…“

*

Když do Chroptící chýše o deset minut později dorazil Harry, nestačil se divit. Zvenku žádná změna, ale zanedbaná místnost, která ještě posledně vypadala jako chlívek, se změnila v útulný salon se spoustou míst k sezení. Zastavil se ve dveřích a uznale hvízdl.

„Vidím, že jsi rozhodně nevyšla ze cviku, Angelo.“

Tak nějak pochyboval o tom, že by zrovna Malfoy s chutí přeměňoval staré desky na ozdobné stolky.

„Díky, Harry,“ pousmála se hnědovláska sedící na pohovce.

Malfoy ležel s hlavou v jejím klíně a ani neotevřel oči.

„Je fakt, že to tady vypadalo strašně,“ připustil a zastrčil si ruce do kapes džínů.

„Kdo to s tebou přišel, Pottere?“ otázal se blonďák, aniž by jakkoliv změnil svou pozici.

Harry přešlápl. Měl vědět, že si jich hned všimnou, i když jim řekl, aby raději počkali venku.

„No… Ron s Cathy a… Ginny.“

Angela překvapeně zamrkala.

„Doufám, že jsi sem Weasleyovou nepřitáhl na provaze násilím,“ podíval se po něm Malfoy.

Zamračil se: „Na rozdíl od tebe mám slušné způsoby, Malfoyi. Sama chtěla přijít.“

Blonďák se posadil: „To jsou mi věci. Nebyla moc dlouho na sluníčku?“

„Jí přirozené světlo určitě nevadí. Za to ty se zjevně opaluješ velmi sporadicky,“ odsekl Harry.

„Kdy ses naučil používat tak složitá slova?“

„Řekl bych, že o několik let dřív než jsi jim ty vůbec začal rozumět.“

„Pro Merlina, nemohli byste tohle alespoň jednou vynechat?“ přetočila oči v sloup Angela.

„To už by tu nebyla žádná sranda, lásko,“ odtušil Malfoy a znovu se zaměřil na něj. „Máš nějaký zvláštní důvod pro to, že sis s sebou přivedl posily?“

Harry nasadil přezíravý výraz: „Myslím, že čím víc nás bude, tím větší šanci máme něco vymyslet, ne? Mimo to, jich se to přece taky týká.“

Malfoy se otočil na Angelu a chvíli si vyměňovali pohledy.

„Draco, prosím tě, dojdi pro ně,“ řekla nakonec hnědovláska. „A ty se posaď, Harry.“

„Ale já tam klidně zajdu,“ ohradil se okamžitě.

„Sedej, Pottere, já si je uvítám sám,“ prohlásil Malfoy a už byl venku ze dveří.

Harry se za ním trochu nervózně ohlédl.

„Nešel jim trhat hlavy, Harry,“ ozvala se s potlačovaným smíchem Angela.

Musel jí úsměv opětovat a pak se posadil na jednu z židlí u lesklého podlouhlého stolu.

 

Ron se zamračil, když se ze dveří, ve kterých vyhlížel Harryho, vynořil vysoký blondýn s tmavými brýlemi na očích.

„No, paráda, máme to i s uvítacím výborem.“

Ginny z přicházejícího upíra taky zrovna radost neměla, jen Cathy ho sledovala zkoumavě a přikývla mu na pozdrav. Draco Malfoy se zastavil a přeměřil si všechny tři pohledem.

„Jeden by řekl, že je Potter přinejmenším prezident, když má za zadkem takový doprovod,“ prohlásil s cynickým úšklebkem.

„Ani si neumíš představit, jak jsi mi chyběl, Malfoyi,“ zavrčel Ron.

„Žel Merlinovi, nemůžu říct totéž,“ reagoval blonďák posměšně. „Tak jen račte, vážení, nebo se snad bojíte?“

„A máme důvod?“ vypálila na něj Ginny.

Zadíval se na ni a úšklebek z jeho tváře v okamžiku zmizel.

„Prozatím ne,“ odpověděl studeně.

Ron nadmul hruď.

„Tebe se tak leknu,“ zafuněl a bez dalších okolků vyrazil přes zaplevelený dvorek ke vchodu, Ginny vzápětí následovala jeho příkladu.

Cathy ale zůstala pozadu a srovnala krok s Malfoyem.

„Něco nového?“ nadhodila tázavě.

„Pár novinek máme,“ odtušil v odpověď a ztišil hlas. „Jak se ti vede?“

„Docela dobře,“ odvětila neurčitě.

„Co Alex?“ zajímal se zvláštním tónem. „Není mu divné, že jsi tak často pryč? Bydlíte ještě pořád spolu, ne?“

Úkosem se podívala po hrdém profilu.

„Jo,“ přikývla. „A docela jsi to trefil. Už ví, že mu něco tajím, ale zatím nevyzvídal.“

„To mu, hádám, dlouho nevydrží… Určitě se pokusí vypátrat, co vyvádíš za jeho zády.“

Zastavila se. Ron i s Ginny už zmizeli v Chýši.

„Chceš tím snad něco naznačit?“ zeptala se zpříma. „Že by byl třeba schopný mě sledovat?“

Draco se k ní otočil.

„Ne. Jen jsem tím chtěl říct, že je schopný čehokoliv, aby tě ochránil,“ řekl tichým hlasem, odvrátil se a zmizel jí z očí.

Catherine stála několik vteřin bez hnutí a nechala si projít hlavou, co jí Draco právě řekl. Překvapilo ji to. Alexe zjevně poznal o něco líp, než předpokládala.

 

„Jak se daří?“ zeptal se Harry tiše.

Angela opětovala jeho upřený pohled. Všimla si, že už má konečně normální barvu v obličeji, zmizely mu i kruhy pod očima. Měl je sice stále plné smutku, ale už se pod tíhou té bolesti tak nehrbil.

„Vzhledem k okolnostem docela dobře,“ odvětila neutrálně. „Ale máme novinku, která se vám asi moc líbit nebude.“

„Tak to my taky,“ odtušil zachmuřeně a chvíli váhal, než znovu promluvil. „A chtěl bych s tebou o něčem mluvit. Nevím, jestli tě to taky napadlo, ale když jsem se dozvěděl, že Oblouk smrti na Odboru záhad je ve skutečnosti bránou do světa démonů, tak…“ zarazil se.

Angela ho udiveně pozorovala: „Nějak nevím, na co narážíš.“

„No… Na to, že třeba Sirius…“

Vytřeštila na něj oči: „Harry… Snad si nemyslíš, že je můj otec ještě naživu?“

„Je to přece možné.“

Zhluboka se nadechla: „Po tolika letech? Ve světě démonů?“ zdůrazňovala každé slovo. „Promiň, ale tohle je pěkně naivní představa.“

„Tebe to ani nenapadlo?“ divil se upřímně.

„Ne,“ odpověděla okamžitě.

„Ale sama jsi říkala, že tě zachránil, když tvůj dům vyhořel.“

„To ano, ale nevím, jak to udělal. Pravda je, že jsem ho viděla, ale to je vše, Harry. I když se tehdy propadl do světa démonů, nemyslím si, že by tam dokázal přežít tak dlouho.“

„Asi máš pravdu,“ vydechl zklamaně.

Do teď si nepřipouštěl fakta, která mu právě Angela vyložila přímo.

„Ty ale pořád doufáš, že?“

Než stačil nějak reagovat, ve dveřích se objevil Ron.

„Blacková, příště nemusíš posílat toho strašáka, aby na nás pouštěl hrůzu. To ať si šetří pro malé děti.“

Angela pozvedla obočí.

„Strašáka?“ protáhla tázavě.

„Nepřeháněj, Rone,“ ozvala se Ginny, která vešla hned za ním. „Malfoy byl na nás stejně milý jako vždycky.“

„Ginny! Kdo tě naučil takové ironii?“ vykulil oči Ron.

„Život, bratříčku,“ odpálkovala ho a zadívala se na Angelu. „Doufám, že nevadí, že jsem přišla taky?“

Ta otázka ji ze strany rusovlásky překvapila.

„Ne,“ reagovala stručně.

Hned vzápětí se za ní objevil Draco s Catherine.

„Doufám, že už je to z tvé výpravy všechno, Pottere,“ nadhodil kysele a usadil se na pohovku vedle Angely.

„Ne, v Prasinkách čeká tucet mých kolegů bystrozorů a jsou celí nažhavení, aby tě mohli zatknout,“ reagoval uštěpačně Harry.

„To by mě vůbec nepřekvapilo,“ kontroval Draco.

„Posaďte se, jestli chcete,“ vyzvala poslední příchozí Angela a okatě si těch dvou nevšímala. „Tohle bude na delší debatu.“

 

A taky bude nejspíš chvíli trvat, než se dostaneme k normálnímu rozhovoru, pomyslela si Ginny. Ti dva se totiž toho popichování jen tak nevzdají.

Chtěla se uvelebit v nejbližším křesle, ale polekaně zase vyskočila na nohy, když pod ní ječivě zapištělo. Blacková si zakryla ústa dlaní a Ginny by odpřisáhla, že se snaží skrýt smích. Prohlédla si sedadlo pečlivěji. Mělo nějakou divnou barvu…

„Z čeho jste to sakra vyčarovali?“ otázala se podezřívavě.

„Z místních krys,“ konstatoval suše Malfoy.

„Z krys?!“ vyjekl Ron. „Nesnáším krysy…“

„Já myslela, že jen pavouky,“ podivila se Cathy.

„Ne, krysy od jisté doby taky,“ zabručel zrzek.

Křeslo znovu protivně zapištělo.

„Moc se jim ta změna asi nezamlouvá,“ odtušila Ginny a šla si raději sednout vedle Harryho na židli, která byla sice méně pohodlná, ale určitě bezpečnější.

Ron se k nim hned přidal z druhé strany stolu. Jen Cathy s klidem vytáhla hůlku, jednou klepla po opěradle a spokojeně se v křesílku, které už ani nemuklo, uvelebila.

„Velmi pohodlné,“ ohodnotila magickou přeměnu uznale. „Moc šikovné kouzlo.“

Angela se pousmála: „Díky.“

„Nepřišli jsme se sem ale bavit o krysích křesílkách, že ne?“ vložil se jim do toho Ron.

„Věřím, že tobě by takové téma vyhovovalo, Weasley, ale kvůli tomu tu skutečně nejsme,“ neodpustil si poznamenat Malfoy.

Trochu pozapomněla na to, jak si zmijozelský princ dokázal k naprosto čemukoli vymyslet nějakou připomínku. A mnohdy i docela vtipnou, uznala v duchu Ginny.

„Než na to zase zapomenu…“ Angela se najednou postavila, něco vytáhla z kapsy kalhot a přistoupila přímo k ní. „Řekla bych, že tohle je tvoje.“

Dokonale udivená zůstala zírat na zlatý řetízek se dvěma přívěsky.

„Našla jsem ho na Billově zahradě,“ vysvětlila Blacková. „Vrátila bych ti ho dřív, ale při tom všem mi to úplně vypadlo z hlavy.“

Ginny nastavila dlaň a ona dárek, kterého si velmi cenila, do ní pustila. Když zjistila, že jí ho při tom únosu vzali, smířila se s tím, že už ho nikdy neuvidí. A teď ho znovu držela v ruce. Řetízek od Billa… Rychle zamrkala, aby zahnala protivné štípání v očích.

„Děkuju,“ hlesla.

„Nemáš zač,“ odvětila Angela, která už zase seděla vedle Malfoye.

 

„Takže…“ nadechl se Harry. „Bill se zatím vůbec neobjevil. Oproti tomu Maileen znovu zmizela. Včera jsme se to dozvěděli od Darie, za kterou přišli její rodiče.“

Oba upíři se na něj udiveně zahleděli. Ginny i Cathy se zasmušily a civěly do země.

„To je ta holka, co jsme ji vytáhli ze základny?“ ujišťoval se Malfoy.

Přikývl.

„Měla jsem to tušit,“ hlesla Angela zamyšleně.

„Co tím myslíš?“ podivil se Harry.

„Už když jsme ji tehdy našli, něco se mi na ní nezdálo…“

„Nemohla by ses vyjádřit jasněji?“ ozvala se netrpělivě Cathy.

Vzhlédla a zvláštně na ně pohlédla: „Nejsem si jistá, že to chcete slyšet.“

„Jinak bychom se asi neptali,“ odtušila Ginny, i když už jí taky bylo jasné, že nic hezkého to nebude.

„Myslím, že si ji Ater – tedy hlava Bratrstva krve – vybral za svou družku,“ pronesla Angela zvolna.

„Cože?!“ zděsily se obě dívky.

Ron a Harry jen vytřeštili oči.

„Jak jsi na to prosím tě přišla?“ vydechla Catherine.

„Pokud vím, byla jedinou přeživší ze všech unesených čarodějek,“ konstatovala.

„To je pravda,“ potvrdil pochmurně Harry.

„Jak znám Vznešené,“ pokračovala Angela, „tak si Ater mezi nimi vybíral vhodnou partnerku. Nejspíš tu, která toho nejvíc vydrží.“

„To je pěkně odporný!“ rozčílil se Ron.

„To znamená, že si pro ni ten Vznešený přišel až domů?“ zeptala se pobledlá Ginny.

Zavrtěla pomalu hlavou: „To není moc pravděpodobné. Ani Vznešený nemůže vstoupit do něčího domova, pokud není pozván.“

„Tak co se s ní potom stalo?“ naléhala Catherine.

„Buď ji dokázal ovlivnit natolik, že se za ním sama vrátila nebo hůř…“

„Nebo co?“ pobídla ji blondýnka, když se odmlčela.

„Mohla se do něj zamilovat.“

„To je teda pěkná hovadina!“ vyprskl Ron. „Spíš ji zhypnotizoval a přinutil k tomu.“

Angela se na něj zadívala: „Zjevně nemáš tušení, jak někteří upíři dokážou na lidi působit i bez hypnotizování.“

Ronald kupodivu zmlkl.

„Co s ní teď udělá?“ zeptala se tiše Ginny.

„Proč se pořád ptáte, když to nechcete vědět?“ povzdechla si Angela a zapřela se dozadu tak, že se částečně opírala o Draca, který už hodnou dobu mlčel. „Pokusí se ji proměnit.“

„Udělá z ní upírku?“ vydechla rusovláska.

„A proč jen pokusí?“ nechápala Cathy. „Je to na rozdíl od ní upír, může si přece dělat, co chce.“

Angela chvíli mlčela a opětovala Harryho upřený pohled.

„Pravděpodobnost přežití proměny v upíra je nejvýš čtyřicet procent,“ řekla nakonec klidným hlasem, ale ve tváři měla podivný smutek.

Na dlouhou chvíli se v místnosti rozhostilo ticho.

„Takže ji to nejspíš zabije,“ pronesl nakonec Harry dutým hlasem a díval se na spojené ruce Angely a Malfoye.

„Byla bych raději, kdybyste se o tomhle nikde nerozšiřovali,“ podotkla vážně hnědovlasá upírka.

Nikdo se ani neodvážil něco namítat.

„Budeme mlčet,“ hlesla Ginny. „Jejím rodičům by to taky jen přitížilo…“

„Bill se teda v Doupěti neukázal?“ zeptala se Angela.

„Ne,“ odpověděl jí Ron. „Ani u sebe doma ne. Máme tam nastavený alarm, kdyby něco.“

„To je dobře…“

„Možná, že je to dobře, ale kde potom je?“ zamračila se Ginny.

„To ví tak možná Merlin,“ konstatoval Ron.

„Troufla bych si odhadnout, že se zatím drží blízko toho Oblouku, ale je to jen teorie,“ nadhodila Angela.

„Nevíš, jak bychom ho mohli najít?“ zeptal se Harry. „Vysledovat, nebo tak?“

Pokrčila rameny: „Netuším…“

„Všechno to, co jsi říkala minule,“ ozvala se Ginny. „Odkud to víš? O posednutí, o tom, jací démoni jsou. Nic takového jsme se ve škole přece neučili.“

„Samozřejmě, že ne,“ reagovala vážně Angela. „Démoni nejsou zrovna téma pro děti. A i dospělí kouzelníci se spíš snaží zapomenout, že něco takového vůbec existuje.“

„Vyhýbáš se odpovědi na otázku, Angelo,“ promluvila Cathy.

Harryho zaujalo, že Angela neodpověděla, jen sklopila zrak do podlahy a mlčela. Místo ní se ozval někdo jiný.

„Máme s démony určitou zkušenost,“ pronesl Draco Malfoy tichým hlasem.

„Jakou?“ vykulil oči Ron. „Asi by mě to u bývalých přisluhovačů Voldemorta nemělo moc udivovat, ale démoni?“

„Zatraceně, raději mlč, Rone!“ nevydržel to už Harry.

„Vždyť se jen ptám! Jestli něco vědí, mohlo by nám to pomoct, ne?“ vyprskl zrzek.

„Rone, prosím tě,“ natáhla se k němu Cathy přes stůl a položila mu ruku na paži. „Copak nevidíš, že je pro ně těžké o tom mluvit?“

To ho konečně zarazilo. Znovu se podíval po dvojici upírů. Angela se vůbec nepohnula, ale Malfoy se díval přímo na Catherine, která mu pohled opětovala.

„Bohužel nevíme o moc víc, než už vám Angela řekla posledně,“ pronesl Draco zvolna a stále se přitom díval do těch světlých upřímných očí.

„Sorry,“ zabručel Ron a překvapil tím všechny natolik, že na něj zůstali vytřeštěně hledět. „Ale musíme přece o těch démonech něco zjistit!“ vyhrkl hned vzápětí, aby to zamluvil.

„Jenže kde? Těžko ve veřejné knihovně,“ podepřela si hlavu Ginny.

„V Bradavicích taky nic takového nebude,“ navázala Cathy.

„A Ministerský archiv taky nepřipadá v úvahu,“ uvažoval i Harry. „Jedině v zabavených nebezpečných předmětech, ale nevím, jestli k nim dostanu přístup.“

„Už mě nic nenapadá,“ pokrčil rameny bezradně Ron.

„O jednom místě bychom věděli,“ ozval se Malfoy.

Angela se po něm podívala.

„Máš jiný návrh?“ reagoval tiše na její pohled.

Povzdechla si a otočila se k nim.

„Voldemortova knihovna,“ řekla ne zrovna ochotně. „Ty už jsi ji jednou viděl, Harry.“

Chvíli se mračil, než si vzpomenul.

„No, jasně! Když jsme se tehdy pokoušeli utéct, narazili jsme na ni na Hradě temnoty.“

„Přesně tak. Hledali jsme ji s Dracem už před čtyřmi lety a našli.“

Harrymu se v tu chvíli něco vyjasnilo: „Takže tam jsi našla něco na to prokletí, viď?“

Dokonale překvapená na něj zůstala hledět: „Ty o tom víš?“

„Nebylo tak těžké si to domyslet, ale jistotu jsem měl, až když jsem to vytáhl z Alexe,“ přiznal Harry.

„Aha…“ vydechla.

Dracův výraz poněkud potemněl, ale nic k tomu nepoznamenal.

„Na jaké prokletí?“ mračila se nechápavě Ginny.

Harry si nejprve vyžádal souhlas u Angely, která přikývla.

„Prokletí jednorožčí krve,“ upřesnil.

„A kdo…?“ zadržela rusovláska dech a oči jí utekly k Malfoyovi.

Upřímně ji to vyděsilo. Vůbec ji nenapadlo, že by mohl… Znovu si uvědomila, že o těch dvou nejspíš neví spoustu věcí. Ron zaraženě mlčel a Cathy nespouštěla z bledého blondýna pohled.

„Zpátky k té knihovně…“ otočil rychle Harry list. „Vážně myslíte, že tam bude něco, co nám proti těm démonům pomůže?“

„Nemyslím, Harry. Já to vím,“ pronesla Angela vážně.

Nastal moment dusného ticha.

„Tak kdy se tam zajdem podívat?“ protáhl Ron.

„Co třeba hned dneska, ať to máme z krku?“ navrhl Harry.

„Souhlas!“ přitakal hned jeho přítel.

„Vy snad víte, jak se tam dostat?“ zvedla obočí Catherine.

„Už si to teda moc nepamatuju, ale naši dva nemrtví přátelé nás tam jistě zavedou,“ zazubil se Ron.

„Až tam budeme, tak tě to nadšení přejde, Ronalde,“ řekla Angela zachmuřeně. „Ale pravda je, že před námi mají démoni dost náskok. Netušíme, koho posedli a kdy se hodlají projevit. Vůbec nejsme na nic připravení.“

„Takže jdem?“ protáhl vyzývavě zrzek.

„Ještě bych rád řekl jednu věc…“ ozval se zamračený Harry.

„Co se ještě stalo?“ zahleděla se na něj Angela.

„Ta Brána, kterou Bill otevřel, je v tahu.“

„Co prosím?“ vydechla překvapeně. „Chceš tím říct, že ten Oblouk nějak…“

„Jo, Bratrstvo ho přesunulo dřív, než jsem vůbec dostal povolení k tomu, se tam vrátit s týmem bystrozorů.“

„Ani bych neřekla, že je to možné.“

„Tak teď už víme, že je,“ odfrkl si Ron.

Zabodla do něj pohled: „Hýbat s něčím takovým není, jako když necháváš zmizet kufry. Opravdu by mě zajímalo, jak se jim to podařilo, když je v Bratrstvu jen pár nevystudovaných kouzelníků.“

„To je sice pravda, ale máme aktuálnější věci, které bychom měli řešit,“ vložil se do toho Harry.

Přikývla: „V tom s tebou samozřejmě souhlasím.“

„Co to bylo za novinku, o které ses zmiňovala?“ vzpomněl si ještě.

„No…“ zaváhala. „Určitě se to v nejbližší době dozvíte z novin… Od září nastoupí do Bradavic i děti upírů s kouzelnickým nadáním.“

V místnosti se znovu rozhostilo naprosté ticho.

„Zopakuj mi to ještě jednou,“ ozval se jako první Ronald. „Myslím, že jsem se přeslechl. Malí násoskové ve škole spolu s normálníma děckama?“

„Ty násosky si odpusť, ale jinak jsi to pochopil dobře.“

„Já myslel, že větší kravinu už od tebe dneska neuslyším… Co tam jako budou dělat?“

„Nejspíš se budou učit, Rone, napadá tě snad něco jiného?“ ozvala se Ginny.

„Přesně tak,“ potvrdila Angela.

„Čí to byl nápad?“ zajímal se Harry.

„To bych snad raději ani nekomentovala…“

„A McGonagallová tohle jako dovolí?“ divila se Cathy upřímně.

„Ta to nejspíš vyjednávala s Ministerstvem kouzel,“ konstatovala Angela.

„Kam ten svět spěje?“ převrátil oči teatrálně Ron.

„Do prdele, Weasley,“ odtušil suše Malfoy. „Kam jinam?“

„Musím obdivovat tvůj optimistický přístup k věci,“ ozvala se Cathy kousavě.

„Optimismus je pro naivky,“ reagoval klidně.

„A pro ty, kdo neztrácejí naději,“ odpálkovala ho okamžitě.

Draca její blesková reakce na chvíli poněkud vyvedla z konceptu a jen jí opětoval upřený pohled. I Angela se po ní podívala. Vzápětí se ale vzpamatoval.

„Dostalas mě,“ zašklebil se a víc se k tomu nevyjadřoval.

Zato Ron byl z téhle krátké výměny názorů úplně tumpachový a udiveně střílel pohledem z jednoho na druhého.

„No, takže co? Jdeme se podívat do té knihovny?“ přerušil podivné ticho Harry.

*

 

„Je to tady mnohem hnusnější, než si pamatuju,“ zabručel Ron těsně poté, co se s ním Angela přemístila kousek od Harryho a Ginny, kteří oba vzhlíželi k velkému hradu na vrcholu svahu před nimi.

Nevšímala si ho a ohlédla se po zvuku dalšího přemístění, které bylo hlasitější, než byla zvyklá. Těsně za nimi se zjevil Draco a Catherine, která se ho pevně držela za pravý loket. Angelu upřímně udivovalo, jak se ta křehce vypadající blondýnka dokázala srovnat s tak těsnou blízkostí někoho, kdo jí zabil matku…

„Děkuju,“ řekla Cathy tiše, jakmile se zorientovala a pustila se ho.

Když přešla k Ronovi, a společně pak ruku v ruce zamířili vzhůru do kopce k Harrymu a Ginny, Draco zachytil pohled Angely.

V životě by mě nenapadlo, že poznám někoho jako je ona, ozval se v myšlenkách.

Nápodobně. Je to, jako by v ní nebyla žádná zloba, reagovala zamyšleně.

„Počkejte!“ zavolala vzápětí nahlas, když postřehla, že lidská část jejich skupinky se hrne nahoru ke vstupní bráně.

Hned spěchala za nimi, když se zastavili a otočili.

„Dál už nechoďte. Musím nejdřív najít vchod, co jsem udělala v té bariéře…“ rázně prošla mezi nimi už s hůlkou v ruce.

„Tím jako myslíš bariéru ministerských zaklínačů?“ pozvedl Ron obočí a kvačil hned za ní. „Nemáš ani OVCE a udělala sis v ní jen tak nějaký průchod?“

„Samostudium ti asi nic neříká, viď?“ reagovala uštěpačně, aniž přestala bedlivě zkoumat trasu před sebou.

„Jen ti tímhle vyjádřil svůj pochvalný údiv, Angelo,“ ozvala se Catherine.

Nehnula ani brvou, ale Ronald se na svou přítelkyni zaškaredil. Harry jen potřásl hlavou. Ginny se za nimi ploužila jako poslední a úkosem zahlížela na zvětšující se hradby. Úplně zadní voj ovšem tvořil Draco, který zkoumavým pohledem přejížděl snad každý větší kámen v okolí.

„Tady to je…“ vydechla s úlevou Angela a dřepla si k místu, které bylo v tu chvíli naprosto obyčejné, a ostatní na něm nic neviděli. Stačilo však, aby upírka mávla hůlkou a v suché trávě se rozzářily zářivě zelené znaky v pečlivě vykresleném půlkruhu. Angela se narovnala.

„Pamatujte – překročit, nešlapat na znaky. Jinak vám ta šílená bariéra kolem nejspíš vycucne mozek. Jasné?“

 

„Tak tady se odehrála ta velká bitva… Běhá mi z toho mráz po zádech,“ otřásla se Cathy, když všichni bez úhony prošli na první nádvoří.

Všichni ostatní kromě ní už na Hradě temnoty minimálně jednou byli a jen zachmuřeně vzhlíželi k nepřátelským ostrým obrysům poničených hradeb. Ginny si zapnula mikinu až ke krku, ale stejně měla pocit, že jí stydne krev v žilách.

Tohle místo a jeho historie… Její vlastní účast ve všem, co se tu stalo…

Oči jí utekly k vysoké hnědovlásce, která v ruce křečovitě svírala svou hůlku, rty semknuté. Pro Angelu Blackovou muselo být peklo se sem vracet.

Náhle si na sobě uvědomila něčí upřený pohled, ze kterého se jí zježily chloupky na krku. Pomalu otočila hlavu. Chladně ji pozorovaly ocelově šedé oči.

Sakra, raději měla zůstat sedět doma na zadku. Bylo to tady příliš přeplněné vzpomínkami a bylo tu spácháno příliš mnoho zla. Ještě chvíli odolávala Malfoyovu pohledu, než se jeho pozornost odvrátila jinam. Dívala se, jak přistupuje k Angele, která stála na místě jako přimražená a kterou, jak si všimla, upřeně pozoruje i Harry…

 

„Jak já tohle místo nesnáším…“ zamumlala si pro sebe Angela.

Na paži ucítila uklidňující dotek.

„Angie? V pořádku?“

Podívala se na něj. Draco měl v očích ustaraný výraz. Zvolna přikývla a konečně vykročila.

 

O nějakou půl hodinu později všichni jen stáli a civěli na tu záplavu knih, ve kterých byly věci, na které se neodvažovali ani pomyslet. Knihovna byla temná a studená.

Cathy se rozhlížela o něco bedlivěji a všimla si nějaké vysoké police, která vyčnívala z řady, a pak taky velkého stolu, na kterém se válely nějaké pergameny a jedna jediná kniha.

Ta knížka byla malá, ale černá, a když se na ni zadívala, po zádech jí přejel mráz. Z té malé věci vycházela taková podivná hrozba, která ji odpuzovala a lákala zároveň.

Přistoupila ke stolu blíž, aniž si jí někdo všiml. Pomalu vztáhla ruku a dotkla se té zvláštní vazby. Překvapeně ucukla. Bylo to děsivě studené. Až teď si všimla zašlého rudého nápisu:

DAEMONS OBSCURUS

Ztěžka polkla. Proč asi byla zrovna tahle kniha vytažená z regálu? Opatrně ji vzala do ruky; teď už věděla, jaký pocit čekat.

 

„Já doufala, že sem už nikdy nevkročím,“ zamumlala si pro sebe Angela a náhodou se ohlédla.

A uviděla Catherine. Držela v ruce otevřenou knihu s černou vazbou… Ztuhla a úplně zesinala. V příští vteřině byla u ní a vyrazila jí knížku z ruky. Ta hnusná věc s bouchnutím dopadla na zaprášený stůl, až sebou Ron i Ginny trhli. I ten krátký dotek v ní vyvolal záchvěv křečovitého strachu. Otřeseně se nadechovala a chvíli civěla na ta známá písmena. Jako by se jí vysmívaly.

„Když už si musíš prohlížet zrovna tuhle, tak se jí přitom dotýkej co nejméně!“ zasyčela po překvapené blondýnce.

Zaražená Cathy si prohlížela její obličej.

„Dobře,“ přikývla pomalu. „Můžu otáčet stránky hůlkou…“

„Ne,“ vyrazila ze sebe. „Kouzla na ni nefungují.“

Prudce se od ní odvrátila a vyprovázená pohledy všech odkráčela na druhou stranu knihovny k dvoukřídlým dveřím, za kterými byl sklad. Nechtěla, aby jí teď viděli do obličeje. Už tak stačilo to, jak prudce reagovala a Catherine se na její vkus tvářila až příliš zamyšleně, místo toho aby se jí vyděsila.

 

„Počkejte chvíli všichni tady,“ pronesl Malfoy.

„A proč bychom jako…“ začal zamračeně Ron.

„Žádám tak moc?“ přerušil ho nenásilně blondýn a vážně se na něj zadíval.

Ron se zarazil.

„Ne…“ reagoval nakonec a Malfoy vykročil za Angelou, která se ztratila někde v temné místnosti.

Když procházel kolem Cathy, ani se na ni nepodíval, ale ona ho vyprovázela pohledem celou dobu, cítil to v zádech. Draco neslyšně vkročil do tmy a přivřel za sebou. Se zavřenýma očima se opírala o zeď hned kousek za dveřmi. Mlčky k ní přistoupil a přitáhl si ji do náruče.

Chvěla se po celém těle. Sevřel ji pevněji.

„Angie…“ zašeptal.

„Mám strach,“ vydralo se z ní ztěžka.

„Ale já jsem u tebe a nedovolím, aby se ti něco stalo.“

Odtáhla hlavu dosud zabořenou do jeho ramene a podívala se mu do očí.

„Draco…“ vydechla roztřeseně. „Já tu věc vracela zpátky do regálu. Přesně tam, kde jsem ji našla. Tak jak to, že ležela na stole?“

„Třeba se sem za tu dobu někdo dostal,“ uklidňoval ji.

„Ne. Kouzla byla neporušená. Nikdo tu nebyl.“

Hladil ji pomalu po zádech a nevěděl, co na to říct. Někdo zaťukal na dveře, které se vzápětí pootevřely. Obrátili pohledy ke Catherine, která nakoukla dovnitř.

„Promiňte, nechci rušit, ale… Budeš v pořádku, Angelo?“

Oba se na ustaraně se tvářící blondýnku překvapeně zahleděli. Angela se vzpamatovala jako první a odtáhla se od Draca.

„Jo, v pohodě…“

„Podívejte,“ dívka za sebou zavřela dveře. „Je celkem zřejmé, že ta vaše zkušenost s démony nebude nic hezkého a mrzí mě, jestli jsem třeba…“

„To ne, hlavně se neomlouvej, Catherine,“ zastavila ji Angela. „To ty promiň, že jsem na tebe tak vyjela.“

„Nejspíš jsi měla dobrý důvod.“

Angelu její ohleduplnost a vnímavost naprosto dostala. Zhluboka se nadechla.

„Jsi hodná, ale nedělej si s tím hlavu, dobře?“ vzápětí si vyhrnula si rukávy a sevřela hůlku. „Tak ať to máme co nejdřív z krku. Pomůžete mi?“

 

„Rone, zkus se prosím tě pro jednou ovládat a zůstaň tady!“ dupla Ginny bratrovi na nohu, když se už už chystal vyrazit za Cathy, která zmizela za dveřmi v tmavé místnosti.

Se zafuněním se opřel o zeď a začal si opatrně protahovat levé chodidlo.

„Tohle fakt bolelo!“ vyčetl sestře.

„Jsi přece chlap, tak snad něco vydržíš, ne?“ sjela ho přezíravým pohledem.

Uraženě se narovnal. Harry stál s rukama zaraženýma v kapsách a upíral nečitelný pohled na zavřené dveře.

„Řeknu vám, Blacková nikdy nebyla normální, ale dneska se chová fakt divně,“ prohlásil Ron.

„A ty se jí snad divíš, nebo co?“ osopila se na něj Ginny.

Zamračil se: „Víš snad něco, co já ne?“

„Uvědomuješ si vůbec, kde právě jsme?“ zasyčela. „Používej taky trochu mozek!“

Chvíli na ni nepohnutě zíral.

„Uvědomuju si to víc než dobře, Ginny,“ řekl pak tiše.

Ano, věděla, že ani on nemá na tohle místo zrovna příjemné vzpomínky.

„Právě proto bych čekala, že to budeš chápat,“ hlesla.

„Pro nikoho z nás to tady není jednoduché,“ stačil ještě podotknout Harry a vzápětí se tak bedlivě pozorované dveře rozevřely dokořán.

Do knihovny jeden za druhým vešli Malfoy, Angela i Cathy a všichni tři před sebou levitovali nějaké židle, další stůl, prázdné regály a žebříky na kolečkách.

„Kdo by řekl, že tu měl Hadí ksicht takovou výbavu,“ zabručel Ron, když si prohlédl tu hromadu nábytku, kterou složili uprostřed haly ke zdi.

„Tak, Catherine navrhla začít s hledáním hned,“ pronesla naprosto vyrovnaně Angela. „Co vy tři? Máte čas?“

Harry přikývl: „Určitě, Dory mi navrhla, že Jamese pohlídá až do večera.“

„A my se taky nikam nechystáme,“ odvětila Ginny.

Beze slov všichni přistoupili na to, že se k tomu výstupu nebudou vyjadřovat.

„Fajn. Začneme z jedné strany,“ Angela se rázným krokem vydala kolem polic a rozsvěcovala přitom pochodně na zdi. I přes denní světlo pronikající přes úzká okna, tu bylo nepříjemné šero. „Každý si vezme celý jeden regál, žebříky jsou tu tři, takže se vystřídáme.“

„Říkal jsem, že je divná,“ sykl Ron Ginny od ucha.

„Já to slyšela, zrzku,“ přerušila upírka svůj monolog bez změny tónu. „Nezapomeňte každou knihu i tu nejmenší a sebevíc nevinně vypadající knížečku zkontrolovat. Jestli vám některá z nich ukousne ruku, za mnou nechoďte,“ to už se vracela zpátky k nim. „Buďte opatrní, pokud si něčím nebudete jisti, přijďte se klidně poradit a nemusí to být nutně jen za mnou, nejsem vševědoucí.“

Přeletěla po skupince pohledem. Všichni na ni vyvaleně hleděli, kromě Draca, který už s nadmíru otráveným výrazem ustavoval stoly a židle.

„Je všem jasné, co hledáme?“

„Cokoli o démonech, jiných světech, bránách případně Obloucích,“ ozval se Harry.

Angela přikývla.

„Taky bych přidala ještě vymítání, možnosti obrany proti zlu nebo tak něco,“ odvážila se podotknout Ginny.

„Prostě cokoliv, co by nám mohlo pomoct,“ dodala vážně Cathy.

Ron si se zamračeným výrazem počítal v duchu jednotlivé řady.

„Kolik tady tak těch bichlí může být?“ nadhodil.

„Odhadovala bych to na deset tisíc,“ reagovala suše Angela. „Nejvýš.“

Vykulil oči: „U Merlinova chlupatého zadku, jak to mohl ten ohava za tak krátkou dobu stihnout nasbírat?!“

„Měl na to přece svoje poskoky,“ reagoval na to se znechuceným výrazem Harry.

„Pochybuju, že tohle všechno sesbíral Voldemort,“ řekla Angela. „Určitě to zdědil po nějakém stejně šíleném předchůdci. Jsou tu knížky staré i stovky let.“

„Tohle bude fakt sranda,“ zaksichtil se Ron.

„Nějaké další dotazy?“ nadhodila Angela vyzývavě.

„Ty ses minula povoláním, Blacková, mělas být učitelka.“

Nekomentovala to.

„Začněte zleva, já mám vyhlédnutý jeden regál, který zkontroluju jako první a pak se k vám přidám.“

Nemám ti pomoct? ozval se Draco.

Ne, prosím tě, raději je pohlídej, ať se jim něco nestane…

„Můžu jít s tebou, Angelo?“

Měla co dělat, aby na tvůrce té otázky nezůstala zírat s pootevřenými ústy. A nebyla sama.

„Pomůžu ti,“ nabídla se Ginny.

Nakonec krátce kývla.

„Jestli chceš, tak pojď,“ sundala si krátkou džínovou bundu, přes kterou vzala ze stolu černou knížku, které si všichni okatě nevšímali, a vykročila podél regálů na opačnou stranu.

Ginny si nevšímala udivených pohledů, které ji provázely, a vydala se za upírkou.

 

Angela opatrně vložila útlou knihu do mezery, která se na ni v řadě dalších doslova šklebila. Když nepočítala ty svoje hrozné vidiny, už dlouho ji něco tak nevyděsilo, jako právě tahle knížka. Byla si zatraceně jistá, že ji vracela po té záležitosti s Albaranem na místo…

„Je ti něco?“

Ohlédla se po Ginevře, která ji zamračeně pozorovala a chvíli mlčela.

„Ty po mně něco chceš, že ano?“ odpověděla otázkou. „Jinak by ses tak nehrnula do mé přítomnosti.“

„No… Jo,“ připustila Ginevra. „Chci se tě na něco zeptat.“

Angela se zachmuřila.

„Tak do toho, ale negarantuju ti odpověď…“ reagovala chladně.

„Není to nic osobního,“ vyhrkla rusovláska, jakoby tušila, z čeho ji podezřívá. „Jen…“

Ztišila hlas předtím, než pokračovala.

„Mohla bys mě naučit to léčitelské kouzlo, kterým jsi mě zachránila?“

Angela zůstala překvapeně zírat. Ginny se jí dívala přímo do očí a napjatě čekala na odpověď.

„Kdybys měla tušení, na jakém principu to funguje, nikdy by ses to nechtěla naučit.“

„Ale já to nevím, tak se ptám,“ trvala na svém Ginny.

Upírka si založila ruce na hrudi: „Když pominu to, že je to nesmírně obtížné a složité zaklínání, které jsem se učila přes půl roku, třeba bys to i zvládla, ale nemůžu tě to naučit.“

„Proč?“

„Protože to kouzlo si bere tvoji životní sílu…“

Ginny zbledla: „Tím chceš říct…?“

Přistoupila až těsně k ní.

„Tím chci říct, že kdybych nebyla upírkou, už jsem mrtvá,“ zašeptala Angela.

Ginevra zaraženě mlčela.

„Chápu, proč by ses ho chtěla naučit, ale tohle si na triko nevezmu, Ginny,“ pokračovala stále tichým hlasem.

Ještě chvíli ji pozorovala, načež se odvrátila a zaměřila se na vysoký regál před nimi.

„Budeš tak laskavá a přilevituješ mi jeden žebřík?“ požádala ji.

Trochu ztuhle přikývla.

„Jasně, hned jsem zpátky…“

 

Harry s jednou bichlí, která ho docela zaujala a dokonce po něm neječela, mířil podél regálů ke stolům, když zvedl hlavu a všiml si, že Angela a Ginny už u něj sedí a pročítají každá jednu dost staře vypadající knížku.

„Vy už jste něco našly?“ zajímal se.

„Něco málo,“ odvětila Angela, aniž zvedla hlavu. „Je v tom strašný chaos, doufala jsem, že na tom místě toho bude víc. Knihovnici tu Voldemort zřejmě neměl. Co ty, Harry?“

Odložil bichli na desku. Vydala přitom divný vrzavý zvuk.

„Tahle vypadá zajímavě, ale nejde otevřít.“

Angela vstala a přešla k němu: „Ukaž, podívám se na to.“

Dvakrát klepla na vazbu hůlkou, kniha zavrčela.

„A sakra, tohle bude trochu náročnější,“ s povzdechem se posadila na židli a dál v různých intervalech ťukala do knížky a něco si přitom bručela pod nosem.

„Skoro ničemu z toho ani za mák nerozumím,“ odstrčila Ginny jinou knížku od sebe. „Je to psané nějakou starou latinou, na to bych potřebovala slovník.“

„Však nějaký seženem, nebo ho tu třeba najdeme,“ povzbudil ji Harry.

„Nějaké mám u sebe, příště je přinesu,“ ozvala se Angela a dál bojovala s knihou, která sebou na stole cukala.

Ginny se nahnula na židli, aby viděla přes Harryho, ale na druhém konci knihovny byl klid.

„Není tam nějak moc ticho?“ nadhodila.

„Neboj, ještě se nepovraždili,“ odtušil Harry. „Z velké části to bude díky tomu, že Malfoy podezřele mlčí…“ hodil pohledem po Angele, ale ta si ho nevšímala.

Ginny vytáhla z kapsy u kalhot řetízek a zadívala se na něj, jak se třpytí ve světle pochodní.

„Tohle hledání bude na dlouho…“

„Nevzdáme to,“ pronesl Harry vážně. „Nějak dostaneme Billa zpět. Slibuju.“

Angela na chvíli přestala šťouchat do pro změnu kňučící knihy, ale neřekla nic.

„Snažím se tomu věřit,“ hlesla Ginny a omotala si řetízek kolem zápěstí a chtěla si ho zapnout, ale nedařilo se jí to. Zjistila, že na to ani pořádně nevidí.

„Ukaž,“ vztáhl ruce Harry.

Chytil do prstů oba konce řetízku a hned na druhý pokus zapínání zacvakl. Zvedla k němu zrak: „Děkuju.“

„Nemáš zač.“

Chvíli se dívali jeden druhému do očí a vůbec si nevšimli, že je Angela z druhé strany stolu pozoruje.

Jen o pár vteřin později se halou rozlehl děsivý řev. Harry i Ginny sebou trhli, zpoza regálů na konci knihovny se vynořili Ron a Cathy.

„Co to sakra bylo?!“ zavolal na ně Ron.

„Nic, jen to tahle mrcha konečně vzdala,“ osvětlila jim Angela a mávnutím ji otevřela. „Do háje,“ zaklela vzápětí.

„Co je?“ přešel k ní Harry.

„Je to o vlkodlacích,“ vydechla zklamaně.

Teď už taky viděl obrovský nápis na úvodní straně.

„Sakra…“

„No nic… Takových tu bude mraky,“ odtušila Angela.

Harry kouknul na hodinky na zápěstí.

„Co je? Snad už nechceš utéct?“ otázala se.

„Ne, jen bych měl takový návrh.“

„Jaký?“

„Na ty knížky jsme se stejně chtěli jen zběžně kouknout a bude trvat, než najdeme něco užitečného, takže do té doby… Naučíš nás ten pentagram, co jsi použila proti démonovi v Billovi?“

Angela zdvihla obočí: „Co se to s vámi dneska děje? Jste aktivnější než před zkouškami z lektvarů.“

„Jak dlouho by asi trvalo nás to naučit?“

„Záleží na tom, jak vám to půjde.“

„Optimistický odhad?“

„Dvě až čtyři hodiny. Ale pochybuju, že se vám to povede hned napoprvé.“

„To abychom začali,“ ozvala se Ginny.

„Teď hned? A vás všechny?“ ujišťovala se Angela.

„Přesně tak,“ potvrdil jí Ron, který už došel ke stolu s Cathy v závěsu.

Podívala se na něj dost udiveně.

„To Rona tohle napadlo,“ oznámil jí Harry zprávu, která ji skoro srazila ze židle.

„Jestli se Bill u nás ukáže, nechci tam jen stát a nic nedělat. Chci vědět, co mám v tom případě dělat,“ řekl vážně Ron. „Aniž bych ho musel… Však víš, ne?“

Angela po chvíli pomalu přikývla: „Tak dobře. Zkusíme to.“

***

 

V krbu uklidňujícím způsobem praskal oheň. I když venku panovala vlahá letní noc, nebýt ohně tak by v místnosti, do které ji zavedl její mlčenlivý průvodce, promrzla na kost. Obklopovaly ji zdi poskládané z mnoha ohlazených kamenů. Žádná okna, jen jedny zamčené dveře. Zajímalo by ji, kam vede komín krbu, u kterého se choulila v pohodlném křesle.

Celou předešlou noc i den nezamhouřila Maileen oka. Čekala. Nervózní, netrpělivá. Roztřesená.

Donesli jí sice i nějaké jídlo, ale skoro se talíře nedotknula. Žaludek měla sevřený, v mysli zmatek. Únava ji nakonec ale zmohla, oční víčka byla čím dál těžší a ona usnula.

Netušila, jak dlouho spala do chvíle, než ji něco probudilo. Byl to zvuk přikládání dřeva na oheň. Pomalu otevřela oči. Krb jasně zářil, ale nikoho u něj neviděla. Až pak si konečně uvědomila tu mrazivou přítomnost. Stál za ní, za křeslem…

Ztěžka polkla a neodvažovala se ani pohnout.

Pak ucítila lehký dotek na temeni. Ledové prsty jí prohrábly rozpuštěné vlasy a skončily na krku. Zachvěla se.

„Přišla jsi…“ pronesl tichým hlasem Ater.

Nezmohla se na žádnou reakci. Neslyšně obešel křeslo a najednou stál před ní. Chytil ji za ruce a bez sebemenší námahy postavil na nohy. Hlavou mu sahala sotva po bradu, musela se zaklonit, aby mu viděla do tváře.

„Takže ses rozhodla?“

Znovu se otřásla. Nevěděla, co doopravdy chce. Toužila jen po tom, aby tenhle zmatek v její hlavě skončil. Ale nechtěla zemřít a věděla, že v tomhle případě je to víc než pravděpodobné.

Chvíli na ni upíral chladný pohled, který ji rozechvěl až do morku kostí. Pak sjel rukou po její paži až dolů a chytil do prstů ty její. Zvolna ji zvedl vzhůru, aniž z ní spustil zrak. Natočil její zápěstí, přejel palcem po místě, kde jí tepala krev. Maileen zamrazilo, ale neuhnula. I když už věděla, co chce Ater udělat.

Sklonil hlavu a nejprve se jemné kůže na zápěstí dotkly jen jeho suché studené rty. Až pak se do ní zabořily ostré zuby. Nejprve zasykla bolestí, ale ta rychle ustoupila. Cítila, jak z ní po troškách saje životodárnou krev, dívala se, jak polyká a jak ji přitom jeho prsty pevně svírají.

Když se odtáhl, zrak měla trochu zamlžený, ale i tak jí připadalo, že jeho oči září. Ne děsivě, jako předtím, ten pohled v ní vzbouzel úplně jiné pocity.

„Nejsi připravená,“ řekl zastřeně.

Zarazila se. Vzal její obličej do obou dlaní a hrubě si ji přitáhl k sobě. Jeho polibek chutnal po krvi. Její vlastní krvi… I tak nechtěla, aby ji pustil…

Když se odtáhl, vztáhla k němu ruce.

„Ne…“ vydechla přiškrceně. „Já…“

Vznešený ji jen upřeně pozoroval.

„Vrátila jsem se,“ skoro šeptala, ale ta slova vyslovila. „Já chci…“

Popadl ji do náruče. Srdce jí divoce tlouklo. A ona se nechala ovládnout tou částí sebe, která o tomhle snila, která po tom toužila.

„Ano? Co chceš, Maileen?“ zeptal se chraptivě.

„Chci zůstat s tebou…“

„I když to bude znamenat, že tě proměním?“

„Ano,“ hlesla tichounce.

***

 

V dolních oknech pokřiveného domu se svítilo. Na tu záři upíral pohled vysoký rudovlasý muž s nepříčetným úsměvem na tváři. Původní majitel tohoto těla se však svíjel někde uvnitř něj v křečovitých bolestech.

Tak vidíš, Williame? Říkal jsem ti, že mi nakonec povíš, kde to je…

Bill mlčel. Ačkoli se zoufale snažil tomu zabránit, zklamal svou rodinu i sebe. Přivedl sem toho démonického šmejda, který si říkal Strážce. K sobě domů…

Tak jdeme na to, co říkáš?

Ty zkurvysynu… vyrazil ze sebe Bill.

Tím mě neurazíš… Jestli jsem někdy měl matku, je docela dobře možné, že to kurva opravdu byla.

646 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Poslední naděje

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář