Skip to content

Kapitola patnáctá – Záblesky věcí budoucích

[Celkem: 7    Průměr: 5/5]

„Musíme se smát dříve, než se staneme šťastnými, neboť bychom mohli zemřít, aniž bychom se zasmáli.“

Jean de la Bruyére

 

Do svítání scházelo už jen pár minut, když Margaret Shiernová prošla tepanou bránou na pozemky Malfoyů. Rychlým krokem mířila k hlavnímu vchodu a doufala, že ti dva ještě nešli spát. Nechala by to na večer, ale Angela chtěla, aby jí dala vědět co nejdříve a k Letaxové síti nebyli z opatrnosti vůbec připojení. Tak musela přijít osobně.

Krátce stiskla mosazné tlačítko zvonku u dveří. Chvíli to trvalo, ale nakonec se před ní přece jen otevřely a ona hleděla do bledé tváře Draca Malfoye.

„Doufám, že jsem vás nevzbudila,“ nadhodila tázavě.

„Ne,“ odpověděl Draco. „Jen Angela už si šla lehnout. Jak to dopadlo?“

„V pořádku, můžete jí vyřídit, že jsem je našla bez problémů. Hádám, že se teď oba pánové nakládají ve vaně plné horké vody,“ dodala a neubránila se úsměvu, když postřehla mírně zmatený výraz v Malfoyově obličeji. „To ty bažiny,“ osvětlila mu.

„Aha,“ zahučel bez náznaku jakéhokoli pobavení. „Vyřídím to.“

Margaret si ho prohlédla o něco pozorněji. A to, co viděla, se jí moc nelíbilo.

„Nemůžete mi říct, co jste tam vlastně vyváděli?“ nadhodila.

„Jistý Vznešený klasifikoval tuhle záležitost jako přísně tajnou, takže hádám, že bude lepší, když se zeptáte přímo v sídle,“ informoval ji odtažitě.

„Ach tak…“ vydechla rozmrzele.

Ani ze Serpense se jí nepodařilo nic vytáhnout. Už jen fakt, že kolem toho nadělali takové tajnosti, naznačoval, že jde o něco hodně vážného.

„Potřebujete ještě něco?“ zeptal se tiše.

Trochu se zarazila a pak zavrtěla hlavou: „Ne, ne, nic. Zatím na shledanou.“

„Nashle a díky,“ pokývl ji rovněž na pozdrav.

Dveře zavřel, až když se odvrátila a sešla po bílých schodech na chodník. Zamyšleně se od tichého domu vzdalovala. Malfoy nebyl jen unavený, vypadal utrápeně. Ti dva si skutečně moc klidu neužijí…

*

 

Skoro všechny mraky se během zbytku noci rozpustily a ráno Doupě ozařovalo slunce. Ginny opatrně vstala, aby nevzbudila Andyho, který pořád tvrdě spal. Upravila na něm pokrývku, pak sebrala z věšáku na dveřích svůj župan a po špičkách opustila pokoj. Sešla dolů do prázdné kuchyně a se zíváním postavila vodu na kávu. Připadalo jí, že spala dlouho, ale pořád byla podivně unavená.

Otevřela okno dokořán, zavřela oči a nastavila tvář slunečním paprskům. Bylo to tak příjemné. Včera večer se ocitla v situaci, kdy věřila, že už slunce nikdy neuvidí. O to víc si ho v tuhle chvíli vážila. Ale tohle ráno mohlo být ještě o tolik hezčí. Jen kdyby se jim podařilo dostat odtamtud Billa včas…

„Dobré ráno,“ ozvalo se kousek od ní.

Odvrátila se od okna. Vedle stolu stál černovlasý mladík s temnými kruhy pod očima.

„Dobré, Harry…“ odvětila tiše.

Při pohledu na její tvář se znatelně zarazil.

„Promiň… Nic moc dobrého na něm vlastně není.“

„V pořádku,“ ujišťovala ho rychle. „Mohlo to přece dopadnout i mnohem hůř.“

„To je pravda,“ připustil dutě. „Jak se cítíš?“

„Unavená, ale jinak v pohodě.“

„To rád slyším…“

Chvíli se dívali jeden druhému do očí a pak to zvláštní ticho Ginny porušila.

„Dáš si se mnou kávu?“

„Určitě,“ přikývl Harry vděčně a posadil se na jednu z židlí, zatímco ona zamířila ke kredenci.

„Za tu pohovku se omlouvám, vím, že není moc pohodlná.“

„S tím si nedělej starosti, Ginny,“ reagoval na její poznámku. „Stejně bych toho moc nenaspal, i kdybych ležel v královské posteli.“

Položila hrnky a podívala se na něj: „Přemýšlíš o tom upírovi, že? O Ratusovi. A o tom, co říkal,“ pronesla opatrně.

Na chvíli k ní vzhlédl a pak kývl.

„Myslíš, že to přežil?“

„Jsem si tím jistý,“ přitakal zachmuřeně. „Když nás odhodil ten výbuch, štít už jsem neudržel.“

Chtěla na to něco říct, ale než stačila vůbec začít, zavrzaly vchodové dveře. Oba se po tom zvuku ohlédli a vzápětí se v kuchyni objevil zadýchaný mladý muž s dohněda opálenou tváří.

„Charlie!“ vyhrkla Ginny a hned k němu přikročila, aby ho mohla obejmout.

V náruči mohutného bratra se skoro ztratila.

„Ginny… U všech dračích zubů, tys mi nahnala strach,“ zachraptěl Charlie se znatelnou úlevou v hlase, když ji konečně pustil. „Jsi v pořádku?“

„Jsem,“ přikývla rychle.

Harry vstal, aby mu podal ruku: „Vítej doma, Charlie.“

„Díky, Harry. Rád tě vidím,“ mocně mu potřásl tvrdou pravicí a zase se zaměřil na sestru.

„Co se tu vlastně stalo?“

„Všechno ti vysvětlíme,“ vedla ho Ginny ke stolu. „Sedni si, vždyť vypadáš, jako bys sem letěl z Rumunska na koštěti.“

„Neměl jsem k tomu daleko, sestřičko,“ zabručel.

„Udělám nám kafe všem. Harry, mohl bys mu zatím říct, co se tu dělo?“ požádala ho tiše.

Harry opětoval její prosebný pohled a pak jen vážně přikývl.

*

 

Prostornou šatnu léčitelek sv. Munga osvětlovaly paprsky odpoledního slunce. Daria se převlékala ze světle zelenkavého hábitu do civilu. Ranní směna už jí sice skončila před hodinou, ale ještě se zdržela na příjmu, když jim do haly napochodovala vedoucí letního kouzelnického tábora, v patách se jí drželo osm malých budoucích čarodějů a všem jim rostly z vlasů sedmikrásky.

„Praštěné výlety,“ mumlala si pro sebe nevěřícně. „Ještěže mě naši na žádný tábor neposílali.“

Několika švihy hůlkou schovala svou uniformu do skříňky i s pohodlnými boty. Spěchala. Na chodbě ji totiž čekala Catherine a chtěly spolu zajít za Maileen.

Už ráno se za ní stavoval Ron, který se šel zeptat na stav svého bratra a ujistil ji, že je Ginny v pořádku doma. Nevěděla sice, co se minulé noci přesně dělo, Ron totiž zrovna sdílný nebyl, ale leccos si dokázala domyslet. Navíc věřila, že se jí podaří něco vytáhnout právě z Cathy.

Zamkla svou skříňku a už se hnala z šatny ven.

*

 

Maileen seděla se zkříženýma nohama na posteli a pročítala si nejnovějšího Věštce. Její dvě sousedky listovaly nějaký módním časopisem a v jednom kuse se u toho pohihňávaly. Puberťačky…

První vítězný tah proti Bratrstvu krve!

 Čaromluvčí Ústředí bystrozorů vydala oficiální prohlášení týkající se úspěšného zásahu na základně upírských teroristů známých jako Bratrstvo krve, které se odehrálo před dvěma dny. Při akci padlo několik bystrozorů, ale přesto se jim ve spolupráci s Odborem Lovců podařilo mnoho upírů zlikvidovat. Zbylí nemrtví naneštěstí uprchli společně s jejich vůdcem, jehož identitu se nám zatím nepodařilo odhalit.

Bylo také oznámeno, že v podzemí základny bystrozorové nalezli několik desítek mrtvých těl, převážně mudlů, ovšem jiné oběti byly i kouzelnického původu. Potvrdily se také temné dohady, které přisuzovaly mnohočetná zmizení mladých čarodějek na úkor Bratrstva.

Citace z konference: „Na základě svědectví jistého bývalého Lovce, jehož jméno v tuto chvíli nemůžeme zveřejnit a který byl před několika měsíci zajat a vězněn, naše elitní jednotka vypátrala jednu ze základen Bratrstva. Tomuto Lovci se podařilo ze zajetí uprchnout a kontaktovat naše Ústředí. Ve spolupráci s Odborem byl proveden útok a základna je v tuto chvíli hlídaná.“

Od jednoho člena bystrozorského komanda, který si nepřál být jmenován, se naše redakce dozvěděla, že při akci byli nápomocni dokonce i čtyři upíři, které ke spolupráci zavazuje platná Úmluva o příměří z června roku 2001.

Ministr kouzel hodlá osobně poděkovat nasazeným bystrozorům za jejich odvahu a skvěle odvedenou práci.

Vítězný tah… šklebila se Maileen sama pro sebe. Stále jsou schopní napsat do těch novin cokoli, hlavně aby to vypadalo dobře.

Přetočila na druhou stranu, kde jí pohled padl na článek nadepsaný:

Magický výbuch neznámého původu ve skotských mokřadech

Už se do něj ale nestačila začíst. Dveře jejich pokoje byly otevřené, sama to tak chtěla a naštěstí to těm dvěma hihňalkám nevadilo. Necítila se za zavřenými dobře. Jako by byla znovu někde uvězněná… Podvědomě tedy celou dobu vnímala šum a ruch pobíhajícího personálu i návštěv.

A zrovna když se naklonila nad krátkým odstavcem, někdo zaťukal. Zvedla hlavu a obě její sousedky se rovněž otočily k příchozím. Maileen se na tváři objevil potěšený úsměv. Do pokoje totiž nakukovaly Daria a Catherine.

„Ahoj! Můžem dál?“

„Ahoj, holky… Jasně, jen pojďte,“ přikývla s úsměvem a odložila noviny.

Nahrnuly se k ní každá z jedné strany a pevně ji objaly.

„Ráda tě vidím,“ hlesla jí přitom Daria do ucha.

„Už jsem si říkala, jestli se za mnou vůbec přijdete podívat.“

Ty dvě se místo odpovědi po sobě koukly, otevřely kabelky a vzápětí začaly skládat na postel šustící balíčky.

„Co blbnete?“ vykulila oči na hromadu křupek, brambůrků a arašídů.

Slečinky z vedlejší postele na ty hody zíraly rovněž velmi zaujatě.

„Součást tvojí rekonvalescence,“ oznámila Daria a přisedla si k ní na postel, až skoro zasedla jeden z největších balíků.

„Tohle je ale v nemocnici zakázáno,“ ozvala se důležitě jedna z těch dvou do módy zažraných holek.

„Hleďte si svého časopisu, dámy,“ osopila se na ně studeně.

S uraženými výrazy si přisedly ještě blíž k sobě a schovaly se za magazín.

„Jak se ti daří, Maileen?“ zeptala se Cathy, která si k posteli přivolala židli. „Kdy tě pustí?“

„Prý dnes večer, ale není to jisté, pořád mi sem lezou nějaké kontroly…“

„A jsi už v pořádku?“ nahnula se k ní Daria s náhle mnohem vážnějším výrazem.

„Ale jo…“ přitakala tiše, ale do očí se kamarádce nedívala. „Jen mi připadá, jako by všichni čekali, že se začnu měnit v upíra,“ zašklebila se nevesele.

Holky si vyměnily krátký pohled a zaraženě mlčely.

„Co je? Co jste najednou tak zticha?“

„Měly jsme o tebe strašný strach,“ řekla tiše Daria.

„Muselo to tam být hrozné,“ odvážila se opatrně podotknout i Cathy.

„Nemusíš o tom s námi mluvit,“ navázala znovu černovláska. „Jen jsme chtěly, abys věděla, že jsme tu pro tebe. Kdybys cokoliv potřebovala…“

„Já vím, holky. A díky,“ nějakým zázrakem se jí na tváři podařilo vykouzlit úsměv.

Opětovaly jí ho, ale viděla, že jsou pořád ustarané.

„Jak se mají ostatní?“ zeptala se proto rychle. „Co Ron? A Alex?

Výraz, který obě po její otázce nasadily, se jí vůbec nelíbil.

„Co se stalo?“ zamračila se.

„Nejsem si jistá, jestli bychom ti to zrovna teď měly vykládat,“ váhala Daria.

„Ven s tím,“ pobídla je.

„Ve stejnou noc, kdy tě přinesli sem do nemocnice, tak zmizela Ginny,“ pronesla Catherine tiše. „Zjistilo se, že ji unesli upíři a…“

„Cože?“ vyděsila se Maileen.

„Klid, nech Cathy domluvit,“ natáhla k ní ruku Daria.

Blondýnka ještě víc ztišila hlas.

„Bratrstvo krve k něčemu chtělo přinutit jejího bratra Billa, který se ztratil vzápětí. Naštěstí se Harrymu a ostatním podařilo je najít a Ginny už je teď v pořádku v Doupěti. Vrátili se dneska něco po půlnoci.“

Maileen se s hlubokým výdechem zapřela zpátky do polštářů.

„A její bratr?“

„Zmizel,“ odvětila Cathy sklesle.

„Ach, Merline, to nemůže být chvíli klid?“ zamumlala si spíš pro sebe.

„Zjevně ne,“ zachmuřila se Daria. „Ty upírské svině jsou odhodlané ke všemu.“

Mlčky se zahleděla na hromadu dobrot před sebou.

„Maileen?“

Trhla sebou, když se Daria dotkla její ruky.

„V pořádku?“ dívala se jí ustaraně do tváře kamarádka.

Pokývala statečně hlavou a usmála se. Ale její pokus zjevně dopadl mizerně, protože obě holky se zatvářily ještě vážněji. V tu chvíli si přála, aby už odešly a vzápětí se za to zastyděla. Nemohly přece za to všechno…

*

 

Harry se co nejméně nápadně plížil ke své kanceláři, ale stejně mu to nepomohlo.

„Pottere! Ke mně!“ zaduněl chodbou hlas jeho šéfa.

Ne zrovna ochotně minul kýžené dveře a pokračoval rovně. Pár kolegů ho vyprovodilo soucitným pohledem, zbytek zvědavým.

„Dobré odpoledne, pane,“ pozdravil klidně, jakmile vkročil do prostorné místnosti přeplněné mnoha a mnoha regály se spoustou tlustých složek.

„Jak pro koho!“ zaprskal Ludford, prudkým mávnutím za ním zavřel dveře a odřízl tak od nich první zvědavce, kteří se promenovali po chodbě. „Sednout!“

Vzhledem k tónu, který používal, ho Harry mlčky poslechl. Po těch letech už dobře věděl, že v takové náladě není radno si před šéfem Ústředí nějak vyskakovat.

„Jsem nesmírně rád, že jste poctil svou přítomností pracoviště,“ začal Ludford kysele a Harrymu bylo jasné, že byl dnes nejspíše taky na koberečku. Vůči němu jinak nikdy takhle ironický nebyl.

„Poslal jsem vám přece vzkaz,“ reagoval logicky.

„No ano, to od vás bylo milé… Můžete mi laskavě vysvětlit, co jste to včera v noci vyváděli?“

Harry se na něj trochu zmateně zadíval.

„O čem konkrétně mluvíte, pane?“

Ludford prohrábl hromádku popsaných pergamenů, kterými měl zavalený stůl, stejně jako štosem nejnovějších novin.

„Ani nevím, čím mám začít,“ zafuněl. „Hned ráno mi sem napochodoval Arthur Weasley. Oznámil, že jeho dcera už je v pořádku v teple domova, ale trval na tom, ať vyhlásíme celostátní pátrání po jeho nejstarším synovi a cituju: Postupujte přitom prosím s největší opatrností. Víc mi k tomu neřekl a odkázal mě na vás. Tím ovšem zajímavé ráno ani zdaleka neskončilo. Kontaktoval mě můj kolega z bystrozorské pobočky ve Skotsku. Prý se jim tam úplně zbláznilo počasí a během noci několik mudlů i kouzelníků postřehlo na severu nějaký výbuch energie. Podle všeho šlo o magický výbuch a to pěkně silný, když už si ho všimly i ty poloslepé mudlovské krysy. Hned na to si mě povolal sám ministr kouzel a velmi se zajímal o to, jak je možné, že Věštec získal informace o mrtvých na základně Bratrstva. A nakonec jsem se dozvěděl, že jste při záchraně Ginevry Weasleyové spolupracoval zase s nějakými násoskami,“ Ludford skončil výčet a zabodl do něj oči.

„Všechno je to spojené s tím Obloukem, pane a já…“

„Nechci, abyste mi teď něco vysvětloval,“ přerušil ho nadřízený. „Do sedmi večer mi osobně odevzdáte své hlášení. Podrobné, do všech detailů. A očekávám v něm odpovědi na všechny mé otázky. Vyjádřil jsem se dost jasně, Pottere?“

„Ano, pane…“

„To jsem rád. A teď mi zmizte z očí.“

„Ale měli bychom tam poslat tým. Mohli bychom se pokusit ten Oblouk zabezpečit…“

„Pottere,“ přerušil ho nevrle Ludford. „Budu se rozhodovat až po přečtení vašeho hlášení, jasné?“

*

 

Maileen ze sebe s úlevou shodila nemocniční mundůr a sbalila si pár věcí, které už jí sem matka stačila přitáhnout. S širokým úsměvem dala sbohem těm dvěma kozám a následovala léčitele Starskeho do jeho pracovny, kde ještě měli vyplnit nějaké propouštěcí papíry. Rodičům o tom, že už ji budou pouštět ani neříkala. Jednak je chtěla překvapit a taky nepotřebovala jejich ustaraný doprovod na cestě domů. Potřebovala být chvilku sama…

Zatímco vrchní léčitel cosi soustředně vypisoval, upírala pohled ven z okna. Slunce se sklánělo k západu. Za pár hodin už bude tma…

„Tak, tady mi to podepište, Maileen,“ přisunul k ní Starske jeden z listů. „A pamatujte – ještě týden máte nakázanou nemocenskou. Pak přijďte na kontrolu, a když budete řádně odpočívat, určitě se zase uvidíme v práci. Na příjmu už se po vás děvčata ptaly.“

Ledabyle škrkla podpis, kam jí ukázal.

„Děkuju, pane Starske.“

„Nemáte za co,“ usmál se. „Ta rána se vám zahojila dobře, ale pokud byste pociťovala jakékoli problémy, víte, kam přijít.“

„Ano,“ přikývla.

„Dobrá, to bude všechno. Dávejte na sebe pozor.“

„Ještě jednou díky a na shledanou.“

S úlevou za sebou zavřela dveře a zamířila k výtahům. Svou práci na ambulantním příjmu, kde dělala spolu s Dariou, měla ráda, ale v tuhle chvíli měla nemocnice skutečně až po krk. Sjela dolů do vstupní haly a bez rozhlížení zamířila přímo k východu, když se někdo postavil ze sedačky po její pravé ruce a oslovil ji jménem.

„Franku!“ vydechla překvapeně, když se podívala na vysokého muže s ramenem ve zpevňujícím obvazu.

„Ahoj,“ usmál se na ni, ale jeho výraz jí připadal opatrný.

„Ahoj… Co ty tady? Cos zase vyváděl?“

„Ále… Potíže se na mě trochu lepí. Ty už jsi v pořádku? Pustili tě?“

„Jo, zrovna jdu domů,“ přitakala. „Doufám, že to není nic vážného,“ podotkla s pohledem upřeným na obvaz.

„Prý ne, za pár dní budu zase v pohodě.“

„To ráda slyším,“ pousmála se. „A Franku… Ještě jednou díky. Že ses vrátil.“

Začal vrtět hlavou: „Neděkuj. Nebýt tebe tak se mi vůbec nepodařilo utéct. Na tom, že jsme se odtamtud dostali, máš větší díl zásluhy.“

„Hmm… Nevíš, jestli je něco nového?“

„Jako ohledně krvesajů?“ ztišil mírně hlas.

„Jak jinak.“

„No… Nemoh bych tě pozvat třeba na cappuccino?“

Zaváhala.

„Nebudu tě nutit, ale pár novinek bych měl,“ dodal dřív, než stačila nějak reagovat.

„Tak jo,“ kývla. „Ale někde venku prosím tě, nemocničního prostředí mám dost.“

„Jasně, jedna příjemná kavárna je hned za rohem.“

Trochu podezřívavě se na něj zahleděla. Skoro to znělo, jako by to plánoval.

„Poslyš, na co ty tu vlastně čekáš?“

Viděla, jak se zarazil.

„No… Vlastně na tebe,“ přiznal se neochotně.

„Jestli jsi chtěl se mnou mluvit, proč jsi nepřišel na pokoj?“ ptala se dál.

„Nechtěl jsem… Obtěžovat,“ vypadlo z něj.

Koutky úst jí zacukal smích. Na to, že mu bylo přes třicet, tak se momentálně dost topil v rozpacích. Ale nehodlala ho dál trápit.

„Aha… Tak jdeme, ne?“

Se znatelnou úlevou přikývl.

*

 

Ve chvíli, kdy Catherine vešla do domu, jakýsi zpěvák zaječel tak hlasitě, že ji ten zvuk skoro poslal zpátky za dveře. Zašklebila se nad děsným kraválem a zabouchla za sebou, aby si sousedi nemysleli, že tady snad někoho vraždí.

S hůlkou v ruce se vydala do kuchyně, odkud se linula povědomá vůně. Alexander stál u plotny a zrovna přehazoval na opačnou stranu lívance na dvou pánvích najednou.

Pobaveně ho pozorovala, jak si pokyvuje hlavou do rytmu. V tom randálu by nejspíš neslyšel vejít ani horského trola. Rázně ukázala hůlkou na reprobedny, které se vznášely u stropu, a to nepříčetné ječení konečně sklaplo.

Alex se překvapeně otočil.

„Brácha, čím jsi starší, tím víc za prd stojí tvůj hudební vkus.“

„Právě jsi slyšela veledílo jedné z nejlepších rockových kapel na světě, drahá sestro,“ ušklíbl se. „Ve svém věku už bys je taky mohla ocenit.“

„Na tyhle maniaky nejspíš nebudu dost stará nikdy.“

Pohoršeně zamlaskal.

„Tak maniaci…“ opakoval. „Už od pohledu mají víc duševního zdraví než například takové Sudičky.“

„No dovol, jak můžeš takhle upřednostňovat mudlovskou kapelu před naší?“

„Snadno,“ odtušil a vyhodil z pánviček lívance tak, že oba s plesknutím dopadly na obrovský talíř vedle na kuchyňské lince.

To už nevydržela a rozesmála se.

„Miluju naše duchaplné rozpravy o současné hudební scéně,“ konstatovala vzápětí.

Její bratr vylil na pánve další dávku řídkého těsta a zjevně pobavený se k ní otočil.

„Říkal jsem si, kdy ti asi začnou chybět a ukážeš se taky doma. Vždyť už jsi pomalu víc v Doupěti než tady,“ v jeho hlase zaslechla mírnou výčitku.

„Daria je u nás taky pečená vařená,“ měla na to okamžitě odpověď. „Pouze vám nechávám dostatek soukromí, drahý bratře.“

Nedokázal potlačit úsměv.

„Ty kecko… A sedej, večeře je hotová.“

„Jasně, jen si zajdu opláchnout ruce.“

Alexovy lívance milovala. Jako by tušil, že dneska přijde. Ve dveřích se ještě otočila.

„A opovaž se zase pustit ty skřeky.“

Jeho kyselý výraz ji jen utvrdil v tom, že přesně to se chystal udělat.

 

Cathy se jeho výtvory ládovala tak, až se jí tvořily boule za ušima, ale stejně v její tváři viděl únavu a zamyšlení, které se snažila zakrýt úsměvem. Už mu řekla o Ginny i Billovi, ale zdálo se mu, že myslí na cosi dalšího.

„Ségra, stalo se ještě něco kromě toho, že Bill zmizel?“

Oblízla si prsty jako kdysi, když ještě byla malá holka a koukla na něj.

„Proč myslíš?“

„Hmm… Připadáš mi mnohem zamyšlenější. Něco s Ronem?“

„Ne, ne, s ním je všechno v pořádku,“ popřela hned jeho domněnku.

„Tak co se teda děje?“

Chvíli se na něj dívala, než bez odpovědi vstala a šla ke dřezu opláchnout svůj talíř. Měl z toho jejího pohledu a postoje úplně stejný pocit už několikrát. Zamračil se.

„Ty mi něco tajíš, Catherine.“

Pomalu se k němu otočila.

„Ano, tajím,“ přiznala tiše. „Ale slíbila jsem, že budu mlčet a to dodržím.“

Zachmuřil se ještě víc. Když se tvářila takhle vážně, tak s ní většinou nehnul.

„Nemůžeš mi alespoň říct, čeho se to týká? Je to něco vážného?“

„Ne, nic strašného to není… Nedělej si starosti, Alexi, ano?“

„To se ti lehko řekne,“ zamručel.

„Kdybych mohla, řekla bych ti to.“

„No, dobře…“ vzdal se neochotně.

„Jdu se umýt, byl to dlouhý den… Díky za večeři.“

„Máš zač,“ usmál se na ni, ale jakmile zmizela na chodbě, jeho výraz okamžitě zase zvážněl.

Do něčeho se zapletla a on o ni měl přirozeně strach. Kam zmizely ty krásné doby, kdy mu říkala úplně všechno včetně toho, který kluk se jí ve škole líbí? Náhle mu připadalo, že jeho malá sestřička nějak rychle vyrostla…

*

 

V okamžiku, kdy Draco otevřel oči, už byla venku úplná tma. Tentokrát se ponořil do hlubokého bezesného spánku na mnohem delší dobu. Obvykle se oba budili se západem slunce. Angela dokonce ještě spala. Ostatně to víc než potřebovala. Ležela vedle něj schoulená na boku.

Nadzdvihl se na lokti a zahleděl se na její tvář. Měsíc tu noc nesvítil, ale díky upířímu zraku ji i tak viděl zřetelně. Byla tak tichá, bledá a krásná. A přece si v tu chvíli všiml jedné věci, která ho doposud nějak míjela. Od jejich příjezdu sem zestárla. V prvním okamžiku se vyděsil, ale vzápětí si uvědomil, že je ta změna opravdu jen nepatrná a hra stínů ho klame. Ale i tak… Vypadala starší, nejméně o rok.

To, co její upíří buňky spolehlivě zabrzdily, zase úspěšně nabírala, když využívala to zatracené léčitelské kouzlo. Byl si tím stoprocentně jistý. Ten japonský učitel ji před následky několikrát varoval, ale ona na to nedbala.

Jemně ji pohladil po tváři. Ani se při tom nepohnula.

S hlavou naplněnou chmurnými myšlenkami Draco pomalu vstal a tiše vytáhl ze skříně čisté oblečení. Když zmerčil na hromádce vedle na zemi zablácené a potrhané svršky z předešlé noci, připomenul si, že se budou muset nejspíš brzy vkrást do jednoho z jejich trezorů a po delší době vybrat nějaké peníze.

Při cestování se vždycky našlo něco, čím si vydělali to málo, co potřebovali. Ale tady na nějaké vedlejšáky nebyl čas. Připouštěl si to nerad, ale zase se museli spoléhat na jmění, které nastřádali jeho rodiče. A samozřejmě taky na Angelin trezor, kde měla peníze po matce, tetě i část majetku Siriuse Blacka.

Zašel do koupelny, kde si opláchl obličej a přehodil přes sebe černou košili. Když se vrátil do ložnice, Angela stále ležela ve stejné pozici, ale už nespala. Oči měla otevřené a nehybně hleděla někam do zdi. Rozsvítil jednu z lampiček u postele a znovu se na ni zadíval. Byla strašně napjatá, jako by odněkud neustále očekávala útok.

Sedl si k ní na postel a položil jí jednu ruku na koleno. Stočila k němu oči.

„Je ti líp?“

„Ani moc ne…“ hlesla tiše.

Jeho prsty se automaticky pohnuly a začal ji hladit po kůži.

„Chceš o tom mluvit?“

Chvíli mlčela.

„Nemůžu o tom pořád mlčet…“ reagovala nakonec. „Ještě nikdy se mi nestalo, abych měla nějakou vidinu dvakrát. Nikdy… Budu to muset oznámit i Radě, jenže… Neumím to popsat. Nedokážu to.“

„Tak mi to ukaž,“ reagoval vážně.

Ztuhla. Pak se pomalu posadila.

„To nejde, Draco…“

„Víš dobře, že jde.“

„To ti nemůžu udělat, ještě abys i ty měl ty… Věci v hlavě,“ při těch slovech se otřásla.

„Angie,“ naléhal. „Uleví se ti. Můžeme se o tom pak spolu poradit.“

Zhluboka si povzdechla.

„Tak dobře,“ podvolila se. „Ale je to… Zmatené. Spousta útržků a dost děsivých. Jestli budeš chtít couvnout, tak se prostě pusť, dobře?“

Nereagoval na to ani slovem, jen se na ni díval. Kousla se do rtu a ještě chvíli váhala, ale potom poskládala nohy pod sebe a natáhla k němu rozevřené dlaně. Odhodlaně se jich chytil a zadíval se jí do očí…

*

 

V pozdní hodině čtvrtečního večera byla téměř všechna patra Ministerstva zcela tichá. Po chodbách procházelo pouze několik hlídačů a v pár kancelářích se ještě svítilo. Včetně té, která patřila ministrovi kouzel.

Bernard Casto – ještě před třemi lety předseda Kouzelnické rady – si své pracoviště nechal vybavit mnohem skromněji než jeho předchůdce Merogh. Byl zásadně proti rozhazování peněz Ministerstva za hmotné věci, které nepotřeboval. Ušetřené finance se daly využít mnohem smysluplněji. Celé místnosti tedy dominoval prostorný, ale jednoduchý dubový stůl s pohodlnou židlí, u stěny stálo několik regálů a naproti u okna v obrovském teráriu vyspávala vzácná želva s domodra zabarveným krunýřem.

Casto měl na nose elegantní brýle s tenkou obroučkou a probíral se nějakými spisy, které měl rozložené na desce stolu.

Ozvalo se energické zaťukání na dveře.

„Dále!“

Okamžitě po vyzvání vešla dovnitř malá dáma s červenými vlasy a v pastelově žlutém kostýmku, přes který měla přehozený tmavý hábit.

„Dorazilo hlášení z Ústředí ohledně toho magického výbuchu, pane ministře,“ oznámila energickým hlasem a podala mu přes stůl složku modré barvy, na které se skvěl zlatý znak dvou zkřížených hůlek.

„Konečně,“ okomentoval to ministr uštěpačně. „Dali si tedy načas. Děkuji, Karen, běžte už domů.“

„Nebudete ještě něco potřebovat?“

„Ne, to je v pořádku, jen jděte.“

Jeho pravá ruka krátce přikývla: „Tedy na shledanou zítra, pane ministře.“

Ještě za sebou ani nezaklapla dveře a Castovy oči už letěly po obsáhlém popisu jisté akce, o které až do dneška vůbec nic nevěděl. Ludford ho tímhle přístupem začínal poslední dobou dost rozčilovat. Ústředí jednalo čím dál častěji na vlastní pěst a k němu se dostávaly informace, až když bylo po všem.

Už tehdy věděl, že nechat Ústředí, aby se od Ministerstva trhlo a jednalo jako samosprávný celek, není dobrý nápad. Ale Ludford měl pádné argumenty ohledně bezpečnosti a většina Rady mu dala za pravdu. Šéf bystrozorů si mohl spokojeně vládnout na svém písečku a jemu tady šedivěly vlasy, když se na něj reportéři z Věštce vytasili s něčím, o čem nic netušil.

Čím dál se ve čtení dostával, tím úměrněji tomu se chmuřil. Bratrstvo krve začalo očividně usilovat o titul ´Největší problémisti století´.

Když se dostal až na konec a na poslední straně si prohlédl rámeček s podpisy, vůbec ho neudivilo Potterovo jméno. Ten se v poslední době angažoval ve všem, co se těch upírů odporných týkalo. Ono se ani nebylo čemu divit…

Odložil podrobný spis a několik vteřin poklepával prsty do stolu. Pak máchl hůlkou a nad čistým pergamenem se začal vyčkávavě vznášet dlouhý brk. Rozvážně mu začal diktovat své prohlášení pro veřejnost. Nemohl si dovolit nechat čarodějnické společenství v nevědomosti. Zašlo to už příliš daleko.

*

 

Andreas stál se založenýma rukama uprostřed atria, upíral pohled na povlávající závěs a zamyšleně se u toho mračil. Už v okamžiku, kdy sem ráno vešel, mu bylo jasné, že je něco jinak. Teď večer byla změna čím dál patrnější.

Poslední dobou tak klidný závěs se neustále hýbal a za ním… Za ním byly slyšet hlasy. Velká spousta různých hlasů, kterým však nebylo rozumět. Navíc se do té směsice sem tam připletl velmi slabě křik, jakési syčení a nepříčetný jekot. Už předtím občas slýchal v Oblouku někoho nebo něco mluvit či mumlat nesrozumitelnou záplavu slov, ale nikdy z něj nevycházelo tolik zvuků a v takové míře. Jestli ta legenda mluvila pravdu a Oblouky skutečně vedly do světa démonů, tak co se sakra přihodilo, že je tam najednou takový rozruch?

Vsadil by vlastní hůlku na to, že to má něco společného s tím druhým Obloukem.

Potter se neukázal od předešlého večera, kdy mu tu knížečku, co našel, div nevyškubl z ruky a dal si odchod. A on by s ním teda docela rád mluvil. Dost vážně uvažoval o tom, že se další den zastaví na Ústředí bystrozorů a poptá se na něj. Nebude tu přece pořád vysedávat a čekat, až se pan Potter uráčí objevit.

Najednou mu byla v takové blízkosti Oblouku zima. Odvrátil se, vrátil se ke stolu a začal si balit svoje věci.

Po takové době to konečně vypadalo, že se někam hnul. Něco se začalo dít a vypadalo to, že jen tak nepřestane. Jen ještě nevěděl, jestli to co cítí v hrudi, je vzrušení nebo strach z toho, co přijde…

*

 

Po téměř šesti týdnech ležela ve své vlastní posteli, ve známém pokoji, naplněném věcmi, kterých se za svůj život tisíckrát dotýkala. V místnosti hned vedle spali její rodiče. Přes zeď slyšela tlumeně chrápat tátu. Celému domu i ulici vládl noční klid.

A ona seděla na pelesti a hleděla do tmy. Pomalu už ani nevěděla, co je to být klidná.

Zůstala v té kavárně sedět s Frankem tak dlouho, že skoro přišla pozdě na večeři. Hodně se toho od něj dozvěděla. Začal tím večerem, kdy ji našli na základně Bratrstva. Něco málo už samozřejmě četla v novinách, ale tam nebylo ani zdaleka všechno a Frank jí odpověděl na cokoliv, na co se zeptala.

Ovšem co se týkalo záchrany Ginny a zmizení Billa Weasleyho už ani zdaleka tak hovorný nebyl. Omlouval se jí, že je domluvený s Harry Potterem na mlčení, dokud nebude všechno oficiální. Každopádně jí bylo jasné, že se stalo něco zlého.

Povídalo se jí s ním dobře, ale to bylo všechno. Rozloučila se s ním přátelsky, i když on možná doufal v něco víc. Ale ona nad tím neuvažovala. Myšlenky měla někde úplně jinde.

Každý poryv vánku, který rozkýval skrz pootevřené okno záclonu na okně, jí připadal hrozivý. Napůl se děsila toho, že se za jejím oknem objeví vysoký temný stín se studeným úsměvem a špičatými zuby a napůl ho vyhlížela.

S povzdechem vstala a postavila se přímo k oknu. Prsty levé ruky se dotkla místa na krku, kde už teď cítila jen minimální nerovnost.

Jaké by to asi bylo, kdybych souhlasila? Byla bych teď mrtvá nebo to druhé?

Zarazila se. Nejraději by samu sebe vyfackovala, když si uvědomila, o čem to dost vážně uvažuje. Máma s tátou byli tak šťastní, že se jim vrátila domů živá a zdravá. Holky měly taky nefalšovanou radost. Tohle by jim přece nikdy nemohla udělat. Nemohla zase jen tak zmizet…

Do háje… Skoro v tu chvíli litovala, že ji Ater nechal jít. Proč si s ní prostě neudělal, co chtěl? Proč jí jen dal tuhle možnost volby? Proč jí nacpal tohohle brouka do hlavy, který tam vrtal a vrtal…

Nenáviděla ho za to. Za všechno. Za to, jak se z ní krmil, jak ji trápil, jak se jí dotýkal i za to, že ji líbal. A zároveň začínala cítit odpor sama k sobě. Jak to vůbec může brát jako variantu? Jak vůbec může jen pomyslet na to, jaké by to bylo, kdyby zašel ještě dál, kdyby se neomezil jen na polibky…

Opřela se čelem o studené sklo.

Tvrdil, že s její myslí si nezahrával. Mohla mu věřit? Proč by jí lhal? A byla snad potom ona kvůli takovým myšlenkám špatná?

Kdyby se mohla alespoň klidně vyspat, ale sny, ve kterých ho viděla tak zřetelně, jako by byl skutečný, jí nedaly pokoj ani jedinou noc.

Ještě dlouho stála stát na místě a dívala se ven, v srdci i mysli zmatek, který ji trhal na dvě poloviny.

*

 

Když její vzpomínka na tu příšernou směsici záblesků kleteb, krve a křiku konečně skončila, okamžitě pustila Dracovy ruce a přerušila jejich oční kontakt. Ramena mu pomalu poklesla, jak pokládal dlaně na pelest. Chvíli trvalo, než se úplně vzpamatoval.

„Tohle zažíváš pokaždé?“ zeptal se nakonec tiše.

Udiveně ho pozorovala: „Co tím myslíš?“

„Bylo to, jako bych měl v hlavě tunu střepů,“ odvětil ponuře.

„Ach, promiň, Draco,“ došlo jí okamžitě, co se stalo. „Neuvědomila jsem si, že přes naše spojení to budeš takhle i cítit. Já už si na to tak zvykla, že to nevnímám. Že já ti ji neukázala v Myslánce…“

„Angie, nevyšiluj,“ zarazil její monolog. „Už jsem zažil horší věci. Teď už chápu, proč jsi z toho pokaždé tak mimo.“

„Tahle je o něco horší než ostatní,“ podotkla tiše. „A taky jiná. Obvykle vidím nějakou souvislou scénu, celistvý úsek, a snažím se všímat si detailů, které mi pomůžou zjistit, kde se to stane a podobně, ale tohle…“

„Bylo to strašně zmatené.“

„Přesně. Spousta detailů, ale poskládat z toho něco dohromady…“

Na chvíli se oba odmlčeli. Angela měla těch obrazů plnou hlavu už několik dnů, ale jenom jeden jediný se jí doslova vpálil do sítnice. Nedokázala se ho zbavit, ať se snažila sebevíc.

„Prosím tě, netvař se tak nešťastně, Angie,“ ozval se tichým hlasem Draco.

„Už dvakrát jsem tě viděla umírat,“ reagovala chraptivě. „Jak se mám podle tebe tvářit?“

Několik vteřin mlčel a díval se jí do očí.

„Jak si můžeš být jistá, že jsi viděla moji smrt?“ nadhodil podivně.

„Vždyť jsi to viděl!“ vyhrkla rozhořčeně.

„Viděl jsem akorát to, že mě zranili,“ řekl uklidňujícím tónem. „Umírala tam spousta jiných. Nemůžeš si být jistá, že ta vidina byla zaměřena na mě.“

„Jenže já si jistá jsem, Draco!“ hlas jí vyskočil tak vysoko, že skoro vyděsila sama sebe.

 

„Angelo!“ úmyslně zvýšil hlas a v jejím obličeji se konečně objevilo i něco jiného než ten strašný strach.

Chvíli počkal a pak k ní natáhl ruku. Nechala se stáhnout k němu. Jeho vyděsilo něco úplně jiného, než pohled na sebe samého jak se kácí k zemi s ránou v hrudi. Něco, čeho si Angela nejspíš vůbec nevšimla…

„Uklidni se,“ zašeptal jí do vlasů. „Teď jsem tady, držím tě a nepustím, dokud nebudeš ty sama chtít.“

Chvíli mlčela, pak se trochu posunula, přehodila své nohy přes jeho stehna a zavrtala se mu do náruče, jak nejtěsněji to šlo. Konejšivě ji hladil po zádech a přitom zase promluvil.

„Překonali jsme toho společně už tolik. Zvládneme i tohle. Sama jsi přece říkala, že je to ještě daleko.“

„Všiml sis toho taky?“ reagovala potichu.

„Jo. Přinejmenším Potter vypadal nejméně o rok starší, zrzka měla o dost delší vlasy. Jen nechápu, proč jsem tak divně vypadal i já.“

„Já taky ne… A bylo to v zimě,“ pokračovala Angela, tváří se opírajíc o jeho hruď.

„Vypadá to nejspíš na konec příštího roku.“

„Nebo začátek toho dalšího,“ hlesla.

„Takže máme dost času na to, tu vidinu změnit, ne?“

„Já nevím… Tahle je o tolik jiná než ostatní.“

„Jednotlivé kousky přece dávají smysl. Určitě je to nějaká bitva. S démony.“

„Já vím, a taky s upíry. Ale kde? Proč? Za jakých okolnosti? A proč to vidím jen tak… Kouskovitě?“

„Promiň, ale ty jsi ta, kdo tu má zkušenosti s vidinami.“

Nespokojeně se zavrtěla: „Nevím, jestli je to tím, že je to ještě daleko nebo něčím jiným…“

„Nemůže se ta vidina třeba časem změnit? Že bys toho třeba pak viděla víc?“

„Netuším… Ještě nikdy se mi nestalo, aby se některá opakovala.“

„Takže jsi viděla už dvakrát úplně to samé?“

„Jo,“ přitakala.

„To je divné… Nemohlo to být tím amuletem?“

„Možná…“

Na chvíli se oba odmlčeli.

„Budeš o tom říkat Potterovi?“

„Měla bych. Jeho se to týká taky.“

„Je to tvoje rozhodnutí,“ konstatoval.

„Zdá se mi to, nebo ty bys raději mlčel?“

„Nezdá,“ odpověděl upřímně.

„Proč?“

„Proč ho stresovat dopředu? Zdá se ti, že toho měl poslední dobou málo?“

Pomalu se narovnala a zadívala se mu do tváře.

„Tak teď už mám asi opravdu halucinace. Ty se staráš o Harryho blaho?“

„Jsi nějak mimo, jinak bys neplácla takovou zhovadilost.“

Nemohla si pomoct a pobaveně se usmála. Pak ho zničehonic dlouze políbila.

„Díky, lásko,“ hlesla, když se zase odtáhla. „Já si prostě jen neumím představit, že bych… Bez tebe…“ hlas se jí zadrhl.

Vzal její obličej do dlaní: „Věříš mi?“

„Ty víš, že ano.“

„Tak mi věř i teď. Zvládneme to.“

Tentokrát políbil on ji a pak ji něžně pohladil po tváři. Chvěla se a pořád se k němu tiskla, jako by se bála, že jí někam zmizí.

„Budeme muset zajít do sídla,“ hlesla. „Za Marcusem.“

„To přece počká, ne?“

„Měli bychom jít co nejdřív.“

Přesunul se ústy k jejímu uchu.

„Jsou nesmrtelní, půlhodina je nezabije, Angie,“ zachraptěl.

Přitiskl rty na její hrdlo.

„Myslím, že vydrží počkat i hodinu,“ vydechla roztřeseně.

V těsném objetí se svalili na postel. Draco se jí zadíval do očí.

„Jestli nás teď vyruší nějaká přiblblá sova, přísahám, že skončí jako kupička peří.“

***

 

Klapot jejích podpatků se ostře rozléhal prázdnými chodbami opuštěné školy, která měla ožít teprve za necelé dva týdny. Margaret spěšně mířila k jednomu z nejdůležitějších míst v celých Bradavicích – k ředitelně.

Konečně se po těch nekonečných jednáních dočkala zaslouženého úspěchu. Už pomalu přestávala věřit, že se jí podaří docílit dohody mezi oběma stranami alespoň tento rok. Ale něco se změnilo a Rada začala jednat.

„Měděný rytíř,“ vyhrkla na hlídkujícího chrliče.

Ani nečekala, až jí úplně uhne z cesty a prosmýkla se kolem něj na schody. V pár sekundách už klepala na bytelné dveře.

„Dále!“ ozval se zevnitř rázný hlas.

„Schválili to!“ vyhrkla v okamžiku, kdy ředitelku měla v zorném poli, aniž za sebou zavřela.

Od stolu, na kterém bylo úhledně rozloženo několik pergamenů, na hromádce pár knih, kalamář i několik brků, v pravém rohu nízká, zářivě zelená rostlina, která občas zahýbala listy, zvedla hlavu téměř osmdesátiletá čarodějka s hranatými brýlemi posazenými nízko na nose. Její černé vlasy už prokvétaly spoustou šedin, ale Minerva McGonagallová ještě stále působila velice energicky a rozhodně to nevypadalo, že by chtěla v příštích letech s ředitelováním skončit a odejít do důchodu.

„Dobrý den, Margaret,“ pozdravila s pozdviženým obočím.

„Promiňte, Minervo, tak mě to vyvedlo z míry, že zapomínám na slušné vychování.“

„To je pořádku, posaďte se,“ vyzvala ředitelka svou zaměstnankyni.

„Děkuju,“ poslechla Margaret, ale posunula se s židlí trochu doleva, aby jí nesvítilo do očí odpolední slunce.

„Co že tak najednou? Už jsem s tím ani nepočítala,“ upírala na ni Minerva pohled.

„Upřímně řečeno, sama pořádně nevím, co je k tomu pohnulo, ale určitě se něco stalo. Takže souhlas naší Rady mám, předseda té vaší se stále snaží ze všech sil vypadat dobře, takže je ochotný k další spolupráci a zítra už bychom na tom měli mít i podpis ministra.“

„No, už bylo načase. Otáleli s tím dva roky,“ konstatovala ředitelka. „Přišla jste v pravou chvíli, zrovna připravuji seznam studentů…“

„Bohužel ještě nevím konkrétně, kolik jich bude, ale přijdu s tím za vámi co nejdříve.“

„Dobrá…“

McGonagallová se odmlčela a zamyšleně se zadívala někam do zdi. Její výraz Margaret trochu zarazil.

„Chápu, že nebudete skákat nadšením do stropu, ale snad jste si to nerozmyslela?“ zeptala se vážně. „Protože jestli ano, nechci vás do ničeho nutit. Vy jste ředitelka této školy, a i když jsem ochotná za všechno přebrat odpovědnost, hlavní kritika se snese na vaši hlavu, pokud se něco stane.“

„Ne, nebojte se, Margaret, nic jsem si nerozmyslela. Chápu, proč se o to snažíte, a sdílím s vámi názor, že by se mělo co nejdříve přestat s takovou formou diskriminace.“

„Kdyby některým došlo, že právě tohle diskriminování je jeden z podnětů, který vytváří takové grázly, jako je Bratrstvo krve, měli bychom ten souhlas mnohem dříve. Ale cítím v tom ještě nějaké ´ale´, Minervo,“ nedala se Shiernová jen tak uklidnit.

„Mám obavy, jak na to budou reagovat rodiče našich studentů,“ přiznala ředitelka. „Budeme to muset všem oznámit, nemáme právo před nimi něco takového tajit.“

„Taky by to bylo zbytečné, vsadím se, že Věštec si z toho udělá materiál nejméně na měsíc,“ zamračila se Margaret.

„To máte nejspíš pravdu,“ připustila čarodějka. „Jednou jsem s tím souhlasila, tak už se s tím nějak vypořádám.“

„Musím ještě oběhnout pár důležitých upírů, takže mě budete muset omluvit.“

„Ale samozřejmě,“ pousmála se mírně ředitelka.

Margaret se postavila.

„A Minervo… Děkuji. Za to, že jste mě s tím nápadem hned nevyrazila a že při mně stojíte.“

Oslovená si sundala z nosu brýle a zpříma se jí zahleděla do tváře.

„Dělám to také z vlastního přesvědčení, Margaret. Nemáte zač děkovat.“

„To je otázka perspektivy.“

*

 

V prostorách rozlehlého útočiště nemrtvých vládl tu noc nezvyklý rozruch. Mladí i letití upíři se shromažďovali na chodbách v malých skupinkách a vzrušeně diskutovali. V horních částech se sedělo v halách, pořádaly se hromadné ´večeře´ a po dlouhé době sídlo opravdu žilo.

Už za hodinu se totiž mělo konat velké shromáždění, na kterém měla předstoupit téměř celá Rada, a očekávalo se prohlášení samotného Třináctého. Jak tu informaci poslové a strážci Rady postupně roznášeli, do sídla přicházelo víc a víc upírů.

Naposledy Rada svolávala hromadné shromáždění po uzavření příměří před několika lety, podobné sněmy se nedělaly bezdůvodně. A všichni byli napjatí a zvědaví, co se děje tentokrát.

Vulpes – kdysi známá jako Claire Nottová – s vlasy nabarvenými křiklavou červení kráčela po jedné z desítek širokých chodeb a pátravě se dívala do tváře každého procházejícího upíra. Nešlo přehlédnout, že ti, kteří znali ji nebo Lupuse osobně, se na ni dívají s opovržením a ji to sice pěkně štvalo, ale tvářila se, jako by jí to bylo v tuhle chvíli naprosto ukradené. Za to, v jakém se ocitla postavení, mohl jenom ten čistokrevný nafoukanec.

Pořád se jí nedařilo skousnout, jak ji vyhodil z domu, ve kterém s ním už tak dlouho žila. Očekávala od něj větší toleranci. Podělal se z jednoho úletu a ona teď byla za špínu. Ale ne nadarmo byla Nottová. To hnusné chování mu vrátí i s úroky. Slíbila sama sobě, že jí Lupus za to ponížení zaplatí. To se bude ještě divit.

Konečně zahlédla toho, koho hledala. Uhladila si černou minisukni a nasadila vyzývavý úsměv.

„Ahoj, Melieraxi,“ postavila se do cesty upírovi s dlouhými šedavými vlasy staženými do jednoduchého ohonu.

Sjel ji otráveným pohledem.

„Vulpes… Co chceš?“

Pokročila k němu blíž.

„Copak? Snad ses špatně nevyspal? Po naší včerejší noci bys mohl být trošku… Hmm, příjemnější,“ dokončila už těsně u jeho tváře.

Ohrnul ret: „Nevím proč,“ odsekl.

To ji naštvalo. Přimhouřila oči: „Slíbil jsi mi přece pomoc, Mele…“

„Nic takového jsem neslíbil.“

„Ty zmetku!“ vyprskla vztekle.

Chňapl po její pravé paži a sevřel ji tak pevně, až to zabolelo.

„Snad sis nemyslela, že když mi vlezeš do postele, tak kvůli tobě půjdu proti rodu Antránů?“

„To jsem si mohla myslet, že se z tebe vyklube další srab!“

„Dej si pozor na jazyk,“ zavrčel náhle velice studeně. „Jenom mě těší, že Lupus dostal konečně rozum a zbavil se takové malé kurvy, jako jsi ty.“

„Ale včera jsem ti byla dobrá, co?“ vyštěkla.

„Jo,“ připustil s naprostým klidem. „V posteli jsi dobrá, to je asi tak to jediné, na co máš vlohy.“

Hned na to ji pustil, obešel a bez ohlédnutí kráčel dál chodbou. Nejraději by po něm něco pěkně těžkého hodila, kdyby bylo cokoli po ruce. Takhle se mohla jen dusit vzteky.

Idiot!

„Měla by ses naučit víc ovládat,“ ozvalo se za ní posměšně.

Prudce se otočila.

„Atheris!“ zasyčela, když spatřila pečlivě nalíčenou a upravenou blondýnku s dlouhatánskými růžovými nehty. „Špicluješ? Hledáš náměty na nové drby?“

„Prosím tě, ten tvůj protivný hlas je dost nepřeslechnutelný,“ odtušila upírka povýšeně.

„Dneska fakt nemám náladu tady snášet něčí výsměch!“

Otočila se na podpatku k odchodu, ale další slova asistentky Rady Vznešených ji zastavila: „Já se ti nevysmívám, jen dobře radím…“

„Co tím chceš říct?“ zavrčela.

„Jestli se chceš Lupusovi pomstít za to, jak tě vyrazil, musíš na to jít jinak než přes něčí rozkrok. Někteří se takhle ukočírovat dají, ale není to zrovna spolehlivý způsob.“

„Zjevně s tím máš bohaté zkušenosti.“

„Mě neurazíš, Vul,“ usmála se blondýnka přesladce.

„Proč bych měla poslouchat tvoje rady?“

„Nemusíš, k ničemu tě nenutím,“ pronesla Atheris a odvrátila se od ní.

„Počkej!“ vyhrkla. Dokázala využít příležitost, když se naskytla. „Ty bys mi s tím pomohla?“

„Když budeš chtít,“ pokrčila upírka rameny.

„Proč bys to dělala?“ upřela na ni podezřívavý pohled.

„Řekněme, že bych tím sledovala své vlastní zájmy,“ odtušila stručně.

Claire přemýšlela jen okamžik: „Tak dobře…“

„Pojď se mnou,“ vyzvala ji Atheris. „Máme si o čem povídat.“

*

Stáli těsně vedle sebe a opírali se zády o zeď. Tvářili se naprosto neutrálně a ani jeden si nevšímal pohledů, které po nich někteří z upírů házeli. Nakonec měli celou předešlou noc jen pro sebe. Když se totiž stavili za Lupusem, řekl jim, že je Rada chce v sídle z nějakého důvodu až další večer. Angela z toho byla nervózní, ale Draco toho tak náhle uvolněného času dokázal využít.

Teď už asi čtvrt hodiny čekali na tu blond kozu se zmalovaným obličejem. Draco měl levou ruku zasunutou v kapse krátké černé bundy, ale prsty jeho pravé hladily Angelu po kůži v dolní části zad schované pod tričkem.

Vůbec jsme se sem nemuseli tak hnát, konstatoval v duchu.

Mně nepřipadalo, že bys nějak extra spěchal, reagovala pobaveně.

Neměl jsem žádný důvod opouštět naši báječnou postel.

Však se tam potom zase můžeme vrátit.

Úkosem se po ní podíval. Pořád pozorovala chodbu, ale usmívala se.

Teda Angie…

Co? Ty snad nechceš? zeptala se potměšile.

Vrátil bych se tam okamžitě, ty provokatérko, přitáhl si ji za pas blíže k sobě.

Až teď k němu otočila tvář: Bohužel budeš muset počkat.

Její oči se zase tak krásně usmívaly společně se rty, jak to měl u ní nejraději. Bylo strašně znát, že se jí ulevilo, když se mu minulou noc svěřila. Dusila se obavami, když na to byla sama, ale teď byli zase dva. Ani jeden z nich to nemusel vyslovit, oba věděli, že jsou se vzájemnou podporou silnější a jistější. Ne nadarmo jeden ve druhém našli svou spřízněnou duši.

To bude dlouhé čekání…

Vydržíš to?

Kvůli tobě určitě.

Několik vteřin se mu jen dívala do očí a pak se přimkla k jeho rtům. Políbila ho tak něžně jako už dlouho ne a odtáhla se.

„Draco…“

„Já vím,“ přerušil ji dřív, než stačila říct cokoli dalšího. „Cítím to stejně.“

Ten strach z ní samozřejmě úplně nezmizel, cítil ho i v sobě, ale byla mnohem klidnější a uvolněnější. Přece jenom už léta žili v neustálém nebezpečí. Při jejich způsobu života a při tom, kým byli, se na ně nějaká katastrofa mohla snést v každé denní i noční hodině.

Hodně riskovali a museli se s hrozbou nad svými hlavami naučit žít. Ale tady se s tím srovnávalo mnohem hůř, než když byli pryč. A taky se jim problémy množily pod rukama. Nebyl žádný div, že to Angele tak pocuchalo nervy.

Ale věděl, že teď už je dobře. Pro tuhle chvíli oba odložili starosti z budoucnosti bokem a jako už tolikrát předtím se soustředili na přítomnost.

Na okraji svého zorného pole zachytil pohyb odbarvených vlasů a zaměřil se za Angelu.

„Už jde,“ oznámil tiše.

Odtáhla se od něj a otočila se čelem ke dvěma upírkám, které k nim kráčel, jedna měla na obličeji pitomější úšklebek než druhá.

„To jsou k nám hosti,“ ozvala se jako první Atheris a zůstala stát před dveřmi své zamčené kanceláře.

„Potřebujeme mluvit s Marcusem, víš kde je?“ zeptala se zpříma Angela.

„Už na vás drahnou dobu čekají, Feles,“ oznámila jí povýšeně blondýnka.

„Kdo oni?“ zamračila se.

„Asi všichni Vznešení, ty naivko,“ zkřivila rty Atheris.

Nemělo smysl na to reagovat a přesně to Angela udělala. Jen se na ni vyzývavě dívala.

„Marcus se Serpensem a Lupusem,“ vypadlo z té barbíny konečně. „Jsou v čekatelně před síní Rady.“

„Že děkuju za ochotu,“ zahučela.

„Že je zač,“ prskly zpátky rudé rtíky.

Atheris se pustila do odemykání a k Dracovi se přitočila Vulpes.

„Ahoj, Draco,“ pronesla zastřeně a doplnila to jedním ze svých rádoby svůdných úsměvů.

Angelu okatě přehlížela.

„No, nazdar…“ reagoval na pozdrav Draco´ nadšeně´.

„Dlouho jsme se neviděli,“ nedala se červenovlasá odradit.

A díky Merlinovi za to, pomyslel si a Angela měla co dělat, aby nevyprskla smíchem.

„Jo,“ zabručel nahlas.

„Tahle tvoje změna je příjemná… Jako upír jsi ještě působivější. Mohli bychom někdy zajít posedět, co ty na to?“ zamrkala.

„Strašlivě mě to mrzí, ale to nepůjde,“ pronesl tak přehnaně omluvně, že to znělo jako by mluvil s pětiletým dítětem.

„Proč by nešlo?“ nechápala.

Atheris si jen pro sebe přetočila oči v sloup a zapadla do kanclu.

„Pak už by si s tebou nikdo nechtěl vyjít,“ vysvětloval trpělivě Draco.

Angela vší silou udržovala kamenný obličej. Vulpes byla zjevně zmatená.

„Co tím myslíš?“

„Moje partnerka by ti pak totiž následně upravila fasádu způsobem, kterého by ses určitě děsila i ty sama. To bych ti skutečně nepřál, Claire.“

Civěla na něj s otevřenými ústy.

„Jdeme?“ otočil se k Angele a sám vykročil jako první.

Ona po Nottové jen hodila přezíravým pohledem a rychle ho dohnala.

„Ještě jsem neslyšela, aby někdo takhle nádherně odmítl svádění sličné upírky.“

„Tím jako myslíš tu rajčatovou nádheru?“ pozvedl obočí. „Jediná sličná upírka široko daleko jsi pro mě ty.“

Angela se krátce rozesmála: „Taková poklona na mou adresu, ještě se začnu červenat.“

A nejkrásnější jsi, když se směješ, konstatoval Draco už jen v myšlenkách.

Bez odpovědi se natáhla a chytila ho za ruku.

*

„Kdyby tam Falco nezůstal, měli bychom s Aterem dost velký problém, ale jemu se podařilo odvést jeho pozornost a mezitím jsme utekli,“ zakončoval popis všeho, co se odehrávalo u Oblouku, Lupus.

„Řekl bych, že se nám ještě hodně vyplatí to, že jsme ho nezabili,“ konstatoval Serpens s úšklebkem.

„Jak jste se odtamtud dostali?“ zeptal se Marcus, aniž reagoval na jeho popichovačnou poznámku, kterou mířil na neochotu Rady nechat Malfoye projít Přijímacím rituálem.

„Feles pro nás poslala Corvus,“ odpověděl Lupus.

„Corvus? Co jste jí řekli?“

„Skoro nic, přesně dle vašeho rozkazu,“ ucedil blondýn rozvalující se v křesle. „Jen že jsme se znovu střetli s Bratrstvem krve.“

„Kdy s tím konečně přestanete dělat tyhle tajnosti?“ brblal Lupus. „Vždyť už i v kouzelnických novinách prý vyšla nějaká zpráva Ministerstva.“

„Ještě dnes vydáme oficiální prohlášení,“ konstatoval Vznešený.

„Aha, a co v něm asi tak bude?“

„To, co uznáme za vhodné, Lupusi,“ dostalo se mu studené reakce. „A ta tvoje drzost už přesahuje jisté meze, uvědom si to laskavě.“

„Já myslím, že si mnohem palčivěji uvědomuje úplně jiné skutečnosti. Stejně jako já. Čekal jsem, že se Rada Vznešených a jistě velmi moudrých vůdců zachová k celé situaci s Bratrstvem a otevřením Oblouku poněkud zodpovědněji a nebudou strkat hlavu do písku,“ odtušil chladně.

„Výjimečně s tebou musím souhlasit,“ přidal se Lupus.

„Serpens! Lupus! Tamer nae!“ hlas Vznešeného zaduněl celou místností a následné ticho by se dalo krájet. Tři upíři se měřili tvrdými pohledy.

Na dveře se krátce potom ozvalo zaklepání a váhavě se otevřely. Serpens se ohlédl a bylo mu jasné, že ti dva ten ostrý hlas slyšeli a moc se jim dovnitř nechtělo.

„No, jen pojďte,“ vyzval se panovačně Marcus. „Už jsem si začínal dělat starosti, že pro vás budu muset poslat.“

Feles vkročila do místnosti jako první, sokolík ji hned následoval a zavřel za sebou.

„Co mi k té povedené akci povíte vy?“ obul se do nich Marcus okamžitě.

Falco dával svým výrazem jasně najevo, že se mu takový tón nezamlouvá, ale slova se naštěstí chopila Feles. Stručně vysvětlila, jak se celá patálie s tím debilním Obloukem seběhla z jejich pohledu.

„Takže všichni ti čarodějové, kteří byli s vámi, vědí, co znamená otevření Brány a kam vede,“ konstatoval Marcus kysele, když skončila.

„Ano, přímo se jich to týkalo, nemělo smysl před nimi tajit, pro co vlastně riskují život,“ reagovala neméně nevraživě.

„Skvělé, prostě skvělé. Doufám, že jsi měla alespoň tolik rozumu a o Lamideovi jsi mlčela.“

„Zatím ano,“ potvrdila ponuře Feles.

Za takovou odpověď ji Vznešený nemrtvý obdaroval velmi ošklivým pohledem.

„Už vás mám právě tak dost, moji drazí… Sice chápu vaše rozčilení nad současnou situací, ale to vám nedává žádné právo soudit rozhodnutí Rady. Vy budete poslouchat. Všichni. Máme dost problémů na to, abych se tu s vámi ještě dohadoval jako s pětiletými upírčaty. Stále nevíme, kdo může spolupracovat s Aterem, i když se nám okruh podezřelých podařilo zúžit. Přestaňte to všechno ještě ztěžovat. Jasné?“

Všichni přikývli, samozřejmě až na Malfoye, který se tvářil stále stejně.

„Konečně rozumná řeč, Marcusi,“ neodpustil si Serpens. „Kdybyste s námi pořád mluvil takhle na rovinu, ušetřilo by to spoustu neshod.“

„Když jsme si to teď vyjasnili, předpokládám, že přestanete s tímhle protivným přístupem.“

„Samozřejmě,“ přitakal za všechny klidně Serpens.

„Výborně.“

„Je tu ještě jedna věc, kterou vám musím říct,“ nadechla se Feles.

„O co jde?“ zabodl do ní pohled Vznešený.

„Už dvakrát jsem měla jistou vidinu,“ začala zvolna.

Serpens okamžitě zbystřil. Takže z ní nejspíš konečně vypadne, co ji už nějakou dobu žere.

„Je to vůbec poprvé, co se některá z nich opakovala. Podle toho, co jsem viděla, je ten démon, který posedl Billa Weasleyho pouze první z mnoha. Bude jich mnohem víc a nebudou posedat jen čaroděje, ale i lidi a upíry.“

„Co jsi přesně viděla?“ zamračil se.

Neznatelně zaváhala, jak se odhodlávala k dalším slovům a on postřehl, že Malfoy nenápadně propletl svoje prsty s jejími.

„Boj. Nebo spíš válku. Proti démonům. Ale jen útržky a celé to bylo dost zmatené…“

„Válku?“ protáhl nevěřícně Marcus. „Jak je to možné? Nemůže přece dojít na střet tak brzy.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Vypadá to, že jsem viděla přibližně rok a půl dopředu.“

„Viděla jsi i Lamidea?“ ptal se rychle dál.

Trochu se zarazila.

„Ne… Myslím, že ne, ale těžko říct, jestli bych ho poznala. Vy snad víte, jak vypadá?“

„Pamatuje si ho pouze Třináctý, ale pochybuji, že by mu zůstala stejná podoba. Ještě něco důležitého?“

Ztěžka polkla.

„Hodně mrtvých,“ hlesla pak tiše. „Nedá se to dost dobře popsat.“

„Dobrá, kdybys viděla cokoli dalšího, okamžitě přijď,“ Marcus zjevně někam spěchal, ale ještě se zarazil a zůstal hledět na její krk.

Serpens zpozorněl a pak si to uvědomil také. Na odhalené části jejího hrdla nebyla žádná ozdoba. Feles neměla na krku medailon, který jí před několika týdny znovu dali.

„Kde máš Amulet, Feles?“ otázal se Marcus podezřívavě.

Serpense vůbec nepřekvapilo, když místo ní odpověděl Malfoy.

„Zničil jsem ho,“ oznámil s takovým klidem, jako by hlásil předpověď počasí.

„Prosím?“ zasípal s naprostou nevírou Marcus.

Lupus rovněž jenom zíral, on sám se pro všechny případy zvolna postavil na nohy. Feles stála napjatá jako struna a upřeně pozorovala Vznešeného před sebou.

„Slyšel jste dobře,“ potvrdil své předchozí prohlášení suše a Serpens měl dojem, že naprosto ignoruje smrtelné nebezpečí, které se před ním zhmotňuje v podobě velmi navztekaného Vznešeného. „Chtěli jste, aby ho Angela nosila, než zjistí co nejvíc o Bratrstvu. Stalo se. Takže žádný krám už na krku nosit nemusí.“

„Uvědomuješ si vůbec, jak vzácnou a starou relikvii jsi zničil?“ zasyčel Marcus a tyčil se před nimi jako bůh pomsty.

„Stará ta věc asi byla dost,“ uznal Malfoy naoko ledabyle, ale viděl, jak zaujal obranný postoj. „Pod mojí botou toho moc nevydržela.“

A Marcus po něm vyjel. Všichni to čekali. Sokolík od něj napůl couvl, napůl ho odstrčila Feles a postavila se před něj. Serpens byl v okamžiku u Vznešeného a chytil ho za paži. Jeho natažená ruka se zastavila jen centimetr před Malfoyovým hrdlem. Lupus zůstal stát na svém místě a celou scénu sledoval přivřenýma očima.

Až ve chvíli, kdy všichni znehybněli, si Serpens všiml, že Feles zachytila Vznešeného za zápěstí. Ovšem neměla by šanci Marcuse zastavit, pokud by se do toho nevložil on a ona to dobře věděla.

Nehybné ticho trvalo asi pět vteřin, během kterých Malfoyovy ocelově šedé oči statečně opětovaly pohled nazuřeného upíra.

„V něčem má pravdu, Ynemeren,“ ozval se jako první smířlivě Serpens. „Zjistili jsme toho dost a taky víme, že nucené vidiny jsou u Feles stejně k ničemu. Lepší bude vzít to přirozenou cestou.“

„Navíc nemáme nikoho jiného, komu bychom ten amulet mohli navléct na krk,“ přidal se překvapivě i Lupus. „V tom případě by nám stejně k ničemu nebyl.“

Marcus svou ruku pomalu stáhl, Feles i on se ho okamžitě přestali dotýkat, ale zůstali ve střehu.

„Už nikdy mi takhle neodporuj, Falco. Nikdy,“ procedil mezi zuby ledově.

Malfoy díky všem upírským bohům mlčel.

„Za čtvrt hodiny vás chci všechny vidět na shromáždění!“

S tím Marcus odplachtil poněkud hlasitěji, než u něj bylo obvyklé a dveře se za ním prudce zabouchly. Feles se s úlevným výdechem opřela o zeď.

„Jsi idiot, sokolíku,“ zavrčel Serpens. „Nedráždi hada bosou nohou. A už vůbec ne hada v podobně nevrlého Vznešeného.“

Čekal nějakou uštěpačnou odpověď, ale dočkal se pouze velice podezřelého mlčení. Přeletěl je znovu oba pohledem.

„Jak to bylo s tím medailonem? Co se stalo, žes měl najednou nutkání rozdupat ho na kousky?“

Malfoy ani tentokrát neodpověděl, jen mu opětoval upřený pohled.

„Ty vidiny mi nedělaly moc dobře,“ ozvala se tiše Feles. „Jednou jsem kvůli nim spadla ze schodů.“

„Aha,“ protáhl chápavě. To vysvětlovalo téměř vše.

Znovu ho stejně jako předtím na jazyku svrběla otázka, koho viděla zemřít, ale tentokrát to nutkání spolkl. Ovšem Lupus neodolal.

„Kdo v té tvojí vidině zemřel, Feles?“

Semkla rty k sobě a nereagovala.

„Nech mě hádat,“ pokračoval tedy Lupus. „On,“ kývl hlavou k Malfoyovi a vlastně to ani nebyla otázka.

Nemusela ani odpovídat. V tom, jak zaťala ruce v pěst a ve výrazu jejích očí bylo poznat, že se Lupus strefil do černého. Proto předtím reagovala tak emotivně, když si dělal srandu ze sokolíkova případného pohřbu.

„Ještě je přece dost času tu vidinu ovlivnit,“ nadhodil vážně.

Nešťastně se na něj podívala a on její výraz pochopil. Snažila se tomu věřit, ale i tak měla strach. A zase na místnost padlo to hnusné ticho plné deprese. Skoro se otřásl. Od jisté doby takovou atmosféru přímo nesnášel.

„Každopádně je zajímavý, že ani hrozba smrti ti neubírá nic na humoru, sokolíku,“ zahleděl se znovu na Malfoye, který mu konečně úšklebek opětoval.

„Není to poprvé, co si na mě brousí kosu zubatá…“

Feles se jeho poznámka zjevně moc nezamlouvala, ale mlčela a on se na ni nedíval.

„To se ani nedivím při téhle tvojí povaze. Před chvílí jsem opravdu váhal, jestli se mám přiklonit k tomu, že máš tolik odvahy nebo absolutně žádný pud sebezáchovy.“

„A k jakému závěru jsi došel?“

„Že jsi cvok,“ odtušil.

„To jsme trochu úplně každý, Serpensi.“

„Na tom něco bude.“

„Konec srandy, vy dva,“ zavelel Lupus. „Být vámi tak se seberu a odkráčím přímo na shromaždiště. Nechcete snad Marcuse ještě víc naštvat.“

A jako první zamířil k východu, kde se ještě zastavil s rukou na klice.

„Jo, a budu o tom samozřejmě mlčet, Feles. Nechci být za drbnu,“ dodal a v okamžení zmizel na chodbě.

Serpens sám v tu chvíli nevěděl, proč to dělá, ale přistoupil k hnědovlásce a položil jí ruku na útlé rameno. Udiveně vzhlédla. Cítil na sobě i Malfoyův upřený pohled.

„Na povzbuzující kecy moc nejsem, ale… Drž se,“ pronesl tiše.

Nepřekvapil jenom ji, ale i sebe.

„Serpensi…“ vydechla.

„Asi už stárnu,“ zašklebil se a svou ruku zase stáhl. „A díky za včerejší vyslání záchranného týmu. Už jsem myslel, že nás tam necháš utopit jako krysy.“

„Mám dojem, že zbavit se tě rozhodně nebude tak jednoduché,“ prohlásil sokolík.

„Pro jednou tě tvůj dojem neklame. Jdu napřed, děti, ale moc se tu nezdržujte, je čas na vzdání úcty našim modlám,“ a rychle odkráčel za Lupusem.

Začínám měknout, to mi tak ještě chybělo, vrčel cestou sám po sobě.

Chtě nechtě musel uznat, že si ty dva připustil příliš k tělu.

 

„Proč jsi ho tak provokoval?“ zeptala se sklesle.

„Nemohl jsem si pomoct,“ odvětil omluvně. „Panák jeden nafoukaný…“

„Je to Vznešený, Draco.“

„To ho nedělá o nic lepším, než jsme my.“

„Já vím, ale přesto se k němu musíme chovat s úctou. Je to přesně jak říkal, nepotřebujeme další potíže ještě mezi sebou.“

„Máš pravdu,“ uznal neochotně. „Budu se snažit v jeho přítomnosti ovládat.“

„A taky v přítomnosti všech ostatních členů Rady,“ dožadovala se.

„Je to nutné?“

„Po tom, cos předvedl dneska, tak ano,“ trvala na svém.

„No, dobře,“ podvolil se. „Slibuju.“

„Fajn…“

Pořád se na něj dívala, jako by ještě na něco čekala.

„Angie?“ pozvedl tázavě obočí.

„To nic… Měli bychom jít.“

*

Margaret se pomalu zmocňovala nervozita. Dalo se předpokládat, že po dnešním shromáždění se na její hlavu snese vlna nevole a kritiky. Snažila se na to být připravená, ale když viděla obrovskou jeskynní dvoranu přecpanou upíry od čistokrevných aristokratů, až po nedávno proměněné nováčky, věděla, že její argumenty na tohle nejspíš nebudou stačit. Její jedinou skutečnou oporou bude samotná Rada, jejíž konečné rozhodnutí musejí všichni akceptovat.

Stála s rukama založenýma blízko vyvýšeného prostranství, na kterém se měli všichni Vznešení v nejbližších minutách objevit, a sledovala vzrušený hovor kolem. Mnozí se dohadovali, že Rada tohle nečekané shromáždění svolala určitě kvůli Bratrstvu krve. Ještě ovšem netušili, že je to pouze jeden ze dvou důvodů…

Náhle ji někdo zezadu vzal kolem pasu a přitáhl k sobě. A to si mohla dovolit pouze jediná osoba.

„Proč ten zachmuřený výraz?“ nadhodil Serpens se rty těsně u jejího ucha.

„Ale nic…“ odvětila tiše.

Zakázali jí o tom s kýmkoliv mluvit až do chvíle, kdy to všem oznámí oficiálně. Takže to celou dobu zařizovala úplně sama a dokonce ani Serpens nic netušil o tom, s jakou novinkou se na ně Rada vytasí.

„Lhářko…“ zabručel.

„Však se to za chvíli dozvíš,“ reagovala s povzdechem.

Otočil si ji k sobě a tázavě se na ni zadíval.

„Dočkej času,“ odbyla ho.

„Tak se mi zdá, že tohle shromáždění bude ještě zajímavější, než jsem si původně myslel.“

„To se můžeš vsadit.“

Přimhouřil oči.

„Dnešní noc mám jinak naprosto volnou,“ ztišil hlas.

„Skutečně?“ pozvedla udiveně obočí. „Nikam se neženeš? Nejdeš nikoho zachraňovat, ani se s nikým rvát, případně někomu z Bratrstva rozervat krk?“

„Ne,“ potvrdil pevně a sjel rukou po jejím boku.

„Hmm, a co já s tím?“

„No, co kdybychom někde v obchoďáku koupili láhev dobrého vína a zašili se s ním do tvého bytu?“

„Velmi lákavá nabídka.“

„Taky si myslím.“

„Ale dneska na to nejspíš nebudu mít čas já, drahý,“ zchladila jeho úsměv.

„Jak to?“ mračil se Serpens.

„Už jsem říkala, že se to dozvíš.“

Otráveně se od ní odtáhl a jednu ruku nechal kolem jejího pasu.

„Nebuď nabručený,“ dloubla ho jemně do žeber.

Jen cosi nesrozumitelného zamumlal a vzápětí si všimla, že se jeho pohled zaměřil někam na druhou stranu dvorany. Otočila se a vysledovala směr, kterým se díval. Jedním z mnoha vchodů vešli na shromaždiště Angela s Dracem Malfoyem v závěsu. Necpali se do hlučícího davu, zůstali stát ve tmavém stínu u zdi. Chvíli je zamyšleně pozorovala, než se obrátila zpátky k Serpensovi. Zjistila, že z nich vůbec nespouští oči.

„Co se děje? Proč je tak hypnotizuješ?“

„Ale nic,“ oplatil jí škodolibě její vlastní odpověď a obrátil svou pozornost k vyvýšeným sedadlům, na které se začali naprosto tiše usazovat jednotliví Vznešení zahalení do svých černých plášťů s kápí.

Jakmile je postřehli upíři v prvních řadách a začali si klekat, v několika vteřinách zmlkla a klečela celá dvorana. Hrobové ticho porušil po několika vteřinách mocný hlas, který přiměl téměř všechny upíry mladší než padesát let ještě více sklonit hlavy.

„Etretin ikom ilianes…“

„Ikyrde, Ynemeren,“ zadunělo jeskyní v jeden ráz z tisíce hrdel.

Na to se všichni začali znovu stavět na nohy a narovnávat. Před dvěma řadami sedících Vznešených stál jediný z nich a zpod kápě mu splývaly po černé látce zářivě bílé vlasy – Třináctý.

Jeho úvodní řeč Margaret skoro neposlouchala, soustředila se jen na to, co bude muset říct ona sama. Připomínal něco z historie a nabádal k soudržnosti. Naštěstí netrvalo dlouho, než se dostal k věci.

„Svolali jsme vás dnes ze dvou závažných důvodů. A já vás nyní žádám, abyste všechno, co se dnes dozvíte, předávali dál. Svým rodinám, přátelům a dalším naší rasy, kteří tu nejsou.“

Několik upírů znovu sklonilo hlavy na znamení poslušnosti. Třináctý se obrátil a odkráčel ke svému místu.

„Máš slovo, Marcusi,“ pokynul jinému Vznešenému a sám se usadil.

Marcus si stáhl z hlavy kápi předtím, než začal mluvit.

„Všichni, kdo tu stojíte, jistě době víte, že naším momentálním nejpalčivějším problémem je Bratrstvo krve. Mnohých z vás se jejich řádění již dotklo i osobně.“

Celým prostorem po jeho slovech proběhla vlna podrážděného vrčení a sbírky upírských nadávek. Marcus počkal, až shromáždění znovu ztichlo.

„Víme, že Bratrstvo vede Causus Ater, bývalý člen naší Rady.“

Následovalo vzteklé syčení a zástup upírů se náhle tvářil tak hrozivě, že vidět to nějaká slabší povaha, s ječením se uteče schovat do Albaranu.

„V několika uplynulých měsících se snažil o jedinou věc. Najít a otevřít Oblouk smrti. Někteří z vás si jistě pamatují z vyprávění našich předků, co tenhle Oblouk znamená. Pro vás ostatní – je to brána do světa démonů. Jeden ze dvou magických artefaktů, které vytvořili před mnoha generacemi čarodějové, a který už jednou otevřený byl. Pro všechny rasy to byla Doba temna. Tehdy jsme málem vyhynuli… A i přes veškerou naši snahu v tom Aterovi zabránit, se mu to podařilo. Brána je znovu otevřená a do tohoto světa začali pronikat démoni.“

Nevěřícné ticho, které nastalo po jeho slovech, nikdo nepřerušoval. Všichni viseli na Marcusových dalších slovech.

„Proti posednutí démony jsme bezmocní. Ale nebudeme jenom čekat a sedět se založenýma rukama. Zastavíme Atera i tohle jeho šílenství. Už jsme sestavili zvláštní tým, který se tím bude zabývat. Vy všichni ostatní můžete být kdykoli povoláni do boje. Buďte připraveni chránit své blízké.“

Margaret na tom něco nesedělo. Proč by Ater tu bránu takhle lehkomyslně otvíral? To mu šlo jen o zamoření démony? Ne, něco v tom Marcusově vysvětlení chybělo. A když se krátce podívala Serpensovi do tváře, jeho výraz ji v tom jen ujistil.

„A s tím souvisí i naše druhé oznámení,“ pokračoval Vznešený.

A je to tady, pomyslela si.

„Čarodějové už před stovkami let dokázali, že se umějí démonům bránit. My proti nim bohužel nemáme šanci, pokud nás něco nechrání. Rozhodli jsme se podle toho zařídit a dát do bezpečí minimálně naše děti, které mají kouzelnické vlohy. V čistokrevných rodinách jsou tyto schopnosti mizivé, ale mezi poloupíry a proměněnými evidujeme dost velké množství kouzlících. A ti všichni budou mít možnost umístit na začátku září své děti do Bradavické školy čar a kouzel.“

Jestliže byli předtím někteří překvapení, teď doslova zírali s otevřenými ústy.

„Trvalo nám dva roky, než se podařilo s Kouzelnickou Radou a jejich předsedou dohodnout podmínky, za kterých bude naše příští generace studovat na škole. Budou se tam učit všemu, co můžou v dalším životě potřebovat. A budou tam chráněni. Bradavické pozemky chrání mocná zaklínadla, které podle našich informací démoni nikdy nepřekonali.“

Uslyšela vedle sebe tichý smích.

„Čemu se jako směješ?“ ohlédla se na Serpense zamračeně.

„Naši upírci ve stejné budově jako ta lidská škvrňata? Vždyť je to úplný nesmysl,“ potřásal nevěřícně hlavou.

„Já jsem ta, kdo ten nesmysl vymyslel,“ odtušila prkenně.

Serpensovi spadla brada a ona s nehybným výrazem obrátila svou pozornost zpátky ke Vznešenému.

„Je to samozřejmě vaše dobrovolná volba. Nikoho k tomu nebudeme nutit. Kdokoli bude chtít své dítě ke studiu přihlásit, kontaktuje Corvus neboli Margaret Shiernovou, která už několik let v Bradavicích učí Obranu proti černé magii. Mohla bys vystoupit sem ke mně, Corvus?“

Nejen Serpens ji při chůzi vyprovázel udiveným pohledem. Vyšla nahoru k Marcusovi, poděkovala mu pokývnutím hlavy a obrátila se ke shromážděnému davu. Snažila se přitom nevnímat to množství nevěřícných a pohrdavých očí, které se na ni upíraly.

„Chápu, že jste k tomuto návrhu skeptičtí, ale nejprve mne prosím vyslechněte,“ začala vážně. „Společně s ředitelkou Bradavické školy na této dohodě pracujeme už velmi dlouho. Doposud se do Bradavic přijímali pouze studenti z kouzelnických nebo mudlovských rodin, u kterých se projevilo magické nadání. Ovšem sami víte, že i mezi námi je čím dál víc dětí, jež jsou schopny kouzla používat. A jako takové mají stejné právo na vzdělání jako kterýkoli člen čarodějnické společnosti. Zatím to u nás funguje tak, že nadané dítě učí rodiče případně jiný příbuzný a jednotlivé rodiny si pomáhají mezi sebou, ale výsledek se ani zdaleka nepřibližuje tomu, na jaké úrovni jsou po sedmi letech absolventi Bradavic.“

Kupodivu nikdo nic nenamítal. Všichni mlčeli a poslouchali.

„Samozřejmě, že naše děti budou mít ve škole jiný režim než ostatní. Výuka bude probíhat odpoledne a večer, a zatím je v plánu jediná třída. Podle zájmu se mohou rozdělit i do ročníků, a pokud bude všechno probíhat dobře, budou mít nejspíše i společné hodiny s normálními čaroději. A co se týče stravování, což je to, co vás určitě zajímá nejvíc… Pro každé dítě budou nachystány dávky krve dle potřeby a každé může odejít jednu noc v měsíci domů. Po konzultaci s Marcusem jsme se shodli, že by to mělo stačit.“

Malí upíři nepotřebovali pít tolik krve jako dospělí. Proto to taky mohli takhle zařídit. Těžko případným budoucím studentům mohli každý večer předhazovat nevinnou oběť k večeři. Z toho by byl pěkný poprask.

„Na škole bude samozřejmě přísně zakázána konzumace jiné krve, a pokud bude někdo potřebovat odejít dříve, přijde hned za mnou a zařídíme to. Osobně budu na vše dohlížet. Na jakékoli další otázky vám ráda odpovím, když přijdete svého potomka zapsat. Budu tu dnes až do rána.“

Halou už se tou dobou neslo vzrušené mumlání.

„Předpokládám, že je všem jasné, proč jsme se k takovému kroku rozhodli,“ ozval se zase Marcus. „Pokud se chceme ubránit démonům, které Ater vypustil z Brány, musíme pro to něco udělat. A tohle je rozhodně velmi důležitý krok. Ať už si o tom myslíte cokoli, naše děti jsou teď naše naděje.“

Jinak řečeno – nechtějí se spoléhat na pomoc čarodějů jako kdysi, pomyslela si Margaret. Nikdy by s tímhle nesouhlasili, kdyby Ater nenašel ten Oblouk. To už je mi víc než jasné.

„Ještě bych chtěla podotknout, že věková hranice pro možný nástup je dvanáct až dvacet let podle lidského počítání,“ dodala hlasitě.

Kohokoli mladšího jí totiž zatrhla Rada a nikoho staršího tam zase nechtěla ona. Mladé upíry v tomhle věku bylo velmi těžké kontrolovat.

„Opakuji, že je to pouze dobrovolné,“ rozhlédl se po nejbližších řadách Marcus. „Ale důrazně bych vám doporučoval, abyste svým dětem dali šanci naučit se bránit. My jsme takovou možnost neměli…“

To už bylo na shromaždišti znovu hrobové ticho.

„Corvus vám bude k dispozici dnes a pak ještě po další tři noci ve společenské hale na tomto patře. Rozmýšlejte dobře. Děkuji, Corvus,“ oslovil už jen ji.

Přikývla a rychlým krokem opustila místo po jeho boku.

„Mitruomes inedrahore!“

„Ikyrde, Ynemeren,“ zadunělo sborově stejně jako na začátku.

Rada Vznešených jeden po druhém vstávala a opouštěla bočním vchodem halu. Až po jejich odchodu se začali rozcházet i ostatní nemrtví.

Margaret se docela ulevilo, že to má za sebou. Serpens stál se založenýma rukama na hrudi a čekal, až k němu dojde.

„Mohla ses alespoň zmínit,“ ozval se vyčítavě.

„Nemohla,“ usmála se na něj omluvně. „Nejsi jediný, komu Rada pořád něco zakazuje, zlato.“

„To tady fakt budeš čtyři noci vysedávat a čekat, jestli někdo bude dost cáklý na to, aby svoje drahé dítko poslal mezi ty hyeny?“

Mluvil dost hlasitě a někteří z upírů na odchodu se po něm podívali.

„Jaké hyeny?“ zamračila se Margaret.

„Ti malí šikanisti je nenechají na pokoji. Už ty kouzelnické spratky vidím, jak budou z nových spolužáků nadšení. A oni si to nenechají líbit. Budou z toho jen problémy.“

„Zjevně se ti ten nápad moc nelíbí,“ pronesla tiše.

„A řekl bych, že nebudu jediný. Teď sis teda zadělala na popularitu,“ odtušil ironicky.

„Tak snad je ti jasné, že o nic takového mi nešlo!“

„Je to prostě špatný nápad,“ brblal dál.

„Ptala jsem se tě snad na názor?!“ zasyčela. „Ty tam svoje dítě posílat nebudeš, tak co se staráš!“

Jakmile to z ní vyletělo, zděšeně si zakryla ústa dlaní. Jeho reakce ji naštvala a přestala přemýšlet nad tím, co říká. Tohle neměla. Serpensova tvář zkameněla. A v očích mu viděla, že ho její slova sakra zabolela.

„Promiň,“ vydechla nešťastně.

Mlčel.

„Serpensi…“

„To je v pořádku,“ reagoval tichým a dutým hlasem. „Naštvala ses právem.“

Musela ocenit jeho snahu, ale i tak jí bylo jasné, že tuhle výčitku jí hned tak neodpustí.

***

 

Ve vlhké tmě se míhala spousta pochodní, které postupně vytvářely jasně osvětlený kruh kolem kamenného oblouku. U něj stály dvě postavy s hůlkami v rukou a rozmáchle s nimi mávali.

Démon s tváří Billa Weasleyho pozoroval pošetilé počínání upírů, sedíc na skalním výčnělku vysoko nad nimi. Nikdo další z jeho kolegů otevřenou Bránou už delší dobu neprošel. První linie se postupně roztahovala po téhle mokré zemi.

Bratrstvo krve podle všeho chtělo Oblouk přesunout jinam a zatím se jim moc nedařilo. A to, že někteří měli z pohybující se temnoty v něm zjevný strach, jim taky zrovna nepomáhalo.

Sám pro sebe se ušklíbl. Za těch pár stovek let se na Zemi očividně nic moc nezměnilo. Rád by se o tom víc přesvědčil, ale zatím musel zůstat. Byl Strážcem Brány v jejich světě a ta povinnost mu zůstala i tady.

No nic, počká, dokud s tím nepohnou a až si bude jistý, kde s Bránou zůstanou, půjde se konečně trochu pobavit…

Táhni z mojí hlavy!

Otráveně převrátil oči v sloup. Jeho nedobrovolný hostitel se opět probudil. Z počátku to bylo jednoduché a vypadalo to, že jeho vědomí úplně rozdrtí, ale Weasley se udržel a neustále ho otravoval. Byl jako hlasitě bzučící moucha někde mezi ušima.

Pořád doufáš, že ti to k něčemu bude, Williame?

Je mi úplně jedno z jaké pekelné díry jsi přitáhl, tohle je moje tělo a ty mi ho vrátíš zpátky!

Kdybys nebyl tak směšně naivní, obdivoval bych tvou sebedůvěru. Jen se neboj, dlouho už se nudit nebudeš.

Co tím chceš říct, ty šmejde?

Ignoroval jeho další urážku.

Jen to, že jakmile skončí tady ti šaškové dole, tak se půjdeme oba hezky pobavit. Zatím váhám nad tím, jestli se stavíme nejprve za tvojí milou ženuškou nebo v Doupěti. Čemu bys dal přednost ty, Williame?

Ticho.

Mě osobně tedy víc láká tvoje těhotná manželka. I když ta malá rusovláska byla fakt rozkošná.

Mojí rodině nezkřivíš ani vlas na hlavě!

Už jsem si říkal, že jsi ztratil řeč… sám pro sebe se tiše zasmál. Dost se na to těším. A ty se budeš dívat, jak je zabíjím, hezky jednoho po druhém…

Pravá ruka se mu zničehonic sevřela v pěst a začala se třást. Udiveně se na ni zadíval.

Rozčiluješ se krásně, to musím uznat, ale stejně ti to nepomůže, zavrčel na něj. Ani tvojí rodině.

585 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Poslední naděje

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář