I’m caught inside the memories
The promises are yesterdays
And I belong to you
I just can’t walk away
‚cause after loving you
I can never be the same
RED “Never Be The Same”
Harry s Jamesem v náruči a Ginny běželi ke vchodu honosného sídla v neplánovaném závodu, kdo se dostane jako první z nepříjemného lijáku pod střechu. Pobavená Daria je následovala volným krokem s deštníkem nad hlavou a taškou, ze které lákavě vonělo čerstvé pečivo. Jako první se dveří dotkla Ginny a vítězně mrkla na zadýchaného Harryho, kterého James právě jako poražený nespokojeně tahal za vlasy.
Nezůstali u Lupinových ani na snídani, přestože je Nymfadora zvala, a raději se co nejdříve poroučeli pryč. V jisté pekárně pak narazili na Dariu, kam přišli ze stejného důvodu jako ona, totiž pro něco k jídlu a nedala si vymluvit, že půjde do sídla Malfoyů s nimi. Chtěla vědět, co přesně se předešlou noc stalo a to mohli probrat jen v soukromí a klidu. Byla sice v noci na Ústředí, ale nikdo z bystrozorů nebyl natolik sdílný, aby si našel čas jí vysvětlit, co se u Brány vlastně dělo. Nemluvě o tom, že si dělala starosti o Angelu a chtěla vědět, jestli už se objevil Draco.
Když se všichni s úlevou schovali před nepříjemným ranním počasím, Ginny s Dariou zmizely v kuchyni, aby vybalily nakoupené zásoby a nachystaly snídani, zatímco Harry zamířil po schodišti nahoru, jelikož James stačil ještě na dvorku u Lupinových spadnout do trávy a byl celý mokrý a špinavý. A teď se dožadoval uvolnění z otcova sevření.
„Dolů! Dolů!“ opakoval vytrvale, až ho Harry s povzdechem na vrcholu schodiště postavil na zem.
„Harry!“ ozvalo zdola. To Ginny vykukovala z kuchyně. „Dáš si i kávu?“
„Určitě. Černou, děkuju,“ přitakal a obrátil se znovu k synovi, který už spokojeně ťapal chodbou na opačnou stranu, než byly jejich pokoje.
Harry zakroutil hlavou: „Jestli vyrušíš tetu Angelu, tak se na tebe sice zlobit nebude, ale jeho lordstvo Já-jsem-tu-pánem, který už se doufám vrátil, určitě, takže být tebou, rozmyslím si to, Jamesi.“
Synkovi ovšem jeho přísný tón nevadil a ještě zrychlil. Harry si povzdychl a zvolna vykročil za ním. Přidal do kroku až ve chvíli, kdy si všiml, že u ložnice v ohybu chodby jsou otevřené dveře. Vždycky je zavírali…
To už byl James u nich a zastavil se u veřejí. Chvíli tam postával, než se kymácivě otočil a přiběhl zpátky k němu. Prudce objal otce kolem nohou. Z ložnice Angely a Draca se neozýval jediný zvuk, až na šumění deště, které bylo poněkud hlasitější, než by jeden přes zavřená okna čekal. Harryho špatné tušení vzrostlo. Popadl Jamese a spěšně ho odnesl zpátky ke schodišti.
„Ginny!!“
Jeho hlas zněl napjatěji, než si sám uvědomoval, jelikož se skoro okamžitě objevila v hale a brala k nim schody po dvou.
„Co je?“
Daria už taky vyhlédla z kuchyně.
„Nevím. Ale Jamese něco vyděsilo. Vezmi ho, prosím tě,“ podal jí chlapce, který se Ginny pevně chytil kolem krku a schoval tvář do jejích vlasů. „Zůstaňte tady,“ přikázal a s hůlkou v ruce se spěšně začal vracet k rozevřeným dveřím.
Uslyšel za sebou kroky a ohlédl se. Byla to Daria, rovněž s hůlkou připravenou. Proti její podpoře nic nenamítal. Ginny stála u schodiště a zamračeně je pozorovala. Nadechl se a opatrně vyklonil přes zádveří. Nejprve uviděl pohovku, pak rozbité okno. Udělal další krok a zkoprněl.
Na zemi vedle postele ležel Malfoy. A na ní… Nahá Angela na podivně tmavém povlečení.
„Pro Merlina…“ uteklo mu přes ztuhlé rty.
Spěšně přeletěl pohledem zbytek místnosti, ale nikde se nic nehýbalo. Vyděšeně vyrazil k posteli a Daria mu byla hned za patami. Zalapala po dechu, když uviděla to, co on. Harry se s prudce tlukoucím srdcem opatrně vyhnul Malfoyovi, který nevypadal raněný a sklonil se ke smrtelně bílému obličeji hnědovlásky, která ležela ve vlastní krvi. Vypadalo to, že vůbec nedýchá. Tady jim kouzla nepomohou.
Daria si celá vyděšená dřepla k Dracovi a zkoušela mu najít tep.
„Angelo…“ Harry nevěděl, co má dělat. A to už se mu sakra dlouho nestalo. Prsty, kterými jí hmatal po krku, se mu třásly. Byla studená jako led.
„Draco?“ ozvalo se zpoza postele. „Draco!“
Harry otřeseně vzhlédl. Malfoy, téměř stejně bílý jako sama Angela, se za pomoci Darie, která ho podpírala pod rameny, neskutečně ztěžka sbíral ze země.
„Malfoyi! Co se tady zatraceně stalo?“
Nevšímal si ho, doširoka rozevřené oči měl jen pro Angelu.
„Krev…“ mumlal a potácel se jako opilý. „Ona potřebuje… potřebuje…“
Harry by si nejraději nafackoval.
No, jistě! Spěšně se rozhlédl, vystřelil od postele a přešel k oknu, kde vzal do ruky první větší střep, na který mu padl pohled.
„Já nevím, jestli… Jestli můžu,“ Malfoy pokračoval v chraptivém mluvení, které nedávalo smysl.
Daria ho přidržovala a vyděšeně zírala na jeho bolestí zkřivený obličej.
„Udělám to,“ zasyčel Harry, když zajel střepem pod kůži.
Vůbec nad tím nepřemýšlel a už se hrnul zpátky k posteli. Sedl si vedle bezvládné Angely, opatrně nadzdvihl její hlavu a položil si ji na klín. Pro tu chvíli se snažil nevnímat tu děsivou plochu zbarvenou krví. Jemně jí rozevřel ústa a přitiskl k nim krvácející zápěstí. Krev z něj tak vytékala přímo do jejích úst.
„Harry?!“ ozvalo se ustaraným hlasem z chodby. „Co se děje?“
„Nechoď sem s Jamesem!“ odpověděl stručně. „Počkej venku, ano?“
„Dobře,“ v hlase Ginny byly znát obavy, i když se snažila zůstat kvůli malému klidná.
Malfoy jeho počínání pozoroval celý nahrbený a vypadal, že sebou každou chvíli zase švihne o zem. Jednou rukou se zapíral o sloupek postele, z druhé strany ho podpírala bledá Daria.
Trvalo to děsivě dlouho, než si Harry všiml, že upíří instinkty Angely zareagovaly, a ona začala sama polykat. Žádný jiný pohyb však neudělala.
Zvedl hlavu k Malfoyovi.
„Kdo jí to udělal?“ vyrazil ze sebe chraptivě a ani si neuvědomoval, že ho v očích štípají slzy.
Blondýn několik vteřin mlčel a civěl na táhlé rány na útlých zápěstích, které vypadaly, že se konečně začínají pomaloučku hojit. Harry postřehl v jeho očích podivný, téměř šílený lesk.
„Já,“ vydechl pak přiškrceným a zlomeným hlasem Malfoy. „Udělal jsem to já. Je to moje vina…“
Harry dost dlouhou dobu nechápavě zíral na otřeseného Malfoye, stejně jako Daria. Nejen že ho nikdy neviděl tak rozklepaného; hlavně nedokázal pochopit, proč se obviňuje z toho, v jakém je Angela stavu. Když se teď na něj díval delší dobu, jeho vlasy mu připadaly ještě světlejší než předtím, skoro stříbrné místo blond a v obličeji zestárl snad o pět let. Bylo to dost šokující. Ale jestli jí doopravdy ublížil, ať už z jakéhokoli důvodu…
Harry se zachmuřil. Pak ucítil pohyb a rychle sklopil pohled. Angela odvrátila hlavu na stranu, ale oči měla pořád zavřené. Opatrně vstal a vzal ji do náruče.
Pod Malfoyovým pohledem ji odnesl na pohovku a otočil se k Darie: „Zůstaň u ní.“
Jen přikývla a něco vytahovala ze svojí zdravotnické brašny, kterou už stačila zvětšit, poté co ji vytáhla z kapsy kalhot. Harry přešel pokoj, popadl Malfoye za loket a ne zrovna šetrně ho odtáhl na chodbu.
Ginny, stojící na chodbě s Jamesem v náruči, kterého hladila po vlasech, na ně vykulila oči, když Harry zavřel dveře a smýkl s polonahým pánem domu před sebe.
„Co se stalo?“ zeptal se důrazně. „Vysvětli mi to.“
Malfoy neodpovídal. Jako by ho ani neviděl, jeho oči byly vzdálené a nepřítomné.
„Malfoyi!“ štěkl Harry netrpělivě.
Když neměli tušení, co jí udělal, jak jí pak mohli pomoct?
Draco na něj konečně zaměřil bolestný pohled.
„Byl jsem…“ jeho chraplavý hlas se zadrhl hned v počátku věty. Polkl a začal znovu. „Posedl mě… démon.“
Harry po těch slovech ztuhl a hmátl po hůlce. Až v tu chvíli si uvědomil, že ji v panice, která se ho zmocnila při pohledu na Angelu ve vlastní krvi, nechal ležet na posteli v ložnici.
„Teď… je pryč. Ale nedokázal jsem… nedokázal jsem…“
Malfoy zavřel oči a doslova se zhroutil podél zdi na podlahu. Harry na něj zíral doširoka rozevřenýma očima. Zamrazilo ho v zádech, když mu naplno došlo, co jeho slova vlastně znamenají. Ginny k sobě s vyděšeným výrazem přitiskla Jamese o něco pevněji.
„Jsi si jistý, že je ten démon pryč?“ zeptal se ho tiše.
Malfoy jen téměř neznatelně přikývl.
„Ginny… Mohla bys vyčarovat pentagram?“ požádal ji zvolna a přešel k ní, aniž spustil z Malfoye zrak a natáhl k ní ruce pro Jamese.
Podala mu ho a vytáhla svou hůlku. Při pohledu na Malfoye krčícího se na zemi zaváhala, Harry jí povzbudivě stiskl rameno. Zhluboka se nadechla a mávla hůlkou. Zářící pentagram vystřelil směrem k blondýnovi, zastavil se ve vzduchu před ním, ani nezablikal a zvolna zmizel.
Oba si nenápadně oddechli, Malfoy se ani nepohnul.
„Vezmi ho prosím tě do pokoje,“ podával jí Harry zpátky Jamese.
Rusovláska přikývla a svižně s ním odkráčela na druhou stranu chodby. Přede dveřmi ložnice se rozhostilo dusné ticho.
*
Daria měla v celku podrobný přehled o tom, jak funguje upíří organismus. Dost se o tuhle tématiku začala zajímat a navštěvovala na Campurii hodiny, které se věnovaly zraněním a nemocem nadpřirozených bytostí. Momentální stav Angely ji proto dost mátl.
Poté, co jí dal Harry napít svojí krve, se měly její rány a modřiny zahojit. Místo toho jen přestaly krvácet a trochu zbledly. Podezřívala z toho tu zvláštní dávku krve, co ji měla na Hradě temnoty. Mohlo to mít nějaké vedlejší účinky.
Pomocí kouzel ji očistila od vší krve, provedla celkovou diagnózu, jak nejlépe uměla, přikryla ji a pomalu přešla zpátky k posteli. Ztěžka polkla, když jí pohled znovu padl na zakrvácené povlečení. Mohla se jen dohadovat, co přesně se stalo. Ale podle toho, v jakém stavu Angelu našli, a co dokázala ona sama určit, byla brutálně zmlácená, hlavně do obličeje, měla zlomená dvě žebra, byla znásilněná a následně jí někdo rozdrásal žíly. A Draco se z toho obviňoval.
Trochu třaslavě zamávala hůlkou a se slzami v očích zlikvidovala veškeré povlečení na posteli. Krev byla vsáknutá i do matrace…
Zaslechla slabý povzdech a prudce se otočila. Angela měla jednu ruku přitisknutou na čele a bolestně stahovala obličej. Daria spěšně vykročila ke dveřím. Když je otevřela, uviděla jen Harryho, který stál nepohnutě uprostřed chodby. Draco byl mimo její zorné pole, stále skrčený u zdi.
„Harry,“ vydechla. „Probírá se.“
Malfoy trochu nadzdvihl hlavu, ale jeho pohled zůstal zabodnutý do koberce. Harry ho jen přeletěl očima a hned zamířil za Dariou do pokoje.
Dřepl si k pohovce, na které Angela ležela, aby měl obličej na stejné úrovni, Daria zůstala stát v jejích nohách, svírala křečovitě opěradlo a napjatě ji pozorovala.
„Angelo?“
Upírka pootevřela oči na malou škvíru a podívala se na něj. Měla je zastřené únavou, bolestí a ještě něčím, co nedokázal rozeznat. Ale sevřel se mu z toho žaludek. Ruka jí sjela z čela a dopadla na deku, kterou byla přikrytá. Přejela očima k Darie, na kterou se krátce zadívala a zase je zavřela.
„Angelo,“ oslovil ji znovu Harry. „Jak je ti?“
Neodpovídala. Nadzdvihla se na loktech a pomalu se vytáhla do sedu. Na poslední chvíli si mátožně přidržela deku na nahé hrudi. Zcuchané vlasy jí spadly do obličeje.
„Potřebuješ ještě krev?“ naléhal vytrvale Harry.
Nedokázal vymazat z hlavy obraz, který se mu naskytl, když vešel do dveří a bál se o ni.
Pomalu zavrtěla hlavou. Alespoň nějak reagovala…
S Dariou si vyměnili pohled. Harry se nadechl.
„Angelo… Nevíme přesně, co se tu stalo, ale když jsme tě našli, vypadala jsi na umření. Nemáme ti někoho zavolat nebo…?“
„Kde je Draco?“
To byla první slova, která přešla přes její rty. Tichým, chraptivým a ustrašeným hlasem, který od ní snad ještě nikdy neslyšel.
„Venku na chodbě,“ odpověděl otřeseně.
Trhla sebou, zvedla hlavu a zadívala se ke dveřím, jako by v nich čekala samotného Ďábla.
„Ten démon je pryč,“ vysvětloval Harry rychle. „Ověřili jsme to.“
Natáhl k ní uklidňujícím gestem ruku a dotkl se jí na lokti. Ucukla, jako by ji uštkl a celá se na pohovce skrčila do klubíčka. Udiveně se stáhl. Daria mu naznačila, ať od ní jde dál a on poslechl. Nemusel být génius, aby mu nedošlo, že to, co se stalo, Angelu naprosto rozhodilo. Daria si opatrně sedla jen na okraj pohovky dostatečně daleko od své přítelkyně.
„Je tu něco, co bychom pro tebe mohli udělat?“ zeptala se tiše.
Znovu zavrtěla hlavou.
„Potřebuju se jen… umýt. A vyspat,“ vydolovala ze sebe hnědovláska.
„Zvládneš to?“ nakrčila Daria obočí starostlivě.
Angela přikývla: „Přesunu se… do vedlejšího pokoje.“
Černovláska pomalu vstala a významně se zadívala na Harryho. „Budeme dole v kuchyni, kdybys cokoliv potřebovala, dobře?“
Znovu tiše kývla. Daria vzala Harryho, který se tvářil dost nesouhlasně, za paži a skoro ho táhla ke dveřím. Zavřela za nimi a až pak ho pustila.
„Bude lepší, když ji teď necháme být, Harry. Znám ji.“
Pomalu přikývl a oba se otočili k odchodu. Daria si Draca pořád sedícího na podlaze všimla až v tu chvíli. Věnovala mu pohled plný lítosti a odešla jako první. Harry ho chvíli pozoroval, jako by chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a následoval černovlásku do přízemí.
*
Draco nehybně naslouchal. Hodnou chvíli se v pokoji za zavřenými dveřmi nic neozývalo. Panovalo tam úzkostné ticho. Pak jeho upíří uši zaznamenaly odhrnutí deky a kroky, které byly o něco slyšitelnější než obvykle. Cvaknutí, nějaké zašustění a následně hučení vody, které přehlušilo i zvuk deště zvenčí.
Na tom všem byla jedna věc nesnesitelně nezvyklá. Vůbec Angelu necítil. Po těch letech, kdy mezi nimi panovalo přirozené souznění a spojovalo je nepopsatelné pouto, později ještě umocněné magickým tetováním, se teď cítil, jako by z něj někdo utrhl celou polovinu a někam ji schoval. Nemluvě o tom, že ho sžíral pocit viny jako tlama obrovské nestvůry. Cítil ji jen jako přítomnost další osoby, tak jako kohokoli jiného.
Trvalo mu dlouho, než se odvážil na roztřesených nohou postavit. Ty dva kroky, aby dosáhl na kliku, mu připadaly těžší než kdykoli jindy. Ve chvíli kdy otevřel, voda v koupelně ztichla. Vešel do pokoje a zůstal nerozhodně stát s nahrbenými zády.
Oči mu padly na několik střepů pod oknem, kterým do jejich ložnice pršelo, pak na postel, na které chybělo povlečení. Hrdlo se mu sevřelo tak, že se skoro udusil.
Dveře koupelny se rozevřely. Angela se vrátila do pokoje v tílku a kalhotkách, s ručníkem kolem krku. Mokré vlasy se jí lepily na tvář a krk.
Jejich oči se střetly a ona zůstala stát, jako by ji přibili do země. Dvě krátké vteřiny se dívali jeden na druhého, než oba najednou odvrátili pohled.
Zatímco on zůstal na místě s pocitem, že mu chodidla uvízla v koberci jako v betonu, Angela pomalu přešla k prádelníku, odkud vytáhla černé plátěné kalhoty, které si na sebe natáhla zády k němu. I tak přitom stačil zahlédnout tmavé modřiny, které měla na stehnech, nemluvě o poraněných a jen zpola zahojených zápěstích, které tílko nezakrývalo vůbec. A její obličej…
Nejprve ho zarazilo, že se jí ty rány nezahojily, ale pak si uvědomil, že to mohlo mít jen jediný důvod. Musela vypít tu zvláštní dávku krve Vznešeného, ta měla tyhle vedlejší účinky po vyprchání. Zpomalovala jejich regeneraci. Ale proč si ji vzala?
Neměl sílu nad tím přemýšlet a už vůbec odvahu se jí na to zeptat.
„Opravdu je…“ zadrhla se.
Upřeně pozoroval její záda a mokré vlasy, které na ně padaly ve slepencích, v krku nějakou odpornou hroudu. Viděl i to, jak se zachvěla a znovu ho celého zalilo černé svědomí jako mrak. Démon nebo ne, byl to on, kdo…
Založila si ruce na hrudi a zkusila to znovu.
„Opravdu je pryč?“ zeptala se tiše a váhavě.
Draco sevřel ruce v pěsti, až se mu nehty zaryly hluboko do kůže.
„Jo,“ potvrdil chraptivě. „Ale nedokázal jsem…“ tentokrát se hlas zlomil jemu a Angela se přikrčila. „Nedokázal jsem se ho zbavit dřív,“ pronesl ztěžka a tak provinile, až jemu samotnému připadalo, že skučí jako pes. „Angie… To, co jsem ti provedl… Já…“
Zvolna se obrátila, oči se jí leskly.
„Tos nebyl ty,“ dostala ze sebe namáhavě. „Tys nebyl ten, kdo…“ zmlkla a zavřela oči.
Chtěl něco říct, měl pořád nutkání se omlouvat, ale nedokázal to.
„Jdu se na chvíli vyspat,“ řekla pak konečně tichounce. „Ty bys měl taky.“
Pomalým krokem prošla kolem něj. Zachytil přitom tu tolik známou vůni šamponu, který používala na vlasy. Vzala za kliku a byla pryč.
S těžkým výdechem se opřel zády o zavřené dveře a zavřel oči. Nedokázal však tím od sebe dostat ty obrazy. Obrazy její tváře, když ji jeho ruce zraňovaly…
Nohy se pod ním podlomily a Draco se znovu svezl na podlahu.
Angela se třásla od hlavy až k patě, když za sebou zavírala dveře nepoužívaného pokoje pro hosty v západním křídle. Už to nedokázala potlačit a klepala se jako list. Draco vypadal jako někdo, kdo prošel peklem. Nechtěla si to nejdřív připustit, ale z nějakého důvodu zestárnul. Vlasy mu zesvětlaly, obličejové rysy protáhly, bylo to znát na první pohled. Toho démona se mu podařilo ze sebe vypudit za cenu několika let, kterých by jinak jako upír nikdy nedosáhnul. Byl starší, stejně jako ona, když se uviděla v zrcadle.
Znovu se jí zmocnilo tušení, že ta bitva, kterou viděla, ve které všichni umírali, je blíž. Až příliš blízko… Ne, že by to bylo v tu chvíli to hlavní, co se jí honilo hlavou.
Doklopýtala k posteli a oblečená se vsunula pod přehoz i deku. Byly hrozně studené. Přikrčila se do klubíčka, aby si udržela alespoň nějaké teplo. Zavřela víčka a kolem ní se rozprostřela tma. V okamžiku však měla před sebou obraz černých očí a ucítila ledový dotek tak známých rukou… Vytřeštěně oči zase otevřela a schoulila se ještě víc do sebe.
Poslouchala déšť za oknem a vzdálené tlumené hlasy v kuchyni. Pomalu se nadechovala a snažila se uklidnit tlukoucí srdce. Ale už nedokázala znovu zavřít oční víčka… Vlastně měla pocit, že snad už nikdy nedokáže klidně usnout. Ne s těmi myšlenkami, které se jí honily hlavou.
Přikryla si obličej rukama. Až po dlouhé minutě jí došlo, že nedokáže ani plakat.
*
„Chci, aby ses vrátila i s Jamesem k Lupinovým,“ prohlásil po dlouhém rozmýšlení unavený Harry.
Ginny sedící naproti němu, malého chlapce na klíně, se nesouhlasně zamračila.
„To je chceš tady takhle nechat?!“ vyrazila ze sebe nevěřícně.
Harry se zachmuřil: „Rozhodně tady nehodlám nechat ani tebe, ani syna. Ten démon se může vrátit!“
„Nějaký démon se teď může objevit v podstatě kdekoli,“ namítla okamžitě.
„Ginny, o tomhle s tebou prostě odmítám diskutovat!“ vyjel na ni Harry a uhodil dlaní do dubového stolu, až sebou James poděšeně trhnul.
Daria se k nim otočila od dřezu, kde si pečlivě umývala ruce.
„Já tady zůstanu,“ prohlásila dřív, než stačila naštvaná Ginny znovu otevřít ústa. „Jenom mi někde sežeň Margaret Shiernovou a pošli ji sem, Harry. Jsem sice léčitelka a něco o jejich fyziologii vím, ale opravdu se vyznám jen v lidech. Oni jsou upíři a já fakt netuším, co je teď pro ně nejlepší,“ řekla bezradně.
„Seženu,“ přikývl Harry, zatímco Ginny jen mlčky pevněji objala malého Jamese. „Ale nemusíš do práce?“
„Pošlu šéfovi sovu, že si beru volno, Angela tu má někde Roxanu. Beztak jsem půlku noci lítala kolem tvých kolegů a potřebuju si odpočinout…“
*
Daria vyprovodila trojici ke dveřím a s povzdechem zamířila zpátky do kuchyně. Potřebovala kafe, nejlépe černé a upřímně doufala, že tuhle vymoženost v místní kuchyňské výbavě najde, když tu teď kromě nemrtvých bydleli i živí. Dala vařit vodu a zamyšleně začala prohledávat skříňky. Nedošlo jí, že káva byla jednou z věcí, které koupili předtím, než sem šli.
Přemýšlela, jestli by se přece jen raději neměla zajít podívat za Angelou a v zamyšlení úplně přeslechla tiché kroky. Postavy ve dveřích si všimla, až když promluvila.
„Děkuju, že jsi zůstala.“
S trhnutím se otočila ke smrtelně bledému Dracovi, kterého ani teď skoro nepoznávala. Měl na sobě džíny a černou bundu, která jen zvýrazňovala to, jak byl bledý.
„Angela je v západním křídle, třetí dveře vlevo,“ dodal tichým hlasem a odvrátil se.
Chvíli jen překvapeně stála na místě, než jí došlo, že jde ven a vyrazila za ním.
„Draco, počkej!“
Dohnala ho až ve chvíli, kdy už svíral kliku.
„Kam jdeš ty? Neměl by sis taky… odpočinout?“
Ani se na ni nepodíval.
„Kdyby se ptala, jsem v knihovně,“ řekl jen a tiše za sebou zavřel.
Nestačila mu to ani začít vymlouvat.
***
„Pottere!“ odchytil ho šéf Ústředí bystrozorů hned za dveřmi, popadl Harryho za loket a táhl přes hučící místnost, ve které pobíhali, případně pokulhávali snad všichni jeho kolegové, kterých za minulou noc znatelně ubylo. „Vás přesně potřebuju, organizování vám jde.“
Harry celou noc nespal, dělal si starosti o Angelu, díky které přišel o část krve, která mu ubrala i z toho zbytku energie, co ještě měl a dokrvovací lektvar to ještě nestačil vynahradit. Nemluvě o boji s Bratrstvem, úprku před démony a celonočním pobíháním mezi Ústředím a Odborem. Byl k smrti unavený a vlastně ani nechápal, proč šel do práce, natož aby se vzmohl na nějaký odpor proti nadřízenému, který ho bezohledně vlekl do své kanceláře.
Když pak vevnitř uviděl sedět muže s vážnou tváří a rozpoznal v něm ministra kouzel Bernarda Casto, byl docela rád, že ho Ginny přiměla, aby se alespoň převléknul.
Ludford nejprve mírně sklonil hlavu k pozdravu.
„Děkuji, že jste počkal, pane ministře.“
Až poté přisunul Harrymu pod zadek zaprášenou židli z kouta a šel si sednout na své místo.
„Dobrý den, pane ministře,“ vzpomněl si Harry na dobré vychování a s úlevou si sednul. Docela slušně ho brněla chodidla.
„Pánové…“ začal nebezpečně chladným a klidným hlasem ministr. „Z toho, co jsem se zatím dozvěděl, se zdá, že se ta noční akce přes veškeré vaše přesvědčování, moc nepovedla.“
„Nikdy jsme nezaručovali stoprocentní úspěch, pane,“ odvážil se namítnout Ludford. „Celé to bylo obrovské riziko, které…“
„Vaše míra rizika je mi momentálně u zadní části těla, Ludforde,“ přerušil ho ostře Casto. „Vy po mně chcete, abych vystoupil před lidi s projevem, ve kterém jim oznámím, že se mezi námi pohybují pravděpodobně stovky démonů, kteří můžou každou chvíli posednout jejich blízké nebo je samotné. A navíc k tomu přidat nějakého zatraceného upírského poloboha, který nejspíš touží po zkáze celého světa! Pro všemohoucího Merlina, raději bych jim oznámil další zmrtvýchvstání Voldemorta!“
Šéf bystrozorů se zachmuřil.
„Řekl bych, že uděláte nejlépe, když všem konečně povíte pravdu,“ ozval se dutě Harry. „Do teď jste jenom mlžil.“
„Pane Pottere. Skutečně mě fascinuje, jak zvládáte být zapojený úplně do všeho!“ zavrčel ministr. „V každém druhém reportu figuruje vaše jméno.“
„Potter je jedním z nejvýkonnějších členů Ústředí, pane ministře,“ promluvil Ludford vážně a probodával Casta o hodně odhodlanějším pohledem. „Nevidím důvod, proč byste mu měl cokoli vytýkat.“
Co se jeho podřízených týkalo, šel by za ně do arény s trnoocasým drakem, a toho si na něm Harry velmi cenil.
„Jistě,“ ušklíbl se ministr. „Můžete mi říct, jestli z celé té šílenosti vyšlo alespoň něco kladného?“
„Ano,“ přitakal Ludford okamžitě, až Harry pozdvihl udiveně obočí, jelikož by ho dost zajímalo, co to jako mělo být.
„Zjistili jsme, že nám bude opravdu k užitku ten program na výuku pentagramů. Mají kromě zahnání démona i další využití. Nedokážou přes něj přejít, uvězní je to v jakékoli podobě. Takže když je vykreslíme pod okna a před dveře domů, přinejmenším doma budou lidé v bezpečí. Skrz zdi chodit nedokážou, nejsou duchové.“
Casto na něj civěl dost nevěřícně: „Jste si tím jistí?“
„Máme to ověřeno. Právě díky tomu útoku. Zachránili se tak hned dva mí podřízení i jeden z Lovců.“
„Skvěle, zorganizujte všechny, kdo jsou schopni pentagram vytvořit. Budou mít za úkol zajistit veškeré čarodějnické domy. A začněte Ministerstvem, Gringottovic bankou a nemocnicí u Munga.“
„Přesně to už se organizuje, pane ministře. Bude to mít na starosti právě Potter,“ oznámil mu Ludford poněkud nakysle.
Harrymu bylo při té představě poněkud mdlo, ale tohle byla opravdu skvělá novina, snad nejlepší za celé týdny, takže zároveň už plánoval, které další místa bude brát jako přednostní.
***
Billa už z podrobného zkoumání znaků na tom proklatém šutru bolela hlava a štípaly oči. Jeho kolega Andreas Lestern na tom byl téměř totožně. Strávili na Odboru celou noc i den. Už věděli, co se stalo u druhé Brány, stavoval se za nimi poněkud vyčerpaný Harry.
Brána na Odboru se rozsvítila přibližně ve stejnou dobu, kdy začalo Bratrstvo s vyvoláním Lamidea. Nemohli ty znaky sice porovnat, ale mohli je přepsat.
„Měli bychom toho už pro dnešek nechat, těžko vymyslíme něco nového,“ konstatoval pesimisticky Lestern.
Bill se neochotně odvrátil od svého momentálního nepřítele číslo jedna a přeletěl pohledem stůl plný poznámek.
„Vezmu si něco z toho s sebou domů. Jsem si jistý, že jsem některé z těch znaků viděl i na tom druhém Oblouku.“
Andreas jen kývl a už si házel věci do tašky přes rameno.
„Jasně, žádný problém… Přes týden zase nebudu mít čas, mám pořád na starost ty problémisty z Noční třídy.“
„Takže zase v pátek?“ ujistil se Bill.
Stačil mu to jen potvrdit kývnutím, když se k nim zpoza kouzlem otevřených dveří, protože jinak se pořád zavíraly, donesly nějaké rozčilené hlasy.
„Je to můj bratr, zatraceně! A tohle je naléhavé, takže dejte ty pracky pryč!“
Bill překvapeně zdvihl hlavu. Podle hlasu poznal Rona. Vyšel po vysokých stupních tak rychle, jak mu to jen otravná velikost schodů dovolovala, a vešel do okrouhlé místnosti, kde se dva ministerští strážní potýkali s jeho nasupeným bratrem. Lestern byl hned za ním.
„Co se děje, Rone?“
Ten se znovu vzepřel sevření na pažích.
„Pusťte ho!“ obořil se Bill na ty dva aktivce.
Konečně povolili sevření a Ron se jim znechuceně vysmekl.
„Helen!“ vyrazil pak ze sebe a Billovi se přitom výkřiku zastavilo srdce.
„Co je s ní?“ dostal ze sebe přiškrceně.
„Je v nemocnici!“ Ron popadl bratra za paži a táhl ho kolem strážných k východu.
Bill zesinal: „Co se stalo…?“
„Co asi?“ prskl Ron. „Rodí, ty chytrej!“
Starší bratr se mu vyškubl a s chutí ho pleskl zezadu po hlavě.
„Hej!“
„Tos nemohl říct hned?!“ vyštěkl a přešel do běhu.
Lestern za oběma bratry vyšel ze dveří a jen pobaveně vrtěl hlavou.
„Můžeme už to tady zavřít?“ oslovil jej jeden ze strážných.
„Ano, samozřejmě, už taky odcházím,“ přikývl a zvolna zamířil k výtahu.
Ale zpátky do školy se mu nějak nechtělo. Ani domů ne. Po tak náročné noci a dni byl sice unavený, ale měl docela chuť si někde chvíli v klidu posedět. Ne se zase zaobírat potyčkami mezi jeho žáky.
***
Dariu vytrhlo z dřímoty klepadlo na dveřích. Vyhrabala se z křesla na nohy a na zem přitom spadla kniha, u které se snažila neusnout. Zimomřivě se otřásla. V dolním salonu se netopilo a byla tam strašná zima.
Venku už se smrákalo. Vyděsila se, že přespala celé odpoledne, ale při pohledu na hodinky si oddechla. Bylo sotva něco před pátou.
Za Angelou se za tu dobu byla podívat dvakrát. Nehybně tam ležela v tom studeném pokoji, oči zaražené někam do prázdna. Nekomunikovala s ní, jen vrtěla hlavou, když se jí ptala, jestli něco nepotřebuje. Řekla jí o tom, že Draco odešel, ale ani na to nereagovala.
Ustaraná, zamračená a unavená otevřela dveře a okamžitě se v ní rozlila úleva. Stála za nimi vysoká černovlasá žena v dlouhém kabátu – Margaret Shiernová.
Daria hned uhnula stranou, aby ji pustila dovnitř.
„Děkuju, že jste přišla, Margaret,“ oslovila ji a zase zavřela.
„Dřív to bohužel nešlo,“ vydechla bradavická profesorka a stáhla si z hlavy nepromokavou kapuci. „Kde je Angela?“
„Nahoře, v ložnici v západním křídle. Chcete jít hned za ní?“
„Co se vlastně stalo? Potter byl velice stručný a nechtěl mi nic vysvětlit,“ reagovala na to Margaret.
„To byste se raději měla zeptat jí,“ odvětila Daria váhavě.
Poloupírka se mírně zamračila: „Je schopná alespoň chodit?“
„Ano, to ano,“ Daria na ni nechápavě hleděla. „Proč?“
„Potřebuju, aby se mnou někam šla. A to nejlépe hned,“ informovala ji a Dariu to zrovna nenadchlo.
„Požádala jsem Harryho, aby vás sem zavolal, protože jsem myslela, že jí můžete pomoct,“ pronesla zvolna. „Měla by spíš odpočívat a…“
„Co se stalo, Margaret?“ ozval se za jejími zády tichý hlas.
Překvapeně se obrátila. Ze schodů právě scházela Angela. Učesaná, nalíčená, v tmavém oblečení. Nic z toho však nedokázalo zakrýt únavu, kterou měla vyrytou do obličeje. Poloupírka upírala na příchozí bedlivý pohled.
„Kendall se probral,“ pronesla zvolna. „Jeho rodiče chtějí, abys tam přišla. Pokud možno okamžitě. Jejich posel mě sháněl před bradavickými pozemky už v noci, ale byla jsem v sídle.“
Angela zůstala stát vedle Darie, ale dívala se jen na poloupírku: „Jak je na tom?“
Daria zaraženě pozorovala její bledý obličej a zapadlé oči. Mluvila jako někdo, kdo zapomněl, jak se má smát.
„Bylo mi řečeno, že ztratil paměť,“ odpověděla jí Margaret ztěžka.
Angela chvíli mlčela.
„Půjdu s tebou hned,“ řekla pak.
Daria jí položila ruku na paži: „Angelo… Opravdu se na to cítíš? Nechceš raději…?“
Obrátily se k ní zelené oči, o několik odstínů tmavší než obvykle. Její kamarádka se trochu odtáhla.
„To je v pořádku, Dari. Potřebuju něco dělat.“
Černovláska zaváhala, ale pak ji pustila: „Dobře. Musím domů, ale kdyby něco…“
„Já vím,“ přikývla Angela. „A děkuju.“
***
Léčitelé mezi upíry prakticky neexistovali. Z více než zjevných důvodů. Tato profese byla zbytečná, když se téměř všechny rány nemrtvým díky jejich schopnostem regenerace zahojily a pokud byla příliš vážná, okamžitě umírali. V upírském společenství se neobjevovaly žádné nemoci a nějakého léčení prostě nebylo třeba. V Anglii i přesto žila jedna prastará upírka, která byla mezi upíry brána podobně jako šaman u afrických domorodých kmenů. Díky svému věku a mnohým zkušenostem měla u upírů obrovskou úctu.
A právě tato více než osm set let stará osoba vyšla z Kendallova pokoje ve chvíli, kdy se hlava klanu Rowannů tyčila před nahrbenou mladou upírkou a jeho hlas by zmrazil na kostku ledu i tropický ostrov.
„Okamžitě mi vysvětlete, co jste prováděla s mým synem.“
Každé slovo čistokrevného upíra dopadalo tvrdě na Angelinu hlavu, která se mu nepohnutě dívala do tváře.
„Už jsem vám to řekla, Rowann-Ren. Zachránila jsem mu život,“ reagovala hnědovláska tiše a bezvýrazně. „Udělala jsem pro něj vše, co jsem v tu chvíli mohla.“
„Máte snad nějaký důkaz? Svědky? Kdo mi zaručí, že za tohle nemůžete vy?!“ zaprskal a vztáhl přitom ruku s prstem namířeným k zavřeným dveřím.
„Rowann-Ren…“ přikročila k nim malá upírka se stříbrnými vlasy, které jí spadaly podél ramen až do půli zad a letmo se ho dotkla na rameni. Její oči ale přitom bedlivě zkoumaly Feles. „Etekor misor ilive…“
Pán domu neochotně ustoupil a uvolnil tak místo před mlčící Feles. Léčitelka vztáhla ruce, a chytila do nich obě dlaně o mnoho mladší upírky. Ta se nebránila, ani se nepohnula. Oči staré upírky byly tak světle modré, až připomínaly šedou, a upírala je přímo do jejích. Trochu se zamračila, pak si sama pro sebe přikývla a otočila se znovu k pánu Rowannovi, stejně jako jeho manželce.
„Feles akire udran, [Feles říká pravdu],“ pronesla hlasem, který nepřipouštěl odpor. „Udar mean ivonyr alinarase ovi. Ane tren uoken unet. [Opravdu vašemu synovi zachránila život. Za dost vysokou cenu].“
Darius Rowann se sice ještě několik vteřin zarytě mračil, ale nakonec smířlivě přikývl. Léčitelka pokračovala v angličtině.
„Váš syn se ocitl na pokraji opravdové smrti. Přišel o mnoho krve. To ovlivnilo regeneraci jeho mozku, který již odumíral. Pamatuje si jen obecné věci – existenci upírů, čarodějů, jaký je rok. Ale cokoliv, co se týká přímo jeho, zapomněl. O tuto část paměti přišel.“
„A obnoví se zase?“ zeptala se rychle Kendallova matka. „Uzdraví se, Akreile-Ren?“
Stříbrovlasá upírka zvolna vydechla, na chvíli zavřela oči a až poté odpověděla.
„Dle mého názoru je tento stav nenávratný. Nemyslím si, že je schopen si vzpomenout.“
Kendallova matka si zakryla rukou ústa, oči jeho otce potemněly.
„Děkuji, Akreile-Ren,“ uklonil se jí poté. „Vyprovodím vás.“
Léčitelka se rovněž uklonila a oba se vzdálili. Angela pomalu přistoupila k paní domu.
„Mohu ho vidět?“ zeptala se.
Eleinne se na ni chvíli dívala, pak ji chytila za obě ruce, stejně jako předtím léčitelka a sklonila hlavu.
„Ikyrde, Feles. Ikyrde ane ohem nyr… [Děkuji, Feles. Děkuji za mého syna…]“
Pak už jí beze slova pokynula ke dveřím a přešla ke Corvus, která celou scénu bedlivě sledovala.
„Chtěla bych s vámi na chvíli mluvit.“
„Samozřejmě,“ přikývla profesorka a nechala se odvést chodbou k pracovně.
Angela mezitím přistoupila ke dvoukřídlým dveřím, zaklepala a vešla dovnitř.
Téměř se z té černé díry, kterou měl místo paměti, pomátl. Celý den nemohl spát. Snažil se v sobě najít alespoň záblesk nějaké vzpomínky, ale nacházel jen prázdno.
To jediné, co si dokázal vybavit, byla opojná chuť něčí krve. Úplně jiné než ta, kterou mu dávali pít. Jenže netušil, čí krev to byla, ani kdy ji pil. A přivádělo ho to k šílenství.
Pak se ve dveřích objevila ta smutná hnědovláska. A k jeho šoku měl pocit, že ji zná… A že jí může věřit.
Mladý upír, sedící na široké posteli, k ní obrátil zrak.
„Dobrý večer, Kendalle,“ oslovila ho mírně a přitáhla si k němu židli.
Trochu zamračeně pozoroval, jak si sedá.
„Já vás znám,“ vydechl pak nečekaně.
Pozorně si prohlédla jeho obličej. Vypadal úplně zdravý, jeho modré oči jasné jako dřív, jen zmatené. Jeho slova ji překvapila. Tak přece v něm něco zůstalo, přinejmenším pocity.
„Opravdu?“
„No… Mám ten dojem. Já nevím, nepamatuju si vlastně nic.“
„Jsem tvoje učitelka. Jmenuju se Feles,“ oznámila mu zvolna a nespouštěla z něj zrak.
„Učitelka?“ nakrčil obočí.
„Ano, studuješ ve škole.“
„To mi moji… rodiče neřekli,“ pronesl zvolna.
„Je toho určitě hodně, co ti nestačili říct,“ reagovala vážně.
Pokýval hlavou.
„V jaké škole?“
„Čar a kouzel v Bradavicích,“ informovala ho. „V Noční třídě.“
Kendall zamrkal: „Já umím čarovat?“
„Ano. A dost dobře.“
Zalitovala, že u sebe nemá žádnou hůlku, kterou by mu to mohla dokázat. Nějakou chvíli oba mlčeli.
„Budu se moct do té školy vrátit?“ vypadlo z něj. „I když si nic nepamatuju?“
To ji překvapilo ještě víc. Nečekala to.
„Chceš studovat?“ zeptala se místo toho.
Váhal a díval se někam do zdi.
„Ano,“ řekl pak. „A třeba… třeba si tam na něco vzpomenu. Tady jsem zavřený mezi čtyřmi zdmi.“
Jeho hlas byl najednou přiškrcený, záda nahrbená. Naklonila se k němu a pokusila se usmát.
„Třeba,“ uznala. „Máš tam přátele, mohli by ti pomoct.“
„Opravdu? Jaké?“
Zarazila se, když se do ní zabořily ty modré oči.
„No… Dobré,“ rozhodla se pro neutrální odpověď. „Ale budeš se moct vrátit jen tehdy, když s tím budou souhlasit tví rodiče.“
Přikývl, jakože rozumí.
„Domluvím to s nimi a až přijde čas, přijdu tě vyzvednout.“
Znovu kývl.
„Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ řekla pak tiše. „Tedy alespoň fyzicky…“
„Říkali mi, že… Že mě uneslo nějaké Bratrstvo krve.“
„Ano,“ potvrdila mu.
„Co se mnou dělali?“
„Kendalle, upřímně si myslím, že na tenhle rozhovor je příliš brzy. Bylo by lepší, kdyby sis vzpomenul sám,“ reagovala vyhýbavě a rychle vstala.
Zamotala se jí hlava a musela se chytit opěradla. Nával slabosti ji překvapil, ale rychle odezněl. Kendall na ni upíral pohled tak čistý, že musela odvrátit zrak. Předtím byly jeho oči úplně jiné…
„Proč jste tak smutná?“ zeptal se najednou.
Oči se jí rozšířily a pak zalily slzami. Zapotácela se. Kendall okamžitě vyskočil z postele a pomohl jí posadit se zpátky na židli. Reagoval tak spontánně, že se nestačila ani divit.
„Omlouvám se… Nechtěl jsem. Já jen…“ vystrašila ho, ani nedokázal dát dohromady větu.
Vzhlédla, podívala se na něj a v tu chvíli si byla naprosto jistá, že ať už to všechno dopadne jakkoli, nikdy nebude litovat toho, že zrovna tohohle mladého upíra zachránila. Jeho ruku měla na rameni. Položila na ni na chvíli svou dlaň.
„To je v pořádku,“ snažila se udržet klidný hlas. „Děkuju.“
Zvolna a opatrně se znovu postavila na nohy.
„Zatím odpočívej, ano? Brzy se zase uvidíme.“
***
Její rozumná část po ní vyloženě ječela, aby místo trajdání po nocích šla najít Draca, nebo si alespoň lehnout, ale ta druhá, ta otupělá, citově vyčerpaná část ji vůbec neposlouchala. Hned po krátké diskuzi s Kendallovými rodiči se rozloučila s Margaret a vydala se na Obrtlou. Pro nové hůlky. Od nikoho si ji nemohla půjčit a cítila se bez ní ještě bezbranněji než kotě. Znala překupnici v nejzazší části ulice, která jí už několikrát za slušnou cenu náhradní hůlky prodala.
Netrvalo to ani dvacet minut a měla ve vnitřní kapse pláště hned dvě – jednu se žíní jednorožce, druhou s blánou ze srdce draka. Sice ji stály pěkný majlant, ale cítila se klidnější. Nevýhodou bylo, že od jisté doby byla Obrtlá zabezpečená proti přemisťování a ona musela pěšky na Příčnou, aby mohla z pochmurných míst konečně zmizet.
Kráčela ulicí, kterou se plazil vlhký opar z mrholení, s hlavou polozakrytou kápí a vůbec si nevšímala svého okolí až do chvíle, kdy se dveře jedné hospody po její pravé ruce nečekaně otevřely, a přímo před ní vykročil na ulici vysoký muž. Za normálních okolností by se mu snadno vyhnula, ale zamyšlení a únava udělaly své. Vrazila do něj tak prudce, až se jí kápě pláště sesunula a zapotácela se. Hbitě ji však zachytily dvě pevné ruce.
„Jste v pořádku, slečno?“
Mužský hlas byl zastřený alkoholem a cigaretovými výpary, ale i tak ho okamžitě poznala. Polekaně zvedla hlavu. Do tváře se jí v chabém osvětlení z hlavní ulice zkoumavě díval Andreas Lestern. Angela se doslova zadrhla a nebyla mu schopna odpovědět.
Zmateně se zamračil: „Slečna Whiteová?“
„Ehm, ano…“ konečně našla ztracený hlas. „Děkuju.“
Pustil ji, okamžitě o krok couvla.
„Omlouvám se,“ pronesl zvolna a zkoumavě si ji prohlížel.
„Ne, moje chyba…“ potřásla hlavou.
„Opravdu vám nic není?“ ptal se znovu.
„Jsem v pořádku,“ vydechla tiše.
„Vždyť se celá třesete,“ protestoval Lestern. „Pojďte, raději vás doprovodím na Příčnou.“
Měl pravdu, až teď si uvědomila, že se klepe, div jí necvakají zuby. Přitom neměla žádný důvod. Proto jen mlčky přikývla. Ještě ji přejel pohledem a vykročil. Váhavě a na mírně nejistých nohou ho následovala.
„Co tady pro Merlina v tuhle dobu děláte?“ zasykl tiše, když svorně mířili k východu z Obrtlé.
Roztřesenou rukou kontrolovala, jestli jí hůlky nevypadly z vnitřní kapsy a snažila se vymyslet něco přijatelného.
„No… Potřebovala jsem něco sehnat. Nutně. A na Příčné už měli zavřeno. A co vy?“ zeptala se rychle, než se stačil začít podrobněji vyptávat.
„Já? Já se tu byl jen napít,“ konstatoval klidně a opětoval nevrlý pohled nějakému čaroději ve špinavém, tmavě hnědém plášti.
„Vy pijete alkohol?“ podivila se upřímně.
Dělalo jí dobře soustředit se na něco jiného, pomalu se začala uklidňovat.
„Připadá vám snad, že na to nemám věk?“ reagoval uštěpačně.
„To ne, jen bych to do vás neřekla.“
„Já bych zase do vás neřekl, že se budete v noci sama toulat po ulicích.“
„Jsem upírka, pamatujete? Toulání v noci je moje přirozenost.“
„Ne ve všech situacích vám to k něčemu bude,“ odtušil. „U baru mluvili o nějaké skupině nemrtvých, co tady otravuje. Dokonce napadají čaroděje.“
„Členové Bratrstva?“ nadhodila Angela.
„Nejspíš. Ale i kdyby, je to divné. Nikdy se takhle veřejně neprojevovali. Před hodinou na ně prý museli volat dokonce Lovce.“
Byli už na předělu obou ulic, vítala je přívětivá světla Příčné.
„To ta Brána,“ vypustila ze sebe hořce. „Nejspíš oslavují vyvolání Lamidea.“
Lestern zůstal stát jako vražený do země, div do něj znovu nenarazila levým ramenem.
„Jak vy o tom víte?“ zíral na ni rozšířenýma očima.
Tak za tohle už neměla vhodnou nadávku ani sama na sebe. Vůbec jí to nemyslelo.
„No, já…“
Vyvalil oči ještě víc, pokud to šlo a ustoupil o krok. Ztuhla, když si uvědomila, že ji teď vidí v plném světle lamp.
„Já věděl, že už jsem vás někde viděl! Vy jste Angela B…“ přiskočila k němu, položila mu ruku na ústa a zavlekla ho do tmavého výklenku za hospůdkou U tří žab. Na upíra by si nepřišla, ale na Lesterna její zbytky sil stačily.
Nebránil se, ani nevytáhl hůlku, jen se na ni díval klidnýma tmavýma očima a to ji vyvedlo z míry. Pomalu stáhla ruku dolů.
„Takže jste to vy,“ konstatoval, i když už o mnoho tišeji.
Dívala se mu do očí a neodpovídala. Rovněž mlčel, ani nekomentoval hůlku, kterou mu tiskla do žeber.
„Paní ředitelka ví, koho zaměstnává?“ zeptal se pak konečně.
„Ano,“ přikývla.
„Ještě někdo? Kolegyně Shiernová?“
„Taky. A studenti Noční třídy. Moje příjmení pro ně nic neznamená.“
„Jak jinak. Ale měla byste vylepšit tu vaši kamufláž. Celou dobu jste mi byla povědomá. A to se o čtení novin moc nezajímám.“
Nedůvěřivě si ho prohlížela.
„Chcete mi změnit paměť?“ zeptal se klidně. „Nebo mě snad zabít?“
„Nikdy nezabíjím bezdůvodně,“ odtušila.
„V tom případě můžete klidně schovat tu hůlku.“
Zúžila oči. K jejímu šoku se trochu usmál.
„Jednu dobu jsem vás dokonce obdivoval. Pořád jste si šla za svým. A kolem se děla spousta většího svinstva, než to, co vám přišili. Ale chápu, že mi nevěříte… Jen byste si měla rozmyslet, co s tím uděláte.“
Ještě chvíli se mu dívala do očí, než hůlku sklonila a trochu ustoupila.
„Já vás nepoběžím udat,“ ujistil ji.
„Proč ne?“ zeptala se okamžitě.
„Hmm…“ zamyslel se. „Tak hlavně nemám rád novináře, kteří na vás v minulých letech nenechali nitku suchou. Nemám rád Ministerstvo, které z vás udělalo něco, co nejste. Ale není to hlavní důvod.“
„A ten je?“
„Líbíte se mi.“
Angele došla slova a zůstala na něj překvapeně civět. Trochu se zasmál.
„Mám dojem, že jsem měl vypít méně whisky, tohle se mnou alkohol dělá vždycky. Mluvím víc, než bych měl,“ teatrálně převrátil oči.
Pozvedla obočí: „Je to příjemnější než když jste střízlivý,“ odtušila.
„Hmm, tak co bude?“ zahleděl se na ni vyzývavě. „Změníte mi paměť?“
„Ne, nechci vám měnit vzpomínky,“ pronesla zvolna a nevšímala si svojí rozumné Angely, která si právě ťukala prstem na čelo. „Spíš bys vás chtěla o něco požádat.“
Udiveně svraštil obočí: „Mne? O co?“
„Vím, že zkoumáte Oblouk smrti na Odboru záhad. Neptejte se mě jak, mám svoje zdroje. A vím, že odtamtud chcete zachránit bratra.“
Zvolna kývl.
„Chci na tom spolupracovat s vámi. Byla jsem u té druhé Brány, můžu být užitečná.“
„Proč byste to dělala?“ nechápal Lestern.
Odpověděla až po krátké pauze: „Taky jsem ve světě démonů o někoho přišla.“
***
Catherine byla obvykle ta, která jednala rozumně. Nejprve přemýšlela, až pak mluvila. V mnoha případech usměrňovala daleko impulzivnějšího bratra, později i svého vznětlivého přítele. Ovšem to, co prováděla v tuhle chvíli, nebylo rozumné vůbec, to musela uznat sama. A stejně ji to neodradilo.
Celý den byla jako na trní a bylo už pozdě večer, když se jí konečně podařilo zastihnout doma rozespalou Dariu a vytáhnout z ní, co se stalo s Dracem. Nečekala na to, až se vrátí Alex domů z práce, ten by ji určitě nikam nepustil, hodila na sebe teplou bundu, popadla nachystanou tašku a vyběhla z domu. Alespoň na chvíli konečně přestalo pršet, ale vzduch byl přeplněný vlhkostí a vlezlou zimou. A po jejím přemístění se k tomu ještě přidal tak studený vítr, až se celá otřásla.
Podvědomě se přikrčila, připravená se bránit. Ale na tmavém nádvoří se nic nepohnulo. Panovalo tam až mrtvolné ticho.
Obrátila se ke vchodu do hradu a obezřetně vykročila. Zkontrolovala hranici, kterou tam při jejich předešlém odchodu položila ona sama, a za tu dobu přes ni prošla jen jedna osoba. První haly byly úplně temné, takže si svítila hůlkou, na vnitřních chodbách už plápolaly skomírající pochodně. Za tu dobu si na spleť chodeb zvykla a cestu ke knihovně našla snadno.
Zrychlila krok, když k jejím uším dolehlo hrozivé dunění. Dveře knihovny byly pootevřené. Ozvala se zpoza nich ještě jedna děsná rána, která snad otřásla zdmi, a rozhostilo se ticho. Napjatá a s hůlkou v ruce přikročila ke škvíře a nakoukla dovnitř.
Hala byla jasně osvětlená a kam až dohlédla, všude po zemi se válely knihy. Chvíli civěla na tu změť, než mírně strčila do dveří, aby viděla dál. Všechny police v knihovně byly poskládané jedna na druhé, jako by se tudy přehnalo tornádo. A mezi dvěma hromadami knížek zahlédla na zemi sedět nehybnou postavu s podivně světlými vlasy.
Draco měl hlavu hluboko skloněnou, lokty přehozené přes pokrčená kolena, většinu vlasů v obličeji. Cathy na něj nějakou dobu upírala pohled, než zasunula hůlku do kalhot tak, aby ji měla po ruce a zvolna vykročila k němu.
Těsně kolem něj si pak na zemi všimla naskládaných několika knih, které se dost podobaly té, kterou už nějakou dobu studovala a překládala s Angelou. Některé byly otevřené a bylo celkem zjevné, že byly o démonech. Jak se mu podařilo je v té záplavě tak rychle najít?
Dřepla si k němu. Vůbec se nepohnul.
„Daria mi řekla, co se stalo,“ začala zvolna.
„Neměla bys tu být…“
Jeho hlas byl tichý a chraptivý. Chvíli mlčela a dívala se na něj, než odpověděla: „A ty bys neměl být sám. Užíráš se výčitkami.“
Nahrbil se ještě víc.
„Taky mám sakra pořádný důvod,“ vyrazil ze sebe pracně.
„Poslouchej, Draco. Nemůžeš se obviňovat z toho, že tě posedl nějaký démon. To se může stát komukoli z nás. Vždyť i Bill…“
Najednou zvedl hlavu a zabodly se do ní hrozivě zarudlé oči plné bolesti.
„Měl jsem ho zastavit dřív! To, co se Angele stalo, je moje vina!“ hlas mu skřípal a lámal se, až se z toho Cathy svíralo srdce. Nemluvě o tom, že ji vyděsilo to, o kolik starší vypadal. Takový pohled nečekala a ani Daria ji na to neupozornila.
„Draco…“
„Jdi pryč,“ zasípěl.
Zavrtěla pomalu hlavou: „Nenechám tě tu.“
Škubla sebou, když na ni vycenil zuby a zavrčel: „Jdi pryč, jinak toho budeš litovat!“
Semkla rty a dívala se mu do zkřiveného obličeje.
„Já se tě nebojím,“ řekla pak vážně.
Několik vteřin na ni nehybně civěl, než se stáhl a zmoženě se opřel o zeď.
„Ty jsi ta nejméně uvěřitelná osoba, jakou jsem kdy v životě potkal,“ zamumlal se zavřenýma očima.
Nepatrně se pousmála. Pak se znovu rozhlédla kolem a pohled jí padl na temně zelenou vazbu. Vykulila oči, spěšně se pro ni natáhla a rychle v ní zalistovala.
„No, tohle… Jak se ti podařilo zrovna tyhle knihy z toho kvanta vydolovat? Právě tohle jsem chtěla dneska hledat.“
„Já ani nevím. Prostě jsem je vytáhnul z polic…“
„Tak to pro nás bude docela výhoda,“ konstatovala nadšeně. „V jedné z těch, co jsem si vzala s sebou, jsem našla něco, co by nám mohlo pomoct proti tomu posednutí…“ zaklapla knížku a otočila se k němu. Díval se na ni jen malou škvírou mezi očními víčky. „Dočetla jsem se, že kdysi při rituálech vyvolávání používali čarodějové různá tetování, aby zabránili démonovi posednout jejich těla.“
Vyskočila na nohy a vyhledala očima mezi hromadami polic a knih zpola zavalený stůl. Vydržel i záplavu knih. Přešla k němu a položila na jeho okraj zelenou knihu, vedle ní pak tu, co tahala s sebou v tašce přes rameno. Vzala do ruky hůlku, poklepávala s ní do dlaně, rozhlížela se po tom marastu, a přitom dál mluvila.
„Kdybychom dokázali najít, jak ta tetování vypadala, dal by se vymyslet způsob, jak je snadno přenést na tělo, něco jako magické znamení.“
„To by bylo… Fajn.“
Koukla po blonďákovi, který pořád seděl na zemi.
„Jo, jenom je škoda, že jsem na to nenarazila dřív…“
Mlčel.
„Ale myslím, že bych to tu nejdřív mohla trochu… uklidit.“
Ani na to Draco nereagoval.
***
Mladá zdravotní sestra byla mírně zmatená, když vyšla z porodního sálu a spatřila tu záplavu zrzavých vlasů na chodbě.
„Ehm, pan Weasley?“
Přikročily k ní hned čtyři postavy. Sestřička zaraženě pozvedla obočí.
„Pan Bill Weasley?“ zkusila to znovu.
„To jsem já,“ přihlásil se jí konečně starší z nich a upíral na ni napjatý pohled.
Usmála se na něj. Byl moc sympatický a taky dost nervózní.
„Je to holčička. Sice byla trochu netrpělivá a narodila se o dva týdny dříve, ale je naprosto zdravá. Gratuluji.“
Rodina Weasleyů vypukla v úlevný jásot. Bill se uvolnil, ale stále upíral na sestru vážný pohled.
„A Helen? Moje žena? Jak je na tom?“
„Unavená, ale rovněž bude v pořádku, nedělejte si starosti. Asi za půl hodinky vás za nimi pustíme.“
„Děkuju vám…“ vydechl s nezměrnou úlevou vysoký zrzek.
Sestra se odvrátila a Billa v mžiku plácaly po ramenou ruce jeho bratrů.
„A máš to, brácha. Bezesné noci, otrávená manželka…“ dloubl do něj Ron a Charlie mu přizvukoval.
„Dejte pokoj,“ zabručel a po dlouhé době se na jeho tváři objevil opravdový úsměv.
Otec vzal jeho pravici do obou rukou a pevně s ní potřásl: „Gratuluju, synu.“
„Díky, tati.“
„Bille!“ matka se mu vrhla okolo krku. „To je naprosto báječné! Určitě se ti bude podobat!“
„Doufejme, že ne,“ ozval se Ron a Ginny ho za to svižně pleskla zezadu po hlavě.
„Hulváte jeden,“ setřela ho, když se po ní dotčeně zadíval a se smíchem vystřídala matku v objetí s nejstarším bratrem.
***
Catherine postupně stavěla regály návratnými kouzly zpátky do rovné pozice společně s knihami. Byla opatrná, aby v tom neudělala ještě větší chaos a byla docela ráda, že nepřišla dřív. Nerada by viděla, jak Draco ty police shazoval…
Byla už za větší polovinou, když blonďák přehrabující se v knihách, které si předtím vybral, ztuhl a natočil hlavu. Jen o pár vteřin později sama uslyšela kroky. A vzápětí už se v knihovně objevila vysoká hnědovláska s kápí černého pláště na hlavě, kterou si při příchodu stáhla dozadu.
Nejprve přeletěla pohledem ještě neuklizenou část knihovny, pak Draca, který se na ni díval ze země, a skončila u ní. Cathy úplně zapomněla kouzlit, když se jí podívala do obličeje a polovina knih zase popadala na podlahu.
„Co tady děláš, Catherine?“ zeptala se Angela tichým hlasem.
Nemluvila tak hrozně skřípavě jako Draco, ale o to hůř vypadala. A nejvíc Cathy mrazilo z jejích očí.
„Neměla bys tu teď být. Je to nebezpečné, příliš blízko Brány.“
Připadalo jí, že k ní mluví stroj a ne živá nebo tedy spíš nemrtvá bytost.
„Není to tady o nic víc nebezpečné než jinde,“ usoudila rozvážně.
„I kdyby to tady démoni našli, nebude je to zajímat,“ ozval se z druhé strany Draco. „Hrad vypadá opuštěně.“
Angela stála, jako by zamrzla. Pak se znovu podívala na pobořené police, ale nekomentovala je. Cathy poslechla svůj spolehlivý instinkt a už si kráčela pro bundu.
„Zajdu si pro nějaké kafe, hned jsem zpátky,“ oznámila jim sotva na půl úst a byla pryč, než stačili cokoli říct.
Draca nejprve napadlo, že i přes to, co právě sám řekl, by se světlovláska neměla potulovat po okolí sama, ale i kdyby se chtěl hnout z místa na zemi, nedokázal by to. Upíral oči na postavu v plášti, ale když se začala otáčet, odvrátil se.
Angela před něj pomalu předstoupila.
„Tady máš, sehnala jsem ti novou. Kdyby se ti nehodila, můžeš si ji zajít vyměnit.“
Váhavě nadzdvihl hlavu. Podávala mu dlouhou hůlku z ebenového dřeva. Pomalu se postavil na nohy a vzal ji do ruky. Chvíli na ten kus dřeva nechápavě civěl. Kouzelnická hůlka. Byla mu vůbec k něčemu?
„Díky,“ vydoloval ze sebe.
„Nemáš zač,“ hlesla a poodešla o kus dál.
Když se ohlédl, zjistil, že se usadila na vyklizeném stole a dívá se do podlahy. Nějakou dobu panovalo dusné ticho.
„Slyšel jsi, co říkal?“ porušila ho nakonec Angela.
Nemusela svoji otázku nijak upřesňovat, přesně věděl, co má na mysli. Když k němu na chvíli zvedla oči, jen mlčky přikývl. Všiml si, že svírá hrany stolu tak pevně, až jí zbělely klouby. Hrdlo se mu sevřelo, když viděl, jak strašně se snaží zůstat klidná.
„Myslíš, že mluvil pravdu?“ hlas se jí mírně třásl. A Draco se snažil svoje nohy přimět, aby se sakra konečně odlepily z místa.
„Já nevím, Angie,“ odpověděl, jak nejklidněji dokázal. „Jistě vím jen to, že se ti snažil co nejvíc ublížit. Mohl lhát.“
„Ale nemyslíš si to.“
Když se po něm podívala tentokrát, uhnul očima.
„Byl v tobě, Draco,“ vyslovila tak těžce, až to znělo, že přitom omdlí. „Poznal bys, kdyby lhal…“
Mlčel, ale bylo mu jasné, že Angela odpověď stejně nepotřebuje. Zhluboka vydechla.
„Když jsem byla na Obrtlé pro ty hůlky, potkala jsem Lesterna.“
Zmateně se na ni podíval, nechápajíc, co to má společného s jejich tématem hovoru.
„Studuje Oblouk kvůli tomu, že v něm přišel o bratra a chce ho dostat ven. Budu mu s tím pomáhat.“
Dracovy oči se rozšířily: „Angelo, chceš tím snad říct, že…“
Podívala se mu zpříma do očí. Zachmuřil se, zastrčil hůlku do kapsy kalhot a pomalu vykročil.
„Nedělej to, Angie,“ pronesl zvolna. „Nevrhej se do toho zase po hlavě sama.“
„Nebudu na nic sama,“ odporovala. „Je to hlavní starost Lesterna a Billa a mě budou jen informovat o tom, jak pokračují. A pomůžu, když budu moct.“
Zůstal stát těsně před ní.
„Angelo, nemůžeš přece…“ nadechl se, ale nenechala ho domluvit.
„Pokud je nějaká, jakkoli malá šance, že je naše dcera ve světě démonů, nemůžu ji tam nechat!“ přerušila ho hlasitě. Cítil, jak se mu žaludek při těch slovech svírá do ledové hroudy. „Udělám všechno pro to, abych ji dostala zpátky…“
„Třeba to vůbec není možné,“ namítl vážně.
„To nebudu vědět, dokud to nezkusím.“
„Zase to děláš,“ reagoval chraptivě. „Zase chceš všechno vyřešit sama.“
Dívala se na něj a oči se jí začaly lesknout.
„Jo, zase… Já už udělala v životě spoustu chyb, Draco. Spoustu rozhodnutí, kvůli kterým jiní trpěli. Je načase, abych se pokusila alespoň něco z toho napravit. V tomhle měl Viriobscurus pravdu. Můžu si za to špatné ve svém životě sama…“
Draco se zhluboka nadechl. To už na něj bylo moc.
„To není pravda,“ pronesl důrazně. „Tohle je přesně to, co ten hajzl chtěl. Aby ses mučila výčitkami. Angelo… Zamysli se znovu. Všichni děláme chyby. Nikdo z nás není dokonalý. Neber na sebe vinu za něco, pro co ses rozhodla s tím nejlepším úmyslem. S vírou, že to bude nejlepší.“
Angele začaly z očí téct slzy a roztřásla se. Ztěžka polkl. Bolelo to jako peklo, vidět ji takhle zlomenou.
„Angie…“
Vztáhl k ní ruku, ale sotva se jí jeho prsty dotkly, prudce se stáhla dozadu. Draco si v tu chvíli připadal, jako by ho paralyzovali a Angela sama vypadala překvapená vlastní reakcí. Ztěžka oddychujíc si zakryla rukama obličej.
„Promiň,“ hlesla zpoza nich tlumeně. „Promiň. Já vím, žes to nebyl ty, kdo… Vím to. Jenže…“
Vydral se z ní těžký vzlyk. Draco bílý jako smrt od ní couvl o dva kroky. Zvedla uplakaný obličej.
„Jenže si nemůžu pomoct,“ dokončila větu přiškrceně.
„Bojíš se mě,“ pronesl přes ztuhlé rty.
„To ne,“ vyhrkla rychle. „To jen… Ten pocit. Ten pocit je…“
Couvl ještě dál a opřel se o jeden z regálů.
„Mrzí mě to, Angie,“ vydoloval ze sebe a sám jen horko těžko zaháněl pálení v očích.
To už se rozplakala naplno. Aby k ní neskočil a nepopadl ji do náruče, to ho stálo víc energie než celá Přijímací zkouška mezi upíry.
„Promiň, promiň mi to…“ opakovala mezi vzlyky.
„Hlavně se přestaň omlouvat!“ vyhrkl zoufale. „Ty přece nemáš za co…“
Ztěžka se sesunul podél regálu znovu na podlahu, kde si zakryl oči jednou dlaní, zatímco se jeho milovaná třásla kousek od něj zoufalstvím.
Vždycky se tak strašně bál, že o ni přijde. A teď… Teď měl ještě větší hrůzu z toho, že ji od sebe odežene tím, že se k ní jen přiblíží. Nedokázal ani vyslovit ta slova, která měl na jazyku. Ta, která by jí nejraději opakoval každý den, které ještě nedávno slyšela, i když je vyslovil jen v duchu.
Dvě prostá a pro něj v tu chvíli nemožná slova.
593 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...