I used to love without fear a long time ago
And all I ever wanted was love
Then somebody came around and tried to hurt me
Tried to make me feel like I was unworthy
Took pure love and tried to make it dirty
Lauryn Hill „Lose Myself“
Nebyl čas na jakékoli váhání. Rychle se pohybující tmavá záplava se na ně vrhla jako smečka hladových vlků na bezbrannou kořist. Dva pentagramy, které ve spěchu stačili vytvořit Angela a Harry, se pod tím náporem roztříštily na záplavu jisker.
Angela si nesměla připouštět, že jsou Draco i Harry v nebezpečí. Musela věřit jejich duchapřítomnosti, stejně jako ostatním. Neměla v tu chvíli jinou možnost. Měla zodpovědnost za někoho jiného.
Nemyslela a jednala rychle. Při otočce zachytila na zlomek sekundy pohled šedých očí. Pak popadla za obě ramena Lionela, který s bezvládným Kendallem v náruči vytřeštěně zíral na ječící stvůry, a okamžitě se s ním přemístila pryč.
Dracovi bylo jasné, že tenhle boj projeli na plné čáře.
Ohlušivé vřeštění rvalo uši. Každý černočerný táhlý kouř, který se vynořil z jeskyně, se dral k prvním bytostem poblíž. Pravý čas na to vzít nohy na ramena.
Vyhledal pohledem Angelu právě v okamžiku, kdy se otáčela. Když s oběma upírskými studentíky zmizela, Serpens i Lupus okamžitě vystřelili pryč největší rychlostí, jakou byli schopni vyvinout. Ještě se ujistil, že se přemístil i Potter a už se viděl před Hradem temnoty, ale k vlastnímu šoku si uvědomil, že pořád stojí na stejném místě. Nedokázal se přemístit.
Čas jako by najednou zpomalil.
Proletěly kolem něj hned čtyři démonské stíny, ze kterých ho zamrazilo až do morku kostí, ale vyhnuly se mu. Nechápal, co se děje. Sevřel hůlku pevněji v ruce a pokusil se přemístit s její pomocí znovu. Jenže se nemohl skoro vůbec pohnout.
Stočil oči dolů. Kolem nohou i hrudi se mu obtáčela jakási černá chapadla.
A kurva…
Najednou před ním kdosi stál. Draco s nijak optimistickými myšlenkami zvedl zrak. Díval se na něj vysoký černovlasý chlap v tmavých hadrech, bílý jako někdo, kdo za celý svůj život nespatřil slunce. Místo očí měl propasti plné temnoty a usmíval se způsobem, který Draca jen utvrdil v tom, že udělal obrovskou chybu, když se nepřemístil pryč okamžitě po Angele.
„Věděl jsem, že se znovu uvidíme,“ oznámil mu démon s širokým úšklebkem.
A pak přišla tma.
*
Angela byla víc než vděčná za to, že si jako místo srazu domluvili Hrad temnoty, ačkoliv by ji nikdy nenapadlo, že snad někdy v životě pocítí úlevu při pohledu na temné obrysy poničeného hradu. Nebylo to sice nejpohodlnější místo, ale bylo dostatečně vzdálené od střetu u jeskyně a zároveň nejbližší možný úkryt, kde se mohli bezpečně sejít. A pro ni i oba mladé upíry hrála v ten okamžik hlavní roli právě vzdálenost.
Po vyčerpávajícím boji s Bratrstvem a takhle narychlo bylo riskantní přemisťovat se i s jednou osobou v závěsu. A ona brala s sebou rovnou dvě. Jen zázrakem se všichni tři objevili na studeném nádvoří v jednom kuse.
Lionel, který měl v náruči nezvyklé břemeno, se sice zapotácel, ale díky tomu, že ho stále držela za ramena, neskončil na dlažbě. Celý se třásl a svého nehybného spolužáka držel křečovitě těsně u sebe.
„Polož ho, Lioneli,“ vyzvala svého studenta důrazně.
Neodvažovala se ani doufat, že se jim podařilo zachránit Kendalla včas. Lamideus byl z Brány venku a to podle té věštby vyžadovalo přímo oběť čistokrevného upíra, ale musela si být jistá. Lionel ji poslechl a položil Kendallovo bezvládné tělo na zem.
Ve chvíli, kdy si klekla a začala nad upírem kroužit hůlkou, se k nim už od vstupní brány řítila Cathy s Alexem v závěsu. Kouzla je upozornila na jejich přítomnost.
„Pomoz mu, prosím,“ zachraptěl Lionel, klečící z druhé strany a držící Kendalla za ruku.
Angele byla zima, divně ji brnělo za krkem a ruce se jí chvěly. Necítila nic, vůbec nic. Jen černou prázdnotu. Zvedal se jí z toho žaludek. Odtáhla se od Kendallova těla, když je zalilo světlo dvou hůlek.
„Angelo!“
Cathy se k nim naklonila a zalapala po dechu při pohledu na ležící tělo. Alex se rozhlížel po nádvoří, ale nikdo jiný se zatím neobjevil. Angela dokázala jen zavrtět hlavou, Lionel ztuhl.
„Ne…“ vydechl a zadíval se Kendallovi do bledé tváře. „Vždyť přece…“
„Jen prázdno. A tma,“ zamumlala Angela nepřítomně.
„Ne!“ zvolal Lionel bolestně, až se jeho hlas odrazil od kamenných zdí. „Já vím, že by to jen tak nevzdal! Pomoz mu, Feles! Prosím tě!“
Jeho nalomený hlas ji vytrhl z podivného toku myšlenek. Nechápala, co se to s ní děje. Podívala se na mladého upíra, kterému se leskly v očích slzy.
„Já tě prosím,“ už zase jen chraptěl.
Cathy a Alex stáli zaraženě nad nimi a nedostali ze sebe ani slovo. Pak se u nich objevila i Daria.
„Pusťte mě k němu,“ už se skláněla ke Kendallovi, když ji zastavil Angelin hlas.
„Tady nám nepomůžeš, Dario.“
Černovláska se podívala kamarádce do tváře. V kouzelném světle hůlek byla Angela skoro stejně bledá jako ten mladý upír na zemi, soudě dle částí kůže, které nebyly potřísněny zasychající krví. Jen mlčky přikývla a zase se narovnala.
Angela vztáhla ruce a položila jednu dlaň na Kendallovo čelo. Levou pak pevně sevřela hůlku a začala vytvářet nad místem, kde se pod žebry schovávalo jeho srdce, které podle všeho už dávno netlouklo, malé obloučky. Lionel ji pozoroval se zoufalým výrazem, když o chvíli později zvedla zrak.
Byla tam. Sice jen drobounká a chabě blikající, ale našla ji. Jiskru života, která se v Kendallovi úporně držela.
„Zkusím to,“ řekla tiše a dívala se přitom Lionelovi do očí. „Ale nic neslibuju.“
Mlčky jí opětoval pohled.
Zavřela oči a začala prozpěvovat uzdravující formuli. Cathy i Dariu z jejího hlasu zamrazilo. Zpod prstů začala Angele vycházet uklidňující světle zelenkavá záře, která se občas rozzářila zlatě.
Všichni na její počínání fascinovaně hleděli, když se kousek od nich na nádvoří zjevil i Harry, který vypadal, že prošel domem hrůzy a následně armádou zombií.
Zadýchaný se k nim těžce dokulhal a přeletěl scénu pohledem. Nebylo to tak dávno, co už tohle viděl, jenže ta malá holka tehdy vypadala alespoň živá. Tentokrát to vypadalo, že se Angela pokouší zachránit mrtvolu.
Otočil se k němu Prewett.
„Jak to šlo?“ zeptal se napjatě.
Harry se podíval po dívkách, které byly zjevně zaujaté tím, o co se pokoušela hnědovlasá čarodějka, a kývl na Alexe, aby s ním šel trochu stranou.
„Mizerně,“ odtušil pak, když byli z doslechu. „Nedostala se odtamtud ani třetina z nás, teda bystrozorů, Lovců to zvládla polovina. Většinu dostalo Bratrstvo, někteří budou posednutí, zatím nevíme.“
„Posednutí?“
„Jo, z té zatracené Brány se spolu s tím jejich bohem vynořili další démoni. Utekli jsme jen na poslední chvíli. Nikdo jiný, se tu ještě neobjevil? Co Malfoy?“
Alex zavrtěl hlavou: „Kromě Blackové s těma klukama nikdo.“
„To se mi nelíbí,“ zachmuřil se Harry. „Přinejmenším Malfoy by už tu měl být. U upírů se dá předpokládat, že zdrhli po svých.“
Alex jen zamračeně mlčel.
Lionelův svět se scvrkl na zlatozelené světlo, na krev, která v něm měnila odstín až do černa a na ledové prsty v jeho dlani.
Nehodlal ani na okamžik připustit, že by snad o Kendalla mohl přijít. Ani když už to Feles vzdávala, ani když v něm on sám necítil život. Nepoddal se tomu bezbřehému strachu, protože věděl, že Kendall by to s ním taky jen tak nevzdal.
Upíral pohled na bledou tvář, jejíž vlastník se pro něj za poslední roky stal vším, v co už se ani neodvažoval doufat.
Ani nevěděl, proč si je tak jistý, že mu jejich učitelka dokáže pomoct. Bylo mu jedno, co právě provádí. Upínal se jen k tomu, jaký bude výsledek.
Poděšeně sebou trhl, když světlo začalo pohasínat a zadíval se na Feles. Klečela u Kendalla celá nahrbená a ztěžka dýchala. Už nezpívala, jen šeptala.
„Nezvládnu to,“ hlesla pak chraptivě a znovu se na něj podívala. „Nemám na to dost síly…“
Hrdlo i žaludek se mu sevřely úzkostí.
Ne! Nikdy Kendalla neopustí… Nikdy. Slíbil to sám sobě.
Nepřemýšlel nad tím, co dělá, ani netušil, proč ho to napadlo. Natáhl volnou ruku a přitiskl ji shora na tu, kterou měla Feles položenou na Kendallově čele. Světlo nabralo téměř okamžitě znovu na síle. Její oči se překvapeně rozšířily.
„Máš vůbec ponětí,“ vydechla ztěžka, „co právě děláš?“
„Ne,“ reagoval tiše. „Pomůže to?“
Viděl, jak jí obličejem proletěl nerozhodný výraz.
„Udělal bych pro něj cokoliv,“ dodal pevně.
Zvolna přikývla a znovu zavřela oči.
Zářivé světlo nejprve zalilo jen Kendallovu hlavu a pak se zvolna začalo šířit dolů podél krku a hrudi. Feles zase tichounce prozpěvovala. A v Lionelovi sílil děsivý pocit, který dosud nepoznal. Čím dál zřetelněji cítil, jak z něj prchá život. Každou vteřinou jako by byl slabší a malátnější.
Ale ani v nejmenším ho to neodradilo. Nechal levou ruku na místě a upíral pohled do bledé tváře svého přítele.
To, co Angela dělala, bylo krásné a děsivé zároveň. Cathy cítila, že se snaží tomu mladému klukovi, o kterém předpokládala, že je to unesený upír-student, zachránit život. Ty hrozné otevřené rány na jeho pažích a nohou zvolna mizely. Ale zároveň bylo v jejím smutném nápěvku a tom světle něco zlověstného. Takové kouzlení určitě vyžadovalo spoustu energie i odhodlání.
Daria, která stála hned vedle ní, měla ve tváři podobný výraz jako ona. Její bratr mluvil opodál s Harrym, který vypadal i jen ve světle hůlek naprosto strašně.
Poklepala na rameno Darie a ukázala na něj. Černovláska pochopila rychle a už se k němu hrnula se svým léčitelským vybavením. Catherine si zimomřivě založila ruce na hrudi. Sice ještě nic nevěděla najisto, ale už tušila, že ta akce nedopadla právě nejlíp.
Tichý ženský hlas umlkl, světlo pohaslo, až zmizelo docela.
„Teď už můžeme jen… doufat. A Lioneli… Krev…“
Zaměřila se znovu na Angelu, když se bez hlesu svezla na dlažbu a hůlka jí vypadla z ruky. Mladý upír zůstal vsedě stejně nehybný jako ten druhý na zemi.
„Angelo!“ Cathy si vyděšeně klekla na zem.
Její výkřik přiměl Harryho vytrhnout se ze sevření Darie, která už prohlížela jeho rameno, a vrhl se k nim.
„Co se stalo?“
Cathy opatrně obrátila Angelu z boku na záda a shrnula jí vlasy z obličeje. Daria už ji brala za zápěstí a snažila se pod ledovou kůží najít tep. Alex a Harry na ni napjatě zírali.
„Nejspíš omdlela,“ prohlásila nakonec nejistě.
Jak si taky mohla být něčím jistá u upírky?
„Odneseme ji dovnitř,“ rozhodl Harry, naštvaný sám na sebe, že Angelu nezastavil. „A počkáme na Malfoye.“
Alex udělal krok ke dvojici upírských studentů.
„Já ho vezmu,“ ozval se Lionel chraptivě. „Běžte napřed.“
Harry opatrně sebral ze země Angelu a spolu s ostatními spěšně opustili chladné nádvoří. Jen Cathy zůstala pozadu a nerozhodně přešlápla.
„Chceš nějak pomoct?“ ozvala se tiše.
Ten mladý k ní zvedl pohled, ze kterého ji zamrazilo až do morku kostí.
„Jen tím, že počkáš s ostatními vevnitř,“ odpověděl nakonec křečovitě sevřeným hlasem.
Pomalu přikývla: „Dobře.“
Lionel ani nečekal, až mu ta blondýnka zmizí z dohledu, nadzdvihl Kendalla, opřel ho o sebe a zakousl se do vlastního zápěstí. Pochopil, co mu Feles chtěla říct, i když už se jí na to nedostával dech. Udělala, co mohla, ale Kendall ještě potřeboval krev. Nutně.
Rychle přitiskl krvácející ránu k jeho rtům, než se stačila začít zacelovat. Věděl, že Kendallovy upíří instinkty zareagují i v bezvědomí. Uplynulo jen pár vteřin, než ucítil ostré špičáky zarývající se do jeho kůže. Kendallovi tekla jeho krev do úst a krku pomalu, ale nemusel polykat, aby se do něj dostala.
Lionel si ještě dvakrát obnovil ránu na ruce a přiměl Kendalla, by se napil. To bylo nejvíc, co si mohl dovolit. Už tak se mu dělaly mžitky před očima a hlava se mu pěkně motala. Ale Kendall se ještě pořád ani nepohnul, ani nic nenaznačovalo, že by se mohl brzy probrat.
Lionel chvíli počkal, až ho přejde nejhorší závrať, znovu si ho nadzdvihl do náruče, i když mu připadal třikrát těžší než před chvílí a zamířil za čaroději do toho hnusného hradu. Nic jiného mu ani nezbývalo.
*
Pro Angelu i toho mladého upíra vyčarovali lehátka a ustavili je ke zdi. Daria přinutila Harryho, aby se alespoň posadil a snažila se ošetřit jeho rány, jak nejlépe uměla. Mladý bystrozor se sice zprvu vzpíral, ale když se proti němu spikla s Dariou i Cathy, už nic nenamítal. Nechal Dariu, ať dělá svou práci na jeho koleni a pozoroval přitom bledou tvář Angely, u které seděla ustaraná Cathy. Alex hlídkoval u vchodu a občas hodil po skupince zamračený pohled.
Zachráněný mladý Rowann ležel hned vedle Angely, stejně nehybný, ale mnohem děsivěji vypadající, se vší tou krví na sobě. Jeho spolužák, kamarád nebo kdo vlastně, seděl na zemi těsně vedle lehátka, celý nahrbený a bílý jako mlíko, a civěl do země.
Alex u vchodu zbystřil, když zaslechl ze tmy kroky.
„To jsem já!“ hlásil se Ron, který se právě vracel z Doupěte, kde se snažil uklidnit svou nasupenou matku, která se zuřivě dožadovala vysvětlení, co se zase děje. Bill byl totiž s Lesternem na Ministerstvu u druhé Brány na pozorování, Ginny s Jamesem u Lupinových a jeho si vychytala, když se snažil vyplížit. Pravdu jí samozřejmě neřekl, to by dopadlo. Ale trvalo to, než se na něco vymluvil.
Zrzek přistoupil s vykulenýma očima k lehátkům a pak se otočil na Harryho: „Kde je zbytek?“
Jen ztěžka pokrčil rameny. Neměl tušení, co se stalo s ostatními upíry.
„Hej! Kdo je to?!“ zvolal u vchodu Prewett s hůlkou připravenou.
„Klid, frajere,“ odpověděl mu ze tmy chladný hlas a hned vzápětí se ve světle pochodní objevili Serpens s Lupusem.
Cathy se k nim s nadějí obrátila, ale když viděla, že přišli jen ti dva, tvář se jí znovu stáhla obavami. Harry se na ně nechápavě zadíval. Žádný čaroděj s nimi nebyl.
„Jak jste se sem dostali?“ vyslovil Prewett otázku, která vrtala hlavou i jemu.
Lupus se na něj podíval jako na úplného blbečka.
„Asi vzducholodí, ty chytrej,“ prskl.
Serpens, s notně pošramoceným účesem a v džínové bundě, která v průběhu boje změnila barvu ze světle modré na rudohnědou, už stál nad Angelou.
„Co je s ní?“
Harry mu stručně popsal, co se stalo.
„Co s nimi budeme dělat?“ rozhodil Ronald ruce. „Jestli nám tu zůstanou takhle…“
„Klid, zrzečku,“ pronesl tiše Serpens. „Už přichází k sobě…“
Harry přeletěl pohledem nejprve toho mladého a zaměřil se na Angelu ve chvíli, kdy otevřela oči.
„Angelo,“ vydechla s úlevou Cathy. „Jak ti je?“
Hnědovlasá upírka chvíli vytřeštěně zírala někam nad sebe, pak se pomalu posadila a rozhlédla se, jako by někoho hledala.
Něco bylo zatraceně špatně…
A pak jí to došlo. Draco. Nikde necítila Draca. Ani svými smysly, ani přes magické propojení vzadu na krku.
Hrůza jí sevřela hrdlo a úplně zbělala.
Draco…
„Ještě se tu neobjevil,“ odpověděl na nevyslovenou otázku tiše Harry.
Ani se na něj nepodívala.
„Kde je?“ vyrazila ze sebe roztřeseně. „Necítím ho. Necítím ho… Necítím!“ opakovala chraptivě, v hlase jasně znatelný obrovský strach.
Cathy si dala vyděšeně ruku přes ústa. Pochopila, co tím Angela myslí. Lionel jen zvedl zrak a zaměřil na ni nepřítomný pohled. Na Harrym bylo znát, že je mu taky jasné, o co jde. Jen Alex a Daria se nechápavě dívali jeden po druhém, jelikož Serpens s Lupusem o jejich propojení rovněž věděli.
Angela sebou najednou škubla, vyskočila na nohy a okamžitě upadla znovu na podlahu. Cathy i Harry k ní přiskočili, aby jí pomohli, ale odehnala je mávnutím ruky. Zůstala sedět a začala si prohledávat kapsy bundy. Vzápětí vytáhla na světlo malinkou ampuli naplněnou tekutinou tak tmavě rudou, až vypadala černá.
Už měla prsty na víčku, aby ji otevřela, když ji zastavily něčí ledové ruce. Roztržitě vzhlédla k chladným očím.
„Co si sakra myslíš, že děláš, Feles?“ procedil mezi zuby Serpens, který se hbitě prodral mezi Harrym a Catherine a dřepěl teď těsně u upírky.
„Pusť mě,“ pronesla bezbarvě.
„Ta dávka je jen pro případ nejvyšší nouze.“
„Tohle je nejvyšší nouze!“ vyštěkla nečekaně tak nahlas a vysokým hlasem, až sebou Cathy, která jí viděla přímo do zkřivené a smrtelně bledé tváře, škubla.
Angela opětovala Serpensovi upřený pohled. Nepouštěl její zápěstí z ocelového sevření. Zvolna se nadechla a promluvila už relativně normálně.
„Nejprve musím odnést Kendalla k rodičům, Lionela do školy. Nikdo jiný se s nimi nepřemístí, kde je třeba. A pak ho jdu hledat. A ty mi v tom nezabráníš,“ zdůraznila pevně.
„V tomhle stavu se nedoplazíš ani na nádvoří,“ zasykl.
„Přesně tak,“ souhlasila. „Takže mě pusť, ať to můžu vypít.“
Serpensovi se to nezamlouvalo o nic víc než smradlavý houmlesák k svačině. Hlavou mu zněla sokolíkova slova, kterými ho zapřísahal, aby Feles chránil, kdyby se mu cokoli stalo. Zatraceně…
„Pod jednou podmínkou,“ řekl konečně.
„Nebudu od tebe přijímat žádné…“ začala prskat Angela.
„Jdu s tebou, ty kozo,“ přerušil ji hrubě a uvolnil stisk.
Zmateně zamrkala a chvíli na něj civěla, než bez řečí souhlasně přikývla a v mžiku do sebe hodila obsah ampule.
Zavřela oči a otřásla se od hlavy až k patě, jak jejím tělem projela energie a téměř euforie z malé dávky Vznešené krve. Narovnala se do své plné výšky tak rychle, až od ní většina přítomných couvla. Angeliny oči se leskly hrozivě červenou barvou.
„Vy tam snad teď chcete jít zpátky?“ vyrazil ze sebe Harry nevěřícně.
„Jak vidíš,“ poukázal Serpens jedním palcem na Angelu, která už brala do náruče stále bezvědomého Kendalla.
„To je ale šílenost! Sami jste viděli, jak to tam vypadalo!“ přikročil k Angele, ale ta se po něm podívala tak, že vzápětí zmlkl.
Vyrazila spěšně k východu. Lionel se až v tu chvíli pohnul a vyrazil za ní.
„Budu tady čekat, Feles. Vrať se,“ ozval se ještě zamračený Serpens.
„Vrátím,“ zazněla odpověď a upírská učitelka i její dva studenti jim zmizeli z očí.
„Mám jít s vámi?“ nabídl se Lupus, ale jeho blond kolega jen zavrtěl hlavou. „Vezmi si na starost naše. Budou všude možně po lese. Shromáždi je na domluvené místo, měla by se tam objevit Corvus.“
„A co jí mám říct, až se po tobě bude ptát?“ mračil se Lupus.
Podíval se po něm: „Pravdu,“ odtušil klidně.
„Vy jste neviděli, co se s Dracem stalo?“ vyhrkla bledá Catherine.
„Vypadli jsme pryč, jak nejrychleji to šlo,“ odpověděl jí Lupus. „Předpokládal jsem, že se Falco hned přemístí sem.“
Harry si vjel jednou rukou do vlasů: „Do hajzlu…“
Na chvíli se rozhostilo zaražené ticho.
„Mám něco na práci,“ porušil ho nakonec Lupus. „Dávejte si bacha.“
Zmizel zase ven hned za Serpensem. V obrovské chladné hale zůstali osamocení čarodějové.
„Musím se vrátit na Ústředí,“ promluvil unaveně Harry. „Raději odtud zmizte, ta Brána odsud opravdu není daleko, zbytečně neriskujte.“
„Takže… To nevyšlo,“ vydechla sklesle Cathy. „Lamideus je venku.“
Harry ztěžka přikývl: „Jo. A spolu s ním slušná hromada dalších démonů. A něco mi říká, že si s nimi ještě užijeme.“
„Nemám jít s tebou, Harry?“ nabídla se Daria. „Kvůli ošetření?“
„To budeš moc hodná,“ přikývl mladý bystrozor okamžitě. „Většina mých kolegů se vyhýbá nemocnici, dokud můžou chodit.“
Harry nechal zmizet lehátka a byli připraveni k odchodu. Cathy se otočila k bratrovi a příteli.
„Vezmu si některé knížky domů, pojďte mi pomoct,“ požádala ho.
Oba oslovení se bez nějakých poznámek vydali směrem ke knihovně. Harry se ještě otočil u východu a zavolal na ně.
„Ale nezdržujte se tu!!“
„Ne, neboj, Harry!“ zavolala z druhé strany haly Cathy. „Hned jsme pryč!“
*
„Zvládneš to odsud sám?“ obrátila se na něj Feles, když se objevili těsně před školní bránou na pozemky.
Civěl do země a nereagoval. Přesunula ruku na jeho rameno a otočila ho k sobě.
„Lioneli… On bude v pořádku,“ řekla tiše.
Zvedl k ní pohled. Bylo na ní znát, jak je napnutá a vyděšená, ale pořád brala v potaz to, jak se cítí on.
„Vyléčila jsem ho,“ ujišťovala ho znovu.
„Tak proč se neprobírá?“ vyrazil ze sebe pracně. „I když jsem mu dal napít, tak proč…?“
Semkla na chvíli rty k sobě a on poznal, že váhá, jestli má vyslovit to, co měla na jazyku. Díval se jí do očí a napjatě čekal.
„Přišel o hodně krve,“ pronesla zvolna. „Byl na pokraji opravdové smrti. Myslím si, že…“ ztěžka se nadechla. „Mohlo to ovlivnit jeho mozek.“
Namáhavě polkl, v žaludku jako by měl najednou hromadu šutrů.
„Probere se?“ zeptal se přiškrceně.
„Věřím, že ano. A ty musíš taky. Jen to trvá déle, než se zregeneruje, rozumíš?“
Přikývl.
„Dojdeš už sám?“ zeptala se znovu.
Znovu se donutil kývnout.
„Dobře.“
Otevřela mu bránu a on prošel dovnitř.
„Dávej pozor na paní Norrisovou,“ připomněla mu ještě.
„A ty dávej pozor na sebe, Feles,“ reagoval tiše.
Překvapeně zamrkala, pak přikývla a s tichým puknutím se přemístila.
*
Do hradu se doslova vploužil a sotva pletl nohama.
Podařilo se mu vyčarovat zatím největší gravitační vír v životě a dal Kendallovi spoustu svojí krve. Doléhalo na něj vyčerpání. Cestou ke zmijozelské společence dokonce zabloudil, což se mu nepovedlo ani první školní den. Když se konečně dostal před to ohavné brnění, uvědomil si, že si nepamatuje heslo. V hlavě měl naprosté pusto prázdno.
Sedl si na bobek a opětoval černý pohled té mlčící plechové hubě.
Hluboko uvnitř cítil, že je s Kendallem něco špatně. Nemohl to vědět, netušil, co se s ním kromě toho, že z něj vytékala krev nad tou debilní bránou, dělo, ale něco se změnilo. Strašně se bál toho, jaké následky to na něm mohlo zanechat.
Sklopil pohled a přejel si palcem po zápěstí, po zcela zahojeném místu, kterého se ještě před míň než hodinou dotýkaly Kendallovy rty a zuby. Ocitl se na hraně, ze které téměř nebylo návrat a on nezaváhal ani na vteřinu. Koho by to před pár lety i jen napadlo?
Ani si nevšiml, že se brnění pohnulo a v průchodu se objevila vysoká štíhlá postava.
„Co tady prosím tě děláš?“ ozval se nad ním přísný hlas.
Nevzrušeně zvedl hlavu, tuhle noc už ho nemohlo vyvést z konceptu nic. Stála nad ním Isidora v bílém tílku a upnutých kalhotách, ruce v bok, dlouhé vlasy rozpuštěné a padající málem k pasu.
Chvíli na ni němě zíral.
„Sedím?“ vydoloval pak ze sebe nakonec.
Pozvedla obočí, pak jen zakroutila hlavou a natáhla k němu ruce.
„Vstávej, než tě tu někdo načapá.“
Vděčně její pomoc přijal a nechal se vytáhnout na nohy. Vešel do temné společenské místnosti jako první, Isidora hned za ním. Uvnitř bylo teplo, přítmí, které projasňovaly jen uhlíky v krbu, a ticho. Z koutů se na něj šklebily dvě obří dýně a na jednom ze stolů se nacházelo něco, co zavánělo jako zbytky slavnostní večeře. Požehnaný klid nedělní noci.
Zmoženě žuchl do nejbližší pohovky a zvrátil hlavu dozadu přes opěradlo. Isidora se na něj chvíli upřeně dívala, než se posadila kousek vedle.
„Kde jsi byl, Lioneli?“ zeptala se tiše a vážně.
„Do toho ti nic není,“ zahučel unaveně.
„Ale je,“ reagovala ostře. „Mohla jsem napráskat, že nejsi ve škole, ale neudělala jsem to.“
Mohl sice říct, že minimálně jedna z učitelek o jeho nepřítomnosti stejně věděla, jenže to by jen vedlo k dalším otázkám.
„No a? Neprosil jsem se tě,“ odtušil.
Pohovka se pohnula, jak se upírka zvedala na nohy. Nejspíš se urazila, pomyslel si s úlevou a neobtěžoval se nijak změnit svou pozici.
Jenže vzápětí ucítil pevné sevření na obou ramenou. Překvapeně otevřel oči. Isidora stála za pohovkou a nakláněla se nad ním tak, že ho na tváři šimraly její dlouhé vlasy.
„Udělala jsem to pro tebe,“ hlesla. „Vždycky pro tebe.“
To, co provedla potom, ho překvapilo na tolik, že nedokázal vůbec reagovat. Sehnula se a přimkla své plné rty na ty jeho. Začala ho líbat a šokovaný Lionel na několik vteřin zamrzl. A pak že ho už nic nedokáže překvapit…
Prudce se sesunul po opěradle dolů a unikl tak z jejího dosahu. Vyskočil na nohy a otočil se k ní.
„Co to sakra vyvádíš?“ vyhrkl to první, co mu přišlo na jazyk.
Tvář jí roztáhl pobavený úsměv a laškovně si odhodila vlasy dozadu: „To je snad jasné, ne?“
Mihla sebou a stála znovu těsně u něj. Spěšně zacouval o dva kroky dozadu, až se zarazil stehny o jedno z křesel.
„Vždycky ses mi líbil, Lioneli,“ přimhouřila oči.
„Poslyš, Isidoro,“ vzpamatoval se konečně. „Jsi opravdu krásná holka a…“
Ve chvíli měl omotané dlouhé ruce kolem krku.
„To ráda slyším,“ ve tmě se zaleskly její drobné zoubky.
Lionelovi došla trpělivost i energie na vlídné chování. Vzal ji za ramena a odstrčil od sebe.
„Jsi fajn, ale nemám zájem,“ prohlásil.
Její úsměv se doslova vypařil a přes tvář přeletěl bolestný výraz. Poodstoupila o krok dál.
„Můžeme zůstat přátelé, ale nic víc,“ dodal neoblomně a potlačil záchvěv výčitek.
Isidora se celá nakrčila a pak si založila ruce na hrudi.
„Promiň,“ nedalo mu to nakonec.
Potřásla hlavou a pak ji hrdě zvedla. V očích měla výraz, který se mu moc nezamlouval.
„V pořádku. Nebudu se ti vnucovat. Dobrou noc.“
A v okamžiku zmizela směrem ke svojí ložnici. Lionel zhluboka vydechl.
Na jednu noc toho už opravdu bylo dost. Odplazil se ke svojí posteli dřív, než by si ho mohl vychytat třeba ten blbeček Protiva a zábava by byla dovršena.
*
„Dala sis docela načas,“ uvítal ji Serpens kysele, když se přemístila na tmavé nádvoří a vykročil k ní ze stínu hromady kamení z pobořené hradby.
„Zdrželi mě Kendallovi rodiče a byla jsem se podívat ještě doma, jestli se tam třeba Draco neobjevil…“
„A nic?“
Zavrtěla hlavou a natáhla k němu ruku. Bez dalších řečí se jí chytil.
*
V lese kolem jeskyně panovalo hrobové ticho. Na obloze visela naprosto nehybně těžká černá mračna. Vzduch byl přehlcený pachem krve a střelného prachu ze zbraní Lovců. Všechny lidské bytosti, na které narazili, už byly po smrti. Kromě bystrozorů a Lovců našli i pozůstatky upírů z jejich týmu a mnoho členů Bratrstva. Nikoho živého v okolí necítili a z vědomí, že jen před pár hodinami se v těch místech nacházely desítky démonů, Angele běhal mráz po zádech.
Dopodrobna prohledali prostory kolem jeskyně, ale Draca nenašli. Ani nic nevypovídalo o tom, že by byl raněný. Jeho krev nikde nevycítila, i když v té záplavě pachů to mohla snadno přehlédnout. Nakonec se vydali přímo do jeskyně, ze které stále vycházela ta narudlá záře.
Brána byla pořád uvnitř. A kamenný oblouk pořád obklopoval tu hnusnou černou hmotu, ve které posledně viděla ty… tváře. Teď v ní nebylo nic. Civěla na slabounce zářící znaky na Oblouku, zatímco Serpens přešel o kus dál k protější jeskynní zdi.
Chtěla přikročit blíž, ale najednou se jí zježily chlupy v zátylku a ucítila neviditelný odpor. Postoupila ještě o krok a zastavila se. Brněly jí ruce a postupovalo to dál. Brána jako by kolem sebe měla ochrannou bariéru. Zaměřila se očima na kamenné podloží, ale nenašla nic, co by připomínalo zaklínačské znaky. Místo toho zahlédla mezi dvěma kameny vyčnívat kouzelnickou hůlku
„Bulagra…“ zaslechla Serpensův hlas, když se pro ni shýbala. Měla dojem, že patřila mladému Gor´namovi. Zastrčila si ji do kapsy a zaměřila se na svého společníka.
Celý nahrbený si prohlížel nějakou krvavou kaši na zdi. Váhavě přistoupila blíž a nos jí zaplnila napůl vůně, napůl zápach hutné staré krve.
„To snad ne…“ vydechla.
„Jo. Je to Marcus,“ potvrdil její domněnku Serpens.
„Tohle s ním udělal Lamideus?“ vyrazila ze sebe přiškrceně. „U všech upírských bohů…“
„To jsme pěkně v prdeli,“ podotkl blondýn a odvrátil se. „Řekl bych, že už tady nemáme co hledat. Je mi ale divný, že nikdo nehlídá tu věc.“
„Nedá se k ní ani dostat,“ informovala ho, aniž na něj pohlédla. Nedokázala spustit zrak z nerozeznatelných zbytků, které bývaly jedním z nejmocnějších Vznešených. „Lamideus si je nejspíš jistý, že ji odsud nikdo neodnese. Řeknu Harrymu, aby se na to podívali odeklínači.“
„Takže jdeme, ne?“
Ohlédla se po něm.
„Není tady, Feles. A za chvíli bude svítat.“
„Já vím,“ otočila se na podpatku a zamířila spěšně k východu.
Promluvil ještě předtím, než se přemístili zase pryč: „On se objeví. Není z těch, co by se snadno vzdali…“
„Myslíš, že ho dostalo Bratrstvo?“ nadhodila s pohledem upřeným do země.
„Věř mu,“ reagoval Serpens tak klidně, jak jen dokázal. Rovněž si o jejich Sokola dělal docela starosti.
*
Obklopovala ho neproniknutelná tma. Slyšel dva tiché, cizí hlasy, docela blízko.
Uvědomil si, že leží na něčem měkkém, nepřikrytý, hlavu podepřenou. Do nosu mu pronikala slabá vůně. Byla to krev, ale studená.
Pomalu otevřel oči. Nad sebou měl tmavě omítnutý strop nějaké místnosti. Když stočil pohled na stranu, zjistil, že leží na pohodlné posteli v chabě osvětleném a strohém pokoji. U dveří stál muž, který držel kolem ramen krásnou ženu. Až v tu chvíli k němu pronikl význam jeho slov.
„Bude v pořádku, drahá. Náš syn je silný.“
Syn?
Zmateně se posadil. Manželský pár postřehl pohyb a v okamžiku stáli oba u jeho postele.
„Kendalle,“ svezla se na pelest ta opravdu velmi půvabná tmavovlasá upírka a vzala ho za ruku. „Jak se cítíš?“
Podíval se nejprve na její štíhlé ruce a pak znovu na ni. Měla zářivě modré oči. Přeletěl pohledem k přísně vypadajícímu muži, který ho upřeně pozoroval.
„Kendalle, zlato, řekni něco,“ naléhala ta jemu neznámá žena.
Vyvlékl svou ruku z jejího sevření. Snažil se v sobě najít nějaké vodítko, které by mu napovědělo, kde je a jak se tu ocitl. Nebo kdo jsou ti dva.
Ztěžka polkl, když nic nenašel. Vůbec nic. Úplně zamrzl, ve tváři se mu nepohnul jediný sval.
Upírka se vyděšeně podívala na svého chotě. Vysoký upír se hrozivě mračil.
„Kendalle, odpověz matce,“ pronesl hlasem tvrdým jako kámen.
„Kendalle,“ opakoval téměř neslyšně. To slovo v jeho ústech znělo cize. „Matce?“ podíval se znovu na ženu. „Vy jste moje matka?“ zeptal se opatrně.
Upírka zesinala. Její manžel se k němu prudce naklonil, chytil ho za bradu a přiměl ho, aby se mu podíval do očí.
„Co si pamatuješ naposledy?“ vyrazil ze sebe otázku a hlas se mu přitom neznatelně zachvěl.
„Já…“ nevěděl, co říct. Netušil, kdo je, kde je, co se s ním stalo. „Já nevím. Já si nic…“
Hrdlo měl najednou přiškrcené natolik, že nedokázal mluvit dál.
„Ach, u všemocného Bulagry, to není možné,“ vydechla žena. „Zlato, my jsme tvoji rodiče. Jsi doma, ve svém pokoji. Báli jsme se o tebe. Přinesla tě…“
Její muž jí položil ruku na rameno a ona okamžitě zmlkla.
„Nic si nepamatuješ?“ zeptal se ho zpříma.
Němě zavrtěl hlavou. V očích té ženy, která měla být jeho matkou, se zaleskly slzy.
„Ach, drahý, co budeme dělat?“
Upír a nejspíše i pán domu se vážně narovnal.
„Přivedeme k němu léčitele. A taky tu učitelku. Za tohle se někdo bude zodpovídat,“ z upíra čišela hrozba.
„Ach, ano, určitě nám někdo pomůže,“ s nadějí se naklonila k synovi. „Odpočívej, ano? Zase budeš brzy v pořádku,“ pohladila ho po ruce a on se musel hodně snažit, aby neuhnul.
V hlavě mu vířil kolotoč otázek, na které si nedokázal odpovědět.
Co se s ním stalo? Proč se cítí tak unavený? A tak děsivě prázdný?
*
Maileen se krčila na pohovce potažené rudým sametem a snažila se potlačit to nesnesitelné svírání v žaludku. Nikdy v životě neměla takový strach. Ani když se probrala s třeštící hlavou ve špinavé kleci, ani když ji vedli jako jídlo k děsivému upírovi, ani když se Ater sklonil k jejímu hrdlu, aby ji proměnil. Tyhle vzpomínky v porovnání se zážitkem z jeskyně, ve které se tyčila ta hnusná kamenná brána, vyloženě bledly.
Majestátní postava, která se vynořila z hustého mračna černočerného řvoucího dýmu, už nepatřila jejímu stvořiteli. Dlouhé bílé vlasy zčernaly na uhel, jeho nehty zničehonic povyrostly o dobré dva centimetry, pokožka doslova zesinala.
Z brány vylétávaly další a další černé kouře a shromažďovaly se nad hlavou jejího pána. Ač měla upíří zrak, téměř nepostřehla pohyb, který udělal ten druhý upír, se kterým předtím její pán bojoval. Další věc, kterou viděla, bylo téměř líné zvednutí ruky toho, co si vzal Aterovo tělo a ten druhý se pod jeho dotykem doslova rozpadl. Jednu ze zdí jeskyně vyzdobil podivný vzor z masa, kostí a krve. Maileen se z toho obracel žaludek naruby. Ztěžka polkla a s hrůzou sledovala černovlasého nemrtvého, jak se otáčí k ní.
A v těch krvavě rudých očích, které se na ni upřely, uviděla svou smrt. Na chvíli zvedl hlavu a všechny démonské stíny s vřeštěním vyrazily k východu z jeskyně.
Pak Lamideus zvolna přešel k ní, tvář absolutně bez výrazu a zvedl ruku. Byla jako zhypnotizovaná ostrými špičkami jeho nepřirozeně tmavých nehtů, které se blížily k její tváři. Nečekaně se k ní naklonil, vzal do špiček prstů jeden z pramenů jejích vlasů a přičichl si. Pak ucítila štiplavé pálení na hrdle. A to už si Lamideus zvedal k ústům jeden prst, který měl potřísněný její krví ze škrábance na krku.
Rozšířenýma očima sledovala, jak ho oblízl a na chvíli přivřel oči. Ten úsměv, který se pak mihl na jeho obličeji, jí až děsivě připomněl Atera.
Zakýval na ni prstem.
„Droi es uon.“
Jeho hlas byl chraptivý a sípavý, hluboký tak, že se jí sevřel žaludek. Jeho slovům ale se svou omezenou zásobou upírského jazyka rozuměla.
Pojď se mnou…
A teď s ním byla v jedné místnosti a pořád se bála. Stál u okna a nehýbal se. Předtím dával rozkazy démonům, v jazyce, kterému nerozuměla ani zbla. Teď byli v sídle skoro sami. Moc upírů v něm nezůstalo. A on se nehýbal a nic neříkal.
Když se to změnilo, přikrčila se. Zabodly se do ní ty děsivě rudé oči. Kývl na ni prstem, aby přišla blíž.
„Ame dalr,“ zachraptěl tiše.
Mám hlad…
Maileen vstala, i když jí strach svazoval nohy. Neměla jinou možnost, než poslechnout.
***
Zvolna svítalo. Malý výsek oblohy na východě ohraničený tmavými mračny měl růžovošedou barvu. Bílé zdi sídla Malfoyů tak dostaly strašidelný nádech. Zdálky pozorovala průčelí domu nehybná postava.
Draco Malfoy stál mezi stromy na severní straně pozemků s hlavou mírně nakloněnou na stranu a s úsměvem, který jakoby mu nepatřil. Postoupil blíž a překročil ochrannou hranici. Ta se na moment zaleskla a zviditelnila tak svou mohutnost kolem celého domu, než zase zmizela. Úsměv na tváři vysokého blondýna se ještě víc roztáhl, než se změnil v krutý úšklebek.
Vykročil přímo k hlavnímu vchodu a s každým jeho krokem ubývalo narůžovělého světla, jak se na východě stahovaly mraky. Když se za ním zavřely dveře, na střechu sídla začal bubnovat počátek silného deště.
*
Hlava jí třeštila bolestí a nohy měla jako z rosolu. Účinky vzácné dávky krve Vznešeného vyprchaly a dolehly na ni následky spolu s absolutním vyčerpáním způsobené léčením Kendalla. Jen tak tak se zvládla osprchovat z té nejhorší špíny a krve, aniž by sebou švihla na dlaždičky v koupelně.
Teď ležela na posteli v její a Dracově ložnici a civěla na nebesa. Dům byl prázdný a děsivě tichý. Ginevra i Harry zůstali s Jamesem po zbytek noci u Lupinových a na jejich návrat bylo ještě brzy. A Draca pořád necítila.
Žádné známky toho, že by byl raněný, nenašli. Mohlo ho odtáhnout Bratrstvo, to ještě byla jakžtakž ochotna akceptovat, ale nechápala, proč se tak absolutně přerušilo jejich spojení. Vždycky ho cítila, i když ho nadopovali drogami při Přijímací zkoušce, alespoň matně o něm věděla. Teď ale na druhé straně nebylo nic. Vůbec nic. Netušila co se s ním stalo, ani kde je. Strach ji svíral jako obruče, nevěděla, co má dělat a snad nikdy si nepřipadala tak strašlivě sama.
Něco klaplo. Trhla sebou a nadzdvihla se na loktech. Zapátrala svými unavenými smysly a nakonec přece jen vycítila něčí přítomnost. Blížila se. Napjatě čekala a skoro tomu ani nechtěla uvěřit. Byla to Dracova vůně, poznala by ho kdekoli.
Vyskočila na nohy tak spěšně, že se jí zamotala hlava a klopýtala ke dveřím. S prudce tlukoucím srdcem je rozrazila dokořán. Stál přímo za nimi.
„Dra-“ zadrhla se však v půli slova. Oči, vlasy, tvář, všechno bylo stejné, ale ten úsměv ne. Ten úsměv na jeho tvář nepatřil. Netrvalo ani dvě vteřiny, než pochopila svůj omyl a srdce se jí sevřelo.
„Ty nejsi Draco,“ prodralo se jí přes rty.
Oči příchozího v tu chvíli zčernaly do hlubokých propastí.
„V podstatě jsem,“ oznámil jí démon hlasem, který byl téměř stejný jako Dracův, jen měl v sobě podivný podtón, který jí přišel povědomý…
Poznání a hrůza jí vystoupaly hrdlem, kde se skoro proměnily ve vyděšený křik. Potlačila ho, škubla sebou a největší rychlostí jakou ve svém stavu dokázala vyvinout, skočila zpátky k nočnímu stolku, kde měla položenou svou hůlku.
Už k ní natahovala ruku, když jí zmizela z dosahu. Stačila jen otočit hlavu a uviděla už jen to, jak se útlé dřevo praskavě láme na dva kusy. Špička její hůlky ze sebe vydala poslední zoufalé jiskřičky a její zbytky dopadly na koberec. Zkoprnělá hrůzou zvedla zrak k démonovi, který na ni upíral téměř pobavený pohled.
„Však jsem ti říkal, že se ještě uvidíme, kočko,“ prohlásil samolibě.
Jestli měla do té chvíle nějaké pochyby, mohla je s okamžitou platností zahodit.
Draca posedl Viriobscurus. Démon, kterého před lety vyvolala, aby jí jeho schopnosti umožnily dostat Draca i ji samotnou z Albaranu. Ten, kdo si za to vybral téměř nesnesitelnou cenu. Její nenarozené dítě.
„Chyběl jsem ti?“ usmál se na ni zářivě způsobem, ze kterého se jí zauzlovaly všechny vnitřnosti.
Nebyla schopná žádné logické myšlenky. Její instinkt jí velel utéct a v přirozené reakci ho poslechla, ačkoli by jí bylo za normálních okolností jasné, že před tímhle démonem neuteče nikam. Nechal ji doběhnout ke stále otevřeným dveřím. Už byla jednou nohou na chodbě, když ji zezadu za vlasy popadla strašlivá síla a zvrátila jí hlavu dozadu. Zasyčela bolestí.
„Moc hezky mě tedy nevítáš,“ konstatoval.
V příští chvíli jí vrazil prudkou facku, vzápětí ještě jednu a zároveň povolil sevření, takže pod ránou odletěla stranou a zarazila se až o zeď. Upadla na kolena a před očima se jí roztočil ohňostroj malinkých hvězdiček.
Zůstala na zemi s hlavou skloněnou a Viriobscurus si k ní dřepl.
„Ani by mě nenapadlo, že sotva vytáhnu paty z domova, budu mít takový štěstí a narazím přímo na toho tvého krasavce,“ informoval ji jízlivě.
Pomalu zvedla hlavu.
„Draco… Já vím, že tam jsi. Bojuj s ním,“ vydolovala ze sebe pracně.
Démon se upřímně rozesmál. Ten zvuk z Dracových úst s ní otřásl do morku kostí. Měla co dělat, aby se nerozbrečela nahlas zoufalstvím, když si uvědomila, že už jednou byla v navlas stejné situaci. Tehdy když se Voldemort propojil s Harryho myslí po útoku na Bradavice a zaútočil na ni. Jenže Harry měl šanci lorda zase vypudit. Draco ne. Tohle bylo posednutí, nemohl se mu nijak bránit. To vědomí ji zdrtilo.
Démon si ukázal prstem ze strany na hlavu.
„Je tam, kočko, to máš recht a je poněkud vytočený,“ znovu se zachechtal, pak ale okamžitě změnil výraz a úsměv byl pryč. „A hádám, že bude ještě víc…“
Narovnal se, popadl ji za ramena a hrubě vytáhl do stoje. Smýkl s ní k posteli, musela se opřít o sloupek, aby se znovu neocitla na zemi.
„Tak strašně moc tě miluje,“ protáhl Viriobscurus teatrálně a pak se naklonil těsně k její tváři. „Je to zdroj veškeré jeho síly. Ale zároveň jeho největší slabina.“
Vzal ji Dracovými chladnými prsty za bradu a zvedl jí obličej.
„Ani netušíš, jak je příjemný pro změnu vypadnout z té tmavé díry,“ zasyčel. „Je tam u nás hrozná nuda.“
Hrábl jí druhou rukou do vlasů, ale vyškubla se. Z jeho dotyků se jí dělalo zle. Byly to Dracovy ruce, ale místo aby ji hřály a hladily, každý z těch doteků byl studený a slizký jako od mrtvé ryby. Zachytil ji za lem trička a škubl s ní zpátky k sobě tak blízko, že ji ovanul na tváři jeho dech. Zapřela se dlaněmi o jeho hruď, ale nedokázala se odtáhnout ani o centimetr.
„Bojuješ, i když víš, že to máš marné. To se mi na tobě líbilo už prve,“ prohlásil znovu s tím žraločím úsměvem.
Zvedla se v ní vlna vzteku a bezmoci. Sesmekla se dolů a za cenu roztrženého trička se vytrhla z jeho sevření. Hodila sebou na podlahu a hmátla pod postel, kde měli s Dracem pro všechny případy schovanou náhradní hůlku.
To démon nečekal a hůlka v její ruce ho překvapila. I tak ale stačil před obrovským pentagramem uskočit. Zářící znak se snažil napodobit jeho rychlý pohyb, ale na to byl příliš pomalý. V mžiku se ocitl za Angelou, která už klečela, a vytrhl jí hůlku z ruky ve vteřině, kdy se snažila provést další kouzlo.
„Chytré…“ ohodnotil skrytou věcičku uznale a naložil s ní stejně jako s tou první.
Snažila se uhnout z cesty, ale i tak ji zasáhl jeho kopanec do žaludku naplno. Zhroutila se k zemi a zoufale se snažila popadnout dech.
A to už ji tahal zpátky na nohy, strhl z ní zbytky trička a zkroutil jí přitom obě ruce bolestivě za záda. Na holém rameni ji zašimraly konečky Dracových vlasů, když se démon naklonil k jejímu uchu.
„Už ti někdy tenhle tvůj přístup k něčemu byl? Nikdy se nevzdat? Zkoušet to pořád znovu? Přineslo ti to kdy něco dobrého?“ šepotal jí do ucha milovaný hlas tónem, o kterém by si nedokázala ani představit, že ho od něj uslyší.
Už nemohla zadržet slzy, které se jí hrnuly do očí.
„Ano,“ hlesla tiše. „Draca.“
Viriobscurus si odfrkl.
„Děláš si srandu? Myslíš si snad, že bych měl důvod posednout zrovna jeho, kdybyste nebyli jako dvě hrdličky? Tomu říkáš něco dobrého?“
Angela ztuhla.
„Zmlkni,“ vyrazila ze sebe. „Nic o nás nevíš…“ zasténala bolestí, když jí stáhl ruce ještě výš, až jí připadalo, že je vykloubí z ramen.
„Že ne? Mám přístup ke všem jeho vzpomínkám, kočko. Řekl bych, že tohle dokážu posoudit. Vždycky se všechno snažíš zachránit sama, a pak ze sebe děláš mučedníka. Tsss, ty malá chudinko. Za většinu toho, co se ti stalo, si můžeš sama.“
Bezohledně s ní hodil na postel.
„Stejně jako za tohle,“ dodal s krutým úsměškem a vztáhl ruce k zapínání Dracových kalhot.
Vytřeštila oči, když jí došlo, co chce udělat.
„Ne…“ vydechla vyděšeně.
Už neměla sílu ani na to, aby se skulila stranou. Viriobscurus si na ni obkročmo sedl a vzal její obličej do dlaní.
„Prosím, ne…“
Usmál se na ni a jeho oči náhle zesvětlaly. Byly teď úplně stejné jako Dracovy.
„Takhle ti to třeba bude příjemnější…“
Angelu sešněrovala hrůza. V ten moment byla přesvědčená, že se pozvrací, jak se jí stáhl žaludek.
„Řekl bych, že tohle bude velmi zajímavá zkušenost na obou stranách, kočko.“
Neměla kam uhnout, když se přitiskl na její rty a začal ji zvolna líbat. To ji naprosto šokovalo. Skoro si přála, aby z ní prostě strhl spodní prádlo a bez okolků ji znásilnil, než tohle. Bylo to jako by ji líbal Draco a zároveň nebylo. Omráčená šokem a bolestí nebyla schopná reagovat, ani když jí hrubě pronikl jazykem do úst. Jeho ruce zašmátraly po jejím těle a pak z ní začaly stahovat kalhoty. Ten ledový dotek ji trochu probral.
Zabořila mu pěsti do hrudi a zuřivě se ho snažila odstrčit, ale k ničemu to nebylo. Odtrhl se, až když ho kousla do jazyka. Otřel si krev z koutku úst a zadíval se jí do tváře.
„Kdyby sis dala říct, užila by sis to, kočko,“ konstatoval s nechutným úsměvem.
„Nikdy,“ zavrčela, ruce stále zapřené o jeho hruď.
„Jenže zároveň mě nedokážeš zastavit, co? Nedokážeš mu ublížit, ani kdybys chtěla.“
Ztěžka polkla. Byla to pravda, neměla na to co říct. Popadl její ruce za zápěstí a zesílil tlak. Drobné kosti zaprotestovaly podivným křupnutím.
„Já si to tedy rozhodně užiju,“ zazubil se. „Však jsem ti říkal, u nás je strašná nuda a tohle tam není dost dobře realizovatelné. A to je fakt škoda, protože je tam jedna, se kterou bych to někdy docela rád zkusil. Dokážeš si tipnout, kdo to je?“
Zadívala se na něj přes slzy bolesti. Vůbec nechápala, o čem to mluví.
„Já ti to milerád prozradím. Tvoje dcera.“
Draco si připadal jako zamčený v úzké rakvi, kterou k němu však procházely téměř všechny vjemy z reality. Viděl vyděšenou tvář Angely, slyšel její hlas i bolestné výkřiky, věděl, že se jí dotýkají jeho ruce, že jí ubližují, ale necítil to a nedokázal se osvobodit z neviditelných pout, které ho obepínaly tak těsně, že vlastně necítil žádnou část svého těla. Za to však až příliš dobře slyšel dunivý hlas toho černého hajzla, který mu ukradl tělo a který právě s každým slovem i dotykem zraňoval osobu, která v jeho životě znamenala všechno.
Vztek, bolest, bezmoc a strach o ni v něm vřely jako kotel plný emocí, ale nemohl je ze sebe žádným způsobem dostat pryč. Ať se snažil sebevíc vymanit se ze svého vězení, nic nezmohl proti strašlivé síle, která jeho vědomí potlačila na tu nejmenší možnou míru.
Uvědomoval si, co Viriobscurus provádí v jeho těle Angele a při bolesti a zděšení, které slyšel v jejím hlasu, se propadal do bažiny bezmoci, která ho znehybňovala spolehlivěji, než démonova vůle.
A pak uslyšel další slova toho bastarda.
…milerád prozradím. Tvoje dcera.
Čas jako by se zastavil. Význam toho prohlášení pomalu pronikl do jeho šokované mysli. Tvoje dcera… Jejich dcera? Jejich dítě, o které Angela přišla? Ale to přece není… Nedokázal přemýšlet dál, násilím zastavil tok svých myšlenek.
Ne, ne, tohle není pravda, ten démon lže, není možné, aby jejich dítě…
Kdyby byl v tu chvíli pánem svého těla, řval by zoufalstvím. Při vědomí, že jejich dcera nějakým způsobem existuje ve světě démonů…
Draco to v první chvíli vůbec nedokázal akceptovat a uzavřel se do sebe, do své niterní bolesti a prostor pro jeho vědomí se ještě víc zmenšil.
Angele po tvářích samovolně stekly z doširoka otevřených očí dvě slzy. Žádné jiné reakce nebyla schopna. Na chvíli démona s Dracovou tváří před sebou ani neviděla. To jediné, co jí bilo v hlavě, bylo vědomí, že odsoudila svoje dítě k existenci mezi démony. Nejenom že mohla za smrt svojí nenarozené dcery. Poslala ji do nějakého pekla, odkud pocházela stvoření jako Viriobscurus.
„Koukám, že jsem ti právě oznámil zprávu dne,“ konstatoval démon při pohledu do její tváře. Zamrkala a pracně sesbírala myšlenky.
„A to jsem ještě zapomněl na tvého tatíka,“ pokračoval jízlivě. „Musím uznat, že měl tuhý kořínek.“
Sice začala znovu vnímat, kde je, jen význam těch slov už nechápala. Uvědomila si, že je úplně nahá. Ani si nevšimla, kdy ji démon stačil svléknout. Nedokázala už přemoct strach a hnus, který se v ní nahromadil a zuřivě sebou začala zmítat ve snaze ho ze sebe shodit.
Viriobscurus se jen usmál a začal jí sázet jednu dobře mířenou facku za druhou. Po třetí už neměla před očima jen hvězdičky, ale celý vesmír, po čtvrté jen tmu. Její energie k odporu zmizela ještě rychleji, než se objevila.
Nemohla se slabostí ani hnout, hlava se jí točila a jen matně si uvědomovala, že jí studená ruka roztahuje nohy od sebe. Její mátožné omámení rozčísl nepříjemný pocit a vzápětí ostrá bolest v rozkroku. Chabě zasténala. Neměla sílu, neměla důvod… Nemělo cenu pokoušet se ho zastavit.
Draco se ve své černé rakvi vzpamatoval z nejhoršího, když k němu proniklo bolestné a beznadějné sténání. Když si uvědomil, co se proti jeho vůli právě děje, nahromaděný vztek v něm doslova vybuchl. Veškerou energii z něj soustředil do toho, aby znovu získal vládu nad svým tělem, aniž věděl, jak to udělat.
Pouta nepovolovala. Ale on to nehodlal vzdát. Nemohl.
Nikdy. Ji. Nemohl. Opustit.
Zkoušel to znovu a znovu a znovu. Bez úspěchu.
Když však postřehl, že se démon přestal sebejistě pochechtávat a všiml si, co dalšího se chystá provést, jakákoli míra jeho sebeovládání zmizela…
Sličná upírka ležela bezvládně na skrčeném prostěradle, krásná i pod těmi modřinami a šrámy a s podivně zkroucenými zápěstími, které se vůbec nehojily, se zavřenýma očima. Ještě když se narovnával, na tváři mu hrál nemístně uspokojený škleb, který se ale změnil v zamračení, když si uvědomil, že ubožáček-majitel-tohohle-těla uvnitř pořád bojuje.
„Dej pokoj, stejně ti to k ničemu nebude,“ odfrkl si.
Ještě jednou se sklonil nad Angelou a labužnicky jí přejel nehtem po holé kůži těsně pod zlomeným zápěstím. Když pohyb opakoval, objevil se v těch místech krvavý šrám. Stejnou, téměř něžnou proceduru opakoval u druhé ruky. Látka pod jejími dlaněmi se začala zvolna barvit do uspokojivě červené.
„Bude tě ale škoda, kočko…“
V tu chvíli mu v mysli vybuchlo světlo.
Draco Malfoy klesl na kolena vedle postele a zvrátil hlavu vzhůru. Se sykavým zvukem z jeho úst vyrazil dlouhý černý kouř, na moment se stočil s ohlušivým vřeštěním u stropu, než vyrazil ven a roztříštil přitom okno jejich ložnice na tisíce drobných střepů.
Cinkot skla utichl a pokoj naplnilo šumění deště.
Draco stále v kleku zaměřil zrak na nehybnou postavu na posteli. Krvavé skvrny se pomalu a jistě rozšiřovaly.
„An…ge…lo,“ vydoloval ze sebe naprosto vyčerpaně a vzápětí mu mysl zastřela temnota.
V bezvědomí se složil na podlahu vedle postele…
496 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...