You´re my obsession
My fetish, my religion
My confusion, my confession
The one I want tonight
Cinema Bizarre „My Obsession“
Harry se málem přerazil o hromadu drobného kamení, jak spěchal k Bráně a zároveň hlasitě volal na ztuhlého Malfoye.
„Malfoyi! Angelu! Dělej!“
Blondýn sebou trhl a zmizel. V okamžiku, kdy se Harry rozklepaně dohrabal k nehybnému tělu, se s prásknutím znovu objevil, se svou snoubenkou v náruči. Malfoy padl na kolena hned vedle neznámého muže a jeho oči se zaměřily na slabounké světélko, které zářilo kousek nad ním, stejně jako ty Harryho.
A nic se nedělo.
Harryho ta bezmocnost rvala na kusy. Nemohli v tu chvíli Angele jakkoli pomoct, do svého těla se musela vrátit sama. Ale místo pohybu světlo jen zvolna pohasínalo, stejně jako sluneční záře nad nimi. Těžká mračna se stahovala zpět na své místo.
To už k nim klopýtal přes nerovné hromady zmrzlého sněhu a kamení i Bill, který roztěkaně přejížděl pohledem od nich ke stále stejně rudě zářícímu kamennému oblouku těsně za jejich zády. Nic dalšího se v něm nehýbalo.
„Angie…“ ozval se chraptivý, a hrůzou až k nerozeznání změněný hlas.
Harry se otřeseně podíval na Malfoye, který držel tělo Angely těsně u sebe jako ten největší poklad.
„Angelo, prosím,“ zachraptěl znovu zoufale.
A světlo zmizelo.
V Harrym by se krve nedořezal, dech mu uvízl v hrdle a srdce mu vynechalo přinejmenším dva údery. Ale pak si všiml, že se jen přesunulo. K hlavě nehybné Angely.
Udýchaný Bill se zastavil kousek od nich a zůstal stejně jako oni hledět na to, jak se světluška zvolna vnořila pod kůži upírky. Oči ale neotevřela. Smrtelně bledý Malfoy ji zvedl ještě výš a schoval svůj obličej do jejích vlasů. Harry až v tu chvíli povolil křečovitý stisk své hůlky a zaměřil se na muže, který ležel před ním na břiše. Opatrně ho otočil a zalapal po dechu.
Strhané rysy a šedé vlasy ho změnily téměř k nepoznání, ale jestli ho paměť neklamala, díval se na svého dávno ztraceného kmotra. Díval se do tváře Siriuse.
Pak znovu pod něčíma nohama zaskřípal sníh a kolem ztuhlého Billa se prodrala Daria a za ní i Prewett.
„Pro dobrotivého Merlina,“ vydechla. „Snad to není…“
V momentě byla dole na kolenou, provádějíc diagnostická kouzla div ne nad oběma těly najednou.
Harry jí byl za to nesmírně vděčný, měl totiž dojem, že není schopen dát dohromady ani odzbrojovací kletbu.
Na ruce ho něco pálilo. Než mu došlo, co to znamená, promluvil Bill, který už zprávu na náramku kontroloval.
„Harry, musíme okamžitě pryč!“ vyhrkl.
Nedaleko nich se ozvala dvě prásknutí po přemístění. A někde v lese zazněl bolestný křik a pak děsivý ryk.
„Vypadá to na další démony!“ doplnil celkem zbytečně Bill.
Harry se potácivě postavil na nohy.
„Spíš na celou armádu!“ zvolala Catherine, když se na místě bitvy objevila spolu s Ginny, která se okamžitě vrhla k raněnému Charliemu.
Ječivý ryk, který se ozval vzápětí, jimi otřásl. A i poslední sluneční paprsky, které do té chvíle celou scénu u Brány zaplavovaly, zmizely. Ale štít, který se jim podařilo zlikvidovat, už se neobjevil.
„Dario?“ otočil se Harry na černovlásku přiškrceně.
Ukázala na stín muže, kterého kdysi znal.
„Musí do nemocnice. Okamžitě,“ pronesla hlasem, který se chvěl. „U Angely nevím,“ ohlédla se bezradně po Malfoyovi, který vstal a jen se podíval na Harryho.
Ten pochopil a přikývl.
Blondýn se okamžitě přemístil pryč i s Angelou. Harry se narovnal, zatímco Daria se znovu sklonila nad Siriusem. Dolehla k nim dunivá rána a další ryk. Bill se prudce otočil.
„Ginny! Charlie! Rone! Pryč! Hned!“ zařval na své sourozence.
„Vebersky! Mizíme!“ přidal se o něco méně důrazně Harry a doplnil rozkaz jasným gestem.
Jeho kolega oddechující kus od nich po těžké ráně do hlavy jen kývl.
„Margaret!“ našel Harry pohledem poloupírku, která právě pomohla poslednímu živému bystrozorovi na nohy a ten se hned přemístil. Podívala se po něm. „Pryč!“ vyhrkl stručně.
Připadal si pořád jako ve snu. Daria už mezitím vyčarovala nosítka, a co nejopatrněji na ně s Catherine naložila Siriusovo tělo, přičemž drmolila v řadě za sebou ta nejsilnější léčivá kouzla, která znala.
„Bille?“ ozval se Harry. „Pomoz mi!“
Měl strach přemístit se s umírajícím Siriusem sám… Sevřel se mu žaludek z té myšlenky, ale byla to pravda, cítil to. Kmotr umíral před jeho očima. Znovu.
Kolem hlav jim proletělo několik kleteb a s prskáním se zarazily do zbytků skály. Takže Bratrstvo ještě mělo v zásobě nějaké posedlé čaroděje. Ron, Charlie a Ginny, která bratra podpírala, opětovali palbu z lesa. Spolu s nimi i Alex.
„Zmizte!“ zaryčel Bill chránící je štítem tak vztekle, že konečně poslechli.
Jen Prewett se hrnul přes hromady kamení a mával přitom rukou na Dariu a Cathy.
„Proč nejste dávno pryč?!“ prskal vztekle a popadl za ruku Dariu.
Pak Harry uslyšel povědomý šustot. Syčivý zvuk letících démonů, ne posednutých.
A holky to slyšely a vzápětí i viděly také. Prewettovi poklesla čelist.
„Kurva, vy tři!“ zasípěl Bill, který už se skláněl k jednomu konci nosítek, zatímco Harry bral do rukou druhý. „Vypadněte!“ zasyčel na Cathy a Dariu, které už před sebou vytvářely ochranný štít.
Cathy se ohlédla, ale štít, který už celý drnčel, nepovolila. Kouřové stíny byly jen pár metrů od nich.
„Všichni najednou!“ vyjela na něj zatvrzele.
„Dobře!“ vložil se do toho rozklepaný Harry.
Už prostě neměli čas. Temné stíny ječely.
„Nemocnice!“ vyhrkla ještě Daria místo.
„Tři! Dva! …!“ zařval Harry.
***
Pokoj jí připadal temnější, než ve skutečnosti byl. Nevyplňovalo ho nic než stíny. Ale takové bylo všechno od chvíle, kdy se jejímu pánovi zdařily jeho plány a přes Bránu se dostal Lamideus. Alespoň Maileen to tak viděla.
Pomalu se posadila a následně i postavila na slabých nohou. Přehodila přes sebe dlouhý plášť a vyšla na jednu z mnoha dlouhých chodeb tohoto sídla. Už ve svém pokoji nemohla vydržet. Byla v něm vězněm a zároveň nebyla. Nedržely ji v něm okovy, ale strach.
Lamideus měl schopnost probudit v ní i její nejniternější obavy a hrůzy. Pravý opak toho, co s ní udělal její Ater. Ten v ní našel krvelačnost a krutost, ale i touhu, vášeň, posedlost.
Kráčela chodbou a nechala se unášet myšlenkami na krátký čas, který strávila po boku Vznešeného upíra. Nebylo to zrovna to nejlepší, co ji v životě potkalo, jenže ani to nejhorší.
Teď zůstala sama, vězněm svého strachu, obklopená šepotem, který nepatřil do tohoto světa.
Den byl téměř u konce a sídlo bylo plné členů Bratrstva, kteří čekali, až nadejde noc. Upírů zůstalo jen málo, většinu z nich ovládli démoni. Neminul den, aby se nemusela vyhýbat těm děsivým černým očím bez citu.
Došla na křižovatku chodeb a zastavila se. Z druhé chodby se vynořila asi desítka démonů-čarodějů. Prošli kolem ní, aniž by jí věnovali sebemenší pozornost a vkročili otevřeným vchodem bez dveří do velké dvorany.
Nebyla v ní od doby, co…
Maileen zaváhala, ale nakonec si přitáhla plášť těsněji k tělu a vešla za nimi. Nikdo jí nebránil a co horšího se jí může stát? Že ji Lamideus zabije? Neměla strach ze smrti, už ne. Jednou se dokonce přistihla při myšlence, že by mohla bezcitného tvora nějak vyprovokovat, aby už ukončil její bezútěšné dny v tomto sídle plném tmy.
Pán démonů, upírský polobůh Lamideus stál kousek od vyvýšeného místa, kde vždy sedával Causus Ater. Skupina démonů se zastavila před ním se sklopenými hlavami. Maileen pomalu kráčela podél vysokého sloupoví, které podpíralo strop dvorany, lem pláště táhla za sebou po zemi. Byl jí velký, nebyl totiž její, ale Aterův. Ani si neuvědomovala, že si ho vzala z jeho komnat.
„Prolomili štít, pane,“ promluvil jeden z podřízených démonů nezúčastněným hlasem. „Jak jste předpokládal, využili k tomu slunce. Zničili celou skálu, ale Brána zůstala nepoškozena.“
Lamideus se na mluvícího démona díval těma pichlavýma černýma očima, ledově klidný, a nic neříkal.
Maileen se zastavila u jednoho ze sloupů, když svými smysly postřehla neobvyklou přítomnost. Hledala očima, dokud nenašla její zdroj. Na druhé straně dvorany stály od pohledu nervózní a snad i vystrašené dvě upírky. Už je tady párkrát viděla a dokonce si po pár dnech vzpomněla, odkud jednu z nich zná. Byla to Claire Nottová, tedy alespoň bývala, než se stala upírkou. Tu druhou, ta která vypadala jako vystřižená z časopisu o módě, neznala. Nevěděla, co tady dělají, ani ji to nezajímalo. Nezajímala ji spousta věcí.
Opřela se o sloup a znovu se zadívala dopředu, ke skupině démonů a jejich pánovi. Jejich pánovi, ne jejímu.
„Skoro?“ ptal se zrovna Lamideus šepotavým hlasem, který mrazil.
„Někteří unikli naší druhé vlně útoku, pane.“
„Zjistili jste, o co jim šlo? Pokoušeli se Bránu zavřít?“
„Ne. Jen zničili váš štít. Ale vypadá to, že někdo Bránou pronikl sem.“
V Lamideových očích se temně zablesklo: „Démon?“
„Ne, pane. Nějaký muž, nejspíš čaroděj. Ale nemáme žádné další podrobnosti.“
„Dobrá, nevadí…“
„Máme vykonat přípravy na znovu vytvoření štítu, pane?“
„Ne, není to nutné. Je k tomu třeba moc obětí, nebudu se tím zatěžovat. Připravte náš zpětný úder.“
„Pane?“
Lamideus se usmál, což v jeho podání vypadalo, jako by právě utrhl někomu hlavu.
Takhle se tvářil, když z toho Vznešeného v jeskyni udělal krvavou kaši, pomyslela si Maileen a zachvěla se.
„Na sídlo v lese. Co nejdříve. Tady dámy vám dají pokyny,“ poprvé se podíval na obě upírky, které svorně sklopily pohled.
V Maileen to vzbudilo špetku zájmu.
Takže Lamideus plánoval nějaký útok a ty dvě byly nejspíš zrádkyně. Zachytila pach jejich strachu, nakrčila nos a raději se odvrátila k cestě zpět do svého pokoje. Zrádkyně plné strachu a zášti. Bylo jí to až odporné.
***
Za zamlženým sklem vysokého okna byly vidět sněhové vločky poletující v šíleném tanci, chvíli rychlém, pak zase velmi pomalém, dopadající na zem a připojující se k více než dvoumetrové vrstvě sněhu.
Isidora, krytá dvěma zastíracími kouzly i magií neviditelnosti, znechuceně pozorovala tohle zimní představení. Sněhová záplava neměla konce a všichni studenti byli prakticky uvězněni na hradě. Corvus jen silou vůle dokázala udržet jejich návštěvy doma na více méně pravidelné úrovni. Zvlášť poté, co se jim doba výuky zkrátila na polovinu, po nečekaně ohlášené dovolené jejich druhé učitelky.
Ona sama už v sobě cítila vzrůstající hlad. Krev tepající v žilách jejich spolužáků z koleje ji dráždila, členové Noční třídy jí lezli na nervy a k tomu navíc jejich vzácní upíří šéfové – Lionel a Kendall.
Nedokázala to pochopit, netušila, jaký vztah mezi sebou ti dva můžou mít. Poté, co je viděla na tom mostě, jak se spolu normálně baví a dokonce se smějí, jí ten obrázek doslova převrátil mysl naruby. Nedokázala se myšlenek na ně zbavit. Začala je tajně pozorovat, ale byli dobří, až příliš dobří v předstírání. Nevšímali si jeden druhého, fungovali stejně jako doposud. Ale ona je viděla a věděla. Věděla, že je v tom něco jiného. Cítila to jako horečné chvění ve vzduchu.
Jejich klany se nesnášely po staletí, vzájemná nenávist časem nevyprchávala, ale sílila. Ale ti dva se mimo oči ostatních chovali jako… Kamarádi?
Dráždila ji nevědomost, a byla odhodlaná zjistit, co skrývají. Vadilo jí i to, že byl Kendall Lionelovi podle všeho mnohem blíže než ona sama. Zvlášť poté, co mladému Gor´namovi projevila svůj zájem. Bavil se s ní jenom minimálně a velmi opatrně. Předtím byl v její přítomnosti v pohodě…
Zlostně semkla rty k sobě a znovu zbystřila sluch, jestli z chodby, která vedla ke zmijozelské společence, neslyší nějaké zvuky. Zatím tam panovalo jen ticho.
Jednou je neviděna přistihla, jak se oba v noci po vyučování někam vypařili. Od té doby hlídkovala každou noc po půlnoci a trpělivě čekala.
Musela vědět, co mezi nimi je. Prostě musela.
Její upíří uši zaslechly nějaký šepot a krátký smích. Že by?
Posunula se od okna kousek dál, aby náhodou někde její postava nevrhala stín a přitiskla se těsně ke zdi. Pod těmi kouzly ji neměli šanci vycítit.
Nemusela čekat dlouho a zpoza ohybu chodby se vynořili dva mladí upíři, jdoucí bok po boku tak, že se občas vzájemně dotkli rameny.
„Kde myslíš, že by mohla být?“ nadhazoval právě tichým hlasem Lionel.
„Feles? Netuším,“ pokrčil Kendall rameny. „Ale chovala se v poslední době divně.“
„Myslíš tu její únavu?“
„Nejen to. Byla nesoustředěná, roztěkaná…“
„Máš pravdu… Určitě má nějaké problémy,“ zahučel Lionel.
Prošli bez zastavení kolem místa, kde se Isidora schovávala, pozorně naslouchajíc, a kráčeli dál chodbou.
„Jenže jí těžko nějak pomůžeme,“ pokrčil rameny Kendall a oba zahnuli za další roh.
Isidora chvíli počkala, než se neslyšně vydala za nimi. Ještě chvíli je slyšela mluvit, pak ale zmlkli a byly slyšet jen jejich tiché kroky. Plížila se za nimi až ke vchodu na severní věž. Tam se zmateně zastavila. Neviděla je, ani neslyšela.
Snažila se je vycítit, přešla kolem, nakoukla do vedlejší chodby a nic. Pak k ní dolehlo nějaké cvaknutí a došlo jí, že vyšli nahoru na věž. Spěšně, ale co nejtišeji se vydala po schodech. Ucítila jemný závan cigaretového dýmu. Ještě zpomalila a opatrně vystoupala až na dolní část z nejhořejšího patra. Byli tam, cítila je.
Ustoupila stranou, aby jí schody, které vedly dál na vyhlídku, nezacláněly ve výhledu. A to, co uviděla, jí vyrazilo dech. Ztuhla jako solný sloup a jen vytřeštěnýma očima zírala na dvojici líbající se u okna.
Když pominul první šok, vzedmula se v ní vlna odporu a zášti. Vzpomněla si na to, jak se od ní tehdy Lionel odtahoval… Takže on dal přednost jinému upírovi místo ní? Upírovi! Ne jiné upírce.
Tohle byla zrada. Takové ponížení. Její hrdost utrpěla facku do tváře. Chybělo jen málo a nechala by se ovládnout zuřivostí. Nikdo ji nebude takto ponižovat, nikdo.
Nakonec se ale silou vůle odvrátila od pohledu na vášnivý polibek, ze kterého se jí zvedal žaludek, a spěšně opustila věž.
Musí si to pořádně promyslet. S chladnou hlavou. Takhle to rozhodně nenechá. Ona vždycky dostane to, co si zamane.
***
Harry seděl na nemocniční chodbě s hlavou v dlaních, naslouchajíc uspěchanému šumu a zvukům otevíraných a zavíraných dveří. Neměl ani tušení, kolik času uplynulo od chvíle, kdy se přemístili od Výchozí Brány. Cítil se ztracený, poražený a zmatený. I přestože si uvědomoval, že celá akce mohla dopadnout mnohem hůř. Zvlášť při tom druhém útoku ze strany démonů měli sakra štěstí… Na rozdíl od spousty jeho kolegů.
Poté, co předal zděšenému personálu u Munga k ošetření bezvědomého Siriuse, přičemž s ním zůstala Daria, zkontroloval, kdo další to zvládnul do nemocnice i přes ty šílené kontroly u vstupu. O Charlieho už bylo postaráno, tři jeho kolegové i s Veberskym zatím čekali na ošetření. Prewett, jeho sestra Catherine, Ginny a Bill i Ron byli v pořádku. Molly Weasleyová spustila ve chvíli, kdy zjistila, že se něco stalo Charliemu, hysterickou litanii, ale záhy se ji podařilo uklidnit tím, že to není nic vážného. A Remus si ho vychytal na Ústředí, pro změnu naštvaný, že mu o ničem nedal vědět, když dával Dory na hlídání Jamese. Neměl odvahu říct mu o Siriusovi. Ještě ne.
Zlikvidovali tedy zdánlivě nezničitelný štít kolem Brány. Angela se dostala ven, a ačkoli se jí zjevně nepodařilo vzít s sebou dceru, vytáhla na jejich svět Siriuse. Sice ještě neměli ponětí, jaké to může mít následky, ale zatím se to dalo považovat za úspěch a mohli se soustředit na zavření Bran, pokud tedy nebude mít Angela zase nějaký šílený nápad, až se probere. Jenže cena za to byla příliš vysoká. Přišli o devět bystrozorů a dva zaklínače. Další opuštěné manželky a plačící děti. Další smutek a strach.
A navíc ho svíraly obavy z toho, že ve chvíli, kdy se Sirius znovu objevil v jeho životě, zase o něj přijde. Nevypadalo to s ním dobře.
Vůbec si neuvědomil, že se někdo posadil vedle něj, dokud se ho na rameni nedotkla něčí ruka. Zvedl hlavu a zjistil, že se na něj ustaraně dívají oříškově hnědé oči.
„Ginny…“ vydechl, docela vděčný za to, že ho vytrhla z pochmurných myšlenek.
„Dáš si kávu?“ zeptala se jemně. „Přinesla jsem z domu, ta místní nestojí ani za trolí trus.“
„Moc rád, díky,“ přikývl. „Kolik vůbec je?“
„Šest ráno,“ odvětila, zatímco už vytahovala z tašky přes rameno termosku a malý hrneček. „Něco nového?“
„Ne,“ zavrtěl unaveně hlavou. „Pořád tam jsou zavření… Ani Daria zatím nevyšla.“
Úsměvem jí poděkoval za hrnek plný lákavě vonící tekutiny.
„Máš tušení, co se na druhé straně vlastně stalo?“ zeptala se tiše.
„Ne. Ani jsme nepředpokládali, že by mohl být Sirius ještě naživu. Musíme počkat jestli…“ zarazil se nad vlastní myšlenkou.
„Jestli se někdo z nich probere?“ doplnila ho tiše.
Nemusel reagovat, Ginny jeho obavám dobře rozuměla.
„Budou v pořádku, Harry. Věř tomu.“
„Kdo ví, co se tam s nimi dělo,“ pronesl přiškrceně.
Natáhla ruku a položila mu ji na předloktí.
„Díky, Ginny… Jsem rád, že jsi tu.“
„To je samozřejmost, Harry,“ reagovala povzbudivě. „Co Angela? Nebyl ses podívat v sídle?“
Usrkl si horké tekutiny a potřásl hlavou: „Nebudeš mi věřit, ale šli tam Prewettovi.“
„Co prosím?“ vykulila Ginny oči.
„Alex už tam prý byl a Cathy ho k tomu v podstatě dotlačila, protože ona za hranici pozemku nemůže. Což je mi až divné, vzhledem k tomu jak blízcí si s Malfoyem jsou…“
***
Draco seděl na okraji postele v zatemněném pokoji, v pozici ne nepodobné té, v níž trávil dlouhé minuty Harry u Munga. Vynakládal obrovské úsilí na to, aby na nic nemyslel. Za sebou cítil další nemrtvou bytost. Ležela tichá, bezvládná, jako by tam ani nebyla. Skoro stejně jako předešlé tři dny a noci, které strávil v potlačovaném strachu. Teď byl ten strach o něco menší, vystřídala ho nejistota a útrpné čekání.
Vrátila se doopravdy nebo to byly jen marné naděje? Co se stalo za Bránou? Jak to, že dokázala přivést Blacka, ale ne jejich…
Překvapeně ztuhl, když vycítil v sídle nečekanou přítomnost další osoby. Zvedl hlavu a pátravě vyslal své smysly, aby se ujistil, že nemá jenom halucinace. Pak se krátce ohlédl na ležící Angelu a vstal.
Alex se mírně nervózně rozhlížel po obrovské studené hale. Když byl v sídle Malfoyů posledně, žádná zvědavost se v něm neprobouzela, vzhledem k tomu že se jenom snažil dostat co nejrychleji pryč. Teď přejížděl pohledem po honosné výzdobě a přitom zvažoval, jak v tomhle paláci má sakra někoho najít.
„Co tady chceš?“ ozvalo se za ním nečekaně, až skoro nadskočil.
Spěšně se otočil a zjistil, že už nikoho hledat nemusí, jelikož se mu pán domu zjevil sám.
„Cathy mě k tomuhle přinutila, jinak bych ti do domu nelezl, jasný?“ informoval ho zčerstva.
Draco na něj bezvýrazně hleděl. Alex ztěžka polknul.
„Hele, chtěla jen vědět, že jsi v pořádku…“
„Nejsem,“ reagoval Malfoy způsobem, ze kterého mu přejel mráz po zádech.
„Tak to si jí raději řekni sám,“ odtušil. „Čeká před bránou na vaše pozemky, dál ji to nepustilo. Nedá mi pak pokoj…“
Malfoy se na něj ještě chvíli beze slova díval, což ho k jeho vlastnímu podráždění znervózňovalo, než krátce přikývl.
Catherine místo trpělivého čekání před pro ni téměř neviditelnou tepanou bránou, netrpělivě přecházela a vyšlapala přitom v nových nánosech sněhu pěkně hluboký chodník.
Když zaslechla zvláštní zašumění a před očima se jí konečně znovu objevil její bratr, zadržela dech. Alex se tvářil všelijak, jenom ne klidně, a když se vzápětí za ním objevil prakticky ze vzduchu Draco, pochopila proč. Výraz ve tváři bledého blondýna byl… strašidelný.
„Tak tady ho máš,“ zabručel Alex, stahující si šálu těsněji kolem krku. „Spokojená?“
Nevšímala si ho a pomalu přistoupila k Dracovi blíž. Chtěla něco říct, ale slova jí uvízla v hrdle a nechtěla ven. Připadala si skoro trapně, že k tomuhle Alexe opravdu donutila a nenechala ho raději na pokoji. Ale vzápětí ten pocit zmizel, když k ní Draco, který měl přes sebe přehozený jen nezapnutý kabát, natáhl mlčky ruku.
Zamrkala, pochopila a pevně se té ledové dlaně chytila.
„Běž domů sám, brácha,“ řekla tiše.
Sice se nejprve tvářil, že bude notně protestovat, ale pak si nejspíš uvědomil, že by mu to stejně k ničemu nebylo, takže jen pokývl hlavou a odvrátil se od nich. A Cathy se nechala Dracem provést skrz bránu na pozemky Malfoyů.
*
Angela dýchala sice mělce a jen v dlouhých intervalech, ale pravidelně a nebyla ani zdaleka tak bledá jako Draco. Cathy jí nahmatala na zápěstí tep, který byl téměř neznatelný, ale předpokládala, že to je u upírů obvyklé.
Podvědomě jí přitáhla pokrývku ke krku, i když to určitě nebylo třeba a otočila hlavu.
Draco se opíral o zeď u vysokého okna a nehybně zíral ven do nekonečného sněžení.
„Neměla bych sem poslat alespoň Margaret, ať se na ni podívá? Nebo Dariu?“
Téměř neznatelně pokrčil rameny, jiné reakce se nedočkala.
To ji dorazilo víc, než kdyby její nápad přímo zamítl. Vstala z Angeliny postele a přešla k němu.
„Nedělej to, Draco,“ pronesla důrazně.
„Co myslíš?“ přenesl přes bezkrevné rty tiše.
„Neztrácej naději.“
Podíval se na ni a to, co uviděla v jeho očích, s ní otřáslo jako zimnice.
„Pro mě tohle všechno není o naději. Už dávno ne.“
Catherine nevěděla, co na to říct. Dívala se Dracovi do tváře jako opařená, než nakonec udělala to, co jí říkalo srdce. Natáhla se a beze slova ho objala kolem krku. Několik vteřin jí připadalo, že objímá ledovou sochu, než se v jejím objetí uvolnil. Nepohnul se, aby jí ho opětoval, jen přiblížil rty těsně k jejímu uchu.
„Děkuju…“
***
Kendall kráčel temnou a nepříjemně studenou chodbou, a nebyl si úplně jistý, jestli právě nedělají s Lionelem chybu. I přes jasnou výhrůžku mu o podivném vzkazu řekl a věděl, že už nějakou dobu čeká schovaný a krytý kouzly na určeném místě. Prošli už si toho spolu příliš mnoho na to, aby před ním tajil něco, co se týkalo jich obou.
Zanedlouho vešel do místnosti, která se svého času používala jako cvičebna bradavického sboru. Aktivity tohoto spolku ovšem poslední roky poněkud upadaly, až zanikl docela. Nemluvě o tom, že do zpěvu v poslední době nebylo skutečně nikomu. Místnost měla díky tomu nepřehlédnutelný zatuchlý odér, ale naštěstí nebylo na podlaze tolik prachu, aby na ní byly vidět něčí šlépěje, což i tak pro jistotu zkontroloval.
Nejprve měl skutečně pocit, že je sám, Lionela dokázal zaměřit jen díky tomu, že o něm věděl a účelově hledal ten neurčitý pocit úplnosti, když byl v jeho blízkosti, Ten se poté, co ztratil a znovu našel své vzpomínky na všechno, co spolu prožili, ještě umocnil. V podstatě by mu bylo jedno, kdyby přišel o všechno ostatní, o mnohé obrazy z minulosti ani nestál, jiné mu skoro přiváděly noční můry jako ty z doby, kterou strávil u Bratrstva krve, ale ty na Lionela… O ty by se rval se samotným Bulagrou.
Podvědomě vycítil, že se chodbou blíží někdo další a zbystřil. Na poslední chvíli si uvědomil, že cítí ještě něco. Jemný, téměř nezřetelný, ale přece jen závan parfému, který Lionel občas používal. Hmátl po hůlce a přidal ke koutu, ve kterém se jeho přítel ukrýval, ještě jedno krycí kouzlo navíc.
Když se pohnula klika a do místnosti vešla pisatelka vzkazu, stál s rukama založenýma opřený o nějaký starý pult.
„Isidoro,“ uvítal příchozí chladně.
Vysoká blondýnka za sebou zavřela dveře a povýšeně se na něj zadívala.
„Jsi sám?“ zasykla.
„Jak vidíš.“
„Ne, že bych ti nevěřila…“ mladá upírka vytáhla hůlku a celou místnost zkontrolovala kouzlem odhalující přítomnost jiné osoby.
Kendall potlačil spokojený úsměšek, když skoro zklamaně hůlku zase schovala. Lionel se hodně zlepšil, jeho krytí bylo silnější než pátrání Isidory.
„Fajn… Půjdu přímo k věci. Pitomý nejsi, takže předpokládám, že budeš chápat hodně rychle, Rowanne.“
Nereagoval na to a čekal. Ten její výraz ve tváři se mu ale moc nezamlouval.
„Ať už je mezi tebou a Lionelem cokoliv, chci, abys to ukončil,“ pronesla nesmlouvavě a Kendall ztuhl. „Při nejbližší možné příležitosti, a je mi jedno jak,“ dodala se zlým úsměvem. „Samozřejmě bez zmínky o mé maličkosti.“
„O čem to mluvíš?“ pronesl přes ztuhlé rty.
„Moc dobře víš, o čem mluvím. Nedělej blbého, nepomůže ti to,“ odfrkla si. „Viděla jsem vás.“
Dal si práci, aby udržel kamenný výraz.
„To je fakt ironie,“ rozhodila ruce Isidora. „Jediní dva potomci čistokrevných rodin v širokém okolí, navíc s kouzelnickými schopnostmi a dají se dohromady. Smála bych se, kdyby to nebylo k pláči.“
„I kdyby, nic ti do toho není,“ odtušil studeně.
Nedal vůbec najevo, jak moc ho tahle informace vyvedla z konceptu. Kdyby je vyzradila… Bulagra proteja…
„Právě že je,“ opravila ho povzneseně. „Mohla jsem vás prásknout, ale nakonec jsem si spočítala, že pro mě bude výhodnější trocha vydírání.“
„Z jakého důvodu?“
„To je snad jasný, ne? Protože ho chci pro sebe,“ pokrčila rameny.
Kendall nadzdvihl obočí: „A to ti nevadí, že…“
„Že je na kluky?“ zašklebila se. „Ani ne, nějak se mi nezdá, že by ho holky vůbec nezajímaly a při troše snahy…“
Nehybně na ni hleděl.
„Řeknu ti to takhle, i když tě to nemusí vůbec zajímat,“ blondýnka se uvelebila na pultu, který stál proti tomu jeho. „Moji rodiče mi v podstatě dali ultimátum. Buď si najdu partnera do jednoho roku sama, nebo mi někoho určí. A upřímně řečeno nestojím o to, aby mě strčili nějakému přestárlému upírovi jen proto, že jeho klan dodržuje tisíciletou tradici v týrání lidských sloužících. Lionel je dědicem klanu Gor´nam, navíc čaroděj, nemluvě o tom, že se mi líbí už dlouho. Takže jsem si vybrala jeho.“
Kendall její prohlášení nějakou dobu vstřebával a nehybně opětoval upírce pohled.
„Co když on nebude souhlasit?“
„Už nesouhlasil,“ zasmála se krátce a falešně. „A já nemám ráda odmítnutí… Ale když ho odkopne jeho milenec, nemyslím si, že mi dá velkou práci ho přesvědčit, že jsem dobrá partie.“
Nereagoval na to.
„Takže?“ protáhla vyzývavě.
„Co ti na tohle mám asi říct?“
„Nevypadáš, že by tě to moc vzrušovalo…“
„Tvoje problémy s rodiči jsou mi mírně řečeno u zadku, Isidoro. Každý máme svoje.“
„Fajn. Takže je ti fuk, když hned zítra napochoduju do sídla Gor´namů a hezky barvitě popíšu, co jsem tuhle viděla na severní věži…“
„To neuděláš,“ zasykl mrazivě. Tahle výhrůžka se mu pranic nezamlouvala.
„Ale ano… Lionelův strýc je sice občas hrozný morous, ale tohle si určitě rád poslechne.“
Kendall zaťal zuby.
„A tví rodiče taky,“ dodala Isidora, svezla se z pultu dolů a v mžiku byla těsně u něj, až mu nos zacpala přeslazená vůně její voňavky. „Máš dva dny na to, abys z Lionela udělal zhrzeného milence, jinak jste v průseru oba.“
Kendall stál a díval se na zavřené dveře. Tak nějak s tímhle podvědomě počítal. Dřív nebo později si jich někdo musel zákonitě všimnout, ať se snažili zakrýt vzájemnou náklonnost, jak chtěli.
Zaslechl zaševelení rušených kouzel, pak postřehl pomalý pohyb a pak už měl Lionela těsně za sebou.
„Co budeme dělat?“ zalechtal ho na uchu jeho dech.
„Vypadá to, že tě budu muset oficiálně odkopnout,“ reagoval dutě.
„Cože?“
Lionel se úkrokem postavil před něj: „Ale mně je ta holka úplně ukradená!“
„To já přece vím,“ pousmál se na něj Kendall shovívavě. „Jenže nám nemůže být ukradené to, co je schopna udělat.“
„Ale…“
„Nechci, abys kvůli mně měl další problémy,“ přerušil ho.
Černovlasý upír se nespokojeně zašklebil, ale pak se mu v očích vypočítavě zablesklo. Přistoupil ještě o krok blíž, až měl obličej těsně u jeho.
„Hmm, a když mě teda chceš oficiálně opustit, co budeme podnikat neoficiálně?“ nadhodil vyzývavě.
Zvolna vztáhl ruce, položil mu je na boky a přitáhl si Lionela blíž.
„Řekl bych, že do toho co budeme dělat neoficiálně, nikomu nic není.“
„Konečně něco s čím můžu souhlasit,“ kývl přehnaně vážně Lionel.
„Ale musíme si dávat mnohem větší pozor. Na té věži jsem si vůbec nevšiml, že by nás někdo pozoroval.“
Lionel se zakřenil: „Není divu, oba jsme byli zaneprázdnění důležitějšími věcmi.“
„Tak důležitějšími…“ protáhl.
„Jo. Ty bys to označil jako jak?“
„Hmm…“ naklonil se k jeho rtům. „Nijak. Já bych raději jednal.“
***
Cathy dolila poslední šálek horké kávy na své straně stolu, usadila se vedle zachmuřeného Rona a přitáhla si svetr zimomřivě k tělu. V knihovně nebyla až taková zima, vyhřívali si ji už několik týdnů v kuse, ale ona se nemohla zbavit pocitu chladu, a pohled na tváře okolo dvou k sobě sražených stolů jí k tomu moc nedopomohly.
Ginny dokončila rozlévání voňavé tekutiny chvíli po ní a odložila vysokou konvici stranou. Usadila se po pravé ruce Harryho, který dle nějaké nevyřčené dohody jejich porady vždy zahajoval, ale tentokrát hleděl do prázdna a mlčel.
„Sokolík nedorazí?“ ozval se jako první Serpens, stojící těsně za svým obvyklým křeslem, ve kterém v tu chvíli seděla Margaret Shiernová.
Harry až v tu chvíli zvedl hlavu: „Ne.“
To stručné slovo obsahovalo mnohé. Draca nedokázalo od Angely odtrhnout skoro nic. Jediné, co se Cathy podařilo, bylo přesvědčit ho, ať se zajde ´navečeřet´, ale jinak u ní seděl téměř neustále. Zatím se nic nezměnilo, ani u Siriuse…
Pracně odtrhl chmurné myšlenky od dvou nehybných bledých lidí, které měl hluboko v srdci a zaměřil se na ty, co seděli na tomhle pochmurném místě spolu s ním.
„Myslíš, že bys nám mohl konečně prozradit, co se vlastně stalo, Harry?“ promluvil jako další naléhavě Bill. „Všichni jsme do toho šli dobrovolně, ale zjevně s tím, že jsme vůbec nevěděli, o co jde. Myslel jsem, že chceme hlavně zničit ten štít, ale to s Angelou a dokonce Siriusem… Co se za těmi Bránami sakra dělo?“
Harry na něj bezvýrazně hleděl a k odpovědi se neměl. K jeho úlevě se slova ujala Catherine, která už těch nekonečných dotazů měla právě tak dost a vzhledem k tomu, jak to všechno dopadlo, si řekla, že snad na ni za to Angela nebude naštvaná, až se probere.
„Angela prošla Obloukem Smrti na Odboru záhad, aby se pokusila dostat ze světa démonů za ním svoji dceru,“ pronesla tiše s pohledem upřeným do stolu. Jako by hodila na přítomné tlustou deku, všichni upadli do více či méně šokovaného ticha. „Byla těhotná, když zachraňovala Draca z vězení. Její dítě byla cena za jeho záchranu. Až později zjistila, že není mrtvé, ale nějakým způsobem existuje ve světě démonů. Jenže skoro zároveň s tím našla návod na zavření Bran. Proto taky tak spěchala a vrhla se do toho s obrovským rizikem. Nemohla si dovolit čekat.“
Cathy se odmlčela a zakryla si oči dlaní, nějak nedokázala pokračovat.
„Dceru se jí nejspíš zachránit nepodařilo,“ navázal na ni chraplavým hlasem Harry. „Nikoho jiného než Siriuse jsme před Bránou nenašli.“
„To je…“ vyrazila ze sebe těžce Ginny.
„Hrozný,“ doplnil sestru Ron. „Kdo všechno o tom věděl?“ zeptal se zaraženě.
„Já,“ odvětil Harry. „Pak jsem o tom řekl Cathy a Serpensovi. Daria se k tomu připletla taky.“
„Ale nevěděla jsem, oč jde,“ hlesla zmíněná hlasem, který se mírně chvěl.
„Těžko říct, co se tam dělo,“ pokračoval Harry nejistě. „To nám můžou říct jen dvě osoby. Jenže Angela se ještě pořád neprobrala a Sirius taky ne. Léčitelé říkají, že je zázrak, že je vůbec naživu. Dostali ho z nejhoršího, ale víc prý pro něj udělat nemůžou.“
Těžké ticho, které padlo na knihovnu po těch slovech, bylo ještě horší než předešlé.
„Takže čeho se vlastně dosáhlo?“ narušil ho pesimisticky Lupus.
Catherine se po něm dost ošklivě podívala, ale nic neřekla.
„Zničili jsme štít kolem Výchozí Brány,“ odvětil klidně Harry. „Podle hlídek už se znovu neobjevil. Ujistili jsme se, že sluneční světlo bude působit na Lamidea stejně jako na další čistokrevné, tudíž bychom měli být schopni ho zabít. Můžeme se soustředit na zavření obou Bran.“
„A to čím dřív, tím líp,“ přidal se k němu zachmuřený Bill. „Nemáš náhodou ještě něco, o co by ses s námi chtěl podělit ohledně té Výchozí Brány, Harry?“
Mladý bystrozor ztěžka vydechl.
„Naše první hlídka se odtamtud nevrátila, tak jsme vzali víc lidí a šel jsem se tam podívat sám. Brána je hlídaná, ale o nic pečlivěji než posledně. Za to jí prolétávají ven další démoni…“
„Co když za to může ten výlet Angely?“ nadhodil Bill.
„To nemůžeme vědět,“ namítl Harry unaveně. „Prostě se musíme zaměřit na to, abychom je co nejdřív zavřeli. Obě, nadobro.“
„Obě najednou,“ podotkla Cathy a všichni se zadívali na ni. „Prošla jsem ty materiály od Angely. Musíme je zavřít obě najednou, jinak to dopadne stejně jako posledně. Kouzelníci zapečetili jen jednu, ale nedokázali ji zamknout. Proto tam byl ten štít, který prolomil Bill a uvolnil tím velkou spoustu energie, která se tam kumulovala po staletí. Nemůžeme si dovolit udělat stejnou chybu.“
„Jenže pak už se do toho druhého světa nikdo nedostane,“ ozval se Andreas Lestern, který byl do té chvíle zticha.
„Ani ven,“ reagovala Margaret vážně.
Bradavický profesor mlčel, ale zjevně se mu to nelíbilo.
„Taky to vypadá, že nepotřebujeme k zavření Bran pouze Billa a Třináctého,“ pokračovala Catherine. „Pamatujete na toho studenta z Bradavic?“
„Mladej Rowann?“ nadhodil Serpens.
Kývla.
„Causus Ater ho využil k vyvolání Lamidea,“ přidal se Lupus.
„Přesněji řečeno použil jeho krev,“ navázala Cathy. „Ta krev zůstala v Bráně, určitým způsobem ji posiluje. Myslím, že k řádnému zapečetění budeme potřebovat i Kendalla, jen si nejsem jistá jak, ten překlad není zase tak konkrétní. Nejspíš se bude muset připojit k Billovi. Naštěstí je taky čaroděj…“
„Připadá mi, že to vaše zamykání začíná být čím dál složitější,“ zabručel Ron.
„Snad jsi nečekal, že se to odbude kladkou na dřevěných futrech, Weasley?“ pozvedl Serpens obočí.
„Aby se taky neozval Pan Nejchytřejší,“ prskl zrzek.
„Budeme čekat, až se Angela probere, Harry?“ otočila se Cathy na něj, aniž by si těch dvou všímala.
„Na to není čas,“ zavrtěl pomalu hlavou. „Musíme se do toho pustit pokud možno hned.“
„Jsem stejného názoru,“ ozvala se Margaret. „Celá Británie upadá do chaosu, musíme to zastavit, než bude pozdě.“
„Jak můžeme vědět, že už pozdě není?“ pronesl chmurně Alex opírající se o jeden z regálů.
„I kdyby, neznamená to, že to nezkusíme,“ odpověděl mu Harry.
„Takže bude třeba dostat ty dvě Brány k sobě,“ podotkl Bill.
„To nebude sranda,“ konstatoval Ron. „U které je větší šance, že s ní pohnem?“
„Výchozí,“ odvětil Harry. „Když přesuneme Vstupní, Lamideus nám nakope prdel a bude mít v rukou obě. Musíme mu tu Výchozí sebrat z kontroly.“
„Další sebevražedná akce,“ zavrčel Alex.
„Další možností je útěk,“ podíval se na něj Harry. „Nikdo tě k tomuhle nenutí.“
Prewett na to nic neřekl.
***
Když se Corvus přemístila na speciálně vyhraněné místo do sídla upírů, v závěsu Serpense, přivítal je děsivý řev. Kamenné zdi se třásly a celé sídlo se chvělo jako v horečce.
Prudce zvedli hlavy, když nad nimi cosi proletělo. Černý stín…
Stáhli se do temné chodby za sebou.
„No, skvělý…“ zasyčel Serpens a pustil se jí. „Vrať se zpátky. Nahlas to Potterovi. Ať nám pošlou pomoc.“
„Ale, Serpensi…“ podívala se na něj vyděšeně.
„Běž! Hned! Můžeme jen doufat, že už není pozdě…“
Spěšně se k ní nahnul a políbil ji na rty.
„Miluju tě,“ zašeptala.
Pohladil ji krátce po tváři.
„Zmiz už…“
498 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...