Skip to content

Kapitola třicátá – Za Obloukem Smrti

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

… in this heart of darkness
All hope lies lost and torn
All fame like love is fleeting
When there’s no hope anymore

Apocalyptica “Hope”

 

Vše pohlcující ticho a nesnesitelný mrazivý chlad. Chvíle dlouhá jako věčnost a zároveň krátká jen pár vteřin. A pak rudá tma.

Angelu zaplavil zmatek a jen těžko se bránila svíravé panice. Připadalo jí, že se v té děsivé červeni utopí. Že v ní ztratí sama sebe.

Astrální projekce byla velmi náročná a jen těžko si zvykala na pocity, které ji při tom pohlcovaly. A po průchodu závěsem se její emoce ještě znásobily. Strach se v ní vzmáhal v obrovské vlně, která jí nedovolovala logicky myslet.

Pak jí hlavou probleskl obraz ustaraného Harryho, na kterého se už v astrální rovině existence ještě v jejich světě naposledy ohlédla a chytila se ho jako tonoucí posledního stébla v dosahu. S Harrym okamžitě přišel i obraz Draca, Darie, Margaret… Vzpomněla si na důvod svého šíleného rozhodnutí a vydolovala ze sebe jiskru odhodlání.

Potlačila hrůzu, která jí svírala duši a znovu se zahleděla do té děsivé barvy, která zaplavovala její zorné pole. A pak jí konečně došlo, že ve své nehmotné podobě leží na zemi a ta rudá je barva oblohy.

Pomalu se posadila.

Zem pod ní byla mrtvá. Černá a vyschlá jako staré řečiště lávové řeky. Nacházela se na holé pláni a kam až dohlédla, narušovaly ji jen prapodivné hromady šedého kamení a v dáli ostré hrany něčeho, co připomínalo obrovské pohoří.

Se skřípavým jekotem se kolem ní prohnal poryv větru, který ji sice správně neměl ovlivnit, ale přesto ho na sobě cítila. Jako nepříjemné pálení pod kůží.

Několik dlouhých vteřin nedokázala odtrhnout pohled od přízračného obrazu oblohy nad mrtvou černou pouští. Tmavé mraky deformované do zakřivených tvarů ničím nepodobným těm v jejím světě bobtnaly na obloze barvy krve. V mračnech se občas zablesklo a k jejím uším dolehlo dunivé hřmění.

Nikdy nic takového neviděla, ani si to neuměla představit. Stručný popis ve spisech bratra Třináctého nevypovídal ani zdaleka o neútěšnosti a děsivosti tohohle místa.

Pomalu se postavila na nohy. Bylo divné, že se vůbec ocitla na zemi. Při astrální projekci všechno fungovalo trochu jinak a tohle… Zvedla si ruce k očím.

Její tělo mělo ve světě démonů mnohem ostřejší obrysy než na Zemi. Tam se viděla jen jako světlounký stín, tady rozeznávala své končetiny, prsty, dokonce i oblečení.

Stále se nacházela v astrální rovině, ale zřejmě se tu nacházelo něco, co její mysl a duši táhlo víc k realitě. Mohla jen doufat, že to nijak negativně neovlivní její tělo, které nechala za Obloukem.

Pomalu dala ruce zase dolů, odvrátila se od děsivé scenérie a ohlédla se za sebe. Kamenná Brána se tyčila jen pár metrů od ní, na téhle straně v mnohem horším stavu. A místo třepetajícího se závěsu prostor mezi sloupy zakrýval lesklý černý povrch, ve kterém se něco vlnilo. Vypadalo to tak odpudivě, že být ve svém těle, nejspíš by se pozvracela.

Nic impozantnějšího než Brána její nejbližší okolí nenarušovalo.

Znovu kolem ní prosvištěl ten prapodivný vítr, připomínající dech draka. Hned vzápětí něco strašlivě zavřeštělo a ona se ve své nehmotné podobě obrátila, vyděšená k smrti, že jí něco právě skáče na záda. Ale původce skřeku našla o hodně dál, přebíhající od jedné hromady kamení ke druhé na pěti dlouhých hubených končetinách. Viděla z něj sice jenom černý obrys, ale i tak ji zalil děs. Napjatě stvoření pozorovala, dokud neodběhlo tak daleko na pláň, že z něj viděla jen tečku.

Znovu se zahleděla na rudé nebe nad sebou a ztěžka polkla. Její úmysl jí v tu chvíli přišel jako naprosté bláznovství. Při pohledu na tenhle mrtvý svět… Jak by tu kdokoli, kdo nebyl démon, mohl přežít?

Jenže na váhání už bylo příliš pozdě.

Spíš proplula kolem, než obešla Oblouk a zadívala se i na druhou stranu. Tam nebyly hory, ale obrysy mnohem pravidelnějších, i když zvláštních tvarů. K uším jí dolehl další nelidský skřek, ale tentokrát se jen přikrčila.

Odhodlaně potlačila svoje pochyby. Když už je tady… Musí to přece alespoň zkusit. K čemu by to pak všechno bylo?

Zavřela oči a začala odříkávat naučenou formuli, která přivolávala démony. Ovšem v jejich světě ji musela říct opačně, ač to znělo naprosto příšerně. Začínala natřikrát, pokaždé znovu od začátku, protože její hlas byl sice slabý, ale zněl v pustině tak pokřiveně, že si na něj nedokázala zvyknout.

Harry při jejím odchodu nevěděl, co přesně chce udělat. Kdyby ano, nejspíš by ji uvázal v sídle Malfoyů na řetěz a nikam nepustil. Pustila se do jednoho z největších hazardů v životě a uvědomovala si to.

Celou tu dobu, kdy tohle plánovala, byla rozpolcená na dvě poloviny, které mezi sebou bojovaly. Na tu rozumnější, která chtěla zůstat po boku Dracovi a na tu, která ji táhla do světa démonů, k dceři, kterou nikdy neviděla a která tam trpěla kvůli ní.

Trvalo to mnohem déle, než čekala, ale nakonec se před ní zjevil ten, koho volala. A když se objevil, jen na poslední chvíli zarazila výkřik děsu. Podoba Viriobscuruse se v jeho domovině projevila naplno…

Ty jsi mi ale malá vychytralá děvka…

Vyděšeně zírala na černočernou postavu s očima, které ji probodávaly jako čepele.

Musím uznat, že jsem tě podcenil.

Viriobscurus se přesunul prostorem až těsně k ní.

Jak jsi na to přišla? Jak jsi zjistila, že mě můžeš přivolat zpátky sem?

Z šepotavého hlasu, který nemluvil žádnou lidskou řečí, a přesto mu rozuměla, čišel chladný vztek. Jenže démonovy otázky jí v tu chvíli nemohly být víc ukradené.

Chci zpátky svoji dceru.

Stín zachrčel tak hrdelně, až se rozechvěl vzduch kolem něj.

Zaveď mě k ní, pokračovala odhodlaně.

Tady mě nemůžeš k ničemu donutit ani využít, zasyčel démon. Musíš hrát podle místních pravidel.

K ničemu tě nenutím, oponovala Angela. Žádám tě, abys mě k ní zavedl.

Dlouhé ticho jasně značilo, že je démon nejspíš poprvé za celou svou existenci něčím překvapený.

Ty to myslíš vážně?

Ano.

Proč bych to měl dělat?

Protože se chceš bavit tím, jak se ji odtud pokusím dostat. A protože můžeme uzavřít dohodu.

Tady nejsi na Zemi, nemůžeš…

Nemyslím ten druh dohody, přerušila ho.

Stín démona se zavlnil, ale neřekl nic.

Zaveď mě k dceři, a když se nám podaří odtud dostat, přivolám tě zase zpátky do našeho světa, prohlásila Angela.

Viriobscurus se začal chraplavě smát. Byl to zvuk, který se nesl kolem v mrazivých vlnách, ale ona se nedala vyvést z míry. Čím sebevědoměji bude působit, tím menší šance, že ji nějak obalamutí.

Proč bych měl na tohle přistoupit? Kdykoliv se můžu…

Právě že nemůžeš. Vím, že se k nám nemůžeš vrátit, když už jsi jednou prošel Výstupní Bránou. Musíš zůstat tady, pokud tě někdo nevyvolá.

Démon se znovu dlouze odmlčel a Angela už věděla, že se jí tenhle risk vyplatil. Měla pravdu a taky se spoléhala na to, že démon v tomhle světě nechce zůstat ani za nic. Však taky předtím několikrát opakoval, jak se tady nudí.

Mám jiný návrh, zachrčel nakonec démon. Roztrhnu hned teď tu tvoji vytrvalou otravnou dušičku na cáry a budeš mít po srandě.

Angela se na něj zpříma dívala.

Jenže v tom případě ty taky, Viriobscurusi.

Najednou ji obklopila temnota a sevřela ji do neprostupného vězení. Do krku jí znovu začal stoupat strach, ale mlčela a čekala. A přímo v hlavě se jí ozval démonův hlas.

Já vždycky věděl, že s tebou bude zábava, kočko…

***

 

„A tys ji nechal, ať tam jde?!“ hlas přehlcený vztekem se vznesl ke stropu, odrazil se od něj a s ozvěnou se prodral mezi jednotlivými regály knihovny.

Harry se nebránil drtivému sevření, které ho doslova přišpendlilo ke kamenné zdi, i když se mu mírně nedostávalo dechu, jak ho škrtila látka košile. Přinutil své ruce, aby zůstaly volně svěšené podél těla a díval se do zuřivostí zkřivené tváře upíra před sebou.

„Nikdo by jí v tom nezabránil,“ zasípal pracně.

„Já ano!“ zaryčel Malfoy.

„Právě proto ti to neřekla,“ reagoval Harry.

Malfoy zaskřípal zuby a při přímém pohledu do rudého vzteku v jeho očích se Harrymu poněkud roztřásla kolena.

„Draco,“ ozval se vedle nich opatrně tichý hlas. „Draco, přece Angelu znáš. Když se k něčemu rozhodne, nikdo ji nezastaví.“

To se poněkud pobledlá a rovněž zmatená Daria odvážila přistoupit blíž a uklidňujícím hlasem se snažila proniknout za hradbu spalujícího vzteku, který z vysokého blondýna sálal od okamžiku, kdy jim Harry ne zrovna ochotně sdělil, kam se Angela poděla. Sice nerozuměla přesně tomu, o co její přítelkyni šlo, vzhledem k tomu že jí podle všeho chybělo podstatné množství informací, ale bylo jí jasné, že pokud se Draco alespoň trochu neuklidní, budou za chvíli sbírat Harryho z podlahy po kouskách.

„Harry za to nemůže…“ pokusila se položit blondýnovi ruku na rameno, ale prudce ji odstrčil.

Daria spěšně couvla a nešťastně se ohlédla po dalších dvou přítomných – Catherine a Serpensovi. Nikdo jiný v knihovně nebyl. Lépe řečeno, nikomu dalšímu Harry neprozradil, co se děje.

Upír stál opodál se založenýma rukama a pochmurným výrazem. Nevypadal na to, že se míní do napjaté situace plést a nebylo na něm znát ani to, co si vlastně myslí. Cathy z Draca nespouštěla pohled, ale rovněž se nehýbala.

„Nedala si to vymluvit, Malfoyi,“ promluvil znovu mladý bystrozor namáhavě.

Malfoy ještě několik vteřin vypadal, že z něj s chutí vytřese duši, než konečně uvolnil sevření a Harry se přitom skoro poskládal na podlahu. Blondýn stál chvíli na místě s nahrbenými zády a Harry, který mu viděl přímo do obličeje, zahlédl v tom děsivém výrazu záblesk obrovského strachu. Přešel ho z toho mráz po zádech. Bál se o Angelu mnohokrát víc než on sám.

„Kam jsi odnesl její tělo?“ zeptal se pak skřípavě.

„Do sídla, západní křídlo,“ odvětil Harry opatrně. „Musíme ji vzít s sebou až…“

Malfoye ale vůbec nezajímalo, co dalšího chce říct, odvrátil se a vykročil. Skoro ve stejný okamžik se ale pohnula Catherine, přeběhla k němu a chytila jej oběma rukama za levou paži. Draco zůstal stát. Světlovláska nic neříkala, místo toho znovu promluvil Harry.

„Nemůžeš jít za ní, Malfoyi, slyšíš? Když tady nebudeš, nikdy se nedokáže vrátit,“ pronesl naléhavě.

Catherine zřetelně cítila, jak se Draco celý otřásl. Pomalu ho obešla, stále svírajíc jeho loket a zadívala se mu do tváře. Křečovitě svíral čelisti a zíral někam do prázdna. Ten výraz ji vyděsil.

„Nemluvě o tom, že tě tady potřebujeme,“ dodal Harry vážně. „Už tak je nás málo…“

„Řekl bych, že to je mu momentálně úplně u zadku, Pottere,“ konstatoval tiše Serpens.

Harry se po něm otočil a bezhlesně, ale velmi neslušně mu naznačil, ať sklapne.

„Cítíš ji?“ zeptala se pak Catherine měkce.

Draco zamrkal a zmateně se na dívku zadíval. Dívala se mu napjatě do očí.

Ztěžka polkl a pracně se zaměřil na magické tetování na krku. Od jeho posednutí se spojení mezi nimi prakticky vyrušilo, ale po té společné noci, kdy usnuli jeden druhému v náručí, cítil, jak se začíná obnovovat. Jeho povědomí o Angele se postupně vracelo, proto si taky všiml, že se něco děje. Ale že podniká něco tak nebezpečného, pochopil až v okamžiku, kdy ho zamrazilo po celém těle naprosto bez důvodu a její přítomnost, kterou s takovou úlevou vždy cítil na okraji vědomí, zmizela. Alespoň si to nejprve myslel.

V tu chvíli si všiml, že tam ten pocit pořád je. To vědomí, že Angela žije. Slabounké, vlastně jen jiskra v propastné černi, ale bylo tam.

Pomalu a váhavě přikývl.

„Dobře… Tak jí věř, Draco. Ona udělá všechno, aby se za tebou vrátila. Já to vím.“

Catherine promluvila s tak uklidňující jistotou, že mu dodala sílu k tomu, aby potlačil ten svíravý strach, který ho tlačil k něčemu zbrklému, k něčemu, čeho by později určitě litoval. Zachytil do dlaně její ruku, kterou ho nedržela a pevně ji sevřel. Nebránila se.

„Feles je tvrdohlavější než kdejaký Vznešený,“ ozval se znovu Serpens. „Ani se nenaděješ a máš ji zpátky, sokolíku.“

Malfoy se pomalu otočil zpátky k Potterovi, stále se držíc Catherine za ruku, jako by se bál, že když ji pustí, nedokáže se ovládnout.

„Co přesně měla v plánu?“ zeptal se ztěžka nalomeným hlasem.

„Povím ti všechno, co mi řekla,“ ujistil ho Harry. „Pokud se mě teda nebudeš snažit znovu uškrtit.“

***

 

Pohyb v astrální rovině reality bylo něco velmi zvláštního. Angela si zvykla prostě představovat, že jde, i když ve skutečnosti spíše plula prostorem. A teď jím doslova letěla.

Viriobscurus se sice ještě nějakou dobu tvářil, i když na jeho současnou podobu to nebylo zrovna vhodné slovo, že je mu její nabídka naprosto ukradená, ale nakonec ji stejně vedl napříč plání a nechával přitom za sebou rozvířenou stopu v uhelnaté půdě. Angela ho následovala a stále si nemohla zvyknout na děsivé bolestné skřeky, které se k nim nesly až nepřiměřeně často.

Slyšela je i ve vzduchu, kam ji démon vynesl, když se zničehonic vznesl nahoru. Zem pak pod nimi ubíhala mnohem rychleji. V jednu chvíli se zarazil, několik vteřin civěl na černočerné mračno v blíže neurčitelném směru a uhnul z původně vytyčené trasy.

Angela se neptala, pohled na tu hrozivou záplavu jí bohatě stačil k tomu, aby měla chuť utéct, jak nejdál to půjde. Všechno v tomhle světě bylo… Děsivé.

Samozřejmě, že démonovi ani na vteřinu nedůvěřovala. Sice ji někam táhl, ale nemohla vědět kam, ani co má v úmyslu. Ale nic jiného jí nezbývalo. Snažila se nedívat na pustiny všude kolem, ani na krvavou oblohu, která vypadala, že visí jen kousek nad nimi a raději se zaměřila myšlenkami na Draca.

Podle všeho čas tady ubíhal pomaleji než za Bránami. Takže už se nejspíš dozvěděl, co provedla. Černé svědomí, že mu o svém úmyslu neřekla, ji doslova dusilo, ale věděla, že jiná možnost než to utajit, nebo mu dovolit, aby jí v tom zabránil, nebyla.

Byl určitě naštvaný a měl o ni strach, ostatně tak jako ona o něj… Vzadu na krku ji něco zašimralo. V tu chvíli si byla jistá, že už to Draco ví. Mohla jen doufat, že se ostatním podaří mu zabránit, aby udělal nějakou pitomost.

Pak už se znovu plně soustředila na své okolí. Viriobscurus totiž zamířil dolů k černočerné zemi a ke shluku kamení, o kterých se nakonec ukázalo, že jsou to zříceniny nějakých budov…

 

Angela vůbec nevěděla, co si o tom místě myslet, ale děsilo ji k smrti.

Podobalo se nějakému starému antickému městu a zároveň to s lidskými výtvory nemělo nic společného. Mezi pokřivenými a pobořenými zdmi, které byly tvořené divnou šedou hmotou, se proháněly kostry něčeho, co vypadalo jako kříženci mezi vlkodlakem a opicí. Většinou těmhle stvůrám chyběla polovina hlavy a z ostrých hran roztříštěných lebek vycházely pramínky něčeho černého, co se podobalo tomu, z čeho byla vytvořená postava Viriobscuruse. Před ním tyhle potvory s klapáním zubů zalézaly za kameny a okraje něčeho, co snad bývaly budovy, ale nevsadila by na to ani cent.

Podél cesty, kterou se pohybovali, hořela řada menších či větších ohňů. Jejich plameny měnily barvu z tmavě oranžové na černou a zase zpátky. Když se k jednomu z nich Angela příliš přiblížila, šokovaně si uvědomila, že cítí ostrou bolest na noze a její astrální obraz mírně pohasl. Od toho okamžiku se všem, i těm nejmenším plamínkům, pečlivě vyhýbala.

Její schopnosti koordinace pohybu se rovněž postupně zhoršovaly. Zasekávala se na místě, nebo ji podivné poryvy zanášely do bočních řad mezi hromadami kamení a démona pak jen pomalu doháněla.

Překvapeně ztuhla, když se kolem ní najednou začalo všechno točit v šíleném kolotoči a ona se na několik vteřin ztratila v červeno černých pruzích. Když se znovu vzpamatovala, zjistila, že se ocitla pod ještě tmavší oblohou než prve, v uších jí zní bolestný nářek, který k jejímu zděšení zněl úplně lidsky a kolem ní se mátožně pohybuje několik postav, které kulhavě uhýbaly z cesty Viriobscurusovi, který se nad tou změnou ani nepozastavil a pokračoval ve svém odpudivém plachtění vpřed.

Až pak si uvědomila, že nejen její okolí se změnilo, ale i ona sama. Špatně se jí dýchalo ve štiplavém horkém vzduchu, z prudkých poryvů větru jí slzely oči a nepřiměřené horko ji pálilo na kůži.

Roztřeseně si stejně jako ještě u Brány zvedla ruce před obličej a zjistila, že nabraly téměř úplně hmotnou podobu. Rozhlédla se zkoprněle kolem sebe, po bizarních ulicích rudého města. A podívala se pořádně na ty bytosti kolem ní…

Angele se v hrudi vytvořila obrovská hrouda potlačované lítosti a pláče, když si uvědomila, že se městečkem smrti plouží lidské bytosti, ve kterých už nic z jejich původního života nebylo. Sivé ztrhané tváře, prázdné výrazy a mrtvé oči…

S ošklivým sípáním v hrdle se mátožně hnula z místa. Její kroky ztěžkly a prašný povrch se jen neochotně podvoloval pod jejími chodidly. Pracně dohnala démona a nemohla přitom od lidských trosek kolem odtrhnout pohled.

A už prostě nedokázala mlčet.

Kde to jsme?

Viriobscurus se zastavil a jeho obrys se zavlnil a stáhl. Temnota se smrskla do podoby lidské postavy bez obličeje, jen ty oči zůstaly. Až pak se obrátil k ní.

To tě nemusí zajímat.

Co jsou tihle zač? zeptala se přiškrceně, nemohla si pomoct, i když tušila, že ji znovu odpálkuje.

Zabodly se do ní ostré oči.

Většinou lidi, které sem prohodili čarodějové… odpověděl ve chvíli, kdy už odezvu nečekala.

Těžká hrouda v ní se ještě zvětšila.

Jak je možné, že jsou ještě…? zaváhala nad dalším slovem.

Naživu? doplnil ji posměšně démon. Věř mi, kočko, bylo by pro ně lepší, kdyby zdechli ve chvíli, kdy je sem strčili.

Otřásla se.

Jenže tady nepotřebují jíst ani pít dokonce ani spát. Tady jen trpí…

Jeho oči se stáhly do ještě užších škvírek a Angela se celá rozklepala.

Znamenalo to, že i její otec…?Ale na to už se prostě zeptat nedokázala.

Počkej tady, prskl nakonec démon, vznesl se a byl pryč.

Otřesená Angela se rozhlédla po apokalyptické scenérii kolem sebe, v žaludku usazený strach a nervozitu. Démon ji nechal stát na hranici plamenů a nějakého zbořeniště mezi několika vysokými zdmi, ze kterých občas spadl kámen, zabořil se do země a zvedl přitom lehký oblak šedé hmoty, která ji doslova dusila.

Znovu se zadívala vzhůru, ta rudá obloha ji nějakým způsobem fascinovala. Překvapilo ji, když se jí zamotala hlava a zapotácela se v dalším prudkém poryvu větru, který jí vmetl vlasy do obličeje. A pak jí konečně došlo, co problikávalo na okraji jejího vědomí už od chvíle, kdy se ocitla v tomhle světě. Postupně tu slábla.

Jen napůl hmotné ruce se jí třásly, nohy měla jako z rosolu a připadalo jí, že je čím dál těžší odolat gravitaci. Jestli tady zůstane moc dlouho… Už se nedokáže dostat ven.

Pořád jí bylo strašné horko, připadalo jí, že snad už sama její kůže vlivem oblohy zrudla a třásla se tak, že se sotva udržela na nohou.

Těsně nad hlavou jí něco přeletělo, až skoro nadskočila, ale větší gravitace jí to nedovolila. Byl to nějaký stín, který se usadil ve výklenku naproti ní. Civěla na to s bušícím srdcem neschopná se hýbat. Chtěla se udělat co nejmenší, zmizet z tohohle místa s krvavou oblohou…

Zahlédla šouravý pohyb a zaměřila pohled stranou. Byla to jedna z bludných duší tohohle prokletého místa. Celá se rozklepala, když se na ni zaměřil pohled leklé ryby, na těle cáry místo oblečení. Býval to vysoký muž, teď z něj byl nahrbený stařec.

Angela už nedokázala stát, dřepla si a založila si ruce na hrudi, jak se snažila udělat neviditelnou. A pak si uvědomila, že ji na jednom z prstů něco chladí. Sklopila pohled. Byl to zásnubní prsten od Draca. Jako jedna jediná věc v širokém okolí měla barvu. Jeho kamínek zeleně zářil.

Draco… Draco, promiň.

***

 

Na Ústředí bystrozorů panoval shon ne nepodobný tomu za války s Voldemortem. Ludford, kterému za poslední dva měsíce přibyla na hlavě spousta šedin, a pod očima měl vyryté tmavé kruhy z nevyspání, si vyslechl Harryho plán a dal mu volnou ruku k jeho realizaci. Rovněž se mu podařilo z nadřízeného v podstatě vypáčit povolení k zapojení civilistů, kteří se přihlašovali dobrovolně k boji proti Bratrstvu krve i jejich vůdci. I Harrymu to bylo trochu proti srsti, ale nic jiného jim nezbývalo. V poslední době přišli o tolik kolegů i Lovců z Odboru, že byli všichni vytíženi na dvě stě procent a museli přijmout jakoukoli pomoc.

U mudlů to nebylo o moc lepší. Předešlý večer skupina démonů zmasakrovala celé městečko a nějaký aktivní zaměstnanec jistého bulvárního plátku poskytl k uveřejnění fotografie nejen obětí, ale i pachatelů s černýma očima. Když se k tomu přidal únik informací o masakru dětí na speciální škole na severu Skotska, Britové ztratili nervy a vláda se potýkala s hromadnou panikou. Lidé začali zaplňovat nádraží i letiště a snažili se dostat ze země. Nejprve jich bylo jen několik, ale jakmile se začalo dokonce i v seriózních zprávách mluvit o nákaze, která dělá z lidí vraždící šílence, počet emigrantů narostl geometrickou řadou.

Co se upírů ze sídla týkalo, rvali se s Bratrstvem krve stále zuřivěji a nechávali za sebou krvavou stopu nevinných obětí. Serpensův nezlomný klid i přes krvavost celého konfliktu, vytáčel Harryho do běla a měl sto chutí napochodovat před tu jejich podělanou Radu a osobně jim posvítit hůlkou do zadku. Byla tu šance, že by se jim pak rozsvítilo i v hlavě. Schovávali se jako krysy a nechali své podřízené dělat špinavou práci. Ostatně úplně stejně jednal samotný Lamideus.

Už si alespoň byli jistí, že tetování proti posednutí fungují a při každé příležitosti je vnucovali na potkání.

Démoni řádili jako černá ruka, o masakrech v Británii se mluvilo už i v Asii, ale upírský bůh osobně se neukázal. Stejně tak se jim nepodařilo vypátrat hlavní sídlo toho parchanta, ačkoli zvládli chytit už tři démony živé. Nikdy z nich nic pořádného nevypáčili. Raději se nechali umučit…

Bradavice se uzavřely před okolním světem natolik, že měla Margaret a Lestern problém přesunovat se pryč a zase zpátky. V nemocnici u Munga se zakázaly návštěvy a Ministerstvo kouzel hlídala ve dne v noci jednotka speciálně vyčleněných bystrozorů.

Uběhly dohodnuté tři dny a oni byli připraveni. Tou dobou už si byl Harry jistý, že ač je Výchozí Brána stále pod štítem, Lamideus ji nechává hlídat. A jejich akce proti impozantní skále se jistě neobejde bez odezvy…

***

 

Kolem Angely se hromadilo stále víc zbloudilých duší. Na dohled měla už tucet nahrbených lidských postav, které z ní nespouštěly pohled. Nevěděla, co má dělat, jen se krčila na místě s obavami, že kdyby někam utekla, minula by démona, který se pro ni měl vrátit. A neměla daleko k hysterickému pláči. Ani si neuvědomovala, jak moc na ni depresivní prostředí působí…

Vystrašeně se dívala, jak se k ní najednou skupina bytostí začala přibližovat, něco nesrozumitelně mumlajíc a vztahujíc k ní ruce.

Pracně se narovnala s úmyslem se stáhnout za nejbližší budovu, ale slabé nohy ji skoro neudržely. Ztěžka se opřela o nějaký kámen vedle sebe, ale ihned ruku s odporem odtáhla. Materiál byl slizký na dotek, až se jí z toho zvedl žaludek.

Ty… zachraptělo cosi.

Škubla sebou a zadívala se na muže, který se k ní přiblížil jako první na pouhý metr a s hlavou nakrčenou na stranu na ni zíral vykulenýma očima.

Ty… ozvalo se znovu.

Angela rozklepaně couvla. Vypadalo to, že mozek muže nedokáže poskládat nic složitějšího než jedno slovo. Přesto byly v jeho očích nějaké známky života a snad i rozumu, což ji vyděsilo ještě víc než mrtvé pohledy většiny z nich. Udělala ještě jeden krok zpět a dál nemohla. Za ní byla zeď, neměla kam uhnout.

Muž k ní napřáhl vyhublou ruku.

Kudy… Ven…? vyšlo z jeho úst skřípavě.

A Angela na něj jen dokázala zírat vytřeštěnýma očima, když jí došel význam těch slov. Proto se k ní stahovali, mysleli si, že zná cestu pryč…

Kuuudyyy… zahýkala ta nebohá bytost.

Zničehonic se zablesklo, pekelné plameny na planině nedaleko zavyly a zvětšily se. Angelu to odhodilo úplně ke zdi, kde se svezla na černou zem. Muž táhle zaječel a zacouval od ní pryč. Vlastně ne od ní, ale od štíhlé postavy s šedými křídly, která se právě snesla do zorného pole Angely.

Postava byla téměř nahá, jen kolem trupu a pasu jí vlála černá látka v pálícím větru, který vháněl Angele slzy do očí. Pohnula rukou, mezi zdmi se prohnal ještě prudší poryv a zároveň s ním se neochotně stahovaly pryč i ostatní bludné postavy. Stáhly se, ale zůstaly opodál, dívajíce se směrem k nim.

Angela už je ale neviděla. Dívala se jen na okřídlenou bytost s dlouhými světlými vlasy, neschopna slova, neschopna souvislé myšlenky.

Dívka s křídly se otočila a zadívaly se na ni bílé, zářící bělma bez zornic.

***

 

Harry si už potřetí sesílal na ruce zahřívací kouzlo. Nerad bojoval v rukavicích, přicházel přitom o kontakt se dřevem svojí hůlky a byl si pak nejistý. A to v tuhle chvíli opravdu nepotřeboval.

Po dlouhé době nesněžilo. První část plánu se jim podařila. Na obloze sice ještě stále visela temná mračna, ale jistá skupina čarodějů asi kilometr od jeho pozice pracovala tvrdě na tom, aby je rozehnali. Ovšem místo neustále padajícího sněhu jim situaci ztěžoval příšerný mráz. V lesích kolem obrovské skály, která ukrývala kamennou Bránu, bylo tak dvacet pod nulou a Harryho dech se kolem něj vznášel v chuchvalcích bílé páry.

Stál na okraji srázu, který byl součástí protější skály k té, na kterou se zaměřovala jejich pozornost. Zkontroloval čas a netrpělivě přešlápl v závěji sněhu. Bill s dalšími odeklínači už by měl být připraven.

Ohlédl se, když si všiml, že se někdo tiše postavil vedle něj. Byl to bledý Malfoy s dost děsivými kruhy pod očima a s rukama vraženými do kapes černého kabátu. Přerostlé vlasy mu padaly do obličeje a jeho světlé oči byly ledově ostré.

Harry si nemohl pomoct, ale rozhodně by ho v tuhle chvíli nechtěl naštvat. Ostatně skoro každý kolem něj poslední tři dny chodil div ne po špičkách. Nejvíc s ním komunikovala vlastně jen Catherine. Všichni nějak podvědomě cítili, že není radno pokoušet štěstí a dloubat klackem do spícího draka.

„V pořádku?“ zeptal se ho.

„Je u ní Daria a Cathy,“ reagoval Malfoy tiše. „Dorazila i Ginevra, myslel jsem, že bys to měl vědět.“

Harry se zachmuřil. Ginny souhlasila, že zůstane v Doupěti u Jamese. Měl tušit, že jí to nedá, když jsou tady všichni její bratři. Tedy ti, co zbyli… Nahlas to však nekomentoval.

„Hlídka?“ ptal se dál.

„Tvoji kolegové ji zlikvidovali, kontroloval jsem to.“

„Fajn. A ty na sebe alespoň sešli krycí kouzlo, než to začne,“ zahučel. „Ne, že bychom zrovna měli čas honit bývalé Smrtijedy, ale i tak…“

Malfoy jen mlčky přikývl.

Harry ucítil pálení na zápěstí a spěšně zkontroloval náramek. Objevily se na něm hned dvě zprávy za sebou. Bill byl připravený u jeskyně, kolegové bystrozorové rovněž. Zatím nikdo nehlásil nic podezřelého.

Z upírů měli k dispozici bohužel jen Draca a po úporné diskuzi i Margaret Shiernovou, která byla součástí Billovy skupiny. Čistokrevní upíři, včetně nabručeného Serpense se museli vzhledem k jejich plánu držet stranou. Slunce by je seškvařilo na uhel.

Ovšem místo nich se celé akce účastnili Ron a Charlie, kteří rovněž kryli záda Billovi, pak taky Alex Prewett, který hlídal sestru a Dariu jako zdravotnici, přičemž mu tam teď přibyla i Ginny. Skoro všichni účastníci pravidelných porad v knihovně už věděli, že se Angela vydala za Oblouk, ale Catherine i Harry zarytě odmítali mluvit o důvodu. To nebylo na nich… A Draca se samozřejmě nikdo ani neptal. Oni jediní věděli a s různě smíšenými pocity čekali, s jakou se Angela vrátí. A jestli se vůbec vrátí.

Harry s těžkým srdcem vzhlédl a zachytil Malfoyův pohled.

„Takže můžem…“ vydechl vážně a vydal pokyn skupině, kterou vedl jeho kolega Vebersky.

Několik dlouhých mrazivých vteřin se nic nedělo. Pak se lesem rozlehla dunivá rána, která otřásla zemí pod jejich nohama. Z vysokých stromů se otřesem začal sypat sníh i s jehličím. A skála, na kterou se Harry i Malfoy dívali, praskla a s obrovským rachotem se propadla.

***

 

Angela ze země hleděla na světlovlasou dívku, jejíž oči postupně pohasínaly, až vybledly do ocelově šedé barvy. Za ní se mezitím vynořila černočerná postava Viriobscuruse.

Jak dojemné shledání…

Dívka s křídly mlčela a jen se na ni upřeně dívala. Dle lidského počítání vypadala na třináct, možná čtrnáct let.

Tohle není možné… hlas Angele skřípal jako nehty po tabuli, nedokázala ze sebe vyloudit pořádný tón. Nejsou to ani tři roky u nás…

Démon se zašklebil.

Trošku jsme si s ní pohráli, odtušil samolibě a jeho černá postava se celá zatřepotala. Výsledek stojí za to, ne? Můžeš být hrdá matka, kočko.

Angele bylo znovu zle.

Zaplavila ji taková vlna bezmoci a viny, až měla pocit, že se rozsype na malé kousky a už se nikdy nedá dohromady. Stála před ní její dcera. I přes křídla, jejichž význam nechápala, přes ty zářící oči a přes to, jak se před ní už jen napůl lidské bytosti stahovaly do bezpečí, se ta podoba s ní a Dracem nedala popřít.

Mladá dívka si ji prohlížela s naprosto nečitelným výrazem ve tváři, jen v těch jejích šedých očích bylo něco, z čeho se Angele sevřelo srdce. Pracně se znovu postavila na rozklepané nohy.

Ty jsi…

Desirée, pronesla dívka hlasem prostým jakýchkoli emocí.

Angelu zamrazilo až do hloubi duše. To jméno… Bylo to jméno Dracovy malé sestry, která přišla o svůj nevinný život hned po porodu…

Líbí se ti? ozval se Viriobscurus posměšně. Narazil jsem na něj v hlavě toho tvého krasavce. Přišlo mi vhodné, aby se tak tvoje dceruška jmenovala. Předtím jsme pro ni jméno ani neměli. Vsadil bych se, že by s tím souhlasil i tatíček.

V Angele se v tu chvíli probudil tak silný odpor vůči krutému stínu, že se přestala chvět.

Nenávidím tě. A nenávidím sebe, že jsem tě kdy vyvolala.

Takové vyznání jsem nečekal, reagoval Viriobscurus a přesunul se k ní. Tak co na ni říkáš? zaševelil jí za zády.

Angela si ho nevšímala a dívala se jen na dceru.

Desirée… vydolovala ze sebe. Pojď se mnou. Pojď se mnou pryč odsud…

Dívka – napůl anděl, napůl démon – mírně naklonila hlavu na stranu.

Ale já odsud nikdy neodejdu, pronesla tiše.

Natažená ruka Angely se roztřásla jako v horečce.

Proč?

Nikdy nemůžu odejít, matko. Tohle je můj svět.

Ale ty sem nepatří, zachraptěla Angela.

Patřím, potvrdila jí znovu dívka.

Ty to stále nechápeš, viď, kočko? vložil se do jejich rozhovoru démon. Na té vaší úžasné Zemi by nepřežila.

Cože? otočila se k němu. O čem to mluvíš?

Zemřela bych ve chvíli průchodu Bránou, reagovala Desirée. Narodila jsem se tu. Je to moje realita, můj svět, opakovala. Do toho tvého nepatřím, matko.

Angela na to prohlášení nereagovala, ale z očí se jí vytratilo něco, co v nich do té chvíle nezlomně planulo.

Zavedl jsem tě k ní, ne? Tak zněla tvá žádost, zachechtal se Viriobscurus.

Angela mlčela, nedokázala promluvit. Takže už od úplného začátku byly její snahy zbytečné? Proč tohle všechno dělala? Proč opustila Draca?

Je ti slabo, co? prskl Viriobscurus. Už by ti touhle dobou mohlo dojít, že i když ti tady nemůžeme ublížit, tenhle tvůj astrální výlet tě bude stát hodně draho. Čím déle zůstáváš, tím slabší budeš i tam u vás…

Vyděsila se. To nevěděla. Nenapadlo ji, že ji tenhle svět bude až natolik ovlivňovat.

A obětovala ses zbytečně, zasyčel jí démon přímo do ucha posměvačně. Zbytečně, zbytečně…

***

 

Než stačily tuny kamenů zasypat Bránu pod sebou, jejich pohyb se zastavil a rachot utichl. Několik bystrozorů je nadnášelo kouzly a hora kamení se pomalu začala přesouvat.

Pálení na ruce vytrhlo Harryho od fascinující podívané.

„Problémy. Démoni,“ přečetl Harry stručnou zprávu, zvedl hlavu a zachytil Malfoyův pohled.

Z vrcholu srázu se oba přemístili pryč téměř najednou.

 

Harry se objevil přibližně pět metrů od místa, kde byla shromážděna specializovaná jednotka bystrozorů, která měla za úkol krýt kolegy odstraňující veškerý kamenný šrot po výbuchu. A jen na poslední chvíli uskočil dozadu před větvemi padajícího stromu.

Do uší se mu zaryla ostrá směsice zvuků, které vznikaly při jednotlivých kletbách, jež po sobě zuřivě metaly obě strany. Harry si v mžiku uvědomil, že démoni, kteří se objevili u bývalého skaliska, bývali rovněž lidé, lépe řečeno čarodějové. Přinejmenším většina z nich.

Jak vidno, ani posedlí upíři si nemohli dovolit vyjít na slunce, jehož paprsky se už prodíraly přes široké trhliny v naducaných mracích, ačkoli se jim zjevně vůbec nechtělo, jak se bouřily proti tlaku, který se je snažil rozdělit.

Harry se přikrčil, proběhl mezi stromy a spěšným pohledem hodnotil situaci. Útočících čarodějů-démonů bylo asi deset, bystrozorů dvakrát tolik. Početně měli tedy převahu, ovšem výhoda zatím nebyla na ničí straně, vzhledem k tomu, že démonské útoky byly zjevně silnější, jejich pohyby rychlejší a zákeřnější.

Přesto se jeho kolegové pod velením Veberskeho drželi a skupina čarodějů za nimi, mezi kterými byl už i Bill s bratry, spěšně odstraňovali trosky, které se jim nepodařilo zachytit při prvním fázi. Charlie a Ron a podle jejich vzoru i Alex, který nevydržel hlídku u děvčat, některé s chutí použili k tomu, aby nadělali trochu povyku v řadách démonů.

Pak Harry zahlédl rychlý pohyb.

Vychrtlý chlap s černýma očima a šíleným smíchem jen kousek od něj dorážel na Veberskeho, který skoro sám kryl celou jednu stranu jejich bloku. Harry se nadechl, sevřel svou hůlku pevněji a v očích se mu objevil odhodlaný výraz.

Bezohledně smetl dotírajícího démona jedovatě zelenou kletbou stranou a okamžitě začal vykreslovat do vzduchu pentagram. Na soucit neměli čas.

 

„Je to pravda?“ zeptala se tiše Daria, dřepící zachumlaná v tlustém kabátu u nehybného těla jisté hnědovlasé upírky, která byla položená na vyhřívaných nosítkách a přikrytá vlněnou dekou.

Catherine, která ustaraně hleděla směrem, odkud k nim doléhal praskot stromů, rachot kamení a křik, se po ní ohlédla. Ginny oproti tomu nespustila oči z míst, které postupně zalévaly ostré paprsky slunce.

„Co myslíš?“ zeptala se Cathy.

„Že Angela čekala dítě, ale přišla o něj kvůli tomu démonovi, který posedl Draca,“ pronesla černovláska zvláštním hlasem.

Cathy se sice nejprve zarazila, ale pak jí došlo, že Daria si jen poskládala všechny střípky informací dohromady a došla ke správnému závěru. Ostatně byla u toho, když kvůli cestě Angely za Oblouk Draco Harryho málem uškrtil, ačkoli jejich následný rozhovor už neslyšela ani jedna z nich. Blondýnka pomalu přešla sněhem k ní.

„Už jsem ti říkala, že nemám právo o tom mluvit, Dario,“ odvětila tiše.

Dívka byla chvíli zticha.

„Proč mi o tom nic neřekla?“

„Tobě by se o něčem takovém mluvilo snadno?“ nadhodila Cathy jemně.

Daria vzhlédla a zabodla do ní ostrý pohled.

„Ale tys o tom věděla,“ znělo to jako výčitka a Catherine to zamrzelo.

Pomalu si dřepla k ní.

„Není to tak, že by mi jen tak vyklopili svoje tajemství, Dario. Nevěděla jsem to od Angely, ale od Draca. Nemusíš se kvůli tomu cítit odstrčená. Nebo si myslet, že ti Angela nedůvěřuje.“

„Já už ani nevím, co si mám vlastně myslet,“ povzdechla si Daria sklesle.

***

 

Znovu se zablesklo, tentokrát mnohem silněji.

Angela několik vteřin vůbec nic neviděla. Pak si uvědomila, že znovu letí. Skoro to necítila, jak oslabená byla, kdyby neviděla mrtvé pustiny ubíhající pod ní, vůbec by si toho nevšimla. Ale tentokrát ji netáhl démon, nýbrž drobná dívenka s křídly. Sice ji vůbec nedržela, ale i tak s ní lehce proplouvala rudou oblohou.

Desirée…

Dcera se na ni jen krátce zadívala a položila si prst na rty.

Někde za nimi hrozivě zahřmělo.

 

Přistály o něco později, už mimo napodobeninu města, znovu někde uprostřed prázdných plání. Desirée udělala nějaké zvláštní gesto všemi prsty a odtáhla se od ní. Angela se v ten okamžik rázem cítila ještě slabší než před chvílí.

Ocitly se u velké rozvaliny nějaké budovy, ze které se v tu chvíli vypotácel vyhublý muž s dlouhými vlasy. Angela se nejprve zmateně podívala na něj, pak znovu na dceru, která nic neříkala a pak zpátky na muže.

A srdce se jí zastavilo. Zacuchané vlasy padající v pramencích do propadlých tváří, temné zapadlé oči, široké ruce, na kterých prsty obtahovala jen tenká vrstva kůže, bosé, ochozené nohy. Sice byl skoro k nepoznání, ale byl to on.

Sirius Black. Její otec. Harryho kmotr.

Od momentu, kdy se o něm zmínil Viriobscurus, nepochybovala o tom, že je mrtvý. Teď stál před ní a dívaly se na ni jeho prázdné oči.

Viri není silnější než já, proto jsem ho mohla zdržet, ale může tě zastavit, pronesla Desirée vážně. Musíte pryč. Hned teď. Cítíš slunce?

Angela nechápala, skoro ani nevěřila vlastnímu zraku, zmateně a roztěkaně si ji prohlížela.

Ale já… Ty…

Už jsem řekla, že odsud nemůžu nikdy odejít, přerušila ji Desirée.

Angelu zaplavilo zoufalství. Všechno to bylo pro nic…

Ale můžeš odsud vzít svého otce, doplnila dívka.

A není už… Není už… nedokázala ani poskládat souvislou větu.

Sirius jen stál a díval se.

Ne, ještě není pozdě, zavrtěla Desirée hlavou. Je silný, zvládne to skrz. Ale nevím, jak na tom bude na Zemi. Udělal dohodu.

Dohodu?

Dívka kývla: Aby tě ochránil. V těch plamenech.

Zkoprnělá Angela na ni zůstala vyděšeně zírat.

Ach, ne, to ne… O co…? Jaká byla cena?

Nevím…  zavrtěla okřídlená hlavou. Viri mi to nikdy neřekl. Projeví se to až za Bránou.

Jak je tu dlouho? zeptala se Angela přiškrceně.

Pár let. Méně než u vás. Změnilo ho to, ale… Třeba je ještě naděje. Jinak bych tě za ním nepřivedla. Teď už ale musíte jít.

Angela se znovu roztřásla.

Desirée… Já…

Já vím, dívka se jí podívala do očí. Kdybych se narodila u vás…

Angela udělala krok vpřed, jako by chtěla dceru obejmout, ale ona prudce couvla a stáhla křídla.

Ne, nedotýkej se mě.

Mě to tak mrzí, vyrazila ze sebe Angela křečovitě. Já…

Neomlouvej se. Neznám nic jiného než tenhle svět. Nemám čeho litovat.

Angela se na ni ještě chvíli dívala, než sklopila hlavu a zavřela oči. Připadalo jí, že ztratila sílu i vůli. Že už nedokáže…

Nemáš čas na zoufalství, ozvala se Desirée ostře. Buď odejdeš teď, nebo nikdy.

Angela zvedla hlavu.

Nikdy? Ne, to ne… To by se nevrátila k Dracovi, jak slíbila. Musí… Musí…

Na roztřesených nohou se otočila k muži.

Siriusi? vyslovila váhavě.

Muž přikročil o něco blíž a znovu se zastavil. Pomalu se pohnula i ona. Pořád nějak nedokázala uvěřit, že je to on… Vyhublá postava, s šedivými vlasy po lopatky, vyschlá kůže a oči… Tak prázdné… Ale ne úplně. V jeho očích něco bylo. Drobounké slabé jiskry, které jí dodaly naději.

Napřáhla k němu pomalu ruku.

Tati, opravila svoje původní oslovení. Chyť se mě.

Muž se nejprve podíval na její dceru, a ta jen krátce přikývla. Až potom opravdu napřáhl i svou ruku a Angela ji chytila. Byla suchá, studená a vrásčitá. A nijak nereagovala na její sevření.

To slunce, vytrhla ji z otřesení znovu Desirée. Musíš ho najít. Já sama nevím, kde Výchozí Brána je. Odnesu vás tam, ale musíš určovat cestu.

***

 

Bill skoro nemohl uvěřit tomu, že to funguje. Za jejich zády se stále bojovalo, zatímco odklidili všechny kameny pryč. A spojené síly slunečních paprsků a jejich kouzel narušily strukturu štítu kolem Brány, který se rozpadl tak rychle jako hořící papír.

Výchozí Brána byla přístupná.

Prudce se obrátil a ve vřavě hledal očima Harryho. Našel ho, jak vyjeveně zírá na podivně rudý chumel. Když se na něj rovněž zaměřil, pohyby se zpomalily a ukázaly mu tak Draca Malfoye, který právě pustil ze smrtícího sevření hostitele, jehož černý kouř mizel někde mezi stromy. Muž krvácel z rozervané tepny a sípavě chroptěl. Ještě ani nedopadl na zem a světlovlasý upír už byl u dalšího. Byl to děsivý a smrtelný tanec.

Bill by ani za nic nechtěl v tu chvíli přijít Malfoyovi do cesty. Dokonce si všiml, že i Margaret Shiernová, sama zacákaná krví, byla tím pohledem otřesená.

Vrátil se raději pohledem zpět k Harrymu a hrklo v něm. Mladý bystrozor byl natolik zaujatý krvavým tanečkem, že si ani nevšiml démona, který se po něm sápal ze země, ač měl zlomené obě nohy.

O vyslání smrtící kletby Bill dlouho nepřemýšlel.

***

 

Kamenný Oblouk se tyčil na pahorku v moři plamenů. Angele připadalo, že oheň je všude a nikdy mu nedokážou uniknout.

Neměla ani sílu se o to pokoušet. Opět z ní byl jen odraz astrální projekce a tak slabý, že už neslyšela ani vlastní hlas. Už nemohla držet Siriuse za ruku, nemohla nic.

Přitom Výchozí Brána byla přímo před ní, stačil ještě kousek a prošla by skrz. Její otec zíral s nahrbenými zády na kamennou věc před sebou a třásl se.

Mami?

Ten hlas byl najednou jiný, o tolik příjemnější než předchozí odtažitý tón. Angelina duše se otočila k dceři, zvolna a jako ve snu. Stála hned za nimi, křídla rozevřená, oči jasně šedé.

Pozdravuj ode mě tátu, pronesla tiše.

A Angela ve svém nitru našla nějaký zbytek síly, který v ní ještě zůstal. Otcem téhle krásné a zároveň děsivé dívenky byl Draco. Její Draco, který na ni čekal, hned na druhé straně toho hnusného oblouku. Věděla to, cítila to a prostě musela za ním. I kdyby ji to stálo všechno, musí se za ním vrátit.

Miluju tě, Desirée.

Na tváři polodémonky se poprvé za celou dobu objevil jemný úsměv.

Já vím.

S těžkým srdcem, ale jasnou hlavou se od ní Angela odvrátila.

Tati, pojď se mnou, vyslovila téměř nezřetelně, ale pevně.

A Sirius ji klopýtavě následoval, když jako nejasný obrys vyrazila k Oblouku, ve kterém viděla jasné světlo.

***

 

Harry se s bušícím srdcem rozhlížel kolem a hledal dalšího nepřítele, ale vypadalo to, že pro tuhle chvíli útok démonů odrazili. Charlie byl raněný a seděl na jednom z kamenů, Daria ho ošetřovala. Z jeho kolegů zůstali jen tři na nohou. Bill kolem bitevního pole spěšně vytvářel bezpečnostní hranici.

Velká část zásluh za jejich úspěch připadala na zakrváceného Malfoye, který stál mezi dvěma mrtvolami a divně se hrbil. Harry ztěžka polkl a instinktivně od něj zacouval. Zakopl přitom a srdce mu poskočilo až do hrdla, když shlédl dolů a zjistil, že to bylo o nohu jednoho z jeho kolegů. Ležel tam s nepřirozeně vykroucenou hlavou, oči v sloup.

V tu chvíli zaslechl něco jako hřmění. On i Malfoy se trhavě ohlédli k Bráně.

Ve slizké černotě se něco změnilo. Něco v ní pulzovalo a zářilo. Harry zadržel dech, když se světlo zvětšilo.

A pak… V jednu chvíli byl prostor před Bránou prázdný. V druhou se přes černou clonu cosi prodralo a k zemi se složil nějaký hrozivě vychrtlý muž. A nad ním… Nad ním se třepotalo slabé mihotavé světlo.

191 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Poslední naděje

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář