Generace Z: Září 2. část

Cesta na hrad proběhla téměř v tichosti. Albus hleděl z okna kočáru a nad něším přsmýšlel. Scorpius zkoumal kolečka a podvozek svého milovaného skatu. Averna si v hlavě přehrávala různé scénáře odpovědí na prostou otázku, kterou položil Albus. Chtěla jim opravdu říct, co se v létě stalo, ale ještě nebyla připravená. Věděla, že to Potter nenechá jen tak. Choval k ní vždycky extrémně ochranitelské city. Někdy to, podle ní, až moc přeháněl. Ani svoji vlastní sestru se tahkle nechránil před nebezpečím nebo nápadníky. Podívala se na Scorpiuse, ten její pohled vycítil a zvedl hlavu. Nedokázala poznat, na co myslí. Po chvíli se usmál a podal jí žvýkačku.

„Díky,“ usmála se na něj, a dál pokračovali v tichu.

„Fajn! Nemám právo se ti míchat do milostného života, ale můj bratr je vypočítavý panchart, sociopat a macho. Nevím, co po tobě chtěl, ale nelíbí se mi to,“ nakonec promluvil Albus a vážně se na ni podíval.

„Já vím, i tak tě mám ráda,“ ušklíbla se na něj a stiskla mu ruku.

„Konečně! Už jsem myslel, že mu exploduje hlava od přemýšlení. Dáme ještě cígo před večeří?“ Oba na znamení souhlasu přikývli.

Když se kočáry zastavily, Albus vyskočil jako první, pak nabídl ruku Averně, aby mohla seskočit taky. Scorpius okamžitě naskočil na prkno a rozjel se k první zídce, aby si po dvou měsících udělal pořádný „tríček“, jak s oblibou říkal. Čtvrťačky obdivně zavzdychaly. Averna si odfrkla a společně s Albusem mu šli v patách.

„Máš hábit.“ Albus pokýval hlavou a dál to nekomentoval. Tušila, že má v hlavě plán na rituální obřad, při kterém se zbaví toho nemoderního kusu povinného oblečení a docela se těšila, co zase vymyslel.

Po několika cigaretách a mnohem delší době, než zamýšleli, se vydali do Velké síně. Dorazili poslední, a jak na povel se zastavili na jejím prahu.

„Co to kurva je?“ projevil jako první na hlas svoji emoci Scorpius, ale okamžitě nahodil pozérskou masku: mě se to absolutně netýká.

„Kde je náš stůl?“ dodal Albus a automaticky stáhl Avernu trochu za sebe. Ta se nedala a odstrčila jeho ruku stranou.

„Výborně, takže jsme tady už konečně všichni. Slečno Kingswoodová, pánové Malfoyi a Pottere, prosím posaďte se k vašim spolužákům šestého a sedmého ročníku. Propříště se, pane Malfoyi, vyvarujte vulgarismů a zítra se všichni dostavte do mé kanceláře,“ uzemnila je McGonagallová. Poslušně se posadili na nejbližší místo. Averna se opřela o Albuse, ten ji objal a Malfoy si položil hlavu na stůl. Ti dva vypadali jako nejroztomilejší pár na světě. Od „nanynek“ ze šestého a sedmého ročníku, respektive v okolí Weasleyové, se ozvalo šeptání a jeden pár oříškově hnědých očí ztvrdl při pohledu na ty dva.

„Vypadáte jako sladký páreček,“ sykl pobaveně Scorpius, načež ho Averna probodla pohledem.

„Mohl jsi to být ty, kdyby sis nesedl tak debilně,“ odpověděla mu, „navíc vloni jsi to byl ty, kdo měl tuhle výsadu. Takže stěrka,“ a vyplázla na něj jazyk. Albus se hrdelně zasmál a sklonil se, aby si na její hlavu položil tu svou.

„To je smůla, Malfoyi!“ dodal pobaveně a zmlkl, když se do něj zavrtal pohled ředitelky.

„Milí studenti, jsem ráda, že jsme se tu zase sešli, a než mě zasypete přívalem dotazů ohledně nového zasedacího pořádku, dovolte mi, abych vás přivítala a řekla něco k organizaci …“ Averna si mezitím prohlížela nové rozmístění. Stůl profesorů byl stále na stejném místě, což se o těch kolejních říct nedalo. Sice byly čtyři, ale byly rozděleny podle ročníků.

„Podle nové vyhlášky ministerstva v rámci programu Společně proti diskriminaci, jsme tento rok zavedli zkušebně: „Bradavice bez kolejí“.“ V sále se okamžitě zvedl šum a někdy zazněl i výkřik typu: „Já se zmijozelskými nebudu“.

McGonagallová zvedla ruku, aby studenty uklidnila: „Ne tak, jak si myslíte. Kolejní systém se z větší části zachoval, změnou je pouze to, že sedíte u jednoho stolu a máte společné společenské místnosti a ložnice.“ Averně spadla brada málem až na zem, Albusovi zajiskřily oči a Scorpius byl jako vždy bez výrazu.

„Já s tou nánou bonzáckou nebudu na pokoji, ti říkám! Klidně si u vás přeměním křeslo na matraci,“ rozohnila se Averna a zkřížila bojovně ruce na prsou.

„Neboj, víš, že moje postel je i tvoje,“ poznamenal lišácky Albus.

„Nikdy, raději budu u Scorpiuse, tam je jistota, že se i vyspím.“ Zmíněný zvedl palec a mrkl na ni.

„Jak vidíte, zachovali jsme čtyři stoly. Pro první a druhý ročník, třetí a čtvrtý, pátý ročník má z důvodů NKÚ a největšího počtu studentů samostatný stůl, a nakonec pro šestý a sedmý ročník. Jak jsem už zmínila na začátku, kolejní body, famfrpálové týmy a spolky zůstávají – i s vyhláškou chceme zachovat odkaz zakladatelů. Cílem je vybudovat jednotnou společnost napříč kolejemi a studenty z mudlovských a čistokrevných rodin. Chceme, abyste spolu začali více spolupracovat a vzájemně se lépe chápali. Po večeři vás profesoři zavedou do vašich nových společenských místností. Jistá pravidla jsou zachována. Jako například dívky spí odděleně od chlapců. V ložnicích spí vždy čtyři až šest studentů z různých kolejí. Po rozřazení prvního ročníku, vám všem přeji dobrou chuť,“ odmlčela se a vrátila se na své místo u učitelského stolu. Jako na povel se zvedl Kratiknot se jmenným seznamem studentů a přesel k židli s Moudrým kloboukem.

„No nebude to bezvadný rok plný příležitostí?“ nadhodil Albus, když jako poslední odcházeli za davem spolužáků z posledních dvou ročníků.

„Mluv za sebe,“ zabručela Averna a pohrávala si se svým copem.

„Víte co? Možná bychom to neměli odsuzovat. Moje rodina má za sebou dost temnou minulost a tohle beru jako možnost nových začátků. Máti mě sice brala na „exkurze“ k mudlům, ale až teďka budu mít možnost je pochopit úplně… Nebo aspoň ty mudlorozené.“

„Mně to taky nevadí. Mám problém jenom s partou kolem Weasleyové. Od prvního ročníku ty pipiny nemůžu vystát, a od té doby, co jsem před vosí královnou v tabulce nejlepších studentů, je to ještě horší.“

„Neboj se, zlato, my tě ochráníme jak před sestřenicí, tak před mým bratrem,“ zvolal Albus a objal oba kolem ramen.

Společenskou místnost a ložnice šestého a sedmého ročníku vybudovali v jižní části hradu. Vstup byl chráněn kamenným kentaurem, který se po vyslovení správného hesla posouval do strany. Za ním se nacházela obrovská společenská místnost zhruba pro 80 lidí. Rozdělena byla křesílky a gauči různých barev a velikostí, stoly jak konferenčními, tak psacími. Obložení bylo laděné do červeného mahagonu a doplňovaly ho krémové zdi. V každém rohu visely erby a vlajky jednotlivých kolejí. Averna okamžitě zamířila k zelenému ušáku. Skopla boty na zem a odložila si nohy na stejně barevně laděný taburet. S povzdechem si promnula obličej a podívala se na Albuse a Scorpiuse.

„Nechce se mi do té jámy lvové, ale obávám se, že se tomu nevyhnu.“ Scorpius se na ni lítostivě podíval a přikývl.

„Myslím, že to zvládneš s noblesou tobě vlastní. Kdyby něco, křič a holčičí obličejík Malfoy se k tobě do pokojíčkudostane a zachrání tě.“ Okamžitě mu přistál polštář na obličeji. To Avernu upřímně rozesmálo.

Povídali si do půlnoci, zastrčení úplně v rohu místnosti, aby je nikdo nerušil.

„Nic, jsem strhaný jak pes. Averno, promiň, hrozně rád bych tě tady obšťastňoval svojí přítomností, ale už to nedávám,“ Albus se zvedl a políbil jí do vlasů. Scorpius se zvedl také a svého přítele napodobil.

„Běž se taky vyspat. Zbytečně to dramatizuješ.“

„Ještě se mi nechce,“ zalhala Averna a pokusila se o úsměv.

„Samozřejmě,“ odpověděl jí Albus a oba odešli směrem k ložnici. Chvíli nehybně seděla a dívala se z okna. Ticho, které jí obklopovalo, nutilo k přemýšlení. Co se to se mnou stalo? Vždyť já se přece ničeho nebojím, jsem ze Zmijozelu. Zmijozelská princezna, jedna z nejlepších studentek v ročníku a bojím se jít do postele?

„Kruci!“ vyšlo jí z úst. Zvedla se a otevřela okno, vylezla na parapet a zapálila si. V dálce odbíjely hodiny půl jedné.

„V tom měsíčním světle jsi nádherná.“ Averně vypadl nedopalek z ruky a skutálel se po římse pryč.

„Nebuď směšný,“ odhodila si nervózně cop z ramene a otočila se na něj.

„Dobrou noc, Jamesi.“ Chtěla seskočit z parapetu, ale Potter byl rychlejší. Ani nemrkla a už ji držel v náručí.

„Ve vlaku jsem to myslel vážně. Myslím na tebe celé dny.“ Její oči se vpíjely do těch hnědých.

„Pusť mě na zem!“ Averna se snažila nedýchat moc nahlas, vlastně chtěla okamžitě zmizet, zneviditelnit se, propadnout do země, prostě cokoliv. V hlavě se jí rojily miliony možností, jak by zmizela, ale nedokázala se pohnout. Prostě tam stála s pažemi podél těla a dívala se mu do očí.

„Je pozdě. Jdu spát,“ zachraptěla. Ani se nepohnul. Najednou ji pravou rukou přitáhl k sobě a levou ji začal hladit po tváři. Věděla, co přijde, ale nedokázala tomu zabránit. Nechápala, proč část z ní to tolik chce a přitom ta druhá v ní křičí, aby utekla. Políbili se.

„Pořád mi unikáš. Averno, dej mi šanci. Copak ti v létě se mnou nebylo dobře?“ Sledovala jeho hruď, jak se zvedá při nádechu.

„Nejde to,“ na důkaz svých slov zavrtěla hlavou.

„Je to kvůli němu? Miluješ ho? V čem je můj nafrněný bratříček lepší?“ uhodil na ni, „nebo snad Malfoye, to nabubřelé princátko?“

„Do toho ti vůbec nic není. Odcházím!“ na důkaz svých slov ho odstrčila a zamířila co nejrychleji do ložnice.

Když zavřela dveře od pokoje, sesunula se k zemi. Momentálně jí bylo absolutně jedno, jestli ji někdo uvidí nebo ne – totálně rozloženou s koleny ze želé. Promnula si oči a zamířila k jediné posteli, která měla odhrnuté závěsy. Až teď si uvědomila, že boty nechala u křesla, ale už se tam nehodlala vracet. Zhroutila se do peřin a okamžitě usnula.

***

Probudilo ji kousání do nosu a zběsilé mňoukání.

„Buráku, už vstávám!“ posadila se na postel a promnula si oči. Na rukou jí zůstaly zbytky řasenky a tužky na oči.

„Fakt supr,“ s povzdechem se podívala se na hodinky. Pak ještě jednou, až jí to nakonec došlo. Zaspala. Ne tedy o moc, ale snídani nestihne. Shodila ze sebe uniformu z předešlého dne a otevřela kufr. Vdechla aviváž, kterou používala Daphné. Usmála se a natáhla se pro černé šaty s bílým límečkem a tenkým koženým páskem v pase, černé punčocháče a boty na podpatku. Tak nějak jí to bylo všechno jedno, protože přeci je hvězdná studentka. Maximálně se bude muset jít převléknout, než aby dostala nějaký školní trest. Vzala si všechno do koupelny a zavřela se na zámek.

***

„Čekal jsem, že zaspíš, a proto jsem ti vzal snídani,“ oznámil jí Scorpius z křesla ve společenské místnosti a přisunul balíček se sladkým pečivem blíže k ní.

„Dík, seš fakt kámoš,“ prohodila mezi tím, když si zapínala lodičky.

„Ale, ale, aufí slobivé školašky. To být moc heský model,“ napodobil Albus svoji tetu Fleur. Averna se na něho lišácky usmála a mrkla.

„Podej mi tu kravatu, zase sis ji uvázal blbě. Už by ses to konečně od Malfoye mohl naučit. Podívej se, jak je připravený.“ Albus se zatvářil ublíženě, ale kravatu jí podal.

„Nemá smysl ho to učit! Podívej se na něj, na hovado. On smysl pro eleganci nikdy mít nebude,“ zívl Scorpius a zkontroloval si nehty.

„Samozřejmě, já nepotřebuju být elegantní. Sázím všechno na svůj look sexy urostlého dřevorubce s ochranitelským komplexem. Výsledky mluví za vše,“ oklepal si neviditelný prach z ramen a důležitě se narovnal.

„Dík. Tak jdeme, ne?“ zavelela Averna a zamířila k východu ze společenské místnosti. Na poslední chvíli se natáhla pro papírový sáček s pečivem. Scorpius se zadíval zvláštním pohledem na Albuse. Ten jen pokrčil rameny a vydal se za ní. Scorpius ještě chvíli seděl, a pak se vydal za dvojicí.

***

„Jak to děláš, že ti všechno projde? Čekal jsem, že nás McGonagallová roztrhá na kusy kvůli tomu pozdnímu příchodu na večeři, ale ne. Ty ses na ni jenom usmála, zalhala jí do očí, že ti bylo blbě a my se o tebe starali, a voila, žádný trest!“ zašklebil se nevěřícně Albus, nabral si kuřecí maso na talíř a zadíval se na dívku před sebou. Ta pokrčila rameny a odhodila pramen vlasů na záda, aby si ho nenamočila v omáčce. „Ani ti nedala trest za tvoje šaty místo uniformy. To fakt není fér! Dej mi laskavě recept na úspěch.“

„Možná je to tím, že svými znalosti a dovednostmi předčím 98 procent všech studentů této instituce. Nebo mi to prostě fakt sluší. V každém případě buď rád, že to vyšlo a nedrhneme někde dlaždičky. Má rada zní: začni se učit!“

„Ty seš Averna Kingswoodová?“ zeptala se jí nějaká čtvrťačka z Havraspáru.

„A kdo se ptá?“ zeptala se bez zájmu a sáhla po sklenici s vodou.

„Mám ti tohle předat,“ podala jí lístek s krabicí a zmizela. Averna se podívala na vzkaz a málem se udusila vodou. Moc dobře věděla, od koho to je. Nejistě se rozhlédla po místnosti.

„Co je? Romantický dopis s dárečkem od tajného ctitele?“ prohlásil nevzrušeně Scorpius a hleděl si dál večeře.

„Hm, asi to tak vypadá,“ zvedla se od stolu a šla za tou dívkou, která jí vše předala. Chvilku se dohadovaly, pak jí Averna lístek strčila do ruky a odkráčela ven. Albus vše sledoval se zájmem.

„Nedělej to.“ Albus se otočil na Scorpiuse, který mu na poslední chvíli položil ruku na rameno, aby nevstal.

„Tohle není naše starost. Averna si s tím poradí.“

„Jak můžeš být tak klidný? Co když je to nějaký výhružný vzkaz a v té krabici je určitě nějaká mrtvá hlava zvířete, jako důkaz. Copak jsi ji včera neviděl, jak se klepala, když měla jít na pokoj? Asi si musím s Rose vyjasnit, aby jí dala pokoj.“

„Uklidni se. Tady si nehrajeme na žádnou mudlovskou mafii. Tvoje sestřenice bydlí s někým jiným a Averna se o sebe umí postarat. Navíc jí psal nějaký kluk…“

„Tím hůř! Co když to byl můj bratr?“

„A co? Tak by to byl tvůj bratr. Albusi, ona není tvoje holka ani sestra, aby ses k ní takhle choval. Až bude chtít pomoct, tak si o ni řekne. Zatím to zvládá docela dobře…“

„Ale…,“ namítl Potter a chtěl ještě něco dodat. Malfoy ho přerušil tvrdým pohledem a tím jakoukoliv další diskuzi utnul. Mlčky dojedli a vydali se společně do knihovny.

Averna seděla na parapetu okna někde v pátém patře a kouřila. V hlavě měla myšlenkový kolotoč a marně hledala nějakou ovládací páku, aby ho zastavila.  Co to dělá? Proč mi nemůže dát pokoj? Nejsem nějaká lovná zvěř! Jak může mít tu drzost, posílat mi vzkazy a dárky? Co přijde příště? Seskočila z parapetu a začala pochodovat tam a zpátky. Najednou se zastavila. Vzpomněla si na včerejší polibek a sáhla si na rty. Ještě teď si vybavila, jak chutnal. Začervenala se a zavrtěla hlavou. Tohle musí skončit. Rozhodným krokem se vydala směrem do knihovny.

Našla je u dlouhého stolu společně s dalšími spolužáky, jak hledají/zjišťují informace k domácímu úkolu z přeměňování. Sedla si ke skupince, vytáhla potřebné propriety a pustila se do studia.

„Přišla ti bota?“ s údivem zašeptal Albus a podal jí rozbalenou krabici. Averna si bez komentáře povzdechla nad otevřenou krabicí a strčila ji do brašny.

***

Září se přehouplo za svou polovinu. Už nepřišel žádný vzkaz nebo druhá bota, ani nedošlo k „náhodnému“ setkání. James Potter se jí vyhýbal… nebo ona jemu?

Albusovi začaly tréninky a Scorpius strávil první noc na ošetřovně, protože ty schody byly přece jenom ve větší výhodě. Averna se přihlásila do semináře novodobé historie a většinu času trávila v knihovně, kde studovala prameny ke své eseji.

Snažila se nezapomínat na Albusovy tréninky a společně se Scorpiusem sedávali celé hodiny na tribunách a bavili se o všem možném.

Pobyt ve společné ložnici eliminovala na potřebné minimum, což znamenalo pouze spánek. Na pokoji jich bylo pět. Averna tu skupinku označila jako „poslední zbytky, o nichž nevíme, kam dát“. Ze Zmijozelu byla jediná; dále dvě dívky z Mrzimoru a Havraspáru, a nakonec jedna z Nebelvíru. Averna si absolutně nepamatovala jejich jména ani přes to, že spolu chodily pět let do ročníku, a vlastně si je ani pamatovat nechtěla. Představa, že by se s nimi skamarádila, byla tak mimo mísu, že si to ani nepřipouštěla. Ona přece měla své přátele a ti dva jí bohatě stačili, nikdo jiný nepřicházel v úvahu. Ani holky z Mrzimoru, ani ty z Havraspáru se spolu nebavily. Každá zalezla do postele, zatáhla za sebou závěsy a konec. Trochu ji to překvapilo. Čekala, že se spolu budou bavit, mezi nimi přece kolejní nevraživost nehrozí. Chápala by, že se s ní, jakožto se zmijí, nikdo nebude paktovat, ale chování těch dívek jí absolutně překvapilo. Aspoň mě nikdo nebude chtít uřknout nebo něco horšího. Zaplať pánbůh za ty dary! 

Byla předposlední sobota v měsíci. Za čtrnáct dní bude hrát Zmijozel s Nebelvírem a Albus chodil na kolej čím dál tím později. Všechen volný čas věnoval tréninku a Averna o něj začala mít strach. V jeho očích plál plamen touhy po výhře a byl neústupný.

„Donesla jsem ti čokoládu, abys měl energii,“ podávala mu ji na hřišti. Albus se na ni usmál a pohladil ji po vlasech.

„Kde bych bez vás byl, paní Potterová,“ Averna se po něm ohnala.

„Promiň, jenom zkouším, jak to bude znít, až se vezmeme,“ mrkl na ni. Sebral jí svou oblíbenou mléčnou dobrotu a zamířil do šaten.

„A pro mě nic nemáš?“ ozvalo se jí za zády.

„Ty aby ses neozval,“ vytáhla z druhé kapsy balíček želé medvídků a podala ho Scorpiusovi. Ten ho s radostí roztrhl a začal se ládovat.

„Víš, jak na mě. Moje klouby vždycky potěší, když dostanou želé. Jak jde studium?“ Posadili se na tribuny úplně nahoru, aby měli dobrý výhled na Albuse.

„Jo, není to špatné. Esej má být hotová do konce října. Takže kdybys mě chtěl třeba odnést, až usnu pod všema těma svitkama a knihama, budu vzadu v knihovně,“ usmála se na něj a začala sledovat dění na hřišti. Albus jim zamával z koštěte a začal se soustředit na hru.

„Budeš tam zase do noci? Víš, že tohle není soutěž s Weasleyovou.“

„Já vím, ale je to strašně zajímavé.“

„Co je zajímavého na hrabání se ve starých pergamenech a knihách, které smrdí plísní?“

„Všechno a nic. Co je zajímavého na padání a válení se pod schody?“ oplatila mu. Scorpius se usmál a napil se čaje z láhve.

„Všechno a nic,“ dodal a přitáhl si ji k sobě. Opřela se mu o hrudník a přidala se ke sledování tréninku.

Po tréninku se rozhodla jít opět do knihovny. Domluvila se s knihovnicí, že si obsadí samostatný stůl u okna v rohu, kde bude mít své materiály do té doby, dokud neodevzdá pojednání. Nechtělo se jí každý den uklízet svitky a knihy. Zbytečné časové zdržení. Usedla na známé místo a okamžitě se propadla do minulosti. Přestala úplně vnímat čas a prostor. Z pracovního nasazení ji vytrhla až něčí ruka na rameni.

Vztekle se otočila, aby mohla tomu narušiteli pěkně od plic vynadat. Stihla jenom otevřít ústa a zase v tichosti zavřít. Oříškově hnědé oči okamžitě lapily ty její do svých sítí. Nemohla se ani pohnout. Jeho ruka se přemístila z ramene na tvář. Jemně ji začal hladit palcem po tváři. Napjatá atmosféra by se dala krájet a Averna začala pociťovat čím dál větší nervozitu. Sklonil se k jejím rtům a přivlastnil si je. Podle Averny to trvalo několik hodin, než se od ní odtrhl.

„Našel jsem tě, Popelko. Konečně sami.“

„Tohle už musí přestat, Pottere,“ zamumlala. Přehodila cop na druhé rameno.

„Nevypadáš, že by se ti to nelíbilo.“ James se na ni zářivě usmál a začal si hrát s jejím copem.

Averna toho začínala mít plné zuby a teď, když jí zase začal pracovat mozek, si to nenechala pro sebe: „Nepřeju si, abys tohle dělal nebo posílal vzkazy ani dárky. Zaměř se na někoho jiného. To, co se stalo v létě, je pryč! A laskavě mi vrať druhou botu. Byly dost drahé a mé nejoblíbenější,“ rázně se postavila, aby mu dala najevo, že už s ním dál nehodlá trávit čas.

Pevně jí uchopil za ruku a přitáhl si ji k sobě: „Skončí to, až to dovolím!“ Šokovaně na něho hleděla.

„Já nejsem tvoje panenka na hraní. Dej mi už pokoj!“ hleděla mu neústupně do očí. Chvíli na ni hleděl s výrazem, u kterého nevěděla, co udělá.

Pak se k ní ještě jednou přiblížil a zašeptal jí do ucha: „Můžeš se vzpouzet, jak chceš, ale jsi jenom moje. Donutím tě, aby ses mi podvolila.“ Poté ji pustil a odešel. Posadila se zpět na židli a po chvíli skryla tvář do dlaní. Pak zamířila na pokoj.

621 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí