Část třetí – II. Konflikt

Říjen 2002

 

Křišťálové lustry, dlouhatánská hodovní tabule s pochoutkami všeho druhu prostřenými na ubrusu s černou výšivkou, veškerá okna zakrytá neprodyšnými rudými závěsy, lidská a velmi pobledlá kapela o šesti hudebnících v jednom koutě, klevetící klub skoro všech přítomných vyšňořených upírských dam v druhém a jejich protějšky holdující celkem slušnému výběru míchaných nápojů povětšinou v různých odstínech červené. Mezi tím vším jejich potomci od těch nejmenších až po otrávené teenagery, dva tucty sloužících roznášejících vysoké sklenice s velmi lákavým obsahem a několik velmi mladých slečen v dost nepravděpodobných kostýmech čarodějnic bavících hosty tancem uprostřed sálu.

Ten všeobecný halas lezl Lionelovi krkem už po deseti minutách. Vázanka ho škrtila a ve vínovém obleku se cítil jak figurína ve vitríně obchoďáku. A to tu měl vydržet ještě spoustu hodin. Paráda.

Docela by ho zajímalo, jak to sakra dává Kendall, kterého zahlédl nedlouho po příchodu i s jeho rodiči. Tvářil se sice neutrálně, ale nenápadný úšklebek mu neméně otráveně opětoval. Vůbec se nedivil, tmavě modrý oblek staršího upíra vypadal ještě upjatěji než ten jeho. I když v něm samozřejmě vypadal jako do-morku-kostí pravý aristokrat čisté upírské krve a taky se tak nosil… Ale seklo mu to. Teda minimálně podle toho, jak se po něm ohlížela mladší generace upírek. Jemu samotnému přece mohlo být ukradené, jestli je mladý Rowann hezoun nebo ne.

Lionel hbitě chňapl po jedné ze sklenic se začarovanou krví, aby se nesrážela a poslušně dál předstíral, že poslouchá ty podlézačské bláboly svého milovaného strýce. Sergios Gor´nam byl ve svém živlu a obcházel všechny upíry, kteří byli podle něj dostatečně důležití. Lionel se docela divil, že ho většina z nich přátelsky zdravila nazpátek, než si uvědomil, že strýček v jejich sídle oxiduje už docela dlouho, a během té doby asi těžko jen seděl na zadku a buzeroval ho.

Podle toho, co z těch rozhovorů zaslechl, se Sergios zatím celkem úspěšně snažil o nápravu pověsti jejich klanu, kterou tak zprasil jeho v chmurách a alkoholu se utápějící otec. Akorát ho nenapadlo nic lepšího, než vzít Lionela tentokrát s sebou. Hodil by se marod, kdyby byla aspoň pidi šance, že by mu to prošlo. Jenže jakožto mladý upír v plné síle se neměl na co vymluvit. Takže místo toho trpěl na tomhle halloweenském pleso-bálu nebo co to vlastně bylo.

„Můj synovec,“ pokynul směrem k němu strýc a Lionel okamžitě zpozorněl.

„Ano, už jsem měl tu čest,“ prohlásil vysoký upír se studeným úsměvem. „Mladý pan Lionel, že?“

Pokývl hlavou na pozdrav a dokonce se mu povedlo se přitom moc nešklebit. Neměl ani páru, co je ten nádiva zač.

„Viděl jsem vaše souboje na letošním turnaji,“ pokračoval noblesně oblečený nemrtvý. „Dostat se hned při první účasti do finále je pěkný úspěch.“

„Díky,“ překonal se aspoň k nějaké reakci.

„Vyprávěl jsem pak o vás dceři. Jistě se s vámi ráda seznámí…“ upír se otočil za sebe a pokynul ne nepodobným gestem jako předtím Lionelův strýc. „Isidoro!“

Do popředí vystoupila blondýnka ve slušivých blankytných šatech, udělala lehké pukrle a kupodivu se i příjemně usmála. Lionel na sobě cítil ostrý pohled svého strýce, který mu připomenul, že pokývnutí hlavy stačit nebude. Přehodil si sklenici do levé ruky a napřáhl k upírce rozevřenou dlaň.

„Těší mě, Lionel,“ představil se na své poměry až příliš zdvořile. Měl přitom aspoň vycenit zuby.

Vypadala trochu překvapeně, nejspíš čekala polibek na hřbet ruky, jenže na takové manýry Lionel nebyl. Ale rychle se vzpamatovala a gesto opětovala: „Isidora.“

Stisk měla pevný a až teď si všiml, že přes příjemný výraz ve tváři zůstaly její oči chladné. Byla o něco vyšší a určitě i starší než on a rozhodně ne nezajímavá.

„Vedete svého synovce skutečně dobře, Sergiosi,“ ozval se zase blondýnčin tatík. „Nechci být nezdvořilý, ale váš bratr… No… Jak bych to řekl…“

„Netřeba to více rozvádět, Juliusi. Vím, na co narážíte. Lionel potřeboval pevnou ruku,“ pronesl strýc tónem, ze kterého ho zamrazilo. Pevně semkl rty, aby mu neuniklo něco, čeho by později litoval. Tohle vypadalo na fakt dlouhý večer…

*

Kendall se zdvořile usmíval a vedl lehkou povinnou konverzaci s rodiči Ariany, ale nemohl se ubránit tomu, aby se jeho pozornost nezaměřovala na úplně jinou část rozlehlého sálu.

Nebyl zvyklý vídat Gor´nama jinak než v džínovém či koženém odění a skoro ho v tom drahém saku a s upravenými vlasy nepoznal. Také mu došlo, že šlachovitý upír, kterému byl neustále po boku, bude nějaký jeho blízký příbuzný. Lionelův otec totiž na tyhle velké sešlosti po úmrtí své manželky přestal chodit, ale pokud si dobře pamatoval, byl tomuto upírovi docela podobný.

Jeho domněnka se mu dokonce ten večer i potvrdila, ale byl by rozhodně raději, kdyby tomu tak nebylo…

Upírský bál měl ten rok o dost jinou atmosféru než v předešlých letech. Hostitel pozměnil pravidla a mohli se tak dostavit i upíři nižších tříd – poloupíři a proměněnci. Takže včetně spousty cizích tváří zahlédl mezi hosty i velmi nerudně se tvářícího Lorenza. A už pár minut se dobře bavil nad zvídavými otázkami roztomilých dvojčat, jejichž matka byla dobrou přítelkyní té jeho. Otec se sice na její přítomnost netvářil moc souhlasně, ale v tomhle případě si máti trvala na svém. Ona dáma jí byla velkou oporou, když už bylo jisté, že Kendall není tak úplně obyčejné upírské dítě.

Ethan a Evan se od svých rodičů doslechli, že se učí čarovat a jejich zvědavost nebrala konce. I oni sami se vší pravděpodobností měli kouzelnické schopnosti, i když se zatím neprojevily. Jejich druhý rodič byl totiž čaroděj.

Otec právě rozmlouval s hostitelem a máti se bavila se svou přítelkyní, tak se uvolil, že by těm dvěma zvědavcům mohl nějaké kouzlo potají ukázat. Než je ale stačil odvést ven, něco ho zarazilo. Najednou si byl jistý, že se k nim přiblížil Lionel, ale zároveň s jeho přítomností cítil jinou, o dost nepříjemnější.

„Darius Rowann, že ano?“ ozval se hluboký hlas.

Omluvným gestem odbyl nespokojená dvojčata a otočil se zároveň se svým otcem. Jako první zachytil známý černý pohled, který však měl v sobě cosi varujícího.

„Sergios Gor´nam,“ reagoval studeně jeho otec. „Říkal jsem si, že se tu dnes určitě ukážete.“

Až když se Kendall postavil otci po bok, stanul tváří v tvář šedovlasému upírovi s očima, které se mu pranic nezamlouvaly, když se do něj zabodly. Upír se téměř okamžitě zase věnoval jeho otci, ale mrazení v Kendallových zádech přetrvalo. Zadíval se znovu na Lionela a tázavě pozvedl obočí, ale jeho spolužák se jen víc zachmuřil. No, oblíbený příbuzný to asi nebude…

„Skutečně? Myslel jste na mne? To je nečekané,“ roztáhl upír rty v podivném úsměvu.

Současná hlava rodu Rowann vydala zvuk ne nepodobný pohrdavému odfrknutí: „Bylo mi jasné, že budete chtít rozšířit působnost.“

Chladný pohled se zúžil: „Pouze obnovuji staré konexe. Je skvělé zase vídat přátele po těch letech mimo Anglii.“

„Jistě. A navazovat nové, ještě lepší vztahy, není-liž pravda?“

„Narážíte tím snad na něco, Dariusi?“

„Jste velice vnímavý,“ opětoval Kendallův otec úlisný úsměv. „Pár mých známých se mi zmínilo o vašich nevhodných prohlášeních.“

„Ale? To mne zajímá, jaká prohlášení konkrétně máte na mysli?“

„Nic zásadního. Samé pomluvy,“ reagoval Darius hlasem, ve kterém se skrývala hrozba.

„To ale musí být omyl,“ pronesl Sergios Gor´nam s lehkostí. „Neprohlašoval bych cokoliv nepodloženého.“

Kendall se úkosem rozhlédl kolem. Už před nějakou chvílí se kolem nich začali postupně zastavovat další upíři a poslouchali tu nepříliš pěknou konverzaci. Zvědavě očekávali další vývoj a ani se to nesnažili dělat nenápadně.

„V tom případě požaduji, abyste tuto svou zásadu dodržoval,“ prohlásil jeho otec studeně.

„Bulagrožel, stále netuším, o čem to mluvíte, Dariusi. Ale že by snad… Snad ne o té nešťastné události před dvěma lety?“

Kendall si všiml, jak Lionel stojící za svým strýcem ztuhl a i on napjatě vzhlédl k otci, jehož výraz potemněl: „Kromě jiného. Vyprošuji si, abyste o mně nebo mé rodině tvrdil cokoliv podobného.“

„Jakožto?“ vybídl ho Gor´nam starší vyzývavě.

„Například to, že jsem nechal odstranit Auroru Gor´nam!“

V davu, který už se statečně stačil natlačit blíže a vytvořit kruh, to zašumělo. Kendallovi se sevřelo hrdlo, když spatřil vítězoslavný úšklebek šedovlasého upíra. Měl pocit, že přesně k tomuhle chtěl jeho otce dohnat. Aby tu pomluvu on sám vyřkl nahlas. Úkosem mrkl po Lionelovi, který se ani nepohnul.

„Ach tak… Myslíte tohle prohlášení. Ovšem dává smysl, že ano?“

Z hrdla Dariuse Rowanna se vydralo varovné zavrčení: „Mlčte, Gor´name, jinak toho budete litovat. Ačkoliv jen zastupujete váš klan místo nepovedeného bratra, vypouštět z úst takovéto lži je i pod vaši úroveň.“

„Můj nepovedený bratr,“ zdůraznil Sergios nepříjemně, „stále truchlí nad ztrátou milované ženy, o kterou přišel kvůli vám.“

Darius Rowann se narovnal a pokročil blíž ke Gor´namovi: „Nepopřu, že ten Lovec šel po naší rodině. Ale proběhlo vyšetřování a výslech. Smrt Aurory Gor´nam mne mrzí, ta kulka nepatřila jí. Ale jinak s tím nemáme nic…“

„Nic společného?“ skočil mu do toho Gor´nam jízlivě. „Až tak jste se dokázal od mé švagrové odpoutat poté, co vás odmítla?“

Většina přítomných zalapala po dechu a sál se rozhučel vzrušeným šepotem. Nejspíš z toho měli pěkné divadlo. Kendall se ale rozhodně nebavil. Spíš se ho zmocňovalo zděšení. Tohle byl detail, který před ním rodiče nikdy nezmínili. Takže jeho otec kdysi chtěl Lionelovu matku za partnerku a ona řekla ne? Sice by to o něco lépe vysvětlovalo tu nesmyslnou nesnášenlivost mezi rody, ovšem ani zdaleka to nelepšilo současnou situaci.

Podíval se znovu na Lionela. Vypadal stejně překvapeně jako on.

V tu chvíli se do toho vložila jeho matka, která položila svému choti ruku na předloktí a pohlédla zpříma na Gor´nama: „To je historie stará čtyři sta let, Sergiosi. Je bezpředmětné se o tom byť jen zmiňovat. A k tomu velmi netaktní přímo přede mnou.“

Gor´nam starší se k překvapení všech mírně uklonil: „Omlouvám se vám, Eleinne, ale jde mi pouze o pravdu.“

Znovu vlna odezvy od ostatních, která se Kendallovi moc nezamlouvala. Gor´nam získával v téhle nečekané diskuzi upíry na svou stranu.

„Kde máte důkaz, že ten Lovec skutečně pouze trefil nesprávnou osobu?“

Kendallův otec hodnou chvíli mlčel a atmosféra nepěkně zhoustla. Pak Darius jemně odsunul uklidňující ruku své ženy a zvýšil hlas, ač už je tou dobou poslouchali skoro všichni v sále: „Jak jsem řekl – proběhlo vyšetřování a všichni vědí, co se stalo. Nevidím důvod pro to cokoliv dokazovat.“

„Řekl bych, že ne všichni přítomní s vámi budou souhlasit,“ reagoval Gor´nam už bez špetky úsměšku na náhle ledově klidné tváři.

To měl Lionelův strýc pravdu. Všiml si toho i Kendall. Upíři kolem nich se už začali rozdělovat na dva tábory. Jedni stáli se zamyšlenými výrazy za Gor´namem starším, druzí s nevraživými za nimi.

„Pánové, tahle slavnost není vhodné místo na vyřizování účtů,“ vložil se do toho rázně hostitel, i když na něm bylo vidět, že mu to není příjemné. „Pokud to pokládáte za nutné, běžte předložit svůj spor Radě Vznešených a neobtěžujte zde všechny mé hosty.“

Ani jeho otec, ani Sergios Gor´nam již neřekli ani slovo. Ovšem jejich pohledy mluvily za vše.

*

„Slyšely jste to? Taková tragédie a nakonec snad vražda…“

„Prý v tom byl zapletený i ten Rowannovic kluk.“

Kendall se stáhl víc do stínu obrovské palmy, aby si ho špitající upírky u okraje stolu nevšimly.

„To je příšerné, vždyť byl tehdy ještě dítě!“

„Příšerné to muselo být pro mladého Lionela, když přišel tak záhy o matku. Otřesně kruté, vskutku.“

Hostiteli se sice podařilo rozpustit ten dav kolem Rowannů a Gor´namů, ale všeobecné klevety samozřejmě neustaly, místo toho se asi zdesetinásobily. Nedalo se tomu vyhnout.

„Co když je to pravda? Že si Rowann toho Lovce najal, aby Auroru zabil?“

„Myslíte?“

„Neřekla bych to do něj…“

„Vždyť je studený jako kámen, jen se na něj podívej.“

„Eleinne se k němu hodí, to je taky pěkná protiva.“

V blízkosti jeho otce si nikdo takhle špitat nedovolil, ale Kendalla si buď nevšímali, nebo ho ignorovali. Měl toho dost a hodlal se vypařit k nejbližšímu stolu s pitím, ale jejich další slova ho ještě zastavila.

„A ti dva mladí proti sobě bojovali letos v turnaji! To jste měly vidět, dámy!“

„Povídej! Šli si po krku?“

„A jak!“

„Není divu, oba jejich přímí potomci… Nebýt toho zákazu krevní msty mezi čistokrevnými rody…“

„Bulagro chraň!“

„To by dopadlo jistě hrůzostrašně.“

Kendall se zachmuřil. To bylo ještě zatraceně umírněné prohlášení. Neuměl si ani představit, jak by to dopadlo, kdyby se rody Rowann a Gor´nam opravdu snažily jeden druhého zlikvidovat. S největší pravděpodobností už by jeden z klanů neexistoval. A on by nepoznal Lionela… Vážně musel od těch řečí pryč, než na někoho vyletí.

Stejně jako tehdy před dvěma roky proklouzl francouzským oknem na terasu a s úlevou se nadechl nočního chladu. Postřehl v něm však kromě vlhkého listí i závan cigaretového kouře. Zaostřil na vysokou postavu u zábradlí a s jistotou rozeznal Lorenza. Trochu zaváhal.

Poloupír určitě rozhovor Gor´nam vs. Rowann slyšel, ale nechtělo se mu věřit, že by zaujal stejný postoj jako ty slepičí drbny vevnitř. Ovšem nebyl si jistý, jestli i tak zrovna stojí o jeho společnost.

„Jen pojď, nerušíš,“ vyzval ho jeho učitel dřív, než se stačil rozmyslet.

Dokráčel tedy až k němu a zahleděl se do tmy. Bezpečnostní opatření byla kolem celé budovy i zahrady velmi přísná, ale i tak to byl nepříjemný pocit, když si vzpomněl na svist letících kulek…

„Potřeboval jsi na vzduch?“ mrknul po něm poklidně kouřící Lorenzo.

„Hmm, tak nějak,“ připustil zvolna. „Co vy tady vlastně? Na tyhle akce přece moc nejste.“

Poloupír si nejprve přihnul z baňaté sklenice, kterou měl na zábradlí. Voněl z toho alkohol a ředěná krev.

„Pozvání Lupuse Antrana. Jako poděkování za jistou službu. Nelze odmítnout.“

„Ach tak… Chápu,“ zamyšleně se zadíval na krabičku cigaret vedle skleničky s pitím.

„Chceš jednu zkusit?“

Kendall nad tou velmi nevýchovnou otázkou pozvedl obočí.

„Jsem tvůj učitel kouzel, ne chůva,“ ušklíbl se Lorenzo.

Docela zvědavě si tedy s poděkováním jednu vzal a poloupír mu připálil svou hůlkou. Bylo to sice jednoduché kouzlo, ale určitě vyžadovalo spoustu praxe a ovládání. Kendall by to rozhodně ještě nezkoušel.

Na prvním potáhnutí se pěkně zakuckal.

„Pomalu, zkus to vychutnat,“ ozval se Lorenzo pobaveně.

Bylo to trochu divné, napůl smradlavé, napůl spíš naopak, ale kupodivu ho kouření uklidnilo. Za chvíli už byl v půlce cigarety a nijak se mu to nehnusilo. Lorenzo dopil svůj drink a opřel se lokty o zábradlí jako on.

„Nedělej si z těch řečí hlavu,“ pronesl pak věcně. „Tahle generace už se nezmění.“

„Kdo tvrdí, že mi to dělá starosti?“ ohradil se okamžitě, aniž si uvědomil, že do něj Lorenzo vidí víc, než by měl.

„Tvůj výraz,“ kouknul po něm úkosem jeho učitel. „Nemáte to jednoduché, vy dva.“

Nějak se ani nedivil tomu množnému číslu, i když jedna jeho část do něj šťouchala, že by měl.

„Jsme zvyklí,“ odtušil a snažil se znít odtažitě.

„Hmm… Možná ano, ale rozhodně vám to nezávidím.“

Chvíli oba mlčeli.

„Nemám to ani zdaleka tak blbé jako Lionel,“ ani nevěděl proč, ale potřeboval to říct. Věděl, že Lorenzo si to nechá pro sebe. On i jeho výbušný spolužák už dávno věděli, že mu můžou důvěřovat.

„Záleží ti na něm.“

Ztuhl s cigaretou na půl cesty ke rtům: „Co? Ne… Tak jsem to nemyslel, jen…“ zasekl se pod Lorenzovým chápavým pohledem. „Jak jste na to přišel?“ vyrazil ze sebe.

„Kdyby ne, nevydržel by ses s ním tak dlouho učit a dokonce mu pomáhat,“ pokrčil poloupír rameny. „Občas se k tobě chová vážně nesnesitelně. Já být na tvém místě, už by letěl zavřenými dveřmi.“

Kendall nestačil zírat. Když to Lorenzo podal takhle…

„No… Vždycky není tak hrozný.“

Jeho učitel, pod vlivem alkoholu podle všeho mnohem otevřenější než obvykle, se tentokrát zasmál nahlas: „A teď ho pro změnu bráníš. Ale v podstatě souhlasím – vždycky ne.“

Z nějakého důvodu už Kendall nechtěl nic dalšího slyšet. Poloupír říkal pravdu, jenže jeho ta pravda děsila. To radši zpátky do záplavy pomluv.

„Díky za cigaretu,“ típl špaček do popelníku, který měl Lorenzo u lokte. „I za rozhovor.“

„Rádo se stalo,“ ujistil ho jeho tak překvapivě přátelský učitel.

*

Nakonec to Rowannovci nevydrželi a posbírali se k odchodu. Nebylo se čemu divit. Taky toho měl plné tesáky a to byla většina těch drbů v jeho prospěch. Strýc vypadal, že nestáhne spokojený úsměv z ksichtu tak půl roku, ale on z toho nijak nadšený nebyl.

Ať už mezi jeho mámou a současnou hlavou rodu Rowann bylo kdysi cokoliv, nemyslel si, že to mělo něco společného s tím Lovcem, co tehdy zaútočil na Kendalla. Bylo to příliš přitažené za vlasy. Kendallovi rodiče spolu vypadali naprosto spokojeně a bez váhání tuhle pra-historii přiznali. Neměl z nich dojem, že by byli schopni naplánovat úkladnou vraždu, jak z nějaké přiblblé kriminálky.

Zamyšleně pozoroval odcházející trojici ze stínu jednoho z vysokých sloupů, které zdobily okraje tanečního sálu. Rowann mladší vypadal dost schlíple. Ještě přede dveřmi je zastavili nějací známí a Kendallovi rodiče se s nimi pustili do řeči. A přesně v tu chvíli jeho tajný čarodějnický spolužák zvedl hlavu a podíval se přímo na něj, jakoby jeho pohled celou dobu cítil.

Několik vteřin hleděli jeden na druhého přes místnost plnou upírů, z nichž většina neměla v ústech nic jiného, než právě je.

Kendall mírně zavrtěl hlavou. Lionelovi bylo jasné, co tím myslí. Že o tom pikantním detailu týkající se jejich rodičů nevěděl. Bylo skoro směšné, jak vyděšeně se přitom na něj koukal. Jakoby se bál, že po něm jako odezvu švihne nějakou kletbu.

Jenže Kendall Rowann už dávno nebyl někým, na koho by Lionel cílil svou zášť. I kdyby ta pomluva o jeho otci byla pravda, Kendallova vina to nebyla. Když už mu jednou věřil, tak ho nemohlo jen tak něco zviklat. A už vůbec ne kecy jeho strýce.

Lionel povytáhl jeden koutek úst v úšklebku a pak pokrčil rameny: Já taky ne.

Rowannovi se úplně rozjasnil obličej a on cítil, jak se mu rty samy od sebe roztahují do úsměvu. Spěšně se odvrátil, div nezakopl o vlastní nohy. To by tak chybělo, aby se na něj začal přede všemi usmívat.

517 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí