Skip to content

Generace Z: Leden

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Leden začal stejně jako loni. Všichni měli strašnou kocovinu. Averna se sama opila v pokoji. Kolem třetí se jí snažil někdo dobít do pokoje. Samozřejmě, že to nebyl nikdo jiný než Albus. Ráno ho našla spát na gauči v obýváku. Využila jeho stavu a nakreslila mu na tvář falus a na čelo vagínu. S pocitem zadostiučinění si v kuchyni objednala vajíčka, extra porci slaniny a pomerančový džus. Tak trochu doufala, že už tu někdo bude a zkrátí si společným tlacháním čekání. Bohužel celý dům byl mrtvolně tichý. Ale vlastně se nedivila. Na programu dne bylo balení, což nesnášela, a nebyla jediná. Zítra vyrazí časně ráno na nádraží jako správná delegace.

„Čau, se z tebe stává ranní ptáče? Prosím tě, Albus je na tebe pěkně nasraný. Hystericky tě hledal a dokonce po tobě chtěl vyhlásit pátrání, a…“

„Tak to je mi úplně u prdele, Scorpiusi. Není to můj kluk ani bratr, ani do prdele kdokoliv, kdo by se měl o mě starat.“ Dívka si mnula spánky. Zrovna takhle nechtěla začínat konverzaci s kocovinou za krkem.

„Averno, prr. Holka, trochu se uklidníme, ano? Co je s tebou? Máš krámy nebo co?“ Malfoy na ni nechápavě hleděl. Těsně před půlnocí pobíhali všichni po klubu a hledali ji. Lily byla dost zklamaná, že Zmijozelka zmizela a Albus mohl vyletět z kůže. Naštěstí někoho napadlo zavolat skřítka a zeptat se, jestli mladou dívku nepřenesl zpátky na Manor.

„Nic, jen mi už leze na nervy ten jeho ochranitelský komplex. Se fakt potatil. Nejsem malá holka, co by měl hlídat na každém kroku. Umím se o sebe postarat!“ prskala na Zmijozela a divoce u toho rozhazovala rukama. S podivem, že jí nezačala z nosu stoupat pára.

„Sorry, tak se tak přestaň chovat. Už mě pěkně sereš s tím svým postojem ufňukané a nerozhodné princezny. Merline, jsi tak zahleděná do sebe, že mám chuť tě profackovat! Albus se o tebe tak stará, protože tě miluje, ty náno. Všichni to víme, bavíme se o tom. Laskavě si uvědom, co chceš! Ale zatím provádíš katastrofální destrukci. Vůbec si to nezaslouží,“ vyhrkl na ni, „nepomyslela jsi včera při svém sobeckém jednání, že se o tebe bojíme všichni? Místo prvního novoročního polibku s Lily, jsme obíhali celý klub. Takže ti gratulu. Zkazila jsi nám to úplně všem.“

„Jasně, že jsem vám to zkazila. Nic jiného totiž neumím! Jdi do hajzlu stejně jako on. Že mě miluje? A ten seznam odkopnutých holek co se za ním táhne, je jako co? On je ten, co všem láme srdce.“ Averna vyskočila a bojovně zvedla bradu.

„A co má jako kurva dělat, když ty jsi paní nerozhodná a nedostupná! Myslíš si, že na tebe bude čekat, než si uvědomíš, koho chceš? To ty jsi z něho udělala monstrum. A nikdy ti to neodpustím. Je to můj nejlepší přítel, nebudu se na to dál dívat. Vzpamatuj se, nebo přijdeš o všechny, protože já si vyberu jeho!“ Malfoy práskl pěstí do stolu a odešel. Averna se zhroutila na stůl a začala brečet. Tohle byla první opravdová hádka s jejím nejlepším přítelem. Až přílis pozdě si uvědomila, co svým chováním napáchala.

***

Po příjezdu do Bradavic ji čekala schůzka s Nottem. Měla se k němu zastavit po večeři. Moc se jí nechtělo, ale po zážitku s Lushem pochopila, že odmítání toho, co se stalo, je cesta do pekel. Po hádce se Scorpiusem se stáhla do ulity a všem se vyhýbala. Tak moc se styděla. Ve vlaku se schovala do zavazadlového prostoru a na večeři přišla mezi posledními.

„Milí studenti, vítám vás v novém roce. Ráda bych vám představila nového učitele lektvarů a ředitele Zmijozelských, Theodora Notta. Slečna Muldorfová odjela na výzkum do severní Ameriky…“ Dívky byly okouzlené a zamilovaně vzdychaly. Averna jen zakroutila hlavou a věnovala pozornost ředitelce.

„Studenti sedmého ročníku se začnou intenzivněji věnovat studiu na závěrečné O.V.C.E.. K dispozici budou přípravné semináře, kterých se samozřejmě mohou účastnit studenti mladší. Zde bych zdůraznila podmínku. Jedná se o vstupní test. Více informací vám sdělí příslušní vyučující. Dále v únoru proběhnou exkurze na jednotlivé odbory ministerstva pro šesté ročníky. Studenti se následně mohou přihlásit na dvouměsíční letní stáž dle preferencí. Obracejte se v této záležitosti na profesorku obrany proti černé magii, Natku Müllerovou. Sdělí vám všechny potřebné informace. V neposlední řadě je mi milou povinností vám sdělit, že v květnu proběhne jubilejní ročník plesu ke konci Války. Na tento ples budou moci studenti všech ročníků, s podmínkou, že budou doprovázeni partnerem. Teď vám přeji dobrou chuť.“ Poslední informace vyvolala lavinu výkřiků natěšených dívek. Zmijozelka se ušklíbla nad hysterií spolužaček. Její plán zněl jasně: extra semináře a na ples ani za zlatého hypogrifa. Žádný partner. Žádná telenovela. Vesele se zašklebila do éteru a začala si nandávat jídlo.

Natáhla se pro vidličku, ale mezitím zmizel její talíř. Nechápavě se rozhlédla kolem sebe. Vedle ní se Albus spokojeně ládoval její večeři. Kdy si k ní přisedl?

„Pottere, vrať mi můj talíř.“ Ten ji ovšem ignoroval a cpal se spokojeně dál.

„Fajn, tak se tím třeba udav.“ Vzala si do ruky pečivo a začala si ho natírat máslem. Než si stačila kousnout, už si ho ten nenažranec strkal do pusy.

„Jako vážně?“ Otočila se na něj. Zkřížila ruce na prsou a naštvaně našpulila pusu. Nohou vztekle podupávala pod stolem. Albus v klidu dojedl. Otřel si ústa a konečně se na ni otočil. Přes tvar mu přeběhl pobavený úšklebek a uchopil nečekaně Avernu za zátylek a vtiskl jí pořádnou pusu.

„Výborně, takže hlavní jídlo a desert bychom měli,“ vstal a odešel. Averna začala rudnou a klepat se vztekem.

„Albusi Severusi Pottere!“ zaječela na celou síň a vydala se za ním.

„Ano, miláčku? Kruci, já jsem zapomněl, že o našem vztahu nesmíme říct ani živé duši. Ups.“ Zastavil se uprostřed kroku a otočil se na rudou Zmijozelku, která se řítila k němu. Obdařil ji zářivým úsměvem. Jeho plán dokonale vycházel. Čím víc byla vytočená, tím to pro něj bylo jednodušší. Dosáhl přesně toho, po čem toužil a taky se nerozumně rozhodl, že se jí tímto pomstí. Celá síň je sledovala. Čekal, že mu bude chtít vrazit facku, takže ji předběhl. Chytil její napřaženou ruku a strhl ji k sobě na hruď. Po nárazu na pevnou horu svalů zalapala po dechu, čehož opět využil a vtiskl jí zničující polibek. Úplně mu odpadla v náručí, stejně jako během snídaně na Malfoy Manor. Tohle je zatím jenom malá odplatička, za tu její novoroční malůvku.

„Averno, buď slušná. Paní ředitelka se dívá,“ pokáral ji a odešel. Ozval se potlesk, jekot i zalapání po dechu. Najednou se probudila z tranzu. Sklopila hlavu a utekla pryč. Takhle ji nikdo v životě neponížil.

Přes slzy neviděla, kam běží. Najednou stála ve sklepení, před vstupem do jejich staré zmijozelské koleje. Myslela si, že vstup nějak zničili. Pokud to neudělali, tak třeba ani nezměnili heslo. Bylo to sice už tři čtvrtě roku, ale okamžitě se jí vybavilo. Vchod se otevřel. Na nic nečekala a zapadla dovnitř. Všechno bylo na svém místě. Svezla se do oblíbeného křesla a začala se smát. Tady ji nikdy nenajdou. Na Pobertově plánku, jenž Albus dostal od otce před nástupem do šestého ročníku, není zmijozelská místnost zakreslena. Bože, to je ta nejlepší zpráva dne!

„Marlon,“ zavolala do ticha. Vedle ní se objevila skřítka.

„Slečna Averna! Tak ráda vás vidím.“

„I já tebe, Marlon. Komu jsi zavázaná?“

„Jsem svobodná skřítka! Jsem v Bradavicích dobrovolně.“

„Tak to je skvělá zpráva! Marlon, byla bys tak laskavá a splnila mi přání?“

„Marlon, splní vaše přání.“ Averna nemohla být šťastnější.

„Budu k tobě upřímná a na oplátku to očekávám i od tebe. Schovávám se tu, slečno skřítko, nechci, aby mě kdokoliv našel. Proto prosím, abys nikomu nic neřekla. Je to opravdu důležité. Prosím, pomoz mi.“

„Ano, slečno.“ Dívka si oddechla a vroucně se na malé stvoření usmála. Vysvětlila jí svůj plán a poprosila o jídlo. Skřítka s radostí pomohla a za její služby dostala dětský prstýnek, který kdysi Averna anonymně dostala a nosila ho ve svém batohu pro štěstí.

Když Marlon zmizela, dívka se zabořila do sedačky a začala přemýšlet. Hlavně nad tím, že neviděla ve vlaku šmejda Lushe. Vlastně ani v síni nebyl. Jedině, že by měl neviditelný plášť, ale ten je, jak známo, je jenom jeden, a vlastní ho James Sirius Potter. Možná přece jenom vzal rozum do hrsti a prostě nenastoupil. V hlavě si udělala poznámku, že musí napsat Daphné, jestli o tom ubožákovi něco neví. Přece jen, jeho rodiče z velké části dotovali sirotčinec. Usmála se a sledovala strop, na kterém tančili odlesky plamenů. Uvolnila se a přivřela oči. Spustil se jí film plný obrazů z nedávné doby.

Přistihla se, jak si opět přejíždí nepřítomně po rtech, kam ji Albus líbal. Zase se všechno točí kolem něj. V hlavě měla neskutečný guláš. Prakticky ho nechtěla už nikdy v životě vidět, ale zároveň jí chyběly jeho dotyky, hlas, narážky a hlavně ty jeho oči. Prostě všechno. Zavrtěla hlavou. Je to jen kamarád. Ten nejlepší! Co když to nevyjde? Nechce zůstat sama… Proč je všechno tak komplikované?

,,Tohle je fakt zasraná telenovela!“ vydechla a promnula si spánky.

***

„Tak kde je?“ zavrčel Albus po stopadesáté na plánek, „musí být rozbitý. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Chápu, že je to přes šedesát let starý pergamen, tak co bych chtěl? Hodinky s vodotryskem? Ne, chci Avernu! Ukaž mi ji, dělej! Přísahám, že tě zapálím, ty pergamenový nesmysle!“

„Nerad ti to říkám, bratře, ale pěkně sis to posral. Proč jsi ten plánek nezaktualizoval? Otec věděl, proč ti ho dal. Půlka hradu se po velké bitvě nevrátila do původního stavu. Ministerstvo nemělo dostatek peněz, aby udělalo důkladnou rekonstrukci.“ James Potter seděl v křesle a drbal se hůlkou ve vlasech.

„To mi jako chceš říct, že mi otec dal kus bez cenného papíru?“

„Říkám jen, že není aktuální. Co není, může být. To možná neplatí o Averně.“

„Jak to myslíš?“ Albus vztekle odhodil plánek.

„Normálně, jak to říkám. Dneska jsi ji úplně ztrapnil. Co jsi jako čekal? Copak jsi to za celou dobu nepochopil, že je to introvert? Merline, ty seš takový idiot.“ Potter mladší drtil opěradlo sedačky a poslouchal bratra.

„Fajn, posral jsem to. Co mám teďka udělat? Je to několik hodin, co se neukázala. Určitě se jí něco stalo!“ Procházející Scorpius mu vlepil mlaskavý políček.

„Většího idiota jsem snad nepotkal,“ zavrčel naštvaně Malfoy, „co sis jako myslel? Máš jediné štěstí, že jsem mírumilovný člověk, jinak bych tě na místě zabil. Jak jsi jí to mohl udělat, Albusi? Takhle ji ponížit. Jestli sis to ještě neuvědomil, tak ji někdo na podzim otrávil. A teď, když je sama, je možné, že se o to pokusí znovu. Laskvě ji začni hledat,“ Scorpius ho spaloval pohledem. Tyčil se nad nimi jako nějaký bůh pomsty.

„Co si jako myslíš, že celou dobu dělám?“ Albus mu začal mávat plánkem před obličejem. Malfoy se začal hystericky smát.

„S tím neaktualizovaným kusem papíru si můžeš tak maximálně vytřít prdel.“

Albus schoval hlavu do dlaní a zavyl.

***

Mezitím, co se pánové snažili zoufale vymyslet způsob, jak najít zmijozelskou princeznu, měla Averna schůzku s Nottem. Ubezpečila ho, že bude maximálně spolupracovat. Nahlásila mu, že se schovala v nepoužívané zmijozelské koleji. Domluvili se, že se budou scházet každou sobotu, kdy detailně projdou dny před otravou. Pro jistotu bude konzumovat univerzální protijed, který ji bude chránit proti případným útokům.

„Jak to zvládáš? Myslím tu věc s Lushem?“ Averna se prudce narovnala a podívala se Nottovi do očí.

„Ehm… Asi dobře. Nevím, co na to přesně odpovědět.“ Myslí ten akt, který se díky Merlinovi nestal, nebo jeho slova?

„Tak – nepodařilo se mu mě znásilnit. Byla jsem vyděšená, ale Albus mě zachránil. Teda i Scorpius!“ Nott se nepatrně pousmál. Díval se na tu dívku, která se snažila být bez chybičky a neukazovat své slabiny. Maskovala své pocity tak dobře, jako by měla prvotřídní výcvik, ale city k Albusovi jí tu masku sundávaly. Tak moc mu připomíná Daphné. A zase se usmívá jako idiot. Stejně jako pokaždé, když si vzpomene na jejich silvestrovskou noc.

„Chápu. Podívej, Averno, věci se nedějí jen tak, ale vždy z nějakého důvodu. Možná bys mu měla dát šanci.“ To snad nemyslí vážně? Opravdu teď ředitel koleje, bystrozor, mistr lektvarů a možná přítel její milované Daphné kope za tým dvojité A?

„Myslím, že to není tvoje starost. Tedy vaše. Teď, když dovolíte, ráda bych odešla na kolej. Tak příští týden. Dobrou noc!“ Prudce se zvedla a celá rudá vystřelila pryč. Nott se jen zasmál a svou pozornost přesunul na přípravu hodiny lektvarů pro čtvrtý ročník.

***

Averna chodila na výuku pravidelně za pět minut dvanáct. S nikým nekomunikovala a úspěšně se vyhýbala oběma Zmijozelům. Albus se s tím nechtěl smířit, takže začal po večerech aktualizovat mapu s nadějí, že se mu podaří odhalit schovku jeho princezny, popřípadě ji odchytnout někde na chodbě.

Jednou se mu to skoro podařilo, ale cestu mu zkřížil školník. Na poslední chvíli se mu podařilo schovat do tajné chodby, kterou objevil za starým gobelínem. Ten večer přišel na kolej dost rozladěn a odneslo to křeslo, které už rozhodně nikdo neopraví ani Reparem. Jeho nálada se začala dost blížit bodu mrazu. Na trénincích všechny posílal do Merlinovy zadnice, ničil vybavení pokoje i společenské místnosti, vrčel prakticky na všechny. Někdo dokonce vytvořil petici na jeho umístění do léčebny. I profesorka McGonagallová toho začala mít plný proutek a tajně přemýšlela nad tím, že ten dokument taky podepíše, stejně jako většina obyvatel Bradavic.

***

„To je dnes vše. Prosím slečnu Kingswoodovou, aby ještě setrvala na místě. Ostatní mohou odejít,“ ukončila ředitelka svůj výklad a studenti se začali spěšně balit. Averna neochotně seděla na místě a ignorovala pohled, který po ní házel Albus.

„Řekla jsem, že zůstane pouze slečna Kinswoodová, takže prosím odejděte, pane Pottere.“ Zmíněný naštvaně mlaskl a hrubě bouchl dveřmi učebny. Minerva se opřela o katedru a upřela svůj pohled na dívku.

„Do staré zmijozelské koleje se už nevrátíte. Marlon vám dnes sbalila věci. Teď mě poslouchejte.“ Averna se nadechovala k protestu, ale okamžitě pusu zavřela. Ředitelka nasadila svůj výraz, který nedovoloval žádné odmlouvání.

„Chápu vaše pohnutky. Ale už vám to nebudu tolerovat, nehodlám čekat, až mi tu vypukne vzpoura. Myslím, že jste už dostatečně velká na to, abyste se svým problémům postavila čelem. Dnes půjdete na večeři normálně se svými spolužáky. To je bez diskuze. Můžete odejít.“ Averna vztekle práskla taškou na stůl a začala balit věci.

„Na shledanou,“ a bouchla vztekle s dveřmi.

„Averno, zastav! Přestaň přede mnou utíkat jako malá holka.“ Přidala ještě víc do kroku.

„Omlouvám se. Je mi to strašně líto. Prosím, zastav se,“ dodal zoufale. Cože, on se omlouvá? Albus se nikdy neomlouvá. Dobře, Jamesovi se omluvil, ale to se nepočítá. To ji donutilo zastavit. Pomalu k ní přišel, stále byla otočená zády k němu a nevypadalo to, že by s tím cchtěla něco udělat. Srdce jí splašeně bilo. Bála se, že vyskočí z hrudníku. Hlavně, ať na ni nesáhne, jinak její sebekontrola padne za vlast a ona po něm skočí, jak Rose Weasleyová po novém vydání deníku Cool čarodějka. Děsný plátek…

„Nevím, kde začít. Nikdy jsem se takhle neomlouval.“ Nervózně si zajel rukou do vlasů. Dívka si povzdechla a otočila se k němu čelem.

„Proč?“ Se založenýma rukama mu hleděla do očí a čekala na odpověď. Přistoupil k ní blíž. Averně začalo v hlavě blikat červené světlo a snažila se ovládnout svůj dech. Naštěstí se zastavil a ona se uklidnila.

„Přijď dnes o půl noci na astronomickou věž. Všechno ti vysvětlím.“

Averna naoko odfrkla, ale přikývla. Merline, tohle nedopadne dobře.

***

Přiblížila se půlnoc a přes všechen odpor stoupala Averna po schodech. S úderem zvonů otevřela dveře. Stál tam. Opíral se o zábradlí a hleděl do dálky.

„Tak jsem tady. Spusť. Nemám bundu na polární výpravy, takže to zkrať.“ A co třeba zahřívací kouzlo? Někdy i těm nejlepším zamrzne mozek. Opřela se o zábradlí vedle něj a přitáhla lehký kabát blíž k tělu. Nervózně si odkašlal a natočil se k ní bokem.

„Averno, jsi pro mě nejdůležitější člověk na světě, ale už nemůžu být nadále jenom tvůj kamarád. Ne, prosím tě, nech mě to doříct. Šílím z toho, když nevím, co se s tebou děje. Když jsi pryč, trnu, že se ti něco stalo, chybí mi tvoje přítomnost…“ Oba si hleděli do očí. Averna byla polapena a svět kolem ní přestal existovat. Nevnímala, když ji uchopil za dlaně a přitiskl si je k hrudi. Poslouchala ho jenom jedním uchem. Ty jeho oči, tolik něhy v nich nikdy neviděla. Milovala jeho barvu očí, ty jeho darebácké plamínky, které se vždycky objevily, když vymyslel nějakou hovadinu. Cože? Milovala, miluje, milovat?

„Proč?“ Zamumlala tiše. Albus se zastavil ve svém srdceryvném monologu a nechápavě otevřel pusu. Nerozuměl její otázce.

„Jak proč? Třeba, protože tě miluju? Chci s tebou být, chránit tě, starat se o tebe, usínat vedle tebe do konce života. Merline, chci s tebou zestárnout a mít malé panchartíky, kteří budou nádherní po tobě a úžasní po mně…“ Jeho výraz se změnil na zoufalý. Copak je možnost, že by to necítila stejně? Ale vždyť ty polibky a její reakce! To nebylo jenom tak. Věděl, že to cítila stejně jako on. Jak jí dneska na chodbě bušilo srdce, jak byla nervózní. Slyšel to.

„Nemůžu. Já…“ Přesunula svoji dlaň na jeho tvář. Palcem jemně přejížděla po strništi. Albus tiše vydechl a zakroutil hlavou.

„Můžeš. Vím, že to chceš stejně, jako já. Averno, dej nám šanci! Srát na to!“ Přitáhl si ji do náruče a políbil. Ze začátku jemně, ale pak se do toho pořádně opřel. Líbal ji tak, jako by to mělo být úplně naposledy. Líbilo se jí to. Vlastně to bylo úžasné. Ohňostroje lítaly všude. Pak ale jeho ruce začaly putovat po jejím těle a snažily se dobýt pod kabát.

„NE!“ Prudce ho odstrčila a utekla. Zanechala za sebou zamilovaného a zmateného chlapce.

731 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: FanfikceGenerace Z

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář