BtCh. III. 10. Woman in Love

Life is a moment to space
When the dream is gone
it’s a lonelier place
I kiss the morning goodbye
But down inside, you know we never know why
The road is narrow and long
When eyes meet eyes and the feeling is strong
I turn away from the wall,
I stumble and fall, but I give you it all

I am a woman in love
And I’d do anything to get you into my world and hold you within
It’s a right, I defend, over and over again
What do I do?

With you eternally mine
In love there is no measure of time
We planned it all at the start
That you and I live in each other’s heart
We may be oceans away
You feel my love, I hear what you say.
No truth is ever a lie,
I stumble and fall, but I give you it all.

Yes I am a woman in love and I’m talking to you,
You know I know how you feel, what a woman can do.
It’s a right I defend, over and over again.

Barbra Streisand

Doupě; 12. října 2011

Když se Harry ve středu ráno vzbudil, Ginny vedle něj neležela. Uslyšel však uklidňující zvuky z kuchyně a za chvíli i vůni kávy. Překvapeně se posadil. Ranní kávu mu Ginny nepřipravila už hodně dlouho. V břiše mu zakručelo, když se z kuchyně začala linout i lákavá vůně lívanců. Vstal a došel zezadu k Ginny, která právě mávla hůlkou, a lívance se začaly polévat javorovým sirupem.
Objal ji. „Dobré ráno.“
„Dobré ráno, Harry,“ odpověděla mu Ginny, neusmála se však.
„Mami, lívance!“ vběhla do místnosti Lily.
„Proč nespíš? Ještě máš čas,“ usmála se Ginny na dcerku.
„Tady to voní,“ posadila se ke stolu a pustila se do lívanců, které Ginny odlevitovala právě na stůl.
„To je pro tátu, Lily,“ řekla naoko přísně Ginny. „Spěchá do práce, ty dostaneš další várku.“
„Jen ji nech. Podělíme se,“ usmál se Harry a podal první lívanec Lily. Připadal si doma po dlouhé době téměř normálně.
„Tati, vezmeš nás zítra do Zoo?“
„Jasně. Vždyť jsem to slíbil. Půjdeš s námi, Ginny?“ zeptal se opatrně.
Ginny se zarazila a v jejím pohledu zahlédl opět to odcizení, které ho trápilo už od září. Po chvíli však přikývla: „Půjdu.“ Položila před něj hrnek s kávou a konvičku s mlékem. „Jestli opravdu chceš,“ dodala tiše.
„Samozřejmě, že chci,“ řekl Harry a samotnému mu to připadalo neupřímné. Byl samozřejmě rád, že se Ginny chová zase normálně, nebo alespoň téměř normálně. Jenže té náhlé změně nerozuměl a byl z ní trochu nejistý. Byl by rád, kdyby se vše vrátilo do starých kolejí. Ale nemohl se zbavit obav a nechuti z Ginniny odtažitosti, která se mohla kdykoli znovu projevit a která vlastně úplně nezmizela ani nyní. Měl spíše pocit, že Ginny svou vstřícnost předstírá. Bezpečnější by možná bylo, kdyby sobotu strávil jen s dětmi.
Když dosnídal, vydal se ven, kde měl nachystané přenášedlo do své kanceláře na ministerstvu. Letax nikdy neměl příliš v oblibě, a ani mu nevadilo, když se po znovuobnovení Fénixova řádu dohodli, že krby ve všech domech v Doupěti ze sítě odpojí. Ginny vyšla za ním a chytila ho za ruku. Ten dotyk mu po dvou měsících, kdy se mu důsledně vyhýbala, připadal zvláštní. Téměř zapomněl, jak je Ginnina dlaň jemná a příjemná. Podíval se jí do očí a váhavě ji k sobě přivinul. Nechala se, i když jeho objetí neopětovala.
Vážně se na něj podívala: „Miluji tě, Harry. Chci, abys to věděl.“
Nejistě se na ni díval. „Já tebe přece taky.“
„Vím, že to se mnou bylo v poslední době k nevydržení. A vím, že ses mi začal kvůli tomu vyhýbat. Vcelku to chápu. Chápeš ale i ty mě?“
Harry rozpačitě sklopil oči. „Ano. I když je to jinak, než si myslíš.“
„Nebudeme se k tomu vracet, Harry. Pokud k ní přestaneš chodit. Slíbíš mi to, Harry?“
„Přece nemůžu s Hermionou nemluvit! Je členkou Řádu!“
Ginny sebou při vyslovení jména trhla. Zůstala však klidná. „Neřekla jsem, že s ní nemáš mluvit. Jen se s ní nescházej o samotě. Slíbíš mi to?“
Harry se na ni chvíli díval. Její nedůvěra ho zraňovala, ale chápal ji. Věděl, že mu dává novou šanci. A rozhodl se té šance využít, protože další by už nemusela přijít. „Slibuji, Ginny.“

…………….

Příčná ulice; téhož dne

Hermiona nervózně vzala za kliku cukrárny v Příčné ulici, kterou pod nezměněným názvem provozovala vdova po Floreanovi Fortescueovi Alicie. Rozhlížela se, Fleur však dosud neviděla. Podívala se na hodiny, byla zde o několik minut dříve.
V zrcadlech, která pokrývala jednu stěnu cukrárny, zkontrolovala pohledem svou postavu. Byla ve dvacátém týdnu a teprve teď se jí začínalo rýsovat těhotenské bříško. Bylo dosud docela malé, nenápadnější, než očekávala, že touto dobou bude; s trochu volnější tunikou si ho mohl všimnout jen ten, kdo něco tušil. Za měsíc nebo snad i dřív však už nic neschovají ani sebevolnější šaty. Mohla by používat zastírací kouzlo. Ale má to dělat? Proč? Už na počátku těhotenství se rozhodla, že vyloženě tajit své těhotenství nebude. Bylo by to nedůstojné, a navíc zbytečné.
Dříve než se u ní objevila paní Alicie, přišla Fleur. Objednala si kávu a kopeček vanilkové zmrzliny. Hermiona neodolala a dala si zmrzlinový pohár s polevou z horké čokolády a hromadou šlehačky.
„Jsem ráda, že jsi přijala mé pozvání, Hermiono,“ začala Fleur a zamyšleně míchala lžičkou v kávě.
„Vždy tě ráda vidím, Fleur. Jak se daří?“
„Mně dobře,“ odpověděla bez úsměvu Fleur. „Billovi a dětem také. Sešly jsme se ale kvůli tobě.“
Hermiona vytáhla z poháru špejli s třepotajícím se zlatavým motýlkem. Olízla ji a překvapeně si všimla, že motýlek vypadá jedle. Přivoněla si k němu, voněl jako marcipán. Trochu si ukousla. Byl to marcipán. Přesto ho odložila na talířek, trochu se jí příčilo jíst hýbající se hmyz, ať již byl vyroben z čehokoli. Pak pomalu zvedla oči k Fleur. „Je to od tebe milé, že se zajímáš. Jsem ale v pořádku.“ Její hlas zněl klidně.
„Pořád se snažíš to tajit?“
„Já to netajím!“ vyhrkla dotčeně. Pak výrazně tišeji dodala: „Jen o tom nemluvím.“
„To je totéž.“
„Není. Nikdo se mě na nic nezeptal.“
„Hermiono,“ naklonila se k ní Fleur. „Já vím, že to nemáš lehké. Dokonce ti věřím, že otcem tentokrát není Harry. Ale ono to tak vypadá, víš? A tvé mlčení tomu jen napomáhá. Musíš to řešit.“
„Proto jsi na mě poslala matku,“ konstatovala Hermiona a nabrala si kousek malinové zmrzliny.
„Samozřejmě. Mrzí mě, že tě ani ona nepřiměla k tomu to říct.“
„To je složitější.“
„Ne, není. Není to složité. To dítě má otce. Stačí říct jeho jméno. Třeba jen v rodině, pokud z jakýchkoli důvodů nechceš, aby bylo obecně známé. Ale alespoň Molly, Arthurovi a Ginny bys to říct měla.“
„Ráda bych, Fleur. Je mi líto, že to nejde.“
„Proč?“
Hermiona chvíli mlčela a pomalu jedla zmrzlinu. Chtěla by jí to říci, chtěla se zbavit toho břemene. Přemýšlela, zda manželův nesouhlas má považovat za zákaz. Vždyť to výslovně nezakázal! Možná jí v tom její manželství nebrání… Nebyla si tím však jistá, a hlavně – nechtěla prozradit Severuse bez jeho vědomí a souhlasu. Byla by to zrada, protože je to záležitost jich obou. A bez ohledu na to, zda je či není ve hře i jejich magické krevní pouto, tento důvod byl pro ni důležitý sám o sobě.
„Fleur, já vím, že to není správné. Není mé rozhodnutí to i nadále tajit. Ale respektuji ho.“
„Tvé dítě bude potřebovat otce. Jak to vlastně budeš mít finančně?“
„O tom jsem vlastně nepřemýšlela,“ zamyslela se Hermiona. Severus neměl žádný velký majetek, jak se zdálo. Určitě si něco našetřil za léta práce pro Bradavice, ale netušila kolik. Nějaké peníze měla našetřené i ona, za bohatou by se však nemohla považovat ani náhodou. Ale neměla v úmyslu být doma déle než rok, po tu dobu by jí úspory měly vydržet. Pak se vrátí na ministerstvo, pravděpodobně na kratší úvazek. Usmála se. Bylo jí příjemné, když si uvědomila, že na Severusovi není závislá, že by to vše zvládla i bez něj.  „Nedělej si starosti. Zvládnu to.“
„Nejde přece jen o peníze. Dítě potřebuje otce.“ Fleur se odmlčela a pomalu upíjela kávu. „Proč ho nechce?“
„To je jinak, Fleur,“ zavrtěla Hermiona hlavou.
„Skoro mi připadá, že máš dojem, že je všechno v nejlepším pořádku, Hermiono,“ podívala se na ni nesouhlasně Fleur. „Ale tady nejde jen o tebe. Víš, jak to ničí Ginny?“
„Co ji ničí?“ zamumlala Hermiona a snažila se potlačit vzpomínku na Ginny stojící ve dveřích staré kuchyně v domě Blackových. „Já jsem se s ní snažila mluvit. Vyhýbá se mi.“
„Ty si to možná neuvědomuješ, Hermiono. Ale oni to už vědí. Všichni v Doupěti to vědí. Ne ode mě, všimla si toho Molly.“
„Nikdo mi nic ani nenaznačil,“ odpověděla obraným tónem Hermiona.
„Molly čeká, až jí to řekneš sama. Nechce ti zasahovat do soukromí, když o tom sama nezačneš.“
„To je od ní milé. Ale nemám důvod začínat.“
„Víš dobře, že to tak není,“ zavrtěla hlavou Fleur.
„Netýká se jich to,“ stiskla rty Hermiona.
„Jenže to oni nevědí, Hermiono.“

……………..

Doupě; 15. října 2011

Hermiona zvedla hlavu od spisu, který si vzala na víkend domů. Odložila pero na stůl a podívala se vyčkávavě na manžela. Počkala, až zvedl hlavu od druhého svazku šestidílného popisu druhé světové války od Winstona Churchilla, který našel počátkem září v její knihovně. Byl to dárek k Vánocům od jejího otce.
„V pátek si mě zavolal Matthias. Nelíbí se mu moje těhotenství. Chce, abych odešla z práce, Severusi.“
„Kdo je Matthias?“
„Můj šéf. Ředitel Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů.“
„Ten, jak jsi s ním chodila na večeře a do divadla?“ řekl lhostejným hlasem a otočil list v knize.
„Netrap mě, Severusi. Vždyť víš, že jsem s ním nic neměla.“
„Samozřejmě, nic jsi s ním mít nemohla,“ přikývnul spokojeně. „A právě to ti neodpustí.“
„Vždyť jsem mu nic neudělala!“
„Odmítla jsi ho. A jiného očividně ne. Nenávidí tě vší počestností odmítnutého milence.“ Opět se začetl do knihy. Po chvíli zvednul oči. „Snad se tím netrápíš? Vždyť nemusíš pracovat. Měla bys být v klidu.“
„Nic mi není a pracovat můžu. A chci,“ zamračila se.
„Vždyť nejsem proti,“ odpověděl klidně a vrátil se ke knize. „Mluvila jsi s Kingsleym?“
„Ne,“ zavrtěla Hermiona hlavou. „Uvažovala jsem o tom, ale Matthias mi to řekl až ke konci pracovní doby.“
„Tak s ním promluv,“ přikývnul Snape, aniž by zvedl oči od knihy.
„Nejsem si jistá… Kingsley je ministr…“
„Kingsley je přítel.“ Odložil knížku a sedl si naproti ní. Chytil ji za obě ruce. „Podrží tě.“
Hermiona přikývla. „Snad. Co Josh?“
„Vede si dobře. Začali jsme s nitrobranou.“
„Jak mu to jde?“
„Nad očekávání. Zvládne to.“
„Je pořád tak zamlklý?“
„Byl zamlklý vždy, co ho znám. Ale možná… Chová se jinak.“
„Něco ví.“
„To jsi už říkala. Nevím. Možná. Chce přede mnou tajit své vzpomínky, byl hodně nervózní, abych něco nezjistil. A jednu jsem viděl. Jen pořád nevím, co znamenala.“ Na Hermionin tázavý pohled dopověděl: „Obraz v zrcadle z Erisedu. Byli jsme tam spolu. Všichni tři.“
„Chce, abychom byli spolu.“
„Nevím, co chce. Ke mně se však chová s nedůvěrou. A jeho emoce, které jsem zachytil, byly vyloženě nepřátelské.“
„Možná proto, že se k němu nechceš přihlásit. Děláme chybu, když mu to neřekneme. On to ví.“
„Nic se na mých důvodech nezměnilo. Něco nejspíš tuší, ale tohle to není.“
„Jak si tím můžeš být tak jistý?“
„Je stále přesvědčen, že je synem Pottera.“
„Víš to určitě?“
„Viděl jsem to. S tebou je všechno v pořádku?“ změnil raději téma rozhovoru.
Pokrčila rameny a vymanila své ruce z jeho. „Nemůže být všechno v pořádku. To přece víš.“
„Těhotenství. Nemáš žádné problémy?“ upřesnil.
Zavrtěla hlavou. „Byla jsem u Agnes ve středu. Byla spokojená.“
„Agnes Jiggerová je výborná. I když ještě dost mladá.“
„Vědí to. Weasleyovi to už vědí.“
„Přece tě nemohlo překvapit, že se to jednou dozvědí. Jak to berou?“
„Vlastně nevím,“ pokrčila rameny Hermiona. „Nemluví se mnou.“
„Myslí si, že je to Harry?“
„Určitě.“
„To se dalo čekat.“
„Severusi, prosím –“
„Ne,“ přerušil ji rázně Snape.
„Nejde jen o mě,“ pokračovala tiše. „Ubližuje to Harrymu. A Ginny. Nezaslouží si to.“
„Oni se s tím vyrovnají.“
„To přece nemůžeš myslet vážně!“ řekla Hermiona podrážděně.
„Hermiono, pokud mám postavit na misku vah život Joshuy a manželské štěstí Pottera, nemám problém zvolit.“
„Jenže ta volba tak nestojí. A nejde jen o Harryho. Jde také o mě, na to jsi zapomněl?“
„To jsme si už vyjasnili.“
Hermiona se na něj nevěřícně dívala. Nebude ho už prosit. On to ví. On ví, jak jí to ubližuje. Nesouhlasně zavrtěla hlavou a stiskla rty. „Půjdu si už lehnout.“
„Dobrou noc.“
„Ty ještě nepůjdeš?“
„Dočtu kapitolu,“ dolil si do skleničky trochu červeného vína a sklonil oči opět ke knize.

…………..

Doupě; 16. října 2011

„Hermiono, máš chvíli čas?“ uslyšela za plotem zahrádky Ginnin hlas. Sklopila hůlku, kterou právě česala jablka a podívala se na ni. Ginny se neusmívala, její tvář byla zcela bez výrazu. Její oči se dívaly ostře, téměř pichlavě.
„Pojď dál, Ginny. Dáš si se mnou čaj?“
Ginny zavrtěla hlavou. „Zůstanu tady. Nezdržím tě dlouho.“
„Pojď se aspoň posadit,“ ukázala Hermiona na lavičku pod jabloní.
Ginny opět zavrtěla hlavou. „Na to nemám chuť. Ale klidně se posaď. Kolikátý je to měsíc? Pátý?“
Hermiona se zarazila. „Chtěla jsem s tebou mluvit, Ginny. Chtěla jsem ti to vysvětlit, hned ten den. Vyhýbala ses mi.“
„Teď máš příležitost. Jsem tady. Vysvětluj.“
„Nebylo to tak, jak si myslíš, Ginny.“
„A co si myslím, Hermiono?“ podívala se na ni chladně Ginny. „Co tak nebylo? Nechci se vracet k tomu, co se stalo za války.“
„Nic se nestalo.“
„Nelži, Hermiono. Teď už to přece nemá smysl.“
„Nelžu. Harry není otcem Joshe. A samozřejmě ani toho druhého.“
„Jsem ráda, že své těhotenství už nepopíráš.“
„Nikdy jsem je nepopírala.“
„Ale tajila.“
„Netajila. Nezeptali jste se.“
„Nehraj si se slovíčky, Hermiono,“ zúžila oči Ginny. „Možná bych ti i věřila, kdybys byla ochotná přiznat Joshuu. To je totiž příliš očividné. Teď ti ale nemám důvod věřit ani to druhé.“
„Je mi líto, že mi nevěříš. Ale nebudu lhát jen proto, abys mi uvěřila, Ginny,“ odpověděla Hermiona smutně.
„Harry je můj muž, a budu o něj bojovat.“
„Já ti ho neberu, Ginny,“ odpověděla tiše.
„Já se o něj nemíním dělit. Už ne.“
„Nikdy ses o něj nemusela dělit. Nikdy jsem ho nebrala jinak než jako kamaráda.“ Po krátkém zaváhání dodala: „A on mě také ne.“
„Samozřejmě. To jsem viděla,“ sevřela Ginny rty. Pak pokračovala mnohem tišeji: „Když jsem poprvé rodila, byl s tebou. Mamka ho prosila, aby neodjížděl, aby to odložil. Neudělal to. Ty jsi pro něj byla důležitější. Vždycky. Byla jsi to ty, s kým všechno sdílel.“
Ginny se dívala stranou, v obličeji chladný, téměř nepřátelský výraz. Hermiona však tušila, jak těžce jí musí být. Chtěla ji obejmout nebo jí zatřást, chtěla jí to všechno vysvětlit. Ale nemohla.
„To je přátelství, Ginny,“ řekla jen jemně. „Byli jsme si blízcí, ale jinak. Vždy miloval jen tebe.“
„Tobě řekl o viteálech, s tebou je hledal. S tebou to všechno prožil. Byli jste tak dlouho sami, když Ron jak hlupák zmizel. Tohle chápu, Hermiono. Tohle jsem vám oběma odpustila,“ pokračovala Ginny, jako by ji neslyšela.
„Opravdu jsme jen přátelé. Vždy jsme byli. Nikdy jsme tu hranici nepřekročili. Prosím, věř mi, Ginny,“ řekla naléhavě. „Je toho tolik, co nás dvě spojuje. Nikdy bych ti neublížila. Ginny…“ podívala se na ni prosebně.
„Je toho mnohem víc, co spojuje tebe a Harryho. Proč si někoho nenajdeš? Proč jsi pořád sama, Hermiono? Sama, vedle nás…“
„Nejsem sama.“
„Já vím. Ten tvůj vymyšlený otec. Ještě mi řekni, že ten neznámý je i otcem Joshe,“ řekla ironicky Ginny.
„Je. Jenže ty mi to neuvěříš.“
„Neuvěřím,“ přikývla Ginny.
„A co mám dělat? To se mám odstěhovat?“ rozhodila Hermiona zoufale ruce.
„To by bylo řešení,“ přikývla Ginny, ve tváři sveřepý výraz, v němž Hermiona jen marně hledala stopy dřívějšího přátelství. Její nejlepší kamarádka. Bolelo to. „Ráda bych ti věřila, Hermiono,“ dodala Ginny po krátké odmlce. „Jenže teď mi to nejde. Dokaž to. Přiveď toho neznámého otce. Anebo odejdi.“
„To nejde. Nemám kam.“
„Máš. Británie je velká.“
„Nechci žít sama!“
„Nemusíš. Máš své vlastní rodiče. Můžeš žít s nimi. Nebo s tím svým neznámým. Pokud tedy neexistuje jen v tvé hlavě,“ řekla chladně Ginny.
„Tady je celý můj život!“
„Jaký život? Z práce přece brzy odejdeš, budeš doma s dítětem. Joshua je ve škole a stejně ho nevidíš častěji než na Vánoce a v létě. Nic tě tu nedrží. Nebo snad ano?“ podívala se na ni ostře. „Nenechám si rozbít manželství. Nenechám tě vzít svým dětem tátu. Udělám cokoli, abych si Harryho udržela. Cokoli, Hermiono.“
Hermiona chvíli mlčela a smutně se na Ginny dívala. V očích ji opět začaly pálit slzy. „Neodejdu, Ginny. Tady je můj dům. Je to můj domov.“
„Nejsi tu vítána, Hermiono.“

…

Hermiona po rozhovoru s Ginny nešla domů. Namísto toho se vydala úzkou pěšinkou kolem zahrady. Došla na kopec, na který se před jedenácti lety přemístila po svém návratu z Austrálie s Joshuou a Harrym. Přivítal ji tehdy Křivonožka a ona ucítila, že je doma. Rozhlížela se po okolí. Rovina pokrytá narezlou travou. Zrádnou travou, která zakrývala blata. Vypadalo to tu tak klidně. Milovala to tu. Každý kopeček, každý strom. Zeleninovou zahrádku Molly. Jabloně, maliny a rybíz, které si vysadila u svého domku. Rybník, potok i ty otravné trpaslíky, které se Lily snažila zcivilizovat. Přišla k ní její černá kočka, kterou dostala od Molly jako koťátko hned poté, co Křivonožka umřel, a otřela se jí o nohy.
„Raven,“ pohladila ji. Kočka odběhla, zastavila se a podívala se na ni, jako by ji vyzývala k následování. Hermiona se vydala za ní a společně obešly celé Doupě, až se ocitly u ústí potoka, u kamene, kam za ní při svatbě zašel Severus. Posadila se na kámen a pozorovala keř obsypaný šípky. Jak si Ginny mohla myslet, že by se mohla odtud odstěhovat? Ne, ona je tady doma. A nikdo nemá právo ji vyhánět. Zlobila se na ni, i když ji chápala. Věděla, co si myslí a uznávala, že má právo si to myslet. Z jejího pohledu to bylo logické řešení, které znamenalo, že se Ginny rozhodla za svůj vztah bojovat. Když si to uvědomila, pocítila Hermiona paradoxně úlevu. Co by skutečně nechtěla, byl rozchod Ginny a Harryho. S jejím nepřátelstvím se vyrovná, jen ať to nikomu dalšímu neublíží.
Těhotenství už přestávalo být tajemstvím. Věděli to Weasleyovi, věděli to v práci. Byla jen otázka času, kdy se o tom dozvědí noviny. Jen Joshua o ničem neměl ani tušení. Nesmí dopustit, aby se to dozvěděl od někoho jiného.
Přivolala si z domu pergamen a pero a začala psát. Několikrát dopispřepisovala a opravovala, pak ho srolovala do tubičky. Zítra si ho ještě jednou v klidu přečte a pak ho pošle.

Další kapitola

762 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí