Skip to content

Část pátá – III. Důvěra

[Celkem: 2    Průměr: 4/5]

Lionel byl celé roky zvyklý schovávat svoje skutečné pocity a myšlenky za přetvářku. Neustálé, postupně se stupňující konfrontace s otcem a posléze se strýcem ho to naučily zatraceně spolehlivě. Musel umět nasadit cynickou nebo chladnou masku podle potřeby, pokud si nechtěl způsobovat zbytečné potíže.

Postupem času se jeho motivace jen navyšovala úměrně s tím, jak moc se sblížil s Kendallem Rowannem. A imaginárně sám sebe plácal po zádech, jak parádně se mu dařilo oblbovat všechny kolem. Nikdy by ho nenapadlo, že pro něj někdy bude tak zatraceně těžké se toho úmorného přetvařování držet.

I když se připravoval předem, nepodal při velmi speciálním odpoledním tréninku se strýcem zrovna oslňující výkon a pak ani nedokázal vyblekotat nějakou pořádnou výmluvu. Sergiose tím logicky celkem nakrknul.

Dopadlo to tak, že mu strýc ani nedovolil zahojit si popáleniny od slunce kouzlem, takže při jeho následné přednášce zíral do země, zatínal zuby a snažil se potlačit slzy bolesti. Už se děsil, kam až Sergios hodlá při jeho potrestání zajít tentokrát, když se vstupní halou jejich sídla rozlehl zvuk klepadla.

Lionel v duchu děkoval Bulagrovi i všem dalším možným upírským bohům za předčasný příchod jeho doprovodu zpátky do školy, Sergios oproti tomu vypadal, že ať je to kdokoliv, utrhne mu hlavu a vystaví si ji na pracovním stole.

Služebnictvo se před zvýšeným hlasem Gor´nama staršího zašilo někam do zadní části domu už před dobrými deseti minutami, a Lionel se neodvažoval pohnout ze židle, do které ho strýc po tréninku odvlekl. Takže po druhém zaklepání odpochodoval Sergios otevřít osobně.

Lionel zaslechl hlas Feles a ztěžka polkl, když mu došlo, že před ní to bude ještě horší. Strýc neměl ani páru, z čeho by mohl být tak vykolejený. Ale jejich mladá učitelka byla v tomhle ohledu vnímavější, a jestli měl Kendall pravdu, že jim tu komedii nevěří, bude mít dost potíž udržet si před ní nic neříkající ksicht.

Nedokázal se na ni ani pořádně podívat, když ho strýc dost nevrle dovedl ke dveřím. Spáleniny už se mu za tu dobu samozřejmě dostatečně zahojily, Sergios si to ověřil, než ho vůbec pustil z pracovny. Ale i tak mu byla divná zima a z toho sevření na rameni mu bylo jasné, že kdyby je Feles nevyrušila, nejspíš by zase skončil ve sklepě…

„Děkuji,“ ozvala se Feles poněkud toporně. Vůbec se nedivil. Uměl si představit, jak byl na ni Sergios příjemný, i když větší část jejich rozhovoru neslyšel.

Hnědovláska se pak obrátila k němu. Byl to pro něj dost nezvyk, vidět ji takhle. Ve škole věčně chodila s tím roztřepeným černým hnízdem na hlavě. Ale jejím zkoumavým očím se zarytě vyhýbal.

„Tak pojď, ostatní už čekají.“

Se semknutými rty počkal, až Sergiosův pařát opustí jeho rameno, a až poté vykročil.

„Těšilo mě,“ rozloučila se s jeho strýcem Feles. Musel jí v duchu přidat bod za námahu.

Beze slova ji následoval po štěrkové cestě a neslyšně si oddechl, až když zaslechl zaklapnutí dveří. Celou dobu trnul, aby strýc nepoznal, že se stalo něco nezvyklého. Určitě by měl tendence tahat z něj pravdu různými způsoby, které si radši nechtěl ani představovat.

Škubl sebou, když se jeho směrem nečekaně napřáhla ruka. Feles se na něj překvapeně zahleděla. Až v tu chvíli si uvědomil svou chybu. Neměl se tak zamyslet… Nerozhodně přešlápl, pracně nahodil otrávený obličej a přistoupil zase k ní.

Se sevřeným hrdlem se jí pevně chytil a snažil se psychicky připravit na další hnusný zážitek z přemístění. Až její klidný hlas mu trochu pomohl, aby se přestal klepat jako osika.

***

 

Ve škole zjistil, že Rowannovic klan už stačil vyhlásit poplach a podle všeho udělali pěkný poprask v lesním sídle Vznešených i ve škole. Corvus rozhodně vypadala, že má za sebou náročnou noc i den. Kendallovy mladší kamarády zpráva o jeho zmizení vyděsila. Nic neříkali, na nic se neptali, ale bylo to na nich vidět. Úporně se snažil, aby na jeho obličeji nebyl poznat totožný strach.

Takže opravdu nikdo ani netušil, co se s Kendallem stalo. Nenašli žádné stopy a ani o vydírání se podle všeho nejednalo. To už by byl mladý Rowann zase doma, protože jeho rodiče by nejspíš prodali i svoje nesmrtelné vnitřní orgány, jen aby měli dědice klanu zpátky.

Jenom on věděl… Byl poslední, kdo ho před tím únosem viděl a nemohl najít odvahu k tomu, aby něco aspoň naznačil.

Do hajzlu už taky se vším!

V duchu nadával, ale strach mu svazoval jazyk. Pro jistotu zíral jen do podlahy, ignorujíc naléhavé dotazy Corvus i vzrušené šepotání ve zmijozelské společence. Matně si uvědomoval, že stačí jen malinko k tomu, aby se ta zeď, co si kolem sebe už věky stavěl, zbortila jako by byla z papíru, a proto se fakt strašně snažil si ji udržet.

Až známý jízlivý hlas ho přiměl zvednout hlavu.

„Copak? Snad se vám nevypařil nějaký žáček, paní profesorko?“

Obě jejich učitelky se otočily ke zmijozelskému páťákovi, který měl za sebou čtyři pucfleky a idiotsky se šklebil. Sjel shromážděnou Třídu zúženýma očima a pokračoval: „Koukám, že ten srab.“

Lionel sevřel ruce schované v kapsách tak pevně, až se mu nehty bolestivě zaryly do kůže. Ten smrad mu lezl na nervy už festovně dlouho. Kendall dokázal Alvina Smithe vždycky chladně odpálkovat, aniž by jejich konflikt přešel v nějaký průser, a on měl tu drzost označovat to za zbabělost?

Evanovi, Ethanovi, Alie a Amaře se to prohlášení taky vůbec nelíbilo a všichni čtyři se výhrůžně nahrbili. Lionel postřehl pozorný pohled, který jim věnovala Feles. Jo, na tu se dalo spolehnout, že nedovolí, aby se situace nějak vyhrotila.

„Jaké máte právo ho soudit, pane Smithi?“ otázala se Corvus studeně.

Jenže Smith byl buď moc tupý na to, aby vnímal jasnou hrozbu, nebo až takový nafoukaný ignorant a jen pokrčil rameny: „Toho škoda nebude.“

Dva malí upírci vystartovali jeho směrem. Jak Lionel předpokládal, Feles reagovala okamžitě a včas je zastavila, i když pořád hrdelně vrčeli. Bezva, aspoň si tak nevšímala jeho samotného. Hleděl na toho hajzla s otevřeným odporem a nutkání zavřít mu hubu se v něm zvedalo jako přívalová vlna.

„Dost,“ ucedila Corvus. „Už ani slovo, Smithi, pokud netoužíte po školním trestu.“

„Mně je to fuk,“ vycenil její student nažloutlé zuby, ale stejně se raději otočil na podpatku k odchodu.

Dlouho ti to jedno nebude, ty šmejde… neovládl se Lionel a vypálil po něm němou výhrůžku.

Až se divil, že to ten tupoun dokázal vnímat.

„Cožéé?“ otočil se Smith lenivě zpět.

Všichni na něj jen zírali. Feles pomalu odvedla dva prcky zpět k jejich místům na pohovce a pak se postavila vedle něj. Nevšímal si jí a probodával očima jen Smithe.

„Kdo to řek?!“ vyprskl nevraživě zmijozelák.

Jeho kumpáni se na něj zahleděli s nechápavými výrazy.

„Jediný, kdo právě mluví, jste vy, pane Smithi,“ ozvala se Corvus chladně.

Několik studentů se posměšně zachechtalo, včetně jeho kámošů. Smith se zaškaredil.

„Bude tady klid, jinak se budete zodpovídat mně,“ prohlásila jejich profesorka a vydala se k východu z místnosti, s Feles za patami.

Jenže jemu bylo jasné, že její slova byla málo. Na to byl ten hajzlík příliš zatvrzelý. Jakmile dorachotilo brnění u vchodu, spustil Smith znova.

„Pche! Doufám, že ten váš srábek utekl někam hezky daleko. Měli byste si z něj vzít příklad!“

To už nenasralo jen jeho, na takové prohlášení zareagovala vrčením dobrá půlka Třídy. Lionel už si s potěšením představoval, jaké to bude zalomit Smithovi obě ruce dozadu a přimět ho kvičet bolestí.

„Radím ti dobře, abys zmlknul, ty ubožáku,“ ozvala se chladně i Isidora.

„Tebe se tak leknu! Stejně nám nemůžete nic udělat!“ vyprskl Smith opovržlivě.

Adrian mu to oplatil sprostou nadávkou v jejich mateřštině, kterou neměl ve slovníku ani Lionel a upírek tím u něj dost zabodoval.

„Marně si brousíte zuby, násosky!“ frkal ten šmejd vesele dál. „Ani ten váš ztracený chlapeček si netroufl a jaké ze začátku házel ramena!“

Lionela zaslepil vztek. Smith nestál ani za to, aby jim čistil boty, natož aby urážel Kendalla. Zvlášť když ten tu ani nebyl, aby se mohl bránit. Ale on jo a už to nehodlal dál poslouchat. Zavře tomu blbečkovi klapačku nadobro…

Na rameno mu dopadla štíhlá ruka s důrazem, ze kterého ho až zabrněly kosti. Rudá opona před jeho očima zesvětlala a jemu konečně došlo, kde je a k čemu se chystá. Silou vůle se přiměl narovnat z bojového postoje a Feles svou ruku stáhla. Právě včas, než to stačili zahlédnout i ostatní.

„Řekla bych, že to už stačilo, Smithi,“ prohlásila upírka mrazivě a odstoupila od něj, když se s hranou ležérností opřel znovu o zeď. Dokonce zvažoval, jestli se k ní raději nepřilepit nějakým kouzlem.

Smith na jejich učitelku zíral jako na zjevení: „Kde jste se tu tak najednou zas vzala?“

Kde asi? Čekala za rohem, jestli někomu z nás neujedou nervy, došlo Lionelovi. A ještěže tak…

„Na stupidní otázky opravdu odpovídat nemíním,“ zastavila se Feles až těsně u Smithe, který k ní zvedl vzdorovitě pohled. „Dej si odchod.“

„Nemáte mi co poroučet!“

Ten blbeček fakt neměl páru, že si hraje s ohněm.

„Řekla jsem odchod!“ vyštěkla Feles tónem, který zježil chlupy vzadu na krku i jemu.

Smith zbledl, div jí nezasalutoval a potácivě vycouval. Stejně jako zbytek lidského osazenstva. Zanedlouho zůstali ve společence jen studenti Noční třídy.

Feles se zvolna otočila a i když promluvila ke všem, věděl, že se dívá hlavně na něj: „Nenechte se vyprovokovat,“ zdůraznila vážně.

Jo, kéž by to byl můj největší problém…

***

 

Vrtalo mu to hlavou celý následující den.

Když ho Feles zastavila, aby neskočil Smithovi po krku a neřekla ani půl slova, měl nutkání ji odchytit a vyklopit všechno, co věděl. Ale jeho strach z možných následků a vžitá nedůvěra v tu chvíli zvítězily.

Užíralo ho vědomí, že jako jediný dobře ví, co se s Kendallem stalo a zároveň bojoval proti letité zkušenosti, že bylo vždycky lepší nechat si věci pro sebe a vyřešit je sám. Jenže co by tak v tomhle případě mohl asi dělat?

Vůbec nic, odpověděl si rovnou.

Nevěděl, proč Bratrstvo Kendalla uneslo, ani kde by ho měl hledat.  A všechno se v něm bouřilo proti té děsné bezmoci.

Napadlo ho, jestli třeba nepodstrčit Corvus nebo Feles aspoň anonymní vzkaz, u toho ale bylo riziko, že ho nebudou brát vážně – mohly by si vydedukovat, že to má na svědomí jako blbý vtípek některý z jejich protivných lidských spolužáčků.

Přemítal i nad tím, co říkal o Feles Kendall – že je zkouší a že jim to hrané nepřátelství nevěří. Takže si musela něčeho všimnout. Co všechno si může dovolit říct? A vyplatí se mu vůbec to riziko podstoupit? Dokáže mu Feles nějak pomoct nebo v to jen naivně doufal?

S každou další hodinou v něm strach o Kendalla sílil a začínal být důraznější, než jeho nedůvěra v ostatní. Bulagra věděl, co po něm ti grázlové z Bratrstva chtěli. Třeba ho jen chtěli přetáhnout na svou stranu, ale taky mohlo jít o něco úplně jiného. O něco, na co nechtěl ani pomyslet…

Nějaký divný zvuk ho vytrhl z pochmurných myšlenek.

„Ta hůlka za to nemůže, Evane,“ napomenula Feles jednoho z jeho spolužáků a zvedla ze země odhozenou hůlku.

Malý upír se k ní vztekle otočil: „K čemu nám tohle všechno vůbec bude?!“

Feles se zarazila a ostatní přestali kouzlit.

„Učíte se přece bránit,“ odpověděla mu vážně.

„Vždyť ani Kendallovi, který byl z nás nejlepší, to k ničemu nebylo!“ oponoval Evan.

Lionel musel dát tomu prckovi v duchu za pravdu. Svíralo se mu hrdlo při vzpomínce na mýtinu zbrázděnou stopami po kletbách. Kendall se určitě bránil vším, co uměl a stejně to bylo málo.

Výraz Feles zvážněl: „Nikdo nevíme, co se mu přesně stalo. Nemůžeš předpokládat, že…“

„Právě že můžeme,“ zaslechl Lionel Isidoru přes divné hučení v hlavě. „Je jasné, že ho někdo napadl. Třeba Lovci. A neubránil se. A ač to nerada přiznávám, byl opravdu dobrý. Stejně jako Lionel. Ne jako my ostatní.“

Skoro všichni zachmuřeně pokyvovali hlavou.

„Netipovala bych nikoho z vás na upíra, který to vzdá při první příležitosti,“ reagovala ostře Feles.

Třída pochmurně mlčela. Feles zvolna podala hůlku zpět Evanovi: „Najdeme ho. Slibuju.“

Vzal si ji od ní s hrozně skleslým výrazem: „Neměla bys slibovat nic, co nemůžeš splnit, Feles.“

V učebně se rozhostilo hluché ticho, které narušilo až ukončení vyučování.

„Můžete jít,“ propustila je Feles a vrátila se ke katedře, kde si začala skládat věci.

Nedokázal z ní spustit zrak. Má jí to říct nebo ne?

Nečekaně vzhlédla a přistihla ho. Její pohled se mu zaryl až do žaludku. Spěšně se sklonil ke svým věcem. Ne, nemělo to cenu. Co když se plete a ona při první příležitosti roznese, že měl něco s…

„Lioneli, zůstaň tu prosím na chvíli!“

Zastavil se na půl cesty ke dveřím a úkosem se po ní podíval. Takže přece měla nějaké tušení…

Feles počkala, až zmizí i poslední z jeho spolužáků na chodbě, hůlkou zavřela dveře a zároveň znovu pojistila učebnu proti odposlechu.

Za chvíli bude ta vrstva kouzel tlustší než samotná zeď, pomyslel si kysele.

Nepohnul se z místa a jen jí opětoval pohled. Najednou mu přišly ty její chladně zelené oči trochu děsivé. Sice nebyla upírkou dlouho, ale přesto na něj působila o hodně starší. Feles zvolna odložila hůlku a posadila se na okraj stolu.

„Tak ven s tím,“ pobídla ho tiše, bez otázek a bez váhání.

Musela na něm vidět něco z toho úporného vnitřního boje, co vedl. Nevěděl, jestli se může komukoli svěřit. V jeho životě existovaly jen dvě osoby, kterým bezvýhradně důvěřoval. Kendall a on sám. Bál se udělat krok za hranici té jistoty a pokusit se to změnit. Možné následky ho hrozně děsily. Jenže ne víc než představy, co se mezitím děje s Kendallem…

„Kouříš, že?“ zeptala se Feles z ničeho nic.

Zůstal na ni zírat naprosto vyvedený z konceptu otázkou, kterou v tu chvíli čekal ze všeho nejmíň. To už mířila k oknu, v ruce krabičku jeho druhé nejoblíbenější značky, kterou vydolovala odněkud ze své kabelky. Přivolala si k němu hůlkou i židli, uvelebila se na ni s nohama na parapetu a dalším mávnutím otevřela okno dokořán. Do učebny s potěšením vrazil sychravý vzduch podzimní noci a provoněl ji ještě nehnijícím listím.

„Zamkni, prosím tě,“ požádala ho předtím, než si připálila.

Otřepal se z prvního překvapení, zajistil dveře a pomalu se k ní přiloudal. Nedívala se na něj, ale když mu nabídla, bez zaváhání si jednu cigaretu vzal.

„Díky.“

Když si zapálil hůlkou, uznale pokývla: „Většina lidí si přitom spálí celou cigaretu.“

„Já nejsem většina lidí,“ vyfoukl kouř směrem k oknu.

V koutcích úst jí zacukalo: „Jo, všimla jsem si.“

Nevěděl, čím to bylo, ale něco se v něm v tu chvíli zlomilo. Musel to risknout. Kvůli Kendallovi.

„Vím, co se mu stalo,“ dostal přes ztuhlé rty s pohledem upřeným ven z okna.

I tak koutkem oka viděl, že k němu překvapeně otočila hlavu: „Jak to?“

Zvolna se nadechl. Ty obavy, jestli se rozhoduje správně, nezmizely, ale když už jednou začal, dotáhne to do konce.

„Viděl jsem, jak ho z našich pozemků unesli tři upíři od Erkindars. V sobotu pozdě večer.“

Tak a bylo to venku. A znělo to ještě hůř, když to konečně řekl nahlas. Měli Kendalla v rukou už dva dny a on se tu potácí v nejistotě, místo aby se o něco aspoň pokusil!

„Jak víš, že to byli oni?“ ptala se Feles okamžitě dál.

„Poznal jsem jednoho z nich – Ratuse. Znám ho z různých akcí, ještě předtím než začalo Bratrstvo otravovat,“ dlouze potáhl ze svojí cigarety a usilovně potlačoval chvění v prstech. „Nevím, proč ho přepadli. Když jsem uviděl světla kouzel a rozběhl se tam, už bylo pozdě. Zahlédl jsem jen, jak se s ním přemístili pryč.“

Znovu ho bodly výčitky. Kdyby Kendalla tak rychle nevykopával, nebo kdyby ho šel alespoň vyprovodit. Bulagro, a to ho tak hezky přesvědčivě přemlouval…

„Co dělal Kendall na pozemcích tvojí rodiny?“ následovala další zvídavá otázka, kterou čekal a stejně na ni neměl odpověď.

Pokrčil rameny: „Špehoval?“

Nechtěl, aby to vyznělo jako ubohý pokus o vtip, přesto to tak dopadlo. Feles se na něj upřeně dívala, ale on zarytě civěl do tmy.

„Proč jsi o tom nic neřekl dřív?“ ptala se dál tak nesmyslně, až ho to vytočilo. Všechny obavy a úzkost se v něm vzedmuly a přiměly ho zvýšit hlas, aniž si to uvědomil.

„Copak to nechápeš?! Nikdo se o tom nesmí dozvědět! Nikdo! Kdyby můj strýc zjistil, že se Kendall potuloval po našich pozemcích, může ho klidně zabít! A já nechci, aby…“ zarazil se, když mu vlastní slova došla k mozku.

Feles ho klidně a zkoumavě pozorovala. Sakra… Bulagra to vem…

„Já fakt nevím, proč přišel,“ vydechl poraženecky a bezradně. „Nebyli jsme…“

„Domluvení?“ doplnila ho zvolna hnědovláska.

Překvapeně zamrkal nad tím, jak rychle si to domyslela.

„Tak přece… Nevěděla jsem, co si mám o vás dvou myslet. S tou vaší vzájemnou nesnášenlivostí to nebude tak horké, jak se snažíte všem namluvit, co?“

Jen ztěžka polkl. Nelíbilo se mu, že by o jejich vztahu měl vědět kdokoliv jiný. Mohla si domýšlet cokoliv, jen ne příliš.

„To s tímhle vůbec nesouvisí,“ namítl chabě.

„Hmm… Vážně? Říkal jsi, že ho sebrali na vašich pozemcích a ne u něj doma, ne?“

Zamračeně přikývl: „Jo…“

„A jestli nešel za tebou, tak z jakého jiného důvodu by tam byl?“

Lionel ztuhl děsem, když mu konečně došlo.

„Myslíš tím, že mohli jít pro mě?“ zeptal se přiškrceně.

Feles se ztěžka nadechla: „Napadá mě jistá možnost, na co Causus Ater potřebuje mladého čistokrevného upíra-čaroděje. A to jsi i ty.“

„Do hajzlu…“ vyrazil ze sebe a kolena se pod ním podlomila. To ne… Sesunul se na zem pod okno a zakryl si oči prázdnou dlaní. Tohle už bylo trochu moc. Po tom všem, čím si prošli… „Takže ho sebrali místo mě,“ zachraptěl namáhavě.

Cítil na sobě udivený pohled své učitelky, ale v tu chvíli už mu bylo všechno jedno.

„Není to přece tvoje vina,“ pronesla Feles vážně.

„Jak to můžeš vědět?“ reagoval dutě. „Nebyla jsi tam.“

„Lioneli…“

Zvedl prudce hlavu: „Na co ho chtějí?“ přerušil ji hrubě.

Zachmuřila se: „Nejsem si jistá, nechci tě zbytečně…“

„Řekni mi to, co si myslíš, Feles,“ zdůraznil pevně a díval se jí přitom do očí.

Znovu si strčila cigaretu do úst a pohled mu opětovala. Zjevně se moc nehrnula do toho mu něco vykládat, ale on to musel slyšet.

„K čemu to bude?“ zkusila ho ještě jednou odradit.

„Chci to vědět!“ vyštěkl vztekle, až sebou trochu trhla.

To ho přimělo se aspoň pokusit získat zpátky svoji sebekontrolu. Už tak se před ní předvedl jako hysterka. Přiměl se mlčet a se zaťatými zuby čekal na verdikt.

„Tak dobře,“ poddala se konečně dost neochotně. „Ater chce vyvolat otevřenou Bránou ze světa démonů Lamidea.“

Zamračil se: „Jo, o té Bráně jsem slyšel už v létě na shromáždění. Ale Lamideus? Ten patří do pohádek pro upírčata.“

„Nejspíš ne tak úplně,“ povzdechla si ztěžka. „Myslíme si, tedy já a další, kteří pátrají po různých informacích ohledně Bratrstva, že to do teď neudělal jen proto, že k tomu něco potřebuje.“

Najednou si připadal, jak by měl v krku struhadlo, přes které bylo zatraceně těžké promluvit: „A tím něčím má být Kendall?“

„Jsou to jen domněnky, Lioneli.“

Snažila se ho uklidnit naprosto zbytečně. Vyhrabal se do stoje. Ruka s cigaretou se mu třásla, když ji típal o parapet.

„Chci pomoct,“ rozhodl se v okamžiku.

„Heh?“ vydala Feles nějaký neurčitý nechápavý zvuk. „S čím?“

„S čímkoliv,“ ucedil odhodlaně. „V boji proti démonům, Bratrstvu. Nemůžu jen tak sedět se založenýma rukama, když…“ znovu nedokázal doříct větu. V podstatě poslal Kendalla na smrt místo sebe. Ten pocit byl příšerný, jako by mu někdo sevřel srdce do kleští.

„Lioneli, jsi můj student a jako tvoje učitelka tě nemůžu vědomě tahat do nebezpečí.“

„Žádný zářný vzor profesorského povolání zrovna nejsi,“ procedil mezi zuby nasupeně.

Pozvedla nad tou kritikou obočí.

„Vykuřuješ tady se mnou ve školní učebně, potřebuješ nějaký další příklad?“ vyprsknul. Ať na něj nechodí s pitomýma kecama, stejně si to nedá ani za nic vymluvit.

Feles nechala zmizet nedopalek a postavila se proti němu: „Kdyby na to přišla tvoje rodina, v průseru budu já. A s tvým strýcem chci mít co do činění opravdu co nejméně.“

Nahrbil se. To bylo dost pochopitelný.

„To se ti ani nedivím. Ale já tě neprozradím. Nech mě vám pomoct,“ ztěžka polknul, než dodal poslední slovo. „Prosím…“

Připadal si skoro ponížený, ale pro Kendalla by si před ni klidně klekl. Ještě chvíli na něj nerozhodně hleděla.

„Dobře,“ souhlasila k jeho úlevě. „Zjistím, co se dá a pak ti dám vědět. Ale svým přátelům o tom říct musím.“

„Napovídej jim, co chceš, jen vynechej mě,“ naléhal znovu. Bohatě stačilo, že o nich teď Feles věděla víc než celá britská upírská komunita.

Vážně přikývla: „Cos mi řekl, zůstane jen mezi námi.“

Pokývl hlavou a konečně se cítil o něco líp, i když rozhodně ne klidnější: „Díky, Feles.“

„Zatím bohužel není za co.“

Pak si vzpomněl ještě na jednu drobnost: „Já… Mám u sebe jeho hůlku. Našel jsem ji po tom, co ho… Mám ji přinést?“

„Určitě, vezmu si ji raději k sobě,“ usoudila jeho učitelka, zavřela okno a vykročila k odchodu. „A mimochodem, dej si pozor na ty provokace od zmijozelských, jo?“

„Jasně,“ zabručel, aniž by to upozornění moc vnímal. „Feles?“ zastavil ji ještě. Nemohl si pomoct. Potřeboval slyšet něco pozitivního, nějaké ujištění, které by aspoň trochu zklidnilo jeho rozklepané ruce. „Najdete ho?“ vyrazil ze sebe přiškrceně.

Ohlédla se na něj už od dveří: „Uděláme, co budeme moct,“ odpověděla mu s úsměvem. Ale on až příliš dobře viděl, že se před ním jen snaží zakrýt vlastní obavy.

140 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Krev pro Tebe

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář