Báchorky o temných znameních, které měli v oblibě hlavně upíři starší než čtyři sta let, Kendalla nudily. Nikdy se nepovažoval za pověrčivého. Nepotřeboval slyšet třikrát za sebou zakrákat havrana, aby za rohem čekal nějakou špatnou událost. Svět kolem něj byl dost zkažený sám o sobě a jeden se nemusel moc snažit, aby v každém jednotlivém dni objevil něco zlého či krutého, ať už to bylo v komunitě upírů, čarodějů nebo mudlů.
Na druhou stranu se mu ale vždycky vyplatilo naslouchat vlastní intuici. A ta se už delší dobu neodbytně dožadovala jeho pozornosti.
Hned po návratu do rodného sídla ustál důkladný výslech od svého otce, který se opět podrobně zajímal o jeho pokroky. S Arianou pak zariskovali a šli si vyhlédnout vhodnou večeři do jednoho z proslulých mudlovských barů v centru Londýna. Bulagražel si jich všiml nějaký přemotivovaný Lovec a mohli být rádi, že se stačili ztratit dřív, než začal přímo na ulici střílet. Musel se tedy spokojit až pozdě k ránu s nočním hlídačem muzea.
Domů se vrátil utahaný a mrzutý. Ale místo aby se zabořil do známé lepkavé tmy, podivné napětí mu nechtělo dát pokoj. Nekonečné hodiny se jen převaloval, než dokázal překonat to hlodavé nutkání vyrazit znovu ven a ponořil se do nevědomí.
***
„Sednout.“
Ten chladný, vibrující tón dobře znal, takže bez řečí poslechl a zapadl do vysoké židle s opěrkami, která stála půl metru od obrovského pracovního stolu. Na dubové desce nebylo pod měkkým světlem starožitné lampy k vidění ani jediné smítko prachu. Ne, že by až tak obdivoval uklízecí úsilí Betty, jen hledal jakékoli místo, na které se mohl zaměřit bez toho, aby se v něm všechno křečovitě svíralo.
Sergios měl jednu ruku položenou na vazbě knihy, kterou odložil stranou, když Lionel vešel do jeho pracovny, ale prsty druhé zvolna poklepávaly do toho super čistého stolu. To nebylo dobré znamení…
„Nedávno jsem vedl vážný rozhovor s tvým otcem,“ začal strýc po dusné pauze.
No, jasně, došlo Lionelovi okamžitě. Už mi bylo divný, že by si pan tatíček nestěžoval.
Sergiosův komorník, očividně jen číhající na jeho příchod, ho ke dveřím pracovny odvedl sotva překročil práh domu. Posledně si pro něj naštěstí přišla Feles dřív, než se strýc stačil vrátit z výpravy v Irsku. Ovšem teď mu to stejně nejspíš hodlal dát pěkně sežrat.
„K mé nelibosti mne upozornil, že mu neprojevuješ dostatečnou úctu,“ pokračoval studený hlas.
A zaslouží si ji snad? pomyslel si kysele.
Šlachovité ruce opustily stůl, jak se Sergios zapřel do opěradla židle, ale nespouštěl z něj pohled. Cítil ho na sobě jako studený, slizký nátlak a měl co dělat, aby se pod ním nenahrbil. Nepoložil mu žádnou otázku, ale Lionel stejně věděl, že čeká na jeho reakci.
„Řekl jsem mu jen pravdu,“ vydoloval ze sebe a v duchu se pochválil, že to dokonce znělo odhodlaně a ne jen vzpurně.
„Jakou pravdu konkrétně máš na mysli?“
„Že o mém čarodějnickém studiu, které ho nikdy nezajímalo, nic neví, takže ho nemá co odsuzovat.“
Na chvíli se rozhostilo ticho. A pak se Sergios postavil. Lionel sevřel opěrky židle pevněji, když začal zvolna obcházet stůl.
„Drahý synovče…“
Při tom oslovení ho zamrazilo, ale zarytě civěl přímo před sebe.
„S politováním musím konstatovat, že jsi dosud nepochopil základní principy, které se ti tu celou dobu snažím vštípit.“
Strýc zůstal stát před židlí, ve které se Lionel snažil nekrčit.
„Absolutně nezáleží na tom, jaké máš o Vesperovi mínění. Jednou je to tvůj otec a oficiální hlava klanu Gor´nam a ty se podle toho budeš chovat. Jak by to vypadalo, kdyby se rozneslo, že nemáš respekt k vlastnímu stvořiteli?“
Každé slovo dopadalo na jeho hlavu tvrdě jako kámen, ale přece jen v něm ještě hlodalo nutkání k odporu.
„Nechová se tak,“ vyrazil přes sevřené hrdlo.
Strýc se naklonil dopředu a sevřel obě jeho předloktí jako do kleští.
„Co jsem ti právě teď řekl?“ zasyčel mu jeho hlas do tváře.
„Že nezáleží na tom, co si myslím,“ odpověděl Lionel přes necitlivé rty.
„A pochopil jsi, co to znamená?“
Ztěžka polknul: „Ano.“
„Výborně,“ strýc se zase narovnal, ale on zůstal bez pohybu. Cítil se jako přimražený, jako by ho pořád svíraly ty hnusné pařáty. „Můj bratr je slaboch bez špetky sebekázně a já udělám, co je v mých silách, abys ty nedopadl stejně, synovče. Až to plně pochopíš, ještě mi budeš vděčný,“ zakončil Sergios svůj proslov a odvrátil se.
Lionel až v tu chvíli otřeseně zvedl zrak, zmatený a zároveň vyděšený takovým prohlášením. Strýc už ovšem opět vysedával za stolem, knihu v rukou. Otevřel ústa, aby se zeptal, zda má svolení odejít, ale nevydoloval ze sebe ani slovo. Naštěstí to nebylo potřeba.
„Jdi se převléci do něčeho kulturnějšího, než je ta příšernost, co máš na sobě. Dnes půjdeš na lov se mnou.“
Pracně se postavil s pocitem, že mu někdo proměnil kolena v bláto.
„A-ano, strýče.“
***
Kendall se následující večer probudil mnohem dříve než obvykle a zjistil, že ten dotěrný pocit mezitím nikam nezmizel. Spíš naopak.
Civěl do stropu a nechal svůj šestý smysl roztěkaně bloudit po jejich rozlehlém sídle. Kromě sluhy ještě nebyl nikdo jiný vzhůru. Skoro všude panovalo dusné, nepříjemné ticho. Jen venku za okny cosi šumělo.
Celý malátný vstal, přešel po perském koberci a rozhrnul závěsy u vysokého okna. Venku pochmurně lilo.
Zadíval se na západ – směrem, kterým se přibližně hodinu upířího běhu nacházelo sídlo další vznešené rodiny – Gor´nam Hall. Něco ho tam táhlo, teď už si tím byl jistý. Jako by mu někdo neustále šepotal do ucha, že Lionelovi hrozí nebezpečí.
Se setměním jeho špatný pocit ještě zesílil. Neměl stání a stálo ho veškeré sebeovládání, aby na něm ten divný strach nebyl vidět. Když se jeho rodiče vypravili do sídla na severu a měli se vrátit až na další večer, už to nevydržel.
Ověřil si, že je služebnictvo řádně zaměstnané, přehodil přes sebe nepromokavou bundu a vyběhl z domu do pomalu ustávajícího deště.
*
Těžké kapky mu padaly do tváře i přes hluboko staženou kapuci, ale ignoroval jejich chlad a zaměřil se čistě na své okolí.
Plížením přes pozemky smrtelně znepřáteleného upírského klanu hazardoval nejen se svým vlastním životem. Kdyby ho některý z Gor´namů nachytal, měl podle rozhodnutí Rady Vznešených právo ho na místě zabít. A ze strany jeho rodiny by se to určitě neobešlo bez odezvy. Vedlo by to ke krveprolití, o které rozhodně neusiloval, ale nemohl si pomoct. Věděl, že nebude mít klid, dokud si neověří, že je Lionel v pořádku.
Mihl se kolem nevelké budovy, která vypadala jako mudlovská garáž a mezi pokřivenými keři se zkrouceným listím se prodral na začátek aleje huňatých borovic, která kryla před případnými zvědavci dvoupatrový dům postavený do písmene L. Se všemi smysly ve střehu se odvážil ještě blíž, prosmýkl se mezi stromy a přikrčil za keřem planých růží, o které se už věky nikdo nestaral.
O kapuci mu zabubnovala poslední kapka a šumění deště definitivně ztichlo. Obrys majestátního domu byl oproti obloze jen matně znatelný a ve dvou oknech bylo vidět světlo.
Zvolna se nadechl, aby alespoň trochu uvolnil napětí za krkem. K blíže neurčitelnému zdroji jeho strachu o přítele se totiž přidal i pocit upřeného pohledu v zádech. Se špatně potlačovanou nervozitou se rozhlédl po svém okolí, ale ničí přítomnost mezi nehybnými stromy nevycítil.
Kendall se letmým dotykem ujistil, že jeho hůlka spočívá v bezpečí ve svém pouzdře na jeho pravém stehnu a zaměřil se znovu na dům. Nedbal na promočenou zem pod sebou a posadil se na paty. S dalším výdechem zavřel oči a vyslal své smysly nesmírně opatrně vpřed…
*
V jeho pokoji panovalo hluché ticho, stejně jako ve větší části sídla. Nepustil si ani žádnou hudbu, neměl na ni vůbec náladu. Teoreticky by mohl vyrazit někam za oblíbenou upírskou činností, ale po předešlé noci lovu se strýcem ho nějaká krvežíznivost na nějakou dobu přešla.
A tak jen ležel a se zavřenýma očima vzpomínal na minulý víkend, který trávil ještě ve škole. Bolestně si přitom uvědomoval, že mu ta samota, kterou si obvykle vychutnával, najednou vadí.
V temnotě za jeho očními víčky se něco hnulo, problesklo jako plamen pochodně a hřejivě sevřelo jeho srdce.
Lionel vytřeštil oči do stropu a vzápětí se prudce posadil. To už mi hrabe nebo…?
Ne. Nepletl se. Docela zřetelně cítil přítomnost Kendalla.
Vyskočil z postele, instinktivně popadl hůlku a v mžiku vyrazil ze svého pokoje na chodbu.
Jediné štěstí bylo, že strýc byl právě na lovu. V domě se nacházel jen jeho tatíček, naložený v pravidelném alkoholovém oparu někde ve sklepě, takže by nevycítil ani Vznešeného, dokud by nepřišel klepat na dveře, a spící služebnictvo vůbec nepočítal.
Zarazil se až na venkovních schodech a roztěkaně se rozhlédl. Zaměřil ho mezi keři téměř okamžitě a vypálil k němu. Byl už skoro u něj, když se nevítaný návštěvník z rodu Rowannů pomalu postavil na nohy a stáhl si kapuci z hlavy.
„Co tady do Bulagrovy prdele děláš?“ zasyčel na něj zlostně.
Jeho přítel na něj udiveně hleděl: „Jak jsi mě dokázal tak rychle vycítit?“
Lionelovi skoro spadla brada. Jak se Kendall tvářil, že je chytrý, tak tu noc asi zapomněl mozek doma. Co to měl za stupidní otázky, když mu šlo o krk?
„Co na tom sejde, sakra? Můj strýc se může každou chvíli vrátit, jestli tě tu najde…!“ hrůzou to nedokázal ani doříct.
„Jen jsem musel vědět, že jsi v pořádku. Hned zase zmizím.“
Ta starost v hlase druhého upíra ho rozechvěla. Kendall nemohl vědět, co přesně se dělo za zavřenými dveřmi Gor´namského sídla, moc o tom před ním nemluvil. A přece mu to nedalo a přišel, i když moc dobře věděl, co tím riskuje.
„A co by se mnou mělo být?“ vyrazil ze sebe chraptivě.
„Já nevím,“ přišla trochu bezradná odpověď.
Lionel se díval na Kendallovo promočené, zablácené oblečení, pramínky vlasů přilepené na čele a na oči lesknoucí se ve tmě, a jeho naštvání se doslova vypařilo. Zůstala jen úzkost.
Přistoupil k němu, položil mu obě ruce na ramena a na krátký okamžik přitiskl k jeho napjatě sevřeným rtům ty svoje.
Pak, i když se mu vůbec nechtělo, se od něj odtáhl: „Jsem v pohodě,“ ujistil ho důrazně.
Místo aby vycouval, se k němu Kendall naklonil a chvatně mu polibek vrátil. Těžko by mohl tvrdit, že se mu naléhavý, hřejivý dotek rtů i dobyvačného jazyka nelíbil, ale jeho strach byl silnější.
Bojujíc sám se sebou, přerušil to spojení, které s ním vždycky dělalo divy a jemně ho od sebe odstrčil: „Hlavně zmiz,“ chtěl znít rozhodně, místo toho prosil.
„Nechtěl bys…“ nadechl se Kendall s rukou nataženou k němu.
„Nemůžu,“ přerušil jeho otázku ztěžka. „Nemůžu, Kenny. Padej už.“
Nelíbilo se mu to, ale nakonec neochotně přikývl a konečně se obrátil k odchodu. Lionel počkal, až mu zmizí mezi borovicemi z očí, a pak spěšně zamířil zpátky k hlavnímu vchodu. Cloumala s ním hrůza i jen z představy, co by se dělo, kdyby na tohle přišel Sergios.
Cítil, že se Kendallova přítomnost pomalu vzdaluje, ale něco ho přimělo se mezi dveřmi ohlédnout. V tu chvíli se kus za vysokými borovicemi rozzářilo červené světlo. Zablikalo a pohaslo. Hned za ním následoval další záblesk, doprovázený děsným praskotem.
Lionel zamrzl s rukou na klice. Nikoho tam necítil, co se to sakra dělo?
Kenny… Kendall je v průseru.
To jediné mu zaplnilo celou mysl a vypnulo veškeré přemýšlení. Vytrhl hůlku z kapsy kalhot a rozběhl se k neustávajícím zábleskům, které rozhodně nezpůsoboval ohňostroj. Strach o Kendalla dal jeho nohám křídla a okrasnou alejí doslova proletěl. Jenže byl i tak strašlivě pomalý a nedorazil včas.
Jen na zlomek vteřiny zahlédl, jak dva neznámí upíři mezi sebou drží bezvládného Kendalla, než se s ním přemístili pryč. Jeho kletba proletěla vzduchem.
Třetí z útočníků se po něm ohlédl, zaksichtil se a na moment zaváhal, ale když po něm skočil, zmizel taky.
Lionel dopadl na všechny čtyři do bláta, s hůlkou křečovitě sevřenou v ruce a otřeseně se posadil. Najednou nedokázal ani myslet, ani dýchat.
Zíral na prázdnou louku, po jejíž ploše byly rozesety díry po útočných kletbách, které minuly cíl, a jen zvolna mu docházelo, co se právě stalo. Toho posledního upíra znal ze sídla v Zapovězeném lese. Byl to Ratus. A o tom bylo známo, že se přidal k Erkindars, dokonce že snad zastává nějakou důležitou funkci.
Pohled mu padl na hladké dřevo trčící z jednoho blátivého kráteru. Chvějící se rukou ho vytáhl. Byla to Kendallova hůlka.
Neměl ani ponětí proč, ale Bratrstvo krve právě přímo před jeho očima uneslo jedinou osobu, na které mu opravdu záleželo. Bulagro… Kdyby Kendalla tak neodháněl, nebo kdyby odešel s ním, jak mu chtěl navrhnout, ale on ho zastavil…
Všechno se v něm sevřelo v křeči viny. Uhodil pěstí do země, až vytvořil v mokré hlíně další díru. Vyškrábal se do stoje, tisknouc si obě hůlky k hrudi.
Co teď? Co budu dělat?
No, co asi? odpověděl si okamžitě. Co nad tím vůbec uvažuju? Musím sehnat pomoc. Hned. Nahlásím to ve škole nebo v sídle nebo…
Lionel zkoprněl v půli kroku. Žaludek mu udělal nechutný kotrmelec, když mu to došlo. Nemohl o tom nikomu říct. Jak by asi vysvětlil, co dělal Kendall Rowannský na jejich pozemcích? Nebo ještě hůř – jak by vysvětlil strýci, že ví, co se s ním stalo?
***
Kendall věděl, že je v pěkné kaši ještě předtím, než se nepřirozená tma kolem něj rozplynula a on otevřel oči. Poslední, co si pamatoval, byl pohled na jeho věrnou hůlku letící někam do tmy, pak ohavný záblesk a brnící bolest ve spáncích.
Cítil kolem sebe přítomnost mnoha upírů a jednoho, který mezi nimi vyčníval. Aura Vznešeného nevěstila nic dobrého, a když zvedl hlavu, došlo mu, že to bude ještě mnohem horší, než by si mohl pomyslet.
Ti dva grázlové, co na něj zaútočili ze zálohy, když ho zaměstnával Ratus, ho pustili, očividně si jistí tím, že nikam neuteče. Temný pohled bělovlasého nemrtvého se do něj zabodl jako nůž, ale jen sevřel čelisti a neuhnul. Nemohl to být nikdo jiný než Causus Ater. Takže Bratrstvo krve.
Výborně, Kendalle, pochválil sám sebe ironicky. Tak moc ses bál o Lionela, žes zapomněl myslet na sebe.
Přelétl pohledem po černovlásce, která si ho zaujatě prohlížela z noblesní pohovky, a ověřil si, že měl pravdu s tím větším počtem nemrtvých. Dvorana byla rozlehlá a špatně osvětlená, ale i tak mu bylo jasné, že se odsud jen tak nedostane.
Znovu se zahleděl na zrádce z Rady Vznešených. Nepůsobil jako šílenec, co chce vyvolat na Zemi krvavý očistec. Ovšem bylo na něm rozhodně něco, co mu hrozilo rozklepat kolena. Jen hrdost mu nedovolila sklonit pohled.
„Tvoje jméno,“ vyzval ho Causus Ater.
To sotva. Nepřipadalo mu, že by měl v téhle společnosti dodržovat společenská pravidla. Jeho poskoci ho právě násilím unesli jen Bulagra věděl kam a neměl nejmenší chuť odpovídat na otázky Vznešenému s prapodivnými motivy.
Několik vteřin se nic nepohnulo, ale když se to změnilo, téměř to nestačil postřehnout. Kolem krku ho najednou drtila strašlivá síla, která ho zvedla z podlahy. Přinutil se zůstat klidný a nechal ruce svěšené podél těla. Pokud ho chtěl Causus Ater zabít, mohl to udělat kdykoliv, nebo to přikázat svým poskokům.
„Myslíš si snad, že mi dokážeš vzdorovat, smrádě?“
Nemyslel, ale nehodlal plýtvat energií na snahu o odpověď. Vzápětí ji musel soustředit na to, aby nezačal křičet nahlas, když se do jeho vzpomínek a pocitů zakously desítky pařátů a chtěly ho celého rozervat na kusy.
Netušil, jak dlouho to trvalo doopravdy, ale připadalo mu to jako věky, než ho Ater konečně pustil a on se bezvládně poskládal do kolen. Namáhavě se rozkašlal a před očima měl mžitky. Nevěděl, co je horší – jestli bolest kolem krku nebo v jeho lebce.
„Je to Kendall z klanu Rowannů. To je dnes tvoje jediné štěstí, Ratusi,“ ozvalo se nad ním studeně. „Ale už by sis měl zapamatovat, že nemám rád, když někdo neuposlechne můj příkaz. Takže když řeknu, že chci, abys přivedl Lionela Gor´nama, přivedeš ho.“
Kendall ztuhl. Lionel… Měli přivést Lionela? Takže na něj číhali, jeho instinkt měl pravdu. A on jim slepě vběhl přímo pod hůlky…
„Teď už to bude nemožné, jestli tě viděl, dají si pozor,“ pokračoval Ater nevrle.
„Ano, pane, já…“
„Zmlkni! Odveďte ho a nechte dva dny o hladu, ať mu trochu spadne hřebínek.“
Kendall jeho další příkazy nevnímal a nebránil se, když ho popadli a ne zrovna šetrně odvlekli na studenou chodbu a pak dál do podzemí. Mohl jen doufat v to, že to Vznešený myslel vážně a nepůjdou i po Lionelovi…
515 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...