Část sedmá – IV. Krev

Kendall několik vteřin vůbec nedokázal vnímat okolí. Zkoprnělý úlekem viděl a cítil jen krev prosakující skrz rozříznutou látku Lionelovy bundy. Chybělo zatraceně málo, aby na tuhle jeho nepozornost oba definitivně doplatili…

Mlaskavé křupnutí, které se ozvalo nepříjemně blízko po jejich pravé straně, ho přimělo poplašeně odtrhnout zrak od smrtícího stříbra, které bylo zabodnuté do jeho přítele. Naštěstí byl původcem toho zvuku Falco, nemilosrdně lámající vaz třetímu z posedlých Lovců, na kterého Kendall úplně zapomněl.

Plavovlasý upír uvolnil smrtící stisk a mrtvola se zhroutila do rozbředlého sněhu. Z jejích úst vzápětí s nevrlým syčením vytryskl chuchvalec černého kouře a vytratil se neznámo kam.

Falco je přeletěl neurčitým pohledem a na okamžik se zarazil, ale vzápětí už zase skákal po dalším nepříteli v dosahu, který se nejspíš hrnul k jejich hlavnímu zaklínači. Kendall na jeho další potyčku neviděl a taky ho ani v nejmenším nezajímala. Hlavou se mu hnalo jen jediné…

Znovu sklopil oči k tomu, čeho se té noci bál ze všeho nejvíc. I když se před Lionelem skoro celou dobu nějak dokázal tvářit hrdinsky. Zabořil se do něj pohled plný bolesti, ze kterého se mu úzkostí sevřelo hrdlo.

„To bude… dobrý,“ zachraptěl namáhavě upír v jeho náruči a z koutku úst mu přitom vytekla stružka krve. „Vytáhni… ji…“

Nejraději by si v tu chvíli vlepil pár facek. No, samozřejmě! Musel to svinstvo okamžitě dát pryč!

Co nejopatrněji si přitáhl Lionela blíž, pevněji ho sevřel jen levou rukou a strašně se třesoucí pravou popadl rukojeť dýky. Zatáhl a jeho přítel chabě zasténal.

Zatraceně! Ta věc se skoro nehnula, jako by se do těla zakousla a odmítala pustit. Nebo použil málo síly?

„Tvoje… ruka…“ ozvalo se zase z Lionelových bledých rtů.

Nepochopil, dokud si nevšiml podivného dýmu plazícího se zpod jeho prstů a neuvolnil sevření. Celou dlaň i prsty měl spálené stříbrem do masa. Až přitom pohledu se mu do mozku dopracoval signál bolesti.

Sprostě zaklel, aniž si uvědomil, jaká slova vlastně použil. Zuby si přetáhl přes čmoudící dlaň rukáv bundy. Tentokrát už bez váhání popadl dýku a vyrval ji z rány jediným plynulým pohybem. Odhodil tu věc stranou, aniž se díval kam a už tahal z kapsy hůlku. S nadějí se zahleděl Lionelovi do tváře, ale k jeho hrůze byl snad ještě dvakrát bledší než před dvěma vteřinami a ztěžka lapal po dechu.

Rozklepaně nad jeho hrudí začal kroužit ve vytváření základního hojícího zaklínadla, ale nemusel vidět rychle se rozšiřující skvrnu ve sněhu pod nimi, aby věděl, že to nepomáhá ani trochu.

„Kenny… Bolí… to…“

Při tom zlomeném, náhle ustrašeném hlasu ztuhl. Uslyšel v něm něco, z čeho ho zamrazilo do morku kostí. Najednou si byl jistý, že teď jim může pomoct jen jediná osoba.

Nedbal zesilujícího ledového vichru, který zlověstně hučel náměstím, spěšně si stáhl šálu z krku, a co nejpevněji ji omotal Lionelovi kolem hrudi.

„Odnesu tě za Feles, jen vydrž,“ ruce se mu pořád klepaly, ale hlas nějak dokázal udržet v klidu, když při zavazování provizorního škrtidla na Lionela mluvil. „To zvládneš, slyšíš?“

Lio mu neodpovídal, ale když ho vzal do náruče a zvedl se s ním, chytil se ho. Sice jen chabě, ale přece.

Oči Kendallovi utekly ke hře světel kolem Bran, k neustále mumlajícímu Weasleymu a taky k Falcovi a Serpensovi, kteří právě s děsivou úsporností masakrovali nějaké malé… postavičky. Bez přemýšlení se od dějiště zavírání Bran odvrátil a klopýtavě vyrazil přes podezřele se třesoucí náměstí k severní ulici.

„Zvládneme to… spolu… Jen se mnou… zůstaň,“ přesvědčoval Lionela i sám sebe umanutě pokaždé, když zakopl. To zatracené zamykání bylo jak černá díra, která z něj vysávala i poslední zbytky energie.

Třikrát měli na těch pár desítkách metrů na mále, ale pokaždé se mu podařilo zrychlit a střetu s vyděšeně vřeštícími Posedlými se vyhnout. Když konečně vrazil do dveří označených nachovým křížem, skoro se i s Lionelem v náruči skácel na podlahu. Lio už se vůbec nehýbal, jeho oči byly zavřené a hlava mu bezvládně visela.

Kendall si zakázal propadnout panice a spěšně se rozhlédl. Po vstupní hale pobíhalo několik ošetřovatelů kolem lehce raněných bystrozorů, které vzápětí posílali zpátky ven. Jeden z nich se jen podíval na jejich krví zacákané oblečení a doslova ho i s Lionelem natlačil do výtahu.

Před očima se mu něco zachvělo a vzápětí se ocitli před dokořán otevřenými dvoukřídlými dveřmi, vedoucími do rozlehlé místnosti s nespočtem lehátek. Venku za okny to strašidelně dunělo a barevné odlesky z náměstí vykreslovaly po zdech provizorní ošetřovny i po lidech v ní šílené obrazce. Jejich učitelku v tom chaosu neviděl, ale cítil ji.

„Feles!“

Na jeho naléhavé volání se od jednoho z lehátek narovnala postava s nezvykle sepnutými vlasy. Skoro se zalknul, když na ni chtěl zavolat podruhé, ale to už byla u nich.

„Polož ho,“ ukázala upírka na snad jediné prázdné lůžko na okraji místnosti.

Roztřeseně ji poslechl, ale úplně z Lionela ruce nesundal. Dotýkajíc se ho na rameni a lokti, zvedl pohled k jejich učitelce, která se k němu skláněla.

„Prosím, zachraň ho!“ ta slova doslova procpal sevřeným hrdlem. Celou cestu z náměstí se mermomocí bránil hrůze, která se ho zmocňovala při pocitu, že Lionela každou vteřinou neodvratně ztrácí. Skoro ho necítil, jako by ve svém těle už ani nebyl…

Feles pohladila Lionela po čele a její výraz mu téměř vzal poslední naději. Soustředěně nad jeho nehybným přítelem začala kroužit hůlkou.

„Co ho zranilo?“ otázala se tónem, který ho ještě víc vyděsil.

„Posedlí Lovci. Bylo jich na nás moc a…“ připadal si, že snad nedá dohromady ani jedinou větu, motal se ve zbytečnostech. „Byla to dýka… Stříbrná. S divnými ornamenty,“ dostal ze sebe pracně. „Lio skočil… přede mně. Chránil mě,“ dodal nešťastně. Ani mu to nemohl vyčítat, beztak by se sám zachoval stejně.

Věnovala mu jeden kratičký pohled, než se zase zaměřila na Lionela. Její tvář byla téměř papírově bílá a oči měla nepřirozeně široké. Bezděky ho napadlo, kolik lidí jí tu noc už muselo zemřít pod rukama…

Spěšně z Lionela stáhla krví nasáklou šálu i bundu, aby se mohla na ránu podívat.

„Ty jsi v pořádku?“ zeptala se pak. „Bill už tě nepotřeboval?“

„Ne, už ne… Nic mi… není,“ skoro koktal a ledová ruka v jeho dlaních proti tomu zrovna nepomáhala. „Hlavně…“

„Já vím,“ ujistila ho Feles a vzápětí začala tiše zaklínat, melodickým a zároveň děsivým zpěvem, který jako by už někdy slyšel.

*

 

Na tom místě byla tma jak v něčím zadku, ticho jak v lidské hrobce a Lionelovi se tam ani za mák nelíbilo. I když nic neviděl, cítil nějaká slizká chapadla, co se kolem něj náruživě obtáčela a jejichž sevření postupně zesilovalo. Měl z nich hrozný strach, ale byl jak svázaný a nemohl se jim nijak bránit.

Když se to konečně změnilo a ty neviditelné ledové obruče neochotně povolily, zajásal by nahlas, kdyby neměl krk zacpaný strašně fajnovou vatou.

Nějakou chvíli trvalo, než mu došlo, že chtivě polyká tu nejbáječnější krev, jakou kdy ochutnal. Do celého těla se mu díky tomu blahodárnému zdroji šířilo příjemné teplo a zároveň ho mrazilo v zádech. Zahlcený pocitem, že se vznáší, mu nejprve nedošlo, komu jedinému ta krev může patřit…

Se sebezapřením povolil stisk svých zubů na útlém zápěstí, naposledy polkl a odvrátil hlavu. Ruka vracející ho zpátky k životu se odtáhla, ale její majitel se nepohnul ani o píď. Cítil ho těsně vedle sebe s takovou intenzitou, jako by leželi nazí ve vzájemném objetí.

„Teď už konečně chápu, jaks to myslel,“ zachraptěl, aniž otevřel oči.

Ozval se třaslavý výdech, zašustění nějaké látky a pak se k jeho rtům ještě potřísněným krví přitiskly jiné, důvěrně známé a přidaly k jeho už tak fajnovému rozpoložení elektrizující mravenčení.

Pak se od něj Kendall odtáhl a on konečně ne zrovna ochotně nadzdvihl ztěžklá oční víčka.

„Tak za repete bych se klidně nechal probodnout znovu,“ prohlásil spokojeně.

Kendallův výraz ho ale od dalších vtípků naprosto odradil: „To se opovaž…“

Nehodlal mu odporovat a rozhodně se nebránil, když ho Kendall trochu podepřel, aby se mohl posadit. Cítil se jak čerstvě vylíhnuté kuře.

„O co jsem přišel?“ otázal se po zběžné kontrole přecpané provizorní ošetřovny, ve které polovina léčitelů pobíhala kolem obsazených lehátek, zatímco druhá část se objímala s kýmkoliv pohyblivým v dosahu.

„O velké finále,“ oznámil mu měkce Kendall, sedící na patách u jeho lůžka.

„Takže Weasley zavřel ty debilní futra?“ ujistil se.

Jeho přítel jen bezeslovně kývnul.

„Bezva,“ vydechl a pak mu pohled padl na odhalenou hruď. „Tohle už je míň bezva,“ usoudil, když zjistil, že v bezvědomém mezičase přišel k dost zajímavé jizvě.

„Feles se snažila, ale prý ti to už zůstane,“ ozvalo se vedle něj tiše.

Pokrčil rameny: „Vypadá to prďácky.“

„Nedělej si z toho legraci. Nebýt Feles…“ Kendall zmlkl.

Kouknul po něm úkosem: „Měl jsem na kahánku, co?“

Jeho přítel semknul nesouhlasně rty: „Jsi otřesný,“ procedil pak.

Pozvedl obočí: „Zajímavý, že tě to nikdy neodradilo.“

To už Kendallovi zacukaly koutky: „To by ses musel snažit mnohem, mnohem víc, Gor´name.“

„A to se mi zrovna nechce,“ zašklebil se na něj a odhodlal se k pokusu postavit se na nohy. Byl fakt rád, že ho Kendall bez poznámek podepřel ze strany, jinak by sebou jistojistě pěkně trapně seknul.

Pomaloučku se vydali k jednomu z oken. Přece jen bylo jistější si aktuální situaci ověřit osobně. Náměstí měli na dohled, po předešlém světélkování nikde ani stopy, všude jen bordel, trosky a ležící těla… No, zadarmo to vítězství nebylo.

„Takže mi zas zachránila zadek Feles, jo?“ zamumlal s pohledem stále upřeným ven.

„Jo… A Falcovi vděčíme za zadky oba,“ informoval ho Kendall.

„Paráda. Z těchhle dluhů se nevyhrabu ani za sto let.“

„Jestli budeš takhle pokračovat, tak rozhodně ne.“

Zamračil se: „Jak takhle?“

„Zachraňováním mého krku na úkor tvého,“ osvětlil mu svoje prohlášení Kendall zachmuřeně.

„Hele, já na tu dýku nenaběhl schválně!“ bránil se otráveně.

Kendall byl chvíli zticha.

„Vypadalo to tak,“ hlesl pak s tak bolestným výrazem, že měl chuť začít se omlouvat.

„Jen jsem nebyl dost rychlý,“ zabručel a pevněji sevřel jeho rameno. „Nemysli si, že bych se kvůli tobě snad nechal zabít…“

Pohledu, který mu po tom prohlášení Kendall věnoval, se raději vyhnul.

„Nemohli bychom už vypadnout?“ navrhl dřív, než stačil jeho přecitlivělý přítel něco říct. „Ze vší té krve se mi sbíhaj sliny.“

„Tak to si nech zajít chuť,“ obořila se na něj rozcuchaná rusovláska v mundůru dobrovolné ošetřovatelky, která ho k jejich smůle zaslechla. Přejela Lionela přísným pohledem. „Koukám, že ses oklepal dost rychle.“

Vycenil na ni zuby: „Jsem upír. Jasně, že tu nebudu skuhrat půl dne.“

„Jsi přesně tak drzý, jak bych čekala od nějakého studenta Blackové,“ ukázala mu čarodějka drobné zoubky nazpátek. Ty její zářivé vlasy mu někoho připomínaly… No, jasně, určitě další Weasley. „Každopádně to budete muset vydržet. Vypadá to, že po uzavření Bran v nejbližším okolí přestaly fungovat hůlky a nejde se ani přemístit. Nejprve musíme přesunout skuhrající pacienty, ti mají přednost.“

Předstírala, že nevidí Lionelův úšklebek a zamračeně si prohlédla pobledlého Kendalla: „Tebe zatím nikdo neošetřil?“

„Ne…“ potřásl hlavou. „Ale nic mi není, jen mám trochu popálenou ruku.“

„Ukaž,“ Ginevra Weasleyová jeho námitky naprosto ignorovala a popadla Kendalla za pravé zápěstí. „No, to je krása,“ protáhla skoro ironicky. „To je zralé na nějakou infekci.“

„Ale upíři nemůžou…“ nadechl se Kendall.

„Vsadila bych se, že to máš ze stejné zbraně jako on, že?“ přerušila ho čarodějka a pokývla hlavou směrem k Lionelově hrudi, zatímco už čarovala nad jeho seškvařenou dlaní.

„No… Ano.“

„Tak vidíš. Infekce černou magií funguje i na ty vaše upíří super buňky,“ informovala ho, zkoumajíc konečky jeho prstů. „Taky bys mohl přijít o ruku.“

Kendall na ni jen dost vyvaleně zíral, neschopen dalších námitek. V Lionelovi při té informaci docela hrklo, ale naštěstí to vypadalo, že zrzka ví, co dělá. Zjevně nebyla posilou léčitelského týmu pro nic za nic.

Na Kendallovi sice bylo vidět, že hojící proces, který Weasleyová zahájila, není nic příjemného, ale podpíral ho pořád stejně neochvějně jako předtím. A on byl v tu chvíli strašně vděčný, že tomu tak je…

*

 

Nakonec tam zkejsli pěkně dlouho.

Aspoň že byla Weasleyová natolik chápavá, aby je sama odvedla z krví přesycené ošetřovny na chodbu, kde se Kendall – už s řádně ošetřenou a ovázanou rukou – odevzdaně sesunul na podlahu. Na té ho logicky nemohl nechat sedět samotného, i když už se fakt docela otřepal a cítil se o dost líp, než jeho přítel vypadal.

Uvelebil se těsně vedle něj a poslouchal jeho mělký, trochu třaslavý dech. Ten příznak znal. Kendall přišel za krátkou dobu o dost krve. Nejprve u těch Bran a pak… když dal napít jemu. Ještě pořád se vnitřně chvěl, když si vybavil tu neuvěřitelnou chuť…

Kendall si samozřejmě ani slůvkem nepostěžoval, jako vždycky. Nebyl to žádný ukňouránek, i když měl dost často na stížnosti rozhodně nárok.

Pořád tam vedle sebe tiše seděli, když se konečně objevila Feles. Očekávatelně ruku v ruce s rozcuchaným a směsicí tajícího sněhu a krve ozdobeným Falcem. Oba vypadali trochu divně, jako by byli duchem někde úplně jinde než v rozbouraném a mrtvolami přeplněném hlavním městě.

Feles se několikrát ujistila, že jsou normálního provozu schopní a pak se s nimi oba přemístili do Bradavic. V první vteřině v něm hrklo, když Falca s Kendallem po přemístění nikde neviděl, ale vzápětí se vynořili ze tmy jen o kus dál po cestě.

Všichni čtyři pak zamířili do útrob potemnělého Hradu, ve kterém díky přísnému utajení téměř nikdo nevěděl, co se ten večer odehrávalo v centru Londýna. Trochu ho překvapilo, že se oba starší upíři úplně vykašlali na obvyklé krytí svých identit a odpochodovali chodbou směrem k ředitelně, ale na druhou stranu – to bylo po tom všem už asi fuk.

Oni sami se pomalu dobelhali ke zmijozelské společence, ztahaní jako koťata, ale hlavně s takovou úlevou, že se jim skoro podlamovala kolena, i když to ani jeden z nich nezmínil nahlas. Byli oba zpátky, spolu a naživu.

Uvnitř se na ně vrhli jejich spolužáci z Noční třídy, kteří byli očekávatelně vzhůru a zaplavili je zvídavými otázkami. Lionel je dost nevrle odbyl s tím, že jim všechno nazítří vysvětlí Feles. Zarytě ignorujíc udivené pohledy, odvedl Kendalla, který se sotva potácel, směrem k ložnicím.

Pomohl mu dojít k posteli, a až si byl jistý, že je bezpečně usazený, dokázal se přinutit ho pustit. Starší upír ze sebe začal zmoženě stahovat poněkud pomuchlanou bundu. Nerozhodně na něj zíral, dokud Kendall nezvedl zrak. Jeho oči protkané krvavými žilkami vyčerpání se do něj zpytavě zabořily. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale on ho předběhl.

„Zvládneš to bez krve?“ procpal skrz sevřené hrdlo.

Kendall zvolna kývl: „Feles slíbila, že mi zítra nějakou přinese do školy.“

„Fajn… Tak… Já si jdu radši lehnout k sobě, než zaděláme na další školní drby,“ prohlásil rozhodně a odvrátil se od něj, ale dokázal udělat sotva krok. Něco ho přimělo zůstat stát. A nebyl to Kendallův pohled, který cítil v zádech.

Co tu noc zažili, ho zasáhlo víc, než chtěl dát najevo. Chránili jeden druhého, bez váhání, nehledě na vlastní újmu. Jedna věc byla uvědomovat si, že by udělal všechno pro Kendallovo bezpečí, opravdu to ale udělat už druhá.

Když se ho na jeho vztah ke Kendallovi ptala před několika měsíci Feles, byla to jen slova, se kterými to nikdy moc neuměl, když se jednalo o city. Teď si ale naplno uvědomil, že to byla jen čistá pravda. Kendall pro něj znamenal všechno. A po událostech na Piccadilly Circus si začínal připouštět, že je tomu tak i naopak. Měl snad poprvé v životě pocit, že se na něj usmálo štěstí. A byla to jen a jen Kendallova zásluha.

Nerozhodně přešlápl, než se prudce otočil zpátky.

„Dě-“

Nedořekl. Zabránila mu v tom dlaň, jemně přitisknutá na jeho ústa. Kendallovy oči se vpily do těch jeho, když krátce potřásl hlavou. Nic neřekl, jen se na něj díval. Lionel rychle zamrkal, ale to štípání, co cítil někde hluboko v sobě, nepolevilo. Už netušil, co chtěl vlastně říct. A stejně na tom nesešlo.

Chytil Kendallovo ještě pořád nezahojené zápěstí a stáhl jeho ruku pomalu dolů. Byl i jiný způsob, jakým mu mohl dát najevo, co právě cítí.

506 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí