Část sedmá – V. Prozrazení

Bradavice se znovu oblékly do černého, držíc smutek za dva profesory padlé při bitvě s Lamideem a jeho Posedlými. Z rozhodnutí ředitelky školy byla na týden přerušena běžná výuka a všem studentům, kteří se chtěli podívat za svými rodinami, byl na tu dobu umožněn odjezd domů. Smutným faktem bylo, že se v mnoha případech už neměli za kým vracet, a spousta žáků tak setrvala na hradě.

I přes zapečetění Bran a vítězství nad Bratrstvem krve bylo těžké upřímně se radovat. Zvlášť když za porážku Lamidea zaplatili tak těžkými ztrátami. Přesto ve Velké síni převládala hlavně úlevná atmosféra a u všech stolů se vedly zapálené diskuze nad obsáhlými články v novinách.

Zastavila se u okraje toho zmijozelského, na kterém se povalovalo hned několik opuštěných výtisků. Přemrštěně velké titulky doslova bily do očí…

 

BILL WEASLEY TO DOKÁZAL!

Ministr kouzel Casto oficiálně potvrdil, že prastaré kamenné Brány, které nám způsobily tolik utrpení, jsou nadobro uzavřeny. Mezi účastníky odboje proti Bratrstvu krve, ke kterým se očekávatelně řadí i Harry Potter, je hlavně William Arthur Weasley tím, komu vděčíme za záchranu před Posedlými a upířím polobohem Lamideem…

Piccadilly Circus – místo bez magie

„Je vysoce nepravděpodobné, že by se někdy v blízkém budoucnu obnovila rovnováha náměstí natolik, abychom na něm byli znovu schopni používat kouzla,“ prohlašuje známý specialista na magické prostory…

Kontroverzní rozhodnutí ministra

Angela Blacková a Draco Malfoy – jména v minulých letech skloňována v souvislosti s Pánem zla a věznicí Albaran se nyní mají řadit mezi hrdiny?

 

S těžko potlačovaným povzdechem se od novin odvrátila. Sama pořád nevěděla, jak se s tímhle zvratem svého i Dracova statusu v kouzelnickém společenství vyrovnat, natož si o tom číst štiplavé novinářské úvahy.

Několik studentů si všimlo jejího příchodu a zvědavě se po ní otáčelo. Jejich navyšující se špitání ji na odchodu jen popohnalo. Její studenti v Síni beztak nebyli. Vzkázala předem Kendallovi, takže už na ni určitě čekali. Nedorazila do školy kvůli výuce, McGonagallová stále pracovala na změnách v rozvrhu a sháněla zástup na bolestně prázdná místa v profesorském sboru. Ale nechtěla promluvu s nimi dál odkládat, i když se na ni moc necítila.

Do přízemní učebny zamířila jen po paměti, ignorujíc cestou poplašené reakce některých obrazů na přítomnost vražedkyně Lovců z Odboru a bývalé trestankyně z Albaranu. Hlavu měla příliš zaměstnanou pochmurnými myšlenkami.

Předešlý den byli s Dracem hned na dvou pohřebních obřadech a rozloučení s Corvus je teprve čekalo. Dát poslední sbohem zároveň Darie, Alexovi i Ronovi jí připadalo těžší, než celý jejich předešlý boj proti Bratrstvu, nemluvě o setkání se zdrcenou Catherine a vnitřně zlomeným Serpensem… Bez Draca po svém boku by nejspíš někde v temném koutě jen hystericky brečela. Zoufale se potřebovala zaměřit na něco pozitivního a tím v tu chvíli bylo už i jen to, že všechny lavice v její třídě byly obsazené.

Upíří studentíci seděli na svých místech nehybně a setrvávali v důstojném mlčení po celou dobu, kdy jim stručně sumarizovala události kolem Bran. Raději přitom stála vedle katedry, i když byla hrozně unavená. Nedokázala si sednout na židli, kterou používala i její kolegyně a blízká přítelkyně v jednom…

„Po ztrátě Corvus a profesora Lesterna se škola potýká s nedostatkem učitelů,“ navázala po krátké pauze tiše, s hlavou skloněnou. „Já vás budu učit i nadále, minimálně do konce tohoto školního roku. Paní ředitelkou jsem byla požádána, abych se vás ujala ve všech předmětech, alespoň prozatím, a to i udělám, než se najde lepší řešení.“

Angela se nadechla a konečně se odhodlala zvednout k nim zrak. Mladí upíři ji vážně pozorovali a nikdo si nedovolil přerušovat ji poznámkami nebo otázkami. Oproti tomu, jak se k ní chovali při první společné hodině, to byl takový rozdíl, až ji to v tu chvíli dojalo. Byla ráda, že odhadla správně nejlepší přístup k nezvyklým žákům – jednat s nimi vždycky na rovinu.

Pohled jí utekl ke Kendallovi, který se na ni povzbudivě usmál ze zadní lavice a pak i k Lionelovi, který jí věnoval svůj typický úšklebek.

Vědomí, že jsou oba v pořádku a očividně v dobré náladě jí přivedlo na rty mírný úsměv: „A už jsem vám sice popsala, co se před několika dny odehrálo v Londýně, ale ještě bych k tomu chtěla něco dodat. Ráda bych poděkovala Lionelovi a Kendallovi za…“

Její další slova, kterými chtěla potvrdit školní fámy o tom, že ti dva měli na zamčení Bran dost velký podíl, byla násilně přerušena dveřmi učebny, které se rozletěly dokořán a práskly do zdi.

Překvapeně zůstala hledět na vysokého příchozího, o kterém by normálně věděla přinejmenším několik vteřin předem, ale v ten večer vyrušení podobného typu opravdu nečekala. Nemluvě o tom, že noblesně oblečený upír, který vpadl do místnosti, nejspíš nechal svůj doprovod, který ho musel pustit do areálu školy, daleko za sebou.

Sergios Gor´nam se rozhlédl a jeho rozzuřený pohled se zabodl do prostřední řady lavic, ve které ještě do toho okamžiku ležérně vysedával Lionel.

„Ty spratku!!“ zaryčel upír.

Příchod Gor´nama dokonale překvapil úplně všechny, ale Lionelův pud sebezáchovy byl díky Merlinovi rychlejší než zuřivost jeho strýce. Její tvrdohlavý student vyskočil tak bleskově, že byl vzadu u svého přítele dřív, než jeho židle stačila dopadnout na zem.

Lionel popadl Kendalla za ruku a už společně se vrhli k prvnímu volnému únikovému východu, tedy k oknu. Udělal to první, co ho napadlo a vzhledem k výrazu na tváři příchozího upíra, to bylo nejspíš i to nejlepší. Ona sama reagovala jen necelou vteřinu po Lionelovi, a bylo to jen tak tak.

Angela se postavila dospělému Gor´namovi do cesty s hůlkou v ruce a zablokovala mu obranným štítem přístup za její záda. Za sebou zaslechla vrznutí okenice, měkký dopad dvojice nohou do sněhu a vzápětí už se přítomnost dvou mladých upírů začala rychle vzdalovat.

„Jděte mi z cesty!“ obořil se na ni šedovlasý upír s takovou intenzitou, až musela potlačit nutkání couvnout před jeho autoritou. Byl nejen o dost vyšší než ona, ale také mnohokrát starší a věděla, že i silnější. Bez hůlky by proti němu neměla šanci.

„Laskavě se uklidněte, Gor´name!“ byla vážně ráda, že se jí podařilo udržet hlas pevný. „Tady jste ve škole plné dětí, a ne v kuchyni ve vašem sídle!“

Rozlícený upír, dosud zaměřený jen na otevřené okno, se na ni podíval. Pod tím pohledem jí nehezky zatrnulo.

Sergiose Gor´nama potkala doposud sotva dvakrát a rozhodně neměla příležitost všimnout si, kolik krutosti se v něm skrývá. V ten konkrétní moment však jeho obvyklá maska odtažitého chladu a povzneseného odstupu spadla a co bylo pod ní, se jí pranic nelíbilo.

„Bez ohledu na místo nemáte právo bránit mi mluvit s vlastním synovcem,“ zasyčel výhrůžně.

Tak mluvit? pomyslela si kysele. Kdyby nebyl Lionel tak zatraceně rychlý, nejspíš bych se v tuhle chvíli pokoušela dát dohromady jeho utrhané končetiny.

I přes nepříjemný pocit, který se jí v blízkosti čistokrevného upíra zmocňoval, se narovnala a opětovala mu ten téměř vražedný pohled: „Studenti Noční třídy spadají pod mou zodpovědnost. Nedovolím, abyste si na nich vybíjel vztek.“

Dobře slyšela vzrušené šumění v reakci na její prohlášení, ale soustředila se pouze na Gor´nama, jehož výraz poněkud ztuhl v nevěřícném vzteku.

„Tak vy ty dva drzé haranty kryjete…“

Pozvedla obočí v úporné snaze nedat na sobě znát, že jí došlo, o čem je řeč: „Prosím? Koho a co bych měla krýt?“

Gor´nam na ni několik vteřin zíral, než se k ní naklonil o něco blíž a ztišil hlas: „Ještě budete litovat, že jste se mi postavila na odpor, slečno učitelko.“

Raději nereagovala. Očividně jí nevěřil. Až po té studené výhrůžce se Sergios Gor´nam otočil na podpatku a odpochodoval. Úlevou vydechla a nechala zmizet štít. Mohla jen doufat, že se ti dva mezitím dostali dost daleko na to, aby se Lionelovu strýci nevyplatilo hnát se za nimi.

Obrátila se zpátky k lavicím. Všichni mladí upíři na ni nechápavě zírali. Rozpačitě pokrčila rameny: „Nejspíš nějaké rodinné záležitosti, však to znáte, ne?“

Někteří upírci pokývali hlavou, ale většině to jako vysvětlení rozhodně nestačilo.

„Ale proč utekl i s Kendallem?“ ozval se jako první Adrian.

„Přesně. Co ten má společného s Lionelovým strýcem?“ mračila se i Isidora.

„No… To byste se museli zeptat jich,“ vymluvila se chabě a zamířila zpátky ke katedře. Rozhodně jim nehodlala vykládat, jak je to s těmi dvěma ve skutečnosti. Spíš by měla co nejdřív zjistit, jak se o jejich poněkud intimnějším vztahu dozvěděl Sergios Gor´nam…

Podezřelý šustot a přibližující se kroky ji přiměly otočit se ve střehu zpátky ke dveřím, které za sebou nechal Gor´nam otevřené. Její studenti se stejně jako ona udiveně obrátili k dalšímu nezvanému návštěvníkovi.

„Kde je můj syn?!“ rozlehl se učebnou rozezlený hlas, který nepatřil nikomu jinému než Kendallovu otci.

Angela si skoro povzdechla nahlas. Na její dva nejoblíbenější žáky se tedy sesypalo pěkné nadělení.

***

 

„Salvio Hexia… Confundo… Protego totalum… Ševelissimo…“ znaveně sklonil ruku s hůlkou a ohlédl se za sebe. „Napadá tě ještě něco? Lio? Lio!“

Mladší upír se k němu obrátil čelem, až když ho vzal za rameno. Lionel na něj chvíli bezvýrazně hleděl, než se zase otočil ke špinavému oknu a blížícímu se svítání. Kendall si založil ruce na hrudi a pečlivě zvažoval svoje další slova.

„Přinejmenším pro tenhle den tu budeme v pohodě. Nikoho nenapadne, že jsme se schovali tak blízko sídla mojí rodiny.“

„Uhm…“

Nebyla to zrovna nejvýřečnější reakce, ale lepší než nic. Chvíli váhal, ale pak raději nechal Lionela u vyhlídky na lesík za pobořeným plotem o samotě a šel zkontrolovat varovná kouzla, která v rychlosti umístil na dveře a okna v přízemí.

Jiné lepší místo, než stará farma na okraji pozemků klanu Rowann je v rychlosti nenapadla. Kendallovu původní myšlenku, že by se s pomocí krycích kouzel mohli schovat k jeho snad nic netušícím rodičům, Lionel okamžitě smetl ze stolu. Sám musel uznat, že by to bylo příliš riskantní. Potřebovali se někam zašít a v klidu si promluvit a tohle opuštěné místo aspoň oba dobře znali. Hned po příchodu oplácal celý dům všemi matoucími a ochrannými zaklínadly, na která si vzpomněl a opravdu věřil, že to na ten jeden den bude stačit, i kdyby po nich klan Gor´namů vyhlásil pátrání.

Když se zase vrátil do pokoje nahoru, našel Lionela sedět na staré posteli, odkud pořád zíral směrem k oknu. Nejprve šel stáhnout přes jasnící se výhled zaprášený závěs a až pak zamířil k němu.

Mladší upír se nepohnul, když se usadil vedle něj, a ani nepromluvil. Byl určitě unavený, běželi celou cestu ze severu, aby to stihli před východem slunce, ale Kendall věděl, že to není pouze tím. Jen si nebyl jistý, jak to zaonačit, aby Lionel ze sebe tu frustraci dostal…

„Zkus si odpočinout. Večer pak vymyslíme co dál.“

Reakcí mu byl trpký úsměšek: „Co asi? Musíme vypadnout co nejdál a co nejrychleji.“

Zaměřil na něj vážný pohled, ale Lionel mu ho neopětoval.

„To se chceš všeho jen tak vzdát a odejít?“ otázal se nevěřícně.

Úšklebek se rozšířil: „Čeho bych se měl podle tebe vzdávat?“

„Tak třeba domova?“ nadhodil důrazně Kendall. „Rodiny? Školy? Všech přátel? Navíc když už jsou Brány zavřené…“

Lionel se mu však do pokusu o přesvědčovací proslov nevraživě vložil: „Ten barák, ve kterém jsem do teď bydlel, mi fakt chybět nebude a osazenstvo v něm už vůbec ne.“

Zamračil se: „Lio… Chápu, že se tam necítíš jako doma, ale přece nejsou všichni tvoji příbuzní takoví jako…“

On ho však ignoroval, jako by nic neřekl: „Učit se čarovat v Bradavicích bylo fajn, ale vždycky se dá najít jiný učitel. Třeba by se dal znovu ukecat Lorenzo. Ve Španělsku to bude určitě dost zajímavý.“

„To je docela dobrý nápad, ale…“ sotva začal, Lionel ho znovu přerušil. Zjevně se mu podařilo ho rozmluvit.

„A kamarádi? Žádnému z nich na mně ve skutečnosti nesejde. Kdo se se mnou bavil, tak jen kvůli příjmení.“

Kendall u něj nebyl na takovou hořkost zvyklý a vadila mu.

„To chceš do konce života od všeho jen utíkat?“ zeptal se tiše.

Jeho přítel se k němu dotčeně obrátil: „Jasně že ne! Jen se zdejchnout z Anglie, aspoň na nějakou dobu a až…“

„Až co?“ přerušil ho tentokrát on rázně. „Až se přestaneš bát svého strýce?“

Zasáhl do černého. Lionel ztuhl a sevřel ruce v pěsti. Ta záplava slov, kterými se před ním snažil zakrýt svoje skutečné rozpoložení, mu konečně došla.

„Lio…“ natáhl k němu ruku, ale on ji hrubě odstrčil a vyskočil z postele.

„Nic o něm nevíš!“ procedil zády k němu podrážděně. „Ani netušíš, co… Čeho je schopný…“

„Vím, že ti už celé roky ubližuje a nenávidím ho za to,“ reagoval prudce.

Lekl se, že udělal chybu, když se po něm Lionel otřeseně ohlédl přes rameno a pak od něj začal couvat. V očích měl směsici, kterou se mu nedařilo rozluštit. Pomalu se taky postavil.

„Já budu stát při tobě,“ slíbil vážně. „A jestli to opravdu chceš, odejdu s tebou. Jen nechci, abys pak litoval, že jsi to vzdal.“

Lionel zůstal zkoprněle stát a několik dlouhých chvil mlčel.

„Jenže co jiného můžu dělat, Kenny?“ vydralo se z něj pak nešťastně. „Sám jsi to říkal – dokud nejsem dospělý, nic proti hlavě svého klanu nevzmůžu. Kdybych se teď postavil proti otci a strýci, nikdo z rodiny mě nepodpoří. Jen skončím zase… tam, ve tmě… A sám,“ Lionel se celý schoulil do sebe a v Kendallovi se při jeho slovech všechno sevřelo. „Nedokážu ho ani zabít, jsem na to moc slabý… Jsem k ničemu! A teď jsem do toho ještě zatáhl tebe. On nás nenechá být… On…“

Kendall už to nevydržel. Dvěma kroky byl u něj, obtočil kolem Lionela obě ruce a pevně ho k sobě přitiskl. Nepohnul se, aby mu objetí opětoval. Jen se třásl usilovnou snahou potlačit ty negativní pocity, které v sobě tak dlouho dusil a teď ho začaly zmáhat. A Kendall nemohl dovolit, aby se zlomil úplně.

„Nejsi slaboch, Lvíčku,“ pronesl měkce s jednou rukou zabořenou v jeho vlasech. „Už jen to, že jsi proti tomu hajzlovi vytrval tak dlouho, dokazuje opak.“

Lionel se třaslavě nadechl a pak se mu beze slova opřel čelem o rameno.

„Ale máš pravdu,“ uznal Kendall ztěžka a něžně prohrábl tu neučesanou hřívu. „Zmizíme a dáme tomu čas. A pak se vrátíme, spolu a silnější.“

Na několik dlouhých vteřin se rozhostilo ticho, během kterého se Kendall snažil sám sebe přesvědčit, že to bude opravdu nejlepší řešení jejich ne zrovna utěšené situace.

„Půjdeš fakt se mnou?“ ozvala se pak mumlavá otázka.

„Jen pokud mě chceš s sebou,“ hlesl mu přímo do ucha.

Lionel najednou zvedl hlavu: „Ale… co tvoje rodina? A kamarádi?“

Ztěžka si povzdechl, ale pak pokrčil rameny: „Pokud mě rodiče nepochopí, nemám si s nimi co říct a pochybuju, že by mě za to vydědili. A ty jsi pro mě důležitější než přátelé, známí nebo spolužáci.“

Výraz na Lionelově tváři se trochu rozjasnil, ale mezi obočím se mu i tak objevila zamyšlená vráska: „Odjel bys jen kvůli mně?“

Udiveně pozvedl obočí: „A kvůli komu jinému?“

Lionel nakrčil nos: „Pořád slaďouš, Kenny…“

„Pořád cynik, Lvíčku,“ oplatil mu s úsměvem a s úlevou, že mají to nejtěžší snad za sebou. „Na ten odjezd se ale musíme dobře připravit, a ne hned bez přemýšlení prásknout do bot… Souhlas?“

Lionel kývl: „To dá rozum.“

„Takže navrhuju zajít zítra za Feles…“

„Zase Feles? Tak snad si poradíme i bez ní, ne?“

„Jen ji chci požádat o naše věci, co zůstaly v Bradavicích,“ objasnil mu Kendall. „Kromě jiného mám v kufru kouzelnické i nějaké mudlovské peníze.“

„Aha, tak to jo… Ty se budou hodit,“ uznal Lionel neochotně.

„To rozhodně, pokud nechceme přespávat někde pod mosty. No, a teď…“

Lionel okamžitě převrátil oči: „Dneska už snad nic. Co chceš ještě vymýšlet?“

„Už skoro vyšlo slunce, takže mám na mysli jedině postel,“ oznámil mu významně a vklouznul rukou pod jeho bundu. „Pokud možno s tebou v ní.“

***

 

Sníh v lese poblíž Malfoy Manor se díky výraznému oteplení rozbředl do několikacentimetrové čvachtavé vrstvy, která jim akorát promáčela boty. Z pochmurně zatažené oblohy otravně mžilo a měnilo tak světlo hůlky v dálce mezi stromy v matnou světlušku. Museli se přiblížit na několik metrů, aby rozpoznali jejich učitelku pochodující v širokém okruhu kolem domu.

Docela jim trvalo, než sídlo našli, vzhledem k tomu, že se s nimi Feles vždycky přemisťovala. Už se pomalu rozednívalo, když konečně zahlédli bělostné zdi.

Feles vypadala docela sklesle, ale jen do chvíle, kdy se u hlavní brány vynořila postava Falca.

„Kruci…“ okomentoval příchod pána domu otráveně.

„Říkal jsem ti, že za ní máme jít hned, a ne tady okounět. Přece jsme se dohodli.“

„Já ti to říkal, já ti to říkal,“ zapitvořil se po něm.

„Jsem opravdu rád, že se ti zlepšila nálada,“ reagoval na to Kendall suše. „Tak jdeme?“

„Kňourat u ní zrovna když je tam i on…“

„Nejdeme kňourat, jdeme o něco požádat,“ usadil ho jeho přítel.

Natáhl se a chytil ho za loket, než stačil vyjít z lesa: „Fakt ji do toho budem tahat?“

Kendall se na něj úkosem zadíval: „Snad nemáš obavy, že jí přiděláme zbytečné starosti? Většinou tak dopředu nepřemýšlíš, Lvíčku,“ rýpnul si do něj.

Nepobavilo ho to: „Už jsme se ji naotravovali dost,“ nadhodil zamračeně.

„Lio…“ Kendall se k němu s povzdechem obrátil čelem. „Sice s tebou souhlasím a žádné naše problémy k ní domů taky tahat nechci, ale tohle je jediné místo, kam se můžeme momentálně bezpečně schovat. Feles důvěřuju. Ty snad taky, ne?“

Lionel poraženecky kývl. „Jo…“

„Tak vylezete už, vy dva?“ dolehl k nim přívětivý ženský hlas. „Nebo si mám pro vás dojít?“

„No, vidíš… Ani pořádné krytí už nám nejde,“ zabručel Kendall a znovu vykročil.

Lionel ho o něco pomaleji následoval a postavil se mu po bok asi metr od dráhy blátivých stop, které po sobě jejich učitelka zanechala, když nejspíš kontrolovala ochrannou hranici kolem pozemku. Feles přitáhla Falca za ruku blíž k nim.

„Čekala jsem vás už včera,“ vyčetla jim hned z fleku.

Kendall, chystající se k pozdravu, překvapeně zaklapl ústa a on taky jen koukal. Ona s nimi už počítala?

„Dobré ráno, Feles… Falco…“ našel Kendall svůj hlas jako první.

Oba na ně jen zpytavě hleděli.

Kendall přešlápl a nadechl se: „Jak na nás přišel?“ vypadlo z něj nečekaně.

Udiveně po něm kouknul. To bylo to úplně první, co ho zajímalo?

„Nic konkrétního jsem bohužel nezjistila, ale vypadá to, že si jeden z našich bojovníků pustil pusu na špacír,“ odpověděla mu klidně Feles. „Viděl vás spolu na Piccadilly.“

Paráda. To máme z toho, že neumíš ovládat svoje hormony ani uprostřed bitvy, ozval se v duchu štiplavě.

Nevšiml jsem si, že bys v tom byl snad lepší než já, přišla od Kendalla okamžitá odezva.

„A nejspíš to byl dost škodolibý upír,“ pokračovala s mírným úšklebkem Feles. „Jelikož pět minut po strýci Lionela do školy napochodoval jen o málo umírněnějším způsobem tvůj otec, Kendalle.“

Lionel ten její výraz naprosto chápal. Nejspíš si se strýčkem, alias narcistickým parchantem i s Kendallovým otcem užila svoje. Docela se mu ulevilo, když viděl, že k žádné větší újmě po jejich útěku z Bradavic nepřišla.

„Takže jsme udělali dobře, že jsme k tobě nešli,“ otočil se na Kendalla. „Říkal jsem to.“

Modré oči se po něm ostře stočily: „Jo, a taky jsi říkal, že si vystačíme sami a stejně jsi se mnou šel sem.“

Lionel se zašklebil, když viděl, že se Feles snaží zakrýt pobavení nad jejich vzájemnou komunikací. Falco vedle ní se sice tvářil pěkně kysele, ale stačil jeden pohled jeho partnerky…

„Tak pojďte, jste přece oba pozvaní,“ pokývl jim.

Oba se na něj zaraženě zahleděli. Lionelovi bylo najednou nějak zvláštně. Věřil, že je Feles nepodrazí a nevyzradí, ale tohle uvítání prakticky s otevřenou náručí… Copak jim to stojí za možné problémy s Gor´namy i Rowanny?

„Můžete zůstat, jak dlouho chcete,“ přidala se i Feles, jako by ho slyšela. „Budeme vás krýt.“

Wow… Zůstat tady? Chtěli jsme přece jen ty věci…

Víš o jiném bezpečném místě?

„Opravdu to nebude problém?“ nadhodil opatrně Kendall nahlas dřív, než stačil něco namítnout. „Nechceme vám způsobit další potíže, už tak…“

„Přestaň řečnit, než si to rozmyslím,“ přerušil ho dost nevrle Falco. „S vyhýbáním se potížím byste mohli začít teď hned. Překročte laskavě tu hranici, než vás za ní někdo uvidí.“

Jeho tón je oba přiměl pohnout se najednou a v momentě stáli před nimi.

Kendall se odhodlaně nadechl: „Nebude to na dlouho,“ ujistil je oba a vyslovil tak to, k čemu se chystal i on sám.

Zelené oči jejich učitelky si je zkoumavě přeměřily: „Chcete odjet pryč z Anglie?“ domyslela si Feles.

Lionela už to ani nepřekvapilo, vždycky do nich tak nějak viděla.

„Ano, a proto jsme tě chtěli požádat, jestli by bylo možné dostat z Bradavic naše věci,“ dobral se konečně Kendall k tomu nejdůležitějšímu. „Budeme je nutně potřebovat, a…“

„Vaše školní kufry už jsou tady,“ přerušila ho Feles s mírným úsměvem. „V tom pokoji, který jste měli i minule.“

To už Lionelovi skoro spadla brada.

Já z ní jednou fakt padnu na zadek… podotkl ke Kendallovi v duchu.

A ne ze mě? Bacha, mohl bych se urazit.

Ale tak jsem to přece…

Jen provokuju, Lio. Přesně vím, jaks to myslel…

„Děkujeme. Budeme tvými dlužníky, Feles,“ pronesl pak Kendall a docela nešetrně do něj dloubl loktem, nejspíš aby mu připomněl slušné vychování.

„Jo… Díky,“ zamumlal neochotně.

Kendall nad jeho reakcí trochu převrátil oči, ale vzápětí je s veškerou vážností znovu upřel na Feles. Tenhle jeho výraz už znal a rychle mu došlo i to, co bude následovat. A tentokrát s ním naprosto souhlasil.

„Nemluvě o tom, že jimi jsme už nějakou dobu… Zachránila jsi život nám oběma. Nikdy ti to nedokážeme plně splatit,“ prohlásil vážně a sklonil před upírkou pokorně hlavu. A Lionel ho v tom bez připomínek napodobil. Byla to čistá pravda.

Přísahal by, že má Feles v očích slzy, když je pak netrpělivě odmávla.

„Neuvádějte mě tady do rozpaků a už mazejte dovnitř,“ pobídla je. „Ještě tu máme něco soukromého, co si chceme vyřešit…“

„Samozřejmě,“ přitakal okamžitě Kendall a už ho táhl za loket směrem k domu, jako by snad neuměl jít sám.

„Ale pamatujte!“ ohlédl se za nimi Falco. „Nechci ve svém domě vidět…“

„Žádné nevhodné chování!“ doplnil ho přes rameno Kendall. „Jasně, jasně, rozumíme.“

„Cože?!“ vyhekl nechápavě. „O ničem takovém nevím! Proč jako… Hmm, mmm…“

Kendall mu jednou rukou zakryl pusu a odváděl ho pryč od Falcova výhrůžného pohledu a tichého smíchu Feles.

„Co to má jako být?“ vyletěl, jakmile se ocitli v příjemně vyhřáté vstupní hale a Kendall mu konečně dovolil mluvit. „Že dokud tu budem, tak na tebe nesmím ani šáhnout nebo co?“

„Nevyšiluj, prosím tě…“

„Jak nevyšiluj?! Přece tu nebudeme držet ce-“

Další slova spolehlivě zastavily Kendallovy rty na těch jeho.

Pak se od něj jeho nezvykle nepředvídatelný přítel po zatraceně příjemné chvilce s potutelným úsměvem odtáhl: „Přece stačí, když si zavřeme dveře, když Falco nechce nic vidět, ne?“

494 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí