Skip to content

Část sedmá – III. Piccadilly Circus

[Celkem: 3    Průměr: 4.7/5]

Výhrůžná karmínová barva předešlé noci a dne z nehybných mraků – přinejmenším nad Londýnem – už téměř vymizela. Zůstal po ní jen skličující načervenalý opar, který se shromažďoval při zemi a v chomáčích se jim válel u nohou. Centrum hlavního města snad nikdy nevypadalo pochmurněji.

Na Piccadilly Circus, kompletně vyklizeném a uzavřeném pro účely zapečetění Bran, bylo ticho a vtíravá zima, která Kendallovi nezvykle vadila. Když byli s Lionelem na tomhle náměstí naposledy, při jedné ze společných výprav za večeří, bylo na něm o poznání živěji.

Slavnou křižovatku mnoha cest prý vybrali kvůli jejímu umístění v samém centru starého města, kde se střetávaly tři proudy nějaké přírodní energie a vytvářely tak zdroj, který mohli využít zaklínači. Ani jedna z Bran však ještě nebyla na místě a v okolí zatím pochodovalo jen několik od pohledu nervózních bystrozorů.

Špatné tušení ho neopustilo. Ale bojoval proti tomu, aby mu nezaslepilo instinkty, o nichž si byl jistý, že je bude brzy potřebovat. Když už se jednou rozhodl, že s tím zaklínáním pomůže, nehodlal nikam utíkat. Zvlášť když byl Lionel s ním.

Byli na tomhle zatraceně depresivním místě společně, důvěřovali si a byli ochotni riskovat jeden pro druhého víc, než by kdy přiznali nahlas. I přes některé neskutečně těžké a stresující chvíle byl vděčný za všechno, co je od zaslepené nenávisti mezi jejich klany zavedlo takhle daleko. Připadalo mu, že jeho život měl díky tomu opravdu smysl.

Zamyšleně odvrátil pohled od mrtvých obřích obrazovek a instinktivně se postavil k Lionelovi o něco blíž…

 

Když se Kendall pohnul a postavil se mu těsně po bok, tázavě po něm kouknul. Jeho přítel se však jen ostražitě rozhlížel po okolí. Tvářil se sice klidně jako vždycky, jenže on tu přetvářku už dokázal prohlídnout. Cítil, že je Kendall nejen odhodlaný, ale i napjatý jak struna a plný potlačovaných obav.

Netušil, co mu to v sídle Malfoyů přeletělo přes nos, ale nevyptával se. Kdyby mu Kendall chtěl říct, co ho žere, udělal by to. Slova byla zbytečná, tak jen mlčky vytáhl ruku z kapsy bundy a hmátl po té jeho, která se pevně svírala v pěst. Kendall se překvapeně zarazil jen na okamžik, než se uvolnil a dovolil, aby se jejich prsty propletly.

Feles, která se s nimi na Piccadilly před chviličkou přemístila, vypadala už před odchodem z Malfoy Manor nervózní jak sáňky v létě a vůbec se jí nedivil. Měla bobky, jak to všechno dopadne. A on měl co dělat, aby to nepřenesla i na něj. Uvědomoval si, že tentokrát jim půjde s Kendallem fakt o krk. Nejlepší by bylo zdejchnout se za oceán a počkat si na výsledek v nějakém americkém pajzlíku, jenže to by on musel být pořádný srab a Kendall větší sobec.

Teď jejich učitelka zírala nahoru do tmy, jako by něco hledala na střechách budov nad nimi. Nebo někoho? Přes náměstí se přehnal krátký, a o to ostřejší poryv větru, který jí shrnul vlasy z bledého a napjatého obličeje.

Zachmuřeně vztáhl mysl ke Kendallovi: Zdá se mi to, nebo od téhle srandy čeká jen to nejhorší?

Myslím, že nezdá, potvrdil mu to jeho přítel vážně.

Feles vzdala pátrání po čemsi neviditelném a konečně se obrátila k nim.

„Mějte se neustále na pozoru,“ pronesla důrazně. „Hlídejte si záda a dívejte se i nad sebe. Posedlí můžou být i Lovci a ti budou zatraceně nebezpeční. Rozuměno?“

Oba sehraně přikývli.

„Sama jsi přece říkala, že nejsme neschopní, ne?“ ušklíbl se.

Zadívala se na něj s vážným výrazem, ze kterého ho až zamrazilo.

„Nejste, já vím,“ přitakala tiše, natáhla ruce a sevřela jim oběma ramena. „Dávejte na sebe opravdu pozor.“

Ten její tón byl fakticky děsivý. Jako by věděla něco, co oni ne.

Pak od nich odstoupila a vzápětí ukázala na severní stranu náměstí: „Zdravotnické středisko je v téhle ulici, béžová budova, vchod je dobře označený a výtahy začarované tak, aby každého okamžitě přenesly nahoru. Budu tam, kdyby něco…“

Znovu vážně kývli.

„Dobře…“ vydechla ztěžka, jako by si nebyla jistá, jestli byla její bezpečnostní přednáška dostačující.

„Nemusíš se o něj tak bát, Feles,“ ozval se najednou Kendall. „Falco taky není neschopný.“

Nahrbila se, jako by jí tím prohlášením ublížil: „To je na mě tak vidět?“ hlesla pak tiše.

„Strašně,“ potvrdil jí okamžitě Lionel.

Chvíli vypadala zaraženě, než to křečovité napětí v jejím obličeji trochu polevilo: „Díky, kluci. Tak já jdu…“

Naposledy přeletěla pohledem prázdné náměstí, než se konečně sebrala, a odpochodovala se skloněnou hlavou zmíněným směrem.

„Měli by ji tam připoutat na řetěz,“ zabručel, jakmile byla upírka z doslechu. „Jinak sem naběhne při prvním kraválu.“

„Bojuje kvůli tomu sama se sebou,“ reagoval Kendall vážně. „Ale dává větší smysl, aby tu nebyla.“

„Jak to myslíš?“ otočil se na něj překvapeně.

„Kvůli Falcovi. Aby dával pozor víc na sebe než na ni…“

*

 

Netrvalo to ani zdaleka tak dlouho, jak čekali. A i když brali varování Feles vážně a měli všechny smysly napnuté, stejně sebou trochu trhli leknutím, když se sotva osm metrů od nich zjevila obří kamenná věc a s tichým skřípěním přistála na zmrzlém sněhu. Hromadné přemístění s několikametrovým obloukem vypadalo teda dost působivě.

Druhá Brána, o dost ohavnější, se s ohlušujícím prásknutím objevila sotva dvě minuty po první a se stejně početným doprovodem.

Opírali se o zábradlí nad vchodem do metra a docela zírali na to, jak se druhý kamenný oblouk po křivém přistání nehezky kymácí. Zůstal stát snad jen zázrakem, k velké úlevě jednotky nemrtvých, kteří ho přenášeli.

„Z papundeklu to asi nebude,“ zhodnotil stav neobvykle funících upírů Lionel.

Kendall se po něm úkosem podíval: „Zajímalo by mě, kdy ti dojdou vtipné komentáře.“

„Hádám, že až moc brzo,“ usoudil chmurně.

Lionelovi se moc nezdálo, že obě Brány prostě sebrali a objevili se s nimi uprostřed Piccadilly, jako by se nechumelilo. Sice v Londýně fakt nesněžilo, ale to s tím nemělo co dělat. Žádný Lamideus, žádné Bratrstvo krve, žádné vřeštící stíny nebo Lovci s černýma očima. Po tom, co viděl při vyvolání upírského poloboha, čekal krvavou lázeň a ono nikde nic. Zatím to probíhalo až podezřele poklidně.

Jeden z čarodějů, ve kterém po chvíli rozpoznal Alexandra Prewetta, odskočil na metr daleko, když mu přes ksicht přejel jakýsi závěs patřící ke Vstupní Bráně, kterou jak on, tak Kendall viděli vůbec poprvé.

„Kurva…“ ujelo mu otřeseně.

V reakci na to se začali čarodějníčkové kolem dohadovat, na koho hodit vinu za vychýlení při přemístění. Jejich podrážděnosti se nebylo co divit, Brány to měly k sobě fakt natěsno, jak dvě dvojčata, co se znovu shledala po letech. Potemnělé náměstí díky nim působilo mnohem menší, než bylo doopravdy.

„Tohle je fakt blázinec!“ konstatoval nakonec čaroděj v tradičním bystrozorském hábitu odevzdaně a dost hlasitě. „Démoni, upíři, Smrtijedi, dokonce děti…“ mávl směrem k nim.

Bylo fakt milé, že vůbec vzal v potaz jejich přítomnost, ale za to pohrdavé odmávnutí ho propálili pěkně otrávenými pohledy.

„Ještě tu chybí skřeti!“ zakončil ten náfuka.

„Nejsme ale v Pánovi prstenů[1],“ reagoval Alex Prewett.

Lionel skoro vyprskl smíchy nad celkem trefným vtipem, zatímco čarodějové se na Prewetta podívali jako na blázna.

Čemu se prosím tě řehníš? nechápal Kendall.

To bys nepochopil, Kenny. Až tohle skončí, tak tě radši zas vezmu do kina.

Tak to se mám aspoň na co těšit…

 

Kendall se od zjevně pobaveného Lionela odvrátil, a snažil se zhluboka a pomalu dýchat. Bylo fajn, že si jeho parťák udržoval tak pozitivní přístup, jelikož jemu bylo čím dál hůř.

Těsně po přesunu obou Bran na náměstí začal jeho žaludek dělat prudké kotrmelce a motala se mu hlava. Nenapadlo ho, že být blízko toho zatraceného oblouku, kvůli kterému téměř přišel o život, bude sakra tak nepříjemné.

„Kenny? V pořádku?“ ozvalo se vedle něj tiše už beze stopy pobavení.

Střetl se pohledem s černýma očima, které si ho ustaraně prohlížely.

„Ani ne,“ přiznal. „Ale ustojím to,“ ujistil Lionela vážně.

*

 

Do deseti minut byli všichni na svých místech.

Zatímco se Bill Weasley se skupinou patnácti vybraných zaklínačských machrů připravoval u obou Bran, a napjatý Kendall čekal na pokyn, aby se k nim přidal, čarodějníčkové hekticky kontrolovali a zajišťovali začátky a konce jednotlivých asi deseti ulic, které na náměstí vedly.

Noční obloha nad Londýnem zůstávala neprodyšně zatažená a úmyslně tlumená světla z kouzelnických hůlek všudypřítomnou tmu prosvětlovaly jen matně. Nepřirozeně rychle se stupňující mráz se dostával i přes tlusté vrstvy oblečení a rozechvíval zimou skoro každého, včetně něj.

„Klandra jak v márnici,“ zabrblal tiše a stáhl si čepici, kterou mu kdysi Kendall daroval, víc do čela. Už aby se něco dělo, tohle podupávání na místě ho strašně deprimovalo.

 

Kendall si nemohl pomoct, aby mu přes všechno napětí a pocity nevolnosti nezacukal nad Lionelovým prohlášením koutek: „Tvůj slovník mě nikdy nepřestane fascinovat, Lvíčku.“

Přes náměstí se přehnal zvířený bílý oblak, který je doslova pocukroval sněhem. Lionel se po něm s úšklebkem podíval: „Dík za…“

Nedořekl. Jeho slova utnulo tleskání jednoho páru rukou, které se rozléhalo po náměstí s takovou ozvěnou, až z toho brněly ušní bubínky.

Stejně jako všichni ostatní zkoprněle otočili hlavy ve směru, odkud zvuk přicházel – od vysoké fontány se sochou řeckého bůžka, která díky dvěma kamenným obloukům po letech ztratila svou dominanci nad náměstím. Majestátní postava celá v černém si je prohlížela s téměř shovívavým úsměvem na úzkých rtech.

Lamideus.

Jejich úhlavní nepřítel se nějak dostal přes všechny hlídky, postával na schůdcích obklopujících fontánu jako na pódiu, a ještě jim tleskal…

 

Lionel se instinktivně nahrbil a jen tak tak potlačil hrdelní zavrčení.

Hlavoun Bratrstva sice podstoupil razantní změnu image, ale stejně nemusel ani na okamžik pochybovat o jeho totožnosti. Kvůli tomuhle černovlasému vypatlanci Kendall skoro umřel. Ve vteřině, kdy Lamidea uviděl, měl obrovskou chuť odkopat ho osobně zpátky do té hnusné díry, odkud přitáhl. A bylo mu naprosto fuk, že by proti němu měl asi tolik šancí jako mravenec proti grizzlymu.

Ani se ode mě nehni, zadunělo mu myslí naléhavě.

Kendall na samozvaného poloboha jen nehybně civěl, ale bylo mu jasný, že toho zjeva taky nevidí zrovna rád.

Nehnu, ale pak si nestěžuj, odpověděl mu varovně.

„Pěkný pokus, to vám musím nechat,“ protáhl Lamideus s takovou lehkostí, jako by jen přišel na zdvořilostní návštěvu.

Přestože nemluvil nijak hlasitě, mrazivý vzduch donesl jeho hlas ke každému, kdo na náměstí byl. Asi si myslel, že je strašně prďácký, ale podle Lionela působil jak záporácké klišé na pátou.

„Bravo. Po stech letech docela dobrý nápad,“ ocenil snahu zaklínačů kolem Bran. „Výstřel naslepo nebo máte dokonce nějaký návod na zamykání?“

Všichni byli nejspíš v takovém šoku, že nikdo nereagoval. On sám by ho nejradši poslal přinejmenším ústně do prdele, ale Kendallova ruka, křečovitě svírající jeho loket, mu v tom zabránila.

 

Kendall dobře věděl, že to Lionel myslí vážně, a bude stát po jeho boku děj se co děj, ale stejně si nemohl pomoct, aby ho nedržel u sebe. Nehodlal ho spustit z očí.

Pak se na Lamideův příkaz zpoza fontány vynořila drobná černovláska s pohledem upřeným do země, kterou si Kendall matně vybavoval ze sídla Bratrstva. Lamideus ji popadl a smýkl s ní před sebe. Přítomnost nemrtvé čarodějky měla podle všeho vyprovokovat a rozhodit její kamarády.

Netvrdil náhodou Potter, že celá tahle akce je přísně tajná? Jak nás tu ten ohava tak rychle našel? vrčel Lionel v duchu, nejspíš aby si aspoň trochu ulevil. Pěkně to v něm vřelo, Kendall cítil, jak se celý třese vzrušením a vzteky.

Podle jeho výrazu bych řekl, že si stejnou otázku klade i Potter, reagoval pochmurně.

Lamidea černovlasá upírka celkem rychle přestala bavit. Chytil ji pod krkem a se zavrčením zabořil zuby do její kůže. Kendall se při tom pohledu podvědomě otřásl. Ten vlasáč s drápy jako striga už neměl s Causus Aterem nic moc společného, ale jemu stejně bolestně zacukalo v místě, ze kterého tehdy Vznešený pil jeho krev.

Lamideus se bezohledně nakrmil a pak ležérním pohybem odhodil dívku přes náměstí. Při letu vzduchem srazila k zemi hned tři zaklínače, kteří stáli v pravidelných rozestupech kolem obou Bran, než se s děsivým zvukem lámaných kostí zastavila o bílou zeď působivé budovy s názvem Ripley´s.

„Není nad čerstvou svačinu,“ konstatoval polodémon ještě s krví na rtech.

Sotva dořekl a už proti němu letělo hned několik paprsků slunečního světla z kouzelnických hůlek. Jejich obranná linie se konečně probudila.

I když kouzlo nemířilo na ně, Kendall bleskově zacouval za nějakou reklamní tabuli a Lionela stáhl s sebou.

„Tohohle mám dost na zbytek života,“ mumlal přitom nevraživě.

Lionel se podvědomě nahrbil a nejistě se po něm podíval, ale Kendall už věnoval pozornost zase jen dění na náměstí. Když kouzelné světlo pohaslo, Lamideův plášť Bulagra žel vlál na stejném místě jako předtím. Polodémonovi z jiného světa jejich pokus vůbec neublížil. I když – už se neusmíval.

„Ubožáci. Snad nemyslíte, že si na mě přijdete s těmi vašimi ubohými kouzly. To byste tady museli mít trochu opravdového sluníčka.“

Jenže to bylo čarodějům celkem jasné. Falešné sluneční světlo mělo sloužit jen k odvrácení Lamideovy pozornosti. A to jim podle všeho vyšlo…

„Já osobně bych opalování vynechal,“ ozval se klidný hlas.

Rudě zářící oči upíro-démona se zabodly do objevivší se postavy s bělostnými vlasy.

„Tebe si pamatuju,“ roztáhl ústa v zářivém úsměvu Lamideus. „Amadeus, že?“

Jejich Vznešený Třináctý vznešeně mlčel.

„Byl jsi jeden z těch šmejdů, co mě poslali na druhou stranu. Ani netušíš, jak rád tě vidím…“

Rozhodně nebyl jediný, kdo měl z příchodu Vznešeného nemrtvého radost. Kendall byl přesvědčený, že pokud měl proti postrachu z legend někdo šanci, byl to Třináctý.

Ještě v jednu chvíli tam oba nehybně stáli. Hned ve druhé něco zašustělo a lehce provanulo náměstím. Vzápětí nějaká černobílá čára s rachotem probourala zeď budovy po jejich pravé ruce. Jejich pohyby byly tak rychlé, že je nedokázal zachytit ani svým upírským zrakem.

Sotva ti dva zmizeli v nitru výstavního muzea, ve třech různých směrech najednou se objevila záplava varovných rudých jisker. Lamideova armáda zaútočila.

 

Lionelovi až cukaly prsty na dřevě jeho hůlky. Skoro si přál, aby se nějaký ten virvál, který už několik minut slyšeli ze všech ulic, dostal i k nim, aby taky mohl něco dělat a ne jen hledět na to, jak se kolem Bran činí jejich zaklínačské eso. Každopádně tlumený hluk z ulic a zpoza zdí budov se neúprosně blížil a nevypadalo to vůbec dobře, včetně neustávajícího dunění z muzea, kam zapluli ti černobílí nádivové.

Na krátkou chvíli si dovolil podívat se na Kendalla, který stál těsně vedle něj, rovněž s hůlkou připravenou a kupodivu s celkem vyrovnaným výrazem ve tváři.

Kenny? Jak vůbec myslíš, že to dopadne?

Kendall odtrhl pohled od pro něj nepochopitelného počínání Billa Weasleyho. Jeho oči ve tmě zářily až nepřirozeně světle modrou barvou.

No, ještě před chvílí jsem se vážně bál, ale… Pak mi to došlo. Buď to přežijeme a budeme dál pokračovat spolu nebo ne. V každém případě se tě nehodlám vzdát.

Z toho prohlášení se mu nějak sevřelo hrdlo.

Teda… Ty seš ale slaďouš. Vyznání lásky uprostřed bitevního pole?

Snažil se to zlehčit, ale na Kendalla to tentokrát neplatilo.

A pokud tady máme umřít… pokračoval klidným, důrazným tónem. Alespoň se už nebudeme muset přede všemi přetvařovat. V záhrobí se do nás nikdo montovat nebude. A já si tě tam najdu.

Zůstal na něj dost nevěřícně hledět. Vzhledem k nervozitě, kterou z Kendalla pořád cítil, od něj čekal různé odpovědi, ale taková by ho nenapadla ani ve snu. Našel si vlastní způsob, jak se se svým strachem vyrovnat. Nehodlal tuhle bitvu přežít sám.

V ten moment Lionelovi došlo, že ještě existuje hromada věcí, které o Kendallovi neví. A zvedla se v něm obrovská touha, až potřeba všechny ty věci objevit jednu po druhé. I jen za to mělo cenu bojovat a vytrvat.

Na Kendallově tváři se objevil typický poloúsměv, jako by přesně věděl, co se mu právě prohnalo hlavou. Pak se k němu nečekaně nahnul a políbil ho. Bez okolků a přímo na rty. Lionel ztuhl. Nikdy, absolutně nikdy neprojevovali svoje city na veřejnosti, vyjma Malfoy Manor. Ne, že by si jich v tu chvíli při všem povyku někdo všímal, ale co Kendall udělal, naprosto vybočovalo ze všeho, co si kdy předsevzali.

„Znamenáš pro mě mnohem víc, než vůbec tušíš,“ splynulo z Kendallových rtů měkce, když se oddělily od těch jeho.

„Kenny…“ normálně ho svým prohlášením a tím, co udělal, totálně dostal. Od vždycky rozumného Kendalla Rowanna něco takového fakt nečekal. Kdyby je v ten okamžik někdo…

Kendallův výraz se ve zlomku vteřiny změnil a on okamžitě vystřízlivěl z toho děsně sladkého oblouznění. Nejdřív to byl jen jejich instinkt řvoucí na poplach. A pak to oba zaslechli ve stejnou chvíli. Podezřelý svist přímo nad nimi.

Vrhli se každý na jednu stranu sotva vteřinu před tím, než na místo jejich romantického dýchánku doskočil chlápek s dlouhými stříbrnými dýkami v rukou. Škubl hlavou a nespokojeně zavrčel a Lionel si přitom všiml jeho očí, místo kterých měl jen černo. Posedlý.

Chlápek okamžitě znovu útočil a šel po Kendallovi. Ten se ale nenechal překvapit, elegantně se rozmáchlému úderu vyhnul a dostal se do útočníkových zad. Rázným kopancem ho vyvedl z rovnováhy a vzápětí už čaroval stejně jako on sám.

Posedlý Lovec upírů skončil válející se ve sněhu jako vánoční balík ověnčený provazy a řetězy místo mašlí.

Dívejte se i nad sebe,“ zopakoval Lionel vyvaleně slova Feles. „To mě poser, ona fakt umí věštit.“

Ten hajzl se stříbrem spadl z nebe, doslova a nebyl jediný.

Na dalších dvou místech se právě odehrávaly velmi obdobné potyčky, jako byla ta jejich. Jeden z Lovců zaútočil na Serpense, kterému však okamžitě přispěchala na pomoc Corvus, a vypadali, že společně si poradí snadno. Další šel po Falcovi, který nebezpečí nejspíš vycítil včas a počátečnímu útoku se úplně vyhnul. Jenže přitom asi přišel o hůlku, jelikož se teď snažil svému protivníkovi odkroutit hlavu od krku. Nebo si na něm jen potřeboval vybít stres. V každém případě mu Lionel upřímně fandil.

„Buď pořád ve střehu,“ připomenul mu ostře Kendall, když se postavili zády k sobě. „Nevím čím to je, ale ten chlap vůbec není cítit. Ani jako člověk, ani jako Lovec.“

Lionel nespokojeně zavrčel a vzápětí už mířil hůlkou přímo nad sebe. Jeho kletba minula, ale přiměla dalšího útočícího Lovce změnit dráhu jeho ´letu´. Těmi ´kamikaze´ nálety regulérně popírali jakoukoli gravitaci.

Kendall vedle něj už čaroval taky a jeho pokus o odzbrojení dalšího Posedlého dopadl dost podobně. Sotva přistáli Lovci ve sněhu kousek od nich, stáhli ze zad dost otřískané kuše. Stříbrné záblesky je varovaly, že nestojí ani o škrábanec z těch hnusných věcí. Jednotným odrazem odskočili smrtícím šipkám z dráhy, překonali tak zábradlí i vchod do podchodu a doskočili zpátky na zem na druhé straně.

Stupňující se rachot a bolestný křik značil, že Lamideova armáda postupuje docela rychle k náměstí. Bill Weasley odhodlaně pokračoval v doslova zuřivém čarování kolem Bran; Potter, mladší Weasleyové a Prewett ho kryli spolu s několika dalšími bystrozory, přičemž obzvlášť Pottera to zjevně táhlo k tomu, jít si místo nečinného stání trochu zamáchat hůlkou do některé z ulic. Falco už se v mezičase nepřiměřeně krvavě zbavil svého protivníka a Serpens v nádherné spolupráci s Corvus zlomil jejich útočníkovi vaz.

Sotva si stačili zběžným pohledem ověřit tuhle situaci a Posedlí Lovci jim znovu funěli na krk. A už nebyli jen dva, vzhledem k tomu že ochotně rozvázali toho prvního blbečka, co jim chtěl skočit na hlavu. Lionel a Kendall skončili zase zády k sobě v obklíčení ze tří stran a ze čtvrté měli temný vchod do metra. Střežili na každý pohyb přibližujících se Lovců a čekali. Nemělo smysl bezhlavě útočit, když si nebyli jistí, jaké triky ještě můžou mít ti tři v usmolených rukávech.

Jeden z Lovců si olízl rty a zamlaskal na ně. Kendallovi se z něj znovu zvedl žaludek. Aby toho nebylo málo, náměstí se konečně rozzářilo jásavě modrou barvou a oni se oba otřeseně zapotáceli. Stejně jako zbytek čarodějů a upírů na náměstí byli kouzelně označeni a zaklínání Weasleyho jim začalo brát energii.

Kendall věděl, že teď už musí co nejdřív k Bráně a připojit se k zaklínačům. Jenže nejprve se museli postarat o ty posedlé šmejdy, co kolem nich uzavřeli vražedné kolečko.

Na finální zamčení Bran podle plánu už příliš času nepotřebovali a Lamidea nejspíš stále zaměstnával Třináctý. Z budovy muzea Ripley´s se totiž neúnavně ozývaly skřípající nebo dunivé zvuky. Teď už to nemohli vzdát, ani kdyby chtěli.

Ten s dýkami na ně znovu naběhl, zatímco druzí dva s kušemi zůstali stát. Bylo jasný, o co jim jde.

Beru si ty vzadu, kryj mě.

Kendall nezaváhal ani na vteřinu, i když si ty střílející chtěl vzít na starost sám. Lionel by ho o to nežádal, kdyby neměl plán.

Vypálil těsně před útočícího Lovce a oslepil ho stěnou sněhu. Snažil se uhnout na stranu, ale on ho viděl. Lovec s řevem a ohavným křupáním kostí odletěl někam do tmy podchodu.

Vzápětí už nad sebou a Lionelem vyčarovával ochranný štít proti fyzickým útokům. Lionel sice odvrátil další pokus o průstřel jejich plic, ale k protiútoku potřeboval čas. A on mu ho byl odhodlaný poskytnout. Byl připravený posilovat ochranný štít delší dobu, ale k jeho údivu to vůbec nebylo třeba.

Lionel jen párkrát zakýval hůlkou a během několika vteřin se před nimi zvedl do výšky hučící bílý vír, mnohonásobně větší, než jaký u něj viděl naposledy.

S vykulenýma očima zíral na to, jak se vír rozletěl proti Lovcům. Byli rychlí, ale Lionelovo kouzlo nemohli předběhnout. S fascinující rychlostí je oba smetl s sebou a vesele hučel dál na opačnou stranu náměstí.

Nechal ochranný štít zmizet a nechápavě se otočil na cenícího se Lia: „Tohle mi pak musíš vysvětlit…“

*

 

„No, to je dost!“ uvítal je v záplavě modrého světla rozcuchaný a notně zadýchaný Bill Weasley.

„Buď rád, že jsme tu, zrzku,“ zavrčel Lionel, stále na mysli Lovce, kterých se sice dočasně zbavili, ale nepředpokládal, že by je jeho rozkošný vír odradil nadobro.

Weasley si ho buď záměrně nevšímal, nebo ho v zaklínačském zapálení neslyšel.

„Stoupni si támhle, Rowanne,“ navedl Kendalla do posledního volného vyznačeného kruhu. „A schovej hůlku, nebudu riskovat, že mi to něčím narušíš.“

Kendall zastrčil svou hůlku do pouzdra s očividnou neochotnou, ale mlčky poslechl a vstoupil do určeného prostoru. Jeden z Weasleyho zaklínačských kolegů, který se téměř opilecky potácel, k němu přistoupil s připraveným nožem. Lionel toho mamlasa pohotově odstrčil a vyškubl mu tu kudličku z ruky. Nehodlal pustit ke Kendallovi někoho, kdo vypadal, že mele z posledního.

„Dej si odchod, zvládnem to sami,“ vyjel na něj nevrle dřív, než si mohl začít čaroděj stěžovat. Ten se tázavě podíval po svém ´šéfovi´, ale Weasley jen krátce přikývl, aniž by se na ně pořádně podíval, tak zase hezky vycouval.

Lionel si nechal nůž v ruce, zatímco hůlku jen lehce zastrčil za opasek a postavil se těsně vedle Kendallova poblikávajícího kruhu. Bylo mu jasný, že šlapat by do něj určitě neměl. Zatěkal kontrolně očima po jejich nejbližším okolí.

„Někdy jsi vážně okouzlující,“ ozvalo se vedle něj tiše.

Ušklíbl se: „Já tě varoval, tak si nestěžuj.“

„Právě naopak, Lvíčku. Nikoho jiného bych teď vedle sebe nechtěl.“

To už si nemohl pomoct, aby se na něj nepodíval. Zabořil se do Kendallových očí a v tu chvíli všechno ostatní kolem nějak zbledlo.

Dbajíc na to, aby nepohnul nohama, natáhl ruku, vzal svého přítele za zátylek a přitáhl si jeho obličej k sobě, aby mu konečně mohl vrátit ten úžasný polibek…

 

Pak ho Lionel pustil a odtáhl se. Zvuky boje, svištění kouzel a ohňostroj barev se zase vrátily do normálního času a prostoru.

„Ještě aby jo,“ zabručel a se sebevědomým úšklebkem se od něj odvrátil, aby zase mohl dávat pozor na okolí.

Kendall se s mnohem lepším pocitem otočil zase k Billovi. Za několik málo chvil mělo jít o všechno a nebylo moc chytré se od dění kolem nechat takhle odpoutávat.

Bill Weasley už rovněž stál ve svém kruhu a kontroloval, že jsou připraveni i všichni ostatní. Podle všeho měli na zapečetění jen jeden pokus a zaklínání si rychle vybíralo svoji daň. Všiml si, že skoro všichni čarodějové už notně blednou a kymácejí se, i jen při postávání na místě. On s Lionelem se ještě dokázali normálně pohybovat jen díky tomu, že měli upíří výdrž.

Jejich hlavní zaklínač konečně zahájil podivnou litanii a jeho kolegové se přidali. Světélkování se okamžitě zrychlilo a přelilo přes povrch obou Bran.

„Lio… Už,“ ozval se vážně a natáhl levou ruku k němu.

Jeho přítel ho vzal za zápěstí a bez váhání přejel ostřím po celé šířce jeho dlaně. Jen tiše sykl, když se ostrý kov zakousl do jeho kůže. Podívali se na sebe.

„Ještě před pár lety bys mi s tím nejspíš uřízl pár prstů, co?“ podotkl ztěžka Kendall.

„Před pár lety jsem tě neznal, Kenny,“ reagoval Lionel vážně.

„To je fakt…“

„Nezvorej to.“

„Nezvorám.“

„Rowanne! Teď!“

Lionel přejel bleskově ostřím i po jeho druhé dlani, Kendall okamžitě klesl k zemi a položil obě ruce na okraj svého kruhu. Do zaklínací linie se přidaly malé rudé hvězdičky. Rychle se dostaly až k Bráně, na kterou Kendall upíral pohled a pak… jako by narazil na vysokou ocelovou stěnu. Ten odpor ho skoro svalil na zem. Pro lepší oporu si klekl a neodbytně se proti té zdi pustil. I kdyby měl po ní vyšplhat, tak ten odpor prostě překoná…

Kolem nosu mu proletěla šipka, jen sebou škubl.

„Do hajzlu,“ ozval se za ním Lionel. „Sorry, Kenny. Ten druhý parchant mě… překvapil!“ poslední slovo už jen zavrčel spolu s kletbou.

Kendall se rychle ohlédl. Do Bulagrova zadku… Posedlí Lovci byli sice pomlácení, ale očividně zpátky ve hře.

„Dělej, co máš!“ štěkl po něm Lionel, když si všiml, že se zvedá a znovu pálil proti Posedlému. „Zvládnu to!“

Kendall se kousl do rtu. Věřil mu, jen měl o něj strach… S těžkým srdcem se znovu zaměřil na Bránu a na ten neurčitý odpor, který kladla.

Bylo mu jedno, jaká síla se tomu brání. Jestli to je Lamideus, nebo Brána samotná, nebo všichni démoni za ní. On prostě vyhraje. Musí.

Sbalil jsem Lionela Gor´nama, sakra, takže tvrdohlavější jsem tady já.

Ledový odpor polevil tak nečekaně, že se pro změnu skoro skácel dopředu. S úlevou zvedl krvácející ruce ze svého kruhu. Víc energie už tomu nemohl dát, aniž by neomdlel.

Jakmile se červené hvězdičky vmísily do modré sítě kolem Bran, Weasley se nadechl a pevným hlasem začal předříkávat zamykací formuli.

A ono to fungovalo. Poprvé od příchodu na náměstí ucítil něco jako naději. Bill Weasley zaříkával, znaky jasně zářily a tepaly jako krev v žilách a všechno kolem se začalo chvět.

 

Jejich kuší se sice Lionel zbavil nadobro, ale nepočítal s tím, že po nich můžou házet i něco jiného.

Byl to jen okamžik, krátký záblesk ve tmě. A ani nepatřil jemu, ale stále klečícímu Kendallovi za ním…

Vytočil se na podpatku a skočil tomu záblesku do dráhy zároveň s vysláním odpuzovacího zaklínadla.

Ozvalo se bolestné vyheknutí, jak jeho kouzlo zasáhlo. Zamrazilo ho. Netrefil tu věc, ale Lovce. Letící dýku už nestihl… zastavit…

 

Kendall vycítil hrozbu a chtěl vyskočit na nohy. Ale končetiny ho pořádně neposlouchaly, a tak skončil znovu na kolenou. Přímo čelem k stříbrnému záblesku…

Dech se mu zadrhl v hrdle. Chtěl hmátnout po hůlce, ale ruka mu byla cizí, nedokázal s ní ani pohnout. A pak smrtící svist ukončil měkký zvuk.

Vyděšeně vytřeštil oči, když se Lionel v poslední vteřině přesunul přímo před něj.

„Ne…“  zachraptěl. „Lio!“

Rozcuchaný černovlasý upír se po něm ohlédl s křivým úšklebkem.

„Říkal jsem ti… že to zvládnu…“ zachraptěl a vzápětí se pod ním podlomily nohy.

Kendall ho zachytil do náruče a zkoprnělý hrůzou zůstal zírat na lesknoucí se stříbro trčící z Lionelovy hrudi…

 

 

Vysvětllivky:

[1] ´Pán Prstenů´je epická fantasy trilogie J. R. R. Tolkiena

77 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Krev pro Tebe

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář