Skip to content

Paralela snů: Kapitola sedmá – Jezero

[Celkem: 4    Průměr: 3.3/5]

Den šestý, sobota 9. září

 

Když se tedy budila po týdnu úmorné dřiny, málem na kolenou děkovala všem příležitostným bohům, že je sobota. V ložnici už naštěstí nikdo kromě ní a Faridy nebyl.

„Panebože, to byl tejden,“ zívla. Farida přizvukovala, zatímco si před zrcadlem, které drželo ve vzduchu kouzlem, zaplétala své dlouhé, bohaté černé vlasy.

„Měla jsem toho míň než ty, a i tak jsem měla dojem, že jsem dřela jako vůl,“ zabručela. „Všichni se najednou úplně zbláznili s NKÚ a naložili nám učení a úkolů, jak kdyby nemělo přijít zítra. Nebyl čas ani na rozbroje se spolubydlícíma a hádky s příbuznýma.“

„Ty tu máš nějaký příbuzný?“ podivila se Lyn.

„No jo, Malloryho.“

„He?“ upadla Lyn čelist. „Co jste si?“

„Je to bratranec. Z tátovy strany.“

„Proč mu říkáš Mallory?“

„Protože se jmenuje John jako můj bratr a já nerada označuju stejnými jmény lidi neporovnatelných kvalit. Brácha předloni vyšel,“ vysvětlila, než se na to Lyn stihla zeptat.

„Aha. Takže hádám, že to musí bejt tvoje máma, po kom vypadáš jako chodící infarkt, co?“

Farida se zřejmě proti své vůli začervenala, což na její olivové pleti vytvořilo zajímavý odstín.

„Fascinuje mě, jak mluvíš,“ zasmála se. „Takový kompliment jsem v životě neslyšela, jestli je to teda kompliment. Myslíš to vážně?“

Lyn pokrčila rameny. „Co vidím, to říkám, a chválím, když si to něco fakt zaslouží. Ke srážení našeho sebevědomí tu máme zbytek světa, nehodlám jim v tom pomáhat.“

„To rozhodně. Ale chodící infarkt?“ smála se Farida dál. „Co si pod tím mám představit?“

„No kdybys šla třeba dobrovolničit do domova pro seniory, radši si na hlavu dej papírovej sáček a na něj napiš varování. ‚Osoby se slabým srdcem, pozor: při pohledu na tento mobilní objekt hrozí nebezpečí srdeční zástavy.‘ Aby tam hned po tvým příchodu nemuseli polovinu stařečků křísit.“

Záchvat smíchu, který následoval, nakazil i Lyn – po náročném týdnu opravdu ocenila dávku dopaminu. Když se Farida konečně rozdýchala, musela začít se zaplétáním vlasů nanovo. Lyn si jen s pomocí gumičky třemi ekonomickými pohyby udělala drdol a připomněla jí svou otázku.

„Tak jsi teda princezna Jasmína po mamce?“

„Dalo by se to tak říct, i když podle mě jsem zdědila víc rysů po otci než po ní. Táta byl vždycky nenapravitelnej dobrodruh a máma je taková jeho trofej, jestli se tak dá říkat ženské, co má ve vztahu s chlapem navrch. Je z Íránu, kdyby tě to zajímalo, z jedný z těch nesnesitelně nadutých perských čarodějnických rodin.“

„Panejo,” hvízdla Lyn. „Ale ty musíš bejt oficiálně Anglánka, nebo ne?“

„Narodila jsem se v Londýně a žila tam celý život, až na výlety za máminou rodinou. Ona tu taky žije už dvacet let, co ještě neměla ani mýho bratra. Odkud jsi ty? Podle přízvuku tě hádám na Američanku, ale mně už toho lidi taky přisoudili celou řádku…“

„V mým případě je to trefa. Jsem z Philly. Kořeny mám v Irsku a Rusku, žádná exotika.“

„Taková typická americká bílá směska,“ přikývla Farida s pochopením.

„No jo. Mícháme se rádi. A Britové se na nás za to zase rádi koukaj zvrchu.“

„Nemyslela jsem to zle,“ usmála se na ni Farida do zrcadla. „Podle mě by se zdejší od vás mohli lecčemus naučit – jako třeba tomu, že křížení příbuzenstva je ošidný nápad, který končívá špatně. Trocha míšení snad ještě nikoho nezabila.

Ale o tom jsem mluvit nechtěla. Abych ti oplatila, ty totiž taky nejsi zrovna ošklivé káče. Chtěla jsem tím říct, že je to očividně dobrá, prověřená kombinace.“

„Aha, tak dík,“ zaculila se na ni Lyn. „Já si tím nikdy nebyla moc jistá. Proto se vždycky snažím zvednout sebevědomí ostatním holkám, aby se netrápily jako já. Moc dobře si vzpomínám, co za peklo je puberta. Toho jsem si užila na střední, když se jistý spolužačky rozhodly, že nejsem dost načančaná, protivná a cool, abych patřila mezi ty oblíbený lidi. Do žádný jiný skupiny jsem totiž taky nezapadla, a tak jsem od těch čtrnácti do osmnácti na škole kamarádila s jedinou další osobou, která skončila tak špatně jako já – ale byla to super holka, kterou bych jinak asi nepoznala, takže zas tak úplně temnej ten čas nebyl. Nicméně výběr protějšků se mi tím zúžil prakticky na nulu, aspoň teda mezi spolužákama, a nemůžu říct, že by to prospělo mýmu mínění o sobě. Až roky po tom jsem to pomalu přestala řešit a teď je mi to celkem egál, páč jsem zjistila, že na každej hrnec se stejně poklice najde a chlapi detaily až tak neřeší.”

„To je zdravý přístup, taky se k tomu pokouším propracovat,“ ocenila Farida, ale vzápětí nakrčila obočí. „Ale moment… do osmnácti? A ještě roky po tom? Kolik ti proboha vlastně je?“

„Třiadvacet. Předpokládala jsem, že Mallory ti to už řekl.“

„Ne, nebavili jsme se o tobě. Jak jsem říkala, nebyl čas ani na hádky s příbuznýma,“ připomněla Farida. „Páni. To jsi teda o dost starší. Nenapadlo by mě to, přišlo mi, že jsi normální praštěná teenagerka. Ale ony ty dojmy člověka ne vždycky vedou správným směrem, co.“

„Dobře vyjádřeno,“ přikývla Lyn.

„To ti závidím, ty jo,“ rozzářila se Farida zničehonic. „Můžeš do Prasinek bez povolení a tam dělat, co se ti zachce. Dokonce máš o dvě hodiny posunutou večerku. Dospěláci si tu užívají daleko víc zábavy, pokud zrovna nemusí zuřivě studovat.“

„Umím si to představit,“ uchechtla se Lyn. „Hele, a proč se vlastně vy dva držíte stranou společnosti? Nevšimla jsem si, že byste se tu bavili ještě s někým jiným než s tou podivínkou, co přišla na Zařazování v noční košili.“

Farida si dopřála dlouhý povzdech. „My jsme totiž to, čemu se v kouzelnické komunitě říká ‘krvezrádci’. Nemáme nosy nahoru a nepovažujeme všechny ostatní lidi včetně mudlů za póvl a špínu, které by zasloužily vymazat z povrchu zemského. To se ve Zmijozelu moc nenosí, pokud sis ještě nestihla všimnout. Nejsme tu jediní, ale ne všichni mají koule veřejně nesouhlasit s vůdci koleje a poštvat si je tak proti sobě i osobně.“

„Jasně,“ protáhla Lyn. „A vy ty koule máte, takže jste skončili na okraji společnosti.“

„Mallory za to ani nemůže,“ povzdechla si Farida znovu. „To já mám ohnivou náturu. On by dokázal vyjít s kdekým, s tím jeho uvolněným přístupem, prořízlou pusou a spoustou vtípků. Ale z nějakého důvodu drží partu se mnou. Tak jsem ráda, že tu mám aspoň jeho. Protože lidi z ostatních kolejí se se mnou přece bavit nebudu, když jsem protivný, zlý Zmijozel.“

„Vidíš, já bych tě od pohledu zařadila do Havraspáru,“ mudrovala Lyn. „A Malloryho asi do Mrzimoru. Jste úplně jiný, než co bych z doslechu čekala od Zmijozelů.“

„Proti naší koleji mají lidi nechutnou horu předsudků,“ ohrnula Farida rty. „Špatné jméno nám ale dělají ti nejhlasitější, což jsou většinou děti Smrtijedů a další taková pakáž. Přitom jádro Zmijozelu je naprosto přímočaré: máme všechny vlastnosti, kterých si cení ostatní koleje, jsou jen usměrněné. Jsme zrovna tak oddaní, odvážní i chytří – jen si vybíráme, komu budeme oddaní, pouštíme se do akcí s rozmyslem a nekřečkujeme vědění, jen aby z nás byli ti největší rozumbradové, musí mít účel. Nejvíc nás pohání ambice, ale ty přece začínají sněním – a každý přece už jako malý sní o tom, co chce jako velký dělat, kým chce být. Ale stačí, že se nás pár zvrtlo a skončilo jako černokněžníci a hned jsme špatní a prohnilí všichni. To není fér.“

„Já s tebou naprosto souhlasím,“ zvedla Lyn ruce v obranném gestu. „Vždyť jsem skončila mezi váma, to bych byla pitomá, abych si o vás dál myslela to, co ostatní. Ale mám pocit, že u tebe bude problém i někde jinde. Vypadáš totiž pořád tak vážně a zavile, že bych se k tobě taky bála přiblížit, kdybych neměla tolik zkušeností s odmítnutím, že už mě taková drobnost nezastaví.“

Farida najednou celá sklesla. „Taky si to myslíš?“ podívala se na ni smutně. „Už jsem to slyšela. ‚Vypadáš jako potvora.‘ Nebo ‚tváříš se jak vrahoun‘. Přitom nejsem potvora ani vrahoun! Aspoň doufám… Přijdu ti tak?“

„Ne,“ zasmála se Lyn. „Právě že ne. Ale v tomhle nejsi sama. Znám takových lidí řádku.“

„Kdybych se jen trochu uměla seznamovat s lidma, určitě bych tu nemusela živořit sama,“ uvažovala Farida nahlas. „Zase ne všichni jsou proti Zmijozelu. Ale já pořád doufám, že si někdo vyhlídne ; což se vlastně nestalo, dokud jsi to neudělala ty.“

„Představila jsem se celý škole neumytá a v košilce,“ pokrčila rameny Lyn. „Už jsem neměla co ztratit.“

„Jsi taky starší. Možná, že jednou taky budu tak v pohodě. Z takového příchodu na scénu bych se totiž stoprocentně hrabala ještě hodně dlouho.“

„Takže vlastně to, že se se mnou skoro nikdo nebaví, nemůžu tak úplně považovat za chybu svýho charakteru, co?“

„Pravděpodobně.“

„Aspoň nějaký dobrý zprávy,“ zívla Lyn a odebrala se do umývárny.

 

Rozhodla se, že místo snídaně se půjde projít k jezeru. Ukázalo se, že Mallory o Komnatě nejvyšší potřeby ví, takže si Lyn v pátek po vyučování zašla pro všechny věci, které prve zapomněla, nebo jednoduše už neunesla. Ještě se raději opatrně vyptala okolí, zda je dovoleno se v jezeře koupat. Dostalo se jí několik přikývnutí a dodatek ‚na vlastní nebezpečí‘, s čímž po přečtení čtvrtého dílu série počítala. Někdo se vyjádřil v tom smyslu, že bez dozoru se tam smí koupat jen dospěláci, nad čímž Lyn jen mávla rukou.

U stolu ve Velké síni popadla jen opravdu velký obložený chléb, nalila si dýňovou šťávu do lahve, kterou si rovněž donesla z Komnaty nejvyšší potřeby, a bez dalšího zdržování běžela ven. Slunce už stálo poměrně vysoko, Lyn si ale byla jistá, že v těchhle severních končinách nebude voda teplá ani odpoledne uprostřed nejžhavějšího léta. Chvíli jí trvalo, než k jezeru došla a našla úkryt za několika krajními stromy lesa, ale aspoň se zahřála, než se ponořila do ledové vody.

Poprvé se nadšeně cachtala dobrou hodinu, než zmrzla natolik, že musela vylézt a trochu se rozmrazit na slunci. Raději neplavala nijak daleko, aby náhodou opravdu nenarazila na něco, co by potkat nechtěla, když neměla ani funkční hůlku, kterou by se mohla bránit. Voda byla alespoň v horních vrstvách úžasně čistá a sladká a z Lyn odplavovala psychickou únavu, napětí i všechny starosti.

Když vylezla na břeh podruhé, padla šťastně na svou maxi osušku a usnula jako špalek. Probudila se kolem poledne, kdy zaslechla výkřiky prváčků, kteří se prali nedaleko. Po celých pozemcích, na které ze svého místa dohlédla, se studenti i učitelé slunili a užívali si posledních dnů léta. Lyn se rozhodla ještě jednou si zaplavat a sebrala se k odchodu, protože její svaly, které během týdne plného mozkové dřiny ztuhly, nyní bolely z nárazového množství pohybu.

Celý den pak proležela na gauči ve společenské místnosti a četla si v učebnicích, aby trochu dohnala učení, které během týdne odmítla stihnout.

Až k večeru se začalo něco dít. Lyn se ani nedivila, že to byl právě Mallory, kdo s několika staršími hochy dotáhl čtyři bedny máslového ležáku a dva kartony vína, „aby přeživší mohli oslavit konec prvního tejdne školy a zapomenout na těch zbylejch bůhvíkolik, který je ještě čekaj“. Vytáhl pak dvě lahve a jednu z nich obřadně donesl Lyn.

„Tady máš,“ usmál se.

„Dík,“ ocenila to a vděčně se napila. „Hm, je to dobrý.“

„Tys to ještě nikdy nepila?“

„Ne, u nás nic takovýho není. Bublinky, hubolepy, tvrdej chlast, to jo, ale žádný máslo.“

„Tos’  přišla o hodně,“ usoudil a zapadl do křesla vedle ní.

„Co to máte za krabičák?“ nadhodila s obavami, když se dívala, jak si někteří studenti nahýbají vína. „To je docela kontraproduktivní, nalívat se ve škole bolehlavem poslední jakosti, ne?“

Mallory se uchechtl. „Nesuď podle obalu, křepeličko, to je naprosto luxusní zboží. Nejsvěžejší a nejsladší červený, jaký se dá sehnat ve studentský cenový kategorii – kdysi ho začali pěstovat sami studenti, prej aby tak příštím generacím školou povinnejch zajistili uvolňující míru opilosti za přijatelný prachy a bez ošklivejch následků.“

„Týjo,“ hvízdla Lyn. „To bych jednu tu krábku taky načala. Sladký víno já můžu.“ Mallory s potěšeným šklebem vytáhl hůlku a nechal si jedno z vín přistát v ruce. Po zbytek večera se spokojeně nalévali a ignorovali svědomitější studenty, kteří na ně napůl závistivě zahlíželi zpoza učebnic.

Zdálo se, že Lynin pozitivní vztah k lihovinám přesvědčil další z jejích spolužáků o tom, že není natolik divná, aby se s ní nedalo aspoň mluvit, takže se k nim na gauč a do poblíž stojících křesel časem stáhla menší parta lidí, převážně z vyšších ročníků, a vesele sdílela jak jejich pití, tak rozhovor. Opatrně se vyhýbali tématům týkajícím se její identity a jejího příběhu o tom, jak se do Bradavic dostala, nicméně ocenili její smysl pro humor a všeobecný sklon nevyhledávat konflikty. Dost možná jim o její nezávadnosti podávalo svědectví i Malloryho a Faridino přátelství, protože si byla poměrně jistá tím, že přitáhla pozornost právě těch tichých nekonfliktních spolužáků. Elitáři se jí drželi bezpečně z dosahu.

Neodvažovala se přítomných ptát na jména, ale zachytila jich pár, když byli oslovováni. Z těch poznala jen jediné: Pucey. Matně si vzpomínala, že hrál famfrpál, ale nebyla si jistá. O ostatních se v knihách asi nikdy nedočetla, snad jen okrajově. Nepřekvapilo ji, že mezi nimi byla jen jediná dívka, Tracey Davis z jejího ročníku; zřejmě se odvážně trhla od Pansy, která zrovna nebyla v dohledu. Lyn si nikdy moc nepotrpěla na slepičince a rozuměla si spíše s chlapci, a ti zase na oplátku vyhledávali její přítomnost coby kamarádky častěji než ostatních dívek.

Až později, jen chvíli předtím, než se Lyn vydala spát, si pro Tracey přišla Pansy. Tvář měla plnou zloby a nenávistně probodávala Lyn, jako kdyby mohla za to, že ji opustila kamarádka. Lyn to však neřešila a jen se na ni sladce usmála; byla příjemně uvolněná díky vínu a nijak zvlášť se neobávala Pansyiných výhrůžných slov z prvního školního dne.

 

Den sedmý, neděle 10. září

 

V neděli ráno, navzdory vypitému vínu obdivuhodně svěží, opět neohroženě nakráčela k jezeru a strávila v něm další pár blažených hodin. Po jednom z rozverných delfínků si všimla vysoké postavy v černém, která se zvolna procházela podél vody. Nejspíš si to jen sugerovala, ale v tom okamžiku ji přepadl silný dojem, že si Snape vyšel na sluníčko, jen aby mohl víc zblízka pozorovat ji. Od té chvíle se už nedokázala uvolnit, a tak se sebrala a odešla na kolej dřív, než plánovala. Nedalo jí to a na cestu zpátky se neobtěžovala oblékat a osušku si jen přehodila přes ramena – jen pro tu čirou radost z pomyšlení, že tím Snapea znervózní. Když procházela kolem něj a pozdravila, vypadal překvapený, že ji vidí, ale Lyn si přesto nemohla pomoct, aby ho nepodezírala. Až v nepříjemném chladu Vstupní síně přes sebe přehodila hábit.

Ve společenské místnosti si jí tentokrát všiml Malfoy, který evidentně neměl co na práci.

„Nazdar,“ obrátil se na ni, jakmile prošla tajným vchodem. „Odkud máš mokré vlasy?“

„Byla jsem plavat,“ odbyla ho lhostejným tónem.

„Ty musíš být mladší sestra Cathaíra Downeyho,“ soudil Draco s převahou. „Jeho otec je naším dlouholetým rodinným přítelem. I když o tobě se z nějakého důvodu nikdy otevřeně nebavili. Prý jsi žila někde daleko a nevídali jste se.“

Lyn na něj chvíli zaraženě civěla. Nejdřív chtěla odseknout, že k žádnému zdejšímu Downeymu nepatří, a už vůbec ne k nějakému, který má cokoli společného s Malfoyovými. Pak ji ale napadlo, že její život možná bude jednodušší, pohodlnější a možná i zábavnější, když nechá Draca při jeho scestném přesvědčení. Mohlo by jí to přinést i nějaké výhody, ačkoli si nebyla jistá, zda Draco měl v moci jí nabídnout cokoli, o co by stála.

„A co má být?“ opáčila.

„Jen jsem ti chtěl oznámit, že tu máš víc přátel, než sis možná myslela. Nemusíš zůstávat na okraji společnosti. Koneckonců jsme jedné krve. Je užitečné vědět, na koho se můžeš obrátit, nemyslíš?“ usmíval se povýšeně.

„Pravda,“ uznala Lyn a souhlasně zkřivila rty.

„Předpokládám, že víš, kdo jsem já,“ navázal Malfoy.

„Tvá pověst tě předhání,“ zabručela nezaujatě Lyn. Sušila si u krbu vlasy, zatímco osušku rozvěsila na jedno z křesel.

„Myslel jsem si to,“ ušklíbl se spokojeně. „Takže jestli budeš něco potřebovat, můžeš přijít za mnou.“

„To je od tebe milé,“ vrhla na něj neupřímný úsměv. Draco si toho oparem vlastní důležitosti sotva všiml. Jakmile se odporoučel z místnosti, padla Lyn na gauč a s povzdechem se začetla do další knihy. Úkosem pohlédla na hůlku, kterou odhodila na stolek, a povzdechla si ještě jednou. Její poslední pokusy v tomto směru ji přiměly tím krámem se vzteklým výkřikem mrštit přes celou ložnici. Tolik k úspěchům s kouzlením.

 

« Předchozí kapitola                                                                            Další kapitola »

162 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář