Skip to content

Paralela snů: 18. – Bratr

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

sobota 23. prosince

Ty tři týdny byly tak nabité, že se Lyn skoro neměla čas zastavit, aby zjistila, že už jsou vánoční prázdniny. V duchu poděkovala své zaměstnanosti a s radostným rozechvěním byla připravena uvítat chvíle nicnedělání, které se bude dít daleko od Bradavic, což ji snad osvobodí od té neustálé tupé bolesti. Také se nemohla dočkat, že konečně pozná svého bratra, a už se těšila i na otce, se kterým si ve svém plném programu stihla vyměnit jen několik sov.

Čekala na něj na nádraží, odkud se s ní měl přemístit domů. Když se objevil, Lyn se ho v první chvíli opět lekla; už stihla zapomenout, jak přesně vypadal, a jak působilo jeho vznešené držení těla a mocná aura. Pak se ale vzpamatovala, zeširoka usmála a padla mu do náruče.

Mluvíš jako kulomet, Elinor, zarazil ji uprostřed věty, když mu vyprávěla, co všechno se dělo a především jaká kvanta znalostí se profesorům za tu chvilku podařilo jí vecpat do hlavy. „Vidím, že jsi opravdu měla co dělat; už je mi jasné, proč jsi odtud nezmizela ani na jediný víkend domů a dostal jsem od tebe jen dva krátké dopisy.

Promiň, hlesla Lyn. „Bylo toho všeho nad hlavu, neměla jsem čas skoro ani jíst a spát. Stíhám momentálně pět ročníků najednou a to jsem ještě musela na začátku dohánět to, co jsem propásla, když jsem trčela ve cvokhausu. Aspoň nemám čas ani všímat si všech těch zvědavejch pohledů spolužáků. Po škole se teď totiž všeobecně ví, co jsem zač a kde jsem údajně trávila půl života.

Každý, kdo se na tebe dívá přes prsty, je příliš nízko, aby sis ho musela všímat, odtušil nevrle otec. „Takové povídačky bují v každé nemocné společnosti. Kdyby se místo toho každý tak vášnivě zajímal o tvoje bravurní schopnosti, nebo excelentní mozek, vypadal by ten svět úplně jinak.

Jo, pro začátek by se v něm snad dalo normálně žít, zabručela Lyn.

Nechlubila ses, doufám, svou bezhůlkovostí ve škole moc, že ne?

Ne, celou dobu jsem předstírala, že ji používám, dokonce i před kamarádama. Vědí to jen učitelé, protože mě koneckonců musí připravovat na zkoušky s ohledem na to.

Měla nesmírnou chuť to říct aspoň Faridě, protože ta by jistě neměla potřebu to vyprávět zbytku školy, ale pak si to rozmyslela. Nebylo dobré, když jste dokázali víc než vaše okolí, protože to vám automaticky závidělo, nebo se ve vaší společnosti necítilo dobře, a proto ji nevyhledávalo. Farida ji sice přijímala takovou, jaká byla, ale stejně vždycky tiše zuřila, když se Lyn lektvar povedl líp než jí – nejspíš z toho prostého důvodu, že Lyn se pro to nenadřela zdaleka tolik. Kdyby věděla, že to má stejně i s kouzly, byla by nejspíš otrávená v jednom kuse. Lyn o ni nechtěla přijít; byla to dobrá duše a měla ji opravdu ráda, i když měla své mouchy jako všichni.

To je dobře. Nesmíš zbytečně poutat pozornost. Hned bys našla spoustu závistivých odpůrců nebo falešných přátel a nějaká skupinka sebevrahů by se tě pokoušela naverbovat do svých řad jako posilu. Myslím, že Voldemort na mě nezkoušel hrubou sílu jen proto, že mě nepovažoval za tak silného nebo důležitého, aby se zbytečně dlouho otravoval přesvědčováním. Nechci, aby se dozvěděl o tom, co umíš ty, jasné?

Já to chápu, tati, hlesla unaveně Lyn. „Vždyť se snažím.

Ale svému bratrovi se koukej pěkně předvést, obrátil otec list a šibalsky se zazubil. „Nesmíš mu dovolit, aby si myslel, že je lepší, a choval se k tobě blahosklonně. A jestli bude chtít – což by rozhodně měl – nauč ho pracovat bez hůlky. Bude z vás skvělá magická dvojka.

.

Ve vaně plné horké vody se jí konečně podařilo zpomalit rytmus celého těla na běžné tempo a trochu se uvolnit. Cítila se jako křeček, který vypadl z kolečka, ale z toho běhání mu mezitím přeskočilo tak kvalitně, že pořád ještě ze setrvačnosti ve vzduchu hrabe pacičkami. Opravdu mluvila rychleji, jako by se i její řeč snažila toho stihnout co nejvíc v co nejkratší době, protože už za dalším rohem čekala zase nějaká práce připravena na ni vybafnout.

Jediné, co ji v tom uklidňovalo a těšilo, byl fakt, že jí to učení jde. Nebylo to vždy úplně slavné, zvlášť pokud jí úplně nesedl vyučovací styl toho kterého profesora, ale přinejmenším nikdy nepotkala větší překážku, která by ji výrazně zbrzdila. Dokonce i Snape pár dnů před svátky utrousil chladnou pochvalu, když se jí podařilo bezchybně namíchat náročný lektvar. Měla dojem, že toho všeho bylo prostě tolik, že neměla čas na žádné myšlenky, které se netýkaly její momentální činnosti, a tak byla vždy pekelně soustředěná, což velice prospívalo vstřebávání.

Rozbouřila prsty levé nohy hladinu své koupele a došla k závěru, že absence jakéhokoli zbytečného dumání nad nesmrtelností chrousta jí prospěla. Neměla příležitost rozebírat ostatní studenty, kteří se jí stranili, ani Snapea, který dělal prakticky to samé, jen o poznání elegantněji. Od chvíle, kdy ji tak neceremoniálně obrazně řečeno vyhodil ze své postele před vchodem do koleje, s ním nepromluvila skoro ani slovo, když nepočítala neutrálním tónem rozebíraná témata obrany proti černé magii nebo suchou diskusi nad všemi známými jedy s pomalým nástupem účinků. Bylo to tak lepší. Už se na něj dokázala dívat s naprosto lhostejným výrazem, přestože její nitro se pořád nechtělo uklidnit.

Odolávání Imperiu na otcův důrazný protest vynechali. Koneckonců už věděli, co je zač a čeho je schopná. Lyn však mrzelo, že přišla i o tu jedinou situaci, při které by jí Snape mohl alespoň ruku podat. Na druhou stranu možná bylo lepší mu neposkytovat příležitosti k tomu, aby jí dával okatě najevo svou lhostejnost, protože cítila, že by toho využil a ani jí tu ruku nepodal. Tolik k touze po smutných drobečcích náklonnosti.

.

Cathaír přijel navečer. Vrazil do domu jako vichřice, pohodil kufry ke zdi v hale a běžel přivítat svou sestřičku. Popadl ji a zatočil se s ní.

To je radosti, smála se překvapená Lyn. Minule ji nenapadlo si ani říct o jeho fotografii, a tak teď zírala do jeho hezounké mladické tváře a hřejivých očí naprosto fascinována.

Neviděl jsem tě celou věčnost, pokrčil rameny Cathaír. „Vyrostla jsi. Je z tebe kočka, culil se, když jí cuchal vlasy.

A z tebe je seriózní fešák, prohlédla si ho Lyn od hlavy k patě. Cathaír se spokojeně pohladil po svém luxusním mudlovském obleku.

To víš, jdu s dobou, mrkl. „Hábity už nosím jen doma, v práci máme bezpečnostní pláště.

A kde máš tu hlavní ozdobu? Nevzal jsi svoje děvče?

Není to ještě tak vážné, abych ji bral ke své rodině na Vánoce, mávl rukou. „Jestli ji chceš poznat, budeš muset na výlet do tepla – ale neváhej a přijeď, na tebe si čas najdu.

„Bydlíte spolu a není to vážné?“ zarazila se Lyn. „To jí jako jen pronajímáš pokoj a z dlouhý chvíle občas skočíte do jedný postele?“

Cathaír se zasmál, ale znělo to nuceně. Cítila, jak ho bodlo u srdce.

„Asi prostě nejsme klasický pár,“ pokrčil rameny svěže. Lyn ho nechtěla tlačit k přiznání, a tak se tomu zlehka zasmála a nechala to prozatím být.

Po zbytek večera spolu s otcem proseděli porůznu v obývacím pokoji a věnovali se jeden druhému. Cathaír vyslechl Lynin příběh o cestě mezi světy se zaujetím a přijal ho tak snadno, jako by to nic nebylo – vysvětlil to tím, že věci, které zkoumá v práci, bývají ještě kurióznější a přece existují a fungují stejně dobře, jako to dělaly předtím, než se o ně lidé začali zajímat.

Ale osobně je mi úplně jedno, odkud jsi přišla, protože tak nebo tak jsi moje sestra, vždycky jsi byla a vždycky budeš, i kdyby ses nám ztratila stejně, jako jsi opustila svou původní rodinu, usmál se na ni nakonec. Lyn ho za to objala.

Konečně jsem našla lidi, kteří mě přijímají a dokonce i věří tomu, co já, pomyslela si ulehčeně s hlavou na bratrově rameni.

.

noční prázdniny

Příští dny Lyn trávila v onom kýženém blaženém nicnedělání. Na pobídku otce se bratrovi pochlubila, co umí, a on byl naprosto nadšený. Vyprávěl jí, jak schopnost čarovat bez hůlky podrobují studiu v práci a docházejí k překvapivým závěrům. Navzdory otcově komentáři se nikdy netvářil blahosklonně a nebudil v ní dojem, že by si o sobě myslel něco víc než o ní. Každou volnou chvíli trávili spolu, protože se Cathaír snažil dohnat všechen ten čas, kdy se nemohli vídat.

Byl to skvělý člověk a báječný bratr. Lyn se na něj dívala s jistou pýchou, přestože ho poznala teprve před chvilkou. Když zrovna mluvil, zaujatě ho zkoumala, stejně jako ještě občas zírala na otce, aby konečně poznala jeho tvář a nahlédla i do jeho duše. Bylo mu dvacet devět let. Zdědil otcovu vysokou postavu a stejně jako Lyn i jeho oříškové oči a husté hnědé vlasy, ale v obličeji měl spíš matčiny rysy, tedy nakolik mohla soudit podle toho, jak ji znala z jejích pohyblivých fotek. Měl tišší, mírnější a jemnější povahu než otec, ale pohyboval se stejně elegantně, s mírně teatrálními, rozevlátými gesty. Byl netypicky vřelý, často se smál, hodně mluvil a rád ji objímal. Měl úžasně široké obzory a mysl tak otevřenou, že se do ní musel vejít celý vesmír.

A jak se ti daří ve škole? zeptal se, když se zabraní v příjemném rozhovoru váleli na její široké posteli.

Dobře, usmála se Lyn. „Je to dril, že se nestíhám nadechovat. Ale jsem ráda, že tak ze školy brzo vypadnu, protože tam se mnou vlastně chodí samý děti.

No jo, nemůžeš tam vlastně ani pořádně randit, smál se Cathaír. „Leda by sis nabrnkla někoho z učitelů, i když mezi nima taky není zrovna výběr, co?

Lyn takový bezděčný útok nečekala, a tak se zarazila a do tváří jí stouplo horko. Vnímavý bratr si toho naneštěstí všiml.

Ale copak? protáhl zaujatě. „Že by sis přece jen našla terč obdivu? Povídej, přeháněj!

Do toho ti nic není, ošila se. Dětský výraz ublížení, který se mu rozprostřel po tváři, by mu nemusel závidět leckterý herec.

To nemyslíš vážně, chytil se za srdce teatrálním pohybem. „Jsem tvůj starší bratr, je mojí svatou povinností vědět i ty nejtajnější podrobnosti – jak bych ti jinak mohl dobře poradit a pomoct? No tak, Lyn, mně můžeš říct všechno, já se ti smát nebudu a nikomu to nepovím. Ty sama mě možná neznáš, ale moje malá sestřička byla vždycky můj neoblíbenější človíček. Počkej, až ti povyprávím, ke kolika tvým průšvihům jsem se za tvůj jediný rok v Bradavicích přihlásil – věřili mi to, protože koneckonců průšviháři jsou přece tradičně kluci – a kolikrát jsem se popral s kluky silnějšími než já jen proto, že si tě dobírali kvůli kouzlení.

Lyn se usmívala. Tvářil se opravdu upřímně a jeho emoce potvrzovaly, že to tak i myslel. Objala ho a povzdechla si.

Fajn, řeknu ti to, aspoň se mi uleví.

Cathaír ji poslouchal zvědavě a napůl šokovaně, když mu prozradila jméno svého ohniska zájmu. Lyn mu původně chtěla naznačit situaci jen v kostce, ale něco v jeho upřímném výrazu starosti ji přimělo se rozpovídat a svěřit mu i jejich žhavou konverzaci v léčebně a jeho hbité vysmeknutí ze situace hned po jejím návratu do školy.

Tak starý Severus, co? nadhodil.

Není starej, zamračila se Lyn.

Já vím, má přede mnou sotva sedm let náskok, zasmál se. „Chápu to, je dospělý. A k tomu je to taková velká sbírka tajemství, to asi musí mít svoje kouzlo, když se ti líbí takový druh lidí.

Ale nedochází mi, proč se zachoval tak zbaběle. Má pravdu v tom, že otec by ho zabil, kdyby zjistil, že spolu něco máte, ale co se stane v Bradavicích, tam může klidně i zůstat, pokud se toho nedomákne nějaký zpěváček. Při troše obratnosti se na tom hradě dá utajit prakticky cokoli. Podle mě se na to jen vymluvil. Nejspíš chtěl být jen ten první, kdo komu dá kopačky.“

Lyn se na něj pobaveně culila. „Nevěděla jsem, žes byl na škole rošťák,“ šťouchla do něj. „Tobě by fakt nevadilo, kdyby tvoji malou sestřičku vesele prznil učitel zrovna s jeho pověstí?“

Cathaír vyprskl smíchy nad jejími slovy. „Když to podáš takhle, zní to, jako by mělo, viď?“ Potřásl hlavou. „Od mluvení do života tu máme taťku. Já ti dlužím naprostou svobodu a absolutní podporu. A to i když si vybereš tak pochybný cíl, jako je on.“

Hele, odkud ho vlastně znáš? Taky tě učil? Ani nevím, kdy vlastně nastoupil…

Učil mě poslední dva roky. Rok i tebe, i když jako Nebelvíra tě asi přehlížel jako krajinu. Mimo to je to ale taky rodinný přítel,“ pokrčil rameny Cathaír. „Jsme vzdáleně příbuzní jako všechny staré rody a naše babička kdysi nějak vypomáhala jeho mámě. Severus u nás chvíli i bydlel, když jeho máma umřela a taťka ho vyrazil. Je to tu trochu citlivé téma, takže se o tom nemluví. Myslím, že tehdy doufali, že se Eileen spáruje s taťkou nebo strejdou, ale nakonec šla do chudého mudly, což doteď nikdo tak docela nevstřebal.“

Láska je svině?“ nadhodila Lyn jediné vysvětlení, které ji napadalo. Cathaír se ušklíbl.

„K tobě to sedí. Ty si taky umíš vybrat. Třeba proto ho to k tobě táhlo, máš stejně špatný vkus jako jeho máma.“

Lyn se rozesmála a zakryla si oči rukama. „O tom radši nebudu ani přemejšlet.“

„Dobrý nápad.“

„Chybí mi ta jeho tvář, kterou ukázal v léčebně,“ povzdechla si Lyn. „Byl tak… intenzivní. Přitom i jemnej, vřelej. Vzbudil ve mně dojem, že mu na mně sejde. Parchant.“

„Hele, u něho nikdy nevíš. Ať měl jakýkoli důvody, třeba teď trpí podobně jako ty. Přinejmenším tím neuvolněným tlakem za poklopcem.“

Lyn se zašklebila nad jeho poznámkou, ale zavrtěla hlavou. „Právě takový naděje mě drží v tom zaláskovaným pekle. Měla bych ho pustit k vodě, zapomenout, že existuje. Ale veškerý moje pokusy si ho v duchu nějak očernit a znechutit končívaj vlhkýma snama.“

Jo? Připomínáš si, že je to Smrtijed, a pak se ti zdá o tom, jak si tě přivlastňuje v masce v kruhu svejch kumpánů?“

Lyn šokovaně zalapala po dechu. „Jak to ksakru můžeš vědět?!“ Cathaír se rozřehtal a ona se k němu přidala. „Proboha, maj i kouzelníci nějaký porno?“

To víš, že máme,“ zazubil se. „Já bych se dokonce vsadil, že nějaká obdoba existovala v každý fázi lidský historie. Člověk si vždycky musí nějak poradit, když má tu smůlu a nemůže si najít partnera. Nepochybuju, že s tím má starý Severus svoje zkušenosti.“

„Dobrá, radši toho nechme, už je mi z toho horko,“ ovívala se, neboť jí do tváří stoupla krev při bezděčné představě Snapea s jeho nástrojem v ruce. Něco ji trklo. „Ty víš, že je Smrtijed?“

Jasně. Vyprávěl mi o tom táta. Snape se k nim totiž přidal, když u nás žil, což byl asi taky důvod, proč si pak sbalil svých pět švestek a zmizel, protože to rozhodnutí mu od nás nesklidilo potlesk. Bylo prý dost očividné, že toho hned litoval, ale už se nemohl trhnout, protože by ho Voldemort zabil. Když ho pak Brumbál uchránil před Azkabanem a dal mu zázemí, byl zřejmě tak vděčný, že se přidal i k Řádu. Teď hraje dobráka a donáší na Voldyho, i když jen on sám ví, kolik je na tom vlastně pravdy.“

To mi sám řekl,“ přikývla Lyn. „Věřím mu to. Ale jak víš o Řádu? Měla jsem dojem, že je to něco příšerně tajnýho, o čem vědí jenom nejzavilejší Voldyho odpůrci.“

Ani ne. Tátu tam zvali dokonce dvakrát – jednou před lety, když Řád teprve zakládali, a podruhé letos na začátku léta, to za ním přišel Snape osobně, jestli si to nerozmyslel. Táta ale trval na tom, že zůstane nestranný. A jako kdyby tušil, že si tentokrát bude Řád brousit zuby i na mě, Snapeovi rovnou zakázal za mnou chodit a podpořil to výhrůžkami, usmál se pobaveně. „Nedivím se, že ti chtěl pomoct z cvokárny, i kdybys mu sama o sobě byla ukradená – chtěl z toho mít aspoň nějaký pocit zadostiučinění. Taťka si pro něj vždycky schovává ten svůj odsuzující pohled, i když už jsou to dlouhý roky, co změnil strany. Brumbála totiž taky nemusí, tím si u něj body nezískal, i když je jasný, že s nikým jiným by neměl šanci takovou zradu přežít.

Fíha. Netušila jsem, že jsme tak blízko oběma stranám, povytáhla obočí Lyn.

Blízko možná jsme, ale tou neutralitou si děláme rovnou dva nepřátele. Cathaír ohrnul ret.

Lyn překvapeně naklonila hlavu ke straně. „Ty nesouhlasíš s rodinnou filozofií?“

Ne. Sice chápu, proč na tom otci tak záleží, ale v takových časech není lehké ani bezpečné nezvolit žádnou stranu. Dřív nebo později někoho napadne, že by tě mohl zlikvidovat jako potenciální hrozbu, dokud tě nezačal chránit protivník.

Lyn si ztěžka povzdechla.

Jo, tak už lidi jsou schopný uvažovat, zamručela.

Čili jsme momentálně všem pěkně na ráně a já jen čekám, odkud to přilétne, uzavřel věcně Cathaír a padl naznak na jeden z polštářů, o které se opírali polehávajíce na Lynině neskromné posteli.

Aspoň že to konečně vím, ušklíbla se a plácla sebou do svého polštáře. „Možná i proto se mnou Snape nechce mít nic společnýho, napadlo ji po chvíli. „Třeba čeká, že jednou dostane za úkol mi podstrčit jed, nebo tak něco, a bojí se, že to nedokáže.

Možná, pokrčil rameny Cathaír. „On je vůbec taková zvláštní povaha. Když vezmu v úvahu, co jsi mi o něm pověděla, řekl bych, že ukazuje jen nejnutnější minimum sebe sama – a k tomu navíc ještě hraje opak. Vím totiž, že nikdo normální by si neoblíbil Draca, kdyby nemusel.

Lyn se rozesmála.

Asi těžko si může dovolit ho pérovat, když je Dracův taťulda jeho starej kumpán. To aspoň staví do perspektivy to, že se ke mně nijak nemá na veřejnosti, i když mě netýrá jako ostatní, protože jsem přece jen Zmijozel. Tu jeho nesnadnou roli chápu a bylo by mi to jedno, kdyby mě nehodil přes palubu v soukromí… Nebyla by to moje první tajná aférka.“ Cathaír na to zdvihl obočí a Lyn se začervenala. „No dobře, byla by jen druhá, ale aspoň už vím, že bych to zvládla. Teď na mě ani nepromluví, pokud se to netýká učení. A jestli v něm zbylo cokoli z toho žáru, schoval ho tak dobře, že po něm není ani stopa.“

Cathaír naslepo natáhl paži, nahmátl její rameno a pohladil ji.

Nic si z toho nedělej, malá, konejšil ji. „Ani taťka ti nemůže do milostného života mluvit věčně, třeba se Severus trochu uvolní, až skončíš školu a najdeš si svoje bydlení. I když v tu chvíli bych být tebou vyrazil do světa a poohlédl se po komkoli jiném,“ uchechtl se.

Lyn po něm hodila polštář, ale v zásadě s ním souhlasila. Bolavé srdce si mohlo toužit, po čem chtělo, ale rozum jí radil obrátit pozornost jinam. Koledovali by si o potíže, které by třeba za tu chvíli rozkoše ani nestály. Jestli se jí podaří ustát dva roky školy bez skandálu, i Snape už tou dobou nejspíš bude myšlenkami jinde. A tohle bude jen další nenaplněná romance na jejím seznamu.

Měla však nepříjemné tušení, že pokud bude muset celou tu dobu trávit v jeho těsné blízkosti, mohlo by ji to stát příčetnost.

„Neexistuje nějakej… nápoj lhostejnosti?“ nadhodila zkusmo. „Jako protijed nápoje lásky, ale zároveň účinnej i proti přírodní tělesný chemii?“

Cathaír si účastně povzdechl.

„Rád bych ti řekl, že ano, ale nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Zeptej se Snapea. Jestli je na tom jako ty, třeba už na nějakém pracuje a podělí se s tebou.“

Páni, to je ale super nápad, říkat chlapovi, který mě poslal k šípku, jak těžko se mi existuje v jeho přítomnosti bez pomoci magie,“ zasmála se hořce Lyn. „To by potom museli hodiny Lektvarů přesunout do Astronomický věže, abychom se tam vešli všichni i s jeho egem.“

„Ach, ta prokletá Downeyovic pýcha,“ ušklíbl se Cathaír. „Jak chceš. Já tu pro tebe budu, kdykoli budeš potřebovat.“

„Jseš nejlepší brácha, jakýho jsem si mohla přát,“ objala ho Lyn vděčně.

.

« Předchozí kapitola                                                              Další kapitola »

490 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář