Paralela snů: 21. – Nekončící

neděle 7. ledna 1996

Návrat do školy byl nepříjemný a mrazivý. Lyn se v napjatém očekávání nedokázala vyspat a ráno ji navíc příliš brzy vzbudil domácí skřítek, kterému se podařilo při jinak neslyšném úklidu její ložnice shodit na zem skleněnou lampu. Ke všemu musela kvůli časovému posunu vyrazit o pět hodin dřív než ostatní studenti.

K nádraží ji přemístil Cathaír, který kvůli ní zůstal doma celé prázdniny, prý aby si jí trochu užil, než zase zmizí pod haldou učení, a plánoval odjet zpět na Floridu ten samý den večer.

„Á, staré dobré Bradavice,“ povzdechl si nostalgicky. „Bylo tu vážně dobře. Piš mi,“ usmál se na ni a naposledy ji objal. „Budu ti držet palce při zkouškách, ale nepochybuju, že to zvládneš.“

Když zmizel, vydala se Lyn se zástupem spolužáků ke kočárům. Sněhu bylo po kolena a všichni měli brzy promočené kalhoty i hábity. Lyn se vyhoupla do jednoho z krytých vozů a zjistila, že se dívá do čtyř nebelvírských tváří, včetně Harryho Pottera, se kterými vlastně zatím nepromluvila ani slovo.

„Jej, nazdárek,“ vyhrkla. „Pardon, myslela jsem, že tu ještě máte místo.“

Chtěla se zase spustit zpátky, když ji k jejímu nekonečnému údivu zarazila Hermiona.

„Ne, můžeš klidně zůstat, však se vejdeme,“ mávla na ni a dokonce vykouzlila malý úsměv. Lyn jí oplatila, vtáhla se dovnitř a drcla si vedle Nevilla, který jí s Hermionou udělal místo. Raději se zadívala oknem kočáru ven, aby nemusela sledovat pohledy, které po kamarádce vrhali Harry s Ronem.

Myšlenky jí ulétly kamsi do hradních prostor. Představovala si, jak Snape asi přechází po svém kabinetu a s pramalým nadšením očekává jejich návrat. Nedělala si iluze o tom, že by mu přes svátky jakkoli chyběla – spíš se mu ulevilo, že mu chvíli nikdo nepřipomínal zmařené naděje na nějaké ty milostné radovánky, které musel potřebovat jako prase drbání.

A kdoví? Třeba se mýlila. Netrávil přece každou volnou chvíli zavřený v hradu. Musel se taky někdy dostat i ven – třeba přes prázdniny. Podle jeho vlastních slov ho zatím žádná ze studentek neuvedla v pokušení, ale nemohla mu věčně stačit jen vlastní ruka. I pro notoricky osamělé lidi existovaly možnosti, jak ulevit potřebám. A nakonec taky nebyl zdaleka tak nepřitažlivý, jak ho popsali v knihách – a pokud ho chtěly teenagerky, jistě by neměl problém si tu a tam sehnat spolčenost na jednu noc mezi plnoletými.

Možná mu nakonec Lyn připadala jako dobrá volba jen proto, že ji měl denně nablízku. Letos jistě neměl tolik času si po večerech zajít do nějakého hostince a najít osamělou slečnu, kterou by okouzlil svým chladně autoritativním šarmem. Mít někoho po ruce přímo v hradu by jistě bylo výhodou. Nejenže by byla dostupná častěji, ale navíc by se nemusel pokaždé zdržovat balením a sváděním. Měl by svou utěšitelku k dispozici, kdykoli by dostal chuť.

Panejo, kdy se z ní stal takový cynik? Podivila se sama sobě. Její pokusy si ho zošklivit nabíraly nevídané tvary. Neměla z něj dojem, že by byl schopný někoho takhle využívat – ale přemýšlet o tom si nedovolila. Jen ať se z něj v její mysli stane přízemní bastard… Tím líp pro ni.

Zbytek cesty se rozhodla trávit rozjímáním nad tím, s kým asi přes vánoční prázdniny hasil svou žízeň. Možná Lyn nevěnoval už ani myšlenku, natož aby se po ní soužil. Jaké slečny asi byly jeho typ? Oblých křivek na povrchu a ploché uvnitř?

Probudila se trhnutím, protože s ní někdo třásl. Rozespale zamrkala a zaostřila pohled do Hermioniny starostlivé tváře.

„S-so je?“ broukla.

„Co je? Ona se ještě ptá?“ slyšela v pozadí Ronův nevěřícný šepot.

„Udělala jsem něco?“ probrala se najednou a napřímila se na sedadle. Hermionin výraz ji znepokojoval.

„Chovala ses vážně divně,“ pípl Neville, který se tvářil skoro stejně.

„Jak?“ naléhala Lyn.

„Ve spánku jsi začala levitovat,“ vysvětlila jí tiše Hermiona, jako kdyby se bavily o nějakém nepříjemném tajemství. „Vypadalo to, že sis tak našla pohodlnější polohu, takže jsme si toho radši nevšímali, i když jsi trochu vlála a občas do někoho drkla. A pak ti zničehonic vzplály šaty, což nás všechny vyděsilo, ale vypadá to, že ty plameny tě jen usušily a zahřály a zase bez škod uhasly. Ron od nich ale chytl a dost zpanikařil, než zjistil, že to nepálí.“

Lyn na ni zírala s otevřenou pusou. Pak si vnitřně zkontrolovala všechny kousky těla; byly na svém místě, v suchu a v teple.

„Fakt?“ hlesla stále nevěřícně.

„Jo,“ zabručel Ron a bezděčně si sáhl na rukáv, zřejmě ten zasažený.

„Promiň,“ stáhla Lyn obličej do lítostivého šklebu. „Všem se vám omlouvám. Nevěděla jsem, že něco takového dělám ve spánku, ale to se asi stává, jakmile člověk nemá vědomou kontrolu nad svou magií.“ Drmolila a snažila se svými slovy naznačit, že je to naprosto běžná věc, které není třeba věnovat zvýšenou pozornost. „Musela mi být zima, tak jsem se zahřála, aniž bych o tom věděla. Normálka, jako když začátečníci jako já vyhazují do vzduchu kotlíky,“ nasadila nepřesvědčivý úsměv.

Hermiona se na ni ale stále dívala nedůvěřivě. Když už se Lyn i všichni ostatní trochu uvolnili, nenápadně sebrala z boku kočáru trochu sněhu, kterým jej oblepil nelítostný vítr, a hodila po Lyn sněhovou kouli tak, aby ji dobře viděla přilétat. Osazenstvo kočáru pak fascinovaně sledovalo, jak se koule ve vzduchu zastavila kousek před cílem, jako kdyby kolem ní přestal plynout čas. Lyn se kousla do rtu a v duchu si vynadala, že nedokázala zadržet svůj magický reflex a prostě se nechat trefit.

„Proč jsi to udělala?“ obrátila se nechápavě na Hermionu, když sněhovou kouli popadla a vyhodila oknem ven. „Chceš mě dostat do potíží?“

Hermioně překvapeně vyskočilo obočí.

„Ne, promiň, jen jsem to chtěla vědět,“ pokrčila rameny. „Ovládáš kouzla bez hůlky, viď?“

„Ano. O tom ale nesmí nikdo vědět, rozumíte?“ rozhlédla se po ostatních. „Není pro mě, ani pro moji rodinu bezpečný, aby se k jistejm osobám doneslo, co umím.“

„Myslíš Voldemorta?“ zeptal se bez okolků Harry. Ron a Neville se maličko ošili, ale čelili zvuku toho jména daleko statečněji, než kdy bylo popsáno v knize. Lyn pouze přikývla.

„My to nikde šířit nebudem,“ ozval se Ron. „A i kdyby to někomu uklouzlo, stejně nám asi nikdo neuvěří, protože si všichni myslí, že jsi…“ Větu nedokončil, když si uvědomil, co se chystá říct. Sklonil hlavu. „Promiň.“

„Asi nemůžu čekat nic lepšího,“ odtušila Lyn. Opravdu ji to zamrzelo. „A vy si to myslíte taky, předpokládám.“

„Já ne,“ vrtěla hlavou Hermiona. „Brumbál tě považuje za naprosto příčetnou a to mi stačí. A nikdo z učitelů se k tobě nechová s nějakými zvláštními ohledy, naopak mám dojem, že ti dávají zabrat.“

Lyn na ni vrhla vděčný úsměv.

„Takže to nikomu neřeknete?“ ujišťovala se. Všichni sborem pokývali hlavou. Lyn se trochu ulevilo.

„Měla bych ale jeden nápad,“ ozvala se po chvilce Hermiona. Mluvila pomalu a opatrně a házela přitom nejisté pohledy na Harryho a Rona. „Kdyby to zůstalo jen mezi několika důvěryhodnými lidmi, nenapadlo tě, že bys to mohla předat dál? Víš, když se teď… Voldemort,“ vymáčkla namáhavě, „vrátil, mohlo by pro mnohé z nás znamenat ohromnou výhodu, kdybychom nemuseli být pořád odkázáni na své hůlky. Mohli bychom se bránit, i kdybychom o ně přišli.“

Lyn na ni zvědavě zírala.

„No?“

„Hermiono, to snad nemyslíš vážně,“ zašeptal Ron a ani se nesnažil nebýt slyšet.

„Rone, myslím, že je to skvělý nápad,“ opáčila. „Máme toho ještě spoustu, co se můžeme naučit, a kouzlit bez hůlky neumí každý. Downeyová by nám mohla hodně přispět.“

„Ale vždyť je to…“ začal Ron, ale opět větu nedokončil, jen se na Lyn nedůvěřivě podíval.

„Zmijozelská?“ nadhodila chladně. „Jestli ti jde o tohle, musím tě zklamat. S naprostou většinou lidí ze svý koleje se ani nebavím, natož abych se s nima kamarádila, přednostně proto, že mě považujou za cvoka, ale taky z toho důvodu, že moje rodina je už po staletí neutrální. Ne všichni zmijozelský jsou předpojatý, slizký a se sklony k násilí. Ale počítám, že jste při svejch svatejch povinnostech Nebelvíru nikdy neměli čas si to uvědomit,“ dodala kysele.

„Tak klid, lidi,“ zasáhla Hermiona. „Downeyová má pravdu, nemůžeme podléhat předsudkům. Voldemort se své odpůrce snaží rozdělit, aby se k nim tak snáze dostal; nesmíme dovolit, aby se mu to podařilo. Sám Klobouk na začátku roku zpíval v duchu jednoty. Je nejvyšší čas se trochu přiblížit i lidem, které jsme dřív nepovažovali za přátele.“

„V jednotě je síla,“ podpořila ji Lyn. Všimla si, že ji Harry upřeně pozoroval, jako kdyby používal nějaký vnitřní radar, aby se ujistil, jestli není falešná. Pak teprve promluvil.

„Čím bys nám mohla přispět? Nevěděl jsem, že se dá naučit kouzlit bez hůlky, vždycky jsem si myslel, že ta věc je jediný způsob, jak schopnosti ovládat a regulovat.“

„Ne všechno, co vám tlučou do hlav ve školách, je nutně pravda,“ věnovala mu Lyn unavený pohled.

„Takže podle tebe by každý měl být schopný kouzlit jen tak, s holýma rukama?“

„Nevím. Každej možná ne, záleží asi na psychickejch předpokladech. Řekla bych ale, že naprostá většina kouzelníků by to měla zvládnout. Dokázali jste to přece, ještě než jste přišli do školy.“

Neville vedle ní tiše zasténal.

„Já asi budu ta pověstná výjimka potvrzující pravidlo,“ povzdechl si. „Jsem nemožný i s hůlkou, natož pak bez ní.“

„Já z hůlky nikdy nedostala víc než jiskry,“ pokrčila rameny Lyn. „Nemůžeš vědět, dokud nezkusíš.“

Neville se nedal tak snadno rozveselit, nicméně její pokus ocenil smutným, beznadějným úsměvem malého, chlupatého a celý život pronásledovaného tvorečka.

Zdálo se, že mezi slavným trojlístkem mezitím došlo k jisté nevyřčené dohodě. Hermiona se k ní naklonila.

„Chtěla by ses přidat do našeho kroužku obrany proti černé magii?“

„No, já nevím,“ ošila se Lyn. „To nezní moc neutrálně. Otec mě zabije, až se o tom dozví.“

„Neměl by,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Je to tajný spolek, protože Ministerstvo přece zakázalo všechna taková srocení. Vědí o nás jen sami členové a pak učitelé, kteří nás tiše podporují a chrání. Nikdo nebude mluvit o tom, že ses přidala – a jestli, dozvíme se kdo,“ usmála se a vytáhla roličku pergamenu. „Když se sem zapíšeš, prozradíme ti datum, čas a místo dalšího setkání; konají se nepravidelně, aby nás nikdo nemohl vyčmuchat. Pergamen jsem zaklela, takže nikdo nepovolaný si z něj tvé jméno nepřečte, a navíc díky tomu taky poznáme, kdo nás vyzradil, pokud k tomu dojde.“

„To je fakt šikovný,“ ocenila to Lyn upřímně a přitáhla si svitek k sobě. Brk a kalamář měla stejně někde na dně kufru daleko za všemi kočáry, a tak podepsala se jen tak prstem ve vzduchu, zatímco na povrchu pergamenu se objevoval inkoust.

„Sakra, to chci taky umět,“ postýskl si Ron, který jí zíral na ruce. Lyn se na něj usmála a podala list zpět Hermioně. Ať už by sama o sobě s Voldemortem raději bojovala nulovou pozorností, lidé, na kterých jí záleželo bez ohledu na to, že ji neznali, s ním hodlali bojovat doopravdy. Necítila se dost silná na to, aby se dokázala dívat, jak přicházejí k úrazům nebo umírají, zatímco ona sedí na zadku v bezpečí. Mohla jim koneckonců přispět aspoň znalostmi.

„No,“ nadechla se Hermiona. „Vítej v Brumbálově armádě, Downeyová.“

„Díky. Říkejte mi Lyn.“

.

pondělí 8. ledna

Ve sklepeních se o první přestávce shromáždila skupina lidí navlečených v silných vrstvách teplého oblečení. Lezavě mrazivé počasí bylo na hradě nepříjemné dokonce i ve Velké síni a sklepení se měnila v malé ledové peklo. Někdo sem před začátkem prázdnin donesl uplácaného sněhuláka a ten stál neporušen doteď. Lyn si říkala, jak je možné, že na to ještě nekápl Filch a neodstranil ho, ale možná se šprýmařům podařilo ho začarovat dost vynalézavě, aby si s tím školník nevěděl rady. Soudě podle předchozích čtyř dílů by se vsadila, že to byla dvojčata Weasleyova, a během čekání se tiše pochechtávala do límce svého hábitu.

Snape přivlál svým typickým netopýřím způsobem a vrazil do třídy, aniž komukoli věnoval jediný pohled. Lyn si nehlasně povzdechla a se zbytkem studentů se nahrnula dovnitř. Podařilo se jí zabrat jednu z lavic úplně vzadu a Farida a Mallory si přisedli k ní.

„Jaký jsi měla Vánoce?“ nadhodil Mallory nenápadně, když si připravovali pomůcky.

„Luxusní,“ usmála se Lyn. „Strávila jsem je s otcem a bratrem. Jedli jsme, pili, povídali si a venku ve sněhu se koulovali. Taky jsme si stihli dát letošní kolo rodinnejch rozepří, když na oběd přišli příbuzný. Jaký jste měli prázdniny vy?“

„To můj brácha se doma neukázal, ani se neozýval, takže my strávili dva týdny jako na jehlách,“ zabručela Farida. „A pořád o něm nejsou zprávy. Každým dnem pročítám Věštce a čekám, kdy se tam objeví, že našli jeho mrtvolu.“

Lyn byla šokována.

„Cože? Jak je to možný? Co se mu mohlo stát?“

Farida jí věnovala pohled plný významu. Tvářila se vystrašeně i znechuceně zároveň, postrádala ovšem jedinou kapku údivu nad situací. Lyn se automaticky napojila na její pocity a v tu chvíli věděla.

„Byl to Smrtijed?“ hlesla co nejtišeji. Faridě se zkroutily rysy.

„Hroznej blb,“ vyplivla. „Ale stejně si nemůžu pomoct a doufám, že pořád ještě je.“

„Promiň, jasně,“ pospíšila si Lyn a v duchu se plácla přes pusu. „To mě fakt mrzí. Taky doufám, že je v pořádku.“

„Blb, blb, blb,“ nadávala Farida skoro nehlasně a zarývala nehty do desky lavice.

„Co ty, Mallory?“ obrátila se na něj Lyn. „Byl jsi u toho, nebo ses měl líp?“

Vypadal nezvykle vážně, což Lyn děsilo skoro víc, než Faridina hysterie. Potřásl hlavou, aby zapudil nepříjemné myšlenky.

„Ehm… Jo, já se měl fajn. Pojali jsme to trochu netradičně a vyrazili daleko k moři. Myslím, že rodiče měli snahu bejt co nejdál od Anglie,“ uchechtl se nevesele. „Stejně nedělali celou dobu nic jinýho, než že se bavili o Ty-víš-kom, takže jsem se většinou radši ráchal v moři. Nasbíral jsem horu mušlí,“ pozvedl jednu z nich.

„Malý radosti,“ pousmála se Lyn.

Ani jeden z nich si neuvědomil, že Snape už začal hodinu. Když učebnu prořízl jeho jedovatý sykot, trhli sebou.

„Downeyová, hádám, že jste se přes prázdniny učila tak pilně, že je z vás expertka na přípravu lektvarů,“ zaútočil. Lyn na sucho polkla, a zatímco ji po těle mravenčilo, přinutila se uhnout pohledem jeho očím a zabodnout zrak pro jistotu někam nad jeho levé ucho.

„Ne, pane.“

„V tom případě mi není jasné, jak je možné, že si dovolujete na mé hodině nedávat pozor,“ usekl.

„Omlouvám se, pane,“ sklonila hlavu.

Nemělo smysl se pokoušet uchovat si hrdost. Snape měl evidentně náladu pod psa a chuť někomu znepříjemnit život. To, že se mu pod ruku dostala právě ona, zřejmě na jeho přirozené reakci nic neměnilo, což Lynino srdce ocenilo bolestným systolickým povzdechem. Bylo to vůbec poprvé, co na ni v hodině promluvil mimo nejnutnější dorozumívání ohledně látky, a o to víc ji bolelo, že svůj závazek nebrat na vědomí její existenci porušil jen proto, aby jí vyhuboval.

„Takže pokud už jste si dovyprávěli,“ šlehl po ní posledním spalujícím pohledem a kdovíproč tím samým obdařil i Harryho, Rona a Hermionu, „můžete začít s přípravou. Návod,“ mávl k tabuli, „je zde. Máte na to hodinu, potom vyzkoušíme účinky některých z vašich výtvorů, abyste se názorně poučili ze všech chyb,“ dodal s temným potěšením v hlase.

Lyn si velice tiše povzdechla a dala se do práce. Jestli bude tak nesnesitelný i na doučování, možná by se měla radši hodit marod, dokud ho to nepřejde.

.

„Zdá se mi to?“ nadhodila Farida, když bok po boku opustili sklepní učebnu a vydali se na oběd. „Je možné, že na tebe má větší pifku než na Pottera?“

Lyn v duchu zaúpěla, zatímco svaly v jejím obličeji zaujaly otrávenou pozici.

„Poslední dobou je nesnesitelnej na všechny,“ opáčila. „Asi si potřeboval zchladit žáhu a na Potterovi zrovna nenašel nic, za co by mu vynadal.“

„Na doučování se k tobě tak nechová?“ ptal se Mallory zvědavě.

„Tam na mě sotva promluví.“

„Po hradu se šeptá, že toho teď má hodně, když přibral další předmět,“ sdělila jim tiše Farida. „Prý se objevuje a mizí, jako kdyby se přemisťoval, ale všichni přísahají, že na jejich hodině byl přítomný, i když se prolínají. Určitě na to má nějaké speciální kouzlo, nějakou vychytávku.“

Lyn se po jejím výroku na vteřinku ztratila v úvahách. Že by dostal obraceč času jako Hermiona?

„No, rozhodně mu nemůže přidávat na náladě, jestli má každej den o několik hodin delší,“ uchechtl se Mallory. „To bych se na něj ani já nezlobil. Být na jeho místě, radši jeden předmět pustím.“

„To jo, ale Brumbál by ho určitě donutil pustit obranu, o kterou tak dlouho bojoval,“ ušklíbla se Farida. „Vsadím se, že radši zatne zuby a jde odpracovat šichtu za dva lidi, než aby se toho vzdal. Já bych na to ale nervy taky neměla.“

„V tom případě si myslím, že je ještě milej,“ uzavřela Lyn. „Dneska třeba ani jednou nerýpl do Nevilla.“

„Asi už na to nemá síly,“ soudil Mallory. „Nejspíš jenom toužebně myslel na svoji rakev někde v nejspodnějších katakombách hradu.“ Vysloužil si tím vlažný smích obou děvčat.

„Ale zatím neudělal žádnou chybu,“ podotkla Farida. „Když si vezmeš, že si opravdu asi moc neodpočine, čekal bys, že to na něm bude víc vidět, že se mu bude hůř soustřeďovat a tak.“

„Možná to teprve začíná,“ nadhodila Lyn. „Každopádně už je podrážděný, nesoustředěnost třeba přijde potom.“

„Doufám, že to vydrží do konce roku,“ řekl Mallory. Obě dívky se na něj překvapeně podívaly. „No co, nesnáším ty věčný změny, už jednou ročně je to na mě moc. Mohli bychom pro jednou dostat šanci si zvyknout. Kromě toho neučí obranu špatně, s ohledem na to, že se musí jak otrok držet tý příšerný učebnice a nesmí nás učit praxi. Nebo vám nepřijde?“

Farida uznale pokývala hlavou. „Čekala jsem to horší. Ale on jako učitel není špatný. Pouze jako člověk.“

Na to Lyn už nic neřekla a Mallory zřejmě námitky neměl. Došli ke svému stolu potichu a u oběda už našli jiné téma, za což byla ráda.

Jelikož před Vánoci stihla celé kolečko přípravy na zkoušky, čekaly ji večer dvě hodiny opět právě se Snapem. Vracela se do sklepení s těžkým žaludkem a v očekávání nejhoršího.

Přivítal ji stroze. Na následující dvě hodiny ji obtěžkal sbírkou knih a zanechal ji u stolku samotnou, zatímco prý šel něco vyřizovat s Brumbálem. Promluvil na ni pak už jen jednou, když jí lhostejně přál dobrou noc. Za celou dobu jí nevěnoval jediný pohled. Lyn odcházela v ještě mizernější náladě, než v jaké hodiny přípravy očekávala.

Na koleji se nezdržovala tlacháním a zamířila rovnou do ložnice, těžké myšlenky jí ovšem dlouho nedaly usnout. Někdy kolem třetí hodiny v noci se probrala, aby zaznamenala, že se jí opět zdál oblíbený sen jejího podvědomí – variace na téma ‚nikdy nekončící cesta k cíli‚.

.

« Předchozí kapitola                                                             Další kapitola »

484 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí