All that you touch
All that you see
All that you taste
All that you feel.
All that you love
All that you hate
All you distrust
All that you save.
All that you give
All that you deal
All that you buy,
beg, borrow or steal.
All you create
All you destroy
All that you do
All that you say.
All that you eat
And everyone you meet
All that you slight
And everyone you fight.
All that is now
All that is gone
All that’s to come
and everything under the sun is in tune
but the sun is eclipsed by the moon.
„There is no dark side of the moon really. Matter of fact it’s all dark.“
Bradavice; 8. dubna 2012 (téhož dne)
Hermiona mu už nic nevyčítala, byla očividně spokojená s tím, že to konečně Joshuovi řekl. On však spokojený nebyl. Bylo příliš brzo. A paradoxně i příliš pozdě, protože Joshua už leccos sám zjistil a nepřijal to příliš dobře, což ostatně ani neočekával. A nebyl si jist, zda mu vysvětlení mohlo sjednat v jeho očích rozhřešení. Něco pochopil, o tom nepochyboval – a všechno mohlo být samozřejmě ještě horší. Jenže nevěděl, co přesně Joshua pochopil nebo nepochopil, protože jeho syn o tom nechtěl či nedokázal hovořit.
A příliš brzo bylo také, protože si stále nebyl jist, zda to břemeno nebylo pro chlapce příliš těžké. Bylo mu teprve třináct, nezhroutí se pod tíhou, která je na něho naložena? Nezdál se však překvapen a Snape téměř začal věřit tomu, co mu řekl Brumbál – že ačkoli neznal podrobnosti, svůj osud nést již musel tak jako tak. Protože jeho osud se již ozýval v podivném spojení s tím ohnivým démonem či snad ochráncem. A jeho osud jej doháněl i v tom mlčení, které jej mělo chránit, protože ve skutečnosti jen jedno břemeno nahrazovalo jiným, těžším o to, že byl obklopen hradbou polopravd a lží.
Řekl mu o všem – o proroctví, o tom, že je dítětem osudu, o pokrevním spojení s rodinou Potterů. Musel se stručně zmínit i o podstatě manželství osudu, tedy, že ve skutečnosti je manželským synem, přestože to nesmí nikdo vědět. Jen k té noci v sídle rodiny Malfoyových se už nevraceli. Vlastně tu noc zbaběle vynechal a Joshua se neptal. Neptal se ani na jeho roli v jedné či druhé válce, neptal se na nic z toho, co naznačovala s čím dál větší konkrétností Rita Holoubková. Nezlobil se, nevyčítal. Neptal se. Neptal se vůbec na nic, jen tiše naslouchal, pak poděkoval a podotkl, že už musí jít.
Doufal, věřil v úsudek svého syna, ale jist si být nemohl. A i pokud to jeho syn pochopil – znamenalo to automaticky odpuštění? A mohl vůbec vše pochopit? Z neproniknutelného výrazu chlapcovy tváře nic vyčíst nedokázal. A přestože mu nikdy nikdo nepřipadal tak blízký, musel si přiznat, že svému synovi nerozumí, že netuší, co prožívá. Vlastně mu nikdy nepřipadal podobnější a zároveň vzdálenější. Mohl jen doufat, že to nebyla chyba, protože na tom, jaký bude Joshua, záviselo příliš mnoho.
A jak si předsevzal, vydal se večer, jakmile se cítil dost silný, aby dokázal čelit Brumbálovu pohledu a polopravdám, do ředitelny.
Bývalý bradavický ředitel ve svém obraze spal či spánek předstíral. Snape si nalil sklenku červeného vína, které teď ze solidarity nikdy nepil před Hermionou, a posadil se do křesla, v kterém sedávaly generace ředitelů Bradavic. Upíjel ze sklenice a čekal, kdy se Brumbál probudí.
„Dobrý večer Severusi, čekáš tu dlouho?“ otevřely se konečně Brumbálovy nevinné oči.
„Ne, vlastně vůbec nečekám,“ odpověděl Snape klidně.
„Nepracuješ, přišel jsi tedy za mnou, mýlím se?“
„Někdy jste si již připustil možnost, že se mýlíte?“ zvedl Snape obočí.
„Samozřejmě, drahý chlapče,“ usmál se Brumbál. „Nejsem neomylný a nepochybně jsem to přiznal nejen před sebou, ale i před tebou. O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“
„O tom, zda jsem neudělal chybu,“ vyslovoval Snape pečlivě každé slovo. „A o tom, zda jste vy neudělal chybu, a má chyba nebyla pak jen nezbytným důsledkem chyby vaší. Nebo jestli to chyba nebyla, a tedy jsem se i já rozhodl správně.“
„Nebudu tvrdit, že ti zcela rozumím, Severusi,“ podíval se na něj Brumbál nad svými brýlemi. „Ale nepřipadá ti trochu alibistické svá rozhodnutí svádět na rozhodnutí druhých, ať již byla správná či nikoli? Protože bez ohledu na to, zda já jsem udělal chybu nebo ne, tvé rozhodnutí zůstává tvým rozhodnutím. Tím ze sebe samozřejmě nechci shazovat odpovědnost za mé chybné rozhodnutí, pokud jsem je učinil.“
„Někdy však naše rozhodnutí navazuje na jiné události. Například, čistě hypoteticky, kdybyste vy prozradil část tajemství třetí osobě, nevedlo by to i k tomu, že někdo jiný, opět čistě hypoteticky, prozradí jeho další část, kdyby ho s tím ta třetí osoba konfrontovala?“
„Možná. Nic by to však neměnilo na tom, že by šlo o rozhodnutí toho druhého, samozřejmě čistě hypoteticky, Severusi.“
„Co jste mu vlastně řekl, Brumbále!“ zvýšil hlas Snape.
„Kde jsi ztratil svou pověstnou trpělivost a zdvořilost, drahý chlapče?“ nenechal se vyvést z míry Brumbál. „Ovšem, pochopil-li jsem to dobře, jsi tu proto, že jsi prozradil svému synovi něco, co jsi původně neměl v úmyslu. A nyní se obáváš, zda jsi neudělal chybu.“
„A taky proto, abych zjistil, odkud to všechno věděl. A jakou roli jste v tom hrál vy, Brumbále,“ poslední slova Snape téměř vyštěkl.
„Jsem mrtvý, Severusi a –“
„Rozhodně byste se nechtěl, nemohl a ani neuměl vměšovat do života živých, jak jinak!“ skočil mu Snape příkře do řeči. „Co jste mu řekl?!“
„Nic, co by nevěděl. Tvůj syn je velmi inteligentní, Severusi. Neměl bys ho podceňovat. On na to vše přišel v podstatě sám.“
„V podstatě. Sám,“ odsekával Snape. „Poté, co jste ho k tomu navedl. Co jste mu všechno řekl? Co všechno ví?“
„Vy jste spolu nehovořili?“ zvedl Brumbál nevinně obočí.
Severus stiskl v ruce sklenku, až ji téměř rozdrtil. Raději ji položil na stůl a vstal. Chvíli přecházel po ředitelně, aby se uklidnil. Věděl, že jinak s Brumbálem nic nezmůže.
„Žádal jsem vás jako ředitel této školy, abyste mu nic neprozrazoval. Je mi tedy jasné, že jste mu přímo nic neřekl. Zajímá mě však, co jste mu přesně řekl. Co všechno Joshua ví. Volám vás k poslušnosti jako –“
„Ale to není nutné, Severusi. Máš pravdu, samozřejmě jsem mu nic neřekl, protože jsem ti povinován loajalitou jako řediteli této školy. Poslušností bych to nenazýval,“ Brumbálův pohled ztvrdnul.
„Omlouvám se,“ zamumlal tiše Snape.
„Omluva se přijímá. K tvým otázkám – skutečně jsem mu nic neprozradil. Tvůj syn sám našel vodítka a později i důkazy. Ale zejména to poznal sám ve svém srdci. Dokonce si myslím, že největším vodítkem jsi mu byl ty sám, Severusi.“
Snape sklonil hlavu. Neřekl snad totéž dnes svému synovi i on? Ta noc, kdy s ním bděl ještě v prvním ročníku poté, co přivolal poprvé Aodhfionna, všechny jejich hodiny, hovory, které vedli, vše, co ho učil, knihy, které mu půjčoval… Nikdy se tak k nikomu jinému nechoval. A Joshua nebyl hloupý. Pomalu přikývl. „Hovoříte o důkazech. Jaké důkazy přesně Joshua zjistil?“
„Neřekl ti to?“
„Očividně ne,“ udržel Snape svou trpělivost. „Dostal od někoho dopis? On nebo James Potter?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Brumbál a dál pozoroval Snapea, který se nemohl zbavit dojmu, že za jeho půlměsíčkovými brýlemi vidí známky pobavení.
„Dobře. Řekla mu to Minerva?“
„Z toho ji přece ve skutečnosti nepodezíráš, drahý chlapče,“ zdvihl obočí Brumbál.
„Odpovězte,“ trval Snape na své otázce. „Prosím,“ dodal.
„Ne, Minerva to nebyla. Joshua to zjistil sám, neříkal jsem to už?“
Sám. Jak to mohl zjistit sám? Pomalu se otočil k psacímu stolu, v jehož zásuvce ležela Kniha studentů. A uvědomil si, že to byl on sám, kdo mu minulý rok prozradil, že jeho skutečné datum narození zná právě z ní. Joshua se ho tehdy ptal, jestli tam jsou i jména rodičů, což samozřejmě ihned popřel. Ale – co když mu Joshua neuvěřil?
„Byl se Joshua podívat do Knihy studentů?“ řekl pomalu a zadíval se upřeně na Brumbála.
„Ano,“ odpověděl Brumbál a usmál se.
Jak prosté. Ale zásuvka byla zabezpečena irským kouzlem. Jak se do ní Joshua dostal? „Jakým zaklínadlem ji otevřel, Brumbále?“
„Neznám ho. Ale znělo nepochybně gaelsky. Učíš ho gaelskou magii?“
„Ne. Zjevně to nepotřebuje,“ ušklíbl se Snape, když si uvědomil, že Joshua řečí jeho matky umí nějakým záhadným způsobem kouzlit, aniž by jí uměl běžně hovořit.
„Co všechno zjistil?“
„To, co bylo v té knize. Nalezl jména svých rodičů. A pak, když tu byli –“
„Byli?!“ zvýšil překvapeně hlas. „Byl tu s Potterem?“
„To jsem neměl v úmyslu prozradit, Severusi,“ pousmál se Brumbál. „Doufám, že se tomu chlapci za to nebudeš mstít.“
„Mstít? Máte dojem, že spravedlivý trest za porušení školního řádu je msta?“ zeptal se nevěřícně Snape.
„James Potter neporušil školní řád o nic více než tvůj syn, Severusi,“ poznamenal klidně Brumbál.
„Joshua to má teď těžké, nemůžu –“
„James to měl také těžké, nemyslíš? Podezíral svého otce z toho, že má nemanželské dítě. Pokud chceš mít ohledy ke svému synovi, měl bys je mít i k němu. Ostatně nikdo neví, že ty víš, že porušili školní řád. Nemusíš se tedy obávat, že ztratíš svou pověst, když jej nepotrestáš.“
Snape nedal najevo souhlas ani nesouhlas, tuto záležitost si bude muset ještě promyslet. „Neříkal jste, že tu byli podruhé? Co zjistili?“
„Abych byl přesný, tak jsem to docela neřekl, protože jsi mě přerušil. Ale ano, byli tu podruhé. Sami přišli na to, že musí mezi nimi existovat pokrevní pouto, a rozhodli se, že si to ověří.“
Snape pomalu přikývl. Proto pak pátrali po proroctví, měl pravdu, když si myslel, že nelze říct jen část, protože zbytek už není těžké si domyslet. A oni si domysleli, a pak zjistili, kdo byli jeho rodiče – proto Joshua dnes nebyl překvapený. On to už vše věděl, zřejmě až na doslovné znění proroctví a na manželství osudu. A najednou mu došlo ještě něco a v ten moment si připadal jak hlupák. Mýlil se, když si myslel, že Albus Brumbál nevěděl o jeho spojení s Potterovými. Proto nebyl překvapen, když mu o tom nakonec nedlouho před jeho smrtí řekl.
„Vy jste to věděl, už když jsem jako chlapec nastoupil do školy, Brumbále,“ řekl pomalu. „Věděl jste, že James Potter je můj bratr.“
„Jistěže, myslel jsem, že ti to už došlo dávno,“ podivil se Brumbál. „Neměl jsem právo to ani jednomu z vás prozradit, Severusi. Stejně jako ty to neprozradíš nikomu z dalších dětí, které mají jiného oficiálního otce, než je skutečný.“
„Kdybych to věděl…“ Snape se mlčky posadil a uchopil opět sklenici s vínem. Pomalu se napil. Všechno mohlo být jinak. Kdyby to i James věděl… kdyby se to dozvěděl jejich otec… jak by se vyvíjel jeho osud?
„Vše, co se ti kdy stalo, vše, co jsi cítil, všechna láska, co jsi dostal i kterou ti odepřeli, vše, co jsi nenáviděl, vše, co ti ublížilo, vše, čím jsi ublížil ty… To všechno tvoří dohromady tvůj život a tvůj osud, Severusi. A jednotlivé osudy tvoří celek, i ony jsou v souladu. Když se nad tím zamyslíš, vedlo i to zlé, co jsi učinil, k dobru. A tak je tomu vždy, pokud se na to podíváš z dostatečné vzdálenosti. Nepochybně existují jednotlivé události, někdy i celá období, kdy se může zdát, že vítězí temnota. Byla to však vždy jen přechodná zatmění, po kterých světlo zazářilo nezměněnou silou. Když si to uvědomíš, pochopíš, že ani nyní ses nemohl rozhodnout špatně, že i tvá zdánlivě nerozumná rozhodnutí mohou vést k dobru, protože všechno dohromady utváří soulad, který nazýváme světem.“
Snape hned neodpověděl. Brumbálova víra v to, že vše musí dobře dopadnout, byla uklidňující, a tak rád by také uvěřil. Ale i Brumbál byl člověkem, a jako člověk se mohl mýlit. Jemu to vyšlo. On bitvy, které byly jeho osudem, vyhrál. A vyhrál je přes svou pošetilost a chyby, ostatně i přes jeho chyby a zločiny, ve skutečnosti možná právě proto. To ho logicky muselo vést k názoru, že vše je v souladu a že vše vede k dobru. Ale nemuselo to tak být, byly i prohrané bitvy, které byly vítězstvím temnoty na dost dlouhou dobu, nejen krátkými zatměními. Možná temnota už ve skutečnosti vyhrává, protože zlo ze světa mudlů ani čarodějníků nikdy nezmizelo docela, a ani si nemyslel, že by někdy docela zmizet mohlo. Ne, vůbec si nebyl jist, že by světlo převládalo, a i kdyby, že vždy převládat musí.
Zvedl pohled a zjistil, že si jej Brumbál stále trpělivě prohlíží. Zavrtěl pomalu hlavou a tiše řekl: „Ta vaše víra, že vše musí dobře dopadnout…“
„Nejde o to, že musí vše dobře dopadnout. Jsem však naprosto přesvědčen, že vše má smysl, přestože mu ne vždy jsme schopni porozumět. Bez ohledu na to, jak to dopadne.“
„A tím konečným smyslem je vítězství světla,“ Snape se chtěl ušklíbnout, ale nedokázal to. Vlastně by tomu chtěl věřit, zoufale chtěl. Jen nedokázal.
„Ano. Samozřejmě. Vždyť proč by jinak svět existoval?“
„Jenže jak víte, že to není naopak? Že v našem světě, přes krátké záblesky světla, nevítězí temnota?“
………………
Bradavice; 14. dubna 2012
Uplynul už týden od doby jeho dlouhého rozhovoru s otcem, prvního skutečně upřímného rozhovoru, který měli. Prvního rozhovoru, kdy jej snad začal považovat za rovnocenného, tedy nejen za předmět ochrany a péče, ale za člověka, jehož osudu se to všechno týká. I když… nebyl si vlastně jist, že mu řekl pravdu. Tedy, nepodezíral ho, že by mu řekl něco vyloženě nepravdivého, zejména proto ne, že to do sebe všechno tak přesně zapadalo. Ale řekl mu celou pravdu? Tím si jist nebyl, ve skutečnosti si byl téměř jist tím, že mu něco zatajil. Navíc si nebyl jist ani tím, co si má myslet o té části pravdy, kterou mu řekl. Na jednu stranu to byla úleva, protože vědět pravdu bylo samo o sobě… jaké? Užitečné? Jistě. Správné? Nejspíš ano, protože se jej to všechno týkalo. Dobré? Tím si nebyl jist. A proti své vůli začínal svého otce chápat, protože vyprávět to, co se stalo, nebylo lehké, i když se tomu nejtěžšímu pokrytecky vyhnul. Joshua za to byl skoro rád. Představa, že jeho rodiče spolu… byla zvláštní sama o sobě. Představa toho, co se stalo v domě Malfoyů, však byla horší. Bylo to mimo měřítka, mimo normalitu, mimo to, co si byl schopný a zejména ochotný představit. Bylo to něčím, co ve skutečnosti vědět nechtěl.
Nedokázal o tom mluvit zatím ani s Jamesem, i když měl v plánu mu to říct, už jen proto, že společně na leccos přišli. Předtím bude ale muset s Jamesem zajít za Snapem, a to nebude jednoduché. V týdnu měl navíc tolik práce, že na klidný rozhovor ve skutečnosti nebyl čas, vždy bylo něco důležitějšího, co musel právě v tu chvíli udělat. Vyřeší to v sobotu, promluví s Jamesem, a v neděli ho vezme sebou na oběd k mámě a Snapeovi. Aspoň mu ukáže Rose, není ostatně i Jamesova příbuzná?
Ale v sobotu bylo vše jinak.
Hned po snídani si ho James přivolal zrcátkem do jedné z učeben v přízemí. Joshua se tam hned zvědavě vydal. James tam už čekal společně s Teddym.
„Jsem rád, že jste přišli,“ začal Teddy. „Asi tušíte, o čem chci s váma mluvit.“
„O Vicky?“ zeptal se Joshua.
„Jo,“ přikývl Teddy, „dlouho jsem si myslel, že je všechno v pořádku, vlastně si to myslím pořád, ale –“
„Josh si myslí, že je to kouzlo, že to udělala Vicky, že si neděláme starosti,“ doplnil ho James.
Joshua také přikývnul a téměř se zastyděl. Je duben, od podivné Vickyiny večerní výpravy uplynuly už téměř čtyři měsíce, a on stále nic neudělal. James a Teddy měli omluvu, oni byli skutečně pod vlivem kouzla, z kterého bylo jen těžké se vymanit. Co však omlouvalo jej? Nic. Byl tak zahleděný do sebe a svých problémů, že na Vicky přestal myslet. A Teddy, Teddy sám, dokázal překonat to kouzlo, protože jemu na ní opravdu záleželo. „Rozhodně máš pravdu, Teddy. Musíme s tím něco dělat. Myslím, že to má něco společného s jejím vílím původem. A myslím, že na vás použila matoucí kouzlo. Třeba zjistíme, že je všechno v pořádku, ale měli bychom to vědět.“
Teddy přikývl. „Přesně tak. Chci vědět, kam chodí, a že jí nic nehrozí. Minulou sobotu byla celou pryč, pokoušel jsem se ji sledovat, ale myslím, že si mě všimla a použila zase to mlhové kouzlo. Ale jsem si téměř jist, že šla do Zapovězeného lesa, a tam by sama chodit neměla. A dneska mi připadalo, že se zase někam chystá. Ona celý minulý týden skoro nemluvila! Chová se fakt divně. Já nevím… Jen se bojím, že nám nejspíš zase uteče. Když už nemáme ten plášť, tak –“
„Ale ten máme!“ usmál se vítězoslavně James. „Jdu pro něj, počkejte tady. Jsem hned zpět.“
„Pospěš si, co když tam půjde hned po snídani?“ zavolal za ním ještě nervózně Teddy.
…
Vicky jim tentokrát neunikla. Chlapci ji následovali v těsném závěsu krytí neviditelným pláštěm i Quietem, které kolem nich vyčaroval Joshua. A jak očekávali, zamířila do Zapovězeného lesa, poté, co zkontrolovala, že v nedělním ránu nikoho kolem sebe nevidí.
Šli za ní, nediskutovali o tom. Joshua si nebyl jist, jestli dělají správně, vlastně si byl jist, že by se to Snapeovi nelíbilo. Ale to pro něj teď nebyl důvod, spíše naopak. Ostatně, nebyl úplněk, vlastně vůbec nebyla noc a přes den přece nemůže být Zapovězený les skutečně nebezpečný. Les vypadal jako každý jiný: přes koruny stromů probleskovalo jarní slunce, potok, kolem nějž šli, nevinně zurčel. Kolem něj rašila neuvěřitelně zelená tráva a z ní vykukovaly sasanky. Bylo krásně a Joshua neměl pocit, že by se něčeho měl bát. James s Teddym také ne, a pokud ano, nic na sobě nedávali znát.
Následovali Vicky dál a dál do lesa a Joshua začal myslet na příhodu s obřími pavouky, kterou jim Harry jednou vyprávěl, nejspíš proto, aby je od výprav do Zapovězeného lesa odradil. Nepodařilo se mu to, zato Joshua začal cítit, jak mu po zádech stéká ledový pot, a rozhodně to nebylo z rychlé chůze. Pavouci tu ale už být nemůžou, zabily je přece padající zdi při bitvě o Bradavice, snažil sám sebe přesvědčit. A ostatně Vicky se vracela vždy zpět a v pořádku, kdyby tu bylo nějaké skutečné nebezpečí, muselo by se už projevit.
Teddy je najednou pohybem zastavil, protože i Vicky se zastavila. A přestože byli krytí pláštěm, raději zůstali opodál a postavili se ještě za kmen rozložitého stromu. Až nyní si Joshua všiml, jak jsou zde všechny stromy staré a rozložité. Zaklonil hlavu, jejich koruny byly vysoké, klidně by se v jejich větvích mohl skrýt i menší dům. Bylo tu krásně, najednou z něj všechna tíseň spadla a jeho srdce poskočilo radostí, jejíž původ nechápal. A pocítil její příchod, dříve než ji uviděl. Byla to víla.
Za ruku ho zatahal James: „Vidíš ji?“ vydechl nevěřícně. „Je nádherná. Je to elfka, viď?“
Joshua si nebyl jist, zda má jeho nadšení sdílet, přes světlo, které z ní vyzařovalo. Bylo to světlo její krásy, ale nebyla to jen krása tváře a pohybů, byla to krása zářící z její podstaty. A zářila tak silně, že to světlo bylo téměř hmatatelné. Možná příliš silně, varovalo ho něco pod radostí, která jej zaplavovala, ačkoli tomu hlasu nechtěl naslouchat.
Teddy také stál a díval se. Po chvíli hlasem tak tichým, jakoby zapomněl, že je chrání Quietus, řekl: „Je to cizí.“
A když to řekl, Joshua s ním nemohl nesouhlasit, nedokázal s ním však ani souhlasit. Nejraději ze všeho by se rozběhl, aby mohl být u ní. A James nejspíš také, ale to si uvědomil, až když ucítil pevný stisk na paži a uslyšel Teddyho hlas: „Neblázněte, stůjte. Musíme zjistit, proč je tu Vicky.“
Joshua přikývl a pozoroval scénu před sebou. Vicky seděla u víly nebo snad elfky, jak ji nazval James. Víla skutečně vypadala přesně tak, jak popsal Tolkien elfy neboli Starší lid ve své sáze, ale byla mnohem krásnější nebo spíše zářivější, než se je podařilo zobrazit mudlovským tvůrcům filmu natočeného podle knihy. Ale bylo v ní ještě něco, o čem Tolkien nikdy nepsal, a vědomí toho se mu přes okouzlení dostávalo na povrch mysli. Její tvář byla nečitelná. Na první pohled vyjadřovala laskavost, světlo, lásku, ale ta láska byla jiná. Cizí, jak řekl Teddy. Ta tvář byla maskou lásky a v tom bylo něco děsivého.
Víla hovořila cizí krásnou zpěvnou řečí a Joshua v ní poznal jazyk, v kterém Vicky o Vánocích zpívala. Vicky jí v témže jazyce odpovídala. A jak se do něj Joshua zaposlouchával, poznával jej. Bylo to, jako když jedete krajinou, kde jste byli jako děti, a rozvzpomínáte se na zapomenuté. Jako slova říkanky z dětství, o které si myslíte, že jste ji zapomněli. A i Joshua se rozvzpomínal a na mysli mu vytanula nejasná vzpomínka na sen o podobně krásné paní, snad ještě krásnější, protože její krása byla samou podstatou světla. I ona mluvila v tom snu tímto jazykem, a ačkoli si nevzpomínal, co mu tehdy říkala, vzpomněl si, že i on jím hovořil, že jej zná, že mu rozumí.
A porozuměl.
Víla si sundala z krku náhrdelník se zářícím přívěškem ve tvaru květiny a zavěsila jej Vicky na krk a říkala jí v tom zvláštním jazyce, že ví, že se rozhodne správně a že jí dává památku po své prababičce, aby se Vicky, kterou nazývala Jiskrou, rozhodla tak, jak bude nejlepší.
„Co jí to dává? Vicky vypadá divně, ne? Jako by ji tím šperkem chtěla ovládat,“ šeptal nervózně Teddy.
Vicky víle poděkovala v tom zvláštně krásném jazyce.
„Co říká?“ ptal se znepokojeně Teddy, ale nečekal na odpověď. Proč by také měl? Jak by jej mohlo napadnout, že Joshua rozumí či si to alespoň myslí?
A Teddy vystoupil z úkrytu.
Joshua ho chtěl zadržet, ale Teddy se nenechal a přešel rychlými kroky k Vicky.
Ta se na něj překvapeně otočila: „Co tu děláš, Teddy?“
„To nevíš, že si nemáš brát nic od cizinců?“ zeptal se místo odpovědi a pokusil se jí sundat svítící šperk. „Může to být začarované!“
Vicky mu zadržela ruku a zamračila se. „To není nikdo cizí! Je to moje prababička!“
Teddy se zarazil, ale jen na chvíli, poté ve své snaze pokračoval. „A jak dlouho ji znáš, Vicky? Seznámila tě s ní tvoje máma? Nebo tě vylákala sama? A nezakázala ti náhodou o sobě mluvit s ostatními?“
„Jak to víš?“ vydechla nejdřív překvapeně Vicky, vzápětí se však opět zamračila: „Do toho ti nic není!“
„Chlapče, opravdu se tě to netýká,“ sklonila se k němu víla a její hlas přes Teddyho obvinění zůstával laskavý. „Jsem skutečně Vickyina prababička. Jmenuji se Galadhil. Představíš se mi?“
„Jsem Teddy. Ted Lupin,“ odpověděl Teddy, stále zamračeně. „Co chcete Vicky?“
Vicky se už nadechovala k odpovědi, ale víla ji předešla: „Nemusíš se bát o svou kamarádku, Teddy. Připadá ti snad nešťastná? Je to ostatně moje pravnučka, je pro mě jako vlastní dcera, jak bych jí mohla chtít něco zlého?“ Aniž by čekala na odpověď, zadívala se mu upřeně do očí a pokračovala: „Jsi tu sám?“
Joshua znepokojeně zaznamenal, že Teddy jí upřený pohled vrací, že se nedokáže odvrátit. Umí i víly nitrozpyt? Nejspíš ano, musel si odpovědět po chvíli, když se víla zadívala s jistotou směrem k nim.
„Přijďte se také představit, chlapci,“ přikázala jim hlasem, který zněl laskavě, a vydala se několik kroků směrem k jejich úkrytu.
James zmačkal plášť do kapsy a šel k ní. Joshua ho následoval. Postavil se vedle Vicky, James vedle Teddyho.
„Jste dobří přátelé, když jste chtěli chránit svou přítelkyni, nezlobím se na vás,“ řekla víla tiše. „Ale obávali jste se zbytečně, ostatně to už sami víte, že?“
James přikývl a něco v jeho očích Joshuu znepokojilo. Teddy jen sevřel rty. Vicky se usmála a přikývla, něco v jejím výrazu se však Joshuovi také nezdálo. Otočil se k ní a přiložil dlaň ke svítícímu přívěšku. Magie z něj přímo sálala, tím si byl jist.
„Proč jste nemluvila s Vickyinými rodiči? Pokud jí nechcete nic zlého, proč by o tom neměli vědět?“
„To není tvá záležitost, chlapče,“ odpověděla víla s nepohnutě laskavou tváří a zvědavě si jej prohlížela. „Kdo jsi?“
„Jsem Vickyin kamarád,“ odpověděl Joshua prostě. „A on,“ ukázal na Jamese, „je její bratranec. Jsem si jistý, že se nás to týká. Zastupujeme tu její lidskou rodinu. Vicky, Teddy má pravdu. Ta květina je začarovaná, bude lepší, když si ji sundáš,“ obrátil se klidně k Vicky.
Ta jen mlčky vrtěla hlavou, oči upřené na vílu.
„Nepřesvědčil jsi mě, chlapče,“ odpověděla klidně a bez úsměvu víla. „Pouto přátelství je silné, avšak pouto krve silnější. Pořád nevidím důvod, proč by se to tebe mělo týkat. Je to volba Tinwë, jen její, nikoho jiného. Dokonce ani její matky či jejího otce ne. Ani jejího bratrance. A už vůbec ne tvoje. A Tinwë chce teď odejít se mnou, aby poznala lépe náš život a mohla se skutečně svobodně rozhodnout. Je to tak, Tinwë?“
Vicky přikývla. „Chci jít s tebou, Galadhil.“
„Vicky, rozmysli si to!“ chytil ji za ruku Teddy. „Nelíbí se mi! Nikdo, kdo je tvým skutečným přítelem, tě nikdy nebude chtít odvést od rodiny!“
„Vicky je taky víla,“ řekl James zastřeným hlasem a okouzleně hleděl na Galadhil.
„Máš pravdu, chlapče. Ty jsi bratranec Vicky? Jmenuješ se Weasley?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou James a usmíval se. „Jsem James Sirius Potter. Má matka je sestrou Vickyina otce.“
Galadhil se usmála. „I ty máš v sobě naši krev, Jamesi. Jako všichni istari, kouzelníci, jak si říkáte. Ale je jí už bohužel příliš málo, abys mohl i ty volit. Vicky tu možnost má. A ty chceš její skutečné štěstí, viď?“
James přikývl.
Joshua se na něj znepokojeně díval, James se nechoval tak, jak jej znal. Jeho bezpodmínečný a tak nečekaný souhlas se vším, co víla řekla, byl pro něj jen dalším důkazem, že něco není v pořádku. Otočil se k Vicky a pokusil se, stejně jako prve Teddy, sundat ten zvláštní náhrdelník, aniž by se však dotknul zářivého přívěšku. Nešlo to však a poznal, že důvod nebyl jen nesouhlas Vicky, bránilo jej i kouzlo.
„Á nanmapa siná, quendi,[1]“ požádal tiše vílu. „Netmelyes amillyello enwina, quettelyë. Mernesës sin? Epë uvlë Vickyllo anwë mirima?“[2]
„Man natyë? Sintanyë tye?“[3] šeptala Galadhil. „Hanyanyë, tancawë, hanyan… Natyë hína tornillo martë… Mána meretyë?“[4]„Ní lá hanyalyë…[5]“ odpověděl zaraženě Joshua a nevěnoval pozornost konsternovaným pohledům svých přátel.
„Hanyuvatyë, seldo,“[6] šeptala Galadhil a vypadala stejně překvapeně, jako ostatní. „Ciltuvatyë, acca rato… Á quette te, i te lá na rehtlë. Ar tye lá ná Envinyatar.“[7]„Á nanmapa siná,“ zopakoval Joshua svou žádost. Na slova víly neodpověděl. Nerozuměl jim, nechápal, komu a co má vlastně říct.
Galadhil jej chvíli pozorovala a Joshua viděl, jak svádí vnitřní boj. Viděl, jak pozoruje Vicky a v jejím pohledu byl smutek i láska. Skutečná láska, teď už Joshuovi nepřipadalo, že je to jen nehybná maska laskavosti, ale skutečná laskavost. Nakonec se sklonila, poklekla před Vicky a náhrdelník jí sňala.
A řekla anglicky, aby jí všichni rozuměli: „Dám ti ho později, až se rozhodneš. Bez ohledu na to, jak se rozhodneš, Tinwë.“
Joshua spokojeně přikývl.
„Půjdeš teď s námi domů, Vicky?“
Vicky se dívala z jednoho na druhého, pak se podívala na babičku s otázkou v očích.
„Udělej to, co chceš, dómerel,“ řekla jí laskavě.
„Nevím, jestli sem patřím, Galadhil,“ řekla Vicky konečně.
„Obávám se, že už jsi se rozhodla,“ odpověděla Galadhil smutně.
„Nevím,“ zavrtěla hlavou Vicky.
„Musí se vrátit k rodině!“ vložil se do hovoru rozhořčeně Teddy. „Nemáte právo jí bránit!“
„Nebráním jí. Rozhodne se svobodně. Ale nezapomeň, Tede Lupine, i já jsem její rodina. Je jen na Tinwë, aby volila, neboť ona může patřit k starším i k mladším dětem. Volba je na ní, ne na tobě.“
„Je příliš mladá, aby mohla volit. Patří ještě k rodičům,“ namítl Joshua.
„Vy Fírimar posíláte děti pryč a chcete tvrdit, že patří k rodičům? My své potomky nikam neposíláme a každý jejich den je vedou jejich rodiče. Tvým rodičům na tobě nezáleží, Tinwë, když tě poslali tak daleko. Nebo tě snad chodí navštěvovat?“
„Je to zvyk,“ sevřel rty Teddy.
„A u nás je zvyk být se svými dětmi. Budeš se mnou, Tinwë?“
„Nechte ji teď jít. Pokud se má rozhodnout skutečně svobodně, musí být na to sama,“ řekl klidně Joshua.
„Vím,“ přikývla prostě Galadhil. „Vrátíš se na Lairemerendë, Tinwë?“
„Nevím,“ zavrtěla hlavou Vicky. „Chtěla bych mluvit s mámou.“
Galadhil se otočila k chlapcům. „Vraťte se všichni v pokoji. A slibte mi, že o mně nebudete hovořit.“
„Uvidíme vás ještě někdy?“ zeptal se James.
„Pravděpodobně ne. A nevyhledávej mě sám, chlapče.“ Galadhil se na ně dívala a Joshua viděl, jak její dlaň zajela do šatů.
„Nedovolím, abyste nám vymazala paměť,“ sevřel Joshua v ruce hůlku.
„To jsem ani neměla v úmyslu. A skutečně mám dojem, že bys to nedovolil,“ vytáhla Galadhil prázdnou dlaň a podívala se na něj znepokojeně. „Nás cilmetya ar umbartya, seldo.[8]“
„Každý máme svůj osud. A své volby a zkoušky. I vy, paní.“
„Máš pravdu a právě jsem jednou zkouškou prošla,“ přikývla Galadhil a otočila se ke své pravnučce. „Ty už ses ve skutečnosti rozhodla,“ usmála se smutně. „Nai tielyer nauvar laiquë ar laurië!“[9]„Namárië, Galadhil,“ zašeptala Vicky.
„Namárië, dómerel.“
…
Odešli, skutečně odešli všichni čtyři, a, jak se zdálo, nikomu ta zvláštní bytost nevymazala ani nepozměnila paměť. A snad ani na nikoho nepoužila matoucí kouzlo, nebo alespoň na Joshuu ne, protože se rozhodně necítil bezstarostně. A nejspíš ani ostatní ne, pokud mohl soudit podle toho, že nikdo nepromluvil. Ve skutečnosti to šlo všechno hladce, pořád tomu nemohl uvěřit a pořád nechápal, jak je to možné. Snad se ho ta víla nezalekla! Jak je vlastně možné, že tomu jazyku rozuměl? Co myslela těmi záhadnými řečmi? Komu to má říci? Proč by měl vůbec být obnovovatelem? A kdo má být obnovovatel? Co má obnovit? Souvisí to s tím proroctvím, s tím že je dítětem osudu, jak tvrdí Snape? Možná, snad. Pravděpodobně. Přesto tomu nerozuměl.
Šli mlčky sotva dvacet minut, když se rozhrnulo křoví a bez varování se před nimi objevil kentaur. Zastavili se, přesto za sebou uslyšel slabé kroky. Otočil se. Za nimi stál druhý kentaur, po stranách měli jen neproniknutelné křoviny. Nebylo kam uniknout, pokud tedy vůbec měli šanci tvorům se schopností běhat jako koně utéct.
„Vyšli jste si na procházku?“ ušklíbl se ten, který stál před nimi. „Zapomněli vám ve škole vysvětlit, proč se Zapovězený les jmenuje Zapovězený?“
„Galadhil říkala, že jsme pod vaší ochranou!“ vyhrkla Vicky rychle.
„Tak to jsi ji špatně poslouchala, dcero Prvorozených. Ty jsi pod naší ochranou, oni ne,“ řekl s pohrdáním kentaur.
Kentaur stojící za nimi, zvednul pravici. „Bane, máš samozřejmě pravdu, oni jsou však mladí a jsou tu s tou, kterou jsme slíbili chránit.“
„Nejsem si jist, zda ji nemáme chránit právě před nimi, Magoriane. Nevypadá zrovna šťastně. A je s nimi on,“ ukázal na Joshuu. „Nechci ho tu.“
Joshua na něj mlčky zíral, nebyl schopný slova.
„Jen doprovázíme Vicky domů, aby se jí nic nestalo. Nevěděli jsme, že je už pod vaší ochranou,“ řekl rychle Teddy. „Omlouváme se, že jsme narušili vaše území. A oni dva,“ ukázal na Jamese a Joshuu, „jsou tu, protože jsem je přemluvil. Odpovědnost nesu jen já.“
Kentaur, který byl osloven jako Magorian, se na něj chvíli díval, pak bez úsměvu poznamenal: „Každý nese odpovědnost za své rozhodnutí. Ty za to, že jsi je přesvědčoval, oni za to, že se přesvědčit nechali. Ale neobávej se ničeho, synu vlka. Neublížíme vám, protože mláďatům neubližujeme. Necháme vás jít, protentokrát, nezapomínejte však, že toto je naše území a jsou tu i horší nebezpečí, než je tady Bane,“ řekl vlídně a Bane si odfrknul. „Učí vás stále ještě Firenze?“
„Až příští rok,“ odpověděl Teddy. „Ale je to volitelný předmět, tak nevím…“ pod Baneovým pohledem zmlknul.
„Slyšíš, Magoriane, jak jsou nevděční? Firenze kvůli nim zradil vše, opustil svůj lid a on neví, jestli mu to stojí za to,“ ušklíbl se.
„Jsou to mláďata,“ pokrčil rameny Magorian a Joshuovi se zdálo, že se snad i pousmál. Pak se však otočil k němu a řekl velmi vážně: „Bane má pravdu, tebe tu nechceme. Nechoď už sem, Otvírači. Když budou pečeti rozlomeny, kdo je pak slepí?“
„Já přece nic nedělám!“ bránil se Joshua. Záhad měl už opravdu dost.
„To se mýlíš. Je to v tvých rukách.“
„Ale já nic otevírat nechci. Takže nic neotevřu.“
„Jsi silný čaroděj. A víš to o sobě. Nepochybuji, že jsi přesvědčen, že cokoli uděláš, bude dobré.“
Joshua neodpovídal. Samozřejmě, že byl silný čaroděj. A samozřejmě to o sobě věděl, jen to nebyl zvyklý říkat nahlas.
„Jděte,“ mávl Magorian rukou a Teddy s Vicky a Jamesem na nic nečekali a vydali se na cestu.
Jen Joshua chvíli zaváhal a díval se na Magoriana. „Nerozumím ti,“ řekl tiše. „Co se děje? Proč mi říkáš Otvírači?“
„Děje se mnohé, ale to jsou záležitosti lidí a my se o lidi nestaráme. To co má přijít, se však může dotknout všech. A my nevíme, zda v dobrém či ve zlém, tak daleko nevidíme. Víme jen, že pak nic nezůstane stejné. A ty jsi ten, kdo má moc otevřít bránu.“
„Jakou bránu?“ zeptal se tiše Joshua.
„Joshuo, pojď,“ uslyšel znepokojené volání Vicky, on však zůstal stát, jako by mu nohy vrostly do země.
„Jmenuješ se Joshua,“ řekl zamyšleně Magorian. „To by vysvětlovalo mnohé. Nevíme, co je to za bránu. Víme jen, že vede odjinud. Uvědom si, Joshuo, že stejně tak, jako můžeš sloužit dobru, můžeš sloužit i zlu. Dokonce i tehdy, když si budeš myslet, že sloužíš dobru. Nezapomeň na to.“
[1] Vezměte si to zpět
[2] Máte ho od babičky, říkáte. Ale přála si to tak? Před Vickyiným skutečným rozhodnutím?
[3] Kdo jsi? Znám tě?
[4] Chápu, ano chápu… Ty jsi dítě prokletých bratrů… Co chceš?
[5] Nerozumím vám…
[6] Porozumíš, chlapče.
[7] Budeš volit, příliš brzy… Řekni jim, že nejsou spásou. A ty nejsi Obnovovatelem.
[8] Je to tvá volba a tvůj osud, chlapče.
[9] Ať jsou tvé cesty vždy zelené a zlaté!
435 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...