BtCh III.-42. Ocelový břit

Řežeš mě v plicích jako ocel
a přece vzduch jsi a já Tě musím mít
jakkoli chladný je Tvůj pocel
jak mour a saze nemůžu ho smýt
 
Jak Ty chceš, vesmíry se vrtí
bereš dřív, nežli jsi mi dal
jakkoli láska Tvá mě drtí
přece nést ji musím dál
 
Tančí se rumba, joj šukar čhaj
polibkem si mě znamená
někdy se do hrnku vejde rum, ba i čaj
když už jsou srdce znavená
 
Dneska se vzpírám Ti a rouhám
což milovat Tě znamená jen slepě jít
mlčet, když nechápu, proč krouhá
duši mou života ocelový břit
  
Tančíme, ach mon amour
tanec much, jepic a můr
nocí štká akordeon
písní, již tká, srdce krade on

Mé srdce krájí Tvoje ocel
hrst žhavých pilin vnikla do mých plic
skloním se k zemi pro jitrocel
další vráska vryla se mi v líc

Radůza

 

Naše nejvyšší názory musejí – a mají! – znít jako pošetilosti, ba za určitých okolností jako zločiny, jestliže se nedovoleně dostanou k sluchu těm, kteří pro ně nejsou uzpůsobeni a předurčeni. Friedrich Nietzsche

Edinburgh; 16. dubna 2011

Uplynul přesně měsíc ode dne, kdy Magdaleně řekl o tom, čím je. Od té doby ji neviděl. Od té doby se mu neozvala. Slíbila, že se mu ozve. A on na to čekal, den po dni. Měla dostatek času, aby se rozmyslela, tím si byl jist. A on už nemohl déle čekat, ta nejistota ho ubíjela.
Teď tu stál, v ruce nervózně žmoulal několik narcisů, které vyrostly v zídkou ohrazené zahrádce, kterou založily Ralphina a Ula Vaneovy předtím, než se přestěhovaly na vedlejší Lycaonův ostrov, a o kterou teď s láskou pečovala Ayla Yilmazová. Pozoroval studenty opouštějící areál školy a čekal. Znal její rozvrh a věděl, že seminář o nejstarších skotských památkách z doby kamenné si ujít nenechá.
Nenechala. Vyšla společně s nějakým neznámým mladíkem. Nevypadali jako pár, spíše jako dobří přátelé, přesto se mu to nelíbilo. Křehké stonky květin téměř drtil a jen pozoroval, jak se blíží. Zatím si ho nevšimla, smála se nějakému vtipu, který řekl ten nepříjemný mladík. Konečně zvedla oči a uviděla jej. Na chvíli strnula, pak se spěšně rozloučila a vydala se k němu.
„Ahoj,“ pozdravil a předal ji narcisy. „Jak se máš?“ řekl a úsměvem se snažil překrýt nervozitu.
„Dobře.“ Také se nervózně pousmála. „Neozval ses mi.“
Wolfric nevěřícně polkl. „Řekla jsi, že ti mám dát čas! Že se pak ozveš!“ Když viděl, jak nesouhlasně stiskla rty, rychle pokračoval: „To ale není důležité. Jsem tu.“
„To je dobře.“ Její úsměv byl otevřenější. „Půjdeme se projít? Je krásně.“
„Je,“ souhlasil. „Můžeme pak zajít na večeři. Pokud tedy chceš,“ dodal. „A pokud mě nepošleš pryč,“ zamumlal.
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „nepošlu. Na to mě příliš zajímáš.“
Vzal si na rameno její tašku a chytil ji za ruku. Zabočili do malé uličky vedoucí kolem hradeb. „Děkuji, Mai,“ řekl tiše.
„Za co?“
„Že jsi mi odpustila.“
„Nemáš to jednoduché. Přemýšlela jsem o tom. Pořád se trochu zlobím, vlastně si nejsem jistá, jestli jsem ti skutečně odpustila, protože to fakt od tebe nebylo úplně fér, ale zas bych nechtěla, aby tě zavřeli. A chyběl jsi mi,“ dodala prostě.
„Ty mně taky,“ přikývl. Bylo mu do zpěvu. Až nyní si skutečně uvědomil, jak výjimečně krásně dnes je. Vzduch voněl jarem, odněkud uslyšel cvrkot ptáků. Všimnul si stánku se zmrzlinou, a přestože ještě nebylo příliš teplo, dostal na ni chuť. Dnes byl den jako stvořený pro zmrzlinu, pro procházku a pro Mai.
„Jakou chceš?“ stisknul její ruku.
„Čokoládovou a pistáciovou.“
Koupil jednu dohromady a mlčky si ji střídavě podávali.
„Vezmu tě do kouzelnické části Witchery, chceš?“
„Witchery má i kouzelnickou část?“ podívala se na něj, pak mávla rukou. „Proč se vlastně divím. Jak vlastně žijete? Máte svoji školu, ministerstvo… Máte i své nemocnice, policii a tak?“
„Jo. Všechno. Vlastně někteří z nás žijou, aniž by vůbec potkali mudly.“
„Neříkej to slovo,“ zamračila se.
„Nemyslím to zle,“ ubezpečoval ji a v duchu si nadával, že to slovo použil. Ale na druhou stranu – bude si muset zvyknout, pokud má žít v jejich společnosti. „Nikdo nemyslí.“
„Věřím, že ty to nemyslíš zle. Ale neříkej to.“
„Dobře,“ souhlasil. „Chtěla by ses podívat do kouzelnické čtvrti v Londýně?“
Magdalena po krátkém zaváhání přikývla. „A nebudou se tam na mě dívat divně?“
„Ne, jsou tam na mud… na nekouzelníky zvyklí. Můžeme tam zajet na víkend, ubytujeme se v Děravém kotli, to je čistě kouzelnický hostinec, Mai.“
„Dobře.“
Chvíli šli mlčky, až došli k nízké kamenné lavičce u staré kašny. Sundal si kabát a položil jej na lavičku. Posadili se a Magdalena mu opřela hlavu o rameno. Bylo mu krásně. Neztratil ji. Má ho ráda. Cítil, že by pro ni udělal všechno na světě.
Sklonil se a políbil ji do vlasů. Omamně voněla. „Budeš mojí ženou, Mai?“
„Už jsem to slíbila, ne?“ přitiskla se k němu blíž.
„Dostavěl jsem patro v domě. Je to tam opravdu krásné. A založil jsem zahradu. A –“
„Studuju tady, Wolfricu,“ prohlásila Magdalena odmítavě.
„Vím, že zatím musíš být tady, sice bys mohla používat přenášedla, bylo by to ale pro tebe dost nepříjemné, kdybys to dělala každý den. Ale na víkendy –“
„Je to skutečně nutné?“ zvedla se z jeho náruče a trochu si poodsedla.
„Je to můj domov, Mai.“
Magdalena si vzdychla. „Je to pro tebe opravdu důležité?“ podívala se na něj naléhavě.
Vzal obě její ruce do dlaní. „Jsem to já, Mai. Chápu, že je to těžké. Ale pokud mě nedokážeš přijmout takového, jaký jsem, nemá to smysl. A bude pro nás oba lepší, když to skončíme,“ dodal tiše, a přestože cítil nesnesitelnou bolest už jen z pomyšlení, že by to skutečně mohlo skončit, myslel to vážně. Magdalena si musí vybrat – pokud chce jeho, musí akceptovat i jeho život.
Magdalena přikývla. „Nechci to skončit, Wolfricu. Jen to není jednoduché, víš?“
„Vím. Ani pro mě to není jednoduché. Naše rodina je po staletí čistokrevná, tedy jen kouzelnická,“ opravil se rychle, když zachytil její nesouhlasný pohled. „Na tom nezáleží, jen je to nezvyk, víš. Chci, abys byla má žena. A to nejde bez toho, že budeš skutečně se mnou.“

…………..

Praha; téhož dne

Seděl u velkého stolu v domě, který znal snad až příliš dobře, a pozoroval velvyslance z jednotlivých zemí, jak přicházejí ke svému vůdci a zdraví jej. Většina z nich vypadala starší než on, a přestože Draco věděl, že Gellertův skutečný věk je výrazně vyšší, byla jejich na odiv stavěná podřízenost zvláštní. Jediný, kdo dával najevo, že se považuje za rovnocenného, byl vousatý muž neurčitého věku, kterého Gellert oslovoval jako Grigorije Jefimoviče. Gellert měl své velvyslance neboli konzuly, jak je právě dnes začal oficiálně nazývat, už ve všech evropských zemích. Přesněji řečeno téměř všech, nebyl zde nikdo z Albánie a země bývalé Jugoslávie zastupovali jen dva lidé. Z neevropských zemí zde byl pouze zvláštně potetovaný Japonec. Jeho přítomnost jej nepřekvapila, Draco nikdy nepochyboval o tom, že Evropou Gellertův zájem neskončí. Jen byl trpělivý. Nejdřív ovládne Evropu a teprve až si bude jistý, že jej zde nic neohrožuje, půjde dál.
Draco poslouchal hlášení jen na půl ucha. Situace mu nebyla příjemná. Příliš mu připomínala, že on ve svých úkolech selhává; většina ostatních byla mnohem dál v přípravě na ovládnutí svých zemí, než byl on v Británii. Přemýšlel, jak dlouho mu to Gellert bude trpět. Samozřejmě, že to nebyla jeho neschopnost, mělo to objektivní příčiny – Británie pamatovala nedávnou válku a byla vysoce podezíravá vůči myšlenkám, které Gellert šířil. Draco měl nesrovnatelně těžší pozici, ale bude to Gellert brát do úvahy? Snad ano, snad to skutečně bral do úvahy, protože mu nic z toho dosud ani náznakem nevyčítal. Nebo to bylo proto, že měl k Dracovi zvláštní vztah? Nebyl si jist, a nebyl si ani jist tím, že to vědět chce.
Gellert naslouchal trpělivě, jeho výraz byl blahosklonný a Draco si uvědomoval, že v jeho trpělivosti není slabost, že je to projev síly a že to každý z přítomných ví, že nikdo se nenechá ukolébat falešným pocitem bezpečí. S každým hovořil, jako by každý z nich byl jeho osobní přítel, a Draco pocítil příval respektu k tomuto silnému, inteligentnímu a cílevědomému muži.
A pak, když se v síni rozhostilo napjaté ticho plné očekávání, začal. Mluvil zpočátku tiše, shrnul, čeho všeho už dosáhli. Ocenil téměř každého z nich, dokonce i Draca za navázání spojenectví s vlkodlaky a vyzval ostatní, aby se snažili o totéž. Slíbil jim, že nejpozději do půl roku převezmou vládu v Evropě oficiálně, a požádal své spojence ze zemí, kde již bylo vše připraveno, o trpělivost.
A pak to přišlo. To, co Draca, po tom všem, co již zažil, nemělo překvapit, a přesto překvapilo.
Bez varování, prakticky bez úvodu prohlásil: „To však je jen začátek našeho boje. Evropou to začne, Evropou to nemůže skončit. A zatímco se nám Evropy – a jak jste mě ujistil i Japonska, Shicho-san,“ uklonil se směrem k potetovanému Japonci, „podaří zmocnit bez boje, totéž nelze očekávat u zbytku světa. Možná se bojíte války a mrtvých a možná si myslíte, že je to jen nezbytná a akceptovatelná daň za naše vítězství. Možná vám je dokonce líto životů, které budou zmařeny. Nejde však jen o nechtěný důsledek našeho boje. Je to i dílčím cílem, nezbytným pro dosažení toho, o co usilujeme. Lidí je mnoho. A pokud má lidstvo přežít, nestačí jen lidstvo očistit, o čemž nikdo z vás ostatně již nepochybuje. Musíme počet mudlů optimalizovat.“
Draco na něj konsternovaně hleděl a zažíval pocit již viděného. Nechtěli snad totéž Strážci? Je možné, že právě toto je jedinou cestou k přežití lidstva? Nebyl si jist.
Přesto se nezdálo, že by Gellert kohokoli překvapil, ve tvářích ostatních viděl souhlas, někteří aktivně přikyvovali, když Gellert vypočítával důvody. Vlastně jej nepřekvapily, slyšel je už vícekrát nejen od něj, ale i od Brianny, a všechny byly samozřejmě logické a pravdivé – od neudržitelnosti života na Zemi při zátěži, kterou způsobuje mudlovská technika, přes zkažení lidstva tím, že ti nekvalitní a méněcenní se množí rychleji, a také tím, že mudlovská věda umožňuje přežití a rozmnožování i těm, kteří jsou nehodni života.
„O kolik, Gellerte?“ Samotného jej překvapilo, že našel odvahu se na to zeptat. A musel přiznat sám sobě, že by tu odvahu nenašel, kdyby noc na dnešek nestrávil s Gellertem v jeho alpské horské rezidenci.
„O kolik?“ opáčil Gellert s nádechem posměchu. „To tě zajímá, Draco? To je pro tebe důležité? Ale dobrá, odpovím ti, i když přesné číslo stanovit nelze. Zatím. Musíme se dostat přibližně na polovinu, možná o něco méně, možná až na čtvrtinu současné populace. Tedy na počet, který je Země schopná dlouhodobě uživit. Ostatně jsme s tím už začali – musím poděkovat za skvělou práci Traianovi a paní Istvánné,“ usmál se na oba jmenované. „Samozřejmě bez tvé pomoci bychom tak daleko nebyli, drahý příteli,“ obrátil se na svého ruského spojence, který beze slova přikývnul.
„Není důležité o kolik, Draco, ale proč, o které a jak. Takový úkol si žádá odvahu, sebezapření a schopnost obětovat své pocity, své instinkty k tomu, co je zvykem nazývat dobrem. To, co musíme udělat, je mimo dobro a zlo, je to jednoduše to, co je potřeba. A na nás je, abychom se chopili úkolu, který před námi stojí, s odvahou a sebezapřením, protože místo nás to nikdo neudělá. Musíme obrnit svá srdce, utlumit instinkt soucitu vedoucí ke slabosti a myslet racionálně na budoucnost.
Jejich humanita, jejich pravda a láska, jejich křesťanský soucit, tedy vše, co nazývají dobrem, “ zkřivil tvář v úsměšku, „vede k tomu, že uchovávají při životě vše, co se uchovat dá – a přežívá příliš mnoho z toho, co mělo zaniknout. A člověk – kam směřuje člověk? Kam směřujeme my, kam směřují naši mladší bratři, které bychom měli vést, když podléhají – a hlavně – když my podléháme, soucitu? Jejich rasa se kazí a naše rasa se kazí, protože se s nimi mísíme,“ vyplivl Gellert pohrdavě, „vše spěje k rozkladu a zániku, protože vinou soucitu a falešné humanity se udržují naživu jedinci i celé skupiny, kterým chybí nejzákladnější atribut života – síla a vůle prát se o svůj život. Možná namítnete, že i oni mají žízeň po životě, ale nemylte se – to není život, to je přežívání, protože život je cesta po vlastních nohou, a jejich žití je jen bezcílným bloumáním a parazitováním na těch, kteří je ze soucitu, o kterém se domnívají, že je dobrem, udržují při jejich zbytečných životech. Nestačí očistit naši rasu. Našim posláním je očištění i jejich rasy, protože síla a čistota mudlů je nezbytnou podmínkou přežití světa, a tedy i nás.
Evropa bude vládcem v novém řádu, který přinášíme. Ale pouze tehdy, když nebude oslabována méněcennými a svými nepřáteli, kteří ji po staletí infiltrují a vedou ke slabosti! A my ji očistíme!“ zvedl ruku a zvolal: „Pro větší dobro!“
A ostatní to po něm opakovali, vážně i nadšeně, ale nikdo ne váhavě, dokonce ani Draco ne. Protože Gellertovým slovům se nedalo nic vytknout, protože v tu chvíli, kdy byl s ním, nedokázal nalézt nic, co by je mohlo zpochybnit. A protože mezi nadšenými lidmi pocítil i on nadšení z budoucnosti a víru v Gellerta a v jeho vidění světa.
„Ano, lze to dokázat a my to dokážeme,“ pokračoval tišeji Gellert, „protože k tomu máme vůli. Máme odvahu si to přiznat: Chceme moc a nestydíme se za to. Nemusíte mít kvůli tomu špatné svědomí, nemusíte se schovávat, jak činí jejich pokrytečtí vůdci, kteří se za svou vůli po moci stydí a schovávají ji pod masku služby  -lidu, Bohu či zákonům či mravním principům. My nesloužíme. My nebudeme sloužit. My chceme vládnout a vést. Je to naše právo a je to naše povinnost. Je to naše poslání.
A jak? Nechci po vás, abyste si špinili ruce krví. Není to nutné, a nebylo by to ani účelné – tak velké množství se nedá tímto způsobem zvládnout a nás s tím ostatně nikdo nesmí spojovat, alespoň ne do té doby, než upevníme svou moc. Nyní pro nás budou pracovat mudlové. Využijeme jejich vlastních zájmů a vlastních organizací – i mezi mudly existuje skupina, která pochopila nutnost optimalizace populace. Je to silná skupina, jsou v ní významní mudlové nejen z Evropy, ale z celého civilizovaného světa. Je pod naší kontrolou a bude pracovat pro nás.
Všichni máte zmapované nežádoucí ve vašich zemích, a jste připraveni tento problém vyřešit ihned po převzetí moci. To ale nestačí. Méněcenných je mnohem více a většina žije mimo Evropu. Zaměříme se v první řadě na země, kde žije příliš mnoho a příliš primitivních lidí, kteří jsou ostatně sami sobě největším nepřítelem. Vaším úkolem je navázat spojení s podobně smýšlejícími kouzelníky z těchto zemí, nikdo z nich však nesmí pojmout jakékoli podezření, dokud nebudeme připraveni.
A nemylte se. Naším cílem není ovládnutí Evropy. Je to jen další etapa, jejíž dokončení se blíží. Je to jen počátek boje, který vyhrajeme. Pro větší dobro!“
„Pro větší dobro!“ zvolal Draco spolu s ostatními a na zádech ucítil ledový pot – Gellert chce ovládnout Evropu do půl roku, a podle hlášení ostatních, nebo alespoň většiny z nich, by to neměl být problém. Ale pro něj to problém byl, ve skutečnosti si nedokázal představit, že by během půl roku dokázal zemi převzít. Je to příliš brzy. Má sice své lidi na Ministerstvu čar a kouzel, podařilo se jim po vzoru Gellerta ovládnout několik významných i méně významných mudlovských politiků a úředníků, to však bylo zoufale málo. Nezvládne to, zhoupl se mu žaludek.

…

„Draco,“ přivolal si ho k sobě pánovitým pohybem Gellert po skončení setkání.
„Gellerte,“ polknul nervózně Draco a podíval se do Grindelwaldovy tváře. Nedokázal z ní vyčíst nic. On to ví. Ví, že to nezvládne. Co s tím udělá?
„Draco, soustřeď se na úkoly, které jsem ti dal. Myslím, na oba své úkoly. To je tvoje priorita, to je to, co po tobě chci.“
„Ale… Jistě, Gellerte, pracujeme na tom,“ rozhodl se raději nic nevysvětlovat. „Nejsme na tom ale tak špatně, ani pokud jde o přípravu k převzetí země. Podařilo se nám ovládnout některé mudlovské struktury. A snažíme se i infiltrovat do našeho ministerstva. Není to jednoduché, já i moji lidé jsme nedůvěryhodní … všichni mají v paměti –“
„Chápu specifickou situaci v Británii, Draco,“ přerušil jej Grindelwald, „a nechci vše naráz. V této fázi počítám jen s kontinentální Evropou, Británie přijde na řadu až později, stejně jako Albánie. Ty se soustřeď na svůj úkol,“ zopakoval klidně. „A mám pro tebe něco, co by ti mohlo pomoci,“ sáhl do kapsy kalhot a vytáhl malou lahvičku s tekutinou tmavě rudou jako krev. „Mělo by to umožnit vlkodlakům prodloužit proměnu i přes den. Myslíš, že bys pro to nalezl využití?“
„To by mohlo skutečně pomoci,“ přikývnul Draco a natáhl se po lahvičce.
„Počkej, Draco,“ zvedl Gellert lahvičku do vzduchu. „Měl bys vědět, že to není pořádně vyzkoušené. Neví se, jaké účinky by to mělo při dlouhodobém podávání. Naši přátelé v Rumunsku to testovali jen na třech vlkodlacích, nemají tak dobré kontakty s nimi jako ty. A hlavně – na každého z nich to působilo jinak dlouho, podle toho, jak dlouho už lykantropií trpí. Bezpečná doba jsou čtyři hodiny při třech kapkách. Musíte otestovat vhodné dávkování. Chci od tebe studii. Půl roku, to ti bude stačit.“
„Ano, Gellerte. Nezklamu tě,“ slíbil Draco s ulehčením.

………………..

Bradavice; téhož dne

Byla už téměř půlnoc, když konečně uslyšela kroky svého manžela přicházejícího domů. Nestěžovala si, chápala, že toho má moc, že musí plnit své povinnosti učitele i ředitele školy. Někdy si samozřejmě připadala osamělá – kdyby nebylo Alitey, byla by ve skutečnosti ještě osamělejší než v Doupěti. Nevadilo jí to, protože i ty krátké chvíle s ním jí za to stály. Konečně žila v normální rodině, nebylo to snad to, co si vždy přála?
Odložila na stůl knížku, když se k ní sklonil, aby ji políbil. Zavřela oči a vychutnávala si jeho vůni. A on pokračoval, se samozřejmou a téměř až tvrdou cílevědomostí, která jí nedávala na výběr a která v ní probouzela závrať. Poddala se jeho rukám, tak pevným, tak příjemným a tak majetnickým. Bylo uklidňující nemuset na nic myslet a jen se jimi nechat vést, a ona se nechala. A nechápala, jak mohla bez nich žít tolik let.

…

Ležel vedle ní, stále beze slova. Nespal, to poznala podle jeho dechu, ale oči měl zavřené. Vychutnávala si jeho přítomnost, protože slova nebyla důležitá, rozhodně nepotřebovala jeho ujišťování o tom, že ji miluje, samozřejmě, že jí stačilo, že je s ní. Jistěže nepovažovala za problém, že mlčel, jen… neměla příležitost s ním hovořit po celý den. A obávala se, že zítra nejspíš zmizí také, protože i v sobotu chodil na snídaně do Velké síně a pak většinou mizel do laboratoře.
„Neřekl jsi mi, o čem chtěl s tebou včera mluvit Burton,“ řekla konečně do ticha.
Vzdychl si. A aniž by otevřel oči, řekl unaveně: „Neptala ses.“
„To se tě musím ptát?“
„Jsem unavený, Hermiono. Nenecháme to na zítřek?“
„Zítra je sobota, můžeš si přispat.“
„A bude spousta času spolu mluvit,“ odpověděl se zavřenýma očima.
Chvíli mlčela. Spousta času se smrskne na oběd a večeři, pokud i na ně nebude ve Velké síni. A pak večer nebo možná pár okamžiků před spaním, kdy bude opět unavený. „Ty mi to nechceš říct?“
„Ale ne, jen to není až tak důležité,“ zavrtěl hlavou a vstal, aby donesl karafu s vodou a skleničku. „Máš žízeň?“ podal jí sklenici.
„Díky.“ Hermiona se napila a vyčkávavě se na něj dívala.
Posadil se vedle ní opřený o masivní čelo postele. „Burton má pocit, že Fénixův řád není dobře vedený. A nebylo mu jasné, jaký je náš vztah k ministerstvu.“
„A kvůli tomu musel s vámi mluvit o samotě? Proč to spíš neprobral s Kingsleym?“
„To by ses musela zeptat jeho.“ Odmlčel se, pak neochotně dodal: „Chtěl mluvit také o Joshuovi. Přišel na to, že je můj syn. A spojil si to s tím proroctvím.“
Hermiona zaraženě mlčela. To nebyla dobrá zpráva. Přestože Battleymu věřila, znepokojovalo ji, že na to vůbec přišel. „To je důležité. Ale Burtonovi věřím,“ řekla konečně.
„V tom není ten problém,“ řekl bezbarvě Snape.
„Já vím,“ přikývla Hermiona. Pozorovala nehybnou tvář svého muže. Nepoznala, co si myslí, jeho maska byla téměř vždy dokonalá, dokonce i v soukromí. Litoval?
„Nesouvisí to s tím, Hermiono. Navedla ho k tomu ta loňská událost s vlkodlaky. Byl tehdy se mnou. To ale nemění nic na tom, že si každý může dát dvě a dvě dohromady. A ne, nelituju toho.“
Hermiona přikývla. „Proto byl za tebou dneska Harry?“
„Tobě nic neujde,“ zvedl nepatrně koutky úst. „Vlastně také proto. Mluvili jsme spolu o tom, zda vyhovět návrhu Burtona, aby ti členové Řádu, kteří hlídají Bradavice, byli informováni o tom, koho hlídají. Ale rozhodli jsme se, že to neřekneme.“
„Protože James může být také ohrožen,“ řekla tiše Hermiona.
Snape mlčky přikývl.
„A Doupě? Hlídá někdo Albuse a Lily?“
„Doupě je zabezpečené, žádný člověk se za hranici pozemků nedostane. Ale o tom jsme nehovořili, je to Harryho věc. Je šéf bystrozorů, tohle snad zvládne,“ ušklíbl se.
„A co bylo hlavním důvodem, že přišel?“ Na Snapeův tázavý pohled upřesnila: „Říkal jsi, že přišel taky kvůli tomu.“
„To byla moje osobní záležitost,“ zavrtěl hlavou Snape.
„Týká se to Joshuy?“
„Ne,“ odpověděl Snape úsečně. „Vlastně… Jde o dědictví, Hermiono. Harry mi nabídl adekvátní část dědictví po rodině Potterů. Samozřejmě jsem to odmítl.“
„Proč?“
„Nic nechci. Nic nepotřebuji,“ odsekával s nepřístupným výrazem.
„A děti?“ zeptala se Hermiona tiše.
„O své děti se dokážu postarat sám.“ Když Hermiona neodpovídala, obrátil se k ní: „Máš snad dojem, že nám chybí peníze?“
„Ne. Ale můžou se hodit, kdyby –“ Nedokončila větu, nedokázala to říct nahlas, přestože nevěřila na staré tabu, které varuje před vyslovováním věcí, které nechceme přivolat.
„Pokud to bude skutečně potřeba, tak to budeme řešit potom.“
„To není rozu –“
„A co je rozumné?“ přerušil ji. Pokud ale byl podrážděný, dokonale se ovládal. „Peníze Pottera si nevezmu, dokud to nebude absolutně nezbytné. Určitě si dokážeš představit, co by se dělo, kdyby se taková informace dostala ven.“
„Bylo by to další vodítko,“ souhlasilaHermiona. „A další zdroj pomluv, i když to není to nejdůležitější. Ale Gringottovi jsou důvěryhodní, zakládají si na tom,“ pokrčila přemýšlivě čelo. „Ale… máš pravdu, pracují pro ně i lidé, mohlo by to uniknout… Jenže, co když se Harrymu…“ Opět nedomluvila. Některé věci je skutečně těžké vyslovit.
„Nikdo mu nebrání napsat závěť. A pokud to myslel vážně, udělá to.“

………………..

Praha; 17. dubna 2012

Judita se cítila nejistě. Gellert byl včera úžasný. Byl přesvědčivý a byl krásný, jako vždy, když se nechal unést svými vizemi. A přesto to bylo jiné. Když mluvil o lidech nehodných života, o nežádoucích, představila si osadu pod Tatrami, kde žila její babička. Představila si konkrétní tváře svých mrtvých příbuzných. Představila si svou sestru Timeu, která tam někde na ni čekala, místo toho, aby co nejrychleji opustila zemi. Musí je varovat. Musí je dostat pryč.
A měla by zmizet s nimi. Ta myšlenka ji od včerejška neopouštěla. Jen si jí pořád nebyla jistá. Kam má zmizet? Co tam bude dělat? Jak přežije bez podpory Gellerta? Jak přežije, pokud ji Gellert bude pronásledovat, a to bude, pokud jej zradí. A hlavně – jak přežije bez něho?
Nebyla si jistá, co má udělat, nebyla si jistá vůbec ničím. Nikdy se nepovažovala za chytrou. Nebyla ani zvlášť magicky nadaná, snad až na svou poměrně výjimečnou zvěromágskou schopnost. Jak by ona mohla vůbec zpochybňovat jeho myšlenky? Nedokázala je racionálními argumenty vyvrátit, jenže to jí v tu chvíli nepřipadalo důležité. Protože o nich nepřemýšlí, protože tak cítí. Není to snad přesně ten instinkt k soucitu, před kterým je varoval? Nebo je to ještě jinak – dokud nevěděla, že jde o její rodinu, že i ona je ve skutečnosti jednou z nich, že i ona by mohla být ohrožena, kdyby se Gellert dozvěděl… Ublížil by jí? Kdyby zjistil, že je cikánka, byť jen poloviční, odvrhnul by ji? Zabil by ji? Ne, to by neudělal, ujišťovala se. Jemu nejde o rasu, jemu jde o způsob života. Proč by měl něco proti ní, když je čarodějka a žije s ním? Nevybral si ji snad mezi všemi? A určitě by ušetřil i její rodinu, kdyby jej o to požádala. Nebo ne? Nebyla si jista. A nikdy by nenašla odvahu mu to říct, i když by se nejspíš nic nestalo. Určitě by se nic nezměnilo. Naopak, pokud by odešla, vnímal by to jako zradu. Pak by byla skutečně ohrožená, pokud by ji chytil. Ne, odchod není řešení, nebo to alespoň není dobré řešení. Musí přijít na něco jiného.
Došla do obývacího pokoje, který spojoval jejich ložnice. Vzala z křesla spící kotě, které dostala od Gellerta, posadila se a položila si ho do klína. Bezmyšlenkovitě Bianka hladila a on se protáhnul, otočil na záda a začal příst. Přes své starosti se musela usmát. Druhou rukou sáhla po Čarodějné kráse.
Otevřely se dveře Gellertovy ložnice a Judita napjatě zvedla hlavu. Ve dveřích se však neobjevil Gellert, ale zástupkyně právě jmenovaného slovenského konzula Melánia.
„Stalo sa niečo, Judita?“ změřila si ji přezíravě. „Čo tu robíš?“
„Já tu žiju. Co tu děláš ty, Melánie?“ zeptala se Judita tiše.
„Ja som tu, lebo ma Gellert pozval,“ usmála se sebevědomě.
„Byla jsi tu,“ upřesnila Judita. „A teď odcházíš. A já tu bydlím, víš?“ usmála se na ni.
„A čo si myslíš, že si?“ zasyčela na ni černovláska.
„Paní domu, Melánie. Dáš si kávu? Nebo snad čaj?“
„Už sme raňajkovali,“ usmála se žena sebevědomě. „A mám čo robiť. Na také somariny,“ podívala se na pohrdavě na časopis v Juditiných rukách, „ja nemám čas.“
„Vidíš, a já jsem myslela, že ses stavila za mnou, když jsi použila dveře do našich společných pokojů. Mohla jsi to vzít přímo do chodby, víš?“ udržela naprostý klid. „Ale rozhodně tě nemůžu zdržovat. Hezký den, Melánie,“ usmála se Judita, zatímco žena jen zvedla hlavu a odešla.

…

Na přemýšlení měla celý den – Gellerta viděla až večer, když se samozřejmostí, které neuměla a ani nechtěla odporovat, přišel za ní. A nebyl to strach, byla to touha, protože těch několik dní, které byla bez něj, se jí zdálo nekonečně dlouhých. Jak by mohla být bez něj? A jak může být s ním?
Když ji políbil, nemyslela už na nic, jen vnímala jeho polibky, jeho ruce shrnující jí šaty z ramenou, jeho vůni. Dotýkal se jí s rozmyslem, i v těchto okamžicích byl pod kontrolou. Ve skutečnosti i v tuto chvíli byl chladný. Byl tak chladný, že měla pocit, že ji popálí, jeho dotyky ji rozechvívaly, jako by byla hudebním nástrojem, na který on s rozmyslem hrál. A ona se v jeho dotycích utápěla, v té iluzi lásky, kterou potřebovala jako vzduch. A přes všechny pochybnosti, přes vinu, kterou kvůli tomu cítila, jej milovala a odevzdala se mu upřímně a bez výhrad, stejně jako tolikrát předtím.
Po milování byl vždy nejvstřícnější. Objednal u skřítky víno pro oba, sýr a ořechy. Bylo jí dobře. Tak dobře, že téměř zapomněla na to, nad čím celý den přemýšlela. Teď byla konečně vhodná chvíle. Mlčky si uždibovala malé kousíčky sýra a pozorovala jej. Na co se jej ale má zeptat? Copak všechno už dávno neví? Bylo tu snad něco, co by ji mohlo překvapit?
Musel vycítit její rozpaky, protože ji najednou chytil za zápěstí a podíval se jí do očí: „Co se děje, Judito? Zas tvé soucitné srdce?“ zeptal se a kupodivu v otázce neslyšela jeho obvyklou ironii.
„Ano,“ přikývla prostě. Nemělo smysl mu lhát. Zaplašila rychle z hlavy vzpomínky na babičku a na to, k čemu dnes dospěla, přestože jí bylo jasné, že kdyby chtěl, neubránila by se mu. Ale on na ni nitrozpyt téměř nezkoušel, ne od té doby, co s ním kvůli tomu téměř týden nemluvila. Tehdy nic netajila a její rozhořčení bylo oprávněné. A možná i to jej přesvědčilo, že ji kontrolovat nemusí. Že jí může důvěřovat. „Vím, že je to slabost, ale –“
„Ale cítíš to tak. Nestyď se za to. Jsi žena, tvá role je jiná. Ty nic z toho dělat nemusíš. Nemusíš chodit se mnou.“
„Ty jsi věděl, že nejsem nemocná,“ řekla tiše.
„Samozřejmě.“
„Ale Gizela… nebo Melánia…“
„Ty si zvolily jinou cestu. Nejsi proto horší než ony. Spíš naopak, Judito.“
„Ale proč ty… Někdy bych si přála, abys byl docela obyčejný kluk. Normální hodný muž.“
„A udělal ti kopec dětí,“ zasmál se Grindelwald kupodivu stále bez ironie. „Kdo je podle tebe obyčejný dobrý muž? Slaboch, který se považuje za dobrého jen proto, že nemá drápy? Jsi si jistá, že bys takového chtěla?“
„Nevím,“ pokrčila Judita rameny a opravdu nevěděla. Gellert byl dravec a ona jej možná skutečně milovala právě proto, ne přesto, že byl takovým, jakým byl. „Je to ale nutné? Jsou to lidi, mají děti… Bylo tam tolik dětí… vždyť by se je třeba podařilo převychovat. Nemohla bych se o to aspoň pokusit?“
„Převychovat? Nikdy jsi o tom nic nečetla? Snaží se je převychovat už několik generací, ale nedaří se. A i kdyby ses o to pokusila… zvládneš jedno, dvě, možná i tři. A to je přece úplně nepodstatné. Navíc s velmi nejistým výsledkem. Jenže já to doma nechci. A tebe ano. Takže to nejde.“
Povzdychla si. Samozřejmě nic jiného nečekala, ale musela se o to pokusit.
„Ptáš se, jestli je to nutné. Je to nutné, Judito. Kdo chce získat moc, musí ubližovat. Můžeš namítnout, že moc lze získat i tím, že si lidi zavazujeme, že jim prospíváme. Ale to není totéž. Ubližováním moc uplatňujeme vůči těm, jimž ji musíme dát teprve pocítit: protože bolest je mnohem citelnějším prostředkem než rozkoš, protože na bolest se nedá nereagovat. Dobrodiní a přízeň jsou účinné až vůči těm, kteří jsou na nás už nějakým způsobem závislí. Nejdřív je to musí bolet. Až pak budu odměňovat. Ale ty se tím nemusíš zatěžovat. Netrap se tím, Judito. Není to tvoje odpovědnost.“
„A nenapadlo tě někdy…“ Judita sevřela rty a zaváhala, „že to nemusí vyjít… že bys mohl…“
„Že můžu prohrát? A bylo by vůbec možné cítit vzrušení z boje s jistým výsledkem? Samozřejmě, že můžu prohrát!“ rozohnil se Gellert a v jeho očích bylo vzrušení a síla, které na něm Judita milovala. „Celý život je hra, je to boj! Vyzval jsem svět na souboj, svolal jsem bouři na tenhle svět, a možná mě ta bouře zahubí. Ale můžeš mi věřit, že udělám vše pro to, aby se tak nestalo. Bojíš se o mě?“ řekl tiše, pátravě.
Judita přikývla a rychle se napila vína, aby se mu nemusela podívat do očí.
„Bouře jsou mým nebezpečím: budu mít svou bouři, která mě zahubí, jako zahubila Olivera Cromwella jeho bouře? Nebo uhasnu jako světlo, které nesfoukne až vítr, nýbrž které je sebou samým unaveno a přesyceno – vyhaslé světlo? Nebo konečně: sfouknu sám sebe, abych nevyhasl?“ deklamoval, „to je Nietzsche, víš? Nechtěl bych vyhasnout. To není moje cesta, Judito.“
„Bez toho bys nebyl šťastný,“ zašeptala.
„Šťastný,“ odfrkl pohrdavě. „Nemohl bych být šťastný způsobem ženy, způsobem slabocha, způsobem stáda. Všichni chtějí dosáhnout štěstí, hovoří o štěstí, ale ve skutečnosti chtějí jen všeobjímající a hloupou prostřednost. Život bez nebezpečí, který vede k degradaci a degeneraci, s jistotou, bezpečím, pohodlím pro každého, s právy danými a priori každému, aniž by pro ně musel hnout prstem. Vyžadují od ostatních soucit ke své neschopnosti, ke svému nedostatku vůle, k neschopnosti skutečně žít. Vyžadují soucit i vůči svým chybám a zločinům a dokonce si myslí, že na něj mají právo. A vrchol jejich humanity a dobroty, jejich pravdy a lásky je soucit s těmi, kteří je chtějí zničit, a neschopnost pramenící z neochoty způsobit utrpení, a tím pokřivit obraz sama sebe jako dobrého člověka. Utrpení se musí odstranit! – to je jejich heslo, a to bez ohledu na to, co bylo příčinou utrpení, zda utrpení má ozdravný a očistný účinek, protože varuje před zahníváním bez vůle, před slabostí a vinou. Každá přísnost, i ta spravedlivá, znepokojuje jejich svědomí, za dobrého považují beránka či spíše ovci,“ vyplivl pohrdavě. „Představa očisty a trestu nahání strach slabým, protože v nich probouzí hrůzu, že by mohli být na místě viníků. Protože nemají vůli, a tudíž nemohou věřit svému odhodlání na jejich místě nebýt.
Nemají vůli k trestání, ke skutečné spravedlnosti, nemají odvahu k velikosti. Kdo by mohl docílit něčeho velkého, aniž by v sobě cítil sílu a vůli působit velkou bolest? Oni tvrdí, že velké je umět trpět, ale co je na tom velkého? To dokáže každý, když musí. Ale nezahynout vnitřní nejistotou, když působíme velké utrpení a slyšíme křik tohoto utrpení – to je velké, to patří k velikosti, to je ta skutečná oběť. Oběť, kterou jsem ochoten přinést, protože někdy je třeba ochránit celek tak, že některé obětuješ. Přitom obětovávám i sebe, ty to víš. Kdyby to šlo jinak, nedělal bych to.“
„Vím,“ Judita se odvrátila a nalila do skleniček další víno. Nedívat se mu do očí, nesmí se mu teď podívat do očí.
„Věřím ti, Gellerte,“ řekla potom vážně a propletla své prsty s jeho. „Miluju tě. Jen se o tebe bojím. A nejen o tvůj život.“
Gellert vypil další sklenici a položil se do polštářů. Přitáhl si Juditu k sobě a políbil ji na ústa. Cítila jeho dech smíšený s omamnou vůní vína a lehce mu olízla rty.
„Jsi krásná, říkal jsem ti to už?“ zeptal se zcela jiným tónem.
„Zůstaň tu se mnou,“ zaprosila.
„Proč? To si nevážíš svého klidného spánku?“ usmál se na ni už opět bez sarkazmu a ironie a ona se podivila, jak se dokázal jeho pohled tak naprosto změnit během několika okamžiků.
„Nikdy se mnou nezůstáváš,“ věnovala mu zkroušený pohled.
„Protože si vážím tvého i svého klidu. A také nechci, abychom si zevšedněli, jak se manželům stává. Nikdy ti to nevadilo,“ posadil se a podíval se na ni tázavě. „Co se děje?“
„Nic, jen… jsem z toho rozrušená,“ chytila jej za ruku. Vlastně ani nelhala. „U jiných ti to nevadí,“ zkusila to jinak. „Viděla jsem ji. Dneska ráno.“
Položil se zpět k ní a chytil ji za ruku. „Snad nežárlíš,“ zavrtěl hlavou a usmál se.
„Ne. Ale proč s ní zůstáváš, a se mnou ne? To jí důvěřuješ, a mně ne?“
„Ve skutečnosti je to naopak, Judito,“ zavrtěl unaveně hlavou Gellert. „Nikdy u sebe nemají hůlky, když jsou se mnou. Ať už zůstanou déle nebo ne. Ty ji máš, ne?“
„Ale nezůstáváš se mnou,“ zatvářila se umanutě jako dítě a vyvolala tím na tváři Gellerta další blahosklonný úsměv.
„Na tom nezáleží,“ díval se na ni. „Na žádné z nich nezáleží, Judito.“
„A na mně záleží?“
„Samozřejmě, už jsem ti to říkal. Jsi moje žena.“
„Ne před lidmi.“
„Ty chceš svatbu?“ zeptal se nevěřícně. „To je jen hloupý a nedůležitý obřad, Judito.“
Nepřestávala se na něj krotce a prosebně dívat a on řekl kupodivu vážně: „Pokud ti na tom opravdu záleží, budu o tom přemýšlet.“
„A zůstaneš tu?“ podívala se na něj svým nejnevinnějším výrazem.
„Nox,“ zašeptal místo odpovědi a přetáhl přes oba přikrývku.

…

Gellert spal, zmožený vínem, milováním i uspávacím lektvarem, který se jí podařilo do jeho poslední skleničky přidat. Ona spát nemohla. Myslela si, že jeho názory zná. Mýlila se. Myslela si, že by snad mohla něco změnit, zmírnit osud alespoň některých. I v tom se mýlila. Nebylo nic, co by s tím mohla udělat. Žádný způsob, jak jej přesvědčit. Žádný způsob, jak jej neztratit.  Nebo neztratit sebe.
Posadila se a sáhla po hůlce. Otočila se ke Gellertovi a přemýšlela, jak jednoduché by bylo říct ta dvě slova. Zabít jej. Jednoduché? Ne, nebylo to jednoduché, protože tu kletbu musíte myslet vážně. A ona ji vážně nemyslela. Copak můžete zabít někoho, kdo s důvěrou usne ve vaší náruči? Zůstal s ní, téměř jí slíbil svatbu, měl ji rád, svým způsobem, samozřejmě. Pokud vůbec někoho dokázal milovat, byla to ona. Mohla by zachránit životy mnohých, tak mnoha lidí, že to bylo až nepředstavitelné, že z toho měla závrať. Životy svých lidí. Možná byla jedinou, kdo ho může zastavit. Ale může tohle po ní někdo chtít? Je její povinnost zabít muže, který jí bezvýhradně důvěřuje?
Sklopila hůlku, aby ji po chvíli znovu na něj namířila. Z očí se jí koulely slzy, připadalo jí, jako by zabíjela samu sebe. A právě v tuto chvíli jej milovala snad nejvíc. Přes to všechno co udělal, přes to, co se chystal udělat. Přes to, že by zabil i ji, kdyby věděl, co je zač… Kdyby ji teď viděl, nezaváhal by ani vteřinu. A přestože ji ve skutečnosti už zabíjel, každým dnem, kdy ji nutil žít po svém boku a vědět. Protože vědět to, a nedělat proti tomu nic byla dostatečně velká vina, to jí bylo jasné. Došlo jí to pozdě a došlo jí to až poté, co se jí to začalo osobně týkat, v tom byla její největší vina. A jediné ospravedlnění, které měla, byla její láska. Stává se láska špatnou, když milujeme špatného člověka? Tomu nemohla uvěřit. Musí to mít nějaký smysl, to co cítí, nemůže být zlé. A pokud je, stejně to nedokáže změnit.
Neexistuje způsob jak neztratit buď jeho, nebo sebe. Sklopila opět hůlku. Pak tedy ztratí sebe. Kdyby ho teď zabila, byl by to konec jeho příběhu. Nedostal by šanci se napravit. Nevybrala si být jeho ženou, on si vybral ji či snad osud ji vybral pro něj. Bude s ním a bude ho milovat. A bude doufat, protože pokud má Gellert nějakou naději, má ji právě v ní. Co jiného by ho mohlo změnit než její láska?

Další kapitola

473 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí