I had a dream I was following a barefoot girl
Beside a stream that flowed around the world
And we spoke of many things though her mouth never moved
As the most peculiar scenes were disappearing into view
Oh what a dream beyond the realm of why
Pretty little beings beneath the yawning sky
Speaking of God as though they could define
Music to the deaf and color to the blind or God to man
And then the leaves became a thousand tears
And I was on my knees in a crazy house of mirrors
I couldn’t find my face but a voice was drawing nearer
Hush baby, sweet baby, hush don’t you cry
And I thought I woke and my mother was standing there
And my heart broke as the ribbons in her hair
Turned into highways surrounded and swirled
Like a crown come down around a not so perfect world
In the corner of the dream was the man with the blue guitar
It had no strings but the music touched the stars
And his long dark curls turned to gold before my eyes
And the barefoot girl smiled off to the side and it was real
Then a thousand birds took flight with a joyful noise
And I heard the angels up on high rejoice
I could see my face and I recognized the voice
Hush baby, sweet baby, hush baby hush
It’s just a dream, one of those that goes on and on
Scene after scene with the rhythm of a gypsy song
When I really woke I was frozen in between
I didn’t know who I was, it was a dream inside a dream
It’s just a dream
Oh what a dream
I had a dream
„Nemějte tedy starost o zítřek, neboť zítřek se bude starat o své věci. Den má dost svého trápení.“ (Ježíš Nazaretský, Matouš 6:34)
Bradavice; 15. dubna 2012
„Joshi, opravdu ji nemůžeš očistit kouzlem, tvoje máma to výslovně zakázala,“ vytrhla Vicky Joshuovi z ruky hůlku a důrazně ji položila na stolek mimo jeho dosah. „A slíbili jsme to.“
„Ale já ho umím,“ bránil se Joshua. „A nečekal jsem, že bude až tak moc… Možná bude bezpečnější, když použiju Tergeo.“
„Ne,“ zavrtěla Vicky rezolutně hlavou.
„Tak zavoláme madam Pomfreyovou,“ díval se Joshua nešťastně na přetékající plínku, zatímco Rosie pohodlně se rozvalující na přebalovacím stole spokojeně kopala nožičkama. Zdálo se, že jí celá situace ani trochu nevadí.
„Kvůli tomu, že se trochu pokakala? To nemyslíš vážně. S tím si musíme poradit,“ nesouhlasila Vicky a otočila se k vaně. Připravila sprchu, zkontrolovala na předloktí teplotu vody, jak jim to ukazovala Hermiona, když před odchodem s dětmi Rosie vykoupala. „Podej ji. Jednou rukou pod hlavičku a drž pevně paži, druhou stehýnko, ať ti nevyklouzne,“ rozkazovala tónem jeho matky, zatímco Raven, černá kočka, která se do Bradavic přestěhovala společně s celou rodinou z Doupěte, je ostražitě pozorovala, jako by jim tak docela nedůvěřovala, že koupel miminka zvládnou. V čemž jí Joshua dával mlčky zapravdu.
„Elevatio by bylo bezpečnější,“ mrmlal Joshua, ale poslechnul ji. Máma skutečně zakázala používat při péči o Rosie jakákoli kouzla. Byl to hloupý zákaz, ale slíbil to.
„Hlavičku jí nech na své ruce,“ pokračovala Vicky tónem zkušené ženy. „Tuhle ruku už dej pryč, ať se tam dostanu.“
Rosie trochu začala natahovat, protože ruce dětí přeci jen nebyly tak jisté jako ruce matky. V tu chvíli Raven položila své přední packy na okraj vany a nesouhlasně zamňoukala. A nepřestala, dokud se děvčátko, už čistě oblečené a zabalené do huňaté deky, u Joshuy v náruči opět nezklidnilo.
Dál už večer nepřinesl žádné komplikace, pokud za komplikaci nepovažoval, že Rosie odmítala usnout ve své postýlce i v kočárku, nestačilo jí ani chování vsedě v křesle a vynucovala si nošení po bytě. Nechtěla ani žádný dudlík, vyžadovala malíček, ale na to je máma upozorňovala.
A pak konečně usnula, a Joshua nechápal, jak tohle může máma dělat každý den. On se cítil vyčerpaný jako po famfrpálovém tréninku.
„Joshuo, co ti to říkala Galadhil?“ zeptala se polohlasem Vicky, když už potřetí uložili Rosie do postýlky a tentokrát zůstala spát. „A jak to, že umíš její jazyk?“
Joshua zakouzlil Ševelissimo a na Vickyin tázavý pohled zamumlal: „Jen kvůli Rosie, aby se zase nevzbudila.“ Pak se otočil k Vicky a zeptal se: „Ty jsi tomu rozuměla, ne?“
„Trochu. Něčemu ano. Ale nepochopila,“ přiznala Vicky.
„Tak to jsme na tom stejně,“ odpověděl napjatě Joshua. „Spíš jsem si myslel, že mi něco vysvětlíš ty. Kdo jsou prokletí bratři?“
„Nemá se o nich mluvit,“ zamračila se Vicky a sama nevěděla proč. Galadhil jí nezakázala o nich mluvit, tedy speciálně o nich jí nezakázala mluvit, protože samozřejmě neměla vůbec hovořit o ničem, co se Galadhil týkalo. Jenže Joshua o Galadhil věděl, takže se na něj zákaz nevztahoval. Nebo ano?
„Takže o nich něco víš,“ nespouštěl z ní oči Joshua.
„Proč nechceš říct Jamesovi a Teddymu, co ti Galadhil řekla?“ zeptala se místo odpovědi Vicky.
„Protože tomu nerozumím. A protože mám pocit, že bych o tom mluvit neměl,“ odpověděl po chvíli zaváhání Joshua. „Kdo jsou prokletí bratři?“ zopakoval trpělivě.
„Taky mám pocit, že bych o tom neměla mluvit,“ zamračila se Vicky.
„Ty jsi začala,“ díval se na ni trpělivě Joshua.
„Nebyli zlí,“ řekla Vicky konečně. „To, že Galadhil říká, že k nim patříš… To určitě nemyslela zle. Ona je s nimi taky příbuzná, víš?“
„Proč je tedy nazvala prokletými? Co udělali?“
„To vlastně nevím, Joshi. Něco říkala, ale já jsem to nepochopila. Jen… chtěli příliš mnoho a byli pyšní… Odkud vlastně umíš ten jazyk? Mně dalo hrozně práce se ho naučit, a stejně jsem všemu, co jste si říkali, nerozuměla. Netuším třeba, co je Envinyatar.“
„Nevím. Jednoduše jsem si na něj vzpomněl. Ale taky nevím, kdo je Envinyatar,“ zavrtěl hlavou Joshua. „Znamená to, něco jako… že něco jako obnoví.“
„Obnovovatel? Myslíš, že oni se můžou…“ Vicky si dala ruku před pusu. Nechtěla to říci. Některé věci by se nahlas říkat vůbec neměly. Zvlášť, pokud si Galadhil myslela, že tohle by se stát nemělo.
„Tvá babička si myslí, že by se neměli vracet,“ řekl Joshua, jako by jí četl myšlenky. „Proč?“
„Protože je už Země naše, ne jejich.“
„Ale přesto chce, abys šla s ní.“ Joshua se na ni vážně díval. Pak se usmál. „Půjdeš se s ní ještě rozloučit?“
„Jak víš, že se nerozhodnu jít s ní?“
„Galadhil to ví také, Vicky. Ty jsi se už rozhodla. A teď jsi mi to potvrdila. Jsi člověk. My pro tebe znamená lidé.“
„Možná dělám chybu. Bojím se, že … jednou umřu. Vlastně hrozně brzy, podle toho, jak dlouho žije Galadhil.“
„Nejsem si jistý, že je kvůli tomu nutně šťastnější. Ve skutečnosti mi připadala dost nešťastná.“
„Protože už žije opravdu hodně dlouho. Možná ji to už nudí,“ přemýšlela nahlas Vicky.
„Jenže ta volba není, jestli žít o něco déle.“
„Ale smrt je zlá!“
„Bolest je zlá. A zbytečná předčasná smrt, která přijde dříve, než člověk splnil to, co splnit měl… Ale nesmrtelnost… Jsi si jistá, že něco takového opravdu chceš? Je těžké opustit ty, které miluješ. A je těžké zůstávat a vidět je odcházet. Nekonečné dny života na Zemi… Pro to lidé nebyli stvořeni, Vicky.“
„A pro co jsme byli stvořeni? Neříkají snad někteří, že i na lidi čeká věčný život?“
„Říkají. Ale to nemůže nikdo z žijících lidí opravdu vědět, nemyslíš?“
„A co si myslíš ty?“
„Pamatuješ, co říkal Harry o setkání s Brumbálem?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Vicky.
„Možná to tobě nevyprávěl,“ skousl Josh v zamyšlení ret. „Setkal se s ním, když se jej Voldemort pokusil zabít. Harry věří v život po smrti, Vicky. Ostatně to, že existují duchové, i když se duchy můžou stát jen čarodějníci… Je jasný, že máme duši, která přežije naše tělo. Takže něco po smrti existovat musí,“ dodal po chvíli váhání.
„Tak čím se to pak liší? Věčnost jako věčnost.“
„Ne,“ řekl Joshua a mnul si kořen nosu. „Ve skutečnosti samozřejmě nemůžu vědět, ale myslím, cítím, že to nemůže být stejné, protože představa skutečně nekonečně věčného sezení i na té nejkrásnější louce mi připadá vlastně děsivá… Nekonečné milióny okamžiků… Takové to být jednoduše nemůže,“ zvýšil hlas a rozhodně zavrtěl hlavou. „To je ono, čas… problém je ve vnímání času, nemůže tam plynout čas, tak jak my ho vnímáme, proto to není stejné a proto je v tom skutečné osvobození.“
Vicky se překvapeně dívala na svého kamaráda a měla pocit, že jej vlastně vůbec nezná. Připadalo jí, že ji snad dokonce přestal vnímat, ve tváři měl zvláštní soustředěný výraz.
A Joshua pokračoval, téměř horečně šeptal: „Není to jako život, kdy se den po dni střídá práce a zábava a učení… Kdy vnímáš minutu po minutě a kdy radost střídá bolest, úzkost nebo jen únava či nuda… Ne, je to světlo a láska v nekonečném bezčasí, kdy se děje vše najednou… Alespoň pro ty, kteří jsou schopni lásku vnímat a přijmout.“
„Galadhil je schopná lásky,“ zamračila se Vicky.
„Nikdy jsem neřekl opak,“ usmál se Joshua a Vicky měla pocit, že Joshua není její spolužák, ale někdo mnohem starší. „Jen je její osud jiný.“
„Když říkáš jiný, myslíš horší,“ namítla Vicky, ne však proto, že by se chtěla hádat. Potřebovala jen jeho ujištění.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Joshua. „Její osud je těžší, ne horší. Vede k větší odpovědnosti, protože nemá šanci úniku. Nepřipadá ti něco osvobozujícího na jistotě, že ať se stane cokoli, jednou to nutně skončí?“
„Ty mi radíš, abych zůstala smrtelným člověkem, Joshi,“ shrnula to Vicky. „Jak by ses rozhodl ty?“
„Za prvé – neradím ti nic,“ zavrtěl Joshua vážně hlavou. „Rozhodnutí je jen na tobě, v tom má Galadhil pravdu. A za druhé… na takovou otázku se nedá odpovědět, pokud takovou možnost doopravdy nemáš. A já ji nemám.“
…
Byl doma. Slyšel Hermionin zpěv, zpívala ukolébavku a on se musel ve dveřích ložnice zastavit, protože ten okamžik byl příliš krásný. Seděla v křesle, v náruči chovala jeho dceru, jejich dceru. Pozoroval ji a přemýšlel, zda mu vyčte, že dnes poprvé vůči ní využil svou moc, kterou mu jejich manželství nad ní dávalo. Samozřejmě, že to udělat musel, protože byla jeho povinnost ji chránit. Přitom uplynul jen o něco více než rok od doby, kdy slíbil, že jí nikdy nic přikazovat nebude. Dotklo se jí to, to na ní poznal. Ale nevěděl, jak moc. Možná to chápe, možná to jako porušení slibu ani nevnímala, zadoufal.
Když dozpívala, zvedla pohled, snad celou dobu věděla, že tam stojí. Natáhl ruce a ona mu dceru podala. Holčička otevřela oči a podívala se na něj. Prohlížela si ho zvědavě a on se na ni usmál. Takovou lásku jako k ní nikdy k nikomu necítil.
Hermiona se na ně dívala s pochopením a láskou, s důvěrou, o které nedoufal, že k němu může někdy někdo mít.
„Už jsi to pochopil, Severusi?“
„Co myslíš?“ zeptal se nechápaje.
„Tu lásku. To, co cítí rodič k bezmocnému dítěti, které mu bylo osudem svěřeno, aby je opatroval a vedl.“
„Mám přece už syna.“
„Ano. Ale je to jiné. Není snad?“
Měla pravdu, cítil to. Bolestně si uvědomil, o co všechno přišel tím, že s ním tak dlouho nebyl. Hermioně to nevyčítal, byla to jeho chyba, nebo přinejmenším hlavně jeho chyba. Díval se na dceru a uvědomoval si, jak šťastný je za tu chybu, kterou udělal tím, že se k ní přihlásil. Rosie. Rose Snapeová.
„Myslím na matku těch dětí, které jsi zabil, Severusi,“ pokračovala Hermiona tiše, přesto nesmlouvavě. „A už tomu rozumím. Zachránil jsi ji. Protože se nemusela dívat na jejich utrpení. Zatížil jsi svou duši, aby ona nemusela trpět. Protože to nejhorší, co se může matce stát, je vidět své dítě trpět.“
„Mohl jsem je odnést,“ řekl s odvráceným pohledem.
„Ano, mohl, to oba víme,“ přikývla Hermiona. „Ale otázka zní jinak: jestli jsi měl. A oba víme, že neměl. Možná to neumím úplně vysvětlit, ale myslím, že je rozdíl mezi tím, co je dobré, a tím, co je správné. Možná by bylo dobré je všechny odnést, vlastně určitě bylo. Ale bylo by to správné? Ne. A to jsi věděl tehdy a věděl jsi také, že to zatíží tvou duši, a přece jsi to udělal. To je hrdinství, kterého je jen málokdo schopen. Jsem na tebe hrdá, Severusi.“
Neodvážil se na ni podívat, neodvážil se říct vůbec nic, jen pozoroval svou dceru. A cítil, že ačkoli má pravdu, tak docela ji nemá, protože to co není dobré, nemůže být nikdy tak docela správné.
Nemluvě o tom, o čem neměla ani tušení.
…
Byl tam opět – v té zemi, kam patřil i nepatřil zároveň. A vše bylo krásné a jeho srdce pocítilo radost. A také smutek, který si nedovedl vysvětlit, protože jak mohl cítit smutek v zemi nekonečné radosti a lásky? V zemi nekonečného světla, které nebylo světlem slunce, ale šířilo se odevšad a odnikud.
A šel a kolem něj vzlétali ptáci. Jejich křik však nebyl poplašným varováním, zněl radostně, vítali ho. Ne, nebyl to on, koho vítali, vítali tu dívku, kterou viděl jít po trávě. Nešla k němu, možná před ním dokonce unikala. Nechtěla ho snad vidět? Proč? A přesto ji následoval, jako můra následuje světlo, kolem nekonečného potoka.
Zastavila se a pomalu se k němu otočila. Byla bosa, v prostých šatech bez rukávů, bílých jako světlo. Světlo zářilo z její tváře, protože bylo její podstatou stejně, jako bylo podstatou této země. Ona sama byla podstatou této země. Zná ji, tu dívku s očima ženy, uvědomil si, když k ní přišel blíž. Mluvil s ní už, od ní uměl ten zvláštně krásný jazyk, který používala prababička Vicky. Najednou věděl vše. Dokonce i to, že ji zná mnohem déle, že s ní hovořil vícekrát než jen jednou. Byla to Varda, Vznešená. Elentári, Paní hvězd. Tintallë, Gimilnitîr, Rozsvětitelka. Vybavila se mu všechna její jména. Všechna krásná jako ona sama.
„Ráda tě vidím, Jehošuo,“ usmála se na něj.
„Proč tu jsem, Vznešená?“
„Nevím, přesně, co máš na mysli. Ptáš se, proč jsi zde, kde je nyní tvá duše, nebo proč jsi byl znovu povolán na Zemi, kde nyní odpočívá tvé tělo? Oboje přece ve skutečnosti víš, Probuzený.“
„Řekni mi to,“ podíval se na ni a pod jejím laskavým, ale pevným pohledem dodal: „Prosím. Potřebuji to vědět.“
„A to je důvod, proč jsi přišel za mnou,“ usmála se. „Vidíš, Jehošuo? Tvé odpovědi jsou v tvých otázkách. Hledej odpovědi ve svém srdci, povede tě. Neříkala jsem ti to už?“
„To proroctví,“ napadlo jej náhle. „To proroctví bylo důvodem, proč se ke mně nechtěl přihlásit. Je skutečně o mně? Jsem vyvolený?
„Proč se ptáš, Jehošuo, na něco, co víš? Být vyvolený je jako být zamilovaný. Nikdo ti to neřekl. Ale víš to. Celé tvé tělo to ví. Celé tvé srdce to ví.“
„To už jsem někdy slyšel.“
„Ne,“ usmála se. „To teprve uslyšíš.“
„Říkala jsi mi, že budu volit. Že jsem ten, kdo volí. Už jsem volil, ne? A budu volit znovu, a nejen jednou.“
„Ne, samozřejmě, že to nebude jen nyní. Vrátíš se. Tak, jako ses již vrátil. Znovu a znovu.“
„Proč já?“
„To nevím, dítě.“
„A kdo to má vědět? Ty jsi přece paní tohoto světa.“
Zavrtěla hlavou. „Mýlíš se. Tu píseň jsem neskládala, jen se ji pokouším hrát. Nejsem tvůrkyní světa.“
„Jsi jejím světlem,“ zašeptal Joshua.
„To přece není totéž.“
„Jenže já nevím, co mám dělat. Myslel jsem, že mi poradíš!“
„Ve skutečnosti ti nebudu moci poradit, jak máš volit, protože ta volba je jedině a pouze na tobě.“
„Jsem Obnovovatel?“
„Jistěže. Otázka je jen, čeho.“
„Nerozumím,“ zamračil se Joshua. „Co mám dělat?
„Není třeba, abys porozuměl už nyní. Máš čas. A co máš dělat? Uč se. Poznávej. Buď sám sebou. Jen to ti umožní zvolit správně.“
„Jak poznám, že je to správné, Vznešená?“
„To, co zvolíš, bude správné.“
„Vrátí se Prokletí bratři?“
„To přece nemůžu vědět. Jdi už,“ položila mu dlaň na čelo. „Nedělej si starosti se zítřkem, tím ho neoddálíš ani nepřiblížíš. Spi, chlapče, spi,“ sklonila se k němu a foukla mu jemně na víčka.
A jeho oči se zavřely, jeho vědomí se rozplývalo a měnilo se ze zvláštního spánku do zvláštního bdění.
Probouzel se a měl nepříjemný pocit, jako by jeho ústa zmizela, jako by už nikdy neměl promluvit. Jako by jeho tvář nebyla jeho tváří. Jako by to nebyla vůbec skutečnost. Jak se však probouzel, vše se stávalo reálnější, dokonce i vědomí jeho těla už bylo normální. Rozhlížel se kolem sebe. Ležel ve své posteli, ve svém pokoji, v jejich bytě ve věžáku ze skla. Byla to skutečnost, byl vzhůru a byl doma. Slyšel zvuky z kuchyně, které byly důvěrně známé. Máma připravovala snídani. Uslyšel její kroky a ucítil vůni zeleného čaje. Byla u něj, sklonila se k němu a ve tváři jej zašimraly vlnité vlasy i konce zelené stuhy, kterou měla uvázanou jako čelenku. A přesto mu připadalo všechno neskutečné, jak bývá na pomezí snu a bdění, přestože byl už vzhůru. Nebo snad nebyl?
„Tome, vstávej,“ pohladil ho hlas jeho matky a on si uvědomil, že má jít dnes poprvé do školy a že se do školy těší. Ten pokoj se skleněnými stěnami, který mu zprvu připadal tak zvláštní, byl jeho vlastním domovem, neměl důvod se cítit znepokojeně. Tak proč se nemohl zbavit pocitu neskutečna?
„Není pozdě?“ zeptal se znepokojeně. Něco bylo špatně.
Žena zavrtěla hlavou. „Snídaně je na stole, Thomasi. Nemusíš spěchat, máš dost času.“
A on vstal a za chvíli seděl u okna vysokého věžáku. Viděl velkou dálnici, která obkružovala jejich dům jak velký had. A on najednou věděl, že ta dálnice není skutečná, že existuje jen v jeho hlavě. Že když bude dost chtít, tak se ta dálnice zvlní nebo změní tvar. Nebo se stane třeba hadem, čímkoli, co si dokáže představit. A ta dálnice se skutečně začala kroutit, přesně jak chtěl, vířila kolem jejich domu stále rychleji a rychleji a kolem něj se začaly střídat obrazy, které mu nedávaly smysl, přestože je poznával.
A slyšel hudbu, která tvořila svět.
A znovu uviděl Gimilnitîr, ale byla daleko a neslyšela ho. Vzdalovala se mu tak rychle, jak se ji snažil následovat. Nechtěla s ním mluvit, protože co se mělo stát, bylo jen na něm. Byl to on, kdo musí volit. Dokonce ani ona to nebude moci udělat místo něj.
A hlas jeho matky chtěl, aby spal. A on znovu usínal a uprostřed snu se mu zdál jiný sen, jel ve vlaku, do jehož dunění se ozývaly tóny kytary. Zvláštní rytmy, veselé a teskné zároveň a černovlasá žena zpívala a snažila se předat svému dítěti klid, který necítila. Uspávala své dítě, nebo snad on byl tím dítětem? A ta žena se změnila. Měla opět stuhu v kudrnatých vlasech a on nebyl v dunícím vagóně ženoucím se kdovíkam, ale ve své posteli ve svém bytě v tom skleněném věžáku. Spi, buď tiše, dítě. Ale něco v něm se chtělo probudit, nechtělo se nechat ukonejšit. Vzbuď se, vzbuď se, dunělo jako bubny. Nesmíš spát příliš dlouho, protože sklidíš, co zaseješ! Je to na tobě! Vzbuď se, je čas!
Probudil se, tentokrát opravdu. Ležel ve své posteli za zataženým zeleným závěsem zakouzleným proti otevření kýmkoli z jeho spolužáků. Pokud to byla jeho postel, vlastně si nebyl úplně jist, kým vlastně je. Jmenuje se Joshua, nebo Thomas? A vybavoval si sen, tedy spíše jen zmatené a neurčité útržky snu, které přes úsilí, s kterým se je snažil zachytit, mizely tím rychleji, čím usilovněji po nich ve své mysli pátral. Unikaly mu jako voda z dlaní. V tom polosnu a polospánku mu bylo vše jasné, dokonce i to, kdo tvořil tu hudbu. Čím byl však bdělejší, tím více se jeho vize vzdalovaly, až si vůbec nebyl jistý tím, co vlastně viděl.
Roztáhl závěsy a uviděl tvář Scopriuse Malfoye.
„Co tu chceš?“ zamračil se.
„Nic,“ zavrtěl Malfoy rychle hlavou. „Jen jsi byl… Asi seti něco špatnýho zdálo. Ale už je stejně ráno, ne?“
Mlčky přikývl. Vstal a zamyšleně se zadíval na okno, jímž prosvítalo světlo zbarvené do zelena vodou jezera.
Byl to jen sen. A je pryč.
A přesto si tím nebyl tak docela jist. A chtěl vědět víc. Musí si promluvit s Vicky, požádat ji, aby za Galadhil zašla ještě jednou. Teddy by s tím nesouhlasil, uvědomil si a bodla ho nezřetelná výčitka svědomí. Ale Vicky nic nehrozí, už ne. Věřil Galadhil, že násilí ani manipulaci nepoužije, a věřil Vicky, že si dokáže sama zvolit. Ostatně Galadhil měla pravdu – bylo to právo Vicky. Pokud s ní zůstane, bude to její volba. Její osud, v němž by jí neměl nikdo bránit.
Musí vědět víc. I když to byl jen sen.
416 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...