Paralela snů: 23. – Smrtijed

Snape se na ni zase ani nepodíval, když vcházela do kabinetu. Musel ale zaslechnout myšlenky, které se jí nevyhnutelně honily hlavou, protože když na ni konečně pohled upřel, byl nabitý informacemi a skrýval neurčitou hrozbu. Lyn se pokusila uhnout očima a dělat, jako by nic, ale zřejmě pro něj byla pořád otevřenou knihou. Nechal toho věčného přerovnávání přísad a popošel k ní.

„Slečno Downeyová, vidím, že se mi nutně potřebujete s něčím svěřit,“ pronesl důrazně. Lyn nevinně zamrkala.

„Nevím o tom, pane profesore,“ řekla pokorně. Jestli chceš přiznání, dodala v duchu, budeš se muset víc snažit, protože jsi dávno ztratil výsady coby můj zpovědník. Bylo zřejmé, že Snape zprávu dostal jasně a čitelně. Na tváři se mu usadil uštvaný výraz a pokusil se vypadat výhružněji tím, že se rukama opřel o desku jejího provizorního stolku a naklonil se nad ni. Dosáhl jediného efektu, a sice rozptýlení, protože v tu chvíli k ní zavanula jeho jemná vůně a Lyn se musela v duchu plácnout po tvářích, aby nemyslela na to, jak příjemné to je.

„Nevím, jestli si uvědomujete, o jaké potíže si koledujete aktivní účastí v Brumbálově armádě,“ zasyčel tiše.

„V týhle době si nás potíže hledaj sami, profesore,“ odvětila klidně. „Já se jen snažím skupině studentů pomoct se na ně líp připravit.“

„To je od vás velice šlechetné, Downeyová,“ ušklíbl se Snape pochybovačně, „nicméně risk, kterému se vystavujete při osobním kontaktu s Potterem, vám za to nestojí.“

Lyn si bezděčně vzpomněla na tu vlnu cizího, zlého hněvu a rudý záblesk v jinak zelených očích. Snape ještě zvážněl a uměle klidnou hladinu emocí mu zčeřil pramínek obav.

„Přesně tak. On sám není v bezpečí a je navíc nebezpečný i svému okolí. Voldemort ho používá jako spojení s Bradavicemi a nahlíží skrz něj do myslí těch, s nimiž se Potter setkává tváří v tvář. Mám ho učit nitrobranu, ale přitom nesmím prozradit, že mi na tom opravdu sejde, protože Pán zla se může dívat, takže při divadlu, které musím hrát, se mi nedaří mu předat ani to základní, protože ho tím jen utvrzuju v přesvědčení, že nejsem na jeho straně.“ Snape frustrovaně zaryl nehty do desky stolu. „Tohle je nebezpečná hra, Downeyová. Nařizuji vám proto, abyste se okamžitě zřekla veškerých činností souvisejících s Brumbálovou armádou a držela se Potterovi pokud možno z dohledu.“

„Nařizujete mi?“ hlesla Lyn nevěřícně, když jeho poslední věta definitivně pokazila celý ten strašidelný dojem jeho řeči. „Jak si vůbec představujete, že mi v tom zabráníte? Myslela jsem, že učitelé BA podporujou a chráněj. Souhlasíte snad najednou s Popletalem?“

„Nikoli,“ odtušil Snape. „BA bude stále existovat, jen se obejde bez vás.“

„Aha. A jak toho chcete docílit?“ naklonila Lyn hlavu na stranu.

„Až se to dozví váš otec, jistě si to vezme na starost sám,“ opáčil hladce Snape. Lyn spadla čelist.

Tak tohle byla rána pod pás, pomyslela si. Jestli to půjde vyžvanit otci, jsem opravdu mrtvá, a nejhorší je na tom to, že mě jeho bolest a zklamání budou mrzet víc než cokoli jiného. A to jsem si tu trochu rebelie nestihla ani pořádně užít.

„Aha,“ zopakovala, ale její hlas už zdaleka nezněl tak sebevědomě. „Až se to dozví můj otec? Najednou je to zase váš kámoš?“ nadhodila kousavě.

„Dělám to pro vaši vlastní bezpečnost,“ odsekl Snape, kterého se to dotklo, odrazil se od jejího stolku a napřímil se. „Váš otec mě požádal, abych na vás dohlížel, a ve vašem zájmu jsem mu to slíbil. Nyní dělám pouze to, co považuji za nezbytné.“

„No, v tom případě se omlouvám, pane profesore, že jsem si dovolila bejt tak troufalá a věřila vám ty lži o tom, jaký jsme přátelé my dva,“ řekla Lyn a hlas se jí maličko chvěl. „Až do týhle chvíle jsem i pro vaše šlechetný odmítnutí trpěla mylným přesvědčením, že jste na mojí straně a můžu vám důvěřovat. Ale určitě nejsem první naivní děvčátko, které jste si obtočil kolem prstu, když se vám to hodilo, že ne?“ zkroutila rty do krutého úsměvu. Sebrala svou brašnu, vstala a bez jediného dalšího pohledu prošla kolem Snapea. „Dobrou noc, profesore,“ usekla, načež za sebou zabouchla.

Dveře se však téměř vzápětí zase rozlétly a Snape z nich vykřikl: „Downeyová, kam jdete? Máme hodinu!“

Lyn nepovažovala za nutné odpovědět, ani se otočit. Jestli bude chtít, může jí klidně napařit školní trest, nebo nějakou jinou libůstku, kterou by jí znepříjemnil život. Bylo jí to fuk.

Její otec byl podle Snapeových vlastních slov důvodem, proč ji od sebe chladně odstrčil a hodil za hlavu své rozvášněné přísliby. A vzápětí se od něj nechá najmout coby její chůva, aby na ni donášel, cokoli jen by se lordu Downeymu nehodilo do krámu? To byl opravdu vrchol. Jako by mu nestačilo ji ranit dvakrát, musel to udělat znovu. Zřejmě to pro něj byla náhradní zábava, když už neměl odvahu s ní dělat nic zajímavějšího.

Hořkost jí plnila ústa a lítost slzní kanálky. Cítila se ponížená. Tolik se snažila chovat jako dospělá, rozumná žena, neprosit se, nevyčítat, soustředit se na něco jiného a nechat své city odumřít… Jediné čeho docílila, bylo, že se teď cítila jako hloupá malá školačka, která doplatila na svoji snahu být hodná holka.

Cestou na kolej se rozveselovala představami o tom, jak otci na oplátku práskne jeho. Přetlumočí mu všechna jeho šokující přiznání, popíše obsah jeho pocitů a intenzitu jeho pohledů a nenápadnou důvěrnost jeho doteků. Pomstychtivě se sama pro sebe usmívala, když před duševním zrakem viděla, jak otci lezou oči z důlků, popadá svoji vycházkovou hůl a žene se do školy, aby to všechno Snapeovi stručně ručně vytmavil.

Povzdechla si. Věděla, že to byl jen takový úlet její fantazie. Nepřežila by, kdyby se někdo opravdu dozvěděl, jak moc se vlastně ponížila, když ho to všechno nechala udělat, věřila mu a doufala, že dostojí svým náznakům. Člověk by si myslel, že už se za ta léta poučila.

Svižně prokličkovala mezi křesly ve společenské místnosti a než ji kdokoli stihl zastavit – ne že by se o to někdo pokoušel, pomyslela si trpce – vyškrábala se do schodů k ložnicím a padla na ustlanou postel. Ani nevěděla, jak dlouho civěla do stěny a jen hořce kroužila v myšlenkách ohledně svých nezdravých zálib (Snape), nebezpečných koníčků (Brumbálova armáda) a nesdílných rodičů a formulovala si v duchu text dopisu, který zítra hodlala napsat otci ohledně jeho paktu se Snapem. Jen chvíli předtím, než se do ložnice začaly trousit ostatní dívky, shodila boty a oblečení a zalezla si pod peřinu, ale ještě dlouho nemohla usnout.

.

čtvrtek 11. ledna

Otcova odpověď byla zuřivá, což prozrazovalo jisté zahanbení, které nechtěl přiznat, a zdlouhavě ji strašila ideologickými potížemi a nepříjemnostmi, do kterých „by se určitě dostala“, kdyby se nedržela stranou. Co Lyn už vůbec nepotěšilo, byla přednáška o „chlapcích“, kteří byli nehodni jejího zájmu, jako kdyby na škole existovali chlapci, o které by zájem měla. Připadalo jí, že si otec její studium v Bradavicích představuje jako jednu nekonečnou dobrodružnou party s kluky a tvrdým alkoholem, ze které by se mu mohla vrátit s válečnými jizvami nebo těhotná. I proto prý Snapea pověřil hlídáním – aby se nenechávala rozptylovat od studia a neriskovala pletky s nějakým nevhodným protějškem. To byla třešnička na dortu ironie. Lyn chvíli doutnala a měla chuť mu napsat dlouhatánské nasupené vysvětlení věci, ale nakonec si řekla, že je to asi marné. Rodiče zůstanou rodiči.

Rozhodla se naslouchat vlastním instinktům a pokračovat v práci s BA. Byla připravena čelit otci pádnými argumenty a v případě potřeby hledat pomoc u bratra, který jejím myšlenkám nebyl natolik vzdálen. Zdálo se však, jak vyplývalo z jeho dopisů, že lord Downey stále žil v blaženém nevědomí o dceřině účasti. Přemýšlela, proč ji asi Snape dosud nepráskl, a podvědomě očekávala nějakou jinou akci z jeho strany; ta však nepřicházela. Možná držel nabytou cennou informaci jako pojistku, kdyby se náhodou vyskytlo něco, co by od ní potřeboval.

Na hodinách ho začala důsledně přehlížet; už ne proto, aby si nepřipadala hloupě tváří v tvář jeho ignoraci, ale aby mu v případě zájmu bylo jasné, že si u ní svým posledním podrazem vykopal hrob. Zjišťovala, že se tím Snapea skutečně dotýká. Kdykoli byla nucena se mu podívat do obličeje, střetávala se tam s pátravým, ale poněkud trucovitým pohledem, jako by si byl vědom toho, že přestřelil, ale nechtěl to přiznat. Nikdy se však nepokusil na ono citlivé téma znovu zavést řeč, a tak Lyn předstírala, že si žádného pohnutí nevšimla. Ať se pro změnu trochu potrápí on.

.

pátek 19. ledna

Byl to ošklivý šok, když Farida vedle Lyn jedno ráno u snídaně rozvinula noviny, které jí shodila sova, a zjistila, že jí z titulní strany křičí do očí její vlastní příjmení. Zlověstný titulek „Mladý Wilkinson byl Smrtijed!“ doplňovala ještě hrozivější fotografie špatně rozlišitelného těla mladého muže v černém hábitu s kápí, kolem kterého pobíhali kouzelníci a snažili se odehnat zvědavý dav. Farida zalapala po dechu a paže jí klesly. Lyn jí raději vytrhla noviny a rychle četla:

„Mladý perspektivní muž z dobré rodiny, který teprve nedávno dostudoval v Bradavicích, byl dnes brzy ráno objeven mrtev na Příčné ulici. Přemísťovací kouzlo jeho tělo vyvrhlo přímo doprostřed ulice mezi dav kouzelníků, kteří okamžitě zpanikařili. Podrobnější zkoumání odhalilo nejen to, že byl zabit už před téměř třemi týdny, ale i fakt, že se dal na stranu zla a stal se následovníkem Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovovat, což dokazuje nezaměnitelné Znamení zla na jeho levém předloktí,…

Můj bože,“ vydechla. Farida vedle ní ztěžka dýchala. Lyn cítila, jak její kamarádku doslova dusí hrůza. Pokusila se ji uklidnit objetím kolem ramen, ale bezvýsledně. Farida najednou shodila její paži, popadla noviny tak nešetrně, že je tím jediným pohybem prakticky smačkala do kuličky, a s hysterickými vzlyky vyběhla ze Síně. Mallory se za ní vrhl, ale Lyn cítila, že takové záležitosti oba dva raději ponechají v rodinném kruhu, a tak se za nimi jen zhrozeně dívala.

Když pak přelétla pohledem profesorský stůl, viděla, že i Brumbál se díval stejným směrem a jeho tělesný postoj vyjadřoval znepokojení. Následně se nevyhnutelně střetla se Snapeovýma temnýma očima. Zamrazilo ji. Pomyslela si: A tys to celou tu dobu musel vědět.

I na tu dálku cítila bolest, kterou v něm těmito slovy zčeřila. Na okamžik ho zalitovala. Věděla, že nejspíš nemohl nic dělat, natož všem na potkání vykládat o tajnostech, které měli Smrtijedi mezi sebou, a celý čas byl nucen pozorovat rozrušenou Faridu s vědomím, jakou strašlivou zprávu jí jednoho rána přinesou noviny. Už se nedivila, proč byl tak nabroušený tu první hodinu po vánocích, kdy už musel vědět, že se Farida obává oprávněně. Možná se dokonce musel podílet na té vraždě… Lyn se otřásla při neodbytné představě, jak by asi bylo jí, kdyby něco podobného byla nucena dělat a ještě u toho předstírat, že nic jí nepůsobí větší potěšení.

Raději odvrátila pohled, protože takové myšlenky jí nabourávaly rozhodnutí ho definitivně pustit k vodě. Jeho hrdinské utrpení nebyla její záležitost, jestliže neměl zájem s ní nijak sdílet svůj život.

.

Faridu ani Malloryho už toho dne nezahlédla. Později jí profesorka McGonagallová se soucitným výrazem oznámila, že rodiče obou se rozhodli pro vlastní bezpečí odstěhovat do zahraničí.

Lyn naprosto chápala jejich situaci, ale ani to jí nepomohlo se cítit lépe. Odporná pachuť té události jí brala chuť k jídlu a ztěžovala soustředění; nemluvě o tom, že jí Farida i Mallory opravdu chyběli. Najednou zmizeli její jediní přátelé na celé škole. Ve světle Snapeova posledního činu se tu začala cítit osaměleji než kdy předtím.

Ploužila se po chodbách jako duše bez těla a na své čtvrté setkání Brumbálovy armády odmítla jít. Pohled na všechny ty lidi, kteří se za několik měsíců tajné spolupráce spřátelili, by jí jen připomínal, že uvnitř chladných stěn tohoto hradu nemá jedinou spřízněnou duši.

.

« Předchozí kapitola                                                                    Další kapitola »

480 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí