Skip to content

Paralela snů: 24. – Podnět

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

úterý 23. ledna

Potěšilo ji a uklidnilo, když o víkendu dostala od obou přátel dopis, kde se s ní – prý dočasně – loučili, děkovali za podporu a ujišťovali ji, že je všechno v pořádku a jsou v bezpečí. Všechno znělo poněkud strojeně a postrádalo jakékoli konkrétnější informace, ale Lyn se přesto alespoň trochu ulevilo. Nejspíš byli někde v teplých krajích a užívali si sluníčka ve změněné podobě a pod cizími jmény.

Další dopis, který přišel o něco později, už nezněl tak klidně a jistě. Byl od otce a vyjadřoval mnoho obav; lord Downey, přestože nečetl britského Věštce, se zjevně také doslechl o mrtvém Smrtijedovi z vlivné rodiny. Oznamoval, že má dnes nějaká vyřizování v Londýně a po vyučování se zastaví za okrajem školních pozemků, aby se na vlastní oči přesvědčil, že je jeho dcera v pořádku a bezpečí. Lyn si sice dost dobře neuměla představit, kde by byla ve větším bezpečí než v Bradavicích, ale po nedávném šoku chápala otcovo rozpoložení a sama by ráda viděla jeho, živého a zdravého. To on byl v tom nebezpečném světě venku.

Při té myšlence ji zamrazilo, protože přesně vystihla situaci. Viděla, že nakonec byla opravdu hloupost se přidávat do Brumbálovy armády. Zničehonic dostávala neodbytný pocit, že se tím dopustila fatální chyby. Nenapadlo ji ani ve snu, že by školní kroužek obrany proti černé magii mohl být tak zblízka sledován okem Zla. Co všechno asi už Voldemort ví? Na dalších schůzkách vše probíhalo tak hladce a nevinně, že to pustila z hlavy; i Harry se jí raději vyhýbal, což ji ukolébalo ke klidu. Snape měl samozřejmě ve všem pravdu, ale nešťastně vsadil na její strach o vlastní bezpečí, jež jí ve skutečnosti bylo celkem ukradené v porovnání s pocitem závratě při představě, že by mohla zavinit nějaké vážné problémy otci nebo bratrovi.

Rychle takové úvahy zaplašila, ale umínila si, že si v dohledné době musí promluvit s Hermionou a opustit BA. Už ostatně měli s čím pracovat a šlo jim to čím dál lépe, nepotřebovali ji mít za zadkem. Nebyl důvod nadále setrvávat a vystavovat se Voldemortovým prodlouženým smyslům.

A co se týkalo Snapea, mohl mít pravdu stokrát a stále by neměl právo s ní zacházet jako s pětiletou a paktovat se proti ní za jejími zády, ať už mu na srdci leželo cokoli. Tvářil se jako svatý, který laskavě převzal odpovědnost za její život a činy, aniž by se jí zeptal, zda smí, nebo jestli o to Lyn vůbec stojí. Měla po krk všech lidí, kteří propadali dojmu, že se nedovede postarat sama o sebe a převzít odpovědnost za svá rozhodnutí.

Dvouhodinovka obrany dnes probíhala poněkud zvláštně, tedy alespoň pro Lyn. Nebyla totiž s to jen tak sedět a klidně si zapisovat. Jakkoli se tomu bránila, temné obrazy budoucnosti se jí svévolně producírovaly před očima a nutily ji přemýšlet o tom, co by dělala, kdyby se splnily. Vzpomínala na obrázek Faridina bratra v novinách a nedokázala si pomoct, aby si na jeho místě nepředstavovala otce nebo Cathaíra.

Co jí na klidu rovněž nepřidávalo, byly Snapeovy pohledy. Tentokrát cítila jeho obavy velice zřetelně a nevěděla, jak si to vysvětlit, což ji děsilo o to víc. Zahleděl se jejím směrem co chvíli, jako by očekával, že se v příští vteřině skácí k zemi, nebo něco na ten způsob.

Po hodině ji nečekaně zarazil dřív, než se stačila vypařit ze třídy.

„Žádný spěch, Downeyová,“ houkl na ni s nepříjemným podtónem.

„Prosím?“ zahleděla se na něj v úžasu.

„Neodevzdala jste svou esej v termínu, což bylo včera,“ Snape maličko zvýšil hlas a přelétl pohledem vlnu studentů, kteří se tiše proplétali kolem nich v touze být co nejrychleji z jeho blízkosti. Lyn pochopila, že si s ní potřebuje promluvit o něčem důvěrném, neboť věděla, že všechny úkoly, které jí kdy zadal, měla odevzdané. „Nejsem ochotný taková zpoždění tolerovat.“

„Omlouvám se, úplně mi to vypadlo, pane profesore,“ cedila přes zatnuté zuby hlasitě. Když poslední student zmizel za rohem, prskla tiše: „Co je?“

Nevypadalo to, že by se jí hodlal svěřovat. Stoupl si blíž a s výrazem evokujícím představu bolavých zubů ji sjel očima. „Kam se chystáte, Downeyová?“ zaútočil měkce. Lyn zmateně zamrkala.

„No, jdu si odložit věci do koleje,“ hlesla a zamračila se. Začínala na něj zase mít vztek. „Za chvíli se mám u nádraží setkat s otcem, tak docela spěchám, jestli dovolíte,“ pokusila se kolem něj proklouznout, ale zjistila, že se její paže zachytila v jeho sevření jako v kleštích. Nedovolil si přitlačit a to bylo podle Lyn jeho jediné štěstí, ale nehodlal ji nechat se mu vyvléct. Jindy by ji jistě zpracoval pouhým dotekem, ale tentokrát byla Lyn příliš přeplněná starostmi, než aby s ní dělala psí kusy jeho blízkost.

„To bohužel nepůjde,“ oznámil jí prostě, když ho probodla nahněvaným pohledem a otevřela ústa k protestu. „Máte za okamžik schůzku s panem ředitelem a já se musím postarat o to, abyste se dostavila v pořádku.“

„Ale – „

„Tento fakt nebude předmětem diskuze,“ zarazil ji stroze, zatímco ji postrkoval ke dveřím. „Všechno se dozvíte na místě, Downeyová, jen trpělivost.“

„Ani mě nehne!“ vyjekla a zapřela se. „Táta na mě čeká a já potřebuju vědět, že je s ním všechno v pořádku. Pan ředitel snad počká.“

„Nepočká, Downeyová,“ potřásl hlavou Snape a dál se snažil ji směrovat k ředitelně, Lyn však odstrčila jeho paži.

„Co může ksakru bejt důležitější než můj otec?!“ odsekla.

Snapeovi konečně došlo, že tudy cesta nepovede. Chytil ji tentokrát za ramena a vydechl: „Prosím!“ Panika v jeho hlase Lyn zaskočila. „Udělejte to pro mě.“ Zamrkala. Bylo to něco osobního? Co měla proboha ona co do činění s něčím, co se Snapea týkalo tak moc, že prosil?

Měla sto chutí ho v tom nechat plácat, ale nedokázala to udělat. Přestala se vzpouzet a jen přikývla. Očividně se mu ulevilo. Mlčky ji dovedl k točitému schodišti, které je na povel „ledová myška“ vyvezlo ke dveřím ředitelny. Snape otevřel, strčil Lyn dovnitř a za sebou pečlivě zavřel.

„Vítám tě, Lyn,“ pousmál se Brumbál. Nebyla to veselá grimasa, spíš soucitná a starostlivá. Portréty předešlých ředitelů a ředitelek, které pokrývaly většinu stěn, na ni tiše shlížely s vážnými výrazy. Lyn se začínalo svírat nitro.

„Dobrý den,“ polkla a odložila si brašnu k nohám nejbližšího z křesel. „Co se děje, pane profesore? Já fakt spěchám, táta už čeká a já se o něj tam venku bojím.“

„Promiň, ale budu tě muset zdržet. Je možné, že pro tebe budu mít špatné zprávy,“ protáhl Brumbál s výrazem člověka postiženého chronickou zácpou.

„Jaký?“ vyhrkla.

„Před časem mi profesor Snape přišel říct o tvé účasti v Brumbálově armádě,“ začal ředitel zvolna. Lyn okamžitě střelila vražedným pohledem po Snapeovi, protože ji napadlo, že když to z jakéhokoli důvodu nevyžvanil on, udělal to za něj jeho šéf. Brumbálovi tato její myšlenka zjevně neunikla. „Neboj, Lyn, nikdo tě neudal. Jde o to, že jak jsi už sama zjistila, lord Voldemort má oči a uši všude, a to i přímo ve škole. Vyzradila ses mu hned po prázdninách, když jsi jela do hradu v kočáru spolu s Harrym.“

Lyn polkla. Tak přece jen se dokázala dostat do kaše, a to dokonce ještě předtím, než se začala věnovat otcem zapovězeným činnostem.

„Oba jsme čekali, jak se situace vyvine dál,“ pokračoval chmurně Brumbál, „neboť ani Voldemortovi nejbližší služebníci někdy nevědí, co se mu honí hlavou a jaké plány spřádá. Rozhodně jsi však upoutala jeho pozornost. Požádal jsem Severa, aby byl na stráži a v případě, že se plány lorda Voldemorta vyjasní, se ujistil, aby ses nenacházela nikde mimo školní pozemky. Proto jsi tady – je mi jasné, že ses musela cítit nepohodlně, když jsi nevěděla, co se kolem tebe děje.“

Nervózně přikývla a opět se zrakem zabodla do Snapea. Že by mě přece jen nehlídal jen kvůli slibu mému otci?, napadlo ji. Možná tvrdil, že to tak bylo, jen aby nemusel vysvětlovat, co se za tím skrývalo ve skutečnosti. I ona byla jistě nebezpečná, pokud očekávali, že se nadále bude pohybovat v těsné blízkosti Harryho.

Snape se na ni však nedíval; zdálo se, že nevnímá vůbec nic. V příští vteřině se namáhavě opřel o křeslo. Zaryl prsty do čalounění, ztěžka oddechoval a oči měl zavřené. Jeho tvář nyní byla opravdu sinalá. Lyn v náhlém návalu ochranitelského pudu vytěsnila z mysli všechny jeho zrady a polekaně se k němu vrhla.

Snape však bleskově natáhl paži a zarazil ji napřaženou dlaní. Po pár okamžicích se uvolnil, svěsil ramena a jeho najednou tak divně unavená tvář dostala zdravější barvu. Vyměnil si dlouhý, informacemi nabitý pohled s ředitelem. Brumbálův obličej pomalu dostával onen děsivý výraz člověka, který se právě dozvěděl, že se stalo to nejhorší, co očekával, a měl za úkol to sdělit někomu, kdo se s tím bude velice špatně vyrovnávat.

„Moc mě to mrzí, Lyn,“ zachraptěl s očima plnýma lítosti. „Tvůj otec byl před chvílí z nádraží u pozemků školy unesen Smrtijedy.“

Pracovnou to zašustilo, jak si portréty rozrušeně začaly šeptat. Lyn se prudce nadechla, ale nevykřikla, ani se nedala do pláče. Informace jako by se odmítala vstřebat. Jen na ředitele prázdně civěla. Ten nedostatkem jejího projevu znejistěl.

„Rozumíš mi, Lyn?“ ujišťoval se. Chtěla přikývnout, ale věděla, že by to byla lež. Pomalu otočila hlavu ze strany na stranu. Brumbál vypadal ještě nešťastnější než předtím.

„Nevím, jak se dozvěděl o vaší schůzce, na tu odpověď si budeme muset ještě počkat. Lord Voldemort však měl v úmyslu zajmout tebe. Změnil plány, když se tvůj otec objevil jako první. Vypadá to, že tě bude vydírat. Samozřejmě by se mu hodilo mít tě u toho při ruce, aby na tebe mohl zapůsobit přímo…“ Vrhl rychlý pohled Snapeovým směrem. „Tomu jsme však dnes zvládli zabránit a doufám, že nám dovolíš v tom pokračovat. Pořád tam na tebe čekají a pokud se jim nepodaří tě lapnout dnes…“

Lyn ani nečekala, až domluví. Otočila se na podpatku a vrhla se ke dveřím. Podařilo se jí však dostat jen na vrcholek schodiště, když ji cosi popadlo kolem těla a razantně hodilo zpět do místnosti. Dveře se s ostrým prásknutím zabouchly a když se Lyn otočila, aby to zkusila znovu, tentokrát vrazila do masité černé stěny, která se ukázala být Snapeovým tělem.

Při pohledu na lítý výraz v jeho tváři se málem přikrčila, ale nemohla nepokračovat. Pokusila se ho odstrčit nebo obejít, ale překvapil ji svou silou i hbitostí. Nakonec ji musel chytit za obě paže a držet ji, aby ji přiměl přestat.

„Co si ksakru myslíte, že děláte?!“ zahřměl jí do obličeje, až sebou cukla.

„Třeba mu ještě dokážu pomoct, domluvit se s nima, nabídnout jim místo něj sebe, cokoli!“ utrhla se na něj, neboť jeho hrubost v ní opět probudila vztek. „Nemůžu si sednout na zadek a jen tak si postesknout!“ Zacloumala sebou, ale jeho ruce zesílily stisk, až to bolelo, a Lyn lapla po dechu. „Nechte – mě – bejt!“

„Lyn,“ ozval se ředitel, který sice vstal od stolu, ale zatím nijak nezasáhl. „Tvůj otec je dávno pryč. Smrtijedi si ho nenechali před branami školy, přemístili ho. Nemůžeš mu nijak pomoct. Dosáhneš jedině toho, že ublížíš sobě.“

„To je fuk!“ rozkřikla se a znovu se pokusila vytrhnout ze Snapeova nešetrného sevření. „Tohle je moje chyba a já ho tam nenechám trpět samotnýho!“

„Neexistuje nic, čím byste mě přiměla vás nechat jít!“ zasyčel a jeho temné oči se vpíjely do jejích, jako by se jí snažil vnuknout trochu příčetnosti pouhou silou vůle. „Váš ctěný zadek neopustí tuhle místnost, dokud si nebudu absolutně jistý, že vám už nic nehrozí, a jestli se mnou brzy nepřestanete zápasit, přehnu si vás přes koleno a bez okolků vám na něj nařežu!“

To Lyn spolehlivě šokovalo tak, že se opravdu přestala vzpouzet. Jakmile ji však opustil nával nepříčetného vzteku, do uvolněného prostoru se jako tsunami navalily pocity, které stály ve frontě hned za ním. Hrdlo se jí stáhlo žalem, hruď strachem, tvář zkřivenou bolestí jí zmáčely obří slzy a kolena se pod ní podlomila. Zhroutila se na zem jako hromádka hadrů a nepřistála obličejem v koberci jen proto, že ji Snape stále držel.

Klekl si k ní a zničehonic si ji přitáhl do náruče. Přitiskl si její neodporující torso k hrudi tak pevně, že jí nezbylo než se plně odevzdat a opřít do jeho pevné hmoty, a když jí volnou rukou zajel do vlasů a začal prsty jemně masírovat hlavu, byla v několika okamžicích už na půli cesty k nabytí rovnováhy.

„Je mi to nesmírně líto, Lyn,“ hlesl kdesi z dáli Brumbálův hlas.

Lyn nereagovala. Z velké části stále vězela v zajetí zdrcující síly svých emocí; zbytek jejího já si užíval každý doušek pobytu ve Snapeově objetí a děsil se momentu, kdy dojde konce. Pevně zavřela oči a mezi vzlyky hladově hltala jeho vůni.

„Přivolám tvého bratra,“ snažil se ředitel dál. Pomyšlení na Cathaíra jí sevřelo tělo v návalu nové bolesti. Nebyla jediná, koho svou nerozvážností připravila o posledního rodiče… Nutně ho potřebovala vidět, ale skoro stejnou silou se děsila jeho obvinění.

Cítila, jak ji Snape v reakci na její pohyb stiskl pevněji. Jeho náruč měla na její citový očistec magický účinek. Netušila, zda si z její hlavy nějak přečetl, co teď nejvíc potřebovala, jestli to byl instinkt, nebo snad pouhá souhra okolností, ale dal jí přesně to správné.

Slyšela, jak za jejími zády něco vzplálo a vzápětí utichlo, ta trocha zvědavosti však neměla sílu ji přimět se od něj vzdálit. Musela počkat, až dokud neuslyšela rozrušený hlas svého bratra, aby se konečně vzchopila natolik, že opustila své útočiště.

208 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

3 Komentářů

  1. Tak tahle kapitolka se mi fakt zamlouvala, i přes neblahé zprávy ohledně Lynina pana otce. Akorát jeden odstavec mě drobátko zarazil tou kombinací „torsa“ a „pevné hmoty“, ale máš svůj styl, a jinak mě to velice bavilo, tak co. 😀
    Těším se na další. 🙂

Napsat komentář