Skip to content

Paralela snů: 32. – Velký pes

[Celkem: 5    Průměr: 5/5]

Na mluvčího se pohoršeně upřelo několik párů očí. Pokrčil rameny.

„No co, jen říkám, co si myslím.“

Lyn kouzelníka chvíli pozorovala. Měl ošumělé svršky a celou dobu přežvykoval občerstvení, které přítomným nabízelo několik dřevěných táců na stole. Díval se na svět přimhouřenýma očima, v nichž se zrcadlila odhodlaná skepse vůči čemukoli, co mu život předhodil.

„Mají kouzelníci něco jako policii?“ nadhodila Lyn se zájmem.

„Si piště, slečinko,“ zabručel muž. „To je oddělení bystrozorů. Víceméně. O dodržování zákonů se tak nějak stará polovina Ministerstva, ale my jsme ti, co nakonec musí jít do ulic a honit se za skutečnými zločinci.“

„Takže jste příslušníkem.“

„Skvělá dedukce. Cassius Miller k vašim službám, mladá dámo,“ věnoval jí gesto vzdáleně podobné zasalutování. „Musí tu být někdo, kdo aspoň symbolicky dohlédne na lidi, kteří se rozhodli vzít zákon do vlastních rukou.“

„To rozhodně,“ přikývla Lyn s úšklebkem.

„My už vám tatíčka vrátíme,“ ujišťoval je Miller. „Mezitím bychom se ale měli postarat o to, abyste v jeho nepřítomnosti nezlobili.“

„Hm,“ broukla Lyn tiše. Neměla k tomu co říct, neboť nehledě na tón a slova, která k tomu použil, vyjádřil Miller přesně to, čeho se sama obávala – totiž že za těch několik měsíců stihla sebe samu natolik vstřebat jako dědičku zazobaného šlechtice, že se tahle nepřekonatelná touha se přidat k Řádu a nakopat pár prdelí znovuzrodila z jiných pohnutek, než si myslela. Samotnou ji napadlo, zda se nechová naprosto nerozumně, jako ukázková tatínkova holčička, která najednou okusila sousto ošklivého, zlého světa tam venku a oduševněle se rozhodla ho změnit. Takové upřímně nenáviděla, i když důvod byl možná v tom, že nikdy neměla možnost být jednou z nich.

Nakonec ji však přesvědčila vzpomínka na ty nesčetné momenty v jejím životě, kdy rozlícená k nepříčetnosti vyloženě doufala, že se někde nějaká nevinná oběť nesprávným způsobem třeba jen nadechne, aby si na svou hlavu svolala hněv boží. Lyn měla měkkou a soucitnou duši, ale když se setkala s hloupostí a bezmyšlenkovitou krutostí, krev jí vařila a pěnila. Mimo jiné to byl důvod, proč se tak zuřivě věnovala bojovým sportům a sebeobraně.

Říkala si, že její tendence už dávno potřebovaly usměrnit. Nyní měla příležitost poskytnout své zlosti vůči absurditě celého světa konkrétní cíl: Voldemorta. Nakonec to byl sobecký důvod, ale ony prakticky jiné neexistovaly. I povinnost a pocit viny jsou sobecké důvody k tomu, proč pomáhat. Málokterý člověk byl tak svatý, že dělal dobré skutky automaticky, aniž ho k tomu musel nutit jakýkoli vnitřní démonek.

„Když už pomineme skutečnost, že byl jejich otec unesen,“ ozval se zničehonic Brumbál, který se dosud držel v pozadí, „a fakt, že jsou mladí, chtějí nám přispět právě nyní. Upřímně řečeno si nikdo z nás nemůže být jist osudem lorda Downeyho. Co se Lyn a Cathaír rozhodnou udělat, až otce zachrání, je už na nich. Do té doby mají možnost působit jako členové, pokud opravdu chtějí. Rozhodujeme se, jestli je přijmeme teď, Cassie, ne co bude zítra, které nemusí nastat.“

Lyn se opět zkroutily útroby. Brumbál na ni vrhl účastný pohled. Všem bylo jasné, jaké šance asi má Downey na to, že unikne smrti z rukou Smrtijedů, ale v momentě, kdy to vyslovil nahlas ten jediný člověk, ke kterému vzhlíželi, jako kdyby byl všemocný, se veškeré plané naděje vyfoukly a splaskly. Po jeho slovech zůstala v duších přítomných jistá hořkost.

„Už mlčím,“ pozvedl obě ruce Miller. „Jen jsem měl pocit, že se opomíjí důležitá skutečnost, to je celé.“

„Děkujeme,“ přikývl Brumbál.

„Já bych měl taky něco,“ přihlásil se o slovo Kingsley. Všichni stočili oči jeho směrem. „Nechci znít zaujatě, ale mně se nikdy nelíbilo, když se někdo prezentoval jako neutrální. Vždycky jsem to vnímal jako výmluvu. Jen chci vědět, jak to vlastně je, než s vámi vyrazím do akce.“

„Je to jen filozofie,“ pokrčila rameny Lyn. „Naše rodina se jen snažila zůstat mimo dosah problémů, kvůli svejm blízkejm, kvůli dětem. Nebojujeme za žádnou z pomyslnejch stran Dobra a Zla. Jsme prostě… ten třetí, co sedí nedotčený v koutku, když se dva perou.

Otec opravdu žil podle toho. Věřil, že když nebude veřejně odsuzovat ani jedny, ani druhý, nikdo nesáhne na něj, ani na jeho rodinu. Říkal si neutrální, ale přitom to byl podle definice dobrej člověk – laskavej, milující a obětavej. Především obětavej.“

„Který si nepřál, aby jeho děti hloupě riskovaly svůj život,“ ozval se Snape, který dosud seděl jako pěna.

„Hloupý by bylo sedět na zadku a čekat, až si pro nás smrt přijde sama,“ odsekla Lyn. „Náš otec to dělal, a přece ho dostali. Zastihli ho nepřipravenýho, protože si myslel, že je z obliga. To se nám nestane, o to se postarám. Vytáhnu ho z tý smrdutý díry, i kdybych to měla udělat sama.“

Upírala Snapeovi do očí tak tvrdý pohled, že po chvíli mohla s úžasem pozorovat, jak jeho zrak utíká z boje. V duchu se usmála nad tím malým vítězstvím. Nečekaně se ho však zastal Lupin.

„Váš otec má své důvody, proč nechce, abyste vyhledávali boj,“ promluvil tiše. „Vaše maminka s ním také nesouhlasila, a tak o ni i přišel. Zahynula při plnění úkolu Řádu, jen pár týdnů před pádem Ty-víš-koho.“

Lyn tím dokonale vzal vítr z plachet. Tohle netušila. Nějak se pořád nedostala k tomu, aby se zeptala, co se vlastně stalo její matce. Měla pocit, že dostala pěstí do žaludku.

„Cože?“ hlesla. Hleděly na ni účastné tváře. Lyn se obrátila k bratrovi v naději, že najde vysvětlení u něj. Mlčky zavrtěl hlavou.

„To jsem nevěděl,“ zachraptěl. „Řekli mi jenom, že ji zabil Smrtijed, o Řádu jsem tehdy netušil a později jsem se nechtěl ptát.“

„Takže vy jste ji všichni znali?“ rozhlédla se Lyn po soucitných tvářích. Podívali se po sobě a jako jeden muž přikývli.

„Byla to skvělá bystrozorka a báječná ženská,“ ozval se Sirius. Mluvil přímo k ní. „Nikdy jsem nepochopil, co dělala s Downeym,“ ušklíbl se. „Nevzala si ani jeho jméno. Divím se, že si nedupla a neudělala z vás obou Sheehany.“

„Dokázala lidi děsit k smrti, když opravdu chtěla,“ přidal se Lupin s lehkým pobaveným úsměvem. „Jindy z ní ale přímo sálala taková hřejivá aura. Byla chytrá, mazaná a obratná – a velmi schopná čarodějka. S tím Smrtijedem měla jen smůlu. Všemi to tehdy dost otřáslo… Můžete být šampioni v používání magie, ale když vás zastihnou nepřipravené, zahynete stejně snadno jako kdokoli jiný.“

Vzpomínka na padlou bojovnici se očividně vzpříčila v krku jako knedlík mnoha přítomným – těm, kteří ji znali. Následovalo tíživé ticho. Lyn si v duchu spojovala Siriova slova s fotkami té pohledné ženy s uličnickým úsměvem a laskavýma očima, které po ní zdědil její syn, již vídala na starých fotografiích. Najednou pocítila silnou lítost, že neměla příležitost ji poznat. Bylo by jistě nesmírně těžké o ni přijít, ale zřejmě za to stála.

„V každém případě k věci přistupovala jako vy dva,“ pokračoval po chvíli Lupin jemným tónem. „Nechci soudit, která z válečných strategií vašich rodičů byla správná, jenom jsem chtěl, abyste věděli, že obě už před vámi někdo zkoušel a taky jak to s ním dopadlo. Měli byste znát všechna fakta. Smrtijedi jsou silní a zákeřní a mají oproti nám tu výhodu, že se nezdržují legální a morální stránkou svých činů. Nesejde na tom, jak jste dobří, můžete mít prostě jenom smůlu a být ve špatný okamžik na špatném místě, jako vaše máma.“

Mlčení obalilo Lupinova slova z obou stran. Lyn věděla, že měl pravdu, ale o to přece šlo – komukoli se v těchhle dobách může přihodit něco ošklivého, bez ohledu na to, co dělá nebo nedělá. Cítila do morku kostí, že by se asi opravdu zbláznila, kdyby poslechla všechna ta varování a seděla dál s rukama složenýma v klíně, jako kdyby to mělo něčemu pomoct. Útroby jí planuly, žluč kypěla a srdce jí vytepávalo do hrudi rytmus válečných bubnů. Představa matky, jak prý děsila lidi k smrti, ji jen zbavila obav z toho, co si o její momentální krvežíznivosti pomyslí ostatní.

„Takže nám nakonec sebral oba rodiče, co?“ nadhodila hlasem, který čpěl kyselostí. „Vím, že jste mě chtěl odradit, ale lituju, fungovalo to opačným směrem,“ upřela na Lupina tupý pohled. Oplatil jí tichým povzdechem.

„Že se pořád držím jednoho tématu,“ nadhodil Kingsley Pastorek pomalu, „ale já jsem nechtěl naznačovat, že neutrální znamená zlý. Nám jde spíš o to, abychom se mohli na ostatní členy spolehnout, až půjde do tuhého. Jestliže si v nevhodnou chvíli některý z vás usmyslí, že by zrovna bylo lepší být na svojí vlastní straně, mohlo by to někoho stát krk. My vám rádi ohlídáme záda, ale musíme mít jistotu, že vy je zatím hlídáte nám. Chci říct, co když jednoduše uprostřed boje změníte stranu, jen abyste si zachránili vlastní kůži?“

„Protože by to prostě neudělala,“ odtušil Snape. „Nabízejí nám pomoc, přestože je k tomu nic nenutí. Nezapomínej, že situace jejich otce je jen vedlejší důvod.“

Kingsley v obranném gestu pokrčil rameny a Lyn obdařila Snapea několika stíny vděčných myšlenek. Nicméně i pro tento argument si připravila odpověď; očekávala, že dřív nebo později někdo vysloví nahlas obavu o jejich důvěryhodnost.

„V překladu se teda bojíte, že jsme s bratrem párek podlejch zrádců,“ obrátila se ke Kingsleymu zamračeně. „Dovolte mi obrátit modelovou situaci. Možná bychom si přece jen měli rozmyslet svou žádost o členství, jestliže v Řádu budem obklopený lidma, který by se od nás v nouzi odvrátili jen na základě přesvědčení, že bychom jim v podobný chvíli udělali to samý.“

Několik lidí skutečně provinile sklopilo zrak. Lyn si povzdechla.

„Chápu vaše obavy, věřte mi. Promejšlela jsem si to celý pořád dokola, zatímco jsme čekali na tuhle schůzku. V takovejch časech nikdo nemůže bejt příliš opatrnej. Ale v tom je ten vtip, ne? Voldemort se nás všechny snaží poštvat proti sobě, zasít konflikt a nedůvěru. Přece mu to nemůžeme dovolit. Představte si, jak by to vypadalo, kdybychom se dokázali spojit jako celý kouzelnický společenství – ten vyzáblej hajzl by proti nám všem neměl šanci.

Co se týče tý opatrnosti – stojí vůbec za to se snažit udržet, co ještě zbylo z míru a bezpečí v týhle zemi? Chcete do konce života živořit ve strachu? Bát se promluvit nebo nesprávně pohnout? Nenávidím strach. Radši půjdu bojovat a zemřu jako svobodnej člověk. Mrtvý se už aspoň nemusej bát žít.“

Poslední slova prakticky vyplivla. Uvědomovala si, jak se třese. Její emoční náboj využil k uzemnění lustr; žárovky zaprskaly a zhasly a skleněné květy kolem nich vybuchly a zasypaly přítomné třpytivým skleněným práškem.

„Pardon,“ hlesla Lyn omluvně, když se celá místnost neocitla v úplné tmě jen díky dvěma svícím hořícím na stole. O vteřinu později byl lustr zase celý a světlo opět padlo na zrůzněné tváře odbojářů.

„Jedno se musí nechat,“ nadhodil Lupin, zatímco zíral ke stropu. „V životě jsem neviděl nikoho kouzlit takhle snadno.“

Lyn si u té příležitosti vzpomněla na svůj nácvik čar a kouzel v ústavu a v tu chvíli jí došlo, co jí na Kingsleyho obvinění vadilo nejvíc. Bodlo ji u srdce, když si na to vzpomněla.

„Omlouvám se, že si to beru tak k srdci, že demoluju výzdobu,“ nadechla se, „ale strávila jsem jedenáct let zamčená v ústavu jen proto, abych se ‚vyléčila‘ z touhy napravovat věci, který se mě přímo netýkaj. Nezasloužím si bejt nařčená z vypočítavosti, zbabělosti a nedostatku vůle.“

Sirius se usmíval. Bylo znát, že ho něco fascinuje.

„Neskončila jsi v nesprávné koleji?“ nadhodil s tónem pobavení v hlase.

„O tom pochybuji,“ opáčil tiše Snape.

Když se k němu Lyn udiveně obrátila, klidně jí oplácel pohled a dokonce se jí zazdálo, že se nepatrně pousmál. Srdce jí poskočilo v hrudi a rychle uklidila zrak jinam, ale v duchu se tiše smála. On věděl svoje.

Pro něj měl Sirius jen jedovatý výraz, ale na Lyn se tentokrát zadíval jinak. Bylo jasné, že přemýšlí, proč si ti dva vyměňují podobné pohledy a poznámky. Aby rychle přerušila jeho myšlenkový tok, obrátila se k bratrovi.

„Brácha, nechceš taky něco říct? Vždyť jsi prohodil sotva pár slov,“ vrhla na něj tázavý pohled.

„Já nějak nemám co dodat,“ pokrčil rameny. „Jen zírám, jak ti hoří tváře a jiskří oči a jak se hbitě oháníš jazykem. Pochybuju, že bych čímkoli dokázal ostatní přesvědčit líp. Vzpomínám si, že takhle zapáleně mluvívala máma.“

„Taky byla jediná, kdo dokázal zvládnout vašeho taťku,“ ušklíbl se Sirius škodolibě a kolem stolu se ozval smích. I Lyn se zasmála. Bylo jí o mnoho lehčeji, když tolika lidem vyklopila, co měla už dlouho na srdci.

Pak znovu promluvil Brumbál.

„Jestli už nikoho nenapadá nic, na co by chtěl upozornit nebo se zeptat, můžeme hlasovat.“ Rozhlédl se v očekávání, ale nikdo se o slovo nepřihlásil. „Dobrá. Kdo je pro, abychom přijali Cathaíra?“ Vztyčil se les rukou. „Výborně. Vítej ve Fénixově řádu, Cathaíre. Nyní prosím ty, kdo jsou pro přijetí Lyn?“

Lyn čekala se zatajeným dechem. Srdce jí bušilo jako o závod, když odbojáři jeden po druhém zvedali paže; zdaleka nebyli pro všichni, ale bylo jasné, že to projde. Zastavila se očima u Snapea; ten se ani nepohnul. Upíral na ni vážný pohled, který říkal, že jeho neměla šanci přesvědčit ani plamennými projevy.

Nic jiného ani nečekala, přesto ji v hrudi bodl střípek lítosti. Maličko přikývla na znamení porozumění, načež se jala s úsměvem kvitovat Brumbálovo uvítání mezi členy. Takže se to opravdu dělo… Byla součástí Fénixova řádu! Spolu se všemi těmi lidmi, které dosud znala jen z knih, v boji proti ztělesněné alegorii zla a špatnosti. V tu chvíli litovala jedině toho, že už asi nepotká žádné z fanoušků ze svého původního světa, aby se jim mohla pochlubit.

Když všichni přítomní vyložili na stůl své karty, ukázalo se, že žádné eso mezi nimi nebylo. Až na drobné, rozptýlené indicie v podobě podivných zmizení nic neukazovalo ani přibližně na oblast, kde by se dalo najít Voldyho černokněžnické sídlo. Seznam známých Smrtijedů se od Harryho hlášení z konce minulého školního roku rozrostl jen o málo, především o čerstvé uprchlíky z Azkabanu, což byli převážně nejzavilejší, nejsilnější a nejoddanější následovníci, kteří skýtali jen malou naději na jakýkoli únik informací. Brumbál se nakonec s několika dalšími členy Řádu shodl na tom, že prvním krokem je zjistit Downeyho polohu – až potom bude mít smysl plánovat další postup.

Lyn od toho očekávala o dost víc, a tak vstávala od stolu rozčarovaná.

„Doufala jsem, že tu dneska sestavíme velkolepej plán a nejraději hned zítra vyrazíme ho uskutečnit,“ přiznala se bratrovi tiše. „Vidím, že to bylo hodně naivní.“

Cathaír pokrčil rameny.

„Taky jsem na chvíli podlehl naději, ale sám vím, jak silné a specializované ochranné bariéry můžou to místo chránit. To je jedna z věcí, kterou podrobujeme experimentům.“

Snape se z domu tiše vytratil dřív, než si Lyn stačila všimnout, že už není v kuchyni. Povzdechla si a chmurně potřásla hlavou. Po levici se jí zařadil Sirius.

„Jsem vážně rád, že sis vydupala svoje místo mezi námi,“ usmíval se upřímně. „Ať už ostatní reptají, jak chtějí, já bych se vsadil, že budeš nedocenitelná. A kromě toho…“ Sirius se zastavil a zvážněl. Lyn ho napodobila. „Nechci, aby sis myslela, že bych tvému taťkovi tohle přál – i když jsem ho nikdy neměl rád –, ale… tenhle dům je strašlivě depresivní, když z něj člověk nemůže vystrčit ani špičku nosu, a málokdo z ostatních členů má čas se tu zdržet na oběd, nebo aspoň na čaj.“ Siriovi se na tváři objevil prazvláštně prosebný výraz, jak se neobratně snažil vyjádřit, co přesně měl na srdci, s pocitem, že působí neatraktivním dojmem zoufalce. „No, prostě chci říct, že jste tu i s bráchou kdykoli vítáni,“ vydávil pokřivený úsměv.

Lyn se tiše uchechtla; koutky úst se jí samy od sebe točily nahoru.

„Jestli se mi podaří si zařídit bezpečnou magickou komunikaci mezi Bradavicema a tímhle domem, určitě se ráda stavím na kus řeči, až budu mít trochu času,“ natáhla paži a stiskla mu ruku. Sirius překvapeně zamrkal, ale vzápětí se jeho úsměv ještě rozšířil. Lyn se raději rychle rozloučila a obrátila se k odchodu, protože cítila, jak se jí do tváří hrne horká krev.

Cathaír na ni už čekal u krbu, když se s náručí plnou svých zimních svršků vrátila zpět do kuchyně.

„Myslím, že sis právě nezávazně domluvila rande,“ šklebil se, jakmile se ujistil, že v doslechu nejsou žádné zvědavé uši.

„Tak to není!“ vyhrkla Lyn bezdeše, ale neubránila se úsměvu, který se jí vtlačil na tvář. „Nemám s ním žádný romantický plány, je to prostě můj oblíbenec, líbí se mi jako člověk!“

Když ji Cathaír probodl vědoucným pohledem, zatímco úšklebek na jeho rtech přetrvával, si povzdechla.

„No fajn, z postele bych ho nevyhodila – a sám by evidentně nebyl proti. Možná mám prostě chuť moct pro změnu svobodně flirtovat, vtipkovat a smát se a…“ pokračovala rozčileně, jako kdyby cítila potřebu se omluvit a zároveň ji hněvalo pomyšlení, že by se za to měla stydět. „Bylo by prima si dát pauzu od všeho toho děsně vážnýho. Siria aspoň nemůžu vystavit smrtelnýmu nebezpečí jen tím, že si dovolím s ním něco začít. Potřebuju oraz, i kdyby jen ve vší počestnosti.“

„Já ti přece nic nevyčítám,“ konejšil ji Cathaír tiše a stiskl jí rameno. „Pojď, musíme jít. Můžeme to probrat doma.“

„Není co probírat,“ hudrovala Lyn pro sebe, ale bez protestů si vzala hrst letaxového prášku a hodila ji vztekle do ohně.

61 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

2 Komentářů

Napsat komentář