Skip to content

BtCh. III-48. Praha bolestivosti

[Celkem: 4    Průměr: 4.5/5]

Rád bych si byl jist
zda známe hranici
kdy jsme čistý list
a kdy jsme viníci
když tobě chce se řvát
a mlčíš docela
jsi trpělivá snad
anebo zbabělá
když bozi seshora
překračují práh
kdy končí pokora
a kdy začíná strach

Usmívej se
všímej si hostí
jsme za prahem
jsem za Prahou
bolestivosti

Robert Křesťan

 

Nevědomost omlouvá pouze tehdy, když je nedobrovolnou. Všechna ostatní nevědomost je chtěná, nebo alespoň chtěná v širším smyslu. Chtěná nevědomost chce, aby se nemuselo stát to, čemu by se vůle v případě vědění postavila.  Tomáš Akvinský

Praha; 5. června 2012 (téhož dne)

Lily se probudila v posteli, která byla až příliš velká. Bolela ji hlava. Celý svět se s ní točil. A měla velkou žízeň. Rozhlížela se a přemýšlela, kde se tu vzala. Co se stalo? Neznala to tu. Byla snad v nemocnici? Jenže takhle nemocnice nevypadá, tam je vše bílé, vše tak zvláštně nemocniční. Tahle postel měla nebesa, povlečení bylo tmavě zelené z hladké chladivé látky… Ne, tohle nebyla nemocnice, ani u Svatého Munga, a určitě ani žádná jiná. Ve skutečnosti vůbec netušila, kde je. Nic jí nenapadalo, nic jí nedávalo žádné vodítko.
V místnosti kolem ní bylo šero, ale rozpoznávala velké okno s pečlivě zataženými tmavými těžkými závěsy. Byl zde také stůl se dvěma polstrovanými židlemi a v rohu místnosti velké křeslo, v němž s nohama nataženýma na taburetu poloseděla-pololežela nějaká žena. Mladá žena, s rezavými nakrátko ostříhanými vlasy. Je u nějaké příbuzné? Její obličej jí však nebyl povědomý. Žena spala, knížka se jí zvedala na oddechující hrudi, ruku však ani ve spánku nespouštěla z hůlky položené v širokém křesle vedle sebe. Kdo to je? A kde je? Jak se sem dostala?
Snažila se vybavit poslední vzpomínky, ale vše bylo zahaleno mlhou. Ráno byla s maminkou a Ellinor. Ellinor se podařilo, aby Coralina létala, maminka z toho měla radost, protože to bylo její první úmyslné kouzlo. A pak šly ven. A dál nevěděla vůbec nic. Co se stalo?
Hlava se jí točila a chtěla se něčeho napít. A chtěla pryč, domů, za mámou, protože začínala tušit, že je něco špatně. Na stole pod oknem si povšimla skleněné karafy s vodou a dřevěného pohárku. A také talíře s několika koláči, takže si uvědomila, že má velký hlad. Potichu se posunula až k okraji nesmyslně velké postele a pokusila se spustit nohy dolů. Nepodařilo se jí to však. Natáhla ruku, ale narazila na tutéž bariéru. Opatrně se vydala podél okrajů lůžka, ale ta bariéra byla všude. To bylo špatně.
Žena otevřela oči a vytáhla se do sedu. Podívala se na ni, a v tom pohledu nebyla nenávist, ale ani jakýkoli zájem. Lily měla pocit, že ji obtěžuje, že tu s ní musí být. Tak proč ji ale potom brala od maminky, když ji tu nechce?
„Mám žízeň,“ řekla odvážněji, než se cítila, a podívala se na ženu. „A hlad!“
„Poprosit tě nenaučili?“ opáčila žena otráveně. Vodu do pohárku však nalila a hůlkou jej odlevitovala k Lily. Bariérou pohárek prošel, jako by tam žádná nebyla, a Lily hned zkusmo natáhla ruku. Byla tam stále.
„Je to jen jednostranný,“ zasmála se žena. Protáhla se a šla se upravit k zrcadlu. Pak se posadila na židli, něco zavolala jazykem, jemuž Lily nerozuměla, a objevila se skřítka s tácem plným voňavého jídla.
„Máš hlad?“ obrátila se žena k dívence.
Lily přikývla a nespouštěla oči z pečeného kuřete, kopečku hráškové rýže a broskvového kompotu.
„Když budeš hodná, dostaneš i moučník,“ řekla bez úsměvu ta žena. „Budeš hodná? Jakýkoli rychlý pohyb, jakákoli neposlušnost a potrestám tě. A dostaneš pak jen vodu.“
„Ale to bych umřela hlady,“ řekla umíněně Lily.
„Tak rychle ne,“ zasmála se žena. „Kromě toho – ty poslouchat budeš, že? Jak se vlastně jmenuješ?“
„Neřeknu,“ zamračila se Lily. „Chci domů, za mámou,“ začala popotahovat.
„Ve skutečnosti to vědět nepotřebuju,“ pokrčila lhostejně rameny žena. „Klidně si to nech pro sebe. A nebul. Nechceš se raději najíst?“
„Jsem Lily Potterová,“ zvedla holčička hlavu. „A můj tatínek si pro mě přijde. Je nejsilnější na světě. On porazil i Voldemorta!“
„Jo, to přijde,“ zasmála se žena a její smích se Lily nelíbil. Ta žena se Lily nelíbila, i když jí nepřipadala vyloženě zlá. „Nejspíš o to jde, ne? Tak pojď, Lily Potterová,“ došla k ní a vzala ji za ruku.
Protáhla ji bariérou, jako by tam nikdy žádná nebyla, a Lily se posadila ke stolu. Žena jí nalila do pohárku trochu jablečného džusu. Lily jej žíznivě vypila. „Chci ještě. Prosím,“ dodala, když viděla, jak se ta zrzavá žena začíná mračit.
„Až po jídle,“ zavrtěla hlavou. „Tak jez,“ pokynula jí téměř přátelsky.

Judita sešla do zasedací místnosti, ale ani tam Gellert nebyl. Samozřejmě, že nebylo nic neobvyklého na tom, že zmizel, někdy i na několik dní, a nic jí o tom neřekl. Nemělo smysl se znepokojovat ani zlobit, ať už jeho důvody byly pracovní nebo jiné. Nepochybně to souviselo s návštěvou toho Angličana, kterého zahlédla ráno nést nějakou dívenku. Co to bylo za holčičku a proč ji Draco Malfoy přinesl? Netušila a Gellert jí to nejspíš neměl v úmyslu říct, když jí to neřekl dosud. Celé dopoledne čekala, že si ji zavolá, že jí tu malou svěří do opatrování, neudělal to však a z toho pramenil její nepříjemný pocit. Co s tou malou zamýšlí, když o ní neměla vědět? Určitě nic dobrého, protože se podle všeho snaží chránit její soucitné srdce, které mu na ní nevadí – nebo to alespoň tvrdí. Nemohla se zbavit pocitu, že by s tím něco dělat měla, jenže nevěděla co a nevěděla, jestli s tím vůbec něco dělat má. Zaháněla ten nepříjemný vtíravý pocit, nebyla to přece její záležitost ani její odpovědnost. A už vůbec ne její vina. Vždyť o tom nic neví, ve skutečnosti vlastně nic neviděla.
Ne, nebyla to její starost, nemohla s tím dělat vůbec nic.
Ve dveřích se téměř srazila s Albertem Riedlem, blonďákem, kterého neměla příliš ráda. Nebyl jejich spolužák, byl o dva roky mladší, a už na škole se musela o Gellertovu pozornost dělit právě s ním. A nejspíš ani on z přesně stejných důvodů nemiloval ji, což vcelku chápala. Podívala se na něj s instinktivní nechutí – jiné ženy jí zdaleka tolik nevadily jako tenhle zženštilý kluk s krutýma očima. Chtěla se kolem něj protáhnout a pokud možno si ho vůbec nevšímat, když v periferním vidění zachytila téměř neznatelné blýsknutí na jeho malíčku. Podívala se blíže. Ten prsten znala. Kde se ale vzal u Alberta Riedla?
„Alku, co to máš?“ zastavila jej a ukázala na prsten.
„Co přesně myslíš?“ nechtěl rozumět Albert. „Netušíš, kde je Gellert?“
Judita ucítila nepatrné uspokojení z toho, že ani Albert neví, kde Gellert je. „Ne. Ale byl u něho ráno Draco Malfoy. Třeba šel někam s ním,“ usmála se. Pak však hned zvážněla. „Odkud máš ten prsten?“
„Prsten?“ naklonil hlavu Riedel. „Myslíš tenhle?“ ukázal na zlatý kroužek s lebkou, který nosil na levé ruce. „Ten je od Gellerta.“
„Ten znám,“ odpověděla Judita klidně a nenechala se vyvést z míry malým bodnutím. Ostatně jí jen vracel to její. „Myslím ten na pravém malíčku. Ukaž,“ chytila jej za ruku a podívala zblízka. Byl to on nebo jeho velmi zdařilá napodobenina. Diamant zapuštěný v masivním kroužku z bílého zlata. A kolem něj dva protilehlé trojúhelníky tvořící hvězdu. Téměř nebyly vidět, možná o nich sám Albert ani nevěděl, ale byly tam.
„To je Alitein prsten,“ řekla s větší jistotou, než měla, a podívala se Albertovi do očí. „Kde jsi ho vzal?“
„Třeba mi ho dala,“ vychutnával si ji. „Byla tady na návštěvě a u tebe se nestavila. To zamrzí, že?“ protáhl. V jeho rádoby sebevědomém hlase však zachytila stopu nejistoty.
„Kde je teď?“
„To není tvoje starost, Judito,“ zavrtěl Riedel rozhodně hlavou.
„Odpověz,“ procedila Judita skrz zuby.
„Proč? Snad ti jí není líto, té krvezrádné coury,“ ohrnul rty.
„Alitea byla moje přítelkyně,“ měřila si jej nepřátelsky.
„A má být?“ pokrčil rameny. „Šli po nás. Chtěli zabít Gellerta. To ti nevadí?“
„Co se stalo Alitee?“
„Je mrtvá,“ řekl Riedel s očividným uspokojením.
„Ty jsi ji –“ vytáhla hůlku.
„Zklidni se, Judito,“ vytáhl na oplátku svou. „Gellertovi by se tvoje reakce nelíbila. A pro tvou informaci – nezabil jsem ji.“
„Byl to Gellert?“ vydechla.
„Zajímavá reakce,“ řekl tiše a nespouštěl z ní oči. „Možná bych o tom měl Gellertovi říct.“
„Klidně řekni. Gellert ví, že jsem měla Alu vždy ráda,“ řekla Judita dutě. Ala je mrtvá, dunělo jí v hlavě, bylo to to jediné, na co se nyní dokázala soustředit. Ve skutečnosti jí nyní bylo jedno, jestli a co Albert Gellertovi řekne. „Jak zemřela?“ zeptala se tiše.
„Zabila se sama, Judito,“ odpověděl Albert už bez posměchu. „Musela mít prudký jed přímo v sobě, zaktivovala ho verbálně, bez hůlky.“
Judita se na něj dívala a odmítala věřit tomu, co slyšela, ačkoli o pravdivosti Albertových slov nepochybovala. „Proč?“
„Šli po nás. Bylo to potřeba. Gellert se potřeboval přes ni dostat k Braunerovi. Šlo mu o něj, ne o ni.“
„A dostal se přes ni k Petrovi?“ zeptala se tiše. Věděla, že Petr Brauner je mrtvý. Je možné, že by ho zradila Ala? A pokud ano, jak ji k tomu donutili? Udělalo se jí nevolno.
Albert zavrtěl hlavou. „Dostal ho jinak.“
„Takže to bylo zbytečné,“ dívala se na něj hořce Judita a paradoxně si oddychla.
„To přece není moje věc, Judito. Jen jsem plnil rozkazy. Chceš snad zpochybňovat to, co dělá Gellert?“
Zavrtěla hlavou. „On přece dělá vždy jen to, co musí,“ řekla tiše. A asi se jí to podařilo říct bez hořkosti či ironie, protože Albert spokojeně přikývnul.
„Musel to udělat. O tom ani jeden z nás přece nepochybuje. Ostatně – zabila se sama. Vlastně… byla to krvezrádkyně, samozřejmě, ale myslím, že i Gellert… Řekl mi pak, abych ji pohřbil i s její hůlkou.“
Judita se opřela o zeď a zavřela oči. „Zavedeš mě tam?“
Albert Riedel přikývl a vedl ji ven nízkými dveřmi, v nichž dokonce i Judita musela sklopit hlavu. Vyšli do oslepujícího světla staré zámecké zahrady, začarované proti vniknutí i pohledům kohokoli nepovolaného. Dovedl ji až k rohu, kde pod tújí ležel prostý neopracovaný kámen.
„Jak jste ji vlastně dostali?“ zeptala se tiše.
„To ti nemůžu říct. Ani tohle jsem ti neměl říkat. Zeptej se Gellerta.“ Jeho hlas zněl už opět nepřátelsky.
„Nech mě tu samotnou, Alku.“
Klesla vedle kamene a nemyslela na to, že hlína je po dešti mazlavá. Položila ruku na drsný kámen. Nebylo na něm nic, žádné jméno, žádný znak. Nic nepřipomínalo, že označuje hrob. Uchopila hůlku a neuměle do něj vyryla hvězdu tvořenou ze dvou protilehlých trojúhelníků. Stejnou, jakou měla Ala na prstenu, který jí po smrti ukradl Albert Riedel.
Slzy, které se jí celou dobu tlačily do očí, přestala zadržovat. Bylo jí jedno, jestli ji Albert pozoruje, jestli to oznámí Gellertovi. Vzpomínala na svou přítelkyni, první a jedinou, kterou ve skutečnosti měla. Na první setkání ve Svatojánské ulici na nákupech školních pomůcek, na to, jak ji vzala za ruku a vedla do děsivé černě chodby vedoucí do školy. Na to, jak jí pomáhala s učením, jak s ní procvičovala první kouzla a učila staroslověnská slovíčka. Jak s ní zachraňovala koťata, která chtěl školník utopit. Jak jí vymlouvala Gellerta, ale nepřestala se s ní kvůli němu přátelit, i když zřejmě kvůli tomu musela čelit nedůvěře svých.
Vzpomněla si na jejich dva poslední rozhovory, vybavilo se jí vše, co jí říkala a co si ona nechtěla připustit. Přitom už tehdy to všechno věděla. Nic z toho, co jí Alitea řekla, nebylo pro ni překvapením. Vše mohla a měla vidět sama. Jen nechtěla. A teď chce? Ne, nedokáže si představit, že by udělala to, co po ní Alitea žádala. Miluje ho, něco takového přece nikdo po milující ženě chtít nemůže! Možná by mohla udělat alespoň něco, pokusit se zachránit alespoň některé, třeba tu holčičku s nevinnou tváří, kterou viděla v náruči britského spojence. Ale tím by mohla ztratit mnohé, protože když tu bude, může jej snad přesvědčit… Zavrtěla pro sebe hlavou, uslyšela hlas Alitey, který jí s vážným klidem vysvětloval, že si to jen namlouvá, že si jen lže do kapsy, protože to je pohodlnější. Není v jejích silách Gellerta změnit, a je její povinností se proti němu postavit. Protože a protože může. A protože nikdo jiný, kdo ví, nemůže. Anebo musí odejít, hned, než po tom kluzkém svahu sklouzne tam, odkud nebude návratu. Při tom pomyšlení se jí divoce rozbušilo srdce. Ne, určitě to není strach, tedy – není to jen strach, i když nepochybovala o tom, že vzpoura proti němu by se jí nemusela vyplatit. Ani prostý odchod. Rozhodně by ji nenechal jen tak odejít. Pokud by měl jakékoli podezření, zabil by ji tak, jako zabil Jakuba Šímu. Možná by ho to i mrzelo – přes slzy se usmála, když si uvědomila, že si přese všechno myslí, že ona pro něj znamená něco víc. Ano, nezabil by ji rád, ale on nezabíjel nikdy rád. Dělal přece vždy jen to, co musel.  A když byl přesvědčen, že musí, že to je nezbytné pro jeho velké cíle, pro jeho vyšší dobro, nezaváhal. Zaváhal by snad u ní? Možná. Ale jen krátce. Hrdlo se jí sevřelo už jen při představě, že by se na ni mohl zlobit, že by se jí už nikdy neměl dotknout.
Ne, nedokáže odejít. A vlastě ani nemá ke komu, když Alitea je mrtvá.
Co ale Gellert plánuje s tou holčičkou? Třeba jí vůbec nic nehrozí, utěšovala se a zoufale se snažila samu sebe přesvědčit, že tomu věří. Mohlo to přece být dítě toho Malfoye. Nebo jiného ze Smrtihlavů. Nebo ji vzal pod ochranu… Možná je jeho vlastní dcera… Vždyť neví nic jiného, než že je tu malé děvče, o kterém Gellert nechce, aby věděla. Vlastně ani tohle neví, třeba na tom Gellertovi nezáleží, třeba jen nebylo potřeba, aby to věděla. Určitě to neznamená vůbec nic. Není důvod se bát a není důvod cokoli podnikat.
Ne, nesvazoval ji strach, určitě ne, opakovala si. Není zbabělá. Jen miluje. Jen se sklání před mužem, kterého miluje a ctí. Sklání se před osudem, který jí určil být mu po boku. V dobrém i zlém. A ona se  rozhodla s ním zůstat, přestože už nesdílela slepou víru v to, že svět, který buduje, bude lepší. Na jejím rozhodnutí nemohla nic změnit ani Aliteina smrt. A už vůbec ne přítomnost nějakého děvčátka, nejspíš naprosto nevinná a jednoduše vysvětlitelná.
Ona je jeho žena, to je její osud a na tom nedokáže nic změnit. Přestože to tolik bolí.

…………….…

Grimmauldovo náměstí; téhož dne

Harry se vrátil na Grimmauldovo náměstí ještě před pátou. Ginny se po celou dobu, co byl v nemocnici, neprobrala, a on tomu byl vlastně rád. Nevěděl, jak by dokázal čelit jejím dotazům, dokonce i kdyby zůstaly nevyřčené. Arthur se vrátil s ním, u Ginny však zůstala Fleur a večer ji měla vystřídat Angelina. Jeho Albus a děti Billa a George zůstali zde. James s Joshuou byli v Bradavicích a Snape jej ujišťoval, že jsou v naprostém bezpečí, že ochrany bradavického hradu nikdo nepřekoná. Snad. Jenže to si Brumbál myslel také, a tak docela pravdu neměl. Co když tam vběhne někdo ve zvěromágské podobě jako Sirius? Nebo co když je někdo z učitelů ve skutečnosti pod mnoholičným lektvarem… Ne, to opravdu bylo hodně nepravděpodobné, nemá smysl začít uvažovat nad všemi nepravděpodobnými variantami. Kromě toho – kdyby tomu tak bylo, zaútočili by přece na Jamese nebo Joshuu dříve, ne?
Šlo jim o to proroctví, nebo o bezovou hůlku? Pravděpodobněji o hůlku, ale ani první možnost nemohl zcela vyloučit. Jenže proč Lily? Ta byla ze všech čtyř dětí nejméně pravděpodobným pretendentem na vyvoleného z proroctví. Nebo přes ni chtějí získat někoho jiného, možná do Bradavic bylo těžší se dostat, a tak zvolili cestu nejmenšího odporu… Ne, to nebylo logické, mnohem logičtější byla ta druhá možnost. Chtějí jeho a chtějí tu hůlku, kterou nemá v dispozici. Kvůli Snapeovi, pocítil opět šlehnutí iracionální a nespravedlivé nenávisti k němu, protože on to předvídal.
Sedl si ke stolu a sáhnul po peru a pergamenu. A v okamžiku, kdy dopisoval dopis pro Rona, uslyšel zaklepání na dveře.
„Harry?“ vešel George. „Jsou tu už všichni. Zvládneš to? Nebo máme začít bez tebe?“
„To přece nejde,“ zavrtěl hlavou Harry a sroloval pergamen.
„Abych řek pravdu, tak jde. Možná by to bylo dokonce lepší.“
„Já to zvládnu. Musím tam být, Georgi. Před tím uhnout nemůžu.“
„Nikdy jsi neměl ve zvyku uhýbat, Harry,“ díval se na něj vážně George. „A nikdo tě z toho nepodezírá. Všichni by pochopili, kdybys nepřišel.“
„To všechno je kvůli mně, Georgi,“ řekl dutě Harry. Srolovaný pergamen zapečetil. „Jsi schopný sehnat něco výkonnějšího než sovu a poslat to Ronovi?“
„Jo. Ale Percy mu už psal. Nejspíš už je na cestě.“
„Já vím, Georgi. Ale je důležité, aby to dostal.“
„Spolehni se, Harry.“
„Díky.“ Podal mu pergamen a vyšel ven z ložnice, která byla jeho a Ginny při těch nepříliš častých příležitostech, kdy zůstávali v Londýně. Kolem pokoje dětí přešli potichu, nechtěl znovu čelit tázavým očím svého syna, to mu dnes již jednou stačilo. Neměl nic nového, co by mu mohl říct. Když byl s ním, bylo to všechno ještě horší, pokud to vůbec mohlo něco ještě zhoršit. Teprve když sešel do prvního patra, obrátil se znovu na švagra: „Kdo je teď s dětmi?“
„Je tam Molly a Carys.“
„Carys to ví? Kdy má vlastně termín?“
„Mamka říkala, že za pět týdnů. Mluvila s ní Angelina, protože jsme se dohodli, že přece jen bude lepší, když ji vezmeme sem. Trvala na tom, že bude pomáhat s dětmi. A mamka ji tam zase nechce nechat samotnou.“
„A Percy?“
„Ví to. Rozhodli se s Audrey zůstat v rodinném sídle Bonesů. Považují je za dost bezpečné.“
Harry přikývnul. Stiskl pomalu kliku dveří. Nechtělo se mu tam, nejraději by se otočil a využil nabídky George. Nechtěl dávat najevo bezradnost, kterou cítil, a ještě více nechtěl vidět bezradnost smíšenou se soucitem v očích ostatních. Vlastně ani nechtěl slyšet nové zprávy, pokud byly špatné, a dokonce ani to, že nemají žádné zprávy, protože i žádné zprávy byly špatné, i když ne tak špatné, jako skutečně špatné zprávy. Nechtěl o tom vůbec mluvit, protože některé věci se dají vydržet, jen dokud se nevysloví nahlas, protože mlčení nám může přinést alespoň zdání normality. Iluzi, která může být tím posledním, co pomáhá zůstat silným a zachovat zdravý rozum.
Stáhl ruku z kliky a otočil se na George. „Jsou tam opravdu všichni?“ Téměř nedokázal skrýt hrůzu, kterou cítil z toho, že by měl čelit skutečně všem.
„Ne,“ zavrtěl hlavou George. „Snape s Burtonem a Evandrusem se sešli předtím a trochu to zredukovali. Mysleli si, že bys nic nenamítal.“
„Nenamítám,“ přikývl Harry a odhodlaně zmáčkl kliku.
Hovor okamžitě ztichl a všichni se na něj podívali. Bylo to přesně takové, jak se obával.
„Dobrý večer,“ dokázal pozdravit a šel si sednout vedle Burtona Battleyho.
„Už jsem řekl vše, co jsme zjistili v Doupěti, Harry,“ informoval ho jeho zástupce.
„A jinak? Nic nového?“
„Ne. Bohužel,“ odpověděl Battley.
„Nebo naštěstí,“ řekl Harry tiše. „Jen… žádný dopis? Žádný pokus o kontakt?“
„Ne, Harry,“ zavrtěl hlavou také Arthur Weasley. „Žádný kontakt. Nic.“
„Malfoyův dům hlídáme. Moji lidé se snažili dostat i na ostrov domu Gampů, ale nepodařilo se jim to. Jsou tam silné bariéry,“ ozval se Evandrus Virdee.
Harry přikývl, nepřekvapilo jej to.
„Severusi, co ten tvůj kontakt –“
„Nemám teď od něj žádné zprávy.“
„Nemůžeš ho kontaktovat ty?“
„Není jak.“
Harry bezvýrazně přikývl. Beztak neočekával, že by Lily byla stále u vlkodlaků.
„Romilda s Nigelem se snaží najít Lycaona Sapworthyho. To je vůdce těch vlkodlaků, kteří ostrov opustili,“ řekl Burton Battley.
„Vím,“ přitakal Harry. „A?“
„Zatím nic, i oni jsou nedůvěřiví.“
„Sledujeme i domy všech možných spojenců Malfoye,“ doplnil jej Evandrus Virdee.
„Severus loni dostal od Malfoye nějaká jména jeho lidí v Praze,“ obrátil se na něj zamyšleně Bill Weasley. „Tehdy jsi řekl, že to ověříš. Nikdy jsi nás ale neinformoval o tom, co tvoji lidé zjistili.“
„Nebylo o čem informovat,“ odpověděl Virdee.
„Existují alespoň?“
„Ano. To ano. Jsou ale velmi opatrní. Nikoho z nich se nedaří monitorovat. Ve skutečnosti nemůžeme potvrdit ani to, že jsou to Grindelwaldovi lidé. Našli jsme jen dům jednoho z nich… už jsem vydal rozkaz, aby se pokusili ověřit, jestli tam děvče není. Zatím bezvýsledně.“
„Tak k čemu tam ti naši lidé jsou?“ neudržel se Harry.
„Sledují a vyhodnocují situaci. Podávají zprávy. Harry, nezapomeň, že je to oficiálně spojenecká země.“
„A neoficiálně?“
„Pokud ji už ovládá on, riskují při odhalení více než vyhoštění. Snaží se zjistit, kde by mohla být, ale –“
„Já to chápu. To ale nebyl jediný seznam.“ Pomalu otočil k Snapeovi. Nastavil dlaň. „Předpokládám, že ho máš sebou. Dej mi ho.“
Snape se na něj bezvýrazně díval. „Víš, že jsem vázán Neporušitelným slibem, Harry,“ řekl velmi pomalu.
Harry sevřel rty. „Nejsi. Malfoy ten slib už porušil.“
„To ve skutečnosti nevíme. Nemáme jediný důkaz, že v tom má skutečně prsty.“
„A kdo jiný?!“
„Vím, že to vše vypadá logicky. To, že to byli vlkodlaci, kolem jejichž ostrova se Draco ochomýtal, to že to byl pravděpodobně – pravděpodobně, nikoli jistě, Harry! – Draco, kdo jim přinesl lektvar prodlužující přeměnu… Ano pravděpodobně je za tím on, a pravděpodobně se Neporušitelný slib stal neplatným. Jenže pokud tomu tak nebylo, zemřu, Harry.“
„A ta malá pravděpodobnost je důležitější než život Lily?“
„Harry,“ ozval se hluboký hlas Kingsleyho. „Pokud je tato hypotéza pravdivá, Lily nejspíš už není na území Velké Británie. A Draco Malfoy rovněž ne.“
„Jisté to ale není,“ postavil se za svého švagra George a nepřátelsky si měřil Snapea. „Může to být šance, jak ji najít.“
„Jisté to není,“ zopakoval ministr. „Možná tu nějaká nepatrná šance je. Ale to si musí Severus zvážit sám. Je to jeho riziko.“
Harry přikývl a upřeně se díval na svého bývalého učitele. Na bratra svého otce. Na zrádce svého otce, na svého ochránce a svého nepřítele a netušil vůbec, co udělá. Nikdy se v něm nevyznal, nikdy mu nerozuměl. A nikdy jej neměl rád, mimo jiné i proto, jak nepříjemně uměl mít pravdu.
A Severus Snape mlčel.
V místnosti se rozhostilo ticho, které po několika nekonečných okamžicích přerušil váhající hlas Arthura Weasleyho. „Je to Lily. Je jí sedm let. Severusi…“
„To přece po něm nemůžete chtít!“ vykřikla Hermiona.
„Mají pravdu, Hermiono,“ vydechl Snape. „Pravděpodobnost, že Malfoy porušil dohodu, je velmi vysoká.“
„Je to jen pravděpodobnost! Sám jsi to řekl!“
„Je velmi vysoká,“ zopakoval Snape klidně. „A pokud je šance, že je u někoho z nich –“ Harry viděl, že Snape této možnosti nevěří, ale přesto vytáhl z hábitu zapečetěný pergamen.
Setřásl z ruky Hermioninu dlaň a ticho přerušil praskot lámající se pečetě.
Nic se nestalo. Severus Snape klidně roztáhl svitek a do ticha četl: „Blaise Zabini. Graham Pritchard. Gunilda Averyová. Annora Traversová. Bedwyr Rosier. Ludovic Rosier. Pansy Rosierová. Lysandros Yaxley.  Derrick Peregrine. Caleb Warrington. Hilarius Lestrange. Graham Montague. Elah Dolohovová. Mortimer Macnair. Robert Slinkhard. Marcus Flint. Tracey Davisová. Terrence Higgs.“ Pak se posadil, stále se tvářil naprosto nezúčastněně. A stále žil.
„A Draco Malfoy. Byl to on,“ prohlásil sveřepě Harry.
„Zatkneme je?“ obrátil se Burton Battley na Kingsleyho.
„Ano,“ kývnul po krátkém váhání hlavou ministr. „Na obvinění ze zločinného spolčení důkazy máme. Obávám se však, že to Starostolci stačit nemusí.“
„Nejsem si jist, že na vás budou čekat doma,“ řekl bezvýrazně Snape.
„Dal jsi jim taky dost času, aby zmizeli, ne?“ Georgeova tvář byla nezvykle ledová.
Snape sevřel rty. „Víme nyní mimo jakoukoli pochybnost, že Draco Malfoy porušil slib, že nepodnikne žádnou akci na území naší země, byť si samozřejmě nemůžeme být naprosto jisti, zda tím porušením slibu byl skutečně únos Lily Potterové –“
„A vražda Seamuse Finnigana,“ přerušil jej nepřátelsky Harry.
„A vražda Seamuse Finnigana. Nicméně,“ pokračoval s nehybnou tváří Snape, „pokud to tak skutečně bylo, byl by hlupák, kdyby své lidi nevaroval.“
„A Draco Malfoy hlupák není,“ souhlasil Battley. „Mě ale zajímá ještě jedna věc,“ klouzal pohledem z Harryho na Snapea a na ministra. „Proč ji unesli? Co po tobě chtějí, Harry? Je na čase, abys to řekl aspoň týhle redukovaný části Řádu.“
Harry se nadechl, a aniž by se podíval na Snapea nebo na Kingsleyho, pomalu přikývl. „Ano. Myslím si to také, Burtone.“

………………

Bradavice; téhož dne

James s Vicky byli ještě u Snapeů doma, když se Joshuovi rodiče vrátili ze zasedání Řádu.
„Ahoj mami,“ pozdravil Joshua matku. „Dobrý večer, pane profesore,“ rozhodl se neignorovat otce.
„Dobrý večer,“ pozdravil Snape vážně, zatímco jej matka objala. Nechal se.
„Co je s Lily!“ překonal James strach ze Snapea.
„Nevíme,“ odpověděl vážně Snape.
„Rosie i David spí. Tady je všechno v pořádku. Víte už, kdo ji unesl?“ zeptal se Joshua.
„Jak jste na to vlastně –“
„To přece není důležité,“ přerušil Joshua matku. „Ale bylo to zřejmé ze vzkazu, který pan profesor dostal, než opustil hodinu.“
„A z toho, že vám napsal Albus,“ poznamenal Snape, drže v ruce pergamen.
„Pane profesore,“ obrátil se na něj s nezvykle prosebným výrazem James. „Co se stalo? A proč mi nenapsali rodiče?“
„Nesmíš se na ně zlobit, Jamesi,“ chytila jej kolem ramen Hermiona. „Táta má opravdu dost starostí a maminka… nemusíš se bát, Jamesi, ale je v nemocnici. Nic jí nehrozí, opravdu ne, jen ti nemůže psát. Dostala uspávací lektvar.“
James se na ni zoufale díval. „To má táta tolik starostí, že mi nemohl vůbec napsat?“
„Pane Pottere, váš otec vás chtěl ušetřit bolesti z nejistoty. To, že to víte, k ničemu dobrému není, protože s tím nemůžete nic dělat.“
„Ale mám právo vědět, že mojí sestře hrozí nebezpečí!“
„Jistě,“ souhlasil Snape kupodivu bez jakékoli ironie. „Ale na špatné zprávy je vždy dost času, když se potvrdí jako špatné. Momentálně nevíme nic. Chápu vašeho otce, že vás před tím chtěl uchránit.“
Joshua se mlčky díval na otce a v duchu mu dal částečně zapravdu. Bolest, kterou James i on cítili z toho, že Lily byla unesena, byla svým způsobem zbytečná, protože s tím opravdu nemohli nic dělat. Bylo by příjemnější, kdyby se to dozvěděli až potom, až bude Lily zpátky. Nebo až potom… to nemohl dokončit ani ve svých myšlenkách, ale otec měl pravdu – na špatné zprávy bylo vždy času dost. Jenže kdyby se jí něco stalo… mohli by si odpustit, kdyby se v této době bavili? Kdyby se chovali, jako by se nic nestalo?
Nemohl však skutečně nic dělat? Vlastně si tím nebyl jist. Jeho ohnivý spojenec… Jenže i pokud by ho dokázal vyvolat skutečně kdykoli by se mu zachtělo, a tím si rozhodně nebyl jist, dokázal by ho pak i zkrotit? A hlavně – neví, kde Lily hledat. A i kdyby byl už připraven, i kdyby věděl, kam pro Lily jít, rodiče by jim to nedovolili. Nejdůležitější však bylo, že cítil, že věděl, že ještě připraven není. Jeho čas ještě nepřišel.
„Když už nyní víte, jak je situace vážná, pane Pottere,“ přerušil jeho úvahy hlas otce, „jistě nebudete dělat problémy s vrácením pláště. Předpokládám, že je již opět u vás.“
James se na něj překvapeně podíval, téměř okamžitě však přikývnul. „Ano, pane profesore. Přinesu ho.“
„Nevíte opravdu vůbec nic?“ zeptala se nešťastně Vicky.
„Bohužel,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Zůstanete dnes tady?“
„Musíme?“ zeptala se Vicky, zatímco James ve stejnou chvíli zavrtěl hlavou.
„Nemusíte, slečno Weasleyová. Ale vaši rodiče by byli nepochybně klidnější, kdybyste tu zůstali.“
„Hrozí Vicky a Jamesovi nějaké nebezpečí?“ zeptal se Joshua otce.
„V nebelvírské koleji nikoli. A slečně Weasleyové zřejmě ani jinde. Totéž však nemůžu říct o tobě, Joshuo, a o panu Potterovi.“ Chvíli se na ně díval, jako by váhal, zda má pokračovat, pak se nadechl a řekl: „Měli byste vědět, že pan Malfoy kolem sebe shromáždil přívržence, kteří podporují návrat mocného černokněžníka.“
„Toho, o kom nemluvíme?“ vyjekla Vicky a zakryla si ústa.
„Ne. Ale to na vážnosti situace nic nemění.“
„Gellerta Grindelwalda,“ řekl tiše James. „Lily unesl Gellert Grindelwald?“
„Je to pravděpodobné, pane Pottere.“
„Udělal to Malfoy?“ zeptal se Joshua.
„To nevíme určitě.“
„Vyloučíte je, pane profesore?“ mračil se James a svíral pěsti.
„Koho, pane Pottere?“ udržel jeho otec klid, ale Joshua poznal, že ho Jamesova otázka rozzlobila.
„Jamesi,“ snažil se zastavit kamaráda, ale ten se nenechal.
„Malfoye. A děti těch ostatních Smrtijedů.“
„Říkají si Smrtihlavové,“ řekl Snape klidně. „A nevyloučíme, pane Pottere. Nic neudělaly. Viny rodičů nelze přenášet na jejich děti.“
„Jenže je jen otázka času, kdy i oni něco provedou!“
„Jamesi, nejde přece někoho potrestat jen proto, že by mohl něco provést,“ zavrtěla hlavou Hermiona.
„A kteří to jsou, pane profesore?“ zvedl James útočně bradu. „Aspoň tohle nám řeknete?“
„Ne,“ odpověděl Snape stroze.
„Proč, pane profesore?“ zeptal se tiše Joshua a rukou zadržel nadechujícího se Jamese.
„Zejména proto, že si nejsem zdaleka jist, že víme o všech Smrtihlavech. Bude proto lepší, když si budete dávat pozor na všechny.“
„Zmijozely,“ doplnil James s nenávistí.
Snape se na něj ostře podíval, nereagoval však na to. „A za druhé: Oni nic neudělali. A vy je nebudete žádným způsobem napadat. Šikanu vůči studentům své koleje nestrpím ani v situaci, ve které jste, pane Pottere. Nikdo z mých studentů vaší sestře neublížil.“
„Ale nechcete, aby Josh byl s nimi.“
„To nechci,“ souhlasil Snape. „A nechci ani, abyste chodili ven, dokud nebudeme vědět, co se přesně děje. A abyste chodili kamkoli sami. Vy ani Joshua,“ podíval se vážně na syna.
„A já?“ ozvala se Vicky.
„Nemyslíme si nikdo, že by ti hrozilo nebezpečí, Vicky, ale prozatím stejná opatření platí i pro tebe,“ doplnila svého muže Hermiona.
„Jenže pokud Lily unesl Malfoy, proč jednoduše nevezmete Scorpiuse a nedonutíte ho, aby Lily vrátil?“
„Jamesi!“ ozvaly se nesouhlasně současně Vicky i Hermiona.
„To by nemělo význam, Jamesi,“ řekl Joshua. „Nejspíš s tím už teď jeho otec sám nic udělat nemůže.“
„Jenže on to zavinil. Spáchal zločin,“ sevřel pěsti James.
„Nebudete se nijak mstít panu Malfoyovi, pane Pottere,“ zdůrazňoval Snape každé slovo, „důrazně vás varuji. Scorpius Malfoy za nic nemůže. Scorpius Malfoy žádný zločin nespáchal.“
„Proč nemůžeme udělat totéž, co oni?“ zoufale vykřikl James. „Oni spoléhají na to, že jsme slušní, vždyť on tady Scorpiuse v klidu nechal!“
„Protože jsme slušní, Jamesi,“ řekla Hermiona. „Teď z tebe mluví bolest, a chápu tě, všichni jsme z toho nešťastní, ale… až se nad tím skutečně zamyslíš, uvědomíš si, že to jinak nejde. Nemůžeme bojovat jejich zbraněmi, protože v čem by potom byl mezi námi rozdíl?“
James se nadechoval k odpovědi, ale Snape mu položil důrazně ruku na rameno a otevřel dveře od bytu. „A teď, vzhledem k tomu, že tu nechcete zůstat, vás doprovodím do vaší koleje. Pokud si dobře pamatuji, něco jste mi slíbil odevzdat.“

Minula už půlnoc, když se vrátil, aby se alespoň na několik hodin prospal. Po minulé noci i náročném dni se cítil vyčerpaný. Ochrana Bradavic byla v pořádku, jeho přítomnost nezbytná nebyla.  Nastavil si budící kouzlo na pátou hodinu a šel se umýt. Tiše se zastavil v Joshuově pokoji, nyní již skutečně jeho. Chlapec tiše oddychoval, ve tváři vážný a znepokojený výraz. Nebylo divu po takovém dni.
Když přicházel, v ložnici se ještě svítilo, ale než byl hotov, Hermiona zhasla. Po paměti nahmatal svou stranu lůžka, a lehl si. Slyšel, jak se od něj otočila pryč, zády k němu. Zlobila se na něj.
A nedivil se jí, byla jeho vina, že Draco Malfoy dostal tolik času, aby se mohl připravit. Nikdy o něm neměl přehnané iluze. Ale ve skutečnosti jej to překvapilo. Znal jej od malička – poprvé jej držel u křtu jako novorozence. Viděl jej vyrůstat, viděl jeho první kouzla. Vybavil si jeho dětsky nadšený pohled, s nímž objevoval svět. Zavázal se ho chránit, a chránil jej. Mnohem déle, než měl. Chránil jej, přestože mu od doby, co se stal v šestém ročníku Smrtijedem, nikdy plně nedůvěřoval. A přesto ho překvapil, nebyl by si myslel, že je něčeho takového schopen. Ne, neřekl by to do něj. A to byla chyba. Nechal se překvapit, přestože měli dost indicií.
A právě Lily… Viděl ji jen jednou, ale mohl si ji kdykoli vybavit. Byla tak podobná. Měla její oči. A byl to on, kdo udělal chybu, která tu malou může stát život.
Otočil se ke své ženě a položil svou dlaň na bok pečlivě přikrytý přikrývkou. Nezareagovala, podle zrychleného dechu však poznal, že nespí. A po chvíli, tak aby to vypadalo jen jako mimoděčný pohyb ve spánku, se odtáhla až téměř na kraj lůžka, co nejdál od něj. Jeho ruka klesla na ještě teplé prostěradlo.
A nechal ji tam, nenaléhal na ni. Snad to pochopí, snad mu jednou odpustí. Až to všechno nebude tak čerstvé.

……………….

Praha; 6. června 2012

Po návratu z Alp si Gellert poslal Alberta Riedela pro malou zajatkyni. Nyní tu stála před ním, ve tváři směsici strachu a dětsky nerozvážného vzdoru.
„Chci domů,“ zamračila se a zároveň začala trochu natahovat. „Za maminkou,“ informovala ho a on se musel její naivitě usmát. Nebála se ho, přesněji – nebála se ho dost; byla stále ve věku, kdy si děti nepřipouštějí, že by se jim mohlo stát něco skutečně zlého a že jejich rodiče vždy nedokážou zahnat bubáky pod postelí.
Díval se na ni, ale neviděl malé rozrušené děvčátko. Viděl dceru Harryho Pottera, prostředek k znovuzískání toho, co mu patřilo. Ta hůlka byla jeho. On ji získal a on měl na ni právo. Harry Potter se jí zmocnil neoprávněně, a za to zaplatí.
Ano, Draco to vymyslel skvěle. Přestože mu za úkol původně uložil jen získat hůlku, tohle bylo lepší. Hůlka samotná by mu k ničemu nebyla, dokud by žil Potter. Vlastně ani tehdy ne, kdyby Pottera zabil někdo jiný – ne, to by nestačilo, dokud by nezabil jeho vraha. Potter musí přijít k němu a on ho musí zabít. Osobně. A to se mu podaří. Přijde si pro ni, v tom měl Draco pravdu. A přinese i tu hůlku. Nevydá se bez boje, o tom nepochyboval. Jenže ten boj nevyhraje. Nedá mu možnost a Harry Potter neudělá nic, čím by mohl ohrozit tuhle rozkošnou dívenku. Ano, byla krásná, díval se na ni téměř se zalíbením; srdce Pottera, podle toho, co o něm věděl, tomuto odolat nedokáže. I když stokrát bude vědět, že to k ničemu nepovede. Jak ta láska lidi oslabuje, jak lidi nutí dělat věci, o kterých vědí, že nejsou rozumné! Jemu by se takto na kobylku nikdy nedostali, usmál se sebevědomě.
„Výborně, Draco, výborně,“ šeptal a pozoroval svou kořist.
Lily jeho upřený pohled nevydržela a rozeštkala se úplně. „Chci domů. Prosím,“ řekla zbytečně.
On ji však téměř nevnímal. To co říkala, nebylo pro něj důležité. Byl čas kontaktovat jejího otce. Něčím, co jej přesvědčí, že to myslí vážně. Něčím, co mu vezme chuť na kličky a taktické hry. Něčím, kvůli čemu přestane přemýšlet.
Namířil na ni hůlkou a holčičku znehybnil a odlevitoval na stůl. Neumlčel ji však. I její pláč byl součástí plánu.
„Alberte, její ucho,“ pokynul mladíkovi, který se na něj překvapeně podíval.
„Ucho?“ zeptal se nevěřícně, „můžu jí to umrtvit?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Gellert. „Tím by to zbytečně ztrácelo na účinku.“
„Rozumím,“ odpověděl klidně Albert Riedel a bez dalšího vytáhnul nůž.
Pomalu se blížil k pobrekávající Lily, která začala vyděšeně křičet.
Místností se rozléhal zoufalý křik unesené holčičky a Gellert se koutkem oka podíval na Draca, jak na to reaguje. Svým způsobem to byla zkouška i pro něj. Je dost silný, aby to vydržel? Byl silný, pomyslel si s uspokojením, protože ať už cítil cokoli, jeho tvář byla prostá jakékoli emoce.
Když bylo po všem a Albert Riedel s nyní již umlčenou Lily odešel, namířil si Grindelwald hůlku ke spánku a do připravené lahvičky uschoval stříbřité kroutící se vlákno. Vložil vše do červeného váčku a přidal stříbrný pražský groš připevněný na řetízku.
Obrátil se ke svému společníkovi: „Draco, je čas na návrat domů. Postaráš se, aby to Potter dostal dnes na dobrou noc. Aby měl o čem přemýšlet,“ pousmál se chladně. Pak se sklonil ke stolu a na pergamen napsal několik slov. Sroloval jej. „A tento dopis Potter dostane zítra ráno. Přesně v devět. Ani o chvíli dříve, ani o chvíli později. Potom se vrátíš sem, přenášedlo se aktivuje v deset,“ zavěsil mu na krk řetízek s další mincí.

Po jejich odchodu se Judita protáhla a přeměnila se zpět do své lidské podoby. Byla bledá a bylo jí nevolno.

A došla jí jedna věc: Lily Potterová viděla příliš mnoho, než aby ji potom nechal jen tak odejít.

 

Další kapitola

94 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha třetí - Prameny

2 Komentářů

  1. Katie Katie

    Tomu říkám solidní cliffhanger. Čekám, čekám, jak si to ta Judita nakonec srovná… Štve mně, už jí chybělo jen tak málo…
    Tak jako tak, zdá se že už nějaká tajemství má… Jestli se jí podařilo být tam jako zvěromág aniž by si jí někdo všiml…

    Naopak mám docela radost ze Snapea. Konečně pro jednou přestal hrát posledního spravedlivého který ví vše nejlíp… Už bylo na čase…

    A Harry a Lily… asi nemám slov. Doufám, že se to nějak vyřeší…
    Koneckonců, jestli chudák Judita teď nemá kam jít, myslím, že v Anglii by se jí líbit mohlo…

Napsat komentář