Skip to content

Paralela snů: 31. – Pohovor

[Celkem: 3    Průměr: 4.7/5]

A opravdu – ještě ten večer, necelou půlhodinu po tom, co se Lyn přitočila jako káča útrobami letaxové sítě domů, stál na rohožce před jejich krbem i Brumbál oblečený do kabátu a zimního klobouku. Bylo mu jasné, jak se rozhodli, jakmile na ně jen pohlédl. S mírným úsměvem jim pokynul, aby ho následovali ze sídla.

Přemístili se do široké šedé ulice pokryté slabou vrstvou směsky sněhu, bláta a smogu. Lyn si pochybovačně prohlížela řadové domy a přemýšlela, kdo asi vybral právě tohle místo, aby tu zřídil sídlo organizace bojující proti zvrácenému černokněžníkovi, ale to už ředitel tahal z rozměrných kapes svého roucha kus pergamenu.

„Přečtěte si tohle,“ pobídl je a přistrčil jim pod nosy dva řádky adresy.

Grimmauldovo náměstí 12, Londýn.

„Super, a co my s tím?“ broukla Lyn.

„Koukej,“ šťouchl do ní bratr, pro nějž tenhle trik zjevně nebyl novinkou. Lyn obrátila hlavu k řadě domů a s údivem zjistila, že se domy 11 a 13 odsouvají, aby udělaly místo novému. Rozhlédla se kolem, ale na ulici nebylo ani živáčka. Ani lidé uvnitř zjevně nepocítili žádnou změnu, protože nezačali vybíhat na ulici a volat na poplach.

„Rychle dovnitř, než si nás někdo všimne,“ postrkoval je Brumbál ke dveřím. Zazvonil a po několika vteřinách se dveře otevřely a vypustily tak ven děsivý křik a nadávky. Lyn se úžasem rozšířily oči a zůstala by stát venku, kdyby ji Cathaír zezadu nenadzvedl a kvapně neodnesl do nitra domu za ředitelem, aby za nimi mohl zavřít dveře.

Křik utichl prakticky v momentu, kdy cvakl zámek. V šeru Lyn rozeznávala obrysy kouzelníka, který jim šel otevřít a nyní je vedl dál. Někde na konci chodby se míhaly další stíny. Brumbál se vítal se všemi, koho potkali; všichni šeptali, což v ní vyvolávalo dojem, že jdou někomu na pohřeb. Podlaha jim pod nohama skřípěla a bylo znát, že tudy nedávno prošlo větší množství lidí v botách a kabátech od sněhu a bláta.

Odložili si nadbytečné věci na stojan, který vypadal jako noha nějakého obrovského, ošklivého humanoidního tvora. Lyn se na ten svérázný kus nábytku dívala s protaženým obličejem a v duchu si proti své vůli malovala děsivé obrázky o tom, jak vypadá zbytek domu a komu asi patří. Kdyby to bylo jen na ní, obrátila by se na podpatku už ve vchodových dveřích, ale Brumbál, Cathaír i ostatní, kterým zatím pořádně neviděla do tváří, se bez zdržování hrůznými úvahami ubírali kupředu, a tak neochotně šla s davem.

Světlo v místnosti, kam vešli, ji po šeru v chodbě oslnilo. Chvilku trvalo, než se kouzelníci, kteří jí clonili výhled, rozptýlili, ale nakonec se v očekávání rozhlédla po něčem, co vypadalo jako prastará kuchyň lidí s velmi neobvyklým vkusem. Byl do ní vměstnán dlouhý stůl a ten byl do posledního místa lemován kouzelníky a čarodějkami, kteří všichni zvědavě zírali na ni a na jejího bratra.

Cítila se trapně, ale Cathaír se stále ještě dohadoval s vysokým černým čarodějem a sháněl další židle, a tak byla nucena ještě chvíli hloupě postávat. Snažila se na nikoho moc necivět, ale pohled jí nakonec přece jen ulpěl na podivně známé tváři – věk a složitá životní pouť si na ní sice vybraly svou daň, ale měla pořád ty hezké rysy, které za ten čas dozrály z chlapeckých v nezpochybnitelně mužské.

Jak si ho vteřinu nebo dvě u fanouškovského vytržení prohlížela, uvědomila si, že na ni zíral podobným způsobem. Vypadalo to skoro, jako by ji znal, jen nemohl uvěřit svým zrakům, že ji vidí.

„Seber si čelist, Blacku, válí se ti po podlaze,“ ozval se tichý hlas, který Lyn zašimral podél páteře. Bleskově vyhledala jeho majitele a střetla se očima se Snapeovými ledovými studněmi. Vzápětí utekl pohledem; bylo jasné, že přítomnost členů Řádu nespadala do jeho kategorie „přísného soukromí“.

„Vlez mi na záda, Snape,“ odsekl Sirius, nicméně si přeladil výraz do neutrálnějšího tónu, než se znovu obrátil k Lyn. „Zdravím,“ usmál se.

„Ahoj,“ oplatila mu. Srdce jí poskakovalo v hrudi tak mocně, že měla co dělat, aby se nerozesmála radostí. Sirius, její první imaginární láska, kterou našla při čtení Harryho Pottera, seděl skrčený a neoholený, ale nade vši pochybnost skutečný na židli u kuchyňského stolu v sídle Fénixova řádu. Lyn si dopřála pár bezdechých okamžiků syrové radosti nad svým splněným snem.

„Ehm,“ vložil se mezi ně vysoký muž s řídkými zrzavými vlasy, což musel být pan Weasley. Vypadal unaveně a pohyboval se opatrně, jako by ho něco bolelo. „Tohle je Sirius Black,“ obsáhl Siria nervózním mávnutím ruky, „ale žádný strach, co se o něm říká a píše, není pravda, ve skutečnosti je nevinný. Vůbec tu dnes neměl být, protože je jaksi na útěku, ale nepodařilo se nám ho přesvědčit…“

„To je v pořádku, já se nebála,“ přikývla Lyn. Sirius na ni hodil další úsměv.

„Vážně?“ zarazil se pan Weasley.

Místo odpovědi se místností rozlehl hlasitý šepot, jak se nějaký kysele se tvářící kouzelník naklonil ke svému sousedovi. „No samozřejmě. Je ze Zmijozelu, tam přece šílený masový vrah musí být běžně považován za idol dívčích srdcí.“

Až na šeptající si dvojici všichni v kuchyni ztuhli. Siriovi se na tváři objevil uštvaný výraz a ruce se mu sevřely v pěst v podvědomé touze mluvčího zadávit jako brouka.

„Já vím, že není vrah,“ řekla do toho nahlas Lyn, které ta poznámka pouze žádoucím způsobem srazila hladinu nadšení na normu.

„A jak to víš?“ zajímal se pan Weasley opatrně.

„Vy jste taky neslyšeli tu pomatenou historku, co vykládala ta bláznivá holka Downeyovejch, když ji našli potulovat se hradem v noční košili?“ nadhodila jízlivě. Zrak jí opět ulpěl ve Snapeově obličeji a na vlastní tvář se jí vtlačil výraz únavy. Profesor na znamení účasti ohrnul ret.

Zatímco se přítomní začali zmateně rozhlížet a bavit mezi sebou, Lyn usedla na židli, kterou jí přinesl Cathaír. Posadil se vedle ní a ochranitelským gestem jí sevřel zápěstí.

„To přece byl nějaký krycí manévr, ne?“ zkusil to muž, jehož vzhled byl na první pohled jednoduše hnědošedý. Když se Lyn zadívala pozorněji, všimla si jizev, kruhů pod očima a zjevné únavy životem. Musel to být to Lupin. Lyn místo odpovědi i jej chvilku obtěžovala hladovým pohledem.

„Svým způsobem,“ reagoval místo ní bratr. „Zapadalo to do scénáře, který pro ni vytvořil náš otec. Ale byla to pravda. Svým způsobem,“ zopakoval neurčitě. „Je to moje sestra a je to zároveň cizinka z jiné dimenze. Těžko se to vysvětluje.“

„Většinu z vás prostě znám, přestože jsem vás v životě neviděla,“ dodala Lyn. „Včetně Siria,“ mrkla na něj a sklidila další úsměv. O kousek dál Snape protočil oči.

„Koho konkrétně?“ naklonil hlavu Lupin. „Promiň, nějak si to nedovedu představit.“

„To docela chápu. Znám třeba vás. A Weasleyovy. Moodyho. Pastorka,“ vypočítávala, zatímco zrakem zkoumala tváře sedící kolem stolu. „Znám v podstatě ty, který zná Harry. Většinu profesorů, studenty v jeho věku a nějaký další lidi, který se připletli do děje mimo školu. Vím o řádce Smrtijedů a znám poslední dvě Voldemortovy oběti z doby před jeho plným návratem na konci minulýho školního roku. Bohužel jsem měla tu čest i s Dursleyovejma.“

Poslední větou vyvolala kolem stolu sporadický smích. V Lupinově tváři teď bylo kromě únavy i zaujetí. Lyn si v duchu povzdechla, protože se opět začala cítit jako zvířátko v zoo.

Na pomoc jí přispěchal Brumbál.

„Myslím, že je načase se pustit do práce, nemáme mnoho času,“ přehlušil vzrušený šum a vytáhl kus pergamenu s plánem schůzky. Pan Weasley si pospíšil zpět na své místo a Brumbál spojil konečky prstů nad deskou stolu, než promluvil znovu.

„Lyn a Cathaír by se rádi zapojili do naší organizace a jsou tu, aby se přihlásili o členství a předložili své důvody, zatímco povinností stávajících členů je rozhodnout, zda budou přijati, nebo ne. Vím, že to není úplně běžná praxe,“ zalétl očima k sourozencům, „ale také každý den nepřijímáme do svých řad nedostudované čaroděje, jejichž rodiny by nám byly schopny udělat ze životů peklo, pokud by se jim pod naší ochranou mělo něco stát.“

Lyn se udržela a odolala touze obrátit oči v sloup. Věděla, že všichni přítomní měli plné právo se zdráhat je vpustit mezi sebe. Měla ovšem čas, aby si srovnala všechny své argumenty pro a připravila se na ústní zápas s odpůrci toho nápadu, a byla odhodlána je přesvědčit.

Střetla se s bratrovým pohledem a oplatila mu stisk ruky. Měla najednou pocit, jako by skládala nějakou zkoušku. Jako by se ředitel najednou rozhodl, že její NKÚ proběhnou předčasně, formou diskuze s členy Řádu, a když uspěje, bude uznána za plnohodnotnou čarodějkou.

„Ne všichni víte,“ pokračoval Brumbál, „že lord Voldemort v úterý odpoledne unesl lorda Downeyho z nádraží poblíž školních pozemků a drží ho v zajetí, aby tak přiměl jeho děti stát se Smrtijedy. Nabídl jsem jim naši pomoc, ale rozhodli se, že zajdou dál a připojí se k nám jako další odbojáři.

Lyn,“ obrátil se k ní laskavě. „Ptám se především tebe, protože s přijetím Cathaíra nebude zdaleka takový problém. Pověz nám prosím, proč se chceš oficiálně zapojit do odboje?“

Ten laskavý tón byla chyba. Bylo by lepší, kdyby se tvářil odmítavě či chladně, ale takhle jako kdyby vylil kyblík vody na spravedlivý oheň v jejích útrobách. Lyn cítila, jak se třese, když se nadechovala k odpovědi.

„Před časem jsem slíbila otci, že se do žádnejch takových podniků pouštět nebudu, abych na sebe nestrhávala pozornost a nevystavovala se nebezpečí. Víceméně jen proto mě vůbec pustil ze dveří domu a nechal mě rozhodovat samu za sebe. Věřila jsem nějakou dobu, že držet se stranou potíží je ten nejlepší způsob, jak se jim opravdu vyhnout, ale zkušenost mě opět zklamala a potíže si mě vyhledaly samy.“

To znělo dobře, uklidňovala se v duchu. Dodalo jí to odvahu pokračovat pevnějším hlasem.

„Teď se mi v plný síle vrací všechno to, co mě ve dvanácti letech stálo osobní svobodu z rukou vlastního otce. Voldemort mi sáhl na rodinu a má ještě tu drzost ode mě něco žádat. Chci tomu bastardovi zakroutit krkem. Se škodolibou radostí mu pokazím jakejkoli ďábelskej plán, se kterým přijde na scénu, a potopím tolik Smrtijedů, kolik jen budu moct.“

Sirius se usmíval a hleděl na ni s obdivem. Lyn měla na okamžik dojem, že zahlédla jiskřičku i v Brumbálových očích, ale ten dojem zmizel, jakmile pohnul hlavou.

„Výborně, Lyn, děkuji,“ přikývl, jako by si v duchu odškrtával položky. „Cathaíre?“

„Ehm,“ odkašlal si, zaskočen, že dostal slovo. „Já nikdy nebyl zapálený bojovník, ale jsem si jist, že dokážu přispět coby vědec. Oficiálně nejsem oprávněn vynášet poznatky z výzkumného ústavu, ale co jsem tak pochytil, Řád momentálně také není tak úplně legální spolek. Myslím, že až na Voldemorta nakonec nemusí nikoho bolet nějaký ten drobný únik informací,“ ušklíbl se. „Máme také jako rodina mnoho vlivných amerických, britských i irských známých, jejichž pomoc by se mohla hodit.“

„Cathaír má na rozdíl ode mě v krvi slušnou dávku diplomacie,“ dodala Lyn vřele. „Mohl by nenápadně postrčit pár lidí, aby pro změnu udělali něco, co nebude ku prospěchu jen jim samotnejm.“

„Tak nějak,“ přikývl.

„To zní dobře,“ pousmál se Brumbál. „Děkuji. Teď o vyjádření prosím vás ostatní.

Jsem si jist, že by nám oba byli užiteční, ale je mi rovněž jasné, že přijetím Lyn by na sebe Řád vzal odpovědnost, se kterou se dosud nesetkal, totiž riziko, že jakékoli kouzlení může Lyn stát disciplinární řízení, nebo i vyloučení ze školy, neboť přestože je plnoletá, podle práva nemá povoleno čarovat, dokud úspěšně nesloží NKÚ. V takovém případě by od ní chtělo Ministerstvo odpovědi, což by ohrozilo nejen ji, ale celý Řád. Její angažovanost v odbojových aktivitách musí rovněž zůstat utajena před lordem Voldemortem.

Vysvětlil jsem oběma sourozencům, že s naší pomocí mohou počítat bez ohledu na to, zda budou členy, či nikoli, proto soudím, že jejich rozhodnutí se přidat k Řádu má jiné pohnutky, než je záchrana otce.

Máte-li k tomu ještě někdo co říct, prosím mluvte,“ pobídl je nakonec.

„Dobrá,“ ozval se po chvíli všeobecného ticha pan Weasley, „já bych měl otázku. Jak přesně by vlastně Lyn mohla Řádu pomáhat, jestliže nesmí kouzlit?“

„Jsem empatička,“ řekla prostě. „Můžu píchnout v řeži, aniž bych přímo čarovala. Schválně jsem si dohledávala, že použití empatie se nevnímá jako aktivní čáry, takže je vlastně právně neošetřená, pokud se nepoužívá vůči mudlům, nebo nějak zásadně nezneužívá k osobnímu obohacení, což se ale prý těžko prokazuje.

No a mimo jiný mám jistou úroveň dovedností v neozbrojeným zápasu, takže kdyby všechno ostatní selhalo, můžu protivníkovi zkusit aspoň přerazit nos,“ pousmála se nejistě. „Každopádně zkoušky NKÚ jsou za čtyři měsíce; pak bude po problému.“

Pan Weasley přikývl a zase se opřel; tohle vysvětlení mu očividně stačilo ke klidu na duši. Lyn ale měla na srdci něco dalšího.

„Mám… no, zatím spíš jen tak opatrně uvažuju nad možností, jak by se radary Ministerstva daly obejít, nebo jak by se před jejich signálem dalo skrýt. Nevypadá to zdaleka tak nemožně, když člověk uváží všechny okolnosti. Kouzlila jsem totiž i ve cvokárně – a ne zrovna skromně – a nezdálo se mi, že by se toho někdo vůbec domákl. I když samozřejmě netuším, jestli se tam vůbec kdo stará o to, jestli blázni kouzlí; asi to tam nebude úplně vzácnej jev.“

„S Ministerstvem bych si na tvém místě nedělal tolik starostí, Lyn,“ mávl rukou Sirius. „To, že mají políčeno na Harryho, neznamená, že takhle poctivě sledují všechny neoprávněné magické aktivity. Věř mi, že tam u těch radarů sedí stejně líní zaměstnanci jako všude jinde.“

„Neměli bychom to podceňovat,“ zamračil se na něj Lupin. „Stačí mít smůlu jednou a budeme mít na krku pěkný malér. Já jsem rozhodně pro nějaké opatření.“

„To se mi zdá,“ ozvala se z koutku kulatá zrzavá žena. „Myslela jsem, že máme teprve rozhodnout, jestli je přijmeme, a přitom už se tu dohadujete o opatřeních, jako by už byla ruka v rukávě! Jsou to děti, proboha!“ Vteřinku se dívala na Cathaíra a zdálo se, že si to rozmyslela. „Dobrá, přinejmenším Lyn je dítě. Nestačila si zatím pořádně prohlédnout ani školu zevnitř a vy už jí chcete dovolit se hnát do nepříjemností, na které rozhodně není stavěná.“

„Ty nepříjemnosti si našly je, Molly,“ hlesl tiše Lupin. „Voldemort si je vyhmátl sám. A moc dobře víme, že ten se jen tak nevzdává; když už jednou rozdá karty, tak taky dohraje partii až do konce. Nemají moc možností a zřejmě se rozhodli, že schovávat se nechtějí.“

Mladičká čarodějka po boku paní Weasleyové ji konejšivě pohladila po paži. Lyn cítila, jak Mollyino spravedlivé rozhořčení ustupuje a zanechává po sobě jen zrůžovělé tváře.

„My se tu o ně můžeme postarat, Molly,“ domlouvala jí. „Teď už jim nevědomost bezpečí poskytnout nemůže. Mohli by dělat horší hlouposti, než se paktovat se spolkem zkušených dospělých kouzelníků. Mohli se taky rozhodnout přidat se mezi Smrtijedy; vždyť to je koneckonců Ty-víš-koho cena za život jejich otce.“

Paní Weasleyová se ještě chvilku mračila, ale bylo znát, že už jí to nejde od srdce.

„Já jen tolik nerada vidím, když se do války ženou děti,“ posteskla si jen.

„Kdyby se směli přidávat jen zkušení, životem otlučení kouzelníci, nebyla bych tu mezi vámi ani já,“ uchechtla se žena. „Vždyť Lyn nemůže být o moc mladší.“

„Spíš za pomstou, než do války,“ nadhodil hlasitě onen kouzelník, který si předtím šeptal o Lynině kolejní příslušnosti. „Můžeme čekat, že jakmile bude starý Downey v teple a suchu, zase srovná svým dětičkám žebříček hodnot a oddanost věci upadne jak uschlý květ. Oni nemusí zápasit o krajíc chleba; je to jen taková mladická póza. Děti boháčů k tomu mají často sklony, když nemají nic lepšího na práci.“

Na mluvčího se pohoršeně upřelo několik párů očí. Pokrčil rameny.

„No co, jen říkám, co si myslím.“

78 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

4 Komentářů

Napsat komentář