Paralela snů: 51. – Pozvání

Lyn si nebyla situací tak jistá, jak se jí podařilo vyznít. Musela si přiznat, že se přesvědčila o nevinnosti Siriovy náklonnosti, protože potřebovala kamaráda – po Severových slovech se jí však ta iluze pomalu, ale jistě začínala rozpadat. Než se dobrala konce vyučování, byla rozhodnuta nejít.

„Ségra, to mi nemůžeš udělat,“ zasténal Cathaír, když za ním přišla. „Pozval jsem Hermionu, přece mě tam s ní nenecháš samotného. Potřebuju nějaký společenský nárazník, kdyby rozhovor vázl!“

Lyn protočila oči. „Je ti patnáct, že potřebuješ sourozence, aby ti dělal křoví na rande?“

„Ne, ale jí patnáct je,“ vykulil oči významně. „Jdeš tam jako její gardedáma.“

„No to snad…“ Zabručela a vypustila vzduch z plic. „Fajn. Ale ty mně musíš dělat křoví se Siriem, jasný? Nechci odcházet s domluveným rande. Jsem zadaná spokojeně, ale tajně, jestli si nevzpomínáš.“

„Je ti patnáct, že nedokážeš chlapovi prostě říct ne?“ škádlil ji s širokým úsměvem.

„Ne, ale nerada se připravuju o přátele, když jich mám jak šafránu,“ povzdechla si. „A zatím jsem nepoznala kluka ani chlapa, co by si takový odmítnutí nevzali osobně. Tak nechci, aby měl příležitost mě vůbec pozvat, dobře?“

„Dorazí i Mossie,“ mrkl na ni bezstarostně. „S ním se dobře pije a Siria zaměstná.“

„Jen aby.“

.

Večer začal slibně. Lyn se dařilo Mossieho udržovat mezi ní a Siriem, a dokud bylo téma všeobecné a veselé, o zábavu měli všichni postaráno. Pod stolem mezi nimi byla bedna piva, na stole stála láhev ohnivé whisky a k jídlu Sirius připravil překvapivě chutné chlebíčky. Lyn bylo příjemně a už si skoro myslela, že byla v suchu.

V jistém bodě však byli ve třech ponecháni osudu, neboť Hermiona s Cathaírem se tak zabrali do vlastních specifických témat, že se od všeobecného rozhovoru mentálně naprosto odpojili.

Jiskřilo to mezi nimi málem doslova. Nebylo vůbec poznat, že měl na kontě dvojnásobný počet let než ona, byli jako dva puberťáci, kteří objevili společný koníček a navíc ještě zalíbení jeden v druhém.

Sirius se k ní sklonil, když přinesl novou konvici čaje a další podnos plný chlebíčků. „Jsou tak rozkošný, že?“

Byli teď prakticky sami. Diskutovaná dvojice byla tak zabraná jeden do druhého, že prakticky nevnímala okolí, a Mossie se už počtvrté odebral si ulevit. Strýc sloužil Lyn jako tlumič Siriovy pozornosti a sloužil dobře, ale kdykoli se vzdálil, byla opět vystavena její plné síle.

„Jsou k sežrání,“ pokývala hlavou s úsměvem, i když se začínala trochu potit.

„Škoda toho věkovýho rozdílu, co?“ nadhodil s nadějí v hlase.

Lyn si v duchu schovala tvář do dlaní. Měla celkem přesnou představu o tom, proč zněl nadějně. Musela rychle vymyslet, jak odvrátit rozhovor jiným směrem.

Kde byl ksakru ten Mossie?

„Kámoši můžou bejt různě starý,“ odkašlala si ve snaze vyznít nonšalantně.

„Jasně,“ uchechtl se Sirius nuceně, zatímco se pokoušel nedávat najevo zklamání. „Kámoši určitě. Ale co kdyby chtěli víc?“

„Jestli mezi nima vzkvete něco opravdovýho i navzdory jejich věku, nevidím jedinej důvod si dělat starosti o to, co si myslí kdokoli jinej. Detaily si už stejně přizpůsobí svý situaci.“

„Pravda,“ pokýval hlavou.

Stále z něj sálala naděje, že hovor nějakým způsobem posune tam, kde zamýšlel, a Lyn raději předstírala, že si dál zálibně prohlíží ty dvě hrdličky, aby se na něj nemusela dívat. Zatínala zuby v očekávání nevítaného dotazu a v duchu se ateisticky modlila, aby se Mossie už vrátil z toalety.

„A co ty, Lyn? Hádám, že s výběrem v Bradavicích nemůžeš bejt spokojená. Jsou všichni o dost mladší, co?“

Sirius na ni vrhl křivý úsměv. Měl už v sobě několik panáků a bylo to znát. Jeho řeč se alkoholem značně uvolnila a jeho zábrany rozpustily. Lyn na tom však nebyla o moc lépe a zjišťovala, že alkoholový opar dělal Siria ještě přitažlivějším. Situace se pomalu vezla po nakloněné ploše.

„Nebo ses přece v někom zhlídla?“ nakrčil obočí.

Vyrazila ze sebe doušek hysterického smíchu. Duchem automaticky utekla k Severovi, ale Sirius mluvil o studentech. Nehodlala mu dovolit opustit tu myšlenku.

„Nebuď blázen, Sirie, jsou to děti,“ zavrtěla hlavou. „Málokdy si mám co říct s klukama mýho věku, natož mladšíma.“

„Takže… zejtra jsi volná?“ zahýbal obočím.

Nevinnost v jeho hlase jí zněla jako zlověstná hudba na pozadí thrilleru. Polkla. Její mysli podkluzovala kola, jak rychle se pokoušela vymyslet, jak ze situace vybruslit.

Kam se poděl ten Mossie?

„Je Valentýna,“ šlápl Sirius do bláta pořádně. „Jestli bys chtěla, můžeš… hm, mohli bychom… eh, rád bych zejtřek strávil s tebou,“ dokončil kulhavě, zatímco rukou si v nervozitě divoce prohraboval vlasy. „Jako rande.“

Lyn v duchu zaklela. Stalo se přesně to, čeho se bála. Začínala být naštvaná na Mossieho i na vlastního bratra, který jí nasliboval věci, které nakonec nedoručil.

Nedokázala zburcovat svůj podnapilý intelekt dostatečně, aby jí naservíroval uvěřitelnou výmluvu. Musela utéct k pravdě – nebo alespoň její publikovatelné části.

„Ehm… nemůžu. Už mám plány. Promiň,“ hlesla s omluvným úsměvem a cítila, jak se jí obličej zkrabatil v bolestivém očekávání.

Stáhl se jí hrudník, když sledovala, jak z jeho obličeje všechna naděje vyprchala. Nikdy jej neviděla v jeho psí formě, ale z jeho očí si ji v tu chvíli dokázala živě představit.

„Ach…“ uniklo mu. Odkašlal si. „To jsem nečekal. Totiž, vím, že je to kapku na poslední chvíli, ale… Jsem hlupák. Děvče jako ty… přirozeně máš lepší možnosti než chodit na rande s kriminálníkem na útěku.“

Lyn v duchu úpěla lítostí. Nejraději by to teď vzala zpět a na jeho nabídku mu kývla. To by ale nenapravitelně poškodilo vztah, který opravdu chtěla. Musela ho nechat se s tím smířit.

„Nevztahuj si to k sobě, Sirie,“ povzdechla si. „Zrovna na tomhle mi nesejde, a ty to víš.“

„Promiň,“ potřásl hlavou. „Nechtěl jsem naznačit, že jseš povrchní. Ale to teda znamená, že už tě někdo pozval a jdeš s ním?“

To poslední, co potřebovala, bylo dál si hloubit hrob, ale neměla lepší nápad.

„Jo.“

Pokýval smutně hlavou. „Znám ho?“

Panika jí sevřela hrdlo. Alkohol jí teď opravdu službu nedělal. „Ehm…“

„Fí-ha, ten čaj mě prohání,“ ozvalo se ode dveří a Lyn málem zavýskla radostí.

Mossie obešel stůl a vmáčkl se opět mezi ně, kde byl, než se Sirius nenápadně zhmotnil na jeho uvolněném místě.

„Jo, to bude čajem,“ rýpla si do něj vesele, vděčná za jeho nevědomý zásah.

Byli si se Siriem až směšně podobní, jen s tím podstatným rozdílem, že v Mossiem pro Lyn nedlelo žádné nebezpečí nevítané romantiky. Pili spolu, jako kdyby se znali odjakživa. Sirius si víc než jednou posteskl nad Mossieho nevyhovujícím věkem, neboť za školních dnů v Bradavicích by se prý býval dokonale hodil mezi Poberty.

„Nemohs‘ to pustit pomalejc?“ zamručel však tentokrát otráveně. „Probírali jsme s Lyn něco důležitýho.“

Plácla se přes čelo a ztěžka si povzdechla. Teď se v tom začnou vrtat oba.

„Jo? A co?“

„Někdo si dělá nároky na její čas na Valentýna,“ postěžoval si Sirius. Souhlásky se mu mírně slévaly. „A já se nedozvěděl kdo.“

„Ty mi děláš do neteře?“ zalapal po dechu Mossie. „Nejseš na ni kapku starej? Že se nestydíš!“

„Nestydím,“ prohlásil Sirius bez zaváhání. „Očividně je na starší!“

„Cože?“ vyprskl Mossie a tentokrát se obrátil k ní. „Od kdy?“

„Od vždycky,“ odtušila Lyn na půl úst a pokusila se schovat ve svém šálku čaje.

„Vidíš?“ chytil se toho Sirius. „Je možná mladší, ale je to dospělá ženská. A není žádná cudná panenka. Tuhle mě sama od sebe políbila!“

„COŽE?!“

Lyn se málem utopila čajem. Zatímco kašlala a pokoušela se popadnout dech, vyřazená z provozu podobně jako šokovaný Mossie, Sirius vyskočil na nohy, obešel lavici a jal se jí přičinlivě pomáhat.

„To bylo soukromý, Sirie,“ obvinila jej, jakmile byla schopná vychrčet souvislý proud hlásek. „Zapomněls‘, jakej je můj táta?“

Sirius provinile splaskl. „Promiň… Vyklouzlo mi to.“

„Nevyklouzlo,“ zuřila Lyn. „Chtěl ses pochlubit.“

„To asi taky,“ přiznal bez mučení. „Nepřemejšlel jsem. Asi už bych pro dnešek měl přestat pít.“

„Taky myslím.“

„Takže je to pravda?“ ozval se Mossie. Jeho nevěřícný výraz Lyn z nějakého důvodu dopaloval.

„Mossie,“ naklonila se k němu výhrůžně. „Jestli o tom kvákneš, nebudu znát strýce. Rozumíme si?“

„Ale…“ Vteřinu nebo dvě hledal slova ignoruje její neseriózní výhružku. „Kdy jsi stihla tak dospět?“

„Během těch třiadvaceti let!“

„Ale… strávila jsi půl života izolovaná od lidí, od světa…“

„Ne,“ povzdechla si Lyn. „Strávila jsem je v jiný dimenzi normálním životem. Myslela jsem, že už jsi to pochopil.“

„Asi už začínám…“

„Konečně.“

Místnost na chvíli utichla, zatímco se vykolejená konverzace pokoušela dostat zpět na své místo. Zírali na ně už i Cathaír s Hermionou.

„Soráč, že jsme vám praskli bublinu,“ zamumlala Lyn jejich směrem.

Cítila se nepříjemně, podrobená zkoumání několika párů očí. Sirius stále klečel na zemi vedle ní.

„Tak kdo teda dostal tu výsadu, strávit s tebou zítřek?“ hlesl.

Lyn si zmučeně zakryla tvář rukama.

„Adrian,“ vyhrkla Hermiona. Všechny pohledy se v mžiku přesunuly na ni a ona zrudla. Lyn vykulila oči a vyheverovala obočí.

„To je kdo?“ pátral Mossie zamračeně.

„Náš spolužák,“ pípla. „Lyn s ním kamarádí. Asi ji pozval on.“

Jejich pohledy se střetly a Lyn v duchu uznale pokývala. To nebyl špatný nápad – dokud se to nedostane k chudákovi Puceymu.

„O nic nejde,“ ošila se tedy. „Mohli byste si teď laskavě začít všímat privátního života někoho jinýho?“

Vrhla však na Hermionu malý vděčný úsměv, když se přítomní muži zahanbeně stáhli. Sirius na ni zahlížel podezřívavě, ale už nic neřekl a zapojil se do všeobecné zábavy, jako by se nic nestalo. I Lyn se po chvilce uvolnila.

Už si myslela, že byla z nejhoršího venku, ale pak se na toalety odebral Sirius, a jakákoli témata, která se probírala v mezičase, se v mžiku rozplynula. Veškerá pozornost se obrátila zpět na ni.

„Sirius Black?“ vydechl Mossie.

„Sirius Black?“ napodobil jej Cathaír. Ani jemu neprozradila o té jediné nepromyšlené puse, která zavinila tuhle katastrofu.

Jediná Hermiona se zdržela chytrých dotazů, neboť už o všem věděla.

Lyn si unaveně promnula svaly v obličeji.

„Teď jsme si přece vyjasnili, že zítra jdu na rande s Adrianem,“ připomněla s nadějí.

„Vsadím svoji měsíční výplatu na to, že je to bohapustá lež,“ prohlásil bratr. „Vím moc dobře, kam tvůj vítr vane.“

„Já to teda tak dobře nevím,“ uznal Mossie a vrhl na Cathaíra odhadující pohled, „ale před chvílí jsme se dozvěděli, že jsi na starší, a najednou randíš se spolužákem? Nejsme pitomci, Lyn. Jedno z toho musí bejt výmysl.“

Do hajzlu.

„No,“ povzdechla si, „jestli mi to nežerete vy, Sirius asi taky ne, co?“

„Netlačí dál nejspíš jen proto, že si to u tebe chce vyžehlit,“ přisvědčil Cathaír. „A navíc je jasný, že jestliže mu lžeš o tom, co budeš dělat na Valentýna, je to proto, že mu nechceš říct pravej důvod, proč ho odmítáš. To není zrovna sebevědomí budující zážitek.“

Lyn složila hlavu na desku stolu a frustrovaně zaryčela.

„Jak jsi tak pohotově přišla s odpovědí, Hermiono?“ nadhodil Mossie zvědavě někde nad její hlavou. „Co o tom víš?“

Nastalé ticho bylo výmluvné.

„Takže žádný Adrian v tvých plánech nefiguruje, co?“ šťouchl do ní jemně bratr.

„Jestli to prozradím jedinýmu dalšímu člověku, otec nebude jedinej, kdo mě bude chtít zabít,“ zamumlala Lyn sotva srozumitelně, neboť se bradou opírala o stůl.

Slyšela, jak se Hermiona nervózně zahihňala. Přesně uhodla, co měla Lyn na mysli, a nebyl to Voldemort. Prvním ve frontě by byl sám Snape – a Lyn by si to za svou hloupost zasloužila.

Neměla sem dnes večer chodit. Nebo kterýkoli jiný večer. Nestálo to za ty nervy.

„Tak jak to teda je?“ pobídl ji Mossie. „My to na tebe neřeknem, slibujem.“

„Neřeknete na ni co?“

Všichni sebou provinile trhli a obrátili se k příchozímu. Sirius se na ně díval zpod přimhouřených víček opíraje se nonšalantně o futra. Zopakoval jen poslední slova, ale tvářil se, jako kdyby si vyslechl z konverzace víc než dost.

Lyn v duchu zaklela; večer se pomalu posunoval od špatného k ještě horšímu.

I kdyby se mohla opřít o Siriovu důvěryhodnost, rozhodně by se nevyhnula jeho soudům. A dovedla si představit, že by ji nenechal jen tak si dál chodit se Snapem; motal by se mezi ně a snažil se je rozdělit. Nemohla podceňovat nenávist a pohrdání, které mezi sebou pěstovali od školních let.

Bude jí prostě muset věřit to, že u ní už – nebo ještě – neměl šanci.

Vstala od stolu a přistoupila k němu. „Promluvme si v soukromí,“ zaprosila tiše.

Díval se na ni truchlivě, jako kdyby měl přesnou představu o tom, jaký druh konverzace povedou. Ustoupil však, nechal ji projít a pečlivě zavřel kuchyňské dveře. Lyn zahlédla napětí a soucit ve ztichlých tvářích ostatních, než jí zmizeli z dohledu.

…

______________________________________

A/N: Pilovala jsem tuhle scénu tak dlouho, že mi začala brutálně lézt na nervy xD. Doufám, že je konečně v pořádku ve všech směrech. Nevypustila jsem ji jen proto, že ta další je (podle mě) luxusní matroš. Bude ještě potřebovat trochu práce, ale myslím, že se máte na co těšit :).

235 Celkem zhlédnutí, 3 Dnešní zhlédnutí