Skip to content

Paralela snů: 50. – Vrah

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Zmínka o černé magii a o tom, co Snape vlastně dělal za minulé války, ji přivedla k temným úvahám. A zatímco uvažovala o temnotě v něm, narazila i na zasunuté závěry o té vlastní.

„Včera jsem málem někoho zabila,“ zašeptala, ale ztichlým kabinetem se její hlas nesl daleko. Severus zamračeně vzhlédl.

„Koho?“ byla jeho první otázka, což Lyn ocenila.

„Táta sarkasticky pozval na oběd Averyho a on z nějakýho důvodu fakt přišel,“ hlesla. „Nevím ani, co mě to popadlo, ale dostala jsem na něj takovej vztek…“ Zavrčela a zaťala ruce v pěst jen při té vzpomínce. „Děsí mě, jak snadný by pro mě bylo ho zabít.“ Pohnula mírně rukou směrem do neurčita, zrak zaostřený tamtéž. „Jen tak. Puf. Život v kanále. A byla bych vrah.“

V nastalém tichu se ještě chvíli brodila vlastními těžkými emocemi, než si uvědomila, že Snape nijak nereagoval na její odhalení. Probodla ho odhadujícím pohledem. Nedíval se na ni. Jeho tvář byla zachmuřená, ale neprozrazovala děs ani opovržení, kterých se obávala.

„Co si o tom myslíš?“ odvážila se.

„Jak bys odsoudila někoho jiného za podobný čin?“ nadhodil dutě. Lyn zamrkala.

„Asi… by záleželo na situaci,“ řekla pomalu. „Děda několik Smrtijedů zabil. I když tvrdil, že by to bez přemejšlení udělal znova, jejich smrt procejtil stejně silně jako já. Zaplatil za ně. Možná málo, já nevím, ale jemu jsem to odpustila.“ Odmlčela se. „Asi bych to nakonec musela odpustit i sobě. Nevím, jak bych jinak byla schopná se sebou žít.“

Snape zvolna přikývl hlavou.

„V první minutě mi nedošlo, že jsi vlastně vrahy obklopená,“ ušklíbl se zle, ale stále se na ni nepodíval. „Nevím, jestli jsi o tom někdy přemýšlela… ale napadlo tě, co asi má bývalý Smrtijed, který hraje dvojitého agenta, všechno na svědomí?“

Tak o tohle tu šlo. Lyn vydechla, napůl porozuměním, napůl úlevou. Možná to byla nebezpečná hloupost, ale popravdě mu nikdy nepřisuzovala roli zabijáka. Jeho slova i tón však dávaly jasně najevo, že její neurčitá představa o jeho minulosti je silně zkreslená.

Polkla, jak hledala, co na to říct. Co vlastně chtěla vyjádřit? Zděšení, soud, soucit, lítost?

„Nemám právo nikoho odsuzovat, Severe,“ vymáčkla nakonec přidušeně. „Ani když jsem se ještě podobnejch věcí nedopustila. Nikdo není svatej. Ani empatici, jak jsem tuhle zjistila při vlastním bolestivým střetu s realitou.“

„To je od tebe velkodušné,“ zkřivil ústa. „Ale pochybuju, že bys se mnou chtěla zůstat v jedné místnosti sama po tom, co bych ti povyprávěl o svých nejhorších činech. Ne všechny totiž byly z nutnosti, ne vždy to byl boj o přežití.“

Zlý hoch™, pomyslela si Lyn hořce. Na některých lidech byla temnota záludně přitažlivá.

„Neušla jsem míli v tvejch botách, Severe,“ řekla měkce. „Všichni děláme chyby. Asi to jediný, co by mě přimělo se od tebe kvůli tomu odvrátit, by byla pravděpodobnost, že bys některej z těch zločinů byl schopnej a ochotnej… spáchat na mně.“

To ho konečně přimělo zdvihnout zrak a potkat ten její na půli cesty. V jeho výrazu cosi prasklo. Ta kyselost a sebepohrdání se zbortily a v jeho očích Lyn viděla jakousi vzácnou křehkost.

„Nikdy,“ vydechl.

Prudce vstal a přešel místností až k ní. Vytáhl ji za ruce z její židle a Lyn se pokusila odtáhnout, jak podvědomě očekávala útok. Jen ji však uchopil za nadloktí a upřel jí do tváře pohled, jenž jí málem ožehl obočí.

„Bojíš se mě, Elinor?“ zachraptěl.

„Teď zrovna trochu jo,“ vyjekla.

„Omlouvám se,“ okamžitě ji pustil a ustoupil o krok, ale jeho žár neochladl.

„Všechno, čeho jsem se dopustil, mělo svůj důvod,“ řekl. „Ne vždy to byl důvod dobrý nebo důstojný a udělal jsem víc fatálních chyb, než jsem ochoten nahlas připustit, ale nikdy jsem nikomu neublížil pro potěšení z násilí. V mládí jsem pouze byl ukázkový hlupák a nechal se uvrtat do života, který jsem nechtěl vést. Neuběhne den, kdy bych nelitoval alespoň jedné z těch nesmírných chyb. Ta nejhloupější z nich se stala důvodem k většině těch následujících. A když už jsem si myslel, že je konečně po všem, že je to za mnou…“

Hlas se mu zlomil a jeho nitro už nedokázalo zadržet nestravitelnou bolest, jež tryskala z jeho srdce. Lyn zalapala po dechu pod jejím náporem. Snape několikrát polkl a přinutil se doříct, co načal.

„…vrátil se,“ zašeptal. „Vrátil se, a já, jako poslušný Brumbálův pes, jsem se vrátil k němu. Abych to všechno musel dělat znova.“

Lyn po prvotním šoku dokázala v proudu jeho emocí rozeznat více složek: strach, ponížení, sebepohrdání, zoufalství. K čemu všemu byl proboha nucen, aby dokázal, že je věrným Voldemortovým sluhou? V sebeobraně zavřela oči, ale její vnitřní zrak si po libosti maloval ty nejhorší možné zločiny, na jaké si dokázala vzpomenout. Z očí jí samovolně vytryskly slzy a přistihla se, jak se celá třese odporem.

Dostat věci zpět pod kontrolu zabralo několik minut. Když konečně dokázala strávit zážitky z výletu do temných zákoutí Severovy duše, stál v bezpečí za svým stolem zády k ní a opíral se o desku.

Lyn věnovala chvilku upřímnému údivu nad tím, že byl vůbec ještě příčetný. Rozechvěle si otřela slzy z tváře. Najednou mu byla vděčná za to, jak umně před ní dokázal skrývat obsah svého nitra. Na okamžik totiž měla pocit, jako by byla zpět v léčebně pod neudržitelnou tíhou emocí celého komplexu. Jistě to vše necítil každou vteřinu svého života, ale umínila si, že příště bude muset vyrazit na takovou výpravu lépe připravená.

Když teď zvážila své strachy z vlastní temnoty, přišlo jí to dětinské. Skutečně si v denním životě neuvědomovala, s kým má vlastně tu čest. Nevědomky se rozhodla na to raději nemyslet, uzavřít se před možností, že by její vyvolený měl na rukou tolik krve. Bylo to tak snazší.

Jedno pozitivum na tom bylo: jestli na světě existoval jediný člověk, který by se necítil dost svatě na to, aby ji odsuzoval, byl to Snape. To poznání přineslo víc úlevy, než by čekala.

Přála by si jen, aby byl obklopen lidmi, kteří znali rozsah oběti, kterou skládal, a cenili si jí.

Tiše k němu přistoupila a opatrně mu položila dlaň na rameno. Jemně sebou cukl.

„Teď už na to aspoň nejsi sám,“ šeptla měkce.

Zvolna se obrátil a okamžik jen bedlivě studoval její tvář. Lyn doufala, že rozpoznává její hlubokou účast. Nejhorší osamělost byla ta, jež vznikala ve vakuu, které mělo být naplněno podporou a porozuměním. Ať už Lyn byla v jeho životě na kterékoli příčce, toužila tu prázdnotu vyplnit alespoň na chvíli.

Překvapil ji, když si ji hladově přitáhl do náruče a zabořil obličej do jejích vlasů. Lyn zamrkala, aby zahnala novou várku slz. Nesměla si plést vděčnost s láskou. Přesto omotala paže kolem jeho trupu a objetí mu vřele oplatila.

Setrvali v sevření hodnou chvíli, než ji konečně pustil. Bylo vidět, že opět nabyl rovnováhu – výraz měl věcný a dovedl se na ni i mile usmát.

„Myslel jsem, že trávíš večery doma,“ nadhodil neutrálně, když se usadil zpět do své židle. Lyn si vyskočila na roh jeho stolu; nechtěla se od něj vzdalovat.

„Mám teď jinou zábavu,“ zahýbala obočím. „Chtěla bych si vyhradit jeden nebo dva pro tebe.“

„Budu rád,“ usmál se.

„Budeme to ale muset podepřít nějakou uvěřitelnou výmluvou. Jako správnej párek zmijozelskejch lhářů,“ povzdechla si unaveně.

„Na něco přijdeme. Tvoje poslední výsledky na hodinách nebyly ideální pro postup do dalšího ročníku,“ připomněl s otravně učitelským výrazem a Lyn protočila oči. „Kdyby se někdo moc vyptával, prozatím se můžeš vymluvit na to, že ti pomáhám se zlepšit. A protože máš vyučování do osmi do večera, nestíháš mé standardní konzultační hodiny. A je to,“ mrkl na ni.

Uchechtla se. „Jo, to není špatný. To mi určitě sežere i táta.“

„Teď ale vážně: máš už představu, co budeš chtít studovat? Všichni vědí, že neberu studenty, kteří nedosáhli známky V. Nevím, jak pokroucené důvody bych musel vymýšlet, jestli se do konce roku nezlepšíš.“

„Severe,“ zaúpěla Lyn. „Je docela rajcovní, že jsi můj učitel, ale jenom dokud mi nekážeš. Ještě nemám tušení, co chci po škole dělat. Neměla jsem rozhodnuto ani po mudlovskejch školách, nejsem zrovna kariérně orientovaná.“

„Jenom chci, abys to měla na paměti,“ tišil ji klidným hlasem. „Pokud lektvary nebudeš v budoucnu potřebovat, můžeš si ušetřit mnoho dřiny a soustředit se na jiné předměty.“

Lyn se usmála a zahoupala nohama.

„Beru zpět,“ naklonila hlavu ke straně. „Líbí se mi, že se staráš. Že ti na mně sejde.“

Vyletělo mu obočí. „Zní to, jako kdyby to pro tebe bylo něco výjimečného.“

„Moje známosti by se daly popsat coby záhonek narcisů,“ trhla rameny. „Nevěřil bys, kolik lidí tě chce jenom využít.“

Okamžik si ji starostlivě prohlížel. Pak se natáhl pro její ruku a stiskl ji v něžném, hřejivém sevření.

„Věřil,“ povzdechl si. „Mám k dokonalosti daleko, Elinor, ale udělám, co budu moct, aby ses se mnou nikdy necítila využívaná. Jsem si dobře vědom toho, že empatici jsou nejvíc vyhledávaní právě lidmi, kteří chtějí jen brát.“

Lyn v očích zaštípaly slzy. Nejraději by mu teď hned naservírovala celé své praštěné já a nabídla srdce na dlani. Možná se mýlila: třeba byl schopen milovat víc než jednu ženu, nebo Lily opravdu byla jen minulost, kterou byl ochoten nahradit. Možná se přehnanou opatrností připravovala o něco opravdového.

Ne.

V duchu si vyhubovala za hloupost. Platila na ni hezká slova. Měla celou sbírku balícího papíru ze lží v dárkovém balení, které s díky přijala jako upřímnost. Psychické peklo, jež si tím připravila, bylo jedním z nejtemnějších období jejího života.

Mlčela tedy. Jen mu povzbudivě oplatila stisk ruky a pousmála se. I kdyby měla riskovat, že mu svými pochybnostmi ublíží, hodlala tentokrát v první řadě chránit sebe. Zasloužila si lepší zacházení, než jakého se jí dostalo v minulosti, a raději by strávila život single, než aby znovu někomu dovolila jí manipulovat.

Nevěděla, kolik z jejího vnitřního zápasu zachytil a rozkódoval, ale nepokoušel se ji dál přesvědčovat. Musel vědět, že činy stejně mluví nejhlasitěji a jeho upřímnost prokáže pouze čas.

S náhlým pocitem úzkosti se podívala na hodinky a vypustila doušek vzduchu.

„Budu muset jít. Máme úkolů nad hlavu, jako vždycky. Jestli je chci stihnout aspoň do půlnoci, musím se do nich pustit hned. Mám pocit, že zdejší učitelé – včetně tebe – se nám pokoušej zabránit prožít mládí,“ zabodla do něj pichlavý pohled.

„Ne, chceme vás připravit na studium a tím na lepší život,“ opravil ji Severus s úšklebkem. „Bohužel si toho začnete vážit až mnohem později.“

„Škoda jen, že promarněnej čas už ti nikdo nevrátí,“ opáčila s přimhouřenýma očima. „Ze života si neodneseš kariérní úspěchy ani peníze. Pokud vůbec něco, budou to zážitky a zkušenosti. A ty se blbě získávaj, když nemáš čas žít.“

„Dobrá,“ pokýval hlavou. „Dejme tomu, že obě filozofie mají svá pro i proti.“

„Velice diplomatická odpověď,“ zahihňala se. „Ale já už teda fakt musím padat.“

Na vteřinu nebo dvě si dovolil vypadat zklamaně, ale vstal a doprovodil ji ke dveřím.

„Jo,“ vzpomněla si Lyn a otočila se k němu. „Zítra večer mě nečekej. Chceme se s bráchou sejít v sídle Řádu a trochu zapít tátův návrat.“

„V sídle Řádu?“ protáhl s uštvaným výrazem. „S Blackem?“

„Nedělej z toho víc, než co to je, Severe,“ zaprosila Lyn. „Až budu potřebovat chodit s dvěma chlapama, domluvím si to hned od začátku a oba s tím budou seznámený. Zatím ani pořádně nevím, jak na jednoho,“ uchechtla se a šťouchla ho do žeber.

I z jeho chmur se zableskl malý úsměv. Lyn se zády opřela o zavřené dveře a vrhla na něj nevinný úsměv.

„Dostanu pusu na dobrou noc?“

„Zřejmě nejsem sám, kdo rád riskuje,“ zasmál se vrtíc hlavou, ale přivinul si ji do náruče a něžně políbil. Lyn se zatočila hlava, ale to už ji rychle pouštěl a natahoval se po klice. „Dobrou noc, Elinor.“

„Dobrou noc, Severe,“ usmála se měkce.

_________________________________________

Trvalo mi to dlouho, ale cosi mě přimělo se znovu věnovat Paralele. Nic neslibuju, ale mám nové nápady a novou chuť psát (opustila jsem pro změnu své projekty v angličtině, takže teď bude čekat někdo jiný xD). Byla jsem v poslední době hodně zdeptaná, takže jsem ráda, že jsem se zase chopila nějakého psaní, a uvidíme… třeba mi to tentokrát vydrží až do konce 🙂

Nechci nad tím tentokrát tolik přemýšlet. Ale pokud budete vy, čtenáři, tak laskaví a všímaví, převelice ocením upozornění na jakékoli chybky, nesrovnalosti a všeobecně pitomosti, na které narazíte. Pomůžete tvarovat budoucnost tohohle dílka :).

284 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

2 Komentářů

  1. Třikrát hurá!
    Sice jsem si musela v rychlosti projít dvě předešlé kapitolky, abych si to trochu osvěžila, ale jinak mám vážně velkou radost, že ses k Paralele vrátila! ^^/
    A hned z fleku takhle vážný rozhovor, uff…
    Držím palce mnoha dalším písmenkům!

Napsat komentář