Btch. IV – 12. Drive

Smack, crack, bushwhacked.
Tie another one to the racks, baby.

Hey kids, rock and roll.
Nobody tells you where to go, baby.

What if I ride? What if you walk?
What if you rock around the clock?
Tick-tock. Tick-tock.
What if you did? What if you walk?
What if you tried to get off, baby?

Hey, kids, where are you?
Nobody tells you what to do, baby.

Hey kids, shake a leg.
Maybe you’re crazy in the head, baby.

Maybe you did. Maybe you walked.
Maybe you rocked around the clock.
Tick-tock. Tick-tock.
Maybe I ride. Maybe you walk.
Maybe I drive to get off, baby.

Ollie, ollie.
Ollie ollie ollie.
Ollie ollie in come free, baby.

Hey, kids, where are you?
Nobody tells you what to do, baby.

Smack, crack. Shack-a-lack.
Tie another one to your back, baby.

Hey kids, rock and roll.
Nobody tells you where to go, baby.

R.E.M.

„Loď je nejbezpečnější v přístavu, ale kvůli tomu se lodě nestavějí.“

Paulo Coelho

 

Grimmauldovo náměstí; 30. srpna 2012 (téhož dne)

„Ten Cormac je ale idiot,“ shrnul George nevyslovené názory všech přítomných poté, co si vyslechli informace Harryho i Evandruse.
„Kdyby jen idiot, Georgi,“ přidal se naštvaně Ron, „on je nejen hloupý, je jejich. Tohle už nemůže být jen idiocie.“
„Myslím, že se mýlíš, Rone,“ odpověděl klidně Evandrus. „Nepodceňuj míru lidské hlouposti. Navíc, zkus se na to podívat z jeho pohledu.“
„Tak to fakt nedokážu. A ani nechci,“ ušklíbl se Ron. „Dívat se na svět pohledem McLaggena, to bych nemusel přečkat ve zdraví.“
„Já si taky nemyslím, že musí být jejich,“ souhlasil s Evandrusem Harry. „Ale nechápu, proč se tak chová.“
„Bojí se tě,“ řekla Hermiona a Harry přikývl. „Ví, že Řád existuje a myslí si, že ho v něm nechceme. To, že dovozuje, že mu nejsme přátelsky nakloněni, není z jeho pohledu až tak nelogické. Otázka je, co s tím.“
„A chceme ho tady snad?“ rozložil ruce Ron. „A jsme mu přátelsky nakloněni, zmetkovi?“
Hermiona si vzdychla. „Je ministr. Musíme udělat všechno pro to, abychom ho přesvědčili, že náš účel není jít proti němu, naopak, že máme společného nepřítele.“
„Volili ho i Zmijozelové,“ poznamenal Burton Battley. „Snad to opravdu byla pro ně jen taktika menšího zla.“
„Jsem o tom přesvědčen, Burtone,“ souhlasil Evandrus. „Musíme se pokusit s ním vycházet co možná nejlépe. Pochopit jeho pohled a přesvědčit ho.“
„Já jsem to asi předevčírem přehnal,“ přiznal Harry. „Možná jsem se nechal trochu… vytočit.“
„Harry Potter a nechat se vytočit?“ zvedl obočí Snape. „To přece není možné.“
„Severusi,“ pousmála se Hermiona a položila svou ruku na dlaň svého muže v uklidňujícím gestu. „To ses tedy nechal, Harry. Jsem ráda, že jsi si toho vědom. Třeba to půjde ještě napravit. Teď je hlavně důležité, aby vás neodvolal.“
„Neodvolá mě,“ řekl sebevědomě Harry, čímž si vysloužil další zvednuté obočí Snapea. „Bojí se. A nemůže si dovolit v době faktické války odvolat ani Evandruse. Ostatně, kdyby to chtěl udělat, už by to udělal.“
„Obávám se, že se mýlíš, Harry,“ nesouhlasil Evandrus Virdee. „Ze strany ministra jsem vůči sobě cítil velký odpor, je nepochybně schopný mě odvolat. Domnívám se dokonce, že se tak již rozhodl. A nepochybně má právo vybrat si jako své spolupracovníky lidi, kterým plně důvěřuje. Kingsley by to také udělal.“
„To je něco jinýho,“ zamračil se Ron.
„Není,“ odpověděl klidně Evandrus.
„Myslíš, že si troufne i na Harryho?“ otočil se k němu zamyšleně Burton Battley.
„Ne. V tuto chvíli ne. Z toho, co Harry vyprávěl, je zřejmé, že nebyl jediný, kdo ztratil nervy. Ministr se ho bojí, a neodvolá ho, dokud má Harry popularitu u veřejnosti.“
„Takže můžeme očekávat další mediální útoky,“ poznamenal Arthur.
„Nepochybně,“ odpověděl Evandrus.
„V každém případě tam musíte oba vydržet, co to půjde,“ trvala na svém Hermiona.
Evandrus zavrtěl hlavou. „To nepovažuju za nejlepší. Možná jsem to neřekl všechno, protože…“ téměř ztratil svou absolutní vyrovnanost, ale během okamžiku nasadil svou obvyklou profesionální masku. „Ministr mě obvinil ze vztahu s Kingsleym -“
„Ale to je přece nesmysl!“ přerušil jej Ron.
„Nepopíral jsem jej,“ dopověděl klidně Evandrus a nevšímal si překvapených výrazů Harryho a Rona. „Pan ministr je tím skutečně upřímně znechucen,“ zavřel na okamžik oči a Hermiona obdivovala jeho sebeovládání. „Nehraje to.“
„My nejsme, Evandrusi,“ řekla pevně, zatímco Ron a Harry na něj jen zírali, neschopni slova.
„Jistěže nejsme,“ zopakovala po ní Minerva a podívala se přísně na přítomné muže.
Arthur si odkašlal. „I když jsme o tom nikdy nehovořili, neznamená to, že bychom to nevěděli, Evandrusi. To ale nic nemění na tom, že ostatní… většina tradičních kouzelnických rodin takové vztahy odsuzuje, toho jsi si nepochybně vědom.“
Evandrus prkenně kývl. „Nechci, aby bylo jméno Kingsleyho vláčeno tiskem. Ministr mě v tomto směru jednoznačně vydíral, a nejen v tomto.“ Odmlčel se a sklopil na chvíli hlavu. Pak ji zvedl a podíval se někam nad Harryho hlavu. „Je mi to líto, Harry, ale on si myslí, že nešlo jen o Kingsleyho.“
Harry se na něj díval naprosto nechápavě, a Evandrus se očividně neměl k dopovězení toho, co naznačil.
„On tě vydíral, i pokud jde o Harryho?“ ubezpečila se Hermiona.
Evandrus přikývl a Harry zbledl.
„To je přece nesmysl!“ rozohnil se Ron. „Harry by přece nic tak nechu-“ zarazil se, když ho Hermiona kopla pod stolem do holeně. „Vždyť je ženatý! To přece nejde!“ nabral znovu dech.
„Myslíš?“ zvedl obočí Snape.
Hermiona si vzdychla. „Samozřejmě, že je to možné, Rone. Jenže pro to nemůžou mít žádný důkaz, když to není pravda. Je to jen plané vyhrožování.“
„A jak dokážu, že to není pravda?“ chytil konečně dech Harry, přitom se pečlivě vyhýbal pohledu na Evandruse.
„Že něco není, nejde dokázat, Harry,“ poučovala ho Hermiona. „A nikdo to po tobě ani nemůže chtít. Je na nich, aby dokazovali, že je to pravda, ne naopak. A pokud by něco takového skutečně udělali-“
„Tak kus té špíny na Harrym zůstane,“ přerušil ji její manžel.
Zamračila se. Evandrus Virdee si dokázal udržet svůj obvyklý profesionální výraz, ale ji neoklamal. A ačkoli sama na emocionální úrovni neměla v sobě možná tak docela jasno, rozum ji vedl jednoznačně. „Tohle není špína, Severusi,“ stiskla nesmlouvavě rty.
„Díky, Hermiono,“ zvedl ruku Evandrus a přerušil nadechujícího se Snapea. „Jsem dost realista, abych si dokázal představit, jak by to vnímala naše společnost. K tomu nesmí dojít. Ministr se bojí zejména našeho spojenectví, Harry,“ podíval se mu konečně do očí, „a to tu je, bez ohledu na to, že další jeho podezření jsou zcela lichá. To však nic nemění na tom, že je musíme brát vážně. Proto odejdu. Ministr by se potom mohl uklidnit. A možná…“ zaváhal, „možná bychom měli zvážit, zda ho do Řádu nepřijmout.“
„Takového blba? Nikdy,“ zavrtěl hlavou George.
„Souhlas,“ přikývl Ron. „Kromě toho, že je to idiot, tak mu navíc ani nevěřím.“
„Nemůžeme si být jisti, zda mu můžeme věřit,“ prohlásil Snape.
„Nemyslím, že je Cormac na jejich straně,“ namítla Hermiona. „Musíme s ním mluvit. Možná kdyby byl členem Řádu, ale důležité věci bychom projednávali, když u toho nebude…“
Snape zvedl obočí. „Ne že bych neoceňoval lstivost toho plánu, ale skutečně se domníváš, že je až takový hlupák?“
„Ano,“ přikývla Hermiona.
„Nevím, zda by to vyšlo,“ promnul si čelo Burton Battley. „Nedokážu si představit, že by všichni byli schopní jednat přirozeně, a přitom oddělovat informace… I když někteří z nás to nepochybně dokážou velmi dobře,“ podíval se na Snapea.
„Nechci ho v Řádu. Dozvěděl by se, kdo tu je. Myslím, že o to mu jde především,“ prohlásil Harry.
Snape zamyšleně přikývl. „Máš pravdu. Bojí se tě odvolat. To se však týká jen tebe. Bude teď útočit na lidi, které bude považovat za tvé. Nesmí mít tedy jistotu, kteří to jsou. Vůbec bych se nedivil, kdyby během několika dnů odvolal Gawaina Robbardse.“
„Ale ten v Řádu není,“ zavrtěl hlavou Ron. „Jenže to Cormac vlastně neví…“ došlo mu téměř okamžitě.
„Přesně. Navíc Gawain pro Harryho hlasoval,“ podotkl Burton Battley.
„Chce také vydat Juditu Markytánovou,“ připomněl Harry.
„To nemůžeme připustit!“ vyhrkla Hermiona.
„Obávám se, že má Harry pravdu,“ řekla Minerva. „Nemůžeme ho přijmout za člena. Spolupracovat se s ním pokusit musíme, ale jinak. Obávám se však, že už je pozdě,“ vzdychla si. „Jenže když rezignuješ, Evandrusi, může to vypadat jako přiznání viny.“
„Nic jiného v tuto chvíli udělat nemůžu, Minervo. Jsem povinen plnit úkoly zadané ministrem. Pokud je plnit nehodlám, nemůžu pro něj pracovat. V tom má pan ministr naprostou pravdu.“
„Byla by tu jedna možnost, jak odejít, a přitom nerezignovat,“ řekl zamyšleně Snape. „Minerva si tě může vyžádat na roční stáž jako učitele Obrany proti černé magii.“
„Ale tam si už vyžádala Ailith,“ namítl Harry.
„Ailith budeš potřebovat u sebe, Harry,“ odpověděl Snape. „Je možné, že o ní Cormac neví, a jako řadové bystrozorky by se jí ostatně zbavoval obtížně. Ailith ještě dneska onemocní, můžeš to zařídit, Georgi?“
„Jistě,“ usmál se George. „Dobrý nápad, Severusi.“
„Tvého ocenění si neobyčejně cením, Georgi,“ prohlásil Snape s tak neproniknutelnou tváří, že si dokonce ani Hermiona nebyla jistá, zda to nemyslí vážně.
„Ale…“ ozval se Ron a zčervenal. „Nemohlo by to vadit, to… no… že…tamto…“
„Že je Evandrus homosexuál?“ otočil se k němu nevzrušeně Snape. „To by nepochybně části rodičů vadit mohlo. Pokud by se o tom dozvěděli. Ale jsem si jistý, že zveřejnění byla jen výhružka, není v zájmu McLaggena špinit památku hrdinně zesnulého ministra.“
„Za pokus to rozhodně stojí,“ souhlasil Harry.
„Dobře,“ souhlasila Minerva. „Pokud tedy Evandrus souhlasí,“ obrátila se na nehybného muže.
„Obávám se, zda Ron nemá pravdu,“ řekl tiše. „Mohl bych tím ohrozit i tebe, Minervo.“
„To budeme řešit potom,“ zavrtěla rezolutně hlavou Minerva. „O tom, že jsem – stejně jako Severus – na Harryho straně, je pan ministr nepochybně tak jako tak přesvědčen.“
„Ber to tak, Evandrusi, že tě teď v tý škole fakt potřebujeme,“ poznamenal Burton Battley a Evandrus Virdee konečně přikývl.

…………..

Nádraží King’s Cross; 31. srpna 2012

Poslední srpnový pátek panoval na nádraží ruch a zmatek téměř jako jiné roky. Téměř, protože někteří rodiče se nedali ukolébat tím, že útoky byly už jen ojedinělé, a zvolili jiné způsoby přepravy dětí do školy. Nebylo jich však mnoho, cesta do školy byla součástí tradice, a kouzelníci tradice ctili.
Narcisa Malfoyová kývnutím hlavy pozdravila Gullveig Slinkhardovou, která donedávna byla jednou z nejaktivnějších členek jejího dámského klubu. V poslední době však měla příliš jiné práce. A nebyla v tom sama. „Vyrostla jsi, Helewis,“ usmála se automaticky na její dceru, „do kterého ročníku nastupuješ?“
„Do pátého, madam Malfoyová,“ odpověděla dívka zdvořile. „Zdravím tě, Scorpiusi,“ otočila se uhlazeně i k jejímu nervózně se tvářícímu vnukovi.
„Narciso,“ zatvářila se paní Slinkhardová rozpačitě, „jsem ráda, že tě vidím.“
„Já také, má milá. Doufám, že tě uvidím příští neděli na klubu. Musíme dořešit vánoční besídku pro děti v našem domově.“
„Jistě, Narciso,“ odpověděla Gullveig Slinkhardová přiškrceně a nervózně se podívala někam za ni. „Omlouvám se, musím ještě…“
„Neomlouvej se, má milá, vždyť se brzy uvidíme,“ pokývla jí Narcisa, a aniž jí nadále věnovala pozornost, otočila se ke snaše, která se mezitím pozdravila se svou sestrou. Daphne tam byla stejně jako ony dvě jen s dětmi, na jejího muže Lysandrose Yaxleyho, a ostatně stejně jako na Roberta Slinkharda, byl vydán zatykač. A stejně jako na dalších šestnáct mužů a žen, včetně dvou členů Starostolce, o kterých ministerstvo tvrdilo, že se s jejím synem spojili. Hrdě zvedla hlavu. Nikdo na nich nesmí vidět jakýkoli stín pochybností. Jenže Astorie se tvářila ztrápeně, stejně jako její sestra. Skláněly hlavy k sobě a vypadaly, jako by byly vinné.
„Astorie,“ chytila ji za rameno.
„Ano, matko?“ trhla sebou Astorie.
„Dívají se na nás,“ zasyčela. „Hlavu vzhůru. Usmívej se. Jsi Malfoyová. A ty jsi Yaxleyová, Daphne. Tak se podle toho chovejte.“
„Dobře,“ pokusila se Astorie zatvářit sebejistě. O moc lepší to nebylo.
Rozpačitý byl i Scorpius i jeho sestřenice Philippa, kteří si také vyprávěli něco, co zřejmě neměl nikdo jiný zachytit.
Narcise se zdálo, že jsou na přeplněném nástupišti sami. Jejich přátelé odvraceli pohledy, jejich nepřátelé a neznámí lidé se na ně dívali s těžko skrývanou zvědavostí, či snad dokonce posměchem. O důvod víc tvářit se hrdě a vyrovnaně. Nehlásili se k nim ani příbuzní těch, na které byli rovněž vydány zatykače. To bylo samozřejmě prozíravé. Nebylo dobré budit dojem, že tu existuje jakékoli spojení. Spiknutí. Ne. Pro tohle nepochybně neměli důkazy, to by s tím už Denní věštec přišel. Celá tahle záležitost určitě brzy skončí.
Zachytila pohled Harryho Pottera, obklopeného několika rezavými hlavami těch příšerných Weasleyů, kteří se snad rozhodli zaplevelit svět. Měřil si ji upřeně a téměř s nenávistí. Když si její pohled uvědomil, otočil se rychle k vysokému bělovlasému muži, kterého neznala. Rozhlížela se, zda někde neuvidí Severuse nebo tu jeho mudlovskou šmejdku, ale neviděla je. Bylo to pochopitelné. Severus se určitě chtěl vyhnout tlačenici nádraží a nejspíš v tuto dobu už bude i s celou svou rodinkou v Bradavicích.
Severus měl rodinu. Měl mladou ženu. To píchnutí, které pocítila, bylo samozřejmě naprosto nepatřičné. Rozhodně jí nevadilo, že se Severus oženil, že si vzal ženu o generaci mladší… Nic od něj neočekávala. Nikdy. A on neměl právo jí to připomínat. Neměl právo jí cokoli vyčítat. Kde právě on vzal tu drzost tvářit se jako soudce jejích činů? Zatnula zuby a znovu se narovnala. Nenáviděla ho. Jednoznačně a definitivně ho nenáviděla.
„Vyhýbají se nám, matko,“ vyrušil ji nejistý hlas snachy. „Jak to jen Scorpius zvládne,“ povzdechla si a zadívala se na chlapce, který se zdravil se svým bratrancem a sestřenicemi.
„Nebude sám,“ zavrtěla Narcisa rezolutně hlavou. „Naši skuteční přátelé, lidé nám rovní, se nám nevyhýbají, Astorie. To jen tak vypadá, protože nikdo neví, kdo je pozoruje. Ale všechny jejich děti jedou do Bradavic. Tamhle je mladý Avery, Flint a jeho sestra, malá Higgsová, děvčata Zabiniovy… Ani ta koza Slinkhardová svou dceru nedává jinam, i když se bojí s námi i jen promluvit,“ zkřivila Narcisa pohrdavě rty. „Jako by to něco změnilo na tom, že je její muž také na seznamu. Scorpiusi,“ podívala se ostře na vnuka a on zvedl hlavu. „Bojíš se jet do Bradavic?“
„Samozřejmě, že ne, babičko,“ odpověděl Scorpius to, co se od něj očekávalo. Jeho hlas však prozrazoval téměř stejnou nervozitu, jakou vnímala z Astorie i z její sestry.
„On to zvládne, Astorie,“ řekla pevně a bylo to možná určené spíš jemu než jí.
„Draco to říkal,“ přikývla. „A říkal, že nikdo z učitelů k nim chování nezmění…“ řekla, jako by tomu ani sama nevěřila.
„Jistěže nezmění,“ stiskla rty Narcisa. „Nedokážu si představit, že by Minerva McGonagallová něco udělala dítěti… Myslím, že kdyby tam tehdy studoval syn Pána zla, že by se mu také nic nestalo.“
„Máte pravdu, matko,“ přikývla Astorie.  „Jen… bojím se spojení Snapea a té Grangerové,“ vzdychla si. „Je to zrádce.“
„Severusovi Snapeovi věřím, Astorie,“ řekla pevně Narcisa. „Nikdy neudělá nic proti Scorpiusovi.“
„Proč?“
„Protože to není v jeho povaze.“
„Proč mu věříte, matko?“ upřesnila otázku Astorie a zvědavě se na ni podívala.
„Je kmotr Draca. A požádala jsem ho o pomoc. Scorpiusi?“ obrátila se raději na vnuka, aby to nepříjemné téma ukončila. „Neměl bys už nastupovat?“
„Asi byste už měli opravdu jít,“ souhlasila Daphne. „Ať na vás zbydou nějaká dobrá místa, Philippo.“
„Místa nám drží kamarádi,“ řekl Scorpius s jistotou, která Narcise připadala příliš vyzývavá na to, aby byla skutečnou. A bez ohledu na svá slova se rychle rozloučil a vydal se následován svojí sestřenicí k vlaku.
A jí tolik připomněl Draca, s jeho dychtivostí i s úzkostí maskovanou sebevědomou arogancí. Měla co dělat, aby udržela klidný úsměv na tváři, zatímco ji pálilo v očích. Byl mu tak podobný. Věřila však tomu, že tento chlapec, o jehož něžné povaze nepochybovala, nebude opakovat chyby svého otce.

…………….

Bradavice; 31. srpna 2012

Hermiona seděla ve Velké síni a pozorovala hukot z vyvýšeného pódia učitelů. Byla opět zde, po tolika letech. Poprvé za učitelským stolem. Byla si vědoma toho, že si ji všichni zvědavě prohlížejí , dokonce i duchové. Bylo to jiné než minulý rok, protože to do Velké síně nechodila. Nebyla bradavická učitelka.
Pozorovala tváře dětí a přemýšlela, zda si dokáže vydobýt dostatečnou autoritu. A zda se vůbec někdo na její nepovinný předmět zapíše. Byla to novinka, základy práva se dosud v Bradavicích nevyučovaly, přitom bylo samozřejmě hodně důležité, aby každý kouzelník měl alespoň základní ponětí nejen o kouzelnických, ale i mudlovských základních povinnostech a právech. Měla nachystáno tolik témat, o kterých by děti měly vědět, než vyjdou ze školních lavic. Byla z toho nervózní, a přitom ji pobyt ve zdech starého hradu uklidňoval. Jako by nebezpečný, nepředvídatelný svět zůstal tam venku, protože tady byla škola – svět přesně daných pravidel školních hodin a studia v knihovně, domácích úkolů a esejí, snídaní, obědů a večeří.
Děti vypadaly spokojené, radostně se vítaly, síní se nesl mnohem větší hluk, než pamatovala z dob, kdy sama byla studentkou. Byly bezstarostné, jak mají děti jejich věku být, dokonce i Joshua se nakláněl k hubenému blonďatému chlapci a společně se něčemu smáli. A Hermiona pocítila úzkost z toho, co tyto děti čeká. Začíná válka a ony se jí nebudou moci vyhnout, protože válka může dopadnout i na toho, kdo se zapojovat nechce, kdo strká hlavu do písku a tváří se, že se nic neděje. A najednou měla pocit, že ony to vědí, že za jejich úsměvy a zdánlivou bezstarostností vidí břemeno budoucnosti. Nevědí, co je čeká. Nevědí, co na ně osud naloží. Byly na tom stejně jako tenkrát oni. A stejně jako kterákoli jiná generace, protože ve skutečnosti tohle neví nikdo nikdy.
Velké vstupní dveře se otevřely. Do místnosti vešel její muž a dával si opravdu záležet na dramatičnosti. Musela se usmát, když si všimla, jak jsou děti, které vedl, vzorně seřazené do dvojstupů a pobledlé. Severus dokázal vzbudit respekt. Vzpomněla si na vlastní zařazování. Tehdy je vedla Minerva, a přestože se snažila tvářit přísně, ona jí to už tehdy tak docela nevěřila. Severusovi to věřili. Vlastně to bylo dobře.
Vystoupil po schůdcích na učitelské pódium a chvíli si děti, které přivedl, i usazené starší studenty měřil. Netrvalo ani půl minuty, než byla celá Velká síň naprosto tichá.
„Děkuji za vaši vzácnou pozornost a doufám, že ji budete schopni udržet po celé zařazování. Než však začneme, paní ředitelka by vás jistě ráda přivítala,“ otočil se k Minervě a postavil se stranou. V jeho ruce se objevil zapečetěný pergamenový svitek.
„Děkuji, Severusi,“ vstala se slavnostním výrazem Minerva. „Milé studentky, milí studenti, jsem ráda, že vás zde mohu přivítat v neztenčeném počtu. Ráda bych vás upozornila, že letos platí mnohem víc než jiné roky, že jakýkoli pohyb po večeři mimo prostory hradu a po večerce mimo prostory koleje je zakázaný. Samozřejmě je zakázaný i vstup do Zapovězeného lesa a rovněž jakékoli opuštění školních pozemků bez povolení kolejního ředitele.
Musím vám také oznámit smutnou zprávu – vaše loňská učitelka Obrany proti černé magii Hestie Jonesová zahynula při marné obraně zesnulého ministra Kingsleyho Pastorka,“ Minervě se zadrhnul hlas a Hermiona si všimla, že rozjásané tváře alespoň některých studentů zvážněly. „Prosím vás o minutu ticha nejen za ně dva, ale za všechny mrtvé letošního léta.“
Přítomní, učitelé i studenti se postavili a atmosféra zhoustla. Dokonce i duchové strnuli v pozoru.
„Děkuji,“ promluvila konečně Minerva. „Vítám zde nového učitele Obrany proti černé magii, pana Evandruse Virdeeho,“ pokývla a Evandrus se postavil. Studenti mu zatleskali, stále trochu nesví po připomínce toho, co se dělo.
„A letos poprvé bude pro páté a vyšší ročníky otevřen nepovinný předmět Základy kouzelnického a mudlovského práva. Bude jej učit profesorka Hermiona Snapeová. Vítám tě tu, Hermiono,“ usmála se konečně. Hermiona jí úsměv oplatila a také na chvíli povstala. Někteří studenti jí zatleskali, nebylo jich však mnoho.
„Severusi, prosím,“ obrátila se Minerva na svého oficiálního zástupce a posadila se.
Snape pomalu rozlomil pečeť svitku a roztáhl jej. „Battley Bruce!“ zadeklamoval hlubokým hlasem.
Chlapec se sebejistě usmál a bez nervozity se usadil na starou stoličku bez opěradla.
„Nebelvír!“ vykřikl téměř okamžitě Moudrý klobouk, nebelvírský stůl nadšeně zaburácel a Hermiona se také neubránila úsměvu. Přes tísnivou atmosféru, kterou v ní vyvolal Minervin krátký projev, v ní sebejistý a bezstarostný úsměv Burtonova prostředního syna probudil naději. Přichází nová generace, která bude schopná převzít to, co oni začali.
„Flintová Laura Neva!“ přečetl Snape další jméno.
Dívenku s neproniknutelným výrazem Moudrý klobouk poslal do Zmijozelu, který propukl v jásot.
Hermiona sledovala tváře dětí, sebejisté i rozechvělé, usměvavé i zamračené, střídaly se jedna za druhou a snad ani netušily, že dnešní den je navždy ocejchuje. Nebylo to spravedlivé, vůbec to nebylo spravedlivé, vlastně se nemohla divit odtažitosti a ostražitosti příslušníků zmijozelské koleje. Mohla by zkusit si o tom promluvit se Severusem a Minervou, byl si však téměř jistá, že tradici zařazování do kolejí se změnit nepodaří. Vždyť to byla tradice samotných zakladatelů.
„Weasley Fred Johnson!“ přitáhlo její pozornost známé jméno. Prvního Weasleyho tmavé pleti Moudrý klobouk zařadil podle očekávání do Nebelvíru.
Zbývala už jen poslední dívenka, nervózně si mačkající lem slavnostního hábitu. Ustrašeně se dívala na Snapea.
„Puceyová Leandra Ariadne!“
„Zmijozel!“ zahlásil Moudrý klobouk po několika okamžicích přemýšlení. Dívka se znovu se strachem podívala na Snapea a velmi pomalu se vydala ke zmijozelskému stolu.

…

„Jody Jacknife,“ utrousil Snape heslo u vchodu do zmijozelské koleje a jakmile se dveře otevřely, sestoupil po několika schodech dolů. Před krbem se prudce otočil, založil si ruce na prsou a mlčky čekal, než se před ním shromáždí celá jeho kolej.
„První ročníky dopředu,“ přikázal, a ruce starších studentů hned postrčily všech dvanáct nových přírůstků těsně před něj.
Děti se zvědavě rozhlížely, očima široce otevřenýma pozorovaly luxusní vybavení zmijozelské společenské místnosti. Jen jedna z dívek se krčila vzadu.
„Pane Bole, slečno Talkalotová, ke mně,“ pokynul studentům, které letos vybral za zmijozelské prefekty. Edward Bole tuto funkci plnil bezchybně, nechal ho proto poněkud nestandardně prefektem Zmijozelu i v sedmém ročníku, kdy se stal také primusem celé školy. Doufal, že Walter bude jako jeho bratr. O Delilah Talkalotové věděl, že jako střelkyně famfrpálového družstva s Joshuou vychází dobře.
Když se oba prefekti postavili po jeho bocích, začal do tiché místnosti: „Jak jste si už možná všimli ve vlaku, pan Walter Bole a slečna Delilah Talkalotová jsou našimi novými prefekty.“
„A kdo je primus?“ ozval se ze zadních řad černovlasý zamračený mladík.
„Pane Burke, nehlásil jste se.“
„A vy jste mi neodpověděl,“ měřil si jej Burke nepřátelsky.
„Zítra se ohlásíte ihned po večeři u pana Filche, Burke,“ zavrčel Snape. „Primusem byl jmenován pan Aiden Corner a primuskou slečna Emma MacDonaldová.“
„Havraspár a Nebelvírka,“ přidal se k Burkeovi další protestující a drzý hlas mladší sestry Morgaine Mortonové, která školu už naštěstí opustila.
„Slečno Mortonová, ani vy jste se nepřihlásila. Zřejmě se chcete sblížit s panem Burkem v průběhu zítřejšího trestu, a v tom vám rozhodně nebudu bránit.“ Uslyšel tlumený smích, zatímco Elaine Mortonová se zatvářila popuzeně.
„Nikde není psáno, že primus musí být vždy z naší koleje, a pokud chcete namítnout, že posledních několik let tomu tak bylo, slečno Mortonová,“ zvýšil hlas, když viděl, že se to drzé děvče nadechuje, „tak vás upozorňuji, že mě osobně to stálo velké úsilí. Možná jste si již povšimli, že jsou na škole koleje čtyři, zatímco primusové jen dva.“
Rozhlížel se, zda ještě někdo proti tomu, že po dlouhé době neměl Zmijozel svého primuse, bude mít námitky. Samozřejmě, že mohl prosadit někoho ze své koleje, a nejspíš by tak i učinil, kdyby tu Edward Bole ještě zůstal. Jenže letos byla situace příliš vážná, aby mohl jakkoli riskovat. Samozřejmě by to bylo prozíravější. Jenže mezi loňskými prefekty nikdo vhodnější jednoduše nebyl, v tom musel po dlouhých diskusích dát Minervě zapravdu. Přestože věděl, že to jeho pozici v očích vlastní koleje oslabí.
„Chci vás osobně upozornit, abyste pokyny paní ředitelky brali naprosto vážně. Letos více než kdykoli jindy budu postihovat jakékoli porušování školního řádu. Máte své prefekty a očekávám, že je budete respektovat. A od vás očekávám, pane Bole a slečno Talkalotová, že si dokážete sjednat a udržet pořádek. Nestrpím žádné řešení sporů mimo kolej. Nestrpím žádné porušování školního řádu ani pravidel Zmijozelu. Očekávám,“ podíval se opět postupně na oba prefekty, „že seznámíte naše nováčky se všemi pravidly a tradicemi vznešené koleje Salazara Zmijozela. Můžete jim nějakou sdělit, slečno Cuffeová?“ vystřelil po dceři šéfredaktora Denního věštce.
„Mlčenlivost,“ odpověděla a kousala si ret.
Snape přikývl. „Mlčenlivost. Loajalita. Svědomitost. Poslušnost. Rozvážnost. Prozíravost. Odpovědnost ke svým schopnostem. Úcta k tradicím,“ odmlčel se za každým slovem pro zdůraznění účinku.
„A úcta k čisté krvi, pane profesore,“ přiletěl k němu drzý hlas z pravého rohu.
Rozhodl se Gordona Montagua, mladšího bratra muže, na něhož byl vydán zatykač, ignorovat. Bude se k tomu muset vrátit, to mu bylo jasné. Jenže dnes toho bylo příliš – pro ně i pro něj. Jen si všechny přejel ostrým pohledem. Letos to bude složitější. Nemají důvod se schovávat. Karty jsou vyloženy, a oni na karty, které jim osud nadělil, spíše nežli by si je sami vybrali, jsou navíc hrdí. Pitomá děcka.
„A nestrpím žádnou šikanu. Rozuměli jste?“
Studenti mlčky přikývli. Nebo alespoň někteří.
„Vím, co se děje venku, slečno Zabiniová,“ podíval se na mračící se černou studentku pátého ročníku, která něco rozčileně šeptala Gordonovi Montagueovi. I na bratra Emmerald Zabiniové Blaise byl vydán zatykač. „Ale za hranice školního pozemku nic z toho nepatří. Nedovolím, aby kdokoli přenášel cokoli zvenku do školy. Pokud by se o to kdokoli pokusil, nahlásíte to přímo mně nebo některému z prefektů, pane Malfoyi,“ otočil se prudce k nejistě se tvářícímu čtrnáctiletému chlapci, kterého slíbil chránit. Dělal by to samozřejmě i bez toho, byla to jeho povinnost. „Ovšem od vás očekávám totéž. Chápete, o čem mluvím, pane Avery?“ štěkl na chlapce, který něco se zúženýma očima šeptal Thornovi Flintovi.
„Ano, pane.“
„Vysvětlete, jak jste tomu porozuměl.“
„Budete nás bránit, pokud by si na nás někdo dovolil třeba kvůli tomu, že je na mojí matku vydán zatykač. Nebo na otce Gythy,“ pokývnul sebevědomě hlavou ke spolužačce, která zbledla ještě víc a začala okusovat konec svého copu. „Anebo na otce Helewis. A taky třeba na otce Scorpiuse, málem bych zapomněl,“ ušklíbl se. „A-“
„To stačí, pane Avery,“ utnul ho Snape. „Zdá se, že první polovinu jste pochopil dostatečně. Nikdo nemůže za viny svých rodičů. Co byla ta druhá polovina?“
„Že ani my nebudeme nikoho vinit z toho, co udělali jeho rodiče,“ podíval se mu Eadric přímo do očí.
Snape pomalu přikývl.
„Přesně tak. Očekávám, že se podle toho budete všichni chovat,“ zachytil očima pohled svého syna. Joshua téměř neznatelně kývl hlavou. „Toto je škola. Válku necháme venku.“
Když nikdo nic neříkal, pokývl hlavou a vydal se k východu. Studenti mu ustupovali.
„Pane,“ dohnal jej ve dveřích nový prefekt.
„Ano, pane Bole? Nemáte teď plnit své prefektské povinnosti?“ obořil se na něj. Měl toho pro dnešní večer dost. A byl nervózní z toho, že tu nechává Joshuu.
„Delilah začne. Ona to s prvákama bude umět stejně líp.“
„Tak pojďte, Bole,“ řekl unaveně a zavedl jej do svého kabinetu. Zůstal stát, nehodlal se s ním vybavovat dlouho. Místo prefekta bylo ve zmijozelské koleji, poblíž Joshuy a dalších dětí.
„Tak povídejte,“ podíval se na něj vyčkávavě.
„Bude válka?“
„Pokud jste si nevšiml, pane Bole, tak válka už je,“ rozhodl se nic nezastírat. „Minimálně někteří vaši spolužáci jsou si toho ostatně dobře vědomi.“
„Ti… na kterých příbuzný jsou vydané zatykače… Oni jsou opravdu… To všechno se vrátí?“
„Proč si myslíte, že o tom vím víc, než píše Denní věštec?“ zvedl obočí Snape.
„Protože říkáte, že bude válka. Věštec to tak nepíše.“
„Jen dedukuji. Znám své zmijozelské.“
„I já jsem Zmijozel. I můj bratr. I ten přihlouplý, ale hodný Bletchley, nebo malý Silver, který kamarádí se synem vaší ženy.“
„I Joshua je Zmijozel. I já jím jsem, Waltře. Přece si nemyslíte, že právě já budu mít něco proti lidem, jejichž jediné provinění je, že je v jedenácti letech ta stará hučka zařadila do koleje Salazara Zmijozela?“
„Jenže ostatní mají. A teď to bude ještě horší. To pro nás znamená, že přes naše schopnosti a snahu nikdy nemůžeme plně využít svůj talent. Proč se pan Blishwick nestal ministrem? Mluvil jsem o tom s bratrem… On byl z kandidátů  nejstarší. Nejvzdělanější. Nejrozvážnější. A nikdy nebyl Smrtijedem, a nebyl o tom ani stín podezření. A přesto nezískal jediný hlas mimo Zmijozel.“
„Jsou opatrní. A mají své důvody, to jistě dokážete pochopit.“
„Jenže to není spravedlivý,“ zamračil se Walter Bole. „Smrtijedi byli i z jiných kolejí. A Blishwickovi nejsou jediná rodina, která se nezapletla.“
„To už není tak docela pravda. Mrzí mě, že to musím říct, ale dcera pana Blishwicka -“
„Je to tedy pravda? To co psali o vlkodlacích?“
„Už jsem řekl, že nevím víc, než je ve Věštci,“ stiskl Snape rty. „Jsem si vědom toho, že celá řada rodin neměla nikoho mezi přívrženci Pána zla. Včetně té vaší.“
„Jistě,“ přikývl prefekt, a jeho výraz se stal dospělejším. Neproniknutelným. Zmijozelským. „Nikdo o tom nemůže mít lepší přehled než vy, pane profesore.“

Další kapitola

272 Celkem zhlédnutí, 4 Dnešní zhlédnutí