Skip to content

BtCh I: 12. A Woman Left Lonely

[Celkem: 7    Průměr: 2.3/5]

A woman left lonely
Will soon grow tired of waiting
She’ll do crazy things, yeah
On lonely occasions

A simple conversation
With a new man now and again
Makes a touchy situation
When her good thing is coming to an end.
And when she gets lonely
She’s thinking of her man
She knows he’s taking her for granted
And she doesn’t understand, no no no no

Oh the fevers of the night
They burn the unloved woman
Yeah those red-hot flames
Try to push old love aside

A woman left lonely
Just the victim of her man, yes she is
When he can’t keep up his homework, no!
She’s got to do the best she can, yeah!

A woman left lonely!
Oh what a lonely girl!
Lord, lord, lord!

Janis Joplin

Bradavice; 20. května 1999

Od rozhovoru s mladou paní Potterovou uplynuly už téměř dva týdny a Severusovi Snapeovi stále nešlo z hlavy, kdo a jakým způsobem se dostal do jeho soukromých a zabezpečených prostor. Měl samozřejmě hodně jiných starostí, nezabýval se tím neustále, nicméně myšlenka se vracela stále zpět s novou naléhavostí.

Ochranná kouzla jej naučila matka, která je přinesla od své irské rodiny. Jejich podstatou bylo rodinné pouto, pokrevní spojení. Krev byla také součástí magického rituálu. Nikdo, kdo nepatřil bezprostředně k nejbližší rodině toho, kdo rituál provedl, nemohl bez povolení člena rodiny vejít dovnitř či vyjít ven. V Anglii tato ochrana nebyla téměř známá, tradici si předávalo jen několik nejstarších rodin irských čarodějů. Ostatně, tím lépe fungovala, tím spíše nemohla být prolomena.

I v době, kdy byl oficiálně ředitelem a používal každodenně ředitelnu, nikdy nevyužíval soukromého bytu s ředitelnou spojeného. Dával přednost svým sklepním prostorám. Byl tam zvyklý, patřil tam. Byl to jeho domov, vlastně mnohem víc než domek v Tkalcovské ulici. Proto jej také před několika lety označil a zabezpečil jako svůj domov. Vždy si byl jistý, že tyto prostory jsou jeho hájemstvím, jeho soukromým útočištěm, které nelze narušit.

Stejně zabezpečen byl ostatně i jeho domek ve Tkalcovské ulici, tam rituál kdysi provedla jeho matka a on jej po její smrti obnovil. Ochrana byla tedy velmi silná – kouzlo časem neztrácelo na síle, naopak. A i zde musela být ochrana porušena, když mohla jen tak odejít, uvědomil si. Až dosud si na to nevzpomněl – snažil se potlačovat všechny vzpomínky spojené s tou nepříjemnou a trapnou záležitostí.

Kouzlo krevního pouta tedy prolomeno bezesporu bylo, a dokonce dvakrát. A čím dál neodbytněji si uvědomoval, že pravděpodobně stejnou osobou.

……………………

Tkalcovská ulice; 15. dubna 1998

Byla temná noc, nesvítil ani měsíc a ani blikající skomírající pouliční svítilna nestačila na osvětlení špinavé a zanedbané uličky uprostřed nekonečných řad chudých dělnických domků. Od řeky se táhl zápach hnijících ryb nebo něčeho horšího. Nerostl zde žádný strom, nikde nebyl ani kousek trávy. Bylo to pusté, bezútěšné místo. Přesto zde žili lidé, ti si však zvykli věnovat se jen svým záležitostem a nevystrkovat nos ze svých obydlí, ať se děje, co se děje. Nebyla to necitelnost, jen po generace vypěstovaná opatrnost a nedůvěra k autoritám. V tuto hodinu zde však nebyl nikdo, kdo by mohl pozorovat, jak se před jedním z domků, který vypadal, že v něm nikdo nebydlí již desítky let, odnikud vynořil černě oblečený muž. Ostatně by ani nebyl vidět, okamžitě po jeho příchodu lampa naposledy zablikala a zhasla. Muž nesl v náručí mladou ženu, spíše ještě děvče. Když došel k domku, nevytáhl ani klíče, ani hůlku, jen tiše pronesl: „Tá mé sa bhaile.“[1] Dveře se otevřely bez jediného zvuku.

Muž vešel dovnitř, a aniž by rozsvítil, jen popaměti, došel k staré kožené pohovce, která se nacházela hned naproti vstupním dveřím. Položil děvče na pohovku. Až poté vytáhl hůlku a vykouzlil světlo, co nejslabší, aby ji nerušilo. Dívka přesto krátce otevřela oči, ale hned je zase zavřela, jakoby chtěla předstírat, že stále není při vědomí nebo jako by při vědomí být raději nechtěla. Muž si toho všiml, i pro něj však bylo přijatelnější chovat se, jakoby stále ještě nevnímala. S hůlkou v ruce začal prohlížet její tělo. Byla zabalena do černého pláště, z jejích šatů téměř nic nezbylo. Byla zakrvácená. Na těle viděl stopy po mučení, nejen Cruciatem – někdo musel použít i mudlovské způsoby. Muž zatnul zuby a vzteky zbělel, dokázal se však udržet navenek v klidu a jen potichu šeptal zaklínadla, zatímco postupně přejížděl hůlkou podél těla děvčete. Nepohnula se, zdálo se, že následkem prožitého utrpení a psychického i fyzického vyčerpání opravdu upadla do neklidného spánku.

Snad tomu tak skutečně bylo, protože dívka už neležela klidně jako lidé předstírající bezvědomí, naopak. Cítil, že jí stoupá horečka. Použil znovu diagnostická kouzla – žádné vnitřní zranění nezůstalo, fyzicky teď byla v naprostém pořádku. Potřebovala by jen lektvar pro klidný spánek. Ale netroufal si ji opustit. Položil ruku na její. To ji zklidnilo. Vždy však, když se pokusil vzdálit, dívčin neklid vzrostl; musela mít zlou noční můru.

Muž u ní seděl a raději se již vstávat nepokoušel. Spát stejně nemohl, ne potom, co se stalo, ne potom, co udělal. Celou noc ji pozoroval. Byla tak křehká, zranitelná a zraněná. A on jí nedokázal pomoci. Přežila. Ale za jakou cenu? Věděl, že nemohl jinak, že udělal z objektivního hlediska nejsprávnější, vlastně jedinou správnou věc, i když…  Snad se mohl pokusit, snad se měl pokusit o jiné řešení…

Dívka se náhle zvedla do sedu a otevřela oči. Měla je zvláštně zastřené, vypadala jako v transu. Tak nějak vypadala Sybilla Trelawneyová, když pronášela věštbu, uvědomil si.

Naléhavě přikazovala někomu, koho viděla jen ona sama: „Běž, udělej, co ti říká. Tady se už nedá nic dělat.“

Přitáhla si ho za hábit, stále byla v transu. Z nevidoucích očí jí tekly slzy. Šeptala: „Žij, musíš žít…“

Najednou se zarazila, její pohled se změnil. Uvědomil si, že je zpět. Nevěřícně se rozhlížela po okolí, zjevně netušila, kde je. Pomalu, jakoby se obávala, koho uvidí, zvedla hlavu a zadívala se do jeho očí. V jejím pohledu viděl bolest a strach, čemuž se nedivil. A také nevěřícné překvapení.

Promluvila až po chvíli. „Vy žijete? Vždyť… Co to bylo… Bylo to tak živé… Harry…“

Muž se jí upřeně díval do očí a pak, aniž by to plánoval, aniž by to výslovně zamýšlel a aniž by použil verbální kouzlo, vnikl do její mysli a její sen či spíše vizi ji přinutil prožít znovu.

„Co to bylo?“ zeptala se znovu tiše.

„To přeci sama víte,“ odpověděl zamyšleně a zkoumavě si ji prohlížel. „Měla jste již někdy dříve věštecké sny?“

Zavrtěla hlavou. Stále vypadala zmateně, ale byla klidná. Horečku už neměla.

„Spěte.“

Poslechla. Schoulila se do klubíčka na bok, tváří k zadní straně pohovky.

Poté již spala klidněji. Při prvních známkách rozbřesku tiše vstal a odešel do sklepa svého domu, kde měl laboratoř, aby tam připravil vše potřebné. Když se vrátil, dívka byla vzhůru – seděla na pohovce a úzkostně se rozhlížela. Jakmile ho uviděla, odvrátila okamžitě pohled, lehla si zase čelem k zadní straně pohovky a stulila se do klubíčka. Chápal, že jej nechce vidět. I pro něho samotného to bylo trapné. Nevěděl, jak s ní mluvit.

Povinnosti ho už naštěstí volaly pryč – možná by si mohl záležitosti uspořádat i jinak, aby mohl zůstat, ale proč? Dívce už nic nehrozilo a jeho přítomnost ji naopak rozrušovala. A i pro něj to bylo nepříjemné, připadal si nejistý a nevěděl, jak se má chovat. Zde bude v bezpečí. Než válka skončí, zůstane tu. Po jeho smrti bude moci odejít. Nepovažoval za nutné jí sdělovat, že má zůstat, věděl, že by ho stejně neposlechla. Ale věděl také, že dům opustit nemůže. Proč by se s ní tedy dohadoval?

„V kuchyni toho moc nenajdete, ale pošlu sem skřítka. Bude nosit vše potřebné.“ Dívka se stále neotočila, nijak nedala najevo, že jej slyší. „Až vám bude lépe, dojděte si do patra, v levé ložnici naleznete skříň s oblečením po mé matce. Pak se přesuňte do sklepení – máte tam vše potřebné pro přípravu lektvaru. Postup naleznete založený v knize na stole. Zvládnete to?“

Stále nereagovala.

„Slečno Grangerová, je naprosto nutné, abyste si ten lektvar připravila ještě dnes, odpovězte, uděláte to? Zvládnete to?“

Aniž by se otočila, konečně slabě souhlasila.

Byl si naprosto jistý, že zůstane, že nemůže dům opustit. Ale ona to dokázala. Jak?

 

……………………

 

Sydney; 20. května 1999

V klidné a příjemné restauraci za zástěnou tvořenou živými květinami a bonsajemi seděla u malého stolku pro dva mladá žena spolu s příjemným mužem, asi třicetiletým. Už byli po večeři. Na stole stála láhev drahého vína a svíčka, kterou číšník úslužně zapálil. Mladá žena s elegantním krátkým sestřihem, v hedvábném šedém či spíše stříbrném topu, nenápadně přisunula svou skleničku blíže ke skleničce muže. Prsty nechala na její stopce a lehce jimi po ní přejížděla.  Muž z ní nemohl spustit oči. Lehce si olízla rty a on bezděčně pohyb opakoval po ní. Když sáhl po své skleničce, jejich prsty se lehce dotkly. Zadívala se mu do očí a byl to pohled kočky – tak trochu šelmy, tak trochu něžného koťátka, které chce přitulit.

Tuto hru měla ráda a hrála ji čím dál tím lépe. Nechtěla být sama. Toužila po dotyku, po lásce. Ano, patří někomu, má pouto k muži, které nemůže zrušit. Ale to nebyl vztah založený na lásce a ona chtěla být milována, potřebovala být milována. Nebo potřebovala alespoň tuto iluzi, tuto hru. Potřebovala cítit, že je přitažlivá, že stojí za to, aby byla milována.

To pouto ji dusilo, nechtěla je a nerozuměla mu. Ale ovlivňovalo ji více, než chtěla a než si byla ochotna připustit. Připadala si zahnaná do kouta. Potkala už několik zajímavých mužů, muže, s kterými se dobře povídalo, jejichž přízeň jí lichotila, a ona se učila tyto letmé vztahy využívat. Ale nikdy nepotkala nikoho, koho by skutečně chtěla i v případě, že by byla volná.

Nechtěla, ne, nemohla žít s tím, s kým byla svázaná. Nikdy by nepřijala tak nerovnovážný vztah. Jak by se mohla vydat na milost muži, kterého poznala jako krutého a nespravedlivého učitele libujícího si v ponižování studentů? Jak měla věřit, že by vůči ní své postavení nezneužil? Proč by mu měla věřit? Proč by s ním měla být? A navíc, on o ni ani nestál. To ráno poté… Ani na ni pořádně nepromluvil, ani se na ni pořádně nepodíval. Nerozloučil se. Neměl pro ni jediné vlídné slovo. Neprojevil žádnou účast ani pokus o porozumění. Chtěl jediné – aby zabila klíčící život, tehdy spíše jen možnost budoucího života. Nezajímala ho, tím si byla jistá. A ani on ji nezajímá.

Tuto hru měla ráda. Nedokázala však přehlušit prázdnotu, kterou cítila. Osamění. Přesto to zkoušela to vždy znovu a znovu. A přestože šlo jen o téměř nevinnou hru doteků a úsměvů, byl důsledkem pocit viny, který se transformoval do reakce jejího těla proti sobě samému. Kůži jí pokryly červené skvrny jako od popáleniny. Někdy cítila i nevolnost, to když svou nevinnou hru nechala zajít příliš daleko a muž se jí začal opravdu líbit. Kožní reakce se neobjevovaly již jen po dotyku mužů, staly se trvalou součástí jejího života. Stačil nepatrný mechanický podnět; jako by samu sebe nenáviděla a trestala se. Matku kožní příznaky znepokojovaly, o ostatních netušila. Hovořila o autoimunním onemocnění, o kontaktní dermografii. Chtěla, aby dcera navštívila imunologa. Hermiona však věděla, že jí s tím žádný mudlovský lékař pomoci nedokáže.

Přemýšlela, zda si jen něco nenamlouvá, zda by skutečně, kdyby to dovedla do konce, zemřela. Ale nikdy neměla odvahu a vlastně ani chuť to skutečně vyzkoušet. Nejen že nemohla, ale ani nechtěla žít s nikým jiným.

Tuto hru měla ráda. Ale najednou si uvědomila, že nikdy k ničemu dobrému nepovede. Nepřinese jí úlevu, jako nemůže mořská voda uhasit žízeň. Že tím jen ubližuje, sobě i ostatním. Prudce vstala, zvuk odsouvající se židle zněl v intimním prostředí restaurace více než nepatřičně.

„Promiň.“ Vyběhla ven.

„Mio! Co se stalo! Nemůžeš tak sama, je pozdě!“ volal muž překvapeně. „Počkej, doprovodím tě!“

Ale Hermiona jej neslyšela, byla už na chodníku a snažila se chytit taxi. Po tvářích se jí začaly koulet slzy. Když muž vyběhl z restaurace,

tak už odjížděla.

Neotočila se.

………………………

Bradavice; 1. června 1999

Přestože si byl prakticky jistý, kdo byla osoba, která porušila jeho ochranná kouzla, Snape se stále neodhodlal k tomu, aby si své podezření potvrdil. Několikrát se dokonce za Poppy vypravil, vždy to však skončilo tím, že se jí zeptal, zda jí nedocházejí zásoby. Kdo to nevydržel, byla však Poppy. Když se už chystal k odchodu s tím, že pro jistotu krev obnovující lektvar připraví, lékouzelnice jej zadržela.

„Severusi, kvůli tomu sem ale nechodíš. Na co ses chtěl opravdu zeptat?“

Nyní už těžko mohl couvnout. „Jen jsem přemýšlel, kdo připravoval lektvary v době, když jsem byl v bezvědomí. Tehdy po bitvě,“ řekl co nejvíce nedbale, jak dokázal.

„Je něco u tebe v laboratoři v nepořádku?“ zeptala se opatrně Poppy.

„Nikoli. Laboratoř byla v bezvadném stavu. Jen mě napadlo – uvažoval jsem o tom přijmout učedníka. Někoho, kdo by mi pomohl s výukou nejnižších ročníků a koho bych dovedl k mistrovským zkouškám. A napadlo mě, tedy jestli bylo i z tvého pohledu vše v pořádku…“

„No to bylo! Slečna Grangerová připravovala prvotřídní lektvary!“ dotčeně zvolala bradavická ošetřovatelka. „Tvoje jsou samozřejmě lepší,“ dodala s úsměvem téměř koketním. „Ale to je teď asi jedno, pokud vím, je stále nezvěstná, Severusi.“

„To máš pravdu, Poppy. Ještě budu uvažovat dál,“ odpověděl Snape zamyšleně a odešel.

Je to tak, jak si myslel. Existuje tedy nějaké zvláštní pouto mezi ním a slečnou Grangerovou. Ale jaké? Teď už tomu musí přijít na kloub, příliš dlouho to odkládal a přitom to může být důležité. Někde k tomu musí být klíč. Začne svými vzpomínkami : musí znovu projít vše, co se stalo.

Po několikahodinové práci to našel. Poznámku Poppy o slzách skutečné manželky, na kterou si dovolil zapomenout jen proto, že mu tehdy nedávala žádný smysl. Výpověď Pottera u soudu, že v  Chroptící chýši, když umíral, s ním byla slečna Grangerová a že to byla pravděpodobně ona, kdo ho přemístil do hrad; sen, který viděl po oné noci u Malfoyů, byl tedy její vlastní vzpomínkou na budoucnost. Předtím si to neuvědomil, protože výjev pozoroval jejíma očima, pochopitelně ji tedy v Chroptící chýši vidět nemohl.

Slova, která od ní tehdy v Tkalcovské ulici slyšel říci, byla tedy její vlastní slova, kterými promlouvala k němu, když ztratil vědomí a slzy… Neuzdravily ho slzy fénixe. To byly její slzy. Slzy skutečné manželky.

 

………………

 

Sydney; téhož dne

Hermiona přišla z vyučování velmi brzo. Jejímu toulání byl konec. Rozhodla se tak a připadala si dost silná na to, aby to splnila. Věděla už, co má dělat. Má syna, nemusí hledat nikoho jiného.

„Ahoj, kde jste kdo?“ volala. „Kde je moje koťátko, už se vyspinkalo?“

„Hermiono, to se budeš divit, kdo-“ matka nestihla doříct větu, když se otevřely dveře pokoje.

Nemohla věřit svým očím a i on se na ni díval naprosto konsternovaně, jako by ji nemohl poznat.  Avšak netrvalo to dlouho.

„Harry!“ vrhla se mu Hermiona do náruče.

Harry ji objal a ona si mu položila hlavu na rameno. V první chvíli cítila jen velkou radost, jenže pak jí jako nůž projela ostrá bolest. Proč přišel on? Proč nepřišel ten, kdo pro ni přijít měl?

[1] Jsem doma (irsky).

 

Další kapitola

675 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha první - Zrození

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář