I loved you in the morning, our kisses deep and warm,
Your hair upon the pillow like a sleepy golden storm,
Yes, many loved before us, I know that we are not new,
In city and in forest they smiled like me and you,
But now it’s come to distances and both of us must try,
Your eyes are soft with sorrow,
Hey, that’s no way to say goodbye.
I’m not looking for another as I wander in my time,
Walk me to the corner, our steps will always rhyme
You know my love goes with you as your love stays with me,
It’s just the way it changes, like the shoreline and the sea,
But let’s not talk of love or chains and things we can’t untie,
Your eyes are soft with sorrow,
Hey, that’s no way to say goodbye.
Doupě; 3. ledna 1999
Byl již konec vánočních prázdnin, a Ginny se chystala zpět do školy. Měla odjet už zítra dopoledne, přitom stále nenašla čas být s Harrym opravdu o samotě. Harry si sice udělal volno přes celé svátky, v dopisech psal, jak moc mu chybí, jak se na ni těší. Ale teď – skoro pořád byl jen s Ronem a zabývali se ztracenou Hermionou. I ona jim pomáhala, pokud mohla. Měla i dost práce s přípravou do školy. Ne, že by se vůbec neviděli. Viděli se u společného jídla, viděli se také při práci, s Ronem. Ovšem nikdy nebyla vhodná chvíle, nestrávili spolu o samotě nikdy tolik času, aby se odhodlala sama začít.
Bylo jí z toho smutno. Bude vždy tou druhou? Ne, tak to určitě není, zastyděla se sama před sebou. Je přeci správné, že se Harry snaží pomoci kamarádce, a to, že si dosud nepromluvili, je i její, měla sama z toho rozhovoru strach. Déle už to však odkládat nemůže – vhodnější chvíle už nebude.
Vyšla nahoru po úzkých schodech a zaklepala na Ronův pokoj.
„Harry? Můžu dál?“ Vstoupila dovnitř. Kluci seděli na posteli a všude byly rozloženy fotografie z ministerské databáze čarodějek. Na stěně byly připíchnuté nedokonalé portréty obou hledaných žen.
Harry hned vstal.
„Ginny! Jdeš nám pomoct?“ podíval se na ni s radostí. Byl rád, když pracovala s nimi. Tak rád by s ní trávil víc času, ale tohle přeci bylo důležitější! Oceňoval, že to Ginny chápe a že jim podle svých možností pomáhá. Aspoň takto mohli být spolu.
„Ne, Harry, teď ne. Potřebuju s tebou mluvit.“
„Tak mluv, Ginny. Je to důležité? Víš, my zrovna –“
„Já vím, co zrovna děláte. Ale tohle je důležité. Prosím, pojď se se mnou na chvíli projít, Harry,“ řekla Ginny vážně.
Ron se překvapeně podíval na sestru. „Co se děje, Ginny? Nemusíš tahat Harryho ven do zimy. Jestli chcete být sami, stačí říct. Půjdu za mamkou.“
„Díky, Rone,“ usmála se Ginny, mile ji překvapil.
Po bratrově odchodu se posadila na postel vedle Harryho. Nevěděla, jak začít. Vše, co si připravovala, jí najednou připadalo hloupé. Co když ji nebude chtít? Má ji vůbec rád? Najednou byla plná pochybností. Mlčky seděla a prohlížela si své ruce.
Harry také nevěděl, co říct. S děvčaty si připadal vždy nejistý a Ginny ho teď znervózňovala. Dlouho se neviděli. Minulé léto se mu nyní zdálo jako neskutečný sen. Jak byla krásná! Vždy mu připadala krásná, ale teď v ní bylo něco jiného, zvláštní světlo, zvláštní klid. Úzkostlivě se na ni díval. Co mu chce? Najednou měl pocit, jako by mu srdce sevřela ledová ruka. Co když neví, jak říct, že nechce vztah na dálku? Že potkala někoho, kdo je s ní každý den? Že se chce rozejít? Uvědomil si, že se celé Vánoce chovala trochu odtažitě. Při prvním setkání měl sice pocit, že se na něj dívá se stejnou láskou, jako on na ni, ale co když se mýlil? Co když ten něžný pohled nevyjadřoval lásku, ale soucit? Chytil ji za ruce.
„Prosím, podívej se na mě,“ zašeptal nejistě.
Ginny zvedla oči. „Máš mě rád, Harry?“
Harry se na ni překvapeně díval. Proč se ptá? Vždyť to je přeci jasné!
„Ginny… to je jasný… to přece víš… Já… Miluju tě,“ dostal ze sebe nakonec a přitáhl si ji k sobě. Ginny si opřela čelo o jeho rameno a stulila se mu do náruče. Harry ji nemotorně přivinul a rozpačitě hladil po zádech.
„Ty jsi o tom pochybovala? To je to, co tě trápilo?“ zeptal se něžně.
Chvíli se jen tak choulila, pak se na něj podívala a zavrtěla hlavou. „Ne, Harry, já jen… Budeme mít dítě, Harry.“
………………..
Nádraží King’s Cross, 4. ledna 1999
Harry se sám nabídl, že zařídí Ginnin odjezd do Bradavic. Oba byli rádi, že se jim podařilo přesvědčit rodiče, že vše zvládnou sami, že je u toho nepotřebují. Nakonec to ale paní Weasleyová nevydržela, a teď tu byli všichni spolu.
Teď stáli uprostřed nástupiště a Harry se překvapeně díval na ruch kolem sebe. Je to teprve rok a půl, co tady byl naposledy? Připadalo mu to jako věčnost, jako by to bylo v jiném životě. Když se objevil na nástupišti, všichni po něm zvědavě pokukovali. Harrymu to nikdy nebylo příjemné, teď mu to ale vyloženě vadilo. Chtěl mít ještě chvíli soukromí, chtěl by si Ginny k sobě přitisknout, políbit ji. Copak může před její matkou? A před všemi těmi zvědavými pohledy?
Dopoledne zařizovali nákupy v Příčné ulici, Ginny potřebovala nějaké věci do školy a Harry využil pár nestřežených chvil, aby navštívil klenotnictví bratrů Rubenových. Teď v kapse svíral dárek pro Ginny a přemýšlel, jak jí ho dá, aby to nebylo jako ve špatném filmu. Představoval si to jinak, ale na nákupech se zdrželi, museli spěchat a k vlaku dorazili na poslední chvíli, ostatně jako vždy. Chodit pozdě bylo snad poznávacím znakem rodiny Weasleyů. Ještě navíc se k nim na nádraží připojila paní Weasleyová a před ní mluvit nechtěl – s Ginny se domluvili, že tu šťastnou novinu Weasleyovým oznámí Harry sám. Ani jeden si nebyl jistý, jak rodiče zareagují, a Harry nechtěl, aby se Ginny jakkoli stresovala. Teď je on tím, kdo ji musí chránit a starat se o ni. Byla to pro něj nová role, ale vzal ji naprosto vážně. Ani Ginny se tomu nebránila, říci o těhotenství rodičům by pro ni bylo ještě těžší než Harrymu.
Paní Weasleyová vyprávěla Ginny něco hrozně důležitého, jakoby ji neviděla naposledy ráno u snídaně. Harry právě přemýšlel, jak ji přerušit, když vedle sebe uslyšel známý, poněkud zasněný hlas.
„Ahoj Harry, ráda tě vidím.“
„Lenko, co tady děláš? Koho doprovázíš?“ podivil se.
„Nedoprovázím, odjíždím do školy. Ty jsi tu s Ginny?“
„Jo, jsem. Proč jedeš do školy? Vždyť už nemusíš. Mě do výcviku přijali i bez sedmého ročníku.“
„Ty snad děláš jen to, co musíš? Ne, nemusím, ale chci. Minulý rok jsem toho hodně zameškala. O Hermioně nic nevíš? Pořád se ještě nechce vrátit?“
„Nic určitého, bohužel,“ zarazil se, „proč si myslíš, že je to na ní, jestli se vrátí, něco víš? Říkala ti něco?“ O dopise Hermiony a o novém závěru, že Hermiona pravděpodobně odešla dobrovolně, přeci nikdo zvenčí neví!
„Nevím, jen mě to tak napadlo. Proč vlastně… Nevím. Nic mi neříkala. Jen se všem po bitvě vyhýbala. Několikrát jsem ji viděla sedět samotnou u jezera. Jednou jsem ji viděla s Ronem – Ron ji chtěl obejmout a ona rychle uhnula, ani si toho nejspíš sám nevšiml. Ale mně připadalo, jako by Ronův dotyk nemohla snést. To bylo zvláštní… Myslela jsem, že spolu začali chodit. Asi odjela, protože chtěla být sama.“
„Nemůžeme ji najít,“ přiznal Harry, „nemáme téměř žádné stopy.“ Podrobnosti Lence vyprávět nechtěl, to by bylo nadlouho a měl teď jiné starosti.
„Tak to žádné stopy nechat nechtěla, Harry,“ usmála se Lenka. „Ale je dobře, že ji hledáš. Určitě čeká, že ji budeš hledat,“ dodala. Pak se zadívala na Ginny a ještě znovu na Harryho. „Chcete se v klidu rozloučit, viď?“ mrkla na něj šibalsky. „To zařídím,“ dodala a otočila se k paní Weasleyové. „Paní Weasleyová, můžu Vás na chvilku vyrušit? Potřebuji s Vámi probrat, co bych mohla dělat s plody oskeruše tříbarevné, letos se nám jí urodilo opravdu hodně. Nemáte nějaké dobré…“ dál už ji Harry neslyšel.
Otočil se rychle k Ginny, než mu zase zmizí nebo než je někdo vyruší. „Ginny,“ vytáhl z kapsy balíček. „To je pro tebe.“
Ginny začala dárek rozbalovat.
„Ne, Ginny, počkej s tím, až budeš sama,“ zadržel ji Harry. „Nemusí to teď ještě všichni vědět.“ Pak se usmál a pošeptal jí do ucha. „Ale já to vědět chci. Ginny, budeš mojí ženou?“
Ginny se usmála a políbila jej. „Samozřejmě, Harry. Já už přeci tvojí ženou jsem.“
Grimmauldovo náměstí; téhož dne
Harry se přemístil na schody domu Blackových. Zabezpečovací kouzla domu se podařilo už obnovit – přestože válka skončila, Harry byl stále nepochybný terč pro příznivce Voldemorta; péče o jeho bezpečnost byla proto pro ministerstvo důležitá. Osobní stráž Harry odmítl, důvěřoval svým schopnostem a zejména zabezpečení domu. Stejně jako v době války se zatím přemísťoval v neviditelném plášti, který svlékal až v bezpečí domu.
„Pán byl dlouho pryč,“ uslyšel hned za dveřmi Kráturův skřípavý hlas. „Krátura všechno připravil. V pokoji je zatopeno. Telecí nákyp s fazolkami Krátura měl teplý celý večer. Krátura všechno znovu připraví, i když už je skoro půlnoc. Pán nedal vědět, že přijede tak pozdě,“ hudroval.
„Taky tě zdravím, Kráturo,“ odpověděl Harry. Na přítomnost starého skřítka si už zvykl. Rád ho sice neměl, naučil se však oceňovat jeho neutuchající péči a loajalitu. Mít domácího skřítka bylo vlastně příjemné. Neodnaučil sice Kráturu všechny jeho zlozvyky, ale aspoň o Hermioně už nemluvil jako o mudlovské šmejdce. Tedy většinou.
„Kráturo, mám pro tebe důležitější úkol, než přípravu fazolek. Objevily se nové stopy. Pojď se mnou nahoru do pokoje.“
Když se usadil, ukázal skřítkovi podobizny obou hledaných žen.
„Nevíš o nich něco?“
„Krátura nezná. Jsou to mudly.“
„Jsou tak oblečené, to ano, ale nesly dopis od Hermiony. Nemusí to být mudly. Podívej se po nich. Potřebujeme je najít.“
„Pán pořád hledá tu mudlovskou š… slečnu Hermionu? Pán ji má rád? Pán by si měl raději najít nějakou čistokrevnou čarodějku.“
„Za prvé ano, hledám ji. Za druhé ano, mám ji rád. Za třetí, našel jsem si čistokrevnou čarodějku. Budu se ženit.“
„To je skvělá zpráva. Krátura všechno připraví. Krátura připravoval svatbu slečny Andromedy, slečny Narcisy, slečny-“
„To jméno nevyslovuj,“ zavrčel Harry varovně.
„Jistě, pane. Kdo bude ta šťastná, která založí nový rod tohoto domu a obnoví slávu sídla ctihodné rodiny Blacků?“
„Slečna Ginevra Weasleyová. A rod založíme dost rychle. Vlastě už v květnu tady bude malý Potter,“ usmál se Harry.
„Ta krvezr… Slečna Ginevra je ze staré kouzelnické rodiny, jistě si pán vybral dobře,“ uklonil se Krátura. „Ale žádná slečna ze ctihodné rodiny Blacků se nikdy nevdávala s dítětem na cestě. To kdyby viděla stará paní…“ neodpustil si polohlasnou poznámku.
„Tak asi nejsem slečna ze ctihodné rodiny Blacků, Kráturo. A Ginny ostatně taky ne. Podíváš se po těch ženách?“ utnul raději diskusi Harry.
„Krátura splní pánovo každé přání. Krátura je dobrý skřítek,“ uklonil se Krátura a s hlasitým prásknutím se přemístil.
„Nemyslel jsem hned,“ povzdechl si Harry už do prázdné místnosti.
Seděl a díval se do krbu. Byl unavený. Skoro se těšil do práce, tam ho nemůže čekat nic náročnějšího, než byl dnešní den. Po odjezdu Ginny se Harry vrátil s paní Weasleyovou zpátky do Doupěte. Ginny chtěla, aby si s rodiči promluvil co nejdříve, a to byl skutečně těžký úkol. Nejdříve se zavřel v pokoji s Ronem a pokračovali v práci. Při večeři, v době, kdy už se měl rozloučit a vrátit se domů, mu došlo, že začít musí hned. Čím déle to bude odkládat, tím hůře. Jak má ale s klidem hovořit o něčem, co ještě sám pořádně nepochopil? Nebyl na to připraven, nevěděl, jestli to zvládne. Jedno ale věděl určitě: Ginny má rád a chce s ní prožít celý život. Rodinu by samozřejmě plánoval raději až na později, ale když to tak osud chtěl, tak to tak zkrátka je a není co řešit.
Nakonec večer nebyl tak strašný. Jistě, bez křiku a slz se to neobešlo. Nejhysteričtěji reagoval kupodivu Ron, nikoli rodiče. Pan Weasley jen poznamenal, že si oba dva pěkně zkomplikovali život, ale že je to jejich věc. Paní Weasleyová po počátečních lamentacích a výčitkách začala plánovat, jak udělat co nejrychleji svatbu a kde, co se školou, kde udělají dětský pokoj a tisíce dalších věcí, které Harryho zatím vůbec nenapadly. Nakonec Harrymu připadalo, že se na to snad těší.
Dětský pokoj v Doupěti. Paní Weasleyová automaticky předpokládala, že budou bydlet s nimi. On přeci měl svůj dům. Byl to ale domov? A byl by to vhodný domov pro jeho rodinu? Místo bylo temné, pořád se zde necítil dobře. Ostatně ani Sirius to zde neměl rád; a čím víc času zde Harry trávil, tím víc mu v tom rozuměl. Jenže v Doupěti je málo místa a navíc paní Weasleyová… Měl ji rád, to ano, ale chtěl by mít svou domácnost. Domov rodiny Potterů. Možná by mohl postavit nový dům poblíž Doupěte? Poradí se o tom s Ginny, moc času ale nemá, musí vše připravit, než se dítě narodí.
Vzpomněl si na Kráturu. Nebude se mu to líbit, ale to je to poslední, podle čeho by se Harry rozhodoval. Vždyť budou jezdit i sem, ale domov budou mít jinde. Bez Krátury. Je to zvláštní, uvědomil si najednou, Krátura si asi myslel, že má rád Hermionu jinak než jen jako kamarádku. A vlastně něco takového naznačovala i Lenka. Jak vlastně myslela, že Hermiona čeká, že ji bude Harry hledat? A že nechtěla Rona? Nevšiml si ničeho takového. Jistě, měl dost jiné práce, navíc tam byla Ginny a pro nikoho jiného oči neměl. Jak to vlastně bylo mezi Hermionou a Ronem? Chodili spolu vůbec? Tehdy, když byli sami, bez Rona, si byli s Hermionou velmi blízcí. Jednou měl dokonce pocit, že stačilo málo, aby hranici přátelství překročili. Nebo se mu to jen zdálo? Vždyť se celou dobu trápila pro Rona, byl to přeci on, kvůli komu po nocích brečela… Nebo ne? Harryho držela za ruku, na jeho rameno si položila hlavu, když jí bylo smutno. A ten večer jak tančili… Nevyznal se v tom. Bylo možné, že by Hermiona ve skutečnosti měla ráda i jeho trochu jinak? To by mohlo být vysvětlení.
Moc mu chyběla. Byla od malička jeho parťák, nikdy by nedokázal splnit svůj úkol bez ní. Byla to ona, komu mohl říci všechno, kdo ho chápal, kdo mu vždy stál po boku. Teď nikoho takového neměl.
Najednou se zastyděl, že tak uvažuje. Jak to, že nikoho neměl – měl přece Ginny. Proč se pořád zaobírá Hermionou? Ginny je přeci jeho žena, matka jeho dítěte, Hermiona je jako jeho sestra, tu přece miluje úplně jinak…
…………………
Bradavice; téhož dne
Ginny ležela v dívčí ložnici nebelvírské věže a prohlížela se přívěšek, který jí Harry dal. Přestože o kamenech manželství slyšela, jako každá kouzelnická dívka, nikdy je neviděla. Na zelenkavé dračí kůži byly připevněny tři čiré kameny – bílý, červený a zelený. Věděla, co znamenají – bílý kámen symbolizuje věrnost manželů, červený jejich lásku a zelený naději. Dokud budou všechny kameny nezkaleny, je vztah v pořádku. Byl to krásný a vzácný dar. Ne každý z kouzelnických manželů byl ochoten vztah podrobovat takové zkoušce. Ani její matka kameny manželství neměla. Harry si musel být svou láskou jistý. Dívala se na kameny. Najednou měla pocit, že se bílý trochu zakalil, jen na chvíli. To se mi určitě jen zdálo, pomyslela si. Ruce si položila tam, kde tušila své dítě, a s úsměvem usnula. Byla šťastná.
762 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...