I’ve got you on my mind, I’m feeling kind of sad and low.
Got you on my mind, feeling kind of sad and low.
I’m wondering where you are, wondering why you had to go.
Tears begin to fall every time I hear your name.
Tears begin to fall every time I hear your name.
But since you went away, nothing seems to be the same.
No matter how I try,
My heart just don’t see why
I can’t forget you.
If ever it should be
You want to come back to me,
You know I’d let you.
I’m wondering where you are, wondering why you had to go.
I’m wondering where you are, wondering why you had to go.
Doupě; 24. prosince 1998
Ron se mlčky díval chvíli na Harryho, chvíli na dopis. Jako by nemohl pochopit význam vět na Hermionině pohledu. Jako by nechápal, co s tím má Harry společné. Proč psala jemu? Byl to přeci on, kdo byl jejím přítelem, on měl být tím, na koho se obrátí, když potřebuje pomoc. Potřebuje přeci pomoc. Byl o tom přesvědčen. Ani chvíli nevěřil tomu, že jej Hermiona skutečně opustila. Tomu věřit nedokázal. Nechtěl, aby to byla pravda, nemůže to tedy být pravda.
„Musíme jí pomoci, Harry,“ řekl nakonec chraplavým hlasem, jako by již téměř zapomněl mluvit. „Někde ji drží a chtějí nás přesvědčit, že je tam dobrovolně. Chtějí, abychom ji přestali hledat. Musíme jít hned. Teď. Hned,“ prohlásil přesvědčeně.
„Rone, já… nevím. Nějak se mi to nezdá. Zkus se nad tím zamyslet logicky. Pokud by ji někdo držel násilím a nechtěl, abychom ji našli, určitě by jí nedovolil odeslat žádný dopis. A pokud by dopis posílala bez vědomí únosců, tak by nám určitě napsala více.“
Ronova tvář začala rudnout.
„Ty… To by přeci Hermiona neudělala! Jak si můžeš něco takového myslet! Tobě na ní ostatně vůbec nezáleží! Myslíš, že jsem si toho nevšiml? Já tu sedím a nemůžu myslet na nic jiného než na ni a ty…,“ Ron zkřivil tvář téměř až nenávistí, „ty si klidně chodíš na výcvik a tak a žiješ si jako by nic! Chtěl si slavit i Vánoce! A Ginny! Jako by na něčem takovém mohlo vůbec záležet, když Hermiona…“ Ron nemohl dál.
„Já ji hledám, Rone,“ odpověděl klidně Harry a položil dlaň na přítelovo rameno. Ron zlostně ucukl. „Záleží mi na ní. Určitě jinak než tobě, ale… Vždyť je pro mě jako sestra. Rone, určitě ji budeme hledat. Ale… hele, jen uvažuju. Budeme muset změnit strategii.“
Harry se zamyslel. Dodnes, stejně jako Ron a stejně jako ostatní, byl přesvědčen o tom, že ji někdo unesl. Začínal si dokonce myslet, že už nežije. Nikdo si nedokázal představit, že by mohla odjet dobrovolně. Proč by to dělala? Kam by tak mohla odjet? Ano, je jedna možnost…
„Rone? Pamatuješ si, co říkala Hermiona o svých rodičích? Kde bydlí?“
„U jejích rodičů jsme přeci už pátrali. Ztratili se také, nikdo o nich nic neví.“
„Ale my jsme pátrali po Grangerových. Vzpomínám si, že se Hermiona zmiňovala, že jim vymazala vzpomínky a změnila jméno. Nevíš jak? A kam se to pak měli přestěhovat?“
„Já nevím, asi o tom mluvila. Ale fakt se to nepamatuju. Asi do Kanady. Nebo na Nový Zéland? A jméno… Ale to přeci není důležité, Harry! Nevěřím tomu, že si jen tak odjela za nima a na nás se vykašlala! To se jí přeci vůbec nepodobá! Jak si můžeš něco takového vůbec myslet!“ začal se Ron znovu rozčilovat.
„Rone, nejdříve se zeptáme paní Figgové, co ví, pak se rozhodneme, co dál. Souhlasíš?“
…………..…
Doupě, 26. prosince 1998
K paní Figgové se ale dostali až na Štěpána odpoledne. Dříve je paní Weasleyová nepustila a Harry, a nakonec i Ron, se nechali přesvědčit, že musí být s rodinou; kdovíkdy opět všechny uvidí!
Paní Figgová jim však příliš nepomohla. Řekla, co věděla, obě ženy i docela slušně popsala. Poznávací číslo auta si také nepamatovala. To vše ale mohou zjistit, pokud získají její vzpomínky. Extrahovat své vzpomínky paní Figgová jako moták neuměla; neuměli to ostatně ani všichni kouzelníci, jen ti nejlepší. Ron to neuměl vůbec, Harry se uchovávání vzpomínek začínal učit, ale netroufl si na to – ještě by je mohl poškodit, to si rozhodně nemohli dovolit. Jiné vodítko k Hermioně neměli.
Do Doupěte se vrátili až k večeru, téměř celá rodina na ně čekala v kuchyni. Chyběl jen Percy, který se vrátil do Londýna, aby strávil zbytek svátků se svou přítelkyní a její rodinou. Audrey Bonesová byla ze staré úřednické kouzelnické rodiny a v tomto prostředí se Percy zjevně cítil lépe než v Doupěti.
Ginny si povzdychla. Zase není vhodná příležitost. A dneska určitě ani nebude, všechny hovory se budou točit kolem Hermiony. Raději počká, až se Harry bude schopný soustředit i na něco jiného. Byla samozřejmě šťastná, že je opět s ním. Od léta jej ale neviděla. Ovšem léto… bylo krásné. Přes to všechno, přes smrt bratra, přátel, přes zmizení Hermiony, byla šťastná. Nikdy dříve necítila tak intenzivně, že žije. Blízkost smrti v ní probudila žízeň po životě. A v Harrym také, to bylo zřejmé. Jejich vztah… byl dlouhý – od svého dětství a i po dobu těch několika školních lásek Harryho milovala – a zároveň velmi krátký. Ani to léto po válce, které mělo patřit jen jí, si ho moc neužila – kvůli Hermionině zmizení spolu strávili jen pár okamžiků. Alespoň jí to tak připadalo, i když Harry se k ní pravidelně vracel celé léto. Vlastně spolu nikdy opravdově nechodili, jak byla zvyklá u svých dřívějších chlapců nebo jak viděla u spolužáků. Tohle bylo ale víc. Patřili k sobě bez nutnosti zbytečného dvoření a oťukávání.
Všichni seděli kolem stolu a snažili se utřídit, co o Hermioně věděli. Ron stále nevěřil, že by mohla zmizet dobrovolně a opustit jej. Nechtěl přijmout toto jediné logické vysvětlení, příliš by to bolelo.
„Určitě ji něčím vydírali, aby to takhle napsala. Znám přece Hermionu dost dlouho na to, abych uvěřil, že by odešla jen tak,“ trval na svém.
„Možná, Rone, ale Harry má pravdu v tom, že musíme vzít v úvahu všechny možnosti,“ prohlásil Arthur Weasley. „Bylo chybou ověřovat jen jednu hypotézu. V Británii ale nejspíš nebude, to bychom ji už našli podle hladiny magie.“
„Myslela jsem,“ podivila se Ginny, „že hlídáčky mají jen nezletilí kouzelníci.“
„To nejsou hlídáčky, Ginny,“ vysvětloval jí otec. „Nejsme schopni u dospělých kouzelníků zjistit použití jednotlivých kouzel. Ale dlouhodobé používání magie zanechává v prostředí stopy. A ty jsme schopni zjistit. Jsou na to speciálně cvičení bystrozoři v oddělení-“
„Pane,“ přerušil Harry váhavě Arthura Weasleyho , „myslel jsem, že tyto informace jsou tajné.“
„Jsou, máš pravdu,“ přiznal pan Weasley. „Neměl jsem to říkat. Necháme to raději do práce, Harry.“
„Jaké do práce, Arthure Weasley!“ prohlásila poněkud hlasitěji, než bylo nutné,Molly Weasleyová,. „Jaké, necháme to na později! Jsou tady jen členové Fénixova řádu! A tvoje rodina! A to je víc než ministerstvo! Příliš rychle sis zvyknul, pane náměstku, chováš se už jako Popletal nebo Brousek! Ti pro samou taktiku, předpisy a opatrnost zkazili, co mohli!“
„Molly, já… to jsou ale opravdu tajné věci. Skládali jsme slib…“ pokoušel se bránit pan Weasley.
„Brumbálovi jsme také skládali slib,“ připomenula mu manželka, teď už tiše.
Harry si odkašlal. „Vlastně o nic moc nejde. Jen je lepší, když se o tom nebude moc mluvit. Já jsem přece všechno také nevyprávěl. Ale to nejdůležitější víte: pokud by Hermiona byla zde, přišli bychom na ni. Dříve nebo později. Pokud by tedy používala magii…“ zamyslel se Harry. Byla by Hermiona schopná nepoužívat magii? Nedokázal si představit důvody tak závažné, aby přiměly nadanou čarodějku, která milovala kouzla jako Hermiona, aby se svých schopností vzdala.
„A funguje to taky v cizině?“ zeptal se Ron.
„Funguje, ale legálně to dělat nemůžeme. Musíme požádat vždy místní ministerstvo.“
„A nelegálně?“ vložil se do hovoru George. Oči mu zasvítily. To by byl konečně úkol pro něj!
„Na to zapomeňte. Já ani Harry to neumíme. A lidi z oddělení-o-kterém-nebudeme-mluvit to pro nás neudělají. Ale ani by to nemělo význam. Chceš snad obcházet všechna místa na světě, kde se zdržují kouzelníci?“
„Zeptám se papá, jestli může pomoci doma,“ nabídla se Fleur.
„To je od tebe milé, Fleur, ale nebude to snad nutné. Zatím ještě počkej. Uvidíme, co dosáhneme oficiální cestou.“
„Tati, jak je možné, že Voldemort nepřišel na Grimmauldovo náměstí, když ministerstvo tohle dokáže?“ zeptala se Ginny.
„Oni nezradili, Ginny,“ hrdě prohlásil její otec. „Nikdy k němu nepřešli. A on o nich nejspíš ani nevěděl. A kromě toho je možné se zabezpečit dokonce i proti tomuto – pokud víš, jak na to.“
Harry si nemyslel, že by o tom mohl Voldemort nevědět. Podařilo se mu proniknout příliš do srdce ministerstva. Navíc mu došlo, že o této možnosti nejspíš věděla i Hermiona, proč by jinak trvala na tom, že se musí neustále přesouvat z místa na místo? A pokud to věděla ona, pokud to bylo možné zjistit z nějakého veřejně dostupného materiálu, mohl to vědět kdokoli. Ale pravda byla, že znalosti o možnosti ministerstva vystopovat používání magie, a zejména o metodě, která k tomu vedla, nebyly mezi většinou kouzelníků, a dokonce ani mezi většinou pracovníků ministerstva rozšířené. On sám se to dozvěděl až v rámci bystrozorského výcviku po složení přísahy. Za pravděpodobnější považoval, že některý z členů Řádu věděl, jak sídlo Fénixova řádu ochránit.
„Teď bude nejdůležitější prohlédnout si vzpomínky paní Figgové. Zjistíme, jak ty dámy vypadaly,“ řekl Arthur Weasley.
„A poznávací značku auta,“ doplnil ho Harry.
„Oni mají auta označené? A poznají si je podle toho?“ divil se pan Weasley. „No, tak to je ještě lepší. Hned po Novém roce si o tom promluvím s ministrem. Pošle tam specialisty. A taky na vás dva – snad něco zjistí i od vás, i když je to už dost dávno.“
„Po svátcích?! Tati, ty chceš čekat po svátcích?“ nevěřil svým uším Ron. „A co když se paní Figgové do té doby něco stane?!“
„Ron má pravdu, Arthure,“ přidala se na synovu stranu paní Weasleyová, „musíš poslat sovu Kingsleymu hned.“
…
Svátky nakonec proběhly docela dobře. Molly Weasleyová si oddychla. Přestože nejistota ohledně Hermiony Rona stále ničila, bylo vidět, že vědomí, že je naživu, mu dodalo opět chuť žít. Od Hermiony nebylo hezké, jestli skutečně odjela dobrovolně a nedala tak dlouho vědět, ale Molly byla přesvědčená, že pokud Hermiona něco takového udělala, měla určitě důležité důvody. Skutečnost, že je nyní nechápou, jejich závažnost nesnižuje. Jednou jim to vysvětlí.
Ministr opravdu povolal do služby specialisty ještě před Novým rokem, aby vytáhli vzpomínky Arabelly Figgové. Vzpomínky byly teď uložené na ministerstvu, ale pan Weasley, Harry i Ron dostali možnost si je prohlédnout. Připravili i portréty obou žen. Bohužel obrazy nebyly dokonalé – paní Figgové už zrak příliš nesloužil, starší z žen navíc měla klobouk, mladší byla v čepici a měla až téměř po ústa omotanou šálu; nebylo možné tedy použít hromadné prohledávací kouzlo. Zjistili také, že pohled, na který Hermiona vzkaz napsala, byl vyroben v Austrálii. To mohla být země, kam se přestěhovali Hermionini rodiče, říkal Harry.
Bylo toho málo, ale zatím vše, co měli. Poznávací značku auta nezjistili, Arabella Figgová ji neviděla. Bohužel se zatím také nepodařilo rekonstruovat vzpomínky Harryho. Získat vzpomínku, na kterou její nositel sám již zapomněl, nebylo nic jednoduchého. Vlastně to do značné míry byla otázka náhody; bylo potřeba probírat se řadou mnoha vzpomínek, často velmi intimních. Ne každý byl ochoten to podstoupit, bylo to velmi vyčerpávající a emocionálně náročné pro obě strany. Prohledávání vzpomínek proto probíhalo velmi pomalu. Harry tvrdil, že je to určitě jen otázkou času, a možná, když později přesvědčí i Rona… Ron tuto proceduru odmítl podstoupit – pořád trval na tom, že by to k ničemu nevedlo; možnost, že by Hermiona mohla být dobrovolně u rodičů, stále odmítal.
Vlastně pořád téměř nic neměli. Ale samotná činnost, samotný fakt, že můžou něco dělat, chlapce sblížila. Ke sporu, zda Hermiona odešla dobrovolně, nebo byla unesena, se raději nevraceli, Harry se naštěstí nesnažil Rona přesvědčovat- bude na to muset přijít sám, věděla Molly. Bylo to skoro jako za starých časů.
…
Večer Ron ležel na válendě ve svém pokoji uprostřed neuvěřitelného nepořádku. Až do teď jej vůbec nevnímal. Nebyl nikdy zrovna pořádkumilovný, ostatně málo dospívajících chlapců je. Na rostoucí nepořádek ho vždy upozorňovala matka, ta mu však poslední dobou na to nic neříkala, stále kolem něj chodila po špičkách. Když se Ron rozhlédl kolem sebe, jako by najednou slyšel Hermionu: Ronalde Weasley, jak v tom tady můžeš žít? Nemohl by ses pro změnu chovat chvíli jako člověk?
Ron zabořil hlavu do dlaní a nedokázal se ubránit slzám. Nemohl na ni nemyslet. Hermiona. Chyběla mu, když slyšel její jméno, když si představil její tvář. Její pohled… nebyla vždy jen racionální, přemýšlivá, uměla být i… jiná. Miloval ji. Dlouho mu trvalo, než mu to došlo, byla mu příliš blízko jako jeho kamarádka. A pak byl zas plný pochybností, jestli i ona… A když mu konečně připadalo, že si to vyjasnili, když se skutečně sblížili… Ne, to nebylo jen těch několik polibků, mezi nimi bylo víc. Sotva si začal být jistý, že se nemýlí, že jej Hermiona také miluje, tak zmizela.
Vzpomínal na poslední dny, kdy ji viděl. Po porážce Voldemorta zavládla v Bradavicích euforie. Všichni se objímali a on, zcela samozřejmě, objal Hermionu. Políbili se, ten polibek byl vlastně poslední, uvědomil si. Pamatoval si, jak Hermiona byla po bitvě vyčerpaná, všiml si, jak byla bledá, zapotácela se a skoro spadla. Chtěl ji podepřít, ale ona se odtáhla. Byla vždy tak samostatná, tak hrdá! Jen zašeptala, že si musí jít odpočinout, že je unavená. To chápal, byl také unavený, všichni byli. Následující dny ji téměř neviděl. Tehdy tomu nepřipisoval velkou důležitost, všichni byli tak trochu mimo, navíc smrt tolika lidí… tolik zkázy… Určitě tehdy pečovala o raněné, zahlédl ji v provizorní ošetřovně vybudované narychlo v jedné z mála nepoškozených částí hradu. On měl také plné ruce práce, jako všichni. Bylo potřeba tolik věcí udělat! Teď když o tom uvažoval, připadalo mu zvláštní, že se několik dní téměř neviděli; je možné, že se mu vyhýbala? Ale proč? Ne, určitě ne, vždyť když ji jednou zastihl na břehu jezera, byla tak milá, tak něžná, zranitelná. Oči měla uplakané a jen ho požádala, že teď chce být chvíli sama. To chápal objal ji tehdy kolem ramen a řekl, kde a kdy na ni večer počká. Slíbila, že určitě přijde. To bylo naposledy, kdy ji viděl.
Možná se chovala zvláštně, ale to každý. Téměř všichni někoho ztratili, lidé byli zaražení, viděl hodně zármutku. Ale také byli šťastní. Voldemort byl poražen, válka skončila. Pro děti se sjížděli rodiče a téměř všichni zůstávali alespoň pár dní, aby pomohli s obnovou Bradavic. Řada jich tam pak zůstala déle – někdo dva týdny, někdo i celé léto. I on by tam zůstal déle, ale když Hermiona zmizela a nemohli ji najít nikde v okolí Bradavic, začali pátrat i jinde, společně s bystrozory.
Proč by odcházela dobrovolně? Rona napadlo, že to mohlo být kvůli němu, třeba nechtěla v jejich vztahu pokračovat. Ale to mu přeci mohla říct! On by to pochopil. Měl ji přece rád, nechtěl ji vlastnit. A pak, proč by ho chtěla opustit? Vždyť než se dostali do zajetí, tak bylo jasné, že dala přednost jemu, ne Harrymu. Jejich vztah ani pořádně nezačal, ani se nestihli nějak nepohodnout. A Hermiona nebyla žádná hysterka, tohle k ní nesedělo. Ne, neopustila ho. Nějak se to vysvětlí. Najdou ji a bude vše tak jako dřív.
Byl teď přesvědčen, jakkoli se pátrání zatím nevyvíjelo příliš povzbudivě, že vše dobře dopadne. Utřel si obličej do špinavého trička, které se válelo v nohách postele, a začal uklízet alespoň ten nejhorší nepořádek.
699 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...