Kapitola osmnáctá – Jelen a jednorožec

Angela vešla do zmijozelské společenské místnosti jako první, Draco hned za ní.

„Takže… Zatím tu nikdo není. Mohla bys mi konečně odpovědět?“ vyštěkl Draco nevrle.

Vztekle se k němu otočila, až se jí rozlétly rozpuštěné vlasy kolem hlavy.

„A co chceš jako slyšet?!“ zavřískla málem nepříčetně.

Draco sebou překvapeně škubl. Tak prudkou reakci skutečně nečekal.

„Jo, vrátily! Ty zatracené věštecké sny se mi vrátily!“ křičela dál Angela. „Ano, mám ty prášky! Dokonce jsem je brala! A včera večer jsem si nevzala, takže si za tenhle průser můžu sama! Mrzí mě, žes to schytal taky a srdečně ti děkuju, že jsi před Snapem mlčel! Spokojený?! Nebo jsem snad na něco zapomněla?!“ dokončila už zlomeným hlasem a s dušeným vzlykotem se svezla do nejbližšího křesla.

Místnost na chvíli ovládlo dusné ticho. Angela se celá třásla a schovávala hlavu v dlaních. Draco si k ní s vážným výrazem dřepl a překvapivě jemně ji vzal za ledové ruce.

„Promiň,“ zašeptala Angela. „Nevím, co to do mě vjelo.“

„To nic. Neber si to tak,“ odvětil klidně a stáhl jí ruce z bledého obličeje. „To bude zase dobrý, uvidíš,“ přesvědčoval ji.

„Ne, nebude,“ šeptla chraplavě. „Je to čím dál horší. Co se stalo dneska, bych ještě pochopila. Žádný prášek jsem si nevzala asi týden. Myslela jsem, že už je to pryč. Ale předtím… Předtím jsem je brala každý večer a stejně se mi občas něco zdálo. Mám pocit, že přestávají zabírat.“

Draco jí soucitně stiskl ruce, pak je pustil a posadil se naproti ní.

„Nemáš cigaretu?“ zeptala se Angela náhle.

Vytřeštil na ni oči: „Tys přece nikdy nekouřila,“ ale už tahal ze zadní kapsy džínů útlou krabičku.

„Asi s tím začnu,“ odtušila a natáhla se pro jednu.

Draco jim oběma podpálil mudlovským zapalovačem, což Angela zaznamenala trochu s údivem a oba se pohodlně opřeli do křesel. Po několika nezvyklých potáhnutích už Angele přišla nikotinová vůně přirozená. Její teta taky spoustu let kouřila, takže na ten specifický závan byla zvyklá.

„Co se ti to dneska zdálo?“ zeptal se Draco tiše.

Angela zamyšleně vypustila oblak kouře nad sebe a  otevřela hůlkou jediné dvě vzdálené, malé okna společenské místnosti dokořán.

„Já vlastně ani pořádně nevím,“ odvětila pomalu. „Špatně si ty sny pamatuju, když mě někdo násilím probudí,“ poznamenala s pohledem upřeným na Draca.

„A co jsem měl s tebou dělat?“ vyprskl dotčeně. „Nechat tě odejít z hradu nebo co?“

„Uklidni se, prosím tě. Já ti to přece nevyčítám. Jen jsem tě o této skutečnosti informovala,“ reagovala poťouchle. Očividně už se uklidnila. „K tomu snu… Jsem v nočním lese, a vím určitě, že to je Zapovězený les. Dokonce se mi tenhle sen už jednou zdál. Teda podobný. Myslím, že je zima. Stromy nemají listí a já přes jejich koruny vidím hvězdy. Nesvítí měsíc. Nevím, jestli jdu nebo stojím nebo co vlastně dělám a pak něco uvidím. Něco zářivě stříbrného v dálce. Dneska jsem to poznala, ale nepamatuju si, co to bylo. Jen vím, že to naříkalo. Zoufale to volalo jako malé dítě…“ Angela poslední větu skoro zašeptala.

Draco zamyšleně mlčel.

„Takové sny se mi ale nikdy normálně nezdály,“ řekla Angela už o něco hlasitěji. „Skoro vždycky se týkaly mého okolí nebo někoho, koho jsem znala, ale tenhle… Ani nevím, jestli to je věštecký sen nebo jen obyčejný. Ale… mám z toho opravdu divný pocit.“

„Být tebou, pustím to prozatím z hlavy. Čekají nás teď důležitější věci,“ poznamenal Draco.

Angela pokývala pomalu hlavou: „Psala ti už něco tvoje matka?“

„Prý brzy,“ odvětil Draco.

Na chvíli se mezi nimi znovu rozhostilo ticho. Bílý dým stoupající od jejich cigaret se líně ztrácel ve vzduchu směrem k oknům.

„Od kdy ti zase začaly ty sny?“ ozval se Draco po chvíli tázavě.

„Od té doby, co jsem se k vám nastěhovala.“

„A zdálo se ti něco, no… O mě?“ zeptal se váhavě.

„Jo,“ odvětila Angela nezměněným hlasem a vyloženě se bavila, když na moment zahlédla na Dracově tváři zděšení.

„Co?“ vyhrkl rychle.

„Hmm, no… Popravdě, věděla jsem, že zachytíš Dariu při létání na koštěti. To se mi zdálo na konci října.“

„Fakt? Zajímavé… A to, že vyhrajeme…“

„Ne, to ne,“ zarazila ho rychle.

„Takže ten poslední gól, to jsi jen…“

„Jen zkoušela, jo. A vyšlo to,“ usmála se Angela spokojeně. V očích se jí však stále zračil smutek a obavy.

„A ještě něco dalšího se ti o mě nezdálo?“ zamumlal Draco a pohlédl na ni skrz převalující se kouř z cigaret.

Angela tu svou típla, pomocí hůlky ji nechala zmizet a podívala se na Dracův soustředěný výraz.

„Ne.“

Draco se trochu uvolnil a přesným hodem vyhodil nedopalek z otevřeného okna. Angela vykouzlila silný vánek, kterým vyhnala všechen kouř z místnosti a okno zavřela.

„A jen tak mimochodem,“ otočila se k Dracovi před odchodem. „Neměl bys nechávat všude povalovat ty špačky. Nemysli si, že si toho jednou někdo nevšimne.“

Draco si jen otráveně odfrkl a také se zvedl z pohodlného křesla. Když o deset minut později sešli do společenky dva druháci, nebyl zde cítit žádný kouř. Jen neobvyklý chlad.

***

 

V pondělí večer měli trest všichni z neobvyklé ranní sobotní sešlosti ve Vstupní síni. Nebelvírská část provinilců se otráveně blížila ke Snapeově kabinetu.

„Dario, co jsi tam vůbec dělala?“ zeptal se Ron najednou zvědavě cestou. „Harryho ještě chápu. Ten je vždycky tam, kde by to člověk nejmíň čekal, ale ty?“

Daria se zhluboka nadechla a se zaťatými zuby procedila: „Ptám se snad já vás, co jste tam dělali?“

„Ne,“ zahučel Ron neochotně.

„No tak,“ zasykla.

Seběhli z posledních schodů, prošli dlouhou a chladnou chodbou, a když zabočili do další, ve které už se nacházela Snapeova kobka, na jejím konci spatřili Malfoye a Angelu, jdoucí proti nim.

„A helemese, náš horší zbytek už se také blíží,“ prohlásil Ron uštěpačně. „No, to si děláš srandu, Malfoyi!“ vyprskl hlasitě, když se setkali přede dveřmi. „Snad jste nedostali od Snapea trest?“

Angela a Malfoy ho sjeli tak identicky povýšeným pohledem, až z toho Harryho zamrazilo a neuznali Rona za hodného odpovědi.

Ahoj Angie. Víš, že mám děsnou chuť, dát ti teď hned pusu? Aby ses přestala tak mračit, vyslal k Angele Harry smířlivě.

Angela nasadila už mnohem příjemnější výraz a mrkla na něj.

Daria se vidouc, že se nikdo z přítomných nemá k tomu, aby zaklepal, prodrala mezi nimi a rázně na dveře zabušila sama. Ještě u Snapea na trestu nebyla, takže chtěla hned otevřít, ale Hermiona jí rychle chytila za ruku.

„Počkej,“ šeptla na vysvětlenou.

Až poté, co se zevnitř ozvalo vyzvání vstoupit, ji pustila a Daria otevřela. Hermiona s Ronem vešli za ní, Harry pak dal Angele přednost a nakonec málem vrazil do Malfoye, který ji těsně následoval. Nechal ho projít a aniž hnul brvou, vešel do jámy lvové jako poslední a zavřel za sebou.

*

Snape se spokojeným úšklebkem přelétl pohledem povětšinou znechucenou a s obavami ve tváři napsanou skupinku studentů. Nějakou dobu je nechal vydusit a dopsal si něco do útlé knížky před sebou. Pak ji líně zaklapl a vstal. Obešel svůj stůl, proplachtil mezi nimi, kouzlem znovu otevřel dveře a vyšel ven. Odsouzenci se po sobě udiveně podívali.

„Na co čekáte?“ ozval se Snape z chodby ledově. „Jdeme.“

Harrymu se v žaludku usídlilo nějaké neklidné zvířátko. Horečně začal přemýšlet, co si na ně Snape mohl vymyslet. Zkroušený zástup s Netopýrem v čele zanedlouho dorazil ke vstupní bráně. Snape ji otevřel a prošel jí ven, aniž se ohlédl.

Noční obloha byla zatažená, drobně mžilo a kromě tmy také všude kolem vládla nepříjemná mlha. Skoro všichni se okamžitě otřásli chladem. Ron začal mezi zuby potichu cedit kletby snášející se na Snapeovu hlavu.

„Ani nám nedal vědět, že to bude venku. Vždyť je děsná zima a my nejsme vůbec oblečení,“ zahučela Hermiona nespokojeně.

Daria se po ní se souhlasem ohlédla. Harry zachmuřeně mlčel a pozoroval záda Angely a Draca. V Hagridově hájence se ještě svítilo, tu ale obloukem obešli a zastavili se na okraji Zapovězeného lesa.

„Takže,“ začal Snape nechutně sladce a vytáhl z hlubin svého hábitu šest plátěných pytlíků. „Vaším úkolem bude nasbírat co nejvíce bobulí vraního oka. Všichni určitě víte, jak vypadá, že ano,“ protáhl. „Když se nasbírají v době, kdy se měsíc nachází v novu, což je právě dnes, čehož jste si vy ignoranti nejspíš ani nevšimli, působí jejich jed nejlépe. Povětšinou roste při okraji lesa, takže se rozejdete podélně a nechoďte hlouběji než tři sta metrů,“ vysvětloval Snape až nechutně spokojeně a postupně jim házel každému do rukou pytlík. „Kdyby náhodou někoho napadlo, že by pro něj bylo výhodné se na chvíli ztratit a šel by dál, tak ho důrazně upozorňuji, že nedaleko už končí hranice proti přemisťování a za jeho bezpečnost rozhodně ručit nebudu. Je to všem jasné?“

Souhlasně, ale nevrle zahučeli.

„Teď vás rozdělím do dvojic. Takže…“

Snape přemítal, jak je rozdělit, aby se nepokoušeli vzájemně se zabít nebo dělat nějaký bordel.

„Potter půjde s Rosierovou, Malfoy s Prescottovou a Grangerová s Weasleym. Dám si na vás pozor,“ dodal výhružně, aniž by poznali, koho tím myslí.

Harry se snažil nedat najevo, jak ho Snapeova volba potěšila a pro jistotu zapojil i nitrobranu, zato Daria byla ráda, že je taková tma, jelikož nikdo neviděl, jak příšerně zbledla a vztekle semkla rty.

„A ty bobule chci samozřejmě celé. Žádnou rozmačkanou patlaninu,“ dodal ještě Snape, konečně zmlkl a okázale si založil ruce na hrudi.

Hermiona s Ronem se do lesa pustili z místa, kde stáli, Draco se s Dariou vydal nalevo a Harry s Angelou napravo. Snape poodešel o něco dál k vysokému stromu, aby měl přehled. Moc dobře věděl, že co nevidět všichni rozsvítí hůlky.

„A to i tak budou hledat věčnost,“ uchechtl se pro sebe škodolibě.

Měl pravdu. Po chvíli se po okraji lesa začalo pohybovat tmou šest jasných světel tlumených mlhou.

*

„Větší debilitu si ten kretén slizká vymyslet nemohl!“ prskal vzteklý Ron, marně se rozhlížeje po okolní zemi.

„Tišeji, Rone,“ krotila ho Hermiona. „Možná nás může ještě slyšet.“

„To je mi jedno,“ odsekl nevrle zrzek.

„Hele, támhle zrovna jedno je,“ ukázala Hermy pod jeden z menších stromů a sklonila se k vysoké a štíhlé rostlince s bobulkami na konci.

„Jedna!“ obrátil Ron oči v sloup. „Takovýmhle tempem to budeme sbírat do rána!“

„Když budeš pořád jen kecat, tak ano!“ odsekla Hermiona nabroušeně a vstala.

„No jo, vždyť už hledám,“ zahučel Ron a zvedl hůlku o něco výš, aby měl lepší přehled.

Náhle asi padesát metrů před nimi něco hlasitě a táhle zasyčelo. Hermiona sebou škubla.

„Co to bylo?“ zašeptala vyděšeně.

„Nevím,“ odvětil poněkud pobledlý Ron. „Budeme se raději držet co nejvíc okraje lesa, jo?“

„To je přece samozřejmé,“ zasykla Hermiona netrpělivě.

Nedaleko nich se ozval zvuk, jako by něco velkého proplouvalo vzduchem.

„Kdyby něco tak začni ječet,“ ušklíbl se i přes strach Ron. „Snape si nemůže dovolit, nechat nás tu něčím sežrat.“

„Moc vtipné, Ronalde,“ odsekla Hermiona a oba se s napjatýma ušima znovu pustili do hledání.

*

Harry s Angelou byli úspěšnější. V každém pytlíku měli už asi po tuctu bobulích. Ty teď však bez povšimnutí ležely na zemi a jejich zářící hůlky visely ve vzduchu nedaleko nich a pohybovaly se ze strany na stranu.

Harry se opíral zády o strom a hřál si studené ruce pod svetrem na zádech Angely. Ta se k němu zimomřivě tiskla a hlavu si opírala o jeho rameno. Užívali si tu vzácnou chvíli ticha a samoty.

„Nezdá se ti, že je tady až příliš ticho?“ ozvala se najednou Angela.

Harry přeletěl očima nejbližší okolí.

„Hmm, možná. Ale tady je ticho vždycky.“

„To máš asi pravdu…“

„Jsem rád, že s tebou můžu být zase chvíli sám,“ přitiskl si ji Harry pevněji k sobě. „Kdyby tak Snape tušil…“ uchechtl se pro sebe spokojeně.

„Jo,“ usmála se Angela. „Toho by asi kleplo.“

Začali se něžně líbat a bylo jim u toho nádherně teplo. Nedaleko nich se ozval tichý klouzavý zvuk. Pomalu se od sebe vzdálili a rozhlédli se.

„Něco tady je,“ zašeptala Angela a natáhla se pro svou hůlku, která jí vletěla do ruky. Harry se ostražitě shýbl pro jejich pytlíky a taky si vzal hůlku ze vzduchu zpět do dlaně.

„Harry, podívej,“ ozvala se neobvykle vyděšeně Angela. Ve světle její hůlky bylo vidět, jak jí od úst vychází hustá pára.

„Pochybuju, že během minuty může teplota klesnout k bodu mrazu,“ zašeptala a stále se rozhlížela kolem.

Dorozuměli se vědoucím pohledem, postavili se k sobě zády a čekali. Klouzavý zvuk se ozval znovu. Na zemi zašustilo jemně listí a pak… to bylo pryč. Od úst jim dokonce přestaly vycházet obláčky.

„Jsou pryč,“ řekl Harry sebejistě.

„Ale jak to, že na nás nezaútočili?“ nechápala Angela.

„Nevím… Kterým směrem se to vydali?“ zeptal se najednou vyděšeně.

„Asi nalevo, proč… Merline, jen to ne,“ vydechla Angela.

„Jdeme,“ prohlásil Harry pevně a vydal se poklusem směrem, kde spíš tušil, než viděl, další světla hůlek.

*

Snape zbystřil. I přes mlhu viděl, jak se dvě krajní světla rychle blížila k prostředním. Zanedlouho mu splynula čtyři světla v jedno prodírající se tmou. Dvě nejvíc napravo, kam se vydali Malfoy s Prescottovou skoro nebyla vidět. Ušklíbl se a líně se vydal směrem k jistě nebelvírské sešlosti.

*

Hermiona zděšeně vykřikla a namířila Harrymu do obličeje třesoucí se hůlku.

„Co blbneš, Hermiono!“ ohradil se Harry. „To jsem já.“

„T-tak promiň,“ dostala ze sebe pobledlá Hermiona. „Bylo to to, co si myslím? Před chvílí to těsně kolem nás proplulo.“

„Určitě,“ odpověděla jí Angela, která se objevila za Harryho zády. „A bylo jich hodně.“

„Mířili dál,“ poznamenal Ron.

„Ano, tam kde jsou Malfoy a Daria,“ řekl Harry.

Všichni čtyři se po sobě podívali.

„Jestli to ale byli mozkomorové, proč na nás nezaútočili?“ zeptala se Hermiona třaslavě.

„Nemám ponětí, ale nelíbí se mi to,“ odvětil Harry. „Kde se tu vůbec vzali?“

„Někdo by měl dojít pro Snapea,“ řekla Angela. „Hermiono, mohla bys…“

„Já sama nepůjdu!“ vyhrkla Hermiona.

V dálce před nimi se rozlehl lesem dívčí výkřik. Všichni sebou škubli.

„Daria,“ zašeptala Angela a rozběhla se tím směrem.

„Já půjdu s Hermy pro Snapea,“ řekl Ron a vzal ji za ruku. „Dávej na sebe pozor, Harry.“

Harry jen přikývl a kvapně se vydal za Angelou.

*

Draco a Daria vyhledávali rostlinky vraního oka v dusném tichu a hroužili se v zamyšlení stále hlouběji do lesa. Čas od času se jeden po druhém podívali, ale pohledu do očí se vyhýbali.

Daria uviděla u jednoho křoví další rostlinu a vydala se k ní. Když se k ní shýbla, skrytá za stromem, objevila se ve stejnou chvíli Malfoyova ruka z druhé strany. Oba se zarazili a stáhli se zpátky.

„Klidně si ji utrhni,“ zamumlala Daria a vstala.

„Ne, to ty si ji vezmi. Dáma má přednost,“ odvětil Draco s nádechem ironie.

Daria se zamračila.

„Nech si ty poznámky, ano?“

„Snad jsem se tě nedotkl,“ odfrkl si.

„Co proti mě pořád máš!?“ vyletěla Daria. „To se do mě musíš pořád navážet?“

Draco jen povytáhl obočí.

„Ále, že se vůbec namáhám. Tohle fakt nemá cenu,“ prohlásila Daria a probodávala ho pohledem.

„Co tím chceš jako říct?“ zeptal se Draco chladně.

Daria se sladce usmála: „Jen to, že takový zabedněnec jako ty, nemá ani na to, aby pochopil jednu základní věc.“

Dracovy oči se zúžily, ale mlčel.

„To, že jsi z čistokrevné kouzelnické rodiny,“ pronesla Daria málem posměšně, „tě rozhodně nepovyšuje nad ostatní a nemáš právo na to, abys je donekonečna urážel. Nejsi nic jiného než rozmazlený bohatý spratek, který…“

Draco ji popadl za paži a Daria poděšeně zmlkla.

„Vůbec nic o mě nevíš,“ zasyčel Draco ledově. „Nemáš právo mě tady soudit, takže laskavě zavři tu svou roztomilou pusinku, než o ni přijdeš.“

Daria se snažila vymanit z jeho sevření: „Pusť, to bolí!“

„Řekl jsem to dost jasně?“ zeptal se Draco, jako by ji ani neslyšel.

„To jsem si mohla myslet! Vyhrožování to ti jde, co?“ vyštěkla Daria pevně, ale byla v ní malá dušička. Malfoyovy oči byly tak chladné a tvrdé… „Dovolovat si na holku, která je tu s tebou sama!“ dokončila obviňujícím tónem.

Draco se zatvářil opravdu nerudně, ale okamžitě ji pustil a k velkému překvapení Darie se od ní odvrátil.

„Čeho se bojíš?!“ vyprskla Daria, která si třela bolavé místo na paži. „Proč se mi nepodíváš do očí, když s tebou mluvím! Máš strach, když ti někdo říká…“

Daria už zamýšlenou větu nedokončila. Draco se k ní totiž prudce obrátil s divokým výrazem v očích, jedním skokem byl znovu u ní, vzal ji do náruče a naprosto šokovanou ji tvrdě a vášnivě políbil na ústa.

Daria nejprve úplně ztuhla, ale pak se jí začal tělem od hlavy až k patě rozlévat nádherný pocit. Cítila, jak Dracovi buší srdce a přestala se bránit. Poddala se mu, její hůlka skončila někde na zemi a zabořila mu ruce do jemných vlasů.

V tu chvíli se od ní Draco prudce odtrhl. Zrychleně dýchal a Daria se nemohla vyznat v jeho očích. Byla v nich touha, zmatek, bolest a štěstí zároveň… Daria ho zmateně pozorovala s něžným výrazem ve tváři, zatímco v Dracovi zuřila bouře emocí. Až po několika nekonečných vteřinách se dokázal znovu ovládnout, i když ještě stále cítil na svých rtech ty její…

Oba mlčeli. V tu chvíli nebylo třeba žádných slov. A Draco si jako první všiml, že mu od úst vychází pára. Rychle natáhl ruku s rozzářenou hůlkou do výšky.

„Co se…“ začala Daria, ale Draco na ni zasyčel, ať je zticha.

Darie začala být náhle neuvěřitelná zima. Blízko nich jako by něco plachtilo vzduchem. Roztřeseně se sklonila pro hůlku a přesně v tu chvíli se na hranici světla z Dracovy hůlky objevila vysoká postava v rozevlátém plášti s velkou kapucí.

Draco na chvíli ztratil dech, ale hned se vzpamatoval a chystal se na vyřknutí zaklínadla. Daria vyděšeně vykřikla, ale Draco postřehl, že neupírá pohled stejným směrem jako on, ale za něj…

„Za – za tebou,“ vykoktala Daria s vytřeštěnýma očima.

Draco se prudce otočil a ustoupil o několik kroků. Další mozkomor byl těsně za ním a vztahoval k nim svůj odporný pařát místo ruky.

„Expecto Patronum!“ vykřikl Draco třaslavě a snažil se zahnat z hlavy ty hrozné hlasy.

Z jeho hůlky však vytryskl jen malý obláček, který jednoho mozkomora sice zarazil, ale za ním se objevovali stále další a další.

Daria se držela Draca křečovitě za paži, celá se třásla a zjevně neměla na to mu pomoct. Draco se bleskurychle rozhlédl, dokud byl schopen rozumně uvažovat. Došlo mu, že pořádného Patrona není schopný vytvořit a moc dobře věděl proč. Nalevo od nich žádnou plachtící postavu neviděl. Hrubě s Dariou trhl, aby ji přiměl k pohybu.

Klopýtavě couvali od chroptících zrůd. Draco se rozběhl co nejrychleji pryč, ale s Dariou v závěsu to nebylo nic jednoduchého.

Daleko se nedostali. Daria se zhroutila na kolena uprostřed malé mýtinky, kde k ironii všeho vyrůstalo nepřeberné množství rostlinek vraního oka.

„Prescottová, vstávej!“ snažil se ji Draco vytáhnout znovu na nohy. Mozkomorové kolem nich začali uzavírat kruh.

Draco se ještě jednou pokusil Darie pomoct, když je zalila vlna chladu a ona omdlela. Malfoy vzhlédl k vysoké postavě tyčící se nad ním. Nechtěl nikdy vědět, co se skrývá za tou tmavou kápí, ale vypadalo to, že to naneštěstí brzy zjistí…

Temné postavy mozkomorů kolem nich uzavřely tmavý a smrtelný kruh…

Dracovi vypadla hůlka z ruky. Zíral do nekonečné temnoty pod kápí jako uhranutý a po tváři mu stékaly tiché slzy.

„EXPECTO PATRONUM!“

Mýtinkou se rozlehly dva jasné hlasy, které k Malfoyovi dolehly jakoby z velké dálky, jeden dívčí a druhý chlapecký. K bezmála tuctu mozkomorům se rozběhla dvě nádherná stříbřitá stvoření. Zářící jelen a jednorožec prolétli mezi nimi a postavili se každý z jedné strany u zhrouceného Malfoye a Darie.

V několika sekundách, které Angele připadaly nekonečné, se mozkomorové rozlétli do všech stran a ovzduší se začalo znovu pomalu oteplovat.

Smrtelně bledý Draco se sklonil k Darie. Stále byla v bezvědomí a mělce dýchala. Patroni se rozeběhli ke svým pánům, kteří je s úlevou nechali zmizet. Draco se vyčerpaně posadil a Harry s Angelou doběhli udýchaně až k nim.

„Jste oba v pořádku?“ vyhrkla Angela starostlivě.

„Myslím, že jo,“ odvětil Draco nepřirozeně rozklepaným hlasem. „Prescottová jen omdlela.“

To už se k ní Harry skláněl: „Vypadá to, že bude v pořádku. Jen ji musíme dostat do hradu,“ řekl směrem k Angele.

„Můžeš vstát?“ zeptala se Angela tiše. Draco jen pokrčil rameny.

Angela ho podepřela a Malfoy se mátožně postavil na vlastní nohy. Harry si mezitím sundal mikinu a Dariu do ní zabalil.

„Tak kde je ten Snape?“ vyštěkl Harry nervózně. „Měla by být na nosítkách. Když ho člověk nepotřebuje, má ho pořád za zadkem a když by tu měl být, někde se spokojeně poflakuje, netopýr jeden slizká.“

Angela už se ho pokyny ruky snažila asi tři sekundy zarazit, ale Harry si jí nevšímal.

„Uhněte z cesty, Pottere,“ ozvalo se v tu chvíli těsně za ním a v Harrym hrklo.

Otočil se čelem ke Snapeovi, který na něj shlížel s ledovým výrazem. Hned za ním se objevila vystrašená Hermiona i s Ronem.

Snape mávnutím hůlky vyčaroval pro Dariu nosítka, uložil ji na ni a pohlédl na Malfoye.

„Vy můžete jít po svých?“

„Ano,“ odvětil Malfoy pevně, zatímco ho Angela stále podpírala.

„Všichni za mnou,“ ucedil Snape nesmlouvavě.

Nikdo z nich neřekl ani slovo, ale v hlavě jim začalo klíčit nemalé podezření.

731 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí