Paní Merillová, Dariina babička, se šouravě blížila ke dveřím, od kterých se v krátkých intervalech ozývalo zvonění zvonku. Byla připravená, že to Darie pořádně vytmaví. Proč si nevzala klíče, když se vrací takhle pozdě v noci?
Lenivě rozsvítila hůlkou v hale a odemkla dveře. Nejprve pouze nedůvěřivě otevřela na úzkou škvíru, ale pak poznala pobledlou Angelu.
„Paní Merillová, konečně!“
Oslovená otevřela úplně a přitáhla si hřejivý župan těsněji k tělu.
„Angelo, co se děje? A kde je Daria?“
„Ona ještě není doma?“ polkla Angela namáhavě. Její poslední naděje právě uhasla.
„Ne,“ zavrtěla babička hlavou. „Jak to že nepřišla s tebou?“
„Já…“ Angela vůbec nevěděla, co má staré paní říci. „Víte, jak jsme byly na té diskotéce… my… potkaly jsme jednoho kamaráda, no a…“
„Angelo, kde je Daria?“ přerušila ji paní domu naléhavě.
Angele poskočilo srdce, když se za jejími zády ozvalo: „Přece tady.“
Prudce se otočila a ve světle linoucím se z haly s obrovskou úlevou poznala Dariin obličej. Paní Merillová zůstala nechápavě stát ve dveřích, ale Angela se k Darii vrhla a pevně ji objala.
„Dario! Jsi v pořádku? Ty jsi mi ale nahnala strach!“
„Jsem… Nic se nám nestalo,“ odpověděla Daria potichu a Angela se od ní odtáhla. „Dostali jsme se odtamtud asi deset minut před tím, než se ozval výbuch. Jak víš, co se tam stalo?“
„Ani se neptej,“ povzdychla si Angela. „Kde je Draco?“ zeptala se pak šeptem.
„Vyprovodil mě až sem a vypařil se domů,“ odvětila Daria stejně tiše.
„Tak to má štěstí…“
„Vysvětlí mi některá z vás, co se tu děje?“ ozvala se Dariina babička.
„Babi, všechno ti vysvětlím, slibuju,“ odvětila černovláska.
„Hlavně vysvětluj opatrně, nebo už tě příště nikam nepustí,“ poradila jí Angela do ucha.
„Vynasnažím se. Ale stejně to bude zítra ve Věštci vykreslené mnohem katastrofálněji. A… pozdravuj ho.“
Angela pousmála: „Budu. Jak jste si to užili?“ zeptala se poťouchle, aby se konečně mohly vzdálit od nepříjemného tématu.
„Než se to pokazilo tím útokem, tak… Bylo to skvělý,“ zasnila se Daria.
„Tak hezké sny,“ zasmála se Angela, rozloučila se i s její babičkou a zahradní branka za ní zaklapla.
„Pojď už dovnitř, babi. Všechno ti řeknu. Stejně by ses to dozvěděla z novin…“ pobízela Daria babičku, než za nimi zavřela dveře.
*
Angela se přemístila nedaleko Malfoyovic sídla a unaveně se vydala směrem k domu. Chtěla se jen trochu pobavit a odreagovat se, a jak to málem skončilo?
Příště si dvakrát rozmyslím, kam půjdeme, pomyslela si sklesle. Pak ji však napadlo, že kdyby nebrala prášky proti snům, určitě by o tom útoku věděla… Nemuselo se nic stát, kdyby na to Fénixův řád upozornila předem. Věštecké sny si však vybíraly krutou daň na ní samotné… S tímhle dilema se potýkala už od doby, kdy se jí začaly zdát. Nemělo cenu to pořád dokola rozebírat a dělat si z toho těžkou hlavu.
Náhle za sebou uslyšela kroky a zpomalila. Někdo za ní zpomalil také. Ztěžka polkla, znovu zrychlila a začala nenápadně vytahovat hůlku z kapsy u bundy. Když neznámého vycítila opravdu blízko za sebou, prudce se otočila s rozsvícenou hůlkou v ruce.
Draco se trhaně zastavil a Angela si oddychla.
„Co blbneš?“ divil se.
„Já?! To ty se za mnou plížíš jak nějaký násilník!“
Mladý Malfoy měl co dělat, aby nevyprskl smíchy.
„To jsem tě tak vyděsil? Sorry. Čekal jsem na tebe. Zahlédl jsem tě na odchodu od Dariina domu.“
„Já ti dám sorry,“ zamumlala Angela a hůlku zase schovala.
Spolu se pak vydali po dlážděné cestě k sídlu.
„Jak jste se odtamtud dostali?“
„Zadním východem,“ odvětil Draco. „Jak to tam vypadá?“
Angela chvíli neodpovídala.
„Nikdo z těch, co tam zůstali, to nemohl přežít,“ odvětila tiše. „Budova je v troskách a plamenech.“
„Jak ses o tom útoku vůbec dozvěděla?“ zeptal se Draco podezřívavě. „Odešla jsi přece.“
„Nechtělo se mi k vám domů, tak jsem se jen tak procházela a zaslechla jsem výbuch. Tušila jsem, že je to na té diskotéce a bála jsem se o vás. Tak jsem se tam vrátila.“
„Aha,“ reagoval stručně Draco.
Šlehla po něm pohledem, ale raději jeho nedůvěřivý tón nechala bez odezvy. „Neviděl tě někdo z nich?“
„Ne,“ zareagoval po chvíli. „Teda alespoň myslím…“
Angela se zarazila před mřížovanou branou.
„Myslíš?“ protáhla.
Draco si povzdechl a popsal jí, jak musel dva Smrtijedy složit, aby se mohli dostat ven.
Angele spadla čelist: „No, to snad ne.“
Pokrčil rameny: „Co jiného jsem měl dělat?“
„Uvědomuješ si, co se může stát, jestli tě poznali?“
„Samozřejmě,“ zamračil se mladý Malfoy a hůlkou otevřel bránu. „Ještě že už tady neotravujou ti bystrozorové…“
„Mají zjevně dost jiných starostí,“ reagovala na to Angela.
Oba vešli na pozemky Malfoyů a zamířili k domu.
„Myslíš, že… že tam byli i tvoji rodiče?“ zeptala se Angela bezvýrazně.
„Otec určitě,“ odvětil Draco stejným tónem.
„Jen abychom na něj nenarazili,“ podotkla Angela starostlivě.
„Tak v to doufám…“
Do prvního patra se však dostali bez problémů. Ještě předtím, než se rozešli do svých pokojů, Angela vyřídila Dracovi pozdrav od Darie. Draco se jen pousmál, udělal čelem vzad a zalezl do svého království. Angela následovala jeho příkladu.
***
Harry si nervózně čistil brýle cípem trička a snažil se nevnímat jednoho hlídače ve dveřích a další dva pochodující po chodbě. Na kuchyňském stole ležely kromě misky sušenek a sklenic s vychlazeným džusem, mudlovské noviny. Na jejich první stránce se skvěl palcový titulek ve znění „Tragédie na proslulé diskotéce! 243 teenagerů zahynulo! Řádí ve městě nový vražedný gang?“
„A co máš teď v plánu, teto?“ zeptal se, aniž zvedl hlavu od stolu.
„Cítím se tu příliš sama,“ odvětila tiše teta Petunie a nevraživě zahlížela na bystrozora za prosklenými dveřmi. „Marge mi navrhla, abych se k ní přestěhovala.“
„To je celkem dobrý nápad,“ odvětil Harry. Který bych já moc neocenil, dodal pro sebe v duchu.
„Ano, to je,“ přitakala teta. „Snad si nějak zvyknu na ty její psy…“
„A co bude s tímhle domem?“
„Nejspíše ho prodám,“ odvětila Petunie prkenně. „Co sis myslel?“
„Nic,“ pokrčil Harry rameny. Jeho brýle už se leskly jako diamanty. Konečně si je nasadil a zadíval se na tetu. „A kdy se chceš přestěhovat?“
„Co nejdřív.“
„Aha… Takže tohle je nejspíš na dlouhou dobu naposledy, co se vidíme.“
„Asi ano,“ přikývla teta. „Bylo by vhodné, kdyby sis odnesl všechny své věci.“
„Samozřejmě, hned si je půjdu sbalit. Moc jich určitě nebude. Většinu si vždycky beru s sebou do školy.“
Teta se zatvářila jako by se jí pod nosem objevilo něco opravdu odporného a neodpověděla. Na moment se ve vyblýskané kuchyni rozhostilo hluché ticho, které porušila teta Petunie.
„Proč jsi vlastně nepřišel s tou milou dívkou, která tu byla posledně?“
Harryho bodlo u srdce a udiveně zvedl hlavu. Teta se zvláštně pousmála: „Chodíte spolu přece, ne?“
„Rozešli jsme se,“ zamumlal Harry co nejrychleji.
„Ach, to mě mrzí…“
„No, půjdu si sbalit ty věci,“ řekl Harry tiše a zvedl se od stolu.
„Dobře, jen běž,“ pobídla jej Petunie a začala sklízet ze stolu prázdné sklenice.
Přitom jí pohled znovu padl na noviny. Zhluboka si povzdychla. Ta událost otřásla celou Anglií. Věděla, že to má něco společného s těmi divnými lidmi. Znovu šlehla pohledem po bodyguardech před kuchyní a chladně se odvrátila ke kuchyňskému dřezu.
Harry jim jen oznámil, proč jde nahoru a rázně zavrtěl hlavou, když mu chtěla jít Tonksová pomoct. Vyšel do svého starého pokoje, toho nejmenšího v domě, a pevně za sebou zavřel. Vytáhl zpod postele jeden malý otlučený kufr a nepřítomně do něj začal házet drobné hlouposti a nějaké oblečení, které tu ještě zůstalo. Zaklapl jej a zamyšleně se posadil na postel.
Nikdy se tu necítil jako doma a byl rád, že už do tohohle domu nikdy nevkročí, ale tím že sem přišel k tetě na návštěvu, se v něm probudily staré výčitky svědomí, že strýček Vernon a Dudley zemřeli kvůli němu. Stejně jako Sirius… A kdoví, kdo je další na řadě…
Netrpěli jen jeho příbuzní a přátelé, ale nepřeberné množství dalších lidí, kouzelníků i mudlů. Třeba včera v noci. Ta diskotéka. Angela tam určitě byla podle toho, co včera zaslechl. Co kdyby se něco stalo i jí? To by asi opravdu neustál.
Musí tomu učinit přítrž. A to co nejdřív. Jenže jak se může nezletilý student bradavické školy postavit nejstrašnějšímu čaroději všech dob?
Od chvíle, kdy si vyslechl tu proklatou věštbu, jej odpovědnost tížila jako balvan. Tušil, že časem ho ten balvan stáhne až ke dnu. Ale byl pevně rozhodnutý s ním bojovat o vzduch až do konce.
***
Draco se pohodlně usadil do svého oblíbeného křesla, hodil si nohy na stůl a začal se ovívat útlou knížkou. Přestože měl otevřené dveře na balkon, večerní vzduch byl dusivě nehybný a v pokoji bylo pořád stejně horko.
Otráveně si pročítal knihu o jedech a upíjel přitom z vysoké sklenice vody s ledem, kterou měl po ruce. Na zemi vedle stolu ležel rozevřený několikrát přečtený Denní Věštec. Z článku Rity Holoubkové přebíhal mráz po zádech a z celého vydání čišel strach, co dalšího Pán zla může chystat.
Na dveře jeho pokoje se nečekaně ozvalo rychlé zaklepání. Draco to odhadl na Angelu.
„Dál,“ zavolal líně.
Angela vlétla do pokoje jako čerstvý vítr s širokým úsměvem na rtech.
„Dneska je děsné vedro, co?“ podotkla nadšeně, když se v šortkách a zeleném tílku opřela o Dracovu postel.
„Jo,“ odložil knížku a nechápavě se na ni zadíval. „Ale co je na tom tak skvělého?“
„Konečně jsem ji překecala!“
„Koho a k čemu?“
„Moji máti přece! Do dvou dnů se stěhujeme do našeho domu! Konečně odtud vypadnu!“
Chvíli na ni zaraženě civěl: „To je to tady fakt tak hrozný?“ ozval se pak trochu dotčeně.
„No… Tebe samozřejmě lituju, že tu zůstáváš,“ reagovala už ne tak rozzářeně.
Jen si odfrkl: „Jsem tady doma, Rosierová. Proč vlastně tvoje matka tolik do toho domu nechtěla?“
„Nemám tušení,“ pokrčila Angela rameny. „Od té doby, co jsem se přestěhovala k vám, jsem tam nebyla a myslím, že ona taky ne.“
„Zvláštní…“ podotkl Draco a napil se.
„To jo,“ přitakala.
„Už sis přečetla dnešního Věštce?“ obrátil list.
„To víš, že ano,“ odvětila Angela a přešla k otevřenému balkonu. „Dvě stě čtyřicet tři…“ poznamenala zdánlivě nesouvisle.
„Otec vypadal ráno nadmíru spokojeně,“ ucedil Draco.
„Jenže to nemá ani tušení, že málem zabil vlastního syna,“ reagovala Angela potichu s pohledem upřeným do zapadajícího slunce.
Draco na to neřekl nic.
„Takže se nechoval nějak divně?“ zeptala se pak stále zády k němu.
„Ne, vypadá to, že mě ti dva nepoznali,“ odvětil zdánlivě klidně.
Prudce se k němu otočila: „Máš víc štěstí než rozumu.“
„Někdo si to holt umí zařídit,“ ušklíbl se na ni Draco.
***
Slunce už zapadlo, když Petunie vyprovázela svého synovce ke krbu v jejím obývacím pokoji, který byl opět výjimečně připojen k Letaxové síti.
Nejprve zmizela v plamenech Tonksová a za ní měl jít Harry. Naposledy se otočil k tetě. Zvláštním pohledem ho pozorovala. Opodál rozpačitě postávali dva bystrozorové.
„Jsem ráda, že jsi přišel, Harry. I když mi to možná nevěříš,“ pronesla teta tiše.
Harry na to neřekl nic a Petunie k němu váhavě přistoupila. Už byl skoro stejně vysoký jako ona.
„Já tomu vašemu světu sice moc nerozumím, ale vím, že ti hrozí nebezpečí. Dávej na sebe pozor,“ řekla teta a Harry skoro vykulil oči údivem.
Ale to nebylo všechno. Úplně ho dostalo, když ho teta jemně objala a pak se mu podívala do očí: „Vždycky jsem ti chtěla říct, že máš úplně stejné oči jako tvoje matka. Když tě vidím, vždycky si na Lily vzpomenu.“
Harry se jen usmál. Nemínil jí říkat, že to slyšel už několikrát.
„Děkuju, teto. Sbohem,“ odvětil, nabral si trochu Letaxu z misky, kterou držel jeden z bystrozorů a těsně před tím, než zmizel v plamenech, spatřil na tváři své tety neskutečně smutný úsměv.
*
Když se konečně ocitl v soukromí svého pokoje na Grimmauldově náměstí, kde to vřelo po včerejším útoku Smrtijedů, jeho mysl se znovu, jako už několikrát, zatoulala k Angele. Tím, že se před necelými čtyřiadvaceti hodinami objevila, mu úplně zamotala hlavu. Stále na ni nemohl přestat myslet.
Na konci školního roku to vypadalo, že ji uvidí až v září, takže to absolutně nečekal a doslova ho to vytrhlo z apatie, do které v posledních dnech upadl. Místo toho se tím donekonečna zaobíral, i když věděl, že to nemá cenu.
Proč to mezi nimi muselo takhle skončit? A jak to vůbec ve škole vydrží, když se budou vídat každý den?
„Ach jo!“ povzdychl si Harry nahlas a hodil sebou odevzdaně na postel.
590 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...