Harrymu se značně ulevilo, když u oběda viděl, že se ty praštěné holky obě vrátily živé a v pořádku. Seděly však mlčky a zamračeně. Daria se s červenýma očima nimrala ve svém jídle a na otázky Ginny odpovídala pouze jednoslovně. Angela vypadala, že krájí a napichuje maso jen popaměti, jelikož s nepřítomným výrazem hleděla přímo před sebe a na čele měla zamyšlenou vrásku.
Harry pomalu vyprázdnil svůj talíř a pokusil se ji v duchu oslovit. Překvapilo ho, když narazil na jemnou hradbu před jejími myšlenkami. Trochu zesílil úsilí, ale ne natolik, aby si myslela, že se do její mysli pokouší proniknout násilím.
Angelo! zavolal hlasitě.
Trochu sebou trhla a konečně se na něj zaměřila.
Ano, Harry? Děje se něco? zeptala se s ještě stále trochu zamyšleně.
Na co to pořád myslíš? Nebo na koho? dodal podezřívavě.
Ale na nic… ošila se Angela a zamračila se ještě víc. Harry ji opravdu znal dost dobře. Hlavou jí neustále nevrtal nikdo jiný než Draco Malfoy…
Lžeš, konstatoval Harry trochu zklamaně a zároveň si pomyslel, že se na tom jejich výletu určitě muselo stát.
Angelu napadla spásná výmluva. I když to vlastně ani výmluva nebyla, protože i tomhle přemýšlela poslední dobou dost často.
No, dobře… Přemýšlím, jak mám podat Brumbálovi ne zrovna povzbudivou zprávu o těch oknech.
Cože? Harry absolutně nechápal, o čem to mluví.
Všechna hradní okna jsou naprosto nedostatečně zabezpečená, jako bys to sám nevěděl. Udivuje mě, že s tím ještě nic neudělali, tak chci kvůli tomu zajít za Brumbálem, vysvětlila Angela.
Jo, tak… vzpomněl si Harry. Přesto v něm zůstal dojem, že mu Angela neříká úplnou pravdu. Jenže to už se pak ven nedostaneme ani my, podotkl zachmuřeně.
Přesně tak, souhlasila. Co je ale důležitější? Nějaké naše tajné vycházky ven nebo bezpečnost hradu?
Samozřejmě, že bezpečnost hradu, reagoval Harry Mám tam zajít s tebou?
To přece nemusíš… začala Angela, ale pak se zarazila. Uvědomila si, že chtěla s ředitelem mluvit ještě o něčem jiném. Vlastně bys asi měl jít taky…
Proč? zeptal se Harry zaujatě.
Chci s Brumbálem mluvit ještě o něčem a týká se to i tebe.
O čem přesně?
Teď to nebudeme rozebírat, řeknu vám to oběma najednou, ohradila se Angela. Přidáme se k němu hned, když bude odcházet?
Jo, to bude asi nejlepší. Určitě od posledně změnil heslo, poznamenal Harry a přemýšlel, co mu to Angela může chtít.
*
Jakmile Brumbál odešel z Velké síně, vstali od svých míst skoro zároveň a dohnali jej na schodišti.
„Pane profesore?“ oslovil jej Harry. „Mohli bychom s vámi mluvit?“
Brumbál se na ně otočil a pomalu je přejel pohledem. Angele se stáhl žaludek, když uviděla zblízka jeho obličej prohloubený vráskami a únavou. Rozhodně nevypadal moc dobře.
„Harry? Angelo? Oba dva najednou? Dobře, tak pojďte se mnou,“ vyzval je tiše a vydal se na další pomalou cestu do schodů. Angela a Harry se po sobě starostlivě podívali a postupovali za ním.
V prvním patře zamířil ředitel místo do dalších schodů doprava a až na konec chodby.
„Raději to vezmeme zkratkou,“ poznamenal na vysvětlenou.
Zaťukal hůlkou dvakrát na zeď před sebou a objevily se v ní nízká dvířka. Všichni tři jimi prošli, dvířka se zavřela a oni se na malý okamžik ocitli v naprosté tmě. Ozval se zvláštní neidentifikovatelný zvuk, a pak se na ně vylilo opět denní světlo, jak Brumbál dveře znovu otevřel. Vyšli na chodbu přímo před chrliče strážícího vchod do ředitelovy pracovny. Za okamžik už do ní vcházeli.
Fawkes svého pána nesmírně tiše pozdravil a bez zájmu se zahleděl na jeho hosty. Bylo poznat, že už má velice blízko k Ohňovému dni. Brumbál jim pokynul, aby se posadili a ztěžka se usadil do svého křesla naproti nim. Když se ani Harry ani Angela k ničemu neměli a jen ředitele starostlivě pozorovali, vyzval je k hovoru sám.
„Tak copak jste mi to chtěli? Jen do toho,“ řekl s mírným úsměvem.
Podívali se na sebe a Harry naznačil Angele, aby mluvila. Přece hlavně ona sem chtěla jít. Ta si tedy shrnula vlasy z obličeje, zahleděla se na Brumbála a začala.
„Přišli jsme vás upozornit na dost závažný nedostatek v ochraně hradu, pane profesore. Udivuje nás, že na všechna hradní okna stačí použít obyčejné odemykací kouzlo a klidně se dostat ven i dovnitř. Dole pod hradbami sice pravidelně prochází hlídky, ale bohatě stačí mít koště, chvíli si počkat a vyletět k vyšším oknům, kam už není tak vidět. A podle mého názoru není ochrana kolem celých školních pozemků natolik silná, aby jsme si mohli dovolit mít takto prostupné okna, nemyslíte?“
V průběhu její řeči se Brumbálův klidný, unavený výraz postupně měnil, až se tvářil skoro zděšeně. Nějakou dobu mlčel a v očích měl něco nerozpoznatelného.
„Jak jste na to vůbec přišli?“ zeptal se pomalu.
„No…“ protáhla Angela a pohlédla na Harryho. „Záleží na tom?“
„Vlastně ani ne,“ uznal Brumbál a přejel si dlaní po čele. „Jak jsem mohl být tak slepý?“ zašeptal skoro sám pro sebe.
„To není vaše chyba, pane profesore,“ ozval se Harry. „Neuvědomil si to tady nikdo. I my s tím za vámi jdeme pozdě. Hodně pozdě,“ zdůraznil. „Vždyť je to tak odjakživa.“
„Je obrovské štěstí, že se za tu dlouhou dobu nic nestalo. Že nikoho nenapadlo… Určitě víte, co chci říct,“ řekla Angela.
„Teď by se to ale mělo co nejdříve napravit,“ poznamenal Harry.
„Ano, jistě, hned,“ kýval hlavou Brumbál a obezřetně vstal. „Počkejte tu na mě moment prosím,“ požádal je a zmizel v krbu v zelených plamenech.
„Mám o něj starost,“ řekl Harry zachmuřeně, jakmile zelená záře pohasla..
„Nevypadá vůbec dobře,“ souhlasila Angela. „A my jsme mu na náladě nepřidali.“
„Že by byl nemocný?“
„To by s tím určitě madame Pomfreyová něco udělala, ne?“
„To máš nejspíš pravdu,“ uznal Harry. „Co s ním ale potom je?“
Angela pokrčila rameny: „Co kdybychom se ho zeptali?“ navrhla.
„Uvidíme,“ odtušil Harry, ale příliš se mu do toho nechtělo.
Zanedlouho se ředitel vrátil, ale místo toho aby se posadil, zůstal stát u Fawkese.
„Už se to zařizuje,“ oznámil prostě a jemně pohladil fénixe po peří. „Děkuji vám.“
„To by udělal každý, pane profesore,“ odmítla razantně pochvalu Angela.
Náhle se na ni zadíval a tak mohla v jeho očích zahlédnout něco z těch starých známých šibalských jisker.
„Každý ne, Angelo, každý ne,“ podotkl přesvědčeně.
Mlčeli. Brumbál se posadil.
„To ale nebylo to jediné, kvůli čemu jste přišli, že?“ zeptal se zkoumavě.
„Ne… Ještě je tu něco, o čem bych vám chtěla říct…“ odvětila Angela nejistě.
„Tak prosím,“ vybídl ji Brumbál. Harry ji zvědavě pozoroval.
„Týká se to Fideliova zaklínadla na Grimmauldovo náměstí. Vím, že jsme se domluvili, a že jsem souhlasila s tím, že budu jeho strážkyní, kdyby se vám náhodou něco stalo, ale… No, prostě, já…“ Angele se nedařilo vyjádřit.
„Jen mluvte, Angelo. Já vám za to hlavu neukousnu,“ pousmál se Brumbál a hnědovlasá čarodějka se trochu uvolnila.
„Hodně jsem o tom přemýšlela a prostě si nemyslím, že jsem na to vhodná osoba. Přece jen by to měl být někdo jiný. Bojím se, že… že se celkem snadno mohu dostat Pánovi zla do spárů, a kdyby na to došlo, tak… tak bych nejspíš sídlo Řádu prozradila. Nejsem dost silná ani nemám tolik odvahy, abych za to měla zodpovědnost. Omlouvám se, opravdu se moc omlouvám. Vám, i tobě Harry,“ vysypala ze sebe Angela s lítostí.
Harry se natáhl a vzal ji pevně za ruku: „Nemáš se vůbec za co omlouvat,“ usoudil rázně.
„Měl jsem pravdu v tom, že by toho na vás bylo moc, že?“ ozval se Brumbál bez výčitky.
Angela jen mlčky přikývla.
„Je dobře, že jste s tím za mnou přišla, Angelo. Do takového úkolu se nikdo nemůže nutit. Musí to být dobrovolné a pečlivě zvážené. Naprosto chápu, že to nechcete udělat,“ promluvil Brumbál klidně a Angela už se cítila o něco líp.
„Jenže teď nám nastává problém, kdo to tedy nakonec bude,“ prohlásil ředitel Bradavic zamyšleně. „Chtěl bych potřebné kouzlo provést co nejdříve, sám jsem s vámi kvůli tomu chtěl promluvit, ale vždycky jsem na to nějak pozapomněl…“ dodal a Harry i Angela se po té poznámce zneklidněně zamračili.
„Budu to já,“ prohlásil Harry nesmlouvavě.
Brumbál i Angela se na něj zadívali a tvářili se všelijak.
„A nedívejte se na mě tak,“ ohradil se. „Vzhledem k tomu, jak mě všichni hlídají, tak se ke mě stejně Voldemort hned tak nedostane. A i kdyby, nebude ze mě tahat rozumy o Fénixově řádu, ale rovnou mě bude chtít zabít, tak co,“ řekl s jistou trpkostí a pečlivě se snažil udržovat sarkastický tón hlasu.
„Neměl bys takhle mluvit, Harry,“ kabonila se na něj Angela.
„Vždyť mám pravdu, ne?!“ odsekl netrpělivě.
„Ano, to máš, Harry,“ souhlasil překvapivě Brumbál.
„Vy mu to schvalujete, pane profesore?“
„Protentokrát ano, Angelo,“ přikývl ředitel pomalu.
„Můžeme to kouzlo provést hned,“ navrhl Harry.
„Nemám nic proti tomu,“ odvětil klidně Brumbál, jen Angela se stále mírně mračila. „Angelo, vy budete jediný svědek.“
Mladá Rosierová něco zahučela a dívala se z okna.
„Podej mi svou levou ruku, Harry,“ vyzval jej. Harry se přes stůl k řediteli natáhl a Brumbál položil špičku své hůlky do jeho dlaně.
„Opakuj po mě,“ vybídl Harryho. „Volvus Fidelius ilion predo met.“
„Volvus Fidelius ilion predo meto.“ odříkal Harry bez sebemenšího zaváhání.
Na jeho dlani se na malou chvíli objevilo namodralé zvláštní znamení a hned zase zmizelo.
„Po mé smrti se tedy ty staneš strážcem Fideliova zaklínadla, které neustále chrání hlavní štáb Fénixova řádu,“ pronesl Brumbál vážně.
Harry až teď pocítil tu tíhu zodpovědnosti, kterou na sebe vzal a trochu nervózně polkl.
„Oznámím to ještě Lupinovi,“ ozval se ještě Brumbál a tázavě je oba přeletěl pohledem.
„Ano, tomu určitě, ale bude lepší, když se to už nikdo jiný nedozví,“ reagovala Angela.
„Zůstane to jen mezi námi,“ přitakal Brumbál a znaveně se znovu opřel do svého křesla.
Angela se setkala pohledem s Harrym a chvíli na sebe zdánlivě mlčky hleděli. Brumbál je pozoroval a čekal.
„Pane profesore… Ještě jsme se chtěli zeptat…“ začala Angela, i když na Harrym viděla mírný nesouhlas.
„Ano?“ pobídl ji Brumbál v celku zvědavě.
„Promiňte, že to říkám tak přímo, ale připadá nám, že jste nemocný. Už od prázdnin jste čím dál unavenější, bledší a…“
„Slabší,“ dořekl za ni ředitel, když se k tomu neměla ona sama. „Ano, já vím. Také už mám své roky, Angelo.“
„To jistě, to vám nikdo neupírá, ale ještě na konci minulého školního roku jste byl plný elánu a vůbec jste nepůsobil tak unaveně jako teď,“ ohrazoval se Harry.
„To je možné, nemocný však nejsem,“ vrtěl hlavou Brumbál.
„Jak to můžete vědět tak jistě?“ zeptala se Angela.
„Kdybych byl nemocný, poznal bych to. Jen na mě doléhá můj věk, to je vše. Mimoto se mi profesor Snape snaží všemi silami pomoci. Podává mi lék, který…“
„Vy užíváte něco, co vám chystá Snape?“ přerušil jej Harry a na tváři se mu objevil nesouhlasný úšklebek. Angela se tvářila skoro vyděšeně.
„Ano, na tom není nic divného, Harry. Na lektvary je přece mistr,“ odtušil Brumbál.
„S tím nelze nesouhlasit, ale já mu nevěřím, ani co by se za nehet vešlo,“ procedil Harry mezi zuby. V tu chvíli se mu také vybavilo zvláštní hadovo varování na začátku školního roku.
Někdy se nepřítel jeví jako přítel, ale jen pro ty, kdo k jeho zradě slepí jsou. Vy však prohlédnete pozdě na to, abyste jej mohl zastavit.
Že by tím zrádcem byl Snape? Upřímně řečeno, nikdo jiný mu na tu hrozbu neseděl.
„Co když vás místo léčení tráví?“ vyjekla Angela náhle. „Vůbec bych se tomu nedivila.“
Harryho potěšilo, že má Angela stejný názor jako on sám.
„Ale Angelo, prosím vás,“ ohradil se Brumbál. „Profesoru Snapeovi bezmezně věřím. A obzvláště vy byste pro něj měla mít pochopení. Je ve stejné situaci, ve které jste byla dlouho dobu vy.“
Po tomto prohlášení se na něj Angela i Harry značně nesouhlasně hleděli, ale neřekli už nic. Poznali, že to nemá cenu.
Po chvíli se Harry neklidně na židli zavrtěl: „Takže my už pomalu…“
Brumbál jej však přerušil: „Nechtěla jste mi říct ještě něco?“ obrátil se nečekaně na Angelu.
Tu bodlo černé svědomí, když si vzpomněla, že jako členka Fénixova řádu by měla hlásit cokoliv podezřelého a zatím… Smrtijed ve škole a ona neřekla ani slovo. Jenže se jednalo o Draca…
„Ne, pane,“ zavrtěla se sebezapřením hlavou.
„No, dobrá,“ pokýval ředitel.
Angela vstala a s ní i Harry.
„Co jsme chtěli, to jsme vyřídili,“ pronesla Angela pomalu. „Teď už půjdeme a nebudeme vás obtěžovat.“
Zamířili ruku v ruce ke dveřím.
„Počkejte ještě,“ ozval se hlasitě ředitel.
Obrátili se naráz zpět.
„Jak dlouho už to mezi vámi trvá?“ zeptal se s jemným úsměvem.
Pohlédli na sebe trochu udiveně.
„Začali jsme spolu chodit loni v září, ale pak…“ začala Angela a nechtělo se jí pokračovat. Doplnil ji tedy Harry.
„Jsme měli od ledna menší pauzu.“
„A znovu jsme se dali dohromady v srpnu,“ dodala hnědovláska.
„A jak dlouho už to víte, Angelo?“ otázal se ředitel.
„Co?“ nechápala.
„O té věštbě,“ osvětlil Brumbál.
Angela se na něj vyjeveně zadívala: „No, já…“
„Řekl jsem jí všechno,“ ozval se Harry místo ní.
„Předpokládal jsem to,“ odtušil Brumbál. „Je obdivuhodné, jak se vy dva milujete. Je na vás vidět, že jste spolu šťastní… Jsem moc rád, že sis Harry našel někoho, s kým jsi pozapomněl na všechna ta neštěstí, co se ti přihodila.“
Harry pohlédl něžně na Angelu, která se krásně usmála.
„Také si myslím, že hlavně díky Harrymu jste na naší straně, Angelo, i když jste si tím znepřátelila Voldemorta.“
„Nejspíš máte pravdu, pane profesore,“ uznala vážně.
„Chci vám ještě něco říci,“ pokračoval Brumbál. „Pamatujte si, že Voldemort je sice opravdu mocný a velmi pomstychtivý černokněžník, ale láska ho už jednou přemohla a přemůže jej určitě znovu. Merlin-žel… S předváděním své moci sotva začal a myslím si, že nás čekají ještě hodně zlé časy. Vy se ale nevzdávejte, milujte se a buďte jeden druhému oporou. To, co k sobě cítíte, je tak výjimečné jako vy sami. Hodně štěstí, vám oběma.“
Brumbál se odmlčel a oni na něj hodnou dobu mlčky hleděli, než se zamyšleně rozloučili a odešli.
*
Pozdě večer, nemocnice U Svatého Munga, šesté patro
Prázdnou nemocniční chodbou se rozléhaly čísi rychlé kroky. Zastavily se před zavřenými dveřmi jednoho pokoje. Hluboký hlas něco zašeptal, klika pokoje se na chvíli rozzářila a zhasla. Pohnula se jakoby sama od sebe dolů a dveře se otevřely dokořán. Kroky vešly dovnitř, dveře se zase zaklaply. Ozvalo se další šeptání a zvenčí se těsně za dveřmi objevila varovná hranice.
Kroky přešly pokojem s šesti lůžky, na kterých leželi pacienti v bezvědomí nebo kómatu, až k posteli blízko okna. Tam se zastavily a chvíli se nic neozývalo. Na pelesti bezvládně ležela Dariina babička a mělce oddychovala. Do paže jí proudila nitrožilní výživa, jejíž systém lékouzelníci přebrali od mudlů, jen se doplňovala sama od sebe.
Ozval se zvuk jakoby stékající vody a v tu chvíli se u nohou postele objevila vysoká postava v tmavém plášti s kápí. Neznámý si kapuci shodil na záda a v temnotě pokoje se objevily odrostlé blonďaté vlasy. Draco Malfoy si hůlkou líně přitáhl židli a posadil se na ni tak, aby byl blízko hlavy šedovlasé dámy.
Nějakou dobu jen seděl a přemýšlivě se díval na vrásčitou a laskavou tvář. Věděl, že to jednou bude muset udělat. I otec věřil tomu, že její bezvědomí je způsobeno reakcí starého těla na kletbu Cruciatus. Nemohl ji však nechat takhle vyspávat věčně. Jen doufal, že to probuzení bude vypadat trochu jinak a bude mít i jiný závěr. Dnešní Dariina reakce jej však vyvedla z omylu.
Vztáhl hůlku a přiložil ji na čelo staré paní. Bez toho, že by něco řekl, se konec hůlky rozsvítil jemnou růžovou barvou a začal obtáčel její hlavu. Po chvíli ji odtáhl a paní Merillová s povzdychnutím otevřela oči.
Namáhavě mrkala a až poté, co se trochu rozkoukala, zaostřila na Draca, který ji vážně pozoroval.
„Vítejte zpátky, madame Merillová,“ řekl tiše.
„Draco Malfoy?“ ozvala se stará dáma slabounce. „Co jsi mi to udělal? Uspal jsi mě?“
„Jinak to nešlo. Omlouvám se.“
„Vy se nemáte vůbec za co omlouvat, mladý muži,“ odporovala Dariina babička nečekaně. „Moc dobře vím, co jste měl za úkol a neudělal jste to. Neměl jste z toho problémy?“
„Ne, otec to nepoznal.“
„To se mi ulevilo. Ale kde to jsem?“
„V nemocnici. Dlouho jste byla v bezvědomí. Lékaři i Daria věří, že za to můžu já, když jsem vás mučil.“
„Cože? Ale to přece není pravda!“ ohradila se stará paní. „Co je to tu za doktory? Byla to kletba Imperius, co jste použil, že?“
„Ano,“ přikývl Draco.
„A mého muže jste také vzbudil vy,“ poznamenala babička. „Normálně by ho nevzbudily ani výbuchy z děla pod oknem…“
„To je rovněž pravda. Jste velice inteligentní dáma,“ odvětil Draco klidně.
„Jak dlouho už tu ležím?“
„Skoro měsíc. Dřív jsem nemohl přijít. Bylo by to podezřelé.“
„To chápu. Ale teď už mohu říct vnučce pravdu. Má vás přece tak ráda.“
„Ne, nemá. A pravdu jí také neřeknete,“ prohlásil Draco tvrdě. „Nikdo už se to nedozví.“
„Jak to myslíte?“ podivila se.
„Musím vám změnit paměť. Nemůžu dovolit, aby kdokoliv věděl, co se doopravdy stalo. Až se zítra ráno probudíte, budete mě nenávidět stejně jako vaše vnučka.“
„Ale to přece…“
„Je mi líto. Ale Daria mě nechtěla ani vyslechnout, když jsem jí to chtěl vysvětlit. Už mi nevěří. Dobrou noc, paní Merillová.“
Než stačila Dariina babička cokoliv namítnout, Draco ji uspal a soustředil se. Aby jí nahradil vzpomínky jinými, musel být naprosto klidný.
Když skončil, pomalu vstal, židli vrátil na své místo a za opakovaného zvuku tekoucí vody zmizel. Jeho kroky zamířily ke dveřím, kde zrušil varovnou hranici, vrátil se obezřetně na chodbu a rychle se vzdálil.
***
V pondělí ráno u snídaně čekalo na Dariu pořádné překvapení. Zachmuřeně zírala do neurčita v o nic lepší náladě než předchozí den, když jí nečekaně někdo zezadu položil ruku na rameno.
Prudce se otočila a vzhlédla do udýchané tváře profesorky McGonagallové.
„Slečno Prescottová, mohla byste jít se mnou?“ oslovila ji vážně.
„Co se stalo?“ zděsila se Daria okamžitě.
Ginny k nim zvědavě vzhlédla.
„Nic, nebojte se. Jen pojďte, musím s vámi mluvit,“ popohnala ji profesorka.
Daria tedy vstala, na Ginnyin tázavý pohled pokrčila rameny a odkráčela za profesorkou do Vstupní síně. Angela je rovněž zvědavě doprovázela pohledem. McGonagallová zavedla Dariu až ke stěně a zpříma se na ni zahleděla.
„Dozvěděla jsem se to teprve před malou chvílí. Týká se to vaší babičky, slečno,“ pronesla McGonagallová. Daria měla pocit, že se jí nedostává dechu.
„Co je s ní?“ zašeptala a napjatě čekala.
„Dnes brzy ráno se probrala z bezvědomí,“ odvětila McGonagallová s úsměvem.
„Cože?“ vydechla Daria nevěřícně. „Opravdu? Nelžete?“
„Jak bych vám mohla lhát, slečno!“ ohradila se profesorka. „Říkám vám pravdu. Nejprve se prý s chutí nasnídala a hned se ptala po vás.“
„To snad není možný!“ zvolala Daria šťastně. „Můžu za ní? Paní profesorko, že mě za ní pustíte, prosím…“ dožadovala se Daria prosebně.
„Samozřejmě, že ano,“ pousmála se McGonagallová. „Uvolním vás z dnešního vyučování. Na cestu k Mungovi můžete použít můj krb. Už vás tam čekají.“
„Děkuju vám mockrát! Ani nevíte, jakou jste mi udělala radost!“
„Jen tuším, dle vašeho výrazu,“ poznamenala profesorka.
„Co se stalo?“ ozval se tázavý hlas. Angela už to totiž nevydržela, odešla dřív ze snídaně a při procházení kolem Darie a McGonagallové zahlédla šťastné výrazy.
„Ach, Angelo! Tomu nebudeš věřit!“ zvolala Daria. „Babi se probrala! Dneska ráno!“
„Vážně!? To je skvělý!“ Angela s úsměvem Dariu objala. „To je báječné! Půjdeš za ní?“
„Ano, paní profesorka slíbila, že mě k ní pustí,“ odvětila rozzářená Daria.
„Tak ji ode mě určitě pozdravuj!“
„Neboj, budu,“ přikývla Daria a obrátila se zpět k profesorce. „Mohla bych za ní hned teď?“
„Ale jistě,“ přikývla McGonagallová. „Jen pojďte,“ vybídla ji.
Daria se rozloučila s Angelou a pelášila za profesorkou. Angela se za nimi dívala sice s úsměvem, ale v hlavě už se jí začínaly rojit podezřívavé myšlenky.
Jak to, že se stará paní probrala tak najednou? Měla takové tušení, jestli v tom nebude mít prsty náhodou někdo, koho moc dobře znala a byla si jistá, že by toho byl schopen, i přes pečlivé hlídání nemocnice…
*
V hodině OPČM je Shiernová hned na začátku překvapila svým oznámením:
„Napadlo mně, že bychom si mohli trochu zpestřit výuku a vymyslela jsem takovou menší akci, kterou mi pan ředitel už schválil. Uspořádáme ode dneška za dva týdny Utkání v kouzelnických soubojích.“
Třída začala vzrušeně hučet.
„Bude se týkat všech žáků sedmých a šestých ročníků a bude se konat v sobotu od devíti hodin dopoledne. Menší rozdíly ve vašich znalostech myslím nebudou žádnou překážkou. Mohou se užívat i neverbální zaklínadla, proto se souboje nemohou zúčastnit studenti mladších ročníků, kteří tuto výuku ještě nemají. Bližší pravidla se dozvíte až v den konání soutěže.“
Všem skoro okamžitě zmizel z tváře unuděný výraz. Konečně nějaká změna! Budou moct taky přemýšlet a mluvit o něčem jiném než o trudomyslných článcích v novinách nebo o sáhodlouhých úkolech a esejích, či přemílat pořád dokola stejné drby.
„Vítěz tohoto klání nejenže získá pro svou kolej padesát bodů, ale čeká na něj a pro jednoho člověka, kterého si vybere i odměna, jejíž podstatu vám samozřejmě nebudu prozrazovat.“
Studenti si mezi sebou začali nadšeně šeptat a dohadovat se o tom, co asi čeká vítěze.
„Ale teď už klid,“ zarazila je Shiernová nekompromisně. „Máme toho za dnešek dost probrat, tak se do toho pustíme.“
Třída ztichla a začala dávat pozor.
*
Když na večeři dorazila konečně i Daria, která byla celý den pryč, Angela si nevšímala nevraživých pohledů zmijozelských i nebelvírských, vstala od stolu a přisedla si vedle ní.
„Ahoj,“ pozdravila s úsměvem. Nevšimla si, že Daria sedí poněkud napjatě. Ginny sedící naproti, do ní zabodla vražedný pohled, hned nato okázale vstala a odkráčela.
„Tak co?“ zeptala se Angela, aniž věnovala Weasleyové jediný pohled.
Daria pokrčila rameny: „Dobrý, už ji pustili domů,“ odvětila.
Angela pozvedla udiveně obočí.
„Proč to říkáš tak chladně? Já myslela, že budeš šťastná.“
„To taky jsem,“ odsekla její kamarádka nečekaně hrubě. „Ale jen z toho, že je babi v pořádku. Už ne z toho co mi řekla!“
„A co ti řekla?“ zeptala se tiše.
„Co se doopravdy ten večer stalo!“ vyštěkla Daria vztekle, až se k ní otočili nejbližší spolužáci včetně Harryho, Hermiony a Rona. „A věř mi, že o tom tvém kamarádíčkovi, kterého se věčně zastáváš, to nebylo nic dobrého!“
Angela na navztekanou Dariu zaraženě hleděla.
„Ona si to pamatuje?“ otázala se nesmírně opatrně.
„Proč by si to jako neměla pamatovat?!“ naježila se Daria.
„No, po takové době v bezvědomí by bylo logické, kdyby si třeba něco…“
Daria jí skočila do řeči: „Pamatuje si moc dobře a přesně, co se jí stalo! Kdo do jejího domu přišel a co jí udělal!“ vyhrkla a leskly se jí přitom oči. „Jak já toho zmetka nenávidím!“ vykřikla ještě, prudce vyskočila na nohy a v mžiku byla pryč.
Angela zůstala sedět. Nevěřícně zírala na místo, kde byla ještě před chvílí Daria. Že by jí opravdu Draco lhal? To už v tom byl tak dobrý, že ani ona nepoznala, jestli říká pravdu nebo lež?
Zachytila Harryho tázavý pohled. Jen zavrtěla hlavou a odešla zpátky ke svému stolu.
*
Nazítří před učebnou lektarů panoval čilý ruch, který vyvolávali debatující studenti Nebelvíru a Zmijozelu. Těsně před začátkem hodiny však začali překvapeně umlkat. Z konce chodby se totiž blížili Potter a Rosierová ruku v ruce. Poprvé přicházeli na nějakou hodinu společně a všichni se na ně otáčeli a nevěřícně zírali.
Angela pevněji stiskla Harryho ruku a nervózně se hryzala do vnitřního rtu. Zůstali stát nedaleko studentů a za okamžik je došli i Hermiona s Ronem.
Říkala jsem ti, že to není dobrý nápad, poslala Angela k Harrymu a snažila se ignorovat urážlivé úšklebky a opovržlivé pohledy.
Prostě si jich nevšímej, odvětil Harry.
To se ti to řekne. Jen se podívej, jak se na nás dívají.
Žádný výhružný dopis už jí delší dobu sice nepřišel, ale stejně se necítila dobře, jak na ně všichni tak zírali.
A u toho dívání to nezůstane. Měla by sis zvykat, vyslal k ní Harry trochu nevrle. Angela už mlčela.
Dveře do sklepní učebny se otevřely jako vždy přesně. Studenti se nahrnuli dovnitř a Harry zatáhl Angelu i přes její mírný odpor do zadních lavic. Sedla si tedy mezi něj a Hermionu a zabodla oči do lavice.
Snape si něco poznamenával do notesu za katedrou a čekal, až se všichni uklidní, což vzhledem k jeho nabroušenému výrazu netrvalo o nic déle než normálně.
Pak zvedl hlavu a přeletěl pohledem lavice před sebou. Zakabonil se ještě víc, když nejprve našel prázdné místo ve druhé řadě a poté onu chybějící nalezl vzadu. Vstal, založil si ruce za zády a zabodl do Angely pohled. Ta usilovně studovala své prsty na lavici, jako by zkoumala jestli za nimi nemá nějakou špínu.
„Rosierová! Nepamatuji si, že bych vám dovolil si přesednout!“ ucedil zlověstně Snape.
Zmijozelští našpicovali napjatě uši.
Angela sebrala veškeré ovládání a s nevinným výrazem k němu zvedla obličej.
„Nepředpokládala jsem, že by vám to mohlo vadit, pane profesore,“ odvětila klidně.
„Tak to jste předpokládala špatně!“ vyprskl Netopýr.
„Nejsme přece v prvním ročníku, pane profesore,“ řekla Angela už bez mírného úsměvu. „Nemusíte nás rozsazovat jako malé děti.“
Ron ob místo vedle ní zakrýval pobavený smích kapesníkem, do kterého okatě smrkal. Hermiona zatínala zuby, aby zarazila cukající koutky.
„Nechte si ty přechytralé řečičky a posaďte se zpátky na své místo!“ prohlásil Snape.
Angela se ani nehnula a upřeně mu hleděla do očí, které se profesorovi zúžily na nebezpečné štěrbiny.
„Okamžitě!“ zasyčel ledově.
Angela usoudila, že bude lepší ustoupit, posbírala si své věci a vstala. Harry k ní zamračeně vzhlédl.
Kašli na to, Harry, poslala k němu. Jednou mu za trest nabarvíme vlasy na růžovo.
Harry měl co dělat, aby se nezačal řehtat, když si představil Snapea s růžovými vlásky. Angela se vydala ke svému starému místu a v duchu se smála jak pominutá.
Taky bychom mu mohli udělat culíky, uslyšela v hlavě Harryho.
512 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...