Bylo to hned druhý večer od toho dne, co se Angela přišla rozloučit. Babička už vypadala o dost lépe a dokonce s Dariou zůstala večer sedět u kuchyňského stolu nad hrnkem horké čokolády. Zůstaly samy a utrpení, které jejich rodinu postihlo, je obě stmelilo mnohem víc dohromady. Pěkně si popovídaly, ale pak už byla bábi očividně unavená. Vzala si svoje prášky a odešla nahoru spát.
Daria se zvedla a včetně hrnků od čokolády se pustila do sklízení nádobí od večeře. K jedinému kuchyňskému oknu stála zády. Najednou se jí zmocnil podivný pocit, že je pozorována. Položila na odkapávač poslední talíř, natáhla se po utěrce a zatímco si sušila ruce, pomalu přešla k oknu. Za skleněnou tabulí se rozprostírala mrazivá zimní tma. Opuštěnou zasněženou ulici osvětlovaly nažloutlé lampy. Nikde nikoho neviděla. Přesto se nemohla zbavit pocitu, že se na ni upírají něčí oči.
Zamyšleně u okna ještě chvíli postála a smutně vzpomínala na to, co jí odpověděla Angela. Že neporuší slib, který Dracovi dala. Takže s ním určitě mluvila. Ale co se s ním stalo, že se s ní nechce vidět? Vždyť mu uvěřila, že její babičku zachránil. Dokonce jí to řekla ona sama… Ale… Jak je vůbec možné, že si její bábi tak najednou vzpomněla? Řekla jí dokonce i to, že za ní byl Draco v nemocnici a nejspíš jí změnil paměť. Ale jak to, že jeho kouzlo přestalo takhle působit? Co když se mu něco stalo?
„Draco…“ zašeptala do prázdna. „Kde jen jsi?“
Poté se natáhla a přes celé okno zatáhla tmavý závěs.
*
Daria ho sice neviděla, ale venku na ulici skutečně někdo byl. Mladík s temným pohledem upřeně pozoroval okno malého domku, ve kterém se rýsovala její postava. Byl skryt ve stínu jednoho z domů. Jeho dech se před ním srážel do obláčků páry. I na tu vzdálenost dobře viděl smutný výraz v její tváři. Dívka po chvíli zatáhla závěs. Upíral pohled do okna, dokud v místnosti nezhaslo světlo. Poté tiše zmizel.
***
Remus Lupin mlčky postával u lůžka, které už přes pět týdnů patřilo Harrymu Potterovi. Jeho stav se nezměnil ani v nejmenším. Sice žil, ale pořád měl ten mrtvolně bledý obličej, který ubíral všem jeho blízkým naději. Jen dnes to skoro vypadalo, že jeho tváři se vrací barva. Venku jasně zářilo slunce, které v poslední době úspěšně vyhánělo zimu z městských ulic. Jaro bylo už za dveřmi.
Remus se ztěžka odvrátil. Bylo to jen zdání… Chodil sem skoro každý den, stejně jako Ron a často tu bývala i Daria a navzájem si dodávali víru v Harryho probuzení. Dnes tu byla i Nymfadora, ale ta byla na kontrole o patro níže. Vyšel se sklopenou hlavou z pokoje.
U schodiště potkal Rona, který po nich scházel dolů.
„Rone…“
„Remusi,“ pokývl mladý Weasley. Začal mu sice říkat jménem, ale stále mu vykal. „Žádná změna?“
„Ne,“ zavrtěl Lupin hlavou. „Byls u sestry?“
„Ano,“ přitakal Ron.
„Jak je na tom?“
„Léčitelka říkala, že už o hodně lépe. Vypadá to, že už se jí nebudou vracet ty záchvaty vzteku,“ informoval ho s jasnou úlevou v hlase Ron.
Pak se zahleděl ven z okna: „Dnes je tak krásně …“
„Ano, to je,“ přisvědčil Remus s úsměvem. „Nymfadora mě už od rána tahá na procházku.“
Ron se smutně pousmál.
„Hermiona taky ráda chodila na procházky…“ podotkl tiše.
Remus by si v tu chvíli nejraději ukousl jazyk.
„Ehm, no… Pozdravuj doma, Rone.“
„Určitě,“ přikývl Ron a znovu se k němu otočil. „Máti bude…“
V tu chvíli se uprostřed věty zarazil a vytřeštil pohled někam za Lupinova záda.
„Co je?“ nechápal Remus.
Když mu Weasley neodpovídal, zvědavě se otočil. A málem s ním seklo to, co uviděl. Pár metrů od nich stál na vlastních nohou bledý Harry jen v nemocniční košili a díval se na ně doširoka otevřenýma očima. Brýle neměl.
Stáli bez jediného slova a zírali na něj jako na zjevení. Jejich myslím, které už se téměř vzdaly naděje, nedokázalo dojít, že najednou stojí v plném vědomí přímo před nimi.
Harry se náhle zapotácel a Ron se konečně jako první vzpamatoval. Přiklusal k němu a omotal si jeho paži kolem krku.
„Opatrně, kámo,“ podotkl přitom a oči mu jiskřily nadšením. „Docela dlouho jsi byl mimo.“
Harry se o něj vděčně opřel. Ron si přitom všiml, že Harry něco svírá v ruce a zahlédl stříbrný záblesk. Takže si toho hned všiml… Nechali to tam, kde se to objevilo.
„Harry,“ vydechl Remus s neuvěřitelně šťastným úsměvem.
Černovlasý mladík se mu pokusil úsměv opětovat. Vyšel z toho však jen hodně unavený výraz.
„Dojdu raději pro Straskeho,“ opanoval se už i Remus a už se řítil chodbou pryč.
Ron mezitím Harryho opatrně otočil a vedl ho zpět k pokoji.
„Tys nám dal,“ poznamenal tiše.
Harry se na něj upřeně zadíval. Kamarád mu pohled opětoval.
„Přes pět týdnů jsi byl v bezvědomí,“ hlesl tiše.
Harry sklopil zmoženě pohled k zemi. Ron mu pomohl zpátky do jeho pokoje, ale pak se Harry nečekaně zastavil. Nechápavě se na něj otočil.
Před chvílí probuzený pacient upíral pohled do zrcadla na zdi nad umyvadlem po své pravé ruce. Viděl v něm bledý unavený obličej s kšticí ještě víc rozcuchaných vlasů než obvykle. Něco se mu na té tváři nezdálo. Zvedl ruku a pomalu si odhrnul těch několik pramínků krátkých vlasů z čela. Jeho jizva nebyla na svém místě. Nebyla tam vůbec.
Zadíval se tázavě na odraz Ronova obličeje.
„Ve chvíli, kdy tě našli v bezvědomí na Hradě, už jsi ji neměl,“ prohlásil jeho přítel a pak se zamračil. „Ale… Jak to že sis toho všiml? Vždyť nemáš brýle…“
Harry to nechápal stejně jako on a pokrčil rameny. V tu chvíli už do pokoje vběhl vrchní léčitel Starske a za ním další dva doktoři a sestra Sára. Remus zůstal stát ve dveřích.
„Pane Pottere! Okamžitě na postel!“ nakázal Starske a Ron poslušně odvedl Harryho k lůžku. Ten se posadil a řetízek s drakem položil zase zpátky na noční stolek.
„A vy prosím ven! Musíme pana Pottera vyšetřit!“ nakázal léčitel nesmlouvavě.
Ron se ještě na Harryho povzbudivě usmál a vyšel za Lupinem na chodbu. Sára za nimi zavřela dveře.
*
O půl hodiny později byli udivení léčitelé nuceni prohlásit, že je pan Potter sice vyčerpaný a poněkud zamlklý, ale jinak fyzicky naprosto v pořádku. Přesto Starske ten den nepovolil ani jediného návštěvníka. Pacient musel odpočívat.
Zato na druhý den se do jeho pokoje nahrnula početná návštěva. Kromě Rona a Lupina ještě přišla taky Tonksová, Arthur Weasley a jeho syn George, také Neville, bývalá bradavická profesorka Shiernová, Aberfort Brumbál, Minerva McGonagallová a od babičky se utrhla i Daria.
Starske chtěl sice proti tolika lidem najednou protestovat, ale Harry ho v tom tiše zarazil. Souhlasil s tím, že mohou dovnitř pustit kohokoliv kromě novinářů. Potter se tvářil tak odhodlaně, že to Starske vzdal. Jen nechal poblíž Sáru, aby ho často kontrolovala.
Harry teď spokojeně přejížděl pohledem po usměvavých tvářích kolem sebe. A dokonce bez brýlí. Z Merlin věděl jakého důvodu viděl dobře i bez nich. Už je nepotřeboval.
Ještě včera byl příšerně unavený a většinu dne prospal, dneska už se ale cítil skvěle a byl rád, že za ním přišli. Všichni se nějak rozsadili po pokoji a mluvili jeden přes druhého, jak se snažili vyjádřit to, že ho strašně rádi vidí zase vzhůru a v pořádku.
Taky se ho opatrně vyptávali, jestli si něco pamatuje, stejně jako předešlého dne léčitelé, ale na tyhle otázky jen zamítavě vrtěl hlavou. Ron správně postřehl, že na to spíš nechce odpovídat, než že si nic nepamatuje. Ale nic neřekl.
Samozřejmě že první, čeho si Harry všiml, bylo to, že mezi lidmi, kteří za ním přišli, není jeho Angela. Trpělivě však počkal, než většina přítomných s přáním brzkého propuštění z nemocnice odešla a v pokoji zůstali jen Ron, Daria a Remus, který objímal Tonksovou kolem pasu. Harry už od Remuse věděl, že jsou zasnoubeni. Byl rád i za něj. Oba si zasloužili být šťastní.
Postupně ho informovali o tom, že Merogh je novým ministrem, že už stačil některé Smrtijedy odsoudit k smrti a že už dopadli i Snapea. Zahraniční ministerstva kouzel sice pozdě ale přece vyslaly do Británie pomoc postiženým rodinám, peněžní částky na opravu zničených budov, jelikož nešlo všechno opravovat jen kouzly a několik desítek bystrozorů, aby pomohli dopadnout chybějící Smrtijedy, kterých bylo stále víc než dost. Ve Věštci už se prý také stačila objevit novina o tom, že se Vyvolený probral.
Plácali prostě o všem možném, jako by se ho snažili vůbec nepustit ke slovu a Harry na to pořád nic neříkal. Po chvíli se konečně zarazili, když jim došla témata a napjatě poposedli na svých místech.
„Kde je Angela?“ zeptal se Harry klidně do dusného ticha.
Pevně věřil, že není mrtvá, přesto se však děsil odpovědi. Pocit strachu ještě zesílil poté, co se k ní nikdo neměl a všichni uhýbali před jeho pohledem.
„Tak co je s ní?“ naléhal Harry.
„No, víš, Harry…“ začal Ron a nervózně si třel dlaně o sebe. „Ona…“ vysvětlení mu vůbec nešlo přes rty.
Nakonec to za něj dořekl Remus: „Skoro na den před měsícem zmizela. Nemáme tušení, kde je,“ pronesl vážně.
Harry hodnou dobu mlčel. Všichni ho starostlivě pozorovali.
„Jak to myslíte, že zmizela?“ zeptal se tiše.
„Naposledy jsme ji viděli tady v nemocnici,“ odvětil pomalu Ron. „Já od ní ještě tehdy odháněl tu krávu Holoubkovou a šla určitě za tebou.“
„Také že šla,“ potvrdil to Lupin. „Potkal jsem ji, když odcházela. Vypadala nešťastně, ale přesto mi řekla, že se nic neděje.“
Nechtěl říct, že vypadala jako úplná hromádka neštěstí. To by Harrymu stejně nepomohlo.
„Od té chvíle o ní nemáme jedinou zprávu,“ pokračoval neochotně Ron. „Její dům je zabezpečený a očividně prázdný. Na náměstí se neobjevila. Ministerstvo ji taky nemůže najít.“
„Ministerstvo?“ opakoval Harry nechápavě.
„Mají podezření, že spolupracovala s Malfoyem, který pomohl utéct své matce při převozu do té nové věznice po tom, co ji odsoudili. Chtějí Angelu znovu vyslechnout, ale ani oni nemají sebemenší stopu,“ pokrčil Ron rameny.
„A spolu s ní zmizel i Krátura,“ dodal Remus opatrně. „V ten samý večer.“
Daria celou dobu mlčela a tiše sledovala jejich rozhovor. Harry se znovu na chvíli odmlčel.
„Řekli jste mi všechno?“ zeptal se potom tiše.
„Samozřejmě, Harry,“ přitakal vážně Lupin. „Opravdu už nic jiného nevíme. Nikomu nic neřekla.“
„Nenechala ani žádný vzkaz?“ zeptal se s poslední nadějí.
Remus i Ron zavrtěli hlavou.
„Se mnou se přišla jen rozloučit,“ ozvala se Daria. „Nevytáhla jsem z ní ale vůbec nic. Říkala jen, že musí odejít kvůli nám všem i kvůli sobě. Nevysvětlila mi to.“
Harry mlčel a upíral pohled do prázdna. Ron bezmocně svíral pěsti. Dělalo se mu až špatně, když ho viděl tak skleslého. Jak mu to Angela mohla udělat?
Tonksová šťouchla do Remuse loktem a významně se na něj zadívala. Pochopil.
„No, určitě si taky potřebuješ trochu odpočinout. Raději už půjdeme.“
Harry jen pokýval hlavou a snoubenci se měli k odchodu. Daria se postavila.
„Taky už půjdu. Bábi nemůže být dlouho sama doma,“ pronesla s prchavým úsměvem. Natáhla se a položila Harrymu ruku na paži.
„Brzo se úplně uzdrav, Harry.“
„Díky, Dario,“ zamumlal Harry.
Černovláska odešla za Remusem a Tonksovou. U Harryho zůstal sedět jen Ron. Zamyšleně svého kamaráda pozoroval a mlčel. Harry ho nevyháněl. Když tu s ním tak byl, měl alespoň pocit, že nezůstal úplně sám. Že je s ním jeho nejlepší přítel.
***
Po dvou týdnech už měl Harry nemocnice u Munga právě tak dost. Cítil se naprosto v pořádku, když nepočítal starosti o Angelu, které ho svíraly. Chtěl už z toho bílého desinfekčního prostředí vypadnout. Nejen kvůli sobě.
Starske ho nakonec s nechutí propustil.
Harry se však hlavním východům, které obléhali novináři, vyhnul obloukem a odešel jedním z vedlejších krbů za doprovodu Rona na Grimmauldovo náměstí.
Aberfort Brumbál, který se dozvěděl o jeho propuštění z nemocnice, mu chtěl zařizovat nějakou ochranku, ale Harry se proti tomu rázně postavil. Pán zla byl po smrti, Smrtijedi se rozprchli do všech stran, jediný, kdo ho mohl otravovat, byli reportéři z Věštce a ti přece neměli ani páru, kde je. Články o něm si klidně mohli cucat z palce, bylo mu to jedno.
Remus mu sice nabídl, aby se alespoň na nějakou dobu přestěhoval k nim, ale Harry to rázně odmítl. Nehodlal jemu a Tonksové jakkoli překážet.
Ron se velkými oklikami vyjádřil ve smyslu, že v Doupěti by příliš vítaný nebyl. Harry se neptal přímo, přesto pochopil, že mu Molly Weasleyová má stále za zlé stav své dcery. Stejně na Grimmauldově náměstí nehodlal dlouho zůstat. Byl odhodlaný hledat, dokud nenajde.
Ron to však tušil a hlasem, který nepřipouštěl námitek, prohlásil, že půjde s ním, ať se hne, kam chce. Nechtěl ho nikam pouštět úplně samotného. Harry se nakonec podvolil.
*
Ani na Grimmauldově náměstí nenašli žádný vzkaz. I když nakukovali i pod koberce a za obrazy a prohledali úplně všechno, co se dalo.
Harry nevěděl, jak se mu podařilo dostat se tam, ale prohledal i dům na Golden Street od sklepa až půdu. Ron mezitím čekal venku, protože nemohl vejít dovnitř. Všechno bylo uklizené, vypnuté, polovina Angeliných věcí pryč.
Byl i u Darie, která s ní mluvila ten den, co zmizela a znovu se jí dopodrobna vyptával na celý jejich rozhovor. Ničeho tím však nedosáhl. Své nejlepší přítelkyni také nic neřekla.
Už celý zoufalý prohledal i rozbořené Bradavice, o kterých se ještě rozhodovalo na Ministerstvu, zda se budou obnovovat, prošel její oblíbená místa, stavili se u Hagrida, který mu štěstím celý bez sebe, že ho vidí, nalil do čaje i rum. Ron se samozřejmě nadšeně přidal.
V kapse ho při jeho cestách neustále pálil řetízek, který mu nechala u postele. Pořád mu nedocházelo, jestli mu tím chtěla něco říct nebo ne.
Užíral se výčitkami, že z ní nevytáhl dřív to, co před ním předtím tajila. Vsadil by vlastní boty, že to s tím má co dělat. Teď už však bylo příliš pozdě.
Nakonec se bez úspěchu musel vrátit na bývalý hlavní štáb Fénixova řádu. Ron se vydal domů a slíbil, že brzy přijde.
Hlavními dveřmi práskl o něco prudčeji než sám chtěl. Přešel halu ke tmavému krbu. Řád byl konečně nedávno rozpuštěn a jeho schůze zrušeny. Zbytek Smrtijedů už byl starostí Ministerstva. V domě panoval hluchý klid.
Vztekle kopl do malého křesílka, co tu stálo, až odletělo ke zdi. Se srdcem i duší naplněnou zmatkem a zoufalstvím se opřel o krbovou římsu.
On se kvůli ní odtamtud vrátil. Vrátil se! Jen kvůli ní! A ona tu není… Kam šla? Co musela udělat? Proč ho nechala samotného? Proč mu tu nic nenechala až na ten proklatý řetízek!? Copak opravdu nevěřila, že se probere?
Pomalu se nadechoval a naslouchal tichému domu. Remus také slíbil, stejně jako Ron, že za ním často zajde. Teď tu však očividně nebyl nikdo. Kdyby tu byl alespoň Klofan. U Hagrida se však měl očividně skvěle.
Nakonec se po nějaké době narovnal a pomalu zamířil do dolního salonu. Uvnitř pohodil bundu na jedno z křesel, přešel k malému baru, vytáhl si ohnivou whisky a hůlkou si přitáhl skleničku. Pak ji odložil vedle. Pomalu a zamyšleně si naléval velkého panáka. Mohl litovat jen toho, že tu není led.
„Nalil bys mi taky jednoho, Pottere?“
Vyděsil se tak, že trhl rukou a sklenici skoro přelil. Vůbec nepostřehl, že není v pokoji sám. Avšak v okamžiku, kdy se ozval, neměl pochyb o tom, komu ten hlas patří.
V první chvíli se chtěl na celou ohnivou whisky vybodnout a skočit po hůlce, ale vzápětí mu došlo, že kdyby ho chtěl nevítaný návštěvník složit, už by to dávno udělal a neupozorňoval by na sebe. Sklenici proto opatrně položil a po hůlce se natáhl klidně. Sevřel ji v prstech a pomalu se obezřetným pohybem otočil.
Vysoký mladík stál na druhé straně pokoje s tváří ukrytou ve stínu. Venku se rychle stmívalo a Harry nerozsvítil, takže neměl šanci rozpoznat přesně jeho obličej.
„Jak ses sem kruci dostal?“ zasykl Harry nevrle a pracně skrýval nervozitu v hlase.
Spíš vytušil než viděl, že se Malfoy nepěkně ušklíbl.
„To bys rád věděl, co?“
Harry zaťal zuby a vztáhl proti němu rozhodně hůlku.
„Ne tak rychle,“ zarazil ho Draco klidným hlasem. „Myslím, že mám pro tebe něco, co tě bude moc zajímat.“
Nerozhodně se zarazil. Na Hradě sice Malfoy jemu a Angele dost pomohl, ale proč by mu teď měl věřit? A hlavně, jak se dostal na tak zabezpečené místo, jako je tenhle dům?
Draco Malfoy konečně vystoupil ze stínu. Na jeho tvář dopadlo poslední denní světlo z okna. Jeho oči však zůstaly podivně tmavé. Harrymu z toho pohledu přešel mráz po zádech. Malfoy byl jiný, než když se s ním viděl naposled. Něco se změnilo.
„Nejdřív ti teda prozradím, jak jsem se sem dostal,“ pronesl Malfoy a přistoupil k němu ještě blíž.
Draco k němu sice natáhl ruku, ale Harry nemohl odtrhnout pohled od jeho tváře. Taky už mu došlo, co se mu nezdá na jeho hlase. I když říkal obvyklé posměšné poznámky, byl až mrazivě chladný. Jako by do toho nevkládal žádné pocity.
Harry nakonec pracně sklopil pohled a zadíval se na kus pergamenu, který Draco vytáhl z kapsy. Poznal své vlastní písmo. Byla to adresa hlavního štábu Fénixova řádu, kterou strašně dávno dal pro všechny případy Angele.
„Kdes to sebral?“ vyštěkl vztekle.
„Sama mi to dala,“ odtušil Malfoy ledově klidně.
Harry se šokovaně zarazil.
„Abych ti mohl předat tohle,“ pokračoval Draco.
Mladík znovu sáhl do kapsy a vytáhl odtamtud malou lahvičku se světle stříbrným obsahem.
„To je…“ nadechl se Harry.
„Jedna z jejích vzpomínek,“ přikývl Malfoy a držel ji v natažené dlani.
Harry však stále příliš nevěřil: „Proč by to svěřovala právě tobě?“
„Proč myslíš?“ opáčil Draco.
Harrymu nějak došla řeč. Ani nevěděl proč. Nakonec natáhl ruku a lahvičku si vzal. Tak přece jen mu tu Angela něco nechala…
Malfoy ho beze slova pozoroval. Harry nakonec úplně sklonil hůlku a zastrčil si ji do kapsy. Od Malfoye se odvrátil a lahvičku nesmírně opatrně položil na stůl u zdi. Pak se vydal přes salon k opačné zdi, kde se nacházela malá skříň. Nebyla zamčená, takže ji bez problémů otevřel a vytáhl z ní kamennou misku s vyrytými znaky po okraji. Vrátil se ke stolu a misku položil vedle lahvičky.
Nakonec se obrátil zpátky k Malfoyovi, který se za celou tu dobu nepohnul z místa. Jen na něj upřeně hleděl. Harrymu začínalo být z toho temného pohledu zle. Už to nevydržel.
„Ještě něco chceš, Malfoyi?“ zeptal se tiše. „Být tebou, tak odtud vypadnu dřív, než mi dojde trpělivost.“
„Řekla, že se na ni můžu podívat ještě předtím, než ti ji dám,“ pronesl Draco nesmírně klidně.
Harry zaťal zuby.
„Takže si to samozřejmě taky udělal, ne?“ zasykl.
„Ne,“ odvětil Malfoy. Harry jen nevěřícně pozvedl obočí. „Stejně tuším, co v té vzpomínce je,“ dodal.
Asi minutu vysokého blondýna v černém nerozhodně pozoroval. Má mu věřit nebo ne? Nakonec si řekl, že teď už je to stejně jedno. Kdyby byl opravdu přesvědčený, že je Draco hajzl, tak by se tu s ním takhle nevybavoval.
Pokývl tedy souhlasně hlavou, i když se přitom divil sám sobě a otočil se k myslánce. Draco se po chvíli postavil vedle něj. Harry se skoro otřásl. Z celé jeho postavy se linul takový chlad, až to opravdu děsilo. Snažil se však nedat nic najevo.
Vzal do dlaně lahvičku a opatrně ji odzátkoval. Pak ji obrátil nad myslánkou dnem vzhůru…
Poté, co vztáhli ke stříbřité hladině myslánky ruku, je to snadno vtáhlo dovnitř a oba se ocitli v tmavém lese. Stačilo se trochu pootočit a uviděli děsivou scénu.
Dva dospělí jednorožci a dvě hříbata stála vyděšeně uvnitř modrého štítu, který očividně vytvářela štíhlá dívka stojící před nimi. Kolem štítu postávali upíři a většina z nich vztekle řvala.
Harrymu z toho naskočila husí kůže.
Angela, mladší a s mnohem sebevědomějším výrazem ve tváři, než dané situaci odpovídal, se obrátila k jednorožcům.
Harry prošel mezi upíry, i skrz štít a zůstal stát těsně vedle ní. Škoda, že to byla jen vzpomínka. Už jen to, že ji zase viděl, mu naplnilo srdce touhou. Když ale natáhl ruku, aby se jí dotkl na tváři, jeho prsty jí projely jako vzduchem.
Draco zůstal stát vně štítu a zaujatě pozoroval houf nemrtvých.
Dívka se od jednorožců odvrátila, když do popředí vystoupil jeden z upírů. Angela vypadala překvapeně.
Upírovy rysy se vyhladily a modravé záři Harry poznal pohlednou tvář onoho tmavovlasého upíra ze zahrady na Grimmauldově náměstí, který už tehdy s Angelou mluvil. A to si myslel, že je mrtvý.
„Zase ty,“ ucedil upír ledově. „Neměla jsi sem chodit. Tentokrát už nám neunikneš.“
„Byla to povinnost. Jinak bych sem ani nepáchla,“ odsekla Angela.
„To ti kupodivu věřím,“ usoudil upír a pokynem ruky k sobě přizval dva další, kterým rovněž zmizel z tváře výraz lovící šelmy. Jeden z nich vypadal mladší než mluvčí, ale jinak se mu velice podobal. Druhý byl starší špinavý blondýn.
Hříbata se neklidně tiskla ke své matce. Vysoký jednorožec nadmíru klidným pohledem sledoval srocující se upíry.
„Vidím ti na očích, že už znáš své možnosti,“ prohlásil upír chladně a na rtech se mu objevil krutý úsměšek.
„Jestli tady mám zemřít, tak se nebojte, že vás co nejvíc nevezmu sebou,“ odvětila Angela.
„Ale proč bys to měla dělat? Proč neutečeš a nenecháš nám tu ty jednorožce? Zachraň si svůj mladý krček,“ usykával škodolibě upír.
„A proč vy máte tak silné nutkání je zabít?“ otázala se Angela oplátkou.
Kruh kolem jejího štítu neklidně zavrčel.
Draco si založil ruce na hrudi a upřeně sledoval rozhovor stejně jako Harry.
„To je naše věc,“ odsekl upír.
„Stejně jako je můj problém, jestli tu zůstanu nebo ne,“ odtušila Angela.
Harry se skoro pousmál. To byla typická Angela. Tedy tehdy. Pak se dost věcí změnilo. I ona.
„Nijak,“ ozval se nečekaně blondýn po upírově pravici. „Pokud je nám tu nechceš nechat, nedostaneš se odtud.“
Angela se zaškaredila.
Harry rovněž. Nějak se začínal ztrácet v hovoru.
„Výborně, tohle ti jde dobře,“ pochválil ji zase mladý mluvčí ironicky. „My jsme ale lepší, takže raději nechtěj, abychom se ti dostávali do mysli násilím.“
„Co kdybyste se alespoň představili, když už se se mnou tak suverénně vybavujete?“ vyštěkla Angela.
„To bychom klidně mohli, když už jsi o to projevila zájem,“ usoudil tmavovlasý upír a založil si štíhlé ruce. „Já jsem Lynx,“ představil se povzneseně, pak kývl hlavou na svou mladší napodobeninu. „To je můj mladší bratr Lupus a…“
„A já jsem Serpens,“ přerušil jej blondýn chladně.
„Ale to jsou přece latinská pojmenování různých zvířat!“ vyhrkla Angela.
Upíři se po sobě podívali.
„Ano, to jsou,“ promluvil poprvé Lupus.
„Máš větší znalosti, než jsme si mysleli,“ dodal Lynx přemýšlivě.
Serpens na ně oba něco zasykl v řeči, které Harry nerozuměl a Angela očividně také ne.
„Nevím, jestli to mám brát jako poklonu, ale budiž,“ pokrčila Angela rameny. „Já jsem Angela Rosierová, abyste mě konečně přestali oslovovat dcero Elessandry.“
Upírům se ve tváři nepohnul jediný sval. Vysoký jednorožec k Angele přistoupil a chvíli tak zůstal. Angela přejela pohledem všechny tři upíry, kteří ji upřeně pozorovali. Pak obhlédla vrčící tváře zkřivené v chtivosti po krvi kolem dokola a znovu se zaměřila na upíry před sebou.
„Tak k čemu jsi došla, Angelo Rosierová?“ otázal se Lynx a ošklivě se ušklíbal.
„Abych to shrnula, buď se odtud přemístím a nechám vám tady jednorožce napospas, což je jednání proti mému svědomí nebo tu zůstanu, dokud nevyjde slunce, vy nezmizíte v lese a já zachráním sebe i je, i když jen na chvíli,“ skončila Angela své úvahy.
„Ale to se pleteš, děvenko,“ ucedil Serpens a dal nenápadný pokyn štíhlou rukou.
Jeden upír z prvního kruhu se bez přemýšlení vrhl proti štítu. Jakmile jeho tělo do něj narazilo a začalo to hnusně syčet, Angela sebou škubla. Pak do něj narazili další dva a Angela jen lapala po dechu.
„Moc dobře víme, že z tebe štít vysává energii. Takže do rána rozhodně nevydržíš, když budeme chtít,“ zakončil Serpens ukázku.
Angela se zdrceně posadila na zem.
Harry věděl, že má upír pravdu. Tohle už přece jednou sám viděl.
„Ale ano,“ ozval se náhle Lupus, který jí snad četl myšlenky.
Harryho si začínal být právě tímhle jistý.
„Ještě jedna možnost tu přece je,“ pokračoval upír.
Angela k nim zvedla udiveně hlavu: „Cože?“
„Máš pravdu, bratříčku…“ poznamenal Lynx.
Serpens se však netvářil zrovna vstřícně.
„To je hodně špatný nápad,“ ucedil.
„Moc dobře všichni víme, co říkal Vznešený,“ odsekl Lynx. „Že by to pro nás byla mnohem výhodnější varianta.“
Serpens se dál mračil, ale neřekl nic.
„Tím, že je následnice Elessandry, to pro ni sice bude horší, ale co by neudělala pro své milované jednorožce,“ konstatoval Lupus.
„A pro své přátele rovněž,“ dodal Lynx nebezpečným tónem.
Angela vstala: „O čem to tady celou dobu mluvíte?“
Lupus s Lynxem pohlédli na Serpense. Ten po chvíli přikývl.
„Máme pro tebe ještě jednu volbu, Angelo Rosierová. Vyslechni si ji, a až pak vybírej,“ prohlásil Lynx.
Harry se napjatě narovnal. Co po ní mohli sakra chtít? A jakou to má souvislost s tím, že Angela odešla?
„Víme, že máš schopnost předpovídat ve svých snech budoucnost. Předvídat smrt. Náš rod vymírá. Jsme sice silní, ale také zranitelní. Vybíjejí nás nejen lovci upírů od mudlů, kterých je sice málo, ale jsou dost vytrvalí, také kouzelníci, kteří upíry rovněž bezohledně likvidují. Jak určitě víš, Elessandra byla jednou z nich. Chceme, aby se náš druh zachoval jako každý jiný. Když se staneš jednou z nás, naučíme tě ovládat ty sny tak, abys mohla zachraňovat upíry před smrtí.“
„Stát se… jednou z vás?“ vydechla Angela šokovaně.
Jednorožec za ní poděšeně zafrkal.
Harry ztuhl. Když se však na moment pohledem zaměřil na Draca, jeho tvář nevypovídala jakékoliv překvapení.
„Přesně tak. Upírkou,“ konstatoval Serpens.
„Proč bych to měla dělat?“ zasykla Angela.
„Proč asi?“ zasykl Lynx v odpověď posměvačně. „Myslím, že důvodů je víc než dost.“
Angela mlčela. Pak na ně vztekle vyjela.
„Co z toho budu mít, že se od vás nechám kousnout do krku a vycucat mi všechnu krev!“
„Zas tak jednoduché to nebude,“ pronesl Lynx chladně. „Je tu jen asi patnácti procentní šance, že to přežiješ. Zvlášť proto, že jsi krví spojená s Elessandrou DeLancré. Ale myslím, že ty důvody jsou dost jasné…“
„Nejen jednorožci a tvůj vlastní život, ale také Harry Potter, Hermiona Grangerová, Ginevra Weasleyová, Ron Weasley, tvá matka Mary, Draco Malfoy… Mám snad pokračovat?“ protáhl Serpens.
„Ne,“ procedila Angela mezi zuby.
Harry urputně přemýšlel nad tím, jak toho mohou ti upíři tolik vědět o jejích blízkých. Někdo to musel napráskat. Ale kdo?
„Víš přece moc dobře, čeho jsou upíři schopni, když už jednou zachytí pach své oběti,“ prohlásil Lynx. „Neučili vás to náhodou ve škole?“
Takže ví i o výuce Shiernové? Začínalo to být čím dál divnější.
Angela dlouho mlčela.
Harry jí ve tváři viděl, jak těžkým rozhodováním prochází.
Jednorožci za ní napjatě pozorovali její záda. Nakonec zvedla hlavu a pevně se zahleděla na tři nemrtvé před sebou.
„Mám podmínku,“ pronesla klidně.
„Nejsi zrovna v situaci, aby sis tu mohla poroučet,“ zasykl hrubě Serpens.
„Chci jen čas,“ odtušila Angela.
„Čas? Ten pro nás normálně příliš neznamená…“
„Právě proto,“ přerušila Lupuse Angela.
„Jenže v této době je i pro nás čas drahý!“ vyštěkl Lynx.
„To snad ještě nějakou dobu vydržíte, ne? Když mě tak moc chcete!“ zasykla.
Upíři se mezi sebou začali vzrušeně radit zase tím cizím jazykem. Pak se k ní otočili.
„Rok. Za rok v srpnu až budou zbývat tři dny do úplňku, přijdeš na do lesa. My už si tě najdeme.“
„A…“
„Víc nedostaneš!“
„A mých přátel se ani nedotknete! Nikdy! Ani jednorožců!“
Upíři něco nesrozumitelně frkali.
„Vaše přežití je přece důležitější, ne?!“ zasykla Angela.
Něco souhlasně zabručeli.
„Chci jasný slib. Přísahu, že nikomu z nich neublížíte! Máte přece mezi sebou i upíry, kteří jsou kouzelníci, ne?“
„Ano, to ano,“ přitakal Serpens neochotně.
„Chci, aby mi za vás všechny složil neporušitelný slib.“
Upíři si mezi sebou ještě chvíli něco mumlali. Pak jí na to kývli.
„Dobrá, Angelo Rosierová. Jen dbej na to, abys ten svůj slib dodržela také…“
Angela se zamračila, jako by úplně nechápala, co tím upír myslí. Pak se zhluboka nadechla a zrušila ochranný štít.
Harryho i Draca už to v tu chvíli táhlo někam nahoru zpět do současnosti.
*
Harry stál a tupě civěl na zvlněnou hladinu myslánky. Kvůli tomu, co se teď dozvěděl, skoro úplně zapomněl na svého nezvaného hosta. Až když se Malfoy pohnul a postoupil k oknu, připomněl si, s kým tu vlastně je. Zamířil zpět k malému baru a nalil vedle toho svého ještě jednoho panáka. Nechal ho tam a svou sklenku si vzal.
„Proč odešla už před měsícem, když měla čas až do srpna?!“ vyhrkl vyčítavě, i když vlastně nechtěl.
„Myslím, že to kvůli mě,“ zahučel Draco.
Harry zvedl překvapeně oči: „Co tím jako chceš říct?!“
„Chtěla mi pomoct najít Snapea. Myslím, že požádala právě je. Dokážou najít kohokoliv ze svého rodu nebo toho, čí pach už jednou zachytili. A oni za to žádali, aby přišla dřív.“
„To myslíš vážně?!“ v Harrym se začal vzmáhat vztek. Pevně svíral sklenku v ruce, až hrozilo, že praskne. „Takže jsi to byl ty, kdo Snapea tak zřídil?“ zeptal se hrozivým hlasem.
„Ano,“ odtušil Draco a otočil se k němu. „Nenutil jsem ji k tomu. Sama to navrhla. Také se chtěla pomstít.“
„Takže kdyby to neudělala, ještě by tu teď byla, že jo? Až do srpna.“
„Jaký by v tom byl rozdíl? Odchod by pro ni byl ještě těžší.“
Harry do sebe raději toho panáka hodil a sklenku položil. Sevřel pevně pěsti, aby vztekle na Malfoye nevyletěl. Něco mu říkalo, že je to špatný nápad.
„Mohl bych tě udat,“ ucedil.
„Kdybys opravdu chtěl, už bys to udělal,“ zareagoval Draco.
Už poněkolikáté Harry nevěděl, co na to říct. Ještě chvíli seděl a přemýšlel. Pak prudce vstal a popadl svou bundu.
„Kam se chystáš?“ pronesl Malfoy tázavě s rukama v kapsách.
„Jdu ji hledat,“ ucedil Harry.
„A kam jako?“ protáhl Draco.
„Do Zapovězeného lesa, kam jinam,“ odsekl Harry, jakoby nechápal, jak někdo nemůže tak jasnou věc pochopit.
„To si myslíš, že na ni někde jen tak narazíš? Spíš tě něco sežere,“ pronesl Malfoy naprosto vážně.
„To je mi v celku jedno!“
„Kdyby chtěla, abys ji našel, tak by něco řekla, nemyslíš?“
„To jako tobě?“
„Ano, mě,“ přitakal Malfoy.
Harry zaťal pevně čelisti a nevrle ho pozoroval.
„Nehledej ji. Stejně ji nenajdeš,“ prohlásil Draco po chvíli ticha.
„Jak to můžeš vědět?!“ vyjel Harry.
Mladík pokrčil rameny: „Vzhledem k tomu, co z ní teď je, předpokládám, že ani nechce, abys ji našel. Vím to z vlastní zkušenosti…“
Malfoy přešel k baru a vzal druhou sklenku s whisky, kterou Harry nalil. Zamyšleně tekutinu chvíli pozoroval, než ji do sebe obrátil.
„Říkej si, co chceš, Malfoyi. Já ji jdu hledat,“ pronesl Harry náhle nadmíru klidně. „Ať je z ní co chce, já o ni nechci přijít. Znamená pro mě víc, než ty kdy dokážeš pochopit.“
Obrátil se k odchodu. Neviděl už Dracův zvláštní pohled, kterým se na něj podíval. Nestaral se o to, jestli v domě zůstane a rázně odešel.
Draco hodnou chvíli pozoroval dveře, kterými odešel, a v temných očích se mu objevilo něco zvláštního.
Nakonec taky zůstaneš sám, Pottere… Jako já.
Sám nechápal, co ho to vlastně napadlo. Sklonil hlavu a doslova se vypařil z pokoje.
***
„Harry, pro všechny Merlinova kouzla! Hledáš ji už tři týdny. Je jen otázkou času, než se ti v tom lese něco stane. Měl bys toho nechat.“
Remus na zatvrzelého černovlasého mladíka naléhal už čtvrt hodiny a stále to k ničemu nevedlo. Harry seděl za stolem, pojídal topinky, co měl k večeři, jednu za druhou a vypadal, že skoro ani neslyší, co Remus říká.
„Harry, Remus má pravdu,“ přidal se i Ron, který s ním první dva týdny chodil do lesa také, než se to matka dozvěděla a udělala mu doma hysterický výstup. „Má vůbec smysl ji hledat? Co uděláš, jestli ji najdeš? Pokud je to tak, jak říkáš a z Angely je upírka, tak už to ani nebude ona!“
Harry spolkl poslední kus topinky a zabodl do Rona vzteklý pohled.
„Víš, že říkám pravdu,“ zamumlal Ron.
Harry na to nic.
„Jak tě máme přesvědčit, abys toho nechal?“ zvolal Remus a v duchu proklínal toho, kdo mu tu vzpomínku přinesl, i když nevěděl, kdo to byl. Harry jim to neřekl.
„Nijak,“ zahučel Harry a vstal. „Budu hledat tak dlouho, dokud ji nenajdu a vy mi to nevymluvíte,“ pronesl pevně.
„A co kdybych vám to vymluvila já?“ ozval se od dveří ženský hlas.
Všichni se k nim obrátili. Byla to Margaret Shiernová.
„Paní profesorko…“ vydechl nechápavě Ron. „Co vy tady?“
„Profesorka už nejsem dost dlouho, Weasley,“ odvětila Shiernová a pak se obrátila k zamračenému Harrymu. „Pokud ona sama nechce, tak ji nenajdete, Pottere.“
„Co vy o tom můžete vědět?!“ vyštěkl Harry prudčeji, než sám chtěl.
„Hodně,“ odtušila Shiernová. „Jsem poloupírka. O jejím slibu nemrtvým jsem věděla už od začátku. Jsem s několika svého druhu ve stálém spojení.“
„Vy o ní víte? Kde je?“ vyhrkl Harry. Vůbec ho nezajímalo, že je Shiernová upír. Zato Ron na ni civěl napůl překvapeně napůl vyděšeně. Remuse to očividně neudivilo.
„I kdybych to věděla, tak vám to neřeknu, Pottere,“ pronesla klidně. „A já to nevím. Někam ji schovali a pouštějí k ní jen pár vyvolených. Nemáte šanci ji najít.“
Shiernová mluvila naprosto vážně. Harry si zklamaně zase sedl.
„Nechte toho, než to opravdu vážně v tom lese schytáte, Pottere. Oni o vás vědí,“ dodala Margaret.
„Kdo oni?“ otázal se podmračeně Lupin, i když tušil odpověď.
„Nemrtví. Nebýt slibu, který složili, tak už je Potter po smrti.“
Všichni se na Harryho zahleděli. Ten se sklopenou hlavou neopětoval ničí pohled.
Musel sám sobě přiznat, že to vzdává. Byl vyčerpaný a faktem bylo, že už několikrát měl v Zapovězeném lese, kdy ji celé hodiny hledal, namále.
Nechala mu jen vzpomínku, aby věděl, co se s ní stalo. Aby ji nehledal. A on dělal pravý opak. Proč to musí takhle končit? Proč spolu nemohli zůstat?
Pomalu vstal a bez jediného slova odešel z kuchyně. Všichni tři přítomní se za ním starostlivě dívali.
***
Udělal si rychlokurz doučování na OVCE, které organizovalo Ministerstvo pro přeživší studenty sedmého ročníku z Bradavické školy. Všechny zkoušky kupodivu zvládl levou zadní. Mohl se bez problémů přihlásit hned na několik druhů kurzů, které by ho ještě další dva nebo tři roky připravovaly na budoucí zaměstnání. Nikam si však přihlášku nepodal…
Dva dny po převzetí diplomu se souhrnem všech OVCí už stál nad sbaleným batohem a pokládal na stůl dva dopisy. Jeden pro Rona a jeden pro Remuse.
Měl toho všeho dost. Nedokázal to tu vydržet. Vracely se mu vzpomínky, které chtěl pohřbít hluboko v sobě a v tomhle domě to nedokázal. Chtěl jen pryč. Kamkoliv hodně daleko. Předešlý den si vyměnil velkou částku kouzelnických peněz za mudlovské. Svou hůlku nechával tady. Kašlal na celé kouzlení. Nepřineslo mu vlastně nic dobrého.
Jen na jedno místo, než odjede na nádraží, chtěl ještě zajít…
*
Trosky domu v Godrikově dole, jehož umístění si našel na mapách ve veřejné kouzelnické knihovně, našel opravdu ztěžka. Byly zarostlé plevelem i mladými stromky. Pak se vydal k západu až do zarostlého malého sadu a dál dozadu na malou mýtinku obrostlou vysokými keři. Něco ho tam táhlo. A skutečně to našel.
Odhrnul záplavu listí z náhrobku a objevila se dvě omšelá jména:
James a Lily Potterovi, milující manželé a rodiče
Dlouho na ty dvě jména upíral pohled. Nejdřív přišel o nejbližší dvě osoby, které měl. A to tak brzy, že si je ani nemohl pořádně pamatovat. A pak už se seznam lidí, které miloval, a které ztratil, jen rozrůstal.
Klekl si ke hrobu a do tváře se mu upíralo zapadající slunce. Nevěřil na osud. Věřil, že si osud vytváří on sám svými rozhodnutími. Ale přece mu teď připadalo, že někdo jeho život řídí a je k němu dost nevlídný. A nejen k němu. Někteří musí platit za roky života dost tvrdě. Jeho rodiče, Sirius, Brumbál, Hermiona. Jiní musí trpět, aniž si to zasloužili. Ron, Daria i… Malfoy. A on.
Snad jednou ta bolest ze ztráty a ta prázdnota v srdci zmizí. Říká se, že čas zahojí všechny rány. Chtěl tomu věřit. Kdyby nevěřil, už by si připadal, že snad ani nežije.
Po dlouhé době vstal a narovnal ztuhlé nohy. Pak si nahodil na záda batoh a obrátil se ke hrobu rodičů zády. Možná se sem jednou vrátí.
Dlouhými kroky se vzdaloval pryč od celého toho místa i od vzpomínek. Utíkal před tím vším i sám před sebou.
Na krajinu padal narudlý soumrak a mnoho lidských srdcí toho večera zůstalo osamělých.
*** *** ***
KONEC DRUHÉHO DÍLU
*** *** ***
593 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...