Skip to content

BtCh II. 14. The Pretender

[Celkem: 6    Průměr: 3.7/5]

Keep you in the dark
You know they all pretend
Keep you in the dark
And so it all began

Send in your skeletons
Sing as their bones go marching in… again
The need you buried deep
The secrets that you keep are at the ready
Are you ready?
I’m finished making sense
Done pleading ignorance
That whole defense

Spinning infinity, boy
The wheel is spinning me
It’s never-ending, never-ending
Same old story

What if I say I’m not like the others?
What if I say I’m not just another one of your plays
You’re the pretender
What if I say I will never surrender?

In time our soul untold
I’m just another soul for sale… oh, well
The page is out of print
We are not permanent
We’re temporary, temporary
Same old story

I’m the voice inside your head
You refuse to hear
I’m the face that you have to face
Mirrored in your stare
I’m what’s left, I’m what’s right
I’m the enemy
I’m the hand that will take you down
Bring you to your knees

So who are you?
Yeah, who are you?
Yeah, who are you?
Yeah, who are you?

Keep you in the dark
You know they all pretend

Foo Fighters

 

Doupě; 11. září 2010

Harry s Ginny seděli právě u stolu a snídali, když u nich zaklepala Hermiona. Dospělí byli nezvykle zamlklí, ostatně Ginny toho v poslední době moc nenamluvila. Ticho přerušoval jen tenký hlásek Lily, která vyprávěla o tom, jak se trpaslíkům líbily oblečky pro panenky, které jim dala pro jejich paterčata. Před sebou měli dopis, který Harry po přečtení mlčky podal své ženě. Před dětmi nechtěli o ničem znepokojivém hovořit, ale zpráva, kterou jim poslal James, stála za pozornost. Albus po dopise zvědavě pokukoval, neodvážil se ho však bez dovolení otce vzít.
Hermiona nakoukla do dveří a zeptala se: „Můžu dál?“
Ginny jí mlčky pokývla, Harry vstal a šel ji přivítat.
„Dobré ráno, Hermiono. Co se děje?“
Hermiona se rozpačitě rozhlédla, vycítila napjatou atmosféru a pohled jí uvázl na dopise položeném vedle Ginny.
„No, vlastně nic. Jen jsem konečně dostala dopis od Joshuy. A u vás – něco se děje?“ zeptala se nejistě.
Ginny se trochu nuceně pousmála. „Ne, nic důležitého, Hermiono. Co Joshua píše? Jsem ráda, že se konečně umoudřil.“
„Napsal jen pár řádků. Jen, že je ve Zmijozelu, že je všechno v pořádku a že si nemám dělat starosti. Když jsem to přečetla, tak mě samozřejmě napadlo, že bych si starosti dělat měla. Co píše James?“
„Lily, nechceš donést trpaslíkům zbytky jablečného koláče?“
Holčička horlivě přikývla a hned ho začala balit do ubrousku. „Můžu jim vzít i trochu vajíček se slaninou a pečená rajčata?“
„Samozřejmě, Lily, zabal jim to všechno,“ přikývla její matka. „Albusi, běž s ní, má toho moc.“
Albus se neochotně zvedl a následoval sestru ven.
„Posaď se, Hermiono a přečti si to,“ podal Harry Hermioně dopis a pro jistotu ještě kolem nich zakouzlil Ševelissimo.
Když Hermiona dopis dočetla, překvapeně se zadívala na Harryho a Ginny. „Rozumíte tomu? Víte o tom ještě něco?“
Oba zavrtěli hlavou. „Nejspíš to nic neznamená,“ prohodila Ginny. „Trelawneyová je bláznivá ženská, kterou si v Bradavicích nechávají jen ze soucitu. Pravděpodobně to trochu přehnala s sherry.“
„Hm, nejspíš,“ odpověděla zamyšleně Hermiona. „Ale už jednou se jí povedla-“
„Nemusíš to připomínat! Já to vím!“ odpověděl nervózně Harry.
„Promiň, Harry. Já vím, že to víš,“ omluvila se potichu Hermiona. „I tak to nemusí nic znamenat.“ Znovu pročítala dopis. „Nepíšou o ničem, co by svědčilo o tom, jestli byla v transu, nebo to bylo její obvyklé věštecké představení. A co vlastně řekla – nové zlo v Evropědědic Temného pána může být svržen princems krví vyvolenéhokrvavé pouto osudu… Nerozumím tomu.“
Chvíli všichni mlčeli. Hermiona přemýšlela, jaký mají slova v dopise význam – krev vyvoleného by mohla znamenat, že by se proroctví týkalo Jamese nebo Albuse. Ale také nemuselo. A oni nejsou princi, v žádném významu tohoto slova. Nedávalo to smysl. Nejspíš to ani žádný smysl nemá.
„Píše, že to neslyšeli celé. Tohle dali dohromady s ostatními nebelvírskými,“ vložila se do hovoru opět Ginny. „McGonagallová by mohla vědět víc. Harry, napíšeš jí? Jen pro jistotu?“
Harry přikývl. „Ano, udělám to, Ginny. Ale opravdu bychom se neměli znepokojovat.“
V tu chvíli se otevřely dveře, dovnitř vtrhla paní Weasleyová, v ruce mávala dopisem. „Ginny, Harry, víte, co mi napsala Andromeda? Hermiono, ty jsi tu taky, to je dobře. Víte, co jí napsal Teddy?“
„Mami, uklidni se.“ Ginny nalila hrnek čaje, důkladně ho osladila, přilila mléko a podala jej matce. „Víme. Napsal nám James.“
„Harry, zaznamenalo ministerstvo nějaké známky, že by se něco dělo?“
„Ne, Molly. Všude je klid. Skutečně si nemyslím, že bychom se měli zneklidňovat. Mně profesorka Trelawneyová předpovídala smrt svého času každou hodinu. Pokud by to něco mělo znamenat, tak by nás Minerva McGonagallová jistě kontaktovala. Nebo by kontaktovala ministra. Určitě bychom se to dozvěděli.“
„Ale měli bychom jí napsat, Harry!“
„Ano Molly, napíšu jí. Už jsme se tak domluvili. Nedělejte si s Arthurem starosti. Budeme teď ostražitější. Ale skutečně neevidujeme ani náznaky nezákonných aktivit.“
„Dobře, Harry,“ vzdychla si paní Weasleyová a sedla si. Zamyšleně upíjela čaj. „Andromeda se chce sejít. Pozvala jsem ji zítra na večeři. Myslela jsem si, že bych pozvala i Billa, Rona a George. Nebojte, nechci z toho dělat žádnou aféru, jen takové malé rodinné setkání. Hermiono, ty jsi také samozřejmě zvaná.“
„Děkuji, Molly, ale já nemůžu, už něco mám,“ rozpačitě řekla Hermiona. Ostatní se na ni překvapeně podívali. U Hermiony nebylo obvyklé, že by někam v sobotu večer chodila.
„Snad ne rande? Bylo by načase, Hermiono,“ řekla trochu uvolněněji Ginny. Pak se otočila k matce. „Mami, nepřeháněj to. Já myslím, že je to předčasné. Kdyby to mělo něco znamenat, tak nám to řekne McGonagallová. A bez ní stejně nemá cenu se scházet. Jen ona nám může říct, co se vlastně stalo a jestli to stojí vůbec za zmínku.“
„Ginny má pravdu, Molly,“ chytil Harry svou ženu kolem pasu. „Na večeři samozřejmě rádi přijdeme. A určitě rádi uvidíme kluky. Ale udělejme to normálně, s dětmi. Hermiono, kam to zítra vlastně jdeš?“
Hermiona se tvářila rozpačitě. „Nechci o tom ještě mluvit, Harry,“ odpověděla po krátké odmlce.
„To chápu, Hermiono. Ale nezapomeň, že jsi jedna z těch, na které se může soustředit pomsta přívrženců Voldemorta. Měli bychom vědět, kam jdeš.“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Nemyslím, že mi hrozí nebezpečí,“ usmála se. „Teď mě omluvte, mám ještě nějaké resty do práce. Ale řeknete mi, když se něco dozvíte, ano?“
„Samozřejmě,“ odpověděl Harry a nespokojeně se díval, jak odchází. Ostražitého pohledu Ginny si nepovšimnul.

……………………
Malfoy’s Manor; 12. září 2010

U ebenového stolu v nádherné a prostorné jídelně seděli u nedělního oběda pouze tři lidé – Draco Malfoy, jeho manželka Astorie a matka. V místnosti bylo tísnivé ticho. Draco se vrátil teprve dnes ráno ze svých cest, o jejichž cíli ani účelu nikomu nic neříkal.  A obě ženy byly příliš hrdé, než by se samy ptaly. Atmosféra byla proto napjatá a k uvolnění nepřispěl ani dopis od Scorpiuse.
Draco pozoroval svou ženu, jak sedí, rovná jako svíce, v sevřené ruce dopis. Mlčela, její pevně semknuté rty však prozrazovaly, že je z dopisu svého syna nervózní. Všichni mlčeli, jako by skutečnost, že důvod svého strachu pojmenují, mohla na věci něco změnit. Jako by teprve tím, že se věc pojmenuje, se stávala reálnou. Jakoby skutečnosti, o kterých mlčíme, tím byly méně skutečné.
Nakonec dusivé ticho prolomila Narcisa. „Draco, máš nějaké zprávy, že by se něco dělo?“
„Ne, matko. A ty?“
„Ne. Ale to nemusí nic znamenat. Nejspíše mi už nedůvěřují.“
„Nemyslím. Nepomohli jsme jim snad dost?“ Zakroutil hlavou a pousmál se. „Ne, když bude potřeba, vše vysvětlíme. To zvládneme. Tak jako to zvládnul minule otec. To, že dostal polibek, se nám nakonec může ještě hodit.“
„Draco, a co tvoje-“ ukázala Astorie bradou na Dracovu ruku a odmlčela se.
Draco beze spěchu rozepnul knoflíčky svého rukávu a mlčky jej vyhrnul. „Podívej,“ natáhl ruku před oči své ženy, „je zcela klidné. Neboj se. Nic se neděje. A i kdyby se dělo, já se o nás postarám.“
Narcisa kývla hlavou. „Nebudeme se představením té ženy zabývat více, než je vhodné. To bychom té podvodnici připisovali větší význam, než si zaslouží. Nyní mě prosím omluvte, musím se připravit. O páté se sejde náš dámský klub. Astorie, připojíš se k nám?“
„Jistě, matko, ráda. Děkuji za pozvání,“ přikývla. „Půjdu připravit květiny do salónu.“
„To můžeš nechat na Dewie.“
„Udělám to ráda, matko. Víte, že miluji květiny.“
Draco v jídelně osaměl. Vstal, došel k sekretáři a nalil si sklenici brandy. Pak přešel pomalu ke křeslu vedle krbu a se sklenicí v ruce, aniž by se napil, do něj usedl. Přečetl si znovu dopis, ve kterém je Scorpius informoval o podivném představení Sybilly Trelawneyové. Nebyl si jistý, zda to byla skutečná věštba, ale věděl, že to skutečná věštba být mohla. A neměl ve zvyku podceňovat nebezpečí, přestože jeho syn tomu příliš váhy nepřikládal a poslal jim to, jak sám napsal, pro pobavení. Pán zla se nevracel, toho se neobával. Alespoň ne ten, komu bohužel i on nějakou dobu sloužil. Byl přesvědčen, že by to podle znamení poznal, vždyť otec to minule také poznal.
„Temný vstane ve středu země. Nové zlo v srdci. Evropský přední dědic temného pána může dosadit na trůn prince krve. Vyvolený krví, vyvolený. Počátek zoufalství a důvěry. Nejzazší dar krve, pouta a osudu…“ Nerozuměl tomu, nedávalo to smysl. Bylo z toho však zřejmé jedno – přichází nový temný pán. Je možné, že Scorpius nerozuměl příliš dobře. Od koho by mohl získat přesnou vzpomínku? Byl si jist, že učitelé již uložili přesné znění věštby, pokud to tedy věštba byla, do přenosné podoby. Byl si však také jist, že ji nebude lehké získat. Ale jemu se to podaří, s pomocí bohatství rodiny Malfoyů se podařilo vždy všechno, co si zamanuli.
Více jej však zaujal druhý dopis, který Scorpius poslal pouze jemu, protože nechtěl zbytečně znepokojovat svou matku a babičku. Vytáhl jej z kapsy a znovu si pročítal, co se stalo před několika dny ve zmijozelské společenské místnosti. Syn té šmejdky Grangerové se dostal do jejich koleje, to bylo samo o sobě zajímavé. A tenhle kluk byl schopen neverbálně a bez použití hůlky vyvolat požár. Oheň, který nekouřil, oheň, který výběrově spaloval jen něco. Bílý oheň. Jistěže šlo s největší pravděpodobností o divokou magii, z toho, co Scorpius popisoval, bylo zřejmé, že ten bastard měl důvod být rozrušený. Ale i v tom případě to naznačovalo sílu, kterou by u syna Grangerové nečekal. Ani zde se tím neznepokojoval; nemyslel si, že je jeho syn v ohrožení. O Snapeovi si mohl myslet leccos, samotného jej jeho zrada překvapila, i když byl přesvědčen, že to velmi šikovně hrál na obě strany tak, aby si v případě vítězství kterékoli z nich zachoval svou kůži. O tom, že se ho Pán zla pokusí zabít, přece nemohl vědět. V jednom si však byl jist – situaci ve své koleji zvládne, Scorpius je s ním v naprostém bezpečí.
Podíval se na prsten se znakem Strážců, který měl na ruce, a začal mimoděk vyťukávat rytmus písně, kterou slyšel včera večer. I Strážci umí žít, ušklíbl se, když si vzpomněl na tmavovlasou Briannu a na noc, kterou spolu strávili. To však nebylo důležité. Důležitý byl jeho rozhovor s Liádan. Nepodařilo se mu dostat z ní vše, to mu bylo jasné. Ovšem ani on jí vše neřekl. Není její loutkou, naopak, on bude tím, kdo bude mít tuhle hru pod taktovkou. Rada se domnívá, že Vyvolený pochází ze svazku, kterému požehnal Pán zla. Požádal jej nějaký Smrtijed o uzavření manželství? Ale kdo? Nebo – mohlo nějaké manželství vzniknout tím druhým způsobem? Vyskytovala se v okolí Pána zla dívka, které se to mohlo týkat? Možná ano, možná o jedné věděl.
Co když to všechno souvisí s tou zvláštní událostí v Bradavicích? Jak je vlastně přesně starý ten kluk? Kdo je jeho otec? Grangerová nikdy nikoho neoznačila. Proč? Rita Holoubková naznačovala, že jeho otcem je Potter. To je možné. Dokonce je to dost pravděpodobné. Ale…  Co se vlastně dělo s Grangerovou tehdy, když s matkou opustil tuto místnost? Rozhlédl se kolem sebe, aby si vše co nejlépe vybavil. Jeho otec zde zůstal. Ale  odešel odtud dost brzy poté, mohla uplynout snad půlhodina, jestli vůbec. Mohl by jeho otec… Ne, to se mu nezdá pravděpodobné. Za prvé – doba, kterou tam s ní otec zůstal, byla příliš krátká a za druhé – jeho otec už ženatý byl. Možná to ale u tohoto typu manželství není na překážku – vzniklo nejspíš v době, kdy byla ještě rozšířená polygamie. A o věrnosti mužů nebyla v knize ani zmínka. Vyloučeno to tedy není. Pak by syn Grangerové potomkem Strážce byl.
Rozhlížel se po místnosti. Právě tady ji viděl, zkroucenou bolestí. Co se dělo pak? Jak se odtud vlastně dostala? Nikdy se nikoho neptal. Tehdy samozřejmě předpokládal, že je mrtvá, a nechtěl raději vědět, jak se to stalo. A co se stalo předtím. Potom, když ji uviděl v Bradavicích při bitvě, živou a zdravou, byl šokován. Ale tehdy nebyl čas se ptát a potom už nebylo koho. Jeho otec po bitvě zmizel, a když se po roce krátce viděli, Grangerová bylo to poslední, na co by se ho chtěl zeptat. A teď už se ho nezeptá. Jeho matka odešla tehdy z místnosti spolu s ním. Promluví s ní, ale pochyboval, že bude vědět více než on sám. Jak má dnes zjistit, kdo tu byl a co se tu stalo? A kdo z nich… Jestli vůbec někdo. Vzpomněl si, jak jednou před ním Rookwood prohodil něco ve smyslu, že Snape není zdaleka tak chladný, jak se snaží tvářit, a že umí překvapit.
Jsou ještě další možnosti, jak by mohl ten kluk být potomkem Strážců? Její rodina byla mudlovská, víc o ní neví. Ale její dědeček mohl být kdokoli, ani o tom nemuseli vědět. Nebo taky nemusela být dcerou svého otce. Když vezmeme v úvahu i nelegitimní početí, mohl by být se Strážci spřízněn v podstatě kdokoli… To by se v tom ztratil. V první řadě se pokusí zjistit, kteří Smrtijedi byli ten večer v jejich domě, a podívá se na jejich rodokmeny. A začne Snapem.
Nejdříve ale napíše synovi, že se má s Grangerem spřátelit. A že mu má o něm posílat zprávy. Ten kluk rozhodně stojí za pozornost.

………………….

Londýn; téhož dne

Bylo už šero, když se v jedné z bočních uliček Notting Hillu, mezi nízkými viktoriánskými domy londýnské čtvrti, objevila mladá žena. Opatrně se rozhlédla, nikdo však v okolí nebyl. Rychlým krokem se vydala směrem ke křižovatce. Byla na místě. Chvíli zvenčí pozorovala vývěsní štít malé restaurace, jako by váhala, zda má jít dovnitř. Když byla téměř u dveří, přikročil k ní ze stínu vedle vchodu tmavě oblečený muž.
„Dobrý večer, Hermiono. Děkuji, že jste přijala mé pozvání.“
„Dobrý večer,“ odpověděla Hermiona, krátce pohlédla muži do tváře a rychle sklopila hlavu.
Muž otevřel dveře restaurace, vešel dovnitř a dveře jí přidržel. Uvnitř se jich ujal číšník a odvedl je do zadní staromódně zařízené místnosti. Usadil je ke stolu, který byl od ostatních oddělen nízkou zídkou, na níž byly květiny.
Muž ženě pomohl z kabátu, přitom se jí bezděčně letmo dotkul. Hermiona se zachvěla. Muž se lehce zamračil, musí si dávat pozor. Chápal, že je jí jeho dotyk nepříjemný. Usadili se, číšník úslužně zapálil svíčku.
„Pokud vám můžu doporučit, dnes večer máme výbornou jehněčí pečeni s mátovou omáčkou. Pokud jde o víno-“
„Děkuji, umím číst,“ zavrčel muž a otevřel vinný lístek. „Ale tu jehněčí pečeni přineste.“
Číšník stál vedle stolu a čekal, než si muž vybere.
„Cotes du Rhone Premier Terroir máte z jaké oblasti?“
„Chateau Beauchene.“
Muž pokrčil čelo a po chvíli váhání odpověděl: „Přijatelné.“
„Můžu nabídnout i malý předkrm?“
„Ne,“ odpověděl muž stroze.
Číšník odešel, muž a žena spolu osaměli.
Hermiona, která do té doby neodtrhla oči od jídelního lístku, rozpačitě zvedla pohled. „Děkuji za pozvání,“ řekla tiše.
„Já děkuji, že jste přišla,“ odpověděl muž. Mlčky se pozorovali, jako by se viděli poprvé v životě. Ve chvíli, kdy ticho začalo být tíživé k nesnesení a pocit nepatřičnosti snad museli cítit i hosté ve vedlejší místnosti, je z rozpaků vytrhl příchod číšníka.
„Cotes du Rhone Premier Terroir,“ pronesl obřadně, s bílou utěrkou přehozenou přes ruku otevřel zručně vinnou láhev a elegantně nalil víno na dno skleničky muže. Snape si víno prohlédl proti světlu svíčky, přivoněl a ochutnal. Zavřel oči, polkl a sklenici položil na stůl.
„Může být,“ přikývl stroze. Číšník nedal najevo jakékoli rozladění, s profesionálním výrazem ve tváři se lehce uklonil a mlčky naplnil obě sklenice. Pak se tiše vzdálil.
Hermiona uchopila svou sklenici a pomalu ochutnala. Víno bylo výborné. Snape také pomalu upíjel. Teď, když měl jak zaměstnat ruce, se cítil poněkud jistější. Po chvíli vytáhl z náprsní kapsy malou dřevěnou krabičku a mlčky ji položil před Hermionu.
„Co to je?“ zeptala se.
„Co tak ji otevřít?“ pozdvihnul Snape obočí a vyloudil cosi, co pouze on sám považoval za úsměv. „Zjistíte to.“
Hermiona krabičku otevřela a vyjmula z ní prsten, tedy spíše jen obyčejný prstýnek ze začernalého stříbra, s jednoduchým červeným kamínkem zapuštěným do kovu. Chvíli jím bezradně otáčela v rukou, pak se tázavě podívala na Snapea.
„Nemusíte se jej obávat. Není to magický předmět. Je to jen obyčejný mudlovský prsten, není ani příliš cenný. Má matka jej dostala od svého manžela, když jsem se narodil.“
„Tak to cenný je,“ řekla nejistě. Začala si s prstenem nervózně pohrávat a prohlížet si jej. Sevřela jej do dlaně a znovu začala pozorovat sklenici vína, jako by si ji už dostatečně neprohlédla.
„Nasaďte si jej. Patří vám už jedenáct let.“ Jeho hlas zněl autoritativněji, než zamýšlel.
„Takže vy to víte,“ konstatovala věcně, aniž by na něj pohlédla. „Jak dlouho? A jak jste-“
„Považovala jste mě za méně bystrého, než jste sama?“
Hermiona jen zavrtěla hlavou, oči sklopené.
„To, že mám syna, vím jen krátce. Ale podstatu našeho… svazku jsem zjistil asi půl roku po vašem zmizení. Vy asi o něco dříve. Proto jste odešla.“
Hermiona přikývla.  „Jak si vede ve škole?
„Uspokojivě.“
„To je jak?“ nedala se odbýt Hermiona.
„Tak, jak jsem od něj očekával.“
„Tedy  – výborně, když to přeložíme do běžného jazyka?“ poprvé se nesměle usmála.
„Včera se stal chytačem zmijozelského družstva. Ale na hráče famfrpálu je nečekaně dobrý i v seriózních věcech.“
„Opravdu? To je skvělé!“ rozzářila se Hermiona. „To měl určitě radost! James psal už minulý týden, že je chytačem v Nebelvíru. A oni dva… Josh by špatně snášel, kdyby nedosáhl toho, co James.“
Snape si jí zaujatě prohlížel. Překvapila ho, úsměv jí prozářil. A vypadala – jinak. Takto ji neznal. Své pocity však najevo nedal.
„Uvědomujete si, že to bude jen voda na mlýn Holoubkové, až se to dozví?“ zabručel jen. „Ostatně nechápu, kde ten kluk vzal tolik sebevědomí.  Počítal s tím najisto.“
„Vždy se hádali s Jamesem, který z nich bude chytat za Nebelvír, a vyřešilo se to nakonec samo.“
„Ovšem bez konkurence nebyl,“ odpověděl Snape mírně pobaveně. „Chytačem chtěl být i Scorpius Malfoy, nechal se pak kapitánkou přesvědčit, že je lepší jako střelec.
„Jsem ráda, že spolu ti dva nebudou soupeřit,“ poznamenala Hermiona.
„Scorpius je překvapivě nenápadný kluk, zdá se velmi chytrý. On není tím, kdo by vyvolával napětí.“
„A kdo jím je?“ zeptala se Hermiona se znepokojením v hlase.
Snape však na otázku neodpověděl, v tu chvíli přišel číšník a začal servírovat večeři. Mlčky jedli. Po několika minutách si Snape otřel ústa ubrouskem, napil se a podíval se zamyšleně na Hermionu. Ta přestala jíst a vyčkávavě na něj pohlédla.
„Jaký byl Joshua jako malý?“
„Jaký byl? No… někdy milý, někdy hrozně svéhlavý… Chytrý, dobře se učil… Chtěl být vždycky nejlepší. Snažila jsem se doma, aby mi pomáhal i s lektvary…“ začervenala se Hermiona.
„To je poznat,“ přikývnul Snape. „A magicky? Nebyla jeho spontánní magie někdy poněkud… nezvyklá?“ zadíval se pátravě do očí Hermiony.
„Co se stalo? Provedl něco?“ zeptala se Hermiona nervózně.
„Nic důležitého. Nic, co bychom nezvládli. Jen se poněkud nechal unést hněvem, když četl článek o vás a Potterovi. Omlouvám se, že jsem vás tím znepokojil. Není důvod. Neměl jsem vás rušit od večeře. Není špatná.“ Pustil se znovu do jídla.
Když dojedli, navázala Hermiona na předchozí nezodpovězené otázky.
„Kdo je tím, kdo vyvolává napětí? A co Joshua provedl?
„Jak se projevovala Joshuova spontánní magie v dětství?“
„Já jsem se ptala první,“ trvala na svém Hermiona.
„Ne tak docela. Nicméně odpovím vám. Nebudu vás však obtěžovat rošťárnami svých studentů. Není důležité, kdo přesně co udělal, ale aby se to neopakovalo. A to je moje práce. Předpokládám, že mi důvěřujete v tom, že si dokážu udržet mezi studenty poměrně slušnou kázeň.“
Hermiona přikývla.
„Joshuovi se podařilo způsobit menší… no, požár bych to nenazýval, to by bylo přehnané. Jen se poněkud rozšířil oheň z krbu ve zmijozelské společenské místnosti. Ale nikomu se nic nestalo a mimo naši kolej se o tom nikdo nedozvěděl. Udělal již někdy něco podobného?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Nevím o tom. Ale jeho spontánní magie byla vždy silná. Bylo to s ním někdy dost složité. Byl magicky silnější než ostatní děti, hlavně proto jsem byla v Doupěti. Sama bych ho nezvládla.“
„Nemusela jste na něj být sama.“
Hermiona skousla dolní ret, sklonila hlavu a začala opět usilovně zkoumat obsah své skleničky. Pak zvedla oči. „Vím. Já… omlouvám se. Byla to chyba. Měla jsem-“
„Neomlouvejte se. Chyba to byla, ale zejména moje.“ Odmlčel se a chvíli se na ni zase jen mlčky díval. „Chápu, že jste mu to nechtěla říct. Že jste to nikomu nedokázala říct,“ dodal a teď zase on zkoumal obsah své skleničky. Byl nervózní jako student. Jak jí může cokoli vyčítat? To, co se stalo, pro ni muselo být strašné. On byl z nich ten dospělý, on se měl zajímat a ochraňovat ji. Byl povinen jí dát víc než anonymní dohled hloupých skřítek.
„Chtěla jsem mu to říct. Ale nemohl to vědět dříve než vy. Chtěla jsem o tom nejdříve mluvit s vámi,“ mumlala tiše Hermiona, jako by se stále omlouvala, a pohrávala si přitom s prstýnkem, který dostala.
Snape se odmlčel. To, co se chystal říci, bylo těžké. Znovu zvažoval, zda je jeho rozhodnutí správné.
„Nemůžeme mu to říct, Hermiono. Tedy, nemůžeme mu to říct teď.“
Hermiona překvapeně zvedla hlavu a s těžko skrývaným rozhořčením odpověděla: „Proč ne?! A kdy mu to řekneme? Čekal už dost dlouho. Byla chyba, že jsem mu to neřekla. Teď to vím. Je nešťastný, že to neví. Má právo to vědět.“
„To nepochybně má, ale není to možné.“
„Proč ne?“
„Není to vhodné.“
„Co mu mám říct, až se zeptá?“
„To, co jste mu říkala dosud?“ nabídl Snape s téměř nepostřehnutelným nádechem ironie.
„A co když se rozhodnu mu to říci sama? Zakážete mi to?“ Hermionin hlas zněl provokativně, ale prozrazoval nejistotu, kterou Hermiona ohledně této části jejich vztahu cítila.
„Hermiono, aby bylo jasno. Nemám v plánu vám nic ani zakazovat, ani přikazovat. Ale mějte na paměti, že to není v jeho zájmu. Takže předpokládám, že to neuděláte.“
„Kdy mu to řekneme?“ zeptala se rezignovaně.
„Ne dříve, než bude schopen a ochoten udržet tajemství. Rozhodně ne dříve, než se dokonale naučí nitrobranu.“
Hermiona se zamyslela a po chvíli poznamenala: „Souvisí to s tím proroctvím. Vy si myslíte, že se týká jeho. Ale… z toho, co vím, není zřejmé, že by… Jak zní tedy přesně? A je to vůbec skutečné proroctví?“
„To nevím. Ale pravděpodobně ano. A neřekl jsem, že si je s ním spojuji, nevkládejte mi do úst něco, co nezaznělo. A jak zní-“ Snape se nadechl a podíval se jí zpříma do očí. „Čím méně lidí bude znát přesné znění, tím lépe.“
„Ale slyšelo to tolik lidí! Stejně to neutajíte!“
„To máte pravdu. Již teď o tom nepochybně ví většina rodičů našich studentů a zpráva se bude šířit dále. Očekávám, že nějaká více či méně přesná verze bude i v pondělních novinách. I vy již o něm víte. Znáte jednu z těch verzí – můžete mi ji říct?“
„A vy mně tu skutečnou?“
„To přeci není totéž, Hermiono.“
Hermiona vytáhla z kabelky lístek a podala jej Snapeovi. „Tady je to.“
Snape si text pečlivě pročetl. Pak se zamračil. „Mohou si to spojovat s ním. Ale s tím nic nenadělám. Ostatně, čím více verzí bude kolovat, tím lépe.“
„Mezi nepravými se ztratí i ta pravá, kdyby náhodou unikla,“ konstatovala Hermiona.
„Jste neobyčejně chápavá.“
„Ale mě byste to měl říct. Jsem jeho matka,“ protestovala ještě jednou tiše Hermiona.
Zavrtěl hlavou. „Už teď jsem toho řekl více, než jsem měl.“
„Stejně se to brzy dozvím. Od Harryho nebo přímo od McGonagallové.“
„To je možné. Nicméně budu usilovat o to, aby se tak nestalo.“
„Nejste zbytečně opatrný?“
Zvedl obočí a pochybovačně si ji prohlížel. „To přece nemyslíte vážně, Hermiono. Neexistuje zbytečná opatrnost. Je jen opatrnost a lehkomyslnost.“
„A vy rozhodně lehkomyslný nejste,“ odpověděla Hermiona s lehkou ironií v hlase.
„Jsem rád, že si rozumíme.“

 

Další kapitola

831 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha druhá - Proroctví

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář