Oh my look at those eyes
Look at the trouble that they hide inside
I see the flicker of the pain on the rise
Oh my look at those eyes
Maybe they’re like mine
Things I wish I did not see
I push away all the dirt and debris
But what’ll be left of me
No tell me it’s not so
That people will come and they’ll go
We push away all the love that we know
No tell me it’s not so
Like in the eye of a storm
You’re changing form
You feel the pull of the time ticking by
Oh my look at these times
But look at who’s right beside you
When you’re alone barely holding on
You leave your worries behind you
You’re not alone in the dark
Oh my look at these skies
Look at the trouble that they hide inside
I see the flicker of the pain on the rise
Oh my look at these skies
Soothing like a lullaby
I don’t wanna fight this fight
You feel the weight of the world on your mind
We leave it all behind
It’s been a long way long way long way home
It’s been a lonely lonely lonely road
It’s been a long time I can’t find
So long I’m gonna lose my mind
It’s been a long way long way long way home
It’s been a long
It’s been a long way home
It’s been a long way home
You’re not alone in the dark
Doupě; 13. září 2010
Byl večer, děti už šly spát a Harry si dokonce našel čas jim před spaním vyprávět. Ginny mezitím odešla do ložnice. Harry otevřel dveře právě v okamžiku, kdy se Ginny převlékala do jednoduché bílé košile z jemného plátna, s tenkými ramínky. Harry došel potichu až za ní a políbil ji zezadu na šíji. Ginny se otočila a trochu rozpačitě se na něj usmála.
„Byl to hezký večer.“
Harry jí úsměv vrátil. „Jsi krásná,“ políbil ji.
Ginny se mu lehce vymanila. „Děti už spí?“
„Určitě,“ obejmul ji a přejížděl jí jemně ústy po šíji.
V tu chvíli se ozval tenký holčičí hlásek: „Mami, napít!“
Harry a Ginny se na sebe podívali a rozesmáli se. „Napít!“ Ozývalo se z dětského pokoje. „Prosím!“
„Už jdu, Lily,“ zavolal Harry.
Když se vrátil, Ginny se dívala z okna. „Hermiona se už vrátila,“ poznamenala. Harry se k ní přitiskl zezadu a začal ji hladit. „Vypadá to, že byla na rande,“ dodala spokojeně.
„Hm,“ stáhnul Harry Ginny ramínka košile.
„Myslíš, že už opravdu spí?“ zeptala se Ginny s úsměvem, když ji Harry odnášel do postele.
„Mami, není trpaslíkům v noci venku zima?“ ozval se tenký hlásek ode dveří ložnice.
…
Ginny ležela zamyšleně vedle Harryho. Přemýšlela, jak se má zeptat na to, co jí dělalo starosti. Má se vůbec ptát? Nezhorší tím všechno? Mlčky si kousala ret, když se nad ni Harry naklonil.
„Ginny, co se děje?“
Ginny odvrátila hlavu. „Já nevím. Teď vlastně nic. Jen…“
Harry vyčaroval hůlkou jemné světlo, posadil se a zadíval se na manželku: „Tak ven s tím.“
„Hm… Harry, jen… nikdy jsem o tom nechtěla mluvit, ale… Proč je ti podobný?“
„Kdo, Ginny? Snad si nemyslíš… Ginny, ty si myslíš, že… Ale to byl jen hloupý omyl Holoubkové! Přece bys nevěřila tomu, co píše! Víš jaká je! Víš, jak si vždycky jen vymýšlela! To přece nemůžeš myslet vážně!“
„Ty sis toho opravdu nevšimnul?“
„Ginny, přísahám ti, že mezi mnou a Hermionou nikdy nic… Je jako moje sestra. Snad mě nepodezíráš?“
Ginny mlčela.
„Ginny, dívala ses na náhrdelník? Podívej se na kameny, ty ti přeci odpoví. Nikoho jiného než tebe nechci. A nikdy jsem nechtěl.“
Ginny otevřela zásuvku nočního stolku. Dlouho se na něj neodvážila podívat, bála se, co uvidí. Když náhrdelník vyňala, zářily všechny kameny jako nové. Oddychla si úlevou. Proč se jen nepodívala dříve? Usmála se na Harryho, pak se ale zase zamračila – uvědomila si, že barvy kamenů svědčí jen o tom, že je jí Harry věrný nyní. O tom, co dělal před svatbou, jí nemohou říct vůbec nic.
„Jsi si absolutně jistý, že Joshua není tvůj syn, Harry?“ podívala se mu vážně do očí.
Harry se zamyslel. Absolutně jistý… Jak si může být absolutně jistý, když Hermiona uměla už tehdy tak dobře paměťová kouzla? A ten večer, kdy spolu tančili…
„Ginny, přísahám, že skutečně nevím o tom, že by mezi námi něco bylo. Přísahám ti na vše, co je pro mě drahé. Věr mi, Ginny.“
A Ginny mu uvěřila. Uvěřila mu, že pokud se něco stalo, že skutečně o ničem neví. A uvěřila mu i to, že je to ona, kterou má rád. Zavrtala se mu do podpaží a jemně ho políbila.
„Nemysli na to, Harry. Není to důležité.“
…
Hermiona seděla na podlaze na ovčí kůži, nohy zkřížené do tureckého sedu. Před sebou měla na nízkém stolku zapálený svícen a velký hrnek s bergamotovým čajem. Poslouchala desku Leonarda Cohena a pohrávala si s prstenem, který dostala od Snapea. Od svého muže. Prsten byl obyčejný, jednoduchý, na první pohled starý. A přitom tak krásný.
Stále před sebou viděla jeho oči. Z jejich setkání byla trochu rozpačitá. Byl zdvořilý, to ano. Vlastně se choval mile, tedy relativně mile, na Snapea. Přesto ji večer zklamal, nedopadl, jak si představovala. Ale co si vlastně představovala? Co od schůzky vlastně očekávala? Že se k ní vrhne a vyzná jí lásku? Usmála se, to si skutečně nedokázala přestavit. Měla v sobě nezvyklou směs pocitů, ve kterých se nevyznala. Cítila zvláštní klid pramenící z toho, že k němu patří. Když se jí dotkl, projela jí neznámá energie. Bylo to zcela jiné, než když se jí dotýkali ostatní – to cítila strach, odpor až bolest.
Cítila však také úzkost z toho, co zůstalo nevyřčené, silnou předtuchu, že se něco děje, že on ví něco, co je skutečně důležité, co může být zlé a co jí nechce říct. Bolelo ji, že s ní nechce sdílet své starosti, že s ní nechce sdílet svůj život. Nesl břemeno, tím si byla jistá, břemeno, o které se nechtěl nebo neuměl podělit. Nedůvěřuje jí, nepovažuje ji za rovnocennou. Nechce jí říct ani to, co se týká jejich syna a na co má jako matka nepochybné právo.
V očích ji začaly pálit slzy. Jak ji vnímá? Jako partnerku vedle sebe určitě ne. Je stále stejný. Jak si mohla jen na okamžik myslet, že se cokoli změnilo? Vůbec ho nezajímala – ani její život a dokonce ani taková maličkost, jako bylo to, co by si chtěla dát k večeři nebo co by chtěla k pití. Po celou tu dlouhou dobu ji nikdy nekontaktoval a i nyní ji chtěl vidět jen kvůli synovi. O to jediné mu ve skutečnosti šlo – zjistit, jak se projevovala Joshova magie v dětství.
Ale ten prsten – sundala si jej znovu z prstu a ve světle svíček prohlížela. Kámen házel nádherné rudé odlesky. Ne, co si to namlouvá, prsten jí dal jen jako matce svého syna. Nikdy pro něj nebyla důležitá. Měl ji ochraňovat, byla to dokonce jeho povinnost vyplývající z jejich starobylého pouta. Ona si své povinnosti plnila, nikdy s žádným mužem nic… Najednou ji něco napadlo. Vzpomněla si na všechny chvíle, kdy se ocitla v poněkud hraničních situacích: vždy se stalo něco, co ji vrátilo zpět do reality. Už jednou pomyslela na to, zda ji něco či někdo nehlídá. Znovu si promítla všechny ty okamžiky. Naposledy se to stalo tehdy, když ji Harry utěšoval, a pak spadla lampa do snídaně. Nepochybně ji někdo hlídá. A s největší pravděpodobností to souvisí se Snapem. On není typ člověka, který by věci ponechával náhodě.
„Skřítko, ukaž se. Přikazuji ti to!“ zkusila zavolat do prázdného bytu.
V koutě místnosti uslyšela zvláštní šramot. Pomalu a neochotně se před ní vynořila velmi drobná skřítka oděná jen do otrhaného pánského kapesníku.
„Paní volala? Elfie ale neví, jestli má paní poslouchat,“ drmolila skřítka a se sklopenýma očima v prstech žmoulala cíp kapesníku.
„Ty jsi bradavická skřítka?“ zeptala se Hermiona.
„Elfie patří ke vznešené a velké bradavické domácnosti.“
„A co děláš tady, Elfie?“
„Elfie dělá to, co přikázal pán Bradavic. Pán ale neříkal, jestli má Elfie poslouchat paní. Jestli nemá, tak se Elfie bude muset potrestat,“ zakvílela najednou skřítka a začala tlouct hlavou o stolek. Hrnek s čajem otřesy nevydržel a převrhl se.
„Elfie, okamžitě toho nech!“ přikázala Hermiona a kouzlem čaj vysušila.
„Elfie rozlila paní čaj, Elfie se musí potrestat!“
„Elfie, přestaň!“ křikla Hermiona rychle. „Jestli to chceš nějak napravit, udělej mi jiný. A udělej i sobě. Jedla jsi vůbec něco?“
Skřítka zavrtěla hlavou. „Elfie se nají až v Bradavicích, až ji vystřídá Mosca.“
„Tak vy jste na mě dvě? To je opravdu pozorné…“ poznamenala Hermiona ironicky.
„Ano, pán je moc hodný, pán vždycky chtěl, aby Elfie i Mosca měly dost času si odpočinout,“ kývala skřítka horlivě hlavou.
„To máš pravdu, Elfie, je to od něj velmi milé,“ odpověděla sladce Hermiona. „Pozdravuj ode mě pána a vyřiď mu, že mě už ani ty, ani Mosca hlídat nemusíte. Ale když budeš chtít přijít, jsi u mě kdykoli vítaná. I Mosca. Jen se musíte vždy ohlásit.“
Skřítka se uklonila. „Nejdříve paní připravím ten čaj.“ Poté, co donesla Hermioně nový čaj, se znovu uklonila a s hlasitým prásknutím zmizela.
Hermiona se neubránila úsměvu. Pak se ale zamračila a sevřela přísně rty. Tak on ji špehoval. On ji hlídal. On ji chránil, pousmála se. Nevěděla, jestli má být naštvaná nebo potěšená. A zaujalo ji ještě něco jiného – skřítka považovala za pána Bradavic Snapea. McGonagallová je tedy ředitelkou jen naoko. Skutečným pánem Bradavic je on.
Udělal jsem, co jsem mohl, nebylo toho moc… řekl jsem pravdu, nepřišel jsem tě oklamat, zněl hlas z desky. Hlas, který jí ho tak připomínal. Zavřela oči a nechala se jím unášet. Řekne jí někdy pravdu?
…………………..
Britské Ministerstvo čar a kouzel; 14. září 2010
Kingsley Pastorek seděl ve své pracovně a pročítal přehled denního tisku, který mu připravila jeho tajemnice. U jednoho z článků se jeho výraz ze znuděného změnil na soustředěný, lehce zamračený. Promluvil do prostoru: „Allanis, zavolejte mi ředitele odboru vnitřní bezpečnosti.“
„Jistě, pane ministře,“ ozvalo se z busty ženy uložené v rohu rozměrného psacího stolu.
Kingsley se znovu začetl do článku.
„Nová hrozba? Proč ministerstvo mlčí?
Rodiče dětí navštěvujících bradavickou školu prožili neklidný víkend. Jedna za druhou přilétaly sovy s nezvyklou a znepokojivou zprávou. Studenti informovali své rodiče o zvláštní události, která se stala při páteční večeři ve Velké síni.
Sybilla Trellawneyová, známá věštkyně z rodu slavné Cassandry Trellawneyové, se proslavila tím, že předpověděla pád Toho, jehož jméno nepřipomínáme. Právě ona předpověděla, kdo jej porazí, a přispěla tak k vítězství strany dobra. Tato věštkyně v pátek večer před celou shromážděnou školou pronesla, odle očitých svědků ve věšteckém transu, několik vět, které vyděsily všechny přítomné. Nebudeme jistě přehánět, když poznamenáme, že znepokojily celou kouzelnickou veřejnost. Snad s jednou výjimkou: Ministerstvo čar a kouzel je klidné. Očekávali bychom, že se ministr k záležitosti postaví čelem, že to bude on, kdo bude informovat kouzelnickou veřejnosti o tom, co se stalo, že ji seznámí s opatřeními, která přijal.
Ministr však mlčí.
Mlčí i pracovníci ministerstva. Nezdá se ani, že by byla posílena bezpečností opatření. Nikdo se nezabývá znepokojivou zvěstí z Bradavic. Je možné, že na ministerstvu nic nevědí? Nebo je to nezajímá? Spí snad ukolébáni na vavřínech svých minulých úspěchů? Jde o nekompetentnost, lehkomyslnost nebo ‘jen‘ nerespektování práva veřejnosti na informace?
Přesné znění slov Sybilly Trellawneyové není redakci známé. Mimo jiné i proto, že ministerstvo odmítá poskytnout jakoukoli součinnost. Ale v tomto mlčení a zatajování důležitých informací není osamělé. Stejně tak i ředitelka Školy čar a kouzel Minerva v Bradavicích McGonagallová odmítá prozradit přesné znění proroctví, přestože seděla hned vedle slavné věštkyně. Nepochybně je tedy zná.
Redakce však dostala informace od rodičů řady studentů. Jejich verze nejsou sice totožné, ale je zřejmé to, že slavná věštkyně předpověděla, že povstal či povstane temný pán v zemi středu či ve středu země. Má to být dědic či předchůdce temného pána – v tom se naše zdroje odlišují. Nelze ani vyloučit, že to má být přímo Ten, jehož jméno nepřipomínáme. Má být svržen nebo snad dosazen princem nebo chlapcem poloviční krve. Varianty také hovoří o krvavém chlapci, daru krvavého osudu či o vyvoleném. Některé zdroje hovoří o spříznění s ‚vyvoleným‘ – má snad být míněn Potter? Přesné záznamy, které jsme obdrželi od jednotlivých dopisovatelů, přinášíme na straně čtyři.“
Z busty se ozval melodický hlas Allanis. „Pane ministře, už je tady pan Potter. Můžu ho poslat dál?“
„Samozřejmě.“
…
„Harry, posaď se. „Dáš si kávu nebo čaj?“
„Děkuji, Kingsley, není potřeba. Co se děje?“
Ministr před něj mlčky položil noviny. „Nechceš mi k tomu něco říct? Cítím se poněkud trapně, když se o takových věcech dozvídám z novin.“ Z hlasu ministra zazněl velmi jemný osten výčitky.
Harry si prostudoval článek. Zamračil se. „To se dalo čekat. Nic nevědí, ale dokážou o tom hodně napsat. Vím něco od syna, ale nechtěl jsem tě prozatím znepokojovat, když netušíme, o co jde. Ale děláme na tom. Domluvil jsem si schůzku s ředitelkou McGonagallovou na zítřek. Slíbila, že mi předá svou přesnou vzpomínku na ten večer. Prošetříme to.“
„Jsou nějaké známky aktivity Smrtijedů?“
Harry zavrtěl hlavou. „Nevíme o ničem. Monitorujeme to trvale. A nasadil jsem na to hned včera několik dalších. Zatím jsme nezjistili nic, o čem bych tě musel informovat.“
„Promluv si s tiskovým. Připravte společně prohlášení a dejte mi je ke schválení. Nemůžeme mlčet.“
…………………….
Bradavice; téhož dne
Úterní večeře už končila a Snape zamířil pro Joshuu, kterého si chtěl odvést k jejich pravidelnému večernímu trestu.
Minerva McGonagallová jej však u zmijozelského stolu dohonila a zastavila. „Severusi, potřebovala bych s tebou chvíli hovořit. Mohli bychom se sejít v ředitelně?“
„Teď ne, Minervo, mám jiné povinnosti,“ zamračil se Snape. „A měla jsi dost času se mnou hovořit u večeře, co ti bránilo?“
„Raději bych s tebou hovořila o samotě. Nemůžeš svou záležitost odložit? Nezdržím tě déle než dvacet minut.“
Snape stroze přikývnul a obrátil se ke zmijozelské prefektce. „Slečno Blishwicková, doprovodíte pana Grangera přesně za třicet minut do ředitelny.“
Mlčky došli k chrličům.
„Arnica Montana,“ řekl Snape nevrle heslo a aniž by čekal na svou kolegyni, vydal se po točitých schodech nahoru. V ředitelně se ihned usadil.
„Posaď se, Minervo. Co máš na srdci?“ zeptal se chladně a netrpělivě poťukával rukou do područky křesla.
„Severusi, už dva dny se mi vyhýbáš. I na jídlo chodíš na poslední chvíli.“
„K věci, Minervo. Za-“ pohlédl na hodiny, „osmnáct minut tu bude slečna Blishwicková s Joshuou.“
„Mimochodem, kdy mu vlastně řekneš, že jsi jeho otec?“
„To není na pořadu dne.“
„Kdy bude?“
„Při vší úctě to není tvoje věc, Minervo. A očekávám od tebe absolutní diskrétnost. Mělo by ti stačit, že jsme se tak dohodli s jeho matkou. To bylo vše, o čem jsi chtěla hovořit? Šlo to rychleji, než jsem čekal.“
„Samozřejmě, že ne, a ty to víš, Severusi,“ řekla ostře Minerva.
„Proč bych měl? Nepoužívám na tebe nitrozpyt,“ medovým hlasem odpověděl Snape.
„Četl jsi dnešního Denního věštce? Nic jsem novinářům neřekla, jak sis přál. Zatím.“
„To je v pořádku, Minervo. A tak by to mělo zůstat.“
„To ale nejde, Severusi! Nemůžeme to tajit!“
„Proč ne?“
„Dobře, s novinami o tom hovořit nebudeme. Ale zítra se se mnou má sejít Harry Potter. Slíbila jsem mu, že mu předám svou vzpomínku.“
„A o čem tedy se mnou chceš hovořit, když jsi mu to už slíbila?“ Snapeův hlas se táhl jako sirup. „Chceš moje požehnání? Můj názor znáš. Čím méně lidí bude znát přesné znění, tím lépe.“
„A ty můj taky. Harryho považuji za absolutně důvěryhodného. A navíc se ho to může týkat. Albusi!“ obrátila se McGonagallová na obraz bývalého ředitele. „Co si o tom myslíš?“
„Tak proto jsi chtěla se mnou hovořit v ředitelně?“ ušklíbl se Snape.
„Severusi, Minerva má pravdu. Harrymu můžeš věřit. A pokud to budete tajit, může to být ještě horší. Ministerstvo bude chtít zjistit správné znění. Nemůžeš se jim divit. Navíc potřebujete pomoc lidí z ministerstva, abyste zjistili, co přesně věštba znamená. Nebo snad již víš, kdo může být novým temným pánem?“
„Může to být nebezpečné. Tajemství, které znají tři lidé, už není tajemstvím,“ odpověděl Snape.
„Už teď to ví více lidí než my dva,“ oponovala Minerva. „Nemůžeš utajit něco, co slyšela celá škola. A minimálně několik učitelů si již správné znění dohromady dalo. Respektují však můj pokyn, prozatím. Zejména proto, že jsem jim řekla, že budu komunikovat přímo s ministerstvem.“
Snape mlčel, rty semknuté k sobě, mračil se.
„Potterovi to řeknu,“ prohlásila McGonagallová hlasem nepřipouštějícím odpor.
„Moje požehnání nezískáš.“
„To mě mrzí, ale je to asi všechno, co s tím můžu dělat. Albus má pravdu. Musíme zjistit, kdo je tím nebezpečím. Měl bys svolat Fénixův řád, Severusi,“ pokračovala.
„Já?“ zeptal se Snape, aniž by dokázal skrýt překvapení. Pak dodal sarkasticky: „Koho myslíš Fénixovým řádem? Téměř nikdo nezůstal.“
„Tak ho musíme obnovit.“
Snape se jen nesouhlasně zamračil.
„Severusi, nerad se opakuji, ale Minerva má pravdu. Obnovte Fénixův řád. Doplňte členy – pro začátek můžete vyjít z Harryho armády.“
„Myslíte tu dětskou hru na Brumbálovu armádu?“
„Ano. Ty děti dokázaly tehdy hodně. Zejména dokázaly, že dokážou bojovat a že jim lze věřit. Pro začátek to bude stačit.“
Snape chvíli zamyšleně chodil po místnosti.
„Nepovažuji to v tuto chvíli za vhodné,“ řekl posléze a opustil ředitelnu.
Poznámka:
Hermiona Cohenových písní nesporně poslouchala více. Citát je však shodou okolností z jeho nejslavnější – Hallelujah.
697 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...