Po dvou deštivých dnech zase vysvitlo slunce a zalilo svými paprsky mokré střechy domů na West Endu. Děti, které už byly zpátky ze základních škol, si hrály venku na ulici, pobíhal kolem nich malý pes a rozjařeně štěkal. Spousta oken byla otevřená dokořán, aby mohl do domů čerstvý vzduch a dva staříci se před jedním z nich vyhřívali na zahradě a mhouřili před jasným sluncem oči. Jedna obtloustlá žena věšela na zaneřáděném dvorku prádlo a zašpiněný muž nevrle obcházel s hadrem a klíčem v ruce své auto.
Jeden z domů na Golden Street, která si žila svým obvyklým odpoledním životem, na první pohled jako by nebyl vůbec obydlený. Ve skutečnosti měl však pečlivě staženy všechny závěsy na oknech, aby se sluneční světlo nemohlo dostat dovnitř.
Angela seděla na pohovce v obývacím pokoji, nad ní visely ve vzduchu čtyři svíčky a blížila se ke konci nějaké knihy s omšelou vazbou. Konečně ji zaklapla a unaveně si protřela oči. Mnohem lépe se jí hledalo v těch zatracených bichlích v noci, kdy byla obvykle plná energie, ale nemohla si dovolit ztrácet čas tím, že by každý slunečný den prospala. Zvlášť když jí do dneška nedal Draco odpověď, jestli tu zůstane a pomůže jí nebo ne.
Alespoň že to neměla stejně jako čistokrevní upíři, kteří za dne nemohli z úkrytu vystrčit ani nos a naprostá většina z nich upadala do zvláštního spánku podobného kómatu. Ona sama, stejně jako poloupíři nebo další, kteří bývali dříve lidmi, neměla žádný problém s tím, udržet se ve dne vzhůru. Jen jí pak ten spánek chyběl, takže když už to bylo skutečně nutné, musela se pořádně prospat.
Odsunula druhý díl z trilogie knih o jednorožcích, přeložené z nějakého asijského jazyka a zahleděla se na jeden z několika Denních Věštců na stole. Byl to zrovna ten se speciálem o Londýnské kouzelnické knihovně.
Tak moc by se jí hodilo, kdyby tam měla volný přístup, jenže knihovna byla neskutečně přísně zabezpečená a každý zájemce o zapůjčení knih byl pečlivě kontrolován. Pokoušela se tam vkrást, ale ty hlídky a zabezpečení byly i na ni moc. Proto ji o to víc mrzelo, když se jí tehdy nepodařilo Dariu přesvědčit, aby jí pomohla. Tedy, už měla vlastně její souhlas, jenže pak se to tak zvrtlo a Daria reagovala tak zděšeně a znechuceně, že se v jejím domě od února raději už neukázala. Bude prostě muset vymyslet něco jiného.
Vzdychla a vstala, že si zajde do kuchyně udělat černé kafe. V tom okamžiku se jí však zatmělo před očima a šíleně ji rozbolela hlava.
Zaskučela a svezla se zpátky na pohovku.
Temná a tichá ulička. Obchod s botami. Kroky. Kaluž. Zahlédla bledou tvář. A pak… Tichý svist. Mladíkovi se do hrudi zabodl lesklý šíp. Sykavě zalapal po dechu a shlédl. Pak zařval bolestí, když se mu na hrudi objevila krev. Pokusil se vytáhnout si šíp se stříbrným hrotem, ale nedokázal to. Padl na kolena a schoulil se do klubíčka. O chvíli později už vydechl naposledy a jeho tvář ještě víc zbledla a potáhla se vějířem letitých vrásek…
Všechno to ztmavlo a za chvíli už zase měla před očima svůj obývací pokoj. S nacvičenou pravidelností začala zhluboka dýchat, aby se uklidnila. Vždycky to bylo takové. Nikdy si na to nezvykne. Pomalu se postavila. Nohy měla ještě chvíli jako z rosolu, ale brzy se vzpamatovala.
Tak teď si tu kávu dá určitě. Tohohle upíra znala osobně. Párkrát spolu mluvili. Byl to jeden z těch mála čistokrevných, kteří žili ve městě.
A má zemřít dnes v noci.
Ona však nesmí dovolit, aby se to stalo. Teď byly dvě hodiny. Měla tedy ještě dost času. Namířila si to do kuchyně a cestou vzpomínala, jestli jí někdy říkal, kde bydlí. Jinak se bude muset jít poradit a to se jí zrovna dvakrát nechtělo.
***
Alex měl v práci opravdu těžký den. Ti dva kluci a osm holek se stále ještě teprve zaučovalo a musel tedy na ně v jednom kuse dohlížet, aby něco nepodělali. Zvířat, které bylo třeba ošetřit, bylo hodně a lidí málo. Navíc odpoledne se vyskytl menší problém s jedním rozzuřeným hipogryfem, který jim zlikvidoval důležité zařízení za hezkých pár stovek galeonů. Díky bohu, že už má tenhle den za sebou. Řekl si, že by se při pátku mohl zajít alespoň někam napít.
Vracel se zrovna od jedné ženské, která na poslední chvíli před koncem jeho pracovní doby volala na Ošetřovnu, že její milované kočičce uvízla hlava v záchodu (to roztomilé koťátko byl pěkně vypasený kocour), když uviděl poutač na kavárnu spojenou s barem jménem DEpresso a rozhodně nakráčel dovnitř. Pro dnešek už toho měl dost a potřeboval se trochu odreagovat.
Sedl si k baru a poručil si velké pivo. Skoro vždycky i v Sheffieldu chodil do mudlovských občerstvovacích zařízení, takže měl pro všechny případy mudlovské peníze sebou.
Když si dával už druhé, náhodou mu pohled padl na chlápka na druhém konci baru a uvědomil si, že je mu zatraceně povědomý. Chvíli cizince se strništěm a umaštěnými vlasy pozoroval, než si vzpomněl. Jeden ze Smrtijedů – Avery. Určitě. Jestli ne, tak ten zatracenej kouzelník z fotky na Ministerstvu má dvojníka.
Nedivil se, že se hledaný zločinec tváří tak samolibě. Kdyby jeho hledalo celé Ústředí bystrozorů, taky by se zašíval mezi mudlama. O něčem se tiše bavil s vytáhlým zjevem s dlouhými vlasy svázanými do ohonu.
Alex pomalu popíjel pivo a přemýšlel. Když už tady jakousi šťastnou nešťastnou náhodou narazil na jednoho z těch hajzlů, tak by toho měl přece využít. Co kdyby ho sledoval, kam se zdejchne a pak ho práskl bystrozorům? Nebo ještě líp. Co kdyby ho k nim dovedl sám? A cestou by se ho mohl zeptat, jestli náhodou neví něco o zabití manželů Prescottových…
Avery se po pár minutách zvedl a hodil na bar nějaké peníze. Jakmile za ním zaklaply prosklené dveře, Alex rovněž pohodil na pult dvě bankovky a vyrazil obezřetně za ním.
***
Ron právě dokončil část eseje na téma „Všechny druhy dřev na ta nejlepší košťata“ a scházel dolů po schodech, aby si dal v kuchyni něco k večeři. Byl si jistý, že mu matka určitě něco nechala v troubě. Byl už jen poschodí nad kuchyní, když zaslechl něco, co jej přinutilo zůstat stát.
„Tišeji, drahý. Mohli by tě slyšet,“ pronesla právě jeho matka Molly a starostlivě se zahleděla ke schodům v hale. Doma byl ještě Ron a George.
„Jak se mám uklidnit, když si ten zmetek, co mi zabil syna, klidně běhá svobodně po ulici?“ vyštěkl Arthur Weasley.
Ron na schodišti ztuhl.
„Tak mi přece řekni, co se stalo.“
„Vím to od Nymfadory. Na odbor bystrozorů došlo anonymní udání na místo, kde se prý schovává Avery. Jenže to nikdo nešel ověřit! A víš co mi řekli, když jsem se tam na to šel zeptat? Že takových udání dostávají desítky a většinou jsou falešná. Že to není spolehlivé. Navíc, že je tu teď málo lidí, protože Merogh někam odcestoval a jela s ním početná ochranka. Že tam možná někoho pošlou zítra odpoledne. Co je tohle za bordel?“
„Uklidni se, miláčku. Víš přece, že vztekem nic nespravíš.“
„Kdybych věděl, jaká ta adresa je, tak bych se tam hned vydal sám!“
„Nymfadora to nevěděla?“
„Slíbila, že se mi to pokusí zjistit. Možná by tam šla se mnou.“
„Jenže já bych tě stejně nepustila! Je to přece Smrtijed! Ještě aby se i tobě něco stalo! Ani náhodou!“
„Ale, Molly, vždyť nám zabil syna!“
„No, právě! Jeden syn mrtvý, Ginny v nemocnici. Nikam nepůjdeš!“
Arthur byl podezřele dlouho zticha.
„Máš pravdu,“ pronesl nakonec ztěžka.
„Tak vidíš. Pojď, vstávej. Půjdeme se projít, ať ti trochu vychladne hlava.“
Ozval se zvuk odsunované židle a kročeje. Ron se stáhl víc do stínu na schodišti. Za jeho rodiči zaklaply hlavní dveře. Zamyšleně sešel do kuchyně a sedl si ke stolu.
Tak udání na Averyho. A oni nic nedělají. Kdyby toho chlapa dostal do rukou…
Nečekaně zapraskal kuchyňský krb a Ron se prudce obrátil.
„Nazdar, Rone,“ pozdravila ho hlava Nymfadory Tonks-Lupinové.
„Ahoj, Dory,“ odvětil pomalu.
„Máš tu tátu?“
„Momentálně ne,“ na nepostřehnutelný moment zaváhal. „Už se vám podařilo zjistit tu adresu?“
Tonksová povytáhla obočí: „Ty o tom víš?“
„Jo,“ pokrčil Ron rameny. „Táta mi o tom řekl asi před hodinou. Já mu to klidně vyřídím, až se vrátí.“
Nymfadora na něj ještě chvíli podezřívavě zahlížela.
„Tak dobře. Je prý na West Endu. Rosnerova 25, v takovém starém baráku, v bytě úplně nahoře. Není to zrovna ověřená informace, takže určitě tátovi vyřiď, že kdyby potřeboval pomoc, ať se ozve. Budu doma.“
„Dobře,“ přikývl Ron.
„Ahoj.“
Hlava z plamenů zmizela a Ron okamžitě vstal. Vylétl nahoru po schodech a zabušil na dveře svého bratra George. Přece jen tam nechtěl jít úplně sám a George mu určitě rád pomůže. Rodiče do toho tahat nechtěl. Stejně by je nepustili.
***
Trpělivě se opíral o zeď na rohu ulice a kouřil cigaretu. Tady v těch místech se mu ten hajzl už dvakrát ztratil. Vždycky někam zalezl a jemu se nepodařilo zjistit kam. Touhle dobou by se měl vracet zase z nějaké hospody.
Jak v poslední době pozoroval jeho zvyky, často chodil na schůzky s podezřelými chlápky, kteří nevypadali ani jako kouzelníci a potom vždycky chlastal.
Uplynulo sotva deset minut od chvíle, co se úplně setmělo, když zaslechl kroky a rychlým pohybem hodil cigaretu na zem, kde ji zamáčkl botou. Zvuk chůze se stále přibližoval. Pod nedalekou lampou prošel mohutný muž v bundě a s neoholeným strništěm na bradě.
Tady tě mám, pomyslel si Draco a bedlivě ho pozoroval.
Avery odbočil do uličky, proti které celou tu dobu čekal. Mihl se přes dlouhou ulici jako stín a vklouzl do ní za ním. Hledaný Smrtijed mířil cílevědomě dál, pak nečekaně zabočil. Spěchal v jeho stopách naprosto tiše a nesmírně opatrně nakoukl za roh.
Avery stál uprostřed úzké slepé uličky, ze které se vcházelo do čtyř domů a bedlivě se rozhlížel. Nejspíš si nevšiml ničeho zvláštního, protože vytáhl hůlku a poklepal třikrát na bytelné dveře před sebou. Pak jimi prošel, jako by tam nebyly, aniž by je otevřel. Draco se pro sebe ušklíbl.
Konečně. Vyklouzl ze svého úkrytu a šel si pořádně prohlédnout místo, kudy mu Avery zmizel z očí. V matném světle žárovky nad vchodem do baráku zkusil rezavou kliku. Očekávatelně se nepohnula ani o milimetr. Podíval se vzhůru. V žádném z oken třípatrového baráku se nesvítilo.
Pak zaslechl opatrné kroky. Zareagoval bleskurychle a neslyšně se přemístil na úzký balkon protějšího domu, který se nacházel asi dva metry nad ním. Na chabě osvětleném konci uličky se někdo objevil. Vysoká postava nahlédla do ulice a pátravě ji projížděla pohledem. Jako by někoho hledala. V celém okolí se rozhostilo napjaté ticho.
Nečekaně Smrtijed, kterého Draco sledoval už nějakou dobu, prošel dveřmi na ulici s taškou přes rameno. Zjevně si nedělal starosti s tím, že by ho tu někdo viděl. Neznámý zareagoval rychle a stáhl se pryč.
Avery se svižným krokem vydal z uličky. Za chvíli zmizel za pravým rohem, ale Draco se za ním nevydal. Čekal. Podle jeho předpokladu ani ne za minutu stejným směrem rychle prošel onen neznámý.
Přemístil se ke zdi na rohu ulice a vyhlédl zpoza rohu. Vysoký mladík, ruce v kapsách, právě zahnul u dávno zavřené staré hospody vlevo.
Draco počkal jednu dlouhou minutu a až poté se vydal za nimi. Věděl, že i kdyby víc zahýbali, snadno je najde. Cestou mu vrtalo hlavou, kdo to může mít o Averyho zájem. Na bystrozora to nevypadalo…
***
Temnou a tichou uličkou by se měly kroky jedné osoby dobře rozléhat, ale přesto kráčela tak tiše, že pouze zvuk vody při vkročení do nějaké kaluže prozrazoval, že někdo opuštěnou londýnskou ulicí jde.
Angela bedlivě prohlédla celou ulici, ve které se nacházel dům, kde žil Benjamin, jinak zvaný také Canis. Nikde nic. Obchody zavřené. Svítilo se jen v několika oknech. Snažila se přesně si vzpomenout, kde to Canise viděla, když umíral.
Byl tam vchod do jeho domu. Zelené dveře. To sedělo. Pak obchod s botami. Ten našla jen o pár desítek metrů dál.
To je hodně blízko… pomyslela si chmurně.
Znovu se rozhlédla a přemýšlela, kde by se mohl útočník skrýt. Ve své vidině ho neviděla. Jen ten šíp. Jenže odkud mohl mířit?
Dorazila k temnému průchodu do dvora, který se nacházel na stejné straně jako Canisův dům a zůstala stát v jeho stínu. Přejížděla pohledem temné průčelí domů naproti. Viděla sice téměř stejně dobře jako by byl jasný den, ale přece… Kde by se jen mohl schovávat?
Blížila se doba, kdy se normálně nemrtví chodívají nakrmit. To věděla až příliš dobře. Ona sama už to pro dnešek měla za sebou… Ještě jí ani z úst úplně nevyprchala kovová příchuť čerstvé krve. Dělala to tak dlouho, mělo by to pro ni být naprosto přirozené, ale přesto při tom ještě stále cítila v hloubi duše znechucení sama nad sebou.
Zaťala zuby a odehnala myšlenky na vysokého chlápka, kterého se jí dnes podařilo odchytit. Teď se musí soustředit na něco jiného. Bude muset počkat a doufat, že je jí podaří toho Lovce včas zastavit.
Nestála na místě ani pět minut, když svým bystrým sluchem zaslechla vrznout dveře. Opatrně vyhlédla. Na světlo pouliční lampy vyšel mladík se zvláštní barvou vlasů v hnědé kožené bundě a na chvíli se zastavil.
Canis. Angela ho poznala okamžitě. Naposledy se s ním viděla před měsícem.
Nesměla mu však o sobě dát vědět. Ještě ne. Jejím úkolem nebylo jen zachraňovat upíry, ale také Lovci do její práce patřili. Upír se vydal loudavým krokem jejím směrem. Všechny smysly měla napnuté. Za chvíli to přijde. Jen vydržet. Obuvnictví bylo sotva dva metry od ní. Canis se k němu blížil. Ještě pět metrů, tři, jeden…
Nic neviděla, jen se ozvalo tichounké zadrnčení a ona instinktivně jednala. S veškerou rychlostí, kterou byla schopná vyvinout vyskočila z výklenku a srazila Canise, který ztuhl v půli kroku, k zemi. Šíp se stříbrným hrotem ho tak nestrefil do hrudi, kam měl původně namířeno, ale pronikl falešnou kůží bundy, škrábl ho po rameni a dopadl na zem pár metrů za nimi. Upír zasykl bolestí.
„Zůstaň ležet!“ ucedila jen a okamžitě zase vstala.
Věděla, že má naprosté minimum času, než se Lovec vzpamatuje z nenadálého obratu situace. Zamířila pohled ve směru, odkud šíp přiletěl a konečně spatřila stín postavy na výhledovém balkoně bez zábradlí ve druhém patře třetího domu daleko od nich. Nezaváhala a okamžitě se tam přemístila.
Byl dobrý. Už k ní otáčel samostříl, než mu ho stačila vykopnout z rukou. Zbraň sletěla s rachotem k zemi, protože se neměla o co zarazit. Až v tu chvíli si uvědomila, kdo to vlastně je.
No, to snad není možný!
Lovec využil jejího strnutí. V jedné ruce se mu objevil další šíp se stříbrnou špičkou a druhou sahal do kabátu. Bylo jí jasné pro co.
Jenže ona byla rychlejší. Sáhla pro vlastní hůlku a nejprve ho s její pomocí zbavila šípu a hned nato hůlky, která jí přistála v ruce. Teď pro změnu ztuhl Avery. Upírka kouzelnice?!
Ušklíbla se. Teď už věděla, jak se sem dostal, aniž by ho viděla. Vedle něj na zemi ležela pootevřená taška. Byly v ní vidět další šípy.
Hledaný Smrtijed se vzpamatoval. Došlo mu, že není ve zrovna výhodném postavení. Vyskočil na nohy z pokleku, ve kterém se nacházel, když vystřelil na toho násosku a zároveň vyškubl z opasku dlouhou dýku.
Angela ji ani nemusela vidět, aby věděla, že je ze stříbra. Jenže to ji podcenil. Měl se raději přemístit, pokud to bez hůlky vůbec uměl… Vrhl se na ni s namířenou čepelí dýky. Ladně se vyhnula ráně a aniž by se obtěžovala kouzlit, vší silou kopla Averyho do boku.
Ten se zapotácel a neudržel na úzkém balkoně rovnováhu. S výkřikem se zřítil dolů a s nechutným křupnutím dopadl na dlažbu.
Angela se s nezměněným výrazem nahnula přes okraj, aby na něj viděla. Ležel na břiše, jednu nohu podivně zkroucenou a nehýbal se. Dýka ležela metr od něj, stejně tak zbytky rozbitého samostřílu. Canis o pár metrů dál seděl na chodníku s bolestným výrazem a opíral se zády o zeď. Někde nahoře se skřípavě otevřelo okno, ale hned se zase zabouchlo.
Angela se otočila zpátky a sehnula se k tašce. Zběžně a opatrně ji prohlédla, pak do ní štítivě hodila šíp i Averyho hůlku. Poté, co ji pečlivě zavřela, si ji přehodila přes rameno. Přemístila se zpátky ke Canisovi a klekla si k němu na zem. Už si sundával bundu a sykavě přitom nadával v upírském jazyce. Z malého váčku, který měla přivázaný k pasu, vytáhla Angela dezinfekci, která však měla podezřele narůžovělou barvu.
„Nesahej na to,“ okřikla ho, když si rozepnul košili a ohledával úzký škrábanec na rameni. Normálnímu člověku by to téměř nic neudělalo, ale u upíra z rány vycházel tichounký sykavý zvuk a okolí rány narudle nabíhalo.
Štědře navlhčila složený kus vaty a přiložila mu ji na ránu. Upír něco nevrle zahrčel a stáhl obličej bolestí.
„Přidrž si to,“ ucedila a nevšímala si jeho šklebu.
Pak vytáhla z tašky dlouhý obvaz a rameno mu hodně svižně zavázala. Nějakého poctivého Londýňana by mohlo napadnout zavolat fízly a to fakt nepotřebovali, aby je tu takhle načapali. Dezinfekci a zbytek náplasti schovávala za chvíli zpět do váčku.
„Přestaň se šklebit,“ prohlásila. „Za dva dny se ti to zahojí a možná, že nebudeš mít ani…“
Zadrhla se uprostřed věty, protože vycítila bezprostřední nebezpečí. Vzápětí na to se ozval bolestivý výkřik. Prudce se otočila k místu, kde nechala ležet Smrtijeda. Stála nad ním vysoká postava v černém a jednou nohou mu nejspíš dost bolestivě přidupla ruku k zemi. Vysoký blondýn si pohazoval s hůlkou, kterou mu nejspíš vzal. Avery se šklebil bolestí, ale nic už nezkoušel.
Angela se narovnala s vědomím, že jí ten blonďák nejspíš zachránil krk. Canis za ní rovněž vyskočil na nohy a trochu se zapotácel.
„To je v pořádku,“ uklidnila ho okamžitě a svižným krokem si to zamířila k nim. Zastavila se nad bezmocným Smrtijedem a zahleděla se do tváře svému zachránci.
„Díky,“ pronesla vděčně. „Ten hajzl měl náhradní hůlku,“ ucedila směrem k ležícímu, který na ně upíral zuřivý pohled.
Draco si přestal s jeho hůlkou pohazovat, zlomil ji rázným pohybem o koleno vejpůl a odhodil za sebe směrem k nedaleké popelnici.
„Měla jsi ho zkontrolovat,“ podotkl chladně.
„Poučení pro příště,“ zahučela Angela. „Kde se tu vůbec bereš?“
„Zrovna jsem ti chtěl položit úplně stejnou otázku,“ odvětil Draco a povolil stisk na Smrtijedově ruce.
Avery si ji okamžitě přitáhl k sobě na hruď a vztekle se podíval na zakuklence, kterého nedokázal ve stínu kapuce poznat. Ani podle hlasu si nedokázal vzpomenout, kdo by to mohl být. Angela si k němu dřepla a položila mu hůlku na krk.
„Kdo tě poslal?“ zasykla otázku a upřeně se mu zadívala do očí. Bylo jí jasné, že někdo jako Avery by sám od sebe nelovil upíry. „Děláš to pro prachy?“
Smrtijed na ni upíral nenávistný pohled. V jeho mysli vycítila jen nejasnou kladnou odpověď.
Draco ho nenápadným pohybem obešel.
„Radila bych ti, abys mi odpověděl,“ procedila výhružně.
Draco ho poté bez sebemenšího varování kopl do zlomené levé nohy. Avery zařval bolestí. Angela se na Draca ohlédla s pozdviženým obočím, ale ten nehnul ani brvou. Smrtijed se namáhavě nadechoval, ale zároveň měl v očích vítězný lesk.
„Tos klesla hodně hluboko, Rosierová…“ zasykl opovržlivě.
Angela se tázavě otočila znovu k němu.
„Upírka,“ vyprskl znechuceně.
„Zrovna ty máš co mluvit, Avery,“ ušklíbla se Angela. „Mimochodem jsem už několik let Blacková. A nemám čas, se tu s tebou vybavovat, takže…“
„Polib mi, Rosierová,“ prohlásil Avery a Dracovi v tu chvíli došlo, co znamená ten vítězný škleb.
Smrtijed se v příští chvíli přemístil s prásknutím pryč. Angela se prudce narovnala.
„Zatracenej bastard!“ zasyčela s ledovým vztekem a odkopla směrem k popelnici i zbytek samostřílu.
Nečekala, že to bude umět. Naprostá většina kouzelníků se dokázala přemisťovat pouze s pomocí hůlky. Jen pár, mezi nimi ona sama a Draco, to mohli udělat bez ní.
Draco zvedl pohled k světlovlasému mladíkovi, který k nim přicházel s dost nakvašeným výrazem. V dáli se ozval zvuk houkajících policejních sirén. Tak přece jen někdo považoval za svou povinnost nahlásit podezřelé osoby…
„Oce ot am taneman?“ vyštěkl mladík chrčivým jazykem.
Angela se na něj otráveně obrátila. Dracovi rychle došlo, že to bude upír.
„Ok es selizor?“ otázala se.
„Ot is em alhomen an oro iqva tinrozo meder?“ vyjel Canis na Angelu.
„Ene, ot alhomen! Am i ecor ynyko!“ odsekla.
Draco jim nemusel rozumět, aby mu došlo, že má upír nějaký problém. Přestal si jich všímat a zkoumavě přejížděl pohledem nejbližší okolí. Ten neznámý, který rovněž Averyho sledoval, se mu totiž ztratil z dohledu, když šel Angele pomoct. Tušil, že tu ještě někde bude.
„Kat ynyko!? Tyr mes ut lhom tuonver!“ pokračoval Canis ve svých stížnostech.
Zvuk sirén se přiblížil.
„Právě jsem ti zachránila krk, tak by ses podle toho mohl chovat!“ sjela ho Angela už hodně podrážděně svým rodným jazykem.
„Siv oc im selur, Feles?“ A/N vyprskl Canis stále ještě v upírštině.
„Vypadni, než to bude ještě horší,“ nakázala Angela, krotíc hněv v hlase. „Copak neslyšíš?“
„Ještě si o tom promluvíme!“ zaprskal Canis anglicky, ale pak si dal konečně odchod a cestou si zapínal bundu, aby nebyla vidět krev na košili.
„Kretén,“ zasykla nevrle Angela, ale stejně si byla jistá, že to slyšel. Všichni upíři měli mimořádně dobrý sluch.
Za rohem se objevily modré záblesky. Angela se obrátila zpět na Draca, a pak oba svorně svižným krokem kráčeli pryč.
„Tys Averyho sledoval, že?“ zeptala se tiše. „I tehdy v DEpressu. Vzpomínám si, že jsem tam zahlédla povědomý ksicht.“
„Jo, to je pravda,“ přikývl Draco a podezřívavě nahlížel do každého průjezdu.
„Víš teda, kde bydlí?“ ptala se dál Angela.
Beze slova přikývl, pak ale nápadně zpomalil, i když za jejich zády do ulice zabočilo policejní auto s rozsvícenými majáky. Okamžitě zbystřila a tázavě na něj pohlédla. Z auta několik desítek metrů za nimi vystoupili dva policisté a poté, co přejeli pohledem nejbližší okolí, začali zkoumat čísla domů.
Draco nenápadně pokývl hlavou k průjezdu před nimi. Teď už to taky vycítila. Někdo tam nehybně stál. Rychlým pohledem se ujistila, že policisté zašli do jednoho z domů, bez zaváhání se neslyšně přemístila přímo do průjezdu a vztáhla hůlku. Neznámý k ní však jen otočil tvář a instinktivně se okamžitě přemístil. Angelino omračovací kouzlo trefilo zeď.
Draco se objevil také v průjezdu.
„Takže kouzelník,“ konstatoval suše, když nikoho neviděl.
„Přesně tak,“ přitakala nevrle. „Dneska je to tu jak v blázinci. Kdo to ksakru mohl být?“
„Nemám tušení,“ odtušil.
Angela schovala hůlku.
„Vezmi mě prosím tě k tomu hajzlovi. Musím to tam zkontrolovat. Moc by mě zajímalo, na čí příkaz to dělal.“
Draco přikývl a vzal její ruku do své studené dlaně.
____________________________________________________________________
A/N1:
A = Angela, C = Canis
C: Co to má znamenat?
A: Co se rozčiluješ?
C: To jsi mě na toho Lovce nemohla upozornit předem?
A: Ne, to nemohla! Mám své pokyny!
C: Jaký pokyny!? Vždyť jsem tu mohl zhebnout!
A: Právě jsem ti zachránila krk, tak by ses podle toho mohl chovat!
C: Víš, co mi můžeš, Feles?
***
Dva Weasleyovi se mihli jako stíny slepou ulicí a zůstali stát před ponurým domem. U dveří visela omlácená tabulka se špatně čitelným číslem 25.
„Je to ono?“ zašeptal George tázavě.
Ron jen přikývl. Oba pevně svírali své hůlky. Po několika pokusech se jim podařilo projít dovnitř. Vklouzli do temné chodby.
„Nejspíš je to tu chráněné proti přemístění,“ podotkl George tiše.
„Musíme s tím počítat,“ přitakal Ron.
Své hůlky rozsvítili jen na nezbytné minimum a podívali se po sobě.
„Tak jdem,“ prohlásil Ron. „Krej mi záda.“
„Dobře,“ přikývl George pevně.
Cílevědomě zamířili do nejvyššího patra, jak říkala Tonksová. Opatrně našlapovali na rozvrzaném schodišti v tlumeném světle svých hůlek, až dorazili na poslední odpočívadlo. Jeden z původních bytů dveře vůbec neměl, ale ten protější ano.
„Třeba tam ani nebude,“ zašeptal George.
„Ale bude,“ oponoval Ron. „Už ten zabezpečený vchod…“ podotkl chmurně.
Ron se postavil ke dveřím, George napjatě hned za něj. Když na dveře použil jednoduché odemykací kouzlo, tak se k jeho údivu dveře tiše pootevřely. Uvnitř bylo ticho.
Pootočil se naposledy na bratra a ten pevně přikývl. Vklouzli neslyšně dovnitř. Z jednoho ze tří pokojů se linulo žluté světlo. Ron k obdélníku světla ukázal hůlkou a zvedl na levé ruce tři prsty. George znovu přikývl.
Zaslechli tlumenou nadávku. Ron ohnul už druhý prst a pak dal dolů i poslední. Vešli s namířenými hůlkami do pokoje a okamžitě letěly ke kouzelníkovi, který k nim seděl zády ohnutý nad svou nohou, dvě kletby – jedna odzbrojující, druhá omračující. Obě se však se zadrnčením odrazily od obranného štítu. Zabouchly se za nimi neviditelné dveře.
Místnost byl nejspíš původně velký obývací pokoj s jídelnou. Všude okolo se povalovalo plno zaprášeného nádobí a židlí.
Smrtijed se postavil a otočil k nim s vítězoslavným úšklebkem na tváři a hůlkou v ruce. Přes rameno měl přehozený malý vak a mírně napadal na levou nohu. Pak je však poznal a zůstal na dva Weasleyovy vyvaleně civět.
Ronovi došlo, že zjevně čekal někoho jiného a hbitě znovu zaútočil. Smrtijed však stačil bleskově zareagovat, odvrátil kletbu na jejího původce a metl dalším kouzlem po Georgeovi. Ten se sice kouzlu vyhnul, ale to už na něj letěla z rohu židle. Ron zaťal zuby a začal po Averym zuřivě metat kletby. Byli na něj sice dva, ale on byl přece jen Smrtijed. Budou se muset sakra snažit, aby ho dostali, když přišli o chvíli překvapení.
Skoro vzápětí poté, co se Draco s Angelou přemístil do úzké uličky, si oba všimli podezřelých zvuků. Oba najednou vzhlédli k horním oknům starého domu. Z jednoho z nich byly vidět odlesky barevných světel, slyšet rozbíjené sklo a hluk.
Angela znovu vytáhla hůlku a v mžiku stáli u hlavních dveří. Bez problémů jimi prošli. Schody brali po třech a do dvaceti vteřin už vtrhli otevřenými dveřmi do Averyho bytu. Dva pokoje byly prázdné a tmavé, ale poslední měl zavřené dveře a právě na ni dopadla mohutná rána. Vzápětí se ozvalo zasténání.
Draco se na stojící Angelu nechápavě otočil.
„Na co čekáš? Tak přece ty dveře vyraž,“ vybídl ji tiše.
„To nemůžu,“ zavrtěla hlavou a přistoupila k černě zbarveným veřejím.
„Proč ne?“
Zevnitř se ozval třesk dalšího rozbíjeného skla.
„Nevíme přece, kdo tam je,“ zasykla. „Co když někomu přistanou na hlavě?“
„Na to teď není čas! Vždyť zase uteče. Vyraž je!“
Angela se tedy nadechla a švihla proti dveřím prudkým pohybem. Dveře vybuchly v záplavě třísek.
Ron měl obrovské štěstí, že se od dveří na které ho odhodil Avery, posunul trochu napravo, protože jen o chvíli později se rozletěly na kusy. Smrtijed se k nim se škubnutím otočil, stejně jako George, který stál před bratrem, jelikož Ronovi se hůlka zakutálela někam pod starý stůl.
Dovnitř vtrhla dívka s dlouhými vlasy spletenými do copu a bez zaváhání metla po Averym odzbrojujícím kouzlem, ale Avery se mu vyhnul a opětoval jí stejně. To už se vzpamatoval George z nečekané nápomoci a přidal se k útoku. Avery zahlédl i tmavou postavu ve dveřích a došlo mu, že je v prdeli.
Angele se něco nelíbilo na výrazu jeho tváře. Bleskovým pohybem se ocitla se těsně vedle něj a vyrazila mu hůlku z ruky. Vzápětí na to ho kouzlem poslala přímo na jednu ze skříní s nádobím. Veškeré talíře, které ještě byly v celku, se na něj s rachotem sesypaly.
Angela na něj vzápětí na to vyslala poutací kouzlo. Jenže Smrtijed se na poslední chvíli znovu přemístil a kouzlo vyjelo do prázdna.
Všichni tři zůstali bezdeše zírat na bordel ze střepů, který po něm zůstal.
To snad není možný, zaprskala vztekle v duchu. Ten parchant mě dneska už podruhé zdrhl před nosem!
Takže to tu proti přemisťování chráněné nemá… Otočila se ke zbytkům dveří a vyčítavě se zadívala do tmy chodby, ve které zůstal jako stín Draco. Jen pokrčil rameny. Raději se otočila na další dva přítomné v místnosti.
George se narovnal od svého bratra, který si přidržoval naražené rameno a bezostyšně na ni civěl.
„Blacková…“ vyrazil ze sebe Ron.
„Bratři Weasleyovi,“ vydechla Angela nechápavě. „Co zrovna vy tady děláte?“
„A co tu děláš ty!“ zareagoval otázkou Ron z podlahy.
Upřeně Angelu pozoroval, stejně jako George. Ani jeden si nevšiml další postavy v předsíni.
„Já se snad ptala první,“ odtušila. „Tak kde jste se tu vzali?“
„Ten hajzl nám zabil bratra!“ odsekl George. „Tak jsme si pro něj došli, to je snad pochopitelné, ne?“
„To je sice pravda, ale jak jste přišli na to, že je tady?“ ptala se dál.
„Na Ústředí bystrozorů přišla hláška,“ osvětlil to neochotně Ron a postavil se.
„Cože?“ vytřeštila na něj oči.
„Někdo prostě hlásil, kde se asi nachází Avery. A Tonksová nám to zjistila,“ pokračoval Ron.
„A kvůli tobě teď zdrhl!“ vyštěkl George.
„Kvůli mě? Vždyť je to vaše vina!“ zasykla Angela. „Kdybyste se tu nemotali…“
„A co tu děláš ty?“ přerušil ji Ron.
Neříkej jim o mě, ozval se jí v hlavě tichý hlas.
Ztuhla a úkosem pohlédla do tmy chodby. Draco se na ni odtamtud ještě chvíli díval a pak se otočil a neslyšně odešel.
„Blacková!“ ozval se George, když neodpovídala.
„Mám s ním nevyřízené účty,“ odvětila pomalu. „Proč se o to vlastně nepostarali bystrozorové?“ otázala se.
„Pokládají to za bezpředmětné,“ odvětil Ron uštěpačně. „Takových udání prý dostávají…“
„Hmm… Takže jste to vzali do vlastních rukou, co? To už nikdy nedělejte,“ pronesla studeným hlasem a upřeně se na ně zadívala.
Zrzkové se jí na to neodvážili nic říct. Mávla hůlkou a poslala Ronovi zpod stolu tu jeho.
„Raději už běžte domů,“ pronesla tiše.
„Co?“ vykulili na ni oči.
„No, co teď chcete jinýho dělat?“ vyjela na ně. „Ten už se sem nevrátí. Ale jednou stejně dostane, co zaslouží. Tak už běžte. A ty si nech spravit to rameno, Rone.“
„To se nemusíš starat,“ odtušil mladší Weasley.
Angela zachytila v jeho hlase opovržlivý podtón a zachytila jeho myšlenky.
Takže o tom ví, pomyslela si. Buď od Harryho nebo si pustila pusu na špacír Daria. Ale to je stejně jedno…
Bratři se obrátili k odchodu.
„Mimochodem, Rone,“ ozvala se ještě Angela.
Otočil se zpátky.
„Co?“ zeptal se neochotně.
„Jak se má Daria?“
„Skvěle,“ odtušil Ron.
„Jak jí jde škola?“
„Mívá teď praxi na zvířatech. Vybrali ji na Campurii. Je fakt dobrá,“ dodal Ron uznale.
„Tak ji ode mě pozdravuj,“ požádala Angela.
„Nejsem si jistý, že by o ten pozdrav stála,“ zareagoval Ron. „Měj se, Blacková.“
George jen pokývl hlavou a zamířil za bratrem do chodby. Angela stála na místě, dokud úplně neodezněly jejich kroky na schodech. Pak zavřela dveře od bytu kouzlem a pustila se do hledání.
O půl hodinky později pomalu kráčela domů. Zamyšleně pozorovala ubíhající mokrou dlažbu pod svýma nohama, ruce zaražené v kapsách kabátu. Na boku se jí pohupovala taška naditá věcmi, které pobrala od Averyho při tom jeho útoku. Přešla ulici a minula jednu z dvou pouličních lamp na Golden Street. Pár metrů před brankou k jejímu domu se před ní objevil tmavý stín.
Na krátkou chvíli napjatě ztuhla, ale vzápětí na to se uklidnila.
„To jsi ty…“ vydechla.
„Kdo jiný?“ podotkl Draco.
„Proč čekáš venku?“ zeptala se nechápavě, když vešli na pozemek u domu.
„Přece ti nepolezu do domu bez tvého dovolení.“
„Dřív ti to problémy nedělalo,“ konstatovala. „Můžeš dovnitř kdykoliv budeš chtít, Draco, to přece víš.“
„Jsem ale rád, žes mi to potvrdila.“
Angela se pousmála a odemkla hlavní vchod. Svůj kabát nechala v předsíni stejně jako Draco bundu a šli se posadit do kuchyně. Angela nejdřív položila tašku na židli a začala chystat dva hrnky na čaj.
„Našla jsi něco?“ zeptal se Draco.
„Nic moc. Nějaké stříbro, dřevěné kůly, pár galeonů a ještě jednu hůlku. Černý obchod asi kvete. A taky ještě dvacet liber.“
„Mudlovský peníze?“ ujišťoval se Draco.
„Jo,“ přikývla Angela a hůlkou ohřívala velkou konvici s čajem. „Nejspíš je tam zapomněl. Vracel se do toho bytu pro peníze.“
„Jak to víš?“
Ukázala si na čelo.
„Další vděčná upírská schopnost. Kdybych měla víc času, tak toho z něj vytáhnu víc.“
Schovala hůlku a nalila do obou hrnků kouřící tekutinu.
„Začíná mi to ale proklatě smrdět,“ podotkla, položila hrnky na stůl a sedla si naproti Dracovi. „Mudlové si nenajímají Lovce upírů. Proč by mu někdo za zabití upíra platil mudlovskýma prachama?“
„Možná proto, aby pro takový případ jako dneska zakryl, že je to zakázka pro kouzelníka,“ odtušil Draco.
„Možná…“ přikývla Angela a usrkla si trochu čaje. „Děje s něco zatraceně divného.“
„Co tím myslíš?“
„To jak Ministerstvo pořád brojí proti upírům, Věštec píše články, které nejsou pravdivé a dneska ten Avery. Většinou narážím na profesionální Lovce, ale proč by někdo najímal Smrtijeda? Navíc prý někdo poslal na Ústředí hlášku, kde Avery je. Proto tam byli Weasleyovi.“
„Ještě někdo věděl, kde má ten svůj úkryt. Ale kdo?“ navázal Draco.
„To bych taky ráda věděla. Že by náš neznámý z toho průjezdu?“ nadhodila.
Draco pokrčil rameny. Na chvíli se odmlčeli.
„Angelo?“ porušil ticho Draco.
„Hm?“ zahučela tázavě a dívala se přitom do stolu.
Proč ses předtím tak zarazila? zeptal se jí myšlenkou.
Angela vzhlédla. Dlouhou dobu vůbec neodpovídala a podivným pohledem se mu dívala do očí.
Protože jsem věřila, že takhle už se mnou žádný člověk mluvit nedokáže, odpověděla konečně.
Proč by ne?
Znovu se odmlčela.
Kvůli tomu co ze mě teď je. Správně bych tě neměla slyšet. Ani ty mě.
Přesto mě slyšíš.
Ano.
511 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...