U Černého kance bylo zakouřeno a hlučno. Venku už dávno panovala noc a uvnitř se shromažďovala sebranka toho nejhoršího kalibru. Po kontrolách a čistkách na podzim roku 1998 všem pravidelným návštěvníkům i obyvatelům Obrtlé ulice otrnulo a zase tu kvetl černý obchod. Kdyby na to bystrozorové měli odvahu a prostředky, určitě by tu našli i pár známých tváří. Takže Obrtlá znovu dostala pověst nebezpečné ulice, které by se měl slušný kouzelník vyhýbat obloukem.
Statný hostinský s plnovousem se otáčel za barem a k ruce měl sice mladou, ale ve tváři únavou strhanou dívku, která se znechuceným výrazem roznášela plné podnosy po hospodě.
Na vysokém stolku seděl u zaplivaného baru vychrtlý čaroděj s pichlavýma očima a s poloprázdnou sklenicí Máslového ležáku před sebou si pročítal pomuchlaného Večerního věštce.
„Podezřelé aktivity upírů ve Swansea, Podivná úmrtí Lovců,“ zamumlal polohlasně čaroděj. „To jsou nesmysly.“
„Ti v tý redakci už taky neví, čím by zaujali,“ zahuhlal hostinský vyplachujíc použité sklenice. V jeho hlase byl patrný cizí přízvuk.
„Jo, to je přesný,“ přitakal hubeňour.
„Ale na těch upírech něco bude,“ poznamenal hostinský Schwarz.
„Jak to myslíte?“ povytáhl chlápek obočí.
„Otočte si na další stranu,“ odkázal ho Schwarz zpět na Věštec.
Kouzelník poslechl.
KOUZELNICKÁ RADA v čele s Meroghem chce pozvat do země ty nejlepší lovce upírů
„Hmm, to z těch stvůr mají takový bobky?“ odfrkl si Renctus.
Schwarz pokrčil rameny.
„Těžko říct,“ odtušil. „Ale nedivil bych se. Řeknu vám, potkat v noci někde na osamělým místě jednoho z nich…“
Potřásl hlavou, odkráčel na druhý konec baru obsloužit další příchozí a Renctus odložil noviny. Ve chvíli, kdy si přiložil sklenici s ležákem ke rtům, si vedle něj sedla na židli vysoká postava v černém plášti. Obrátil se na ni a zkoumavě se zahleděl do temnoty pod kápí.
„Máte to?“ zeptal se ho chladný ženský hlas.
Renctus zase položil sklenici zpět na bar.
„To jste vy… Už jsem myslel, že se vás tu nedočkám,“ ušklíbl se nehezky.
Ale sebevědomě se tvářil jen navenek. V nitru ho z přítomnosti téhle holky mrazilo. Šlehla po něm zpod kapuce ostrým pohledem.
„Jasně, jasně,“ kýval okamžitě. „A vy máte?“ otázal se zvysoka.
Sáhla do pláště, na matné světlo v hospodě vytáhla těžký váček a štíhlou rukou ho položila na pult. Mince uvnitř jemně zacinkaly. I hostinskému z druhé strany pultu k nim ujel pohled.
Renctus chtivě natáhl ruku, jenže těsně předtím, než se ho vůbec stačil dotknout, ona ho za ni popadla. Překvapeně zasykl. Na to, že vypadala jako dost hubená holka, sílu měla teda pořádnou. Skoro cítil, jak mu z ruky mizí krev.
„Tu knihu,“ zasykla.
Pak ho pustila. Odtrhl od ní pohled a hůlkou si přitáhl z věšáku na zdi vak, který si tam pověsil, jakmile přišel. Vytáhl z něj těžkou knihu zabalenou v látce a chtěl ji rozevřít.
„Ne,“ zastavila ho rozkazovačným tónem. „Budu vám věřit.“
Čaroděj namáhavě polkl. Znělo to tak, že kdyby tam ta kniha nebyla, tak ho nejspíš zabije a to dost nechutným způsobem. Natáhla ruku a on jí ji podal. Vzala ji a hbitě zasunula do tašky, kterou měla přehozenou přes rameno.
„Těšilo mě s vámi spolupracovat,“ pronesl namáhavě.
Neznámá jen pokývla hlavou, vstala a odkráčela z hospody, jen za ní plášť zavlál. Renctus si nemohl pomoct, aby si neoddychl. Pak se vzpamatoval a rychle shrábl váček z baru. Nenápadně se do něj podíval. Byl naditý galeonama. Neměl důvod nevěřit, že jsou pravé. Spokojeně se usmál. Tenhle obchod se mu vyplatil. I když mu z tý divný holky doteď běhal mráz po zádech.
Mířil zrovna do Černého kance, ten večer na poslední možné místo, kde by ten šmejd mohl být, a byl od vchodu sotva pár metrů, když se z toho pajzlu vynořila postava v černém plášti s kápí staženou tak hluboko, že jí nebylo vůbec vidět do obličeje. Přesto ho něco donutilo, aby zůstal stát a díval se za ní, jak se vzdaluje ve stínech Obrtlé. Podle chůze to byla žena.
Nechápal, co ho na ní tak zaujalo. Byla mu něčím povědomá. Nedalo mu to a vydal se zpovzdálí za ní. Zanedlouho však zahnula do krátké boční uličky a on v matném světle jedné z mála pouličních luceren zahlédl profil její tváře.
Okamžitě zrychlil krok a vešel do temného průchodu jen pár vteřin po ní, jenže už byla pryč. Chvíli bez pohnutí upíral pohled do prázdné uličky, pak se obrátil a vrátil se zpět k Černému kanci. Vešel dovnitř a zkušeným pohledem přeletěl celý lokál. Očekávávaně tam byl.
Bez jakékoli změny výrazu si sedl k baru, tak aby na něj viděl a objednal si u hospodského panáka ohnivé whisky.
***
Dveře nevelké místnosti se náhle otevřely a přítomných dvacet studentů z univerzity Campurie, kteří nedávno zahájili svůj druhý rok přípravy na lékouzelníky, okamžitě zpozornělo.
Začal druhý školní týden v září a jejich ročník měl dnes první den praxe. Dvacet s nejlepšími známkami bylo posláno do Groundwillu – na největší Ošetřovnu pro raněné či nemocné kouzelné tvory i obyčejná zvířata, protože i ta často schytala nějakou hnusnou kletbu a lidé je sem často nosili. Ostatní byli rozmístěni po menších obdobných zařízeních v Londýně a jiných vzdálenějších městech. Jako budoucí lékouzelníci se měli zacvičit na zvířatech a až poté příští rok přejít také na ošetřování lidi.
Do čtvercové místnosti s židlemi uspořádanými do půlkruhu se stolem a s jednou židlí vepředu, vešel nejprve postarší asi čtyřicetiletý muž s hladce oholenou tváří a v dobře padnoucím tmavě modrém hábitu. Následoval ho vysoký tmavovlasý mladík v obyčejných džínách a světle modré košili s dlouhým rukávem.
Oba měli na hrudi připnuté asi dva centimetry velké bronzové odznaky ve tvaru zarámovaných písmen OG. Ošetřovna Groundwille.
Mladík byl na pohled velmi přitažlivý, ale ve tváři měl kamenný výraz nepřístupnosti. Několik dívek si přesto bleskurychle uhladilo vlasy a nasadilo rádoby svádivý úsměv. Daria si jen přehodila nohu přes nohu a špitajících dívek ze své třídy si nevšímala. Všimla si, jak se Maileen, sedící vedle ní, opovržlivě ušklíbla.
Starší muž se posadil za stůl a položil před sebe tenký stoh papírů, zatímco mladík si zahákl palce o kapsy džínů a opřel se o okenní parapet.
„Dobré dopoledne,“ porušil napjaté ticho v místnosti kouzelník v hábitu. Šestnáct dívek a čtyři mladíci sborově něco zahučeli, což mělo být zřejmě pozdravem.
„Vítám vás na Groundwillu. Jmenuji se Herbert Juliver Greener a jsem členem hlavního týmu ošetřovatelů zvířat a kouzelných tvorů, stejně jako tady přítomný Alexander Prewett, který se laskavě uvolil mi pomoci s praxí, kterou tady máme vést,“ kouzelník přitom poukázal na mladíka u parapetu.
Dívky sedící kolem Varianny, té největší kozy z jejich ročníku, si něco šeptaly a pak se rozhihňaly. Alexovi přejel po tváři nepatrný úšklebek.
Prý uvolil, pomyslel si cynicky. Normálně mě do toho navezl.
„Nejprve bych rád slyšel vaše jména, abych si mohl zapsat, koho nám to sem vlastně poslali,“ zahučel Greener.
Bylo už to fakt trapné. Daria s nadhledem hihňající se holky pozorovala a myslela si, že by se mohly chovat na svých devatenáct, a ne jak patnáctileté puberťačky. Maileen byla očividně stejného názoru. Holky neustále pokukovaly po mladíkovi s tmavě hnědými vlasy, který vypadal o dost starší než na svých dvacet, jak se psalo někdy před prázdninama v novinách. S tím nepřístupným výrazem a vážnýma očima by ho Daria odhadovala tak na dvacet tři.
„Začněte, třeba vy…“ ukázal Greener na nejbližší dívku.
Vysoká blondýna poslušně nadiktovala své jméno a po ní po řadě pokračovali další. Varianna něco prohlásila a skoro polovina dívek se rozesmála. Daria měla chuť obrátit oči v sloup.
„Mohly byste se laskavě uklidnit, dámy?“ zvedl Greener nevrle hlavu od seznamu. „Rád bych slyšel ty, co mi hlásí svá jména.“
Hlouček děvčat konečně zmlkl. Ostatní pokračovali v hlášení svých jmen. Greener je pomocí kouzel nechal zapisovat hned dvakrát. Jednou na seznam jich všech dohromady a podruhé každé jméno na jeden pergamen. Alex se za celou tu dobu nepohnul z místa.
„Díky,“ ukončil Greener zapisování jmen, shrnul si pergameny na hromadu a vstal. Očividně se chystal na menší přednášku.
„Takže… Jak určitě všichni víte, tohle je nejlepší Ošetřovna pro raněná zvířata a kouzelné tvory v celé Velké Británii. Z vaší univerzity bylo vybráno pouze dvacet s těmi nejlepšími výsledky z minulého roku studia a umístění sem na Groundwille byste tedy měli považovat za jisté privilegium. Proto od vás také budeme očekávat zodpovědnost a vysokou opatrnost při zacházení se zvířaty, které tu máme. Také budete na slovo poslouchat naše pokyny, protože někteří tvorové jsou velmi nebezpeční. Praxi budete mít vždy po dvoutýdenní pauze. Tedy dva týdny normální výuky na Campurii a týden tady. Pochopili to všichni?“
Hlouček studentů souhlasně zahučel.
„Výborně. Sice vás je jen dvacet, ale vzhledem k naší vlastní práci se vám nemůžeme věnovat všem najednou. Rozdělíme vás do dvou skupin po deseti. První bude docházet na dopolední praxi od sedmi do jedenácti, druhá na odpolední od jedné do pěti. Dostanete tak každý dost prostoru na to, zlepšit své znalosti léčení, hojení a ošetřování při nemocech a tak dále, a tak dále…“
„A jak nás rozdělíte?“ zeptala se hbitě v Greenerově pauze Maileen.
Také ostatní dívky napjatě sledovaly, co kouzelník odpoví.
„Samozřejmě se můžete domluvit, kdo bude chodit na dopolední a kdo na odpolední kurzy,“ odvětil Greener klidně.
Neozval se nikdo jiný než Varianna.
„A kdo z vás vede který, pane Greenere?“ zeptala se s zářivým úsměvem.
„Záleží na tom snad vaše rozhodnutí, který kurz budete navštěvovat?“ odpověděl jí otázkou.
Světlovlasé dívce ztuhl úsměv.
„Takže jste schopni se rozdělit sami?“ otázal se černovlasý kouzelník a vzal ze stolu další dva pergameny.
Všichni pokyvovali hlavami. Hlouček dívek si mezi sebou něco úporně špital a nakonec to vypadalo, že se rozhodly. Daria je odhadovala na to, že se jim určitě ráno nebude chtít vstávat.
„Dobrá, pošlu vám dva pergameny. Jeden je pro odpolední, druhý pro odpolední kurzy. Pokud jeden zaplníte, ostatní se budou muset zapsat do druhého. Tak prosím,“ podal je i s čarovným brkem dívce na kraji.
Daria s Maileen se po sobě podívaly. Budou na řadě se zapisováním jako poslední.
„Doufám, že alespoň zůstaneme spolu,“ pošeptala Darie do ucha drobná brunetka.
Souhlasně pokývla hlavou. Zatímco se zapisovali, Greener pokračoval.
„Máte tři způsoby, jak se sem dostat. Přemístěním do prostoru, který jsme vám dneska ukázali, krbem pomocí Letaxu na jednoduchou adresu „Groundwille“ nebo pěšky přes kontrolovanou bránu, pokud by měl někdo chuť. U obou praxí máte právo na půlhodinovou přestávku, pokud se však budete chtít najíst, hned vás důrazně upozorňuji, že budete chodit do bufetu, který je o patro níž. Nikde u klecí nebo budov se zvířaty nechci vidět žádné chleby ani saláty! Jasné?!“
Všichni důrazně přikyvovali.
„Výborně, takže jestli někoho z vás nachytám se svačinou na nepovoleném místě, osobně ho předhodím obřímu trojhlavému psu, kterého tu máme…“ podotkl naprosto chladným tónem.
Nikdo se nezasmál. Pergameny došly až k Darie. Dopadlo to tak, jak čekala. Většina dívek spolu s Variannou se zapsaly na odpoledne. Na ně zbyla dvě místa na dopolední praxi. Budou muset vstávat nejpozději v šest. S potlačeným povzdechem se tam zapsala.
Greener si pak od Maileen převzal oba pergameny a zkontroloval je.
„Výborně, výborně,“ zamumlal a jeden z nich poslal hůlkou k Alexovi.
Daria si nevšimla který.
„Takže ode mě už by to bylo pro dnešek všechno. Alex vás teď ještě provede po celém Groundwillu, ukáže vám co a jak a pak už budete mít volno.“
Kouzelník si pobral ze stolu pergameny.
„Na shledanou,“ rozloučil se a odkráčel za huhlavých odpovědí.
Když se Daria vrátila pohledem k Alexovi, měl už pergamen se jmény schovaný a konečně se odpoutal od svého místa na parapetu.
„Přesuňte se dolů po schodech do haly a počkejte tam na mě,“ požádal je. Bylo to vůbec poprvé co promluvil.
Podle Darie měl mimořádně příjemný hlas. Hluboký a i když nemluvil příliš nahlas, bylo jej dobře slyšet. Všichni se začali hbitě zvedat a odcházet z místnosti.
Když byla mimořádně zajímavá prohlídka celé ošetřovny u konce, Alex je vyprovodil k přemisťovacímu prostoru za voliérou ptáků.
„Zítra bude skupina číslo jedna, tedy ta dopolední, nastoupena dole v hale za pět minut v sedm. Na opozdilce čekat nebudu,“ upozornil je ještě.
Skupina kolem Varianny viditelně schlípla. Takže dopolední kurzy vede on. Začaly něco žalostně skučet. Daria namísto toho měla škodolibou radost.
„A prosím vás, Alexi,“ ozvala se se zářivým úsměvem Varianna.
„Můžete mi klidně tykat. Jsem sotva o rok starší než vy,“ prohlásil Alex směrem ke všem.
„To jsem ráda,“ Variannin úsměv se ještě rozšířil. S nezájmem se na ni zadíval.
Darie se z ní zvedal žaludek.
„Takže, Alexi, nešlo by ještě přehodit odpolední kurz za dopolední?“ zeptala se Varianna. „Trochu jsem si to popletla…“
„Ne, nešlo,“ odtušil Alex suše. Úsměv blondýnce okamžitě zmizel z tváře. „Nějaké další otázky?“ otázal se pak.
Odpovědí mu bylo ticho.
„Dobře. Zatím na shledanou,“ rozloučil se s nimi, ale nevypadal na to, že odchází. Čekal, až se všichni přemístí.
Což taky postupně udělali, Varianna uraženě mezi prvními. Daria s Maileen se přemisťovaly mezi posledními. Darie to nedalo a ještě se na mladíka otočila a omluvně se na něj usmála. Úsměv jí však neopětoval.
***
Usadila se do kóje, ze které viděla na dveře, a i když to vypadalo, že svému okolí nevěnuje moc pozornosti, neustále měla přehled o tom, zda někdo vchází nebo vychází z kavárny.
Venku dnes překvapivě pršelo. Už od rána lilo jako z konve a hned tak nechtělo přestat. Nevlídné počasí zahánělo do vyhřátého baru DEpresso, který byl vlastně napůl kavárna, o dost víc návštěvníků než obvykle. Téměř všechny kóje byly obsazené, ale i když se hosté mezi sebou vesele bavili, jednotlivé hovory stěny mezi kójemi tlumily. Proto tady tak ráda chodila. Bylo tu příjemné soukromí.
Upila trochu z velkého hrnku cappuccina a obrátila objemnou knihu na další stránku. Pak postřehla, že někdo míří k jejímu místu.
„Tak krásná a sedí sama?“ ozval se nesympatický hlas. „Nechceš společnost, kotě?“
Zvedla znechuceně hlavu. Byl to jeden z těch postarších chlápků, co věčně vysedávali u baru na druhém konci místnosti nad sklenicí piva. Na bradě měl tmavé strniště a v očích pod hustým obočím jasnou prohnanost.
„Ne, děkuju za nabídku,“ odpověděla slušně a chtěla se vrátit k poznámkám.
„Ale, kočičko, nedělej fóry,“ prohlásil chlápek a chystal se sednout naproti ní.
Okamžitě do něj zabodla ledový pohled. Chlap ztuhl v půli pohybu. Její oči ho úplně přikovaly na místě.
„Vypadněte,“ zasyčela nevrle.
Chlap se div nepřerazil, jen aby byl z kóje pryč a spěšně si to hasil k východu. Ještě jednou se po ní ohlédl a byl pryč.
„Imbecil,“ zamumlala si pro sebe a vzala do ruky propisku, aby si mohla zapsat další zajímavý úsek.
Už ani nepočítala, kolikátá kniha to byla. Za tu dobu jich prošla tolik, že jí začínaly splývat v jednolitou směs stránek. O bílé a hlavně černé magii, zaklínání, odeklínání, kletby, rituály… Co peněz za ně vyrazila, leckdy se musela vypořádat s úplnými vyděrači a bylo to k ničemu. Zatím nenašla nic pořádného nebo určitějšího, co by alespoň k něčemu bylo. Jen samé narážky, dohady a teorie. Jako by nikdy nikdo nic nezkusil…
Její ruka strnula nad poznámkovým blokem v půli slova, když postřehla kohosi stát těsně vedle stolu. Jak to, že si nevšimla, že k ní zase někdo jde? To přece…
Pomalu zvedla hlavu k mladíkovi v černém, který nad ní postával s rukama v kapsách. Tenhle nebyl takový otrapa, jako ten slizák před chvílí. Tohle byl někdo, koho moc dobře znala. Její oči našly jeho tvář napůl skrytou ve stínu kapuce od navlhlé mikiny. Upřeně se na ni díval podivně temnýma očima. Stále jí ten pohled způsoboval nepříjemný pocit, ale už se ho neděsila tolik jako tehdy. Vždyť ona sama působila dost děsivě, když chtěla.
Hodnou dobu na sebe mlčky upírali pohled. Probíhalo mezi nimi bezeslovné přivítání. Pak se po její tváři mihl potěšený úsměv. Na malou chvíli jí rozzářil celý obličej.
Asi dvacetiletý mladík si sedl naproti ní, jako by ho pozvala. Zaklapla tlustou bichli i notes a propisku položila na ni. Pak se na něj znovu zahleděla.
„Ráda tě vidím, Draco,“ pronesla Angela tiše a oči jí přitom jiskřily.
„Nápodobně,“ zareagoval Malfoy.
„Dlouho jsme se neviděli,“ podotkla.
„Nedá se říct, že by to byla moje vina,“ odtušil chladně.
Její výraz znatelně ochladl a zadívala se jinam. Už pozapomněla, jak studený dokáže být. Skoro nevědomky zatočila náramkem na levé ruce.
„Dáš si něco?“ zeptala se. „Na mě.“
„Ani ne,“ odmítl její pozvání.
„Kde se tu vůbec bereš?“ zeptala se zaujatě.
„Mám tady své zájmy,“ prohlásil klidným hlasem.
Angela si ho zamračeně prohlížela. Jaké zrovna on může mít zájmy v mudlovské kavárně?
„Co kdybychom si šli promluvit někam do klidu?“ navrhla.
„Souhlas,“ přikývl okamžitě.
„A co ty tvoje zájmy?“ pozvedla obočí Angela.
„Ty počkají,“ utrousil Draco.
„Fajn.“
Zkontrolovala, jestli se někdo nedívá, hůlkou zmenšila tlustou knihu a spolu s notesem ji zasunula do tašky, kterou si přehodila přes rameno.
„Půjdu ještě zaplatit,“ oznámila mu a odkráčela k pokladně u baru, zatímco Draco se vydal ke dveřím.
Mudlovskými penězi zaplatila cappuccino a zamířila ven. Draco čekal před vchodem pod malou stříškou. Pořád zuřivě lilo. Angela vytáhla z tašky velký černý deštník, který se normálně do té tašky prostě nemohl vejít a roztáhla jej. K jejímu překvapení jí ho Draco jemně vzal a nabídl jí, aby se do něj zavěsila.
Společně vykročili do psího počasí. Prudký déšť začal bubnovat o deštník.
„Doufám, že ti nevadí, že půjdeme pěšky,“ pronesla Angela tiše. „Ke mě domů to není daleko.“
Draco se po ní úkosem podíval.
„Co je?“ zeptala se nechápavě.
„Asi dvakrát jsem se byl u tebe podívat. Ten barák se rozpadá. To tam fakt pořád bydlíš?“
„Tys tam byl?“ podivila se upřímně.
Jen pokývl mlčky hlavou.
„Hledal jsem tě,“ pronesl po chvíli.
Angela se najednou cítila příliš zvláštně se svou rukou okolo té jeho.
„Proč?“ zeptala se nesmírně potichu.
„Ani sám nevím,“ zamumlal Draco zamyšleně.
Odmlčeli se.
„Tak co je s tím tvým domem?“ obrátil raději list.
Přistoupila na změnu tématu.
„No, však uvidíš…“ pronesla záhadně.
Kráčeli po chodníku a sehraně obcházeli či překračovali kaluže. Zbytek cesty už došli mlčky. Nakonec dorazili na ulici Golden Street. Draco nikdy nepochopil, proč to tu má takový název.
Asi třicet domů, každý se lišil jeden od druhého, nebyly moc upravené, spíš omšelé, prýskala z nich omítka a zahrady, které k nim patřily, byly plné svinstva a neposekané trávy. Když došli ke konci ulice, dostali se před dům, který vypadal ještě dvakrát hůř než ostatní. Bylo to číslo 33, dům Angely, který zdědila po své tetě.
Vypadal stejně, jako když tu byl naposled skoro před třemi měsíci. Na první pohled se rozpadal. Vybitá okna, dvorek plný značně nebezpečně vypadajícího nepořádku, hlavní vchod skoro zarostlý břečťanem, děravá střecha, padající omítka i cihly ze zdí. Prostě děs. Dům samotný navíc vyzařoval tak děsivou atmosféru, že se mu raději každý, ať už mudla nebo kouzelník vyhnul obloukem. Zvlášť za tohohle počasí by do něj nevkročil ani bezdomovec.
„Zavři oči,“ nakázala mu Angela.
Neptal se proč, jen je zavřel. Angela se k němu obrátila čelem, vztáhla pravou ruku a na malou chvíli mu přiložila dlaň na obě oči. Byl to zvláštní pocit. Kůži na ní měla jemnou a hřejivou. Ne tuhou a studenou jak by čekal. Pak ji stáhla zase dolů.
„Můžeš je otevřít.“
Poslechl a se zaujetím teď viděl pravý opak domu než před chvílí. Upravená předzahrádka, zastříhaný živý plot, bíle natřený dům s tmavě hnědými okenicemi a po nepořádku ani vidu. Obhlížel ukázkový dům a Angela se rozpustile usmívala. Draco jen něco zahučel.
„Čekala jsem trochu víc uznání,“ ohradila se. „Je to ukázkové zaklínačské kouzlo, jehož působení můžu zrušit jen já.“
„Dobrý,“ odtušil.
Jen si něco pro sebe odfrkla a pak jej už táhla ke dveřím. Zatímco vytahovala hůlku, aby odemkla, Draco u nich stáhl deštník, který do té chvíle držel nad nimi.
„Sousedům není divné, že sem chodíš?“ zeptal se, zatímco prohlížel okolí.
„Ne. Tady se stará každý sám o sebe,“ odvětila Angela s pokrčením ramen a otevřela dveře.
Vešli dovnitř. Angela ho pokynem ruky poslala do obýváku a sama odložila tašku a stáhla si dlouhý svetr. Draco přešel do obývacího pokoje, který vypadal úplně stejně, jako když tu byl naposledy. Zamyšleně se rozhlížel kolem sebe. Angela mezitím vyběhla nahoru po schodech a v mžiku byla zase zpět. Nakoukla do obývacího pokoje. Draco stál u okna a vyhlížel do zahrady bičované proudy deště. Mávla hůlkou a v krbu začal praskat oheň.
„Dáš si teda něco alespoň teď?“ nabídla mu.
„Leda tak panáka,“ zahučel tiše, ale ona ho přesto slyšela a rozpačitě si odkašlala.
„Tak to bohužel nemůžu sloužit. Já totiž… Nepiju. Nemám tady žádný alkohol,“ osvětlila.
Draco se k ní obrátil čelem se skoro výsměšným výrazem ve tváři: „Cože?“
Očividně jí nevěřil. Angela stáhla zlostně obočí.
„Prostě nepiju,“ zasykla. „Bude ti muset stačit džus.“
Ani nepočkala na jeho reakci a odkráčela do kuchyně. Sedl si do jednoho z pohodlných křesel u krbu. Angela přišla asi po minutě a nesla mu vysokou sklenici jablečného džusu. Sobě nic. Položila ji na stolek mezi křesly a konečně se posadila naproti němu. Nohy si dala pod sebe a zahleděla se do plamenů.
Nějakou dobu oba svorně mlčeli, než ticho porušil Draco.
„Kde se v tobě vzal odpor k alkoholu?“ otázal se téměř zvědavě.
Šlehla po něm pohledem.
„Shiernová nás toho sice o upírech učila hodně, ale zdaleka ne všechno. A patří mezi to i skutečnost, že upíři jsou mimořádně citliví na alkohol. Kdybych si dala jednoho panáka, ve skutečnosti by to znamenalo, jako bych jich měla pět.“
„Tím chceš říct, že jsi z chlastu hezky rychle opilá,“ ujišťoval se.
„Jo. Mám to vyzkoušené na vlastní kůži. Jednou jsem si dala dvě sklenky vína a pak jsem málem ani nevstala z postele.“
„Ty spíš v posteli?“ zeptal se.
„Ne, v rakvi,“ odsekla uštěpačně. „Je ještě hodně věcí, které o upírech nevíš.“
„Jaké třeba?“
„To teď stojíš o dvouhodinovou přednášku?“
„Ani ne.“
„No, tak. Jednou ti to sepíšu,“ dodala napůl vážně napůl z legrace.
„A jak ses vlastně měla?“
Na tváři se jí po jeho otázce objevil jakýsi zvláštní úsměšek.
„Relativně dobře,“ odtušila. „Tebe se raději ptát nebudu,“ podotkla poté, co ho přejela bedlivým pohledem. Vůbec se nezměnil, jen zestárl a vlasy měl o odstín tmavší a delší.
„Moudré rozhodnutí,“ reagoval suše.
Odmlčeli se. Angela si znovu zatočila na ruce náramkem z bílého zlata.
„Draco, ráda bych, abys věděl…“ začala, zmlkla a znovu odvrátila pohled.
Trpělivě čekal. Věděl, že nemá cenu ji do něčeho nutit.
„Ne, že bych tě za ty dva roky nechtěla vidět, ale…“ na chvíli se odmlčela. „Neozvala jsem se proto, že nemám nic, čím bych tě mohla povzbudit. Vůbec nic. Mrzí mě to.“
„To ale nemusí,“ konstatoval Draco.
Angela k němu zvedla oči. Někde hluboko v nich byl skrytý smutek.
„Vždyť mě udivuje, že to stále zkoušíš, Angelo,“ prohlásil tiše.
„Já to nevzdám,“ pronesla pevně. „Slíbila jsem to přece tobě i sobě. Přísahala jsem, že nepřestanu, dokud nepřijdu na něco, co by ti mohlo pomoct a to dodržím.“
„To se budeš těžko smiřovat s neúspěchem,“ podotkl.
„Proč tak mluvíš?“
„Mám k tomu pádný důvod.“
Pořád tak chladný, pořád tak studený, bez citu. I když byla Angela proti jeho zjevu a působení teď o hodně odolnější, přece jen jí dokázal jeho pohled navodit husí kůži. Vstala a přešla na stejné místo u okna, kde stál předtím on.
„Proč jsi mi tehdy neřekla, že když po nich budeš něco chtít, tak to nebude zadarmo?“
Nechápavě se na něj otočila. Zpytavě ji pozoroval.
„O čem to mluvíš?“
„To oni ti našli Snapea. A tys kvůli tomu musela za nimi přijít skoro o půl roku dřív, než jak zněla vaše původní dohoda. O tom mluvím.“
Angela mlčela.
„Mlčení znamená souhlas,“ odtušil.
„Co by se tím změnilo?“
„Mohla bys přece být nějakou dobu s Potterem. Být u něj, když se probral.“
Zasáhl citlivé místo. Angela se celá stáhla do sebe a odvrátila se.
„Pak by bylo jen horší odejít,“ zašeptala.
„On by tě nepustil,“ pronesl vědoucně.
Stála a neodpovídala.
„Potom, co jsem mu dal tu vzpomínku, tě prý hledal tři týdny, než to vzdal.“
Udiveně se na něj otočila: „On… Opravdu…“
„Jo,“ přikývl Draco. „Tos nevěděla?“
Jen zavrtěla hlavou.
„Odkud to víš ty?“ zeptala se pak.
„Záleží na tom?“
„Vlastně ne… Už je to pryč,“ dodala tiše.
Pak se na něj upřeně zadívala.
„Kdybys ale ty věděl, že mi kvůli tomu zkrátí lhůtu, tak bys nechtěl, abych ti ho našla?“ zeptala se ho přímo.
Teď se pro změnu odmlčel on. Angela ani nepotřebovala, aby promluvil. Znala odpověď. Draco vstal a postavil se vedle ní.
„Co s tebou vlastně za ty dva roky bylo?“ ozval se nakonec.
„Co myslíš?“ pohlédla na něj úkosem.
„Změnila ses,“ konstatoval. „Víc, než bych čekal.“
Zapomněla taky na to, jak moc je vnímavý.
„Ani netušíš jak moc,“ odtušila poté. „Opravdu to ale chceš vědět?“
Vážně se jí zahleděl do očí. Podívala se raději z okna do deštěm zalité zahrady.
„Tu proměnu jsem skoro nepřežila,“ začala tiše. „Varovali mě předem, že moje šance na zvládnutí toho procesu jsou tak patnáct procent. Normálně to bývá až kolem čtyřiceti, ale díky tomu, že jsem měla co dělat s jednorožci… No, nebudu to raději rozebírat. Zůstala jsem naživu, tedy relativně naživu. Upírům se neříká nemrtví pro nic za nic.“
Draco ani nehnul brvou. Angela pokračovala.
„Získala jsem sice fyzickou sílu a zlepšily se mi smysly, ale přesto mě půl roku drželi v naprosté izolaci a učili mě bránit se Lovcům, jak s nimi bojovat, upíří jazyk a jak se zaměřovat na předvídání budoucnosti.“
„Jazyk?“ ozval se tázavě Draco.
„Jo. Upíři se mezi sebou domlouvají vlastní řečí, i když samozřejmě musí umět i anglicky,“ přikývla a navázala na své vyprávění. „Už nemám sny. Když spím, tak je to téměř stejné, jako kdybych byla mrtvá. Přicházejí ke mě takové… Dalo by se říct vidiny. Jen když jsem při vědomí. Nečekaně a bez varování. Ze začátku jsem měla docela velké potíže se s tím vyrovnat, ale už jsem si zvykla. Pak mám však ještě obrovský problém určit, kde se ta smrt má odehrát. I když upíři vymírají, je jich stále hodně i jen v Anglii a já je prostě nemůžu znát všechny, i když mě s těmi nejdůležitějšími účelově seznamovali. Musím se řídit detaily a hledat v těch vidinách jakékoli vodítka, které by mi mohla pomoct. Těžko se mi také odhaduje, kdy přesně se to má stát. Většinou nevidím dopředu dál než na jeden den. Některé předtuchy jsou mi dokonce k ničemu, protože je to o nějakém nemrtvém třeba až v Americe nebo v Asii. A to prostě nemám žádnou šanci zjistit, kam mám přesně jít.“
Angela se na chvíli odmlčela.
„Až poté co mě pustili zpátky do civilizace, jsem zjistila z novin, že Harry už v červnu někam odjel… Paradoxně se mi skoro ulevilo. Alespoň mám jistotu, že ho někde nepotkám. Takže asi tak od září roku 1998 jsem začala jsem ve většině případech úspěšně zachraňovat nemrtvé před jejich smrtí…“
„A zabíjet lovce upírů,“ dodal Draco tiše.
Prudce se k němu otočila: „To si jsi tak jistý, že je vraždím já?“
„A ne?“
Zaškaredila se.
„Teď už ano. Ale dřív… Dřív to bylo jiné. Měla jsem sebou vždycky doprovod, který to dělal za mě.“
Odmlčela se. Ticho porušil ještě jednou Draco.
„Nemáš z toho obavy?“
„Z čeho?“
„Že zachraňuješ ty, kteří mají být mrtví. Měníš tím budoucnost.“
„Kdybych ji měnit neměla, tak k čemu by mi ta schopnost byla?“
„Skoro před třemi lety jsi říkala úplně něco jiného.“
„Věci se změnily,“ odsekla.
„Očividně,“ podotkl chladně.
„A co ty?“ zeptala se zvědavě.
Pokrčil rameny.
„Nic moc,“ odtušil.
„Draco…“
„Tak dobře… Asi tři měsíce po tvém odchodu jsem zařídil matce úkryt ve Francii. Byl jsem tam s ní půl roku a vrátil se zpátky. Ona tam je doteď. Někdy mi píše. Pak jsem… Se tak nějak poflakoval, ale pak jsem si našel něco, co bych mohl dělat…“
„Takže jsi to ty,“ ušklíbla se Angela.
„Co tím myslíš?“
„Jen se nedělej,“ pokývla hlavou k Dennímu Věštci, který ležel na stole po její pravé ruce. Na přední straně se skvěl titulek:
MEROGH prohlašuje: „Za každou cenu dostaneme toho samozvaného soudce.“
„Já to tušila,“ pronesla klidně. „Jen moc dobře nechápu, proč to děláš…“ dodala zamyšleně.
Draco chvíli neodpovídal. Pak pokrčil rameny: „Nudil jsem se.“
Angela pozvedla nevěřícně obočí.
„Ty že ses nudil? A to ti mám jako věřit?“
Malfoy se na ni jen mlčky díval. Zvedla ruku a položila mu ji na paži.
„Něco se stalo?“ zeptala se tiše.
„Ne. Všechno je pořád stejné,“ odvětil klidně.
Dívala se mu do očí a měla pocit, že přesně ví, o čem mluví. Ani nevěděla proč, ale vztáhla i druhou ruku a pohladila ho po tváři.
„Chyběls mi, Draco. Moc,“ pronesla vážně.
„Však ty mě taky,“ řekl zvláštním tónem.
Trpce se usmála. Pak se od něj rychle odtáhla a šla přiložit do krbu.
„Pořád bydlíš v sídle?“ zeptala se a upravovala polena pohrabáčem.
„Jak kdy,“ odpověděl s pohledem upřeným na její záda.
„Můžeš tu zůstat, jestli chceš,“ navrhla mu. „A jestli se nebojíš.“
„Čeho bych se měl bát?“
„Třeba mě,“ odtušila klidně.
„Víš, že nemám strach.“
Stál najednou těsně za ní, přestože neslyšela jeho kroky. Jen ho za sebou vycítila. Otočila se na něj.
„To je chyba,“ konstatovala. „Mohl bys mi třeba i pomoct. Místo toho abys honil své bývalé kolegy po všech čertech.“
„S čím?“
„Pojď, ukážu ti to,“ vybídla ho a zamířila ven z pokoje.
Šel za ní. Vedla ho kolem schodů k zavřeným dvoukřídlým dveřím. Otevřela, spolu s tím se uvnitř rozsvítila spousta svíček a vešli spolu do velké místnosti obklopené policemi vysokými až ke stropu. Byly přecpané všelijakými svazky, pergameny a knihami různé tloušťky. Rovněž na dvou stolech uprostřed a po zemi se válely bichle a knihy neurčitelného původu.
Draco ten nepřehledný knižní chaos přeletěl pohledem a zarazil si ruce do kapes.
„Chceš tu uklidit?“ otázal se.
Nehezky se uchechtla.
„To sotva,“ odvětila zamítavě a ukázala napravo. „Tohle jsou knihy, které už jsem prohledala. Zbytek je ještě na půdě.“
Pak se obrátila nalevo.
„Tyhle jsou ještě neprozkoumané. A ty na stole mám rozdělané. Snažím se na to jít postupně, jinak bych se z toho asi zbláznila.“
„A co v nich hledáš?“
„Cokoliv, co by ti mohlo pomoct,“ odpověděla klidně. „Tedy všechno o jednorožcích, jejich krvi, nezlomitelných kletbách, pokusech o prolomení prokletí a všechno kolem toho.“
Draco chvíli mlčel a zkoumal pohledem celou místnost.
„To musíš dělat už dlouho…“
„Ano, to dělám,“ přikývla vážně. „Skoro dva roky. Některé z nich jsem už měla, něco je po matce, většinu jsem kupovala ve starožitnictvích nebo u překupníků. Mohla bych taky některé ukrást, ale když chceš něco určitějšího, je jistější za to zaplatit.“
Draco se na ni upřeně zadíval.
„Nedívej se na mě tak,“ ohradila se tiše. „Víš přece, co jsem ti před chvílí řekla. Já toho nenechám.“
502 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...