Kapitola šestá – Přítelkyně

Z jedné z přednáškových hal na Campurii se vyhrnul houf studentů na lékouzelníky, léčitele a zaříkávače a s nestejnoměrným hučením se rozdělil na různé strany. Po polovině října měl každý opravdu co dělat, aby zvládl všechno učivo, které na ně profesoři nakládali.

Daria si zasunula do tašky přes rameno útlou knihu a zamířila ke schodišti. Už se chtěla vydat spolu s davem dolů, když za sebou uslyšela své jméno. Rychle se otočila a za hlavami několika studentů zahlédla Rona. Ustoupila ke zdi, aby nepřekážela ostatním a počkala na něj.

„Ahoj,“ pozdravil ji zrzek s úsměvem. „Teda tebe někde odchytit, to je zázrak.“

Daria pokrčila rameny: „Sám víš, jak je to tu obrovské. Já tě taky už dlouho neviděla.“

„Co teď máš?“ zeptal se Ron, zatímco už scházeli dolů.

„Volno. Asi tak hodinu,“ odvětila.

„Bezva. Takže tě zvu do bufetu na kafe.“

Daria s úsměvem souhlasila.

 

O patnáct minut později…

„Poslyš, Rone… Nechceš mi něco?“ zeptala se Daria, když už seděli na vysokých židličkách u stolu pro dva ve velkém bufetu Campurie, kde jste si mohli dopřát všechno možné od džusu v krabičce, přes čerstvé pečivo až po hotová jídla.

Ron si roztržitě míchal svou černou kávu a mlčel.

„Připadáš mi nějaký zamyšlený,“ dodala a čekala.

Ron si povzdechl a až teď se na černovlásku naproti sobě podíval.

„Víš, jak jsi mi říkala o tom, že za tebou byla v únoru Blacková,“ začal nakonec.

Dariin výraz povážlivě zchladl.

„Samozřejmě,“ procedila mezi zuby.

„No… Já ji tak nějak potkal,“ zahučel Ron.

„Jak potkal?“ nechápala Daria.

„Asi před třemi týdny přišlo na Ministerstvo kouzel anonymní udání na Averyho,“ začal pomalu.

Daria se zamračila.

„Tu adresu nám zjistila Tonksová a my se tam s Georgem vydali. Nečekaně se tam objevila taky ona a pomohla nám, ale ten hajzl utekl,“ domluvil Ron.

„To mě mrzí, že zdrhl,“ pronesla tiše. „Ale jsem ráda, že se ti nic nestalo.“

Ron upíral pohled do svého hrnku.

„Říkala něco zajímavýho?“ zeptala se pak Daria s okázalým nezájmem.

„Ptala se na tebe, jak se máš a tak… A nechala tě pozdravovat,“ odvětil.

„Tak pozdravovat,“ odfrkla si Daria a pak se zamyšleně zachmuřila. „Ale poslyš, to sis za ty tři týdny nenašel čas mi to říct?“

„No, ani ne,“ zareagoval Ron klidně a upil ze své kávy. „Měli jsme toho hodně.“

„Kdybys nekecal,“ povzdychla Daria a také zvedla svůj hrnek k ústům. „Ještě něco?“ zeptala se pak.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Ron.

„Co tam vůbec dělala?“

„To se nám neuráčila vysvětlit,“ zareagoval ironicky.

„To je celá ona,“ odtušila Daria a zmlkla.

„Jedeš při pátku domů?“ obrátil Ron na příjemnější téma.

„Jo, jo,“ přitakala Daria a znovu upila horkou kávu s mlékem. „Na celý víkend. Potřebuju si vyprat a tak…“

„Spíš ti vypere teta, ne?“ ušklíbl se zrzek.

„Nebuď takový puntičkář!“ ohradila se Daria už s úsměvem.

***

 

„Dario, to jsi ty?“ ozval se mladý ženský hlas z kuchyně.

„Kdo jiný?“ zavolala v odpověď své tetě Eleně Daria a pověsila si bundu na věšák.

Tašku naditou špinavými věcmi hůlkou poslala do velké koupelny, která se nacházela na druhé straně předsíně a zamířila se přivítat s tetou – nevlastní sestrou svého otce, která ještě před rokem žila v Americe.

„Ahoj,“ pozdravila s úsměvem a natáhla nosem vzduch naplněný vůní teplé večeře.

„To je dost, že už jsi tady,“ přivítala ji drobná žena s tmavě rezavými vlasy po ramena. „Za chvíli bude jídlo.“

Daria se natáhla po sklenici z kredence a nalévala si do ní minerálku.

„Novopečený tatík už je taky doma?“ podivila se přitom.

Elena přikývla a ochutnala omáčku: „Něco tomu ještě chybí…“ zamumlala si pro sebe.

„Nějak brzy,“ podotkla Daria.

„Chce si taky užít malé,“ odvětila teta. „Je s ní nahoře. Říkal, že ji uspí.“

„Spíš se o to pokusí, ne?“ uchechtla se Daria.

„Na co tím narážíš?“ otočila se k ní teta.

„Blíží se osmá hodina večerní, to je čas, aby začala Regina dávat všem vědět, že je na světě, ne?“

Teta se po ní ohnala utěrkou, ale to už Daria prchala z kuchyně.

„Je to přece malé dítě!“ zavolala za ní Elena.

Daria nakoukla vchodem zpátky: „Jo, jenže tak malý dítě má spát pořád a ne jen když tu nejsem,“ zareagovala hbitě a se smíchem odběhla nahoru, aby se mohla pozdravit i strýce a převléct se ve svém pokoji.

Spokojený Adam držel svou spící dceru Reginu v náručí, když tiše pootevřela dveře. Vzhlédl k ní, tak na něj jen pokývla a s pohledem na malého andílka dala nahoru zdvižený palec.

Tmavovlasý strýc se usmál a Daria zase tiše zavřela. S taškou plnou učebnic přes rameno vešla do svého chladného pokoje na konci chodby a zavřela za sebou.

Obrátila se a nejprve si všimla otevřeného okna. Věděla, že Elena to s větráním vždycky trochu přehání. Až pak jí pohled padl na malý černý stín na stole. Nejprve popadla hůlku a až a poté rozsvítila.

Na jejím psacím stole klidně seděla černá sova a mhouřila oči před náhlým světlem. K nožce měla přivázanou obálku. Daria na ni chvíli nechápavě zírala, než se odhodlala k ní přistoupit.

„Ty jsi přece Roxana…“ vydechla překvapeně, když poznala Angelinu sovu.

Noční pták důležitě postoupil o dva krůčky blíže a vyzývavě se na ni zadíval. Daria se vrátila pohledem k obálce. Co po ní může chtít? Od toho února se neozvala. A teprve dneska jí Ron řekl, že ji potkal.

Trochu nerozhodně si dopis od sovy převzala a sedla si na postel. Neměla náladu od ní něco číst, ale zvědavost ji přemohla. Roztrhla obálku a začala číst pergamen, popsaný jako vždy úhledným písmem.

Drahá Dario,

doufám, že si tenhle dopis přečteš…

Jak se Ti daří a jak se mají Tvá teta a strýc? Ještě jednou bych se Ti chtěla omluvit za to, co jsem tehdy způsobila. Neudělala jsem to schválně, i když to byla částečně má chyba. Pevně věřím, že už jsi mi odpustila mou hloupost… Mám na Tebe totiž velkou prosbu.

Od Rona, kterého jsem potkala asi před třemi týdny, možná že Ti o tom řekl, vím, že máš praxi na ošetřovně Groundwille. Náhodou jsem tam byla a seznámila jsem se s jistým Alexandrem Prewettem. Potřebovala bych se s Tebou sejít, abys mi řekla, co si o něm myslíš. Jedná se o něco, co bych raději rozebrala osobně, než dopisem.

Pokud budeš tak laskavá, hned odepiš, kdy a kde bychom se mohly sejít a dej odpověď Roxaně. Budu Ti moc vděčná.

Angela

 

Daria vzhlédla a zahleděla se na černou sovu, která jí pohled zpytavě opětovala. Chvíli tiše seděla a nehýbala se. Pak se zvedla a zavřela okno, kterým sem proudil studený listopadový vzduch.

Posadila se k psacímu stolu, dopis odsunula, vzala si čistý pergamen a začala na něj pomalu psát odpověď.

***

 

Kolem tmavé budovy s vysokými okny se mihly dva stíny a téměř neslyšně zmizely za vysokým křovím. Po vyštěrkované cestě před hlavním vchodem přešel strážný směrem od nich.

„Do toho. Přemístění ti přece nedělá žádný problém, ne?“ zasykla mladá upírka. Draco stojící dosud vedle ní neslyšně zmizel.

Angela čekala a napjatě naslouchala šustění suchého listí v prudkém větru. Než se jí Draco konečně v mysli ozval, strážný přešel znovu kolem. Rychle přeběhla trávník a přikrčená se plížila kolem budovy a hledala okno, které mělo být pootevřené.

Konečně k němu dorazila. Narovnala se a uvnitř spatřila stín vysoké postavy.

„Tak polez,“ vyzval ji tiše Draco.

Angela se bez problému vyhoupla na parapet a tiše jako kočka seskočila dovnitř na podlahu. Draco za ní zase zavřel okno.

„Můžeš mi říct, co ti z toho dělalo takový problém?“ otočil se na ni tichým hlasem nechápavě.

Ta jen něco nevrle zahučela, kouzlem zatáhla závěsy na oknech a rychlým pohybem rozsvítila naplno svou hůlku. Draco přivřel oči před jasným světlem.

„Byl bys tak laskav a hlídal dveře?“ požádala ho Angela, zatímco se rozhlížela po nesčetném množství regálů přecpaných knihami, z nichž všechny dosahovaly téměř až k vysokému stropu. „Bude mi to chvíli trvat.“

Draco jen přikývl na souhlas, pomyslel si, že se jí na problém vstupu do knihovny rozhodně zeptá později a Angela se podle písmen na okrajích vnějších regálů v řadách vydala nejprve k J. Pevně doufala, že to tu mají poctivě seřazené, protože jinak by tu taky mohla strávit celou noc, aniž by našla, co hledala.

Netrpělivě si našla knihy, které začínaly na Je a pak už snadno našla začátek seřazených svazků o jednorožcích. Na chvíli se soustředila, zvedla ruku tak, aby světlo z hůlky dopadalo pokud možno na celý regál a pak ji pustila. Hůlka zůstala viset ve vzduchu, takže mohla používat obě ruce. Podle názvu většinu knih poznala, ty už měla doma, jiné neměly nápis na vazbě, takže je musela vytahovat. Knih o jednorožcích tu byly jen tři řady, takže jí nakonec zůstalo na podlaze odložených jen několik svazků – Tajná historie jednorožců, Krev jednorožce – lék na smrt, Černý obchod s krví jednorožců ve dvacátém století. Čtvrtá a poslední kniha měla jednoduše název Kouzelný jednorožec.

Natáhla se pro hůlku, všechny je zmenšila, nastrkala do malé tašky, kterou měla přes rameno a vyšla z úzké mezery mezi regály. Zkontrolovala Draca, kterého viděla jen jako temný stín sedět opírajíc se zády o zeď u dveří a vydala se dál, až došla k písmenu K.

Tady ji obsah knihovny zklamal. Příliš knih o známých nezlomitelných kletbách tu nebylo. Dokonce tu nedisponovali ani černou magií. Nebo ty knihy taky mohli mít schované jinde. Zamířila tedy ještě k P.

Jak dlouho ti to ještě bude trvat? ozval se jí v mysli Draco.

Vydrž, odvětila mu krátce a zahnula do uličky s P.

Co se prokletí a prokletých týkalo, našla alespoň něco, co ještě neznala. Doživotní prokletí, Prokletí krve jednorožce a Nezrušitelná prokletí. Stejným způsobem jako předtím je schovala. Nakonec došla až na konec obrovské haly, ale písmene Zet si nevšímala. Hleděla na zamčené dvoukřídlé dveře o něco menší než ty, které teď hlídal Draco.

Tam mají určitě schované ty svoje výstavní kousky. Jenže na tohle musí jít nesmírně opatrně. Mohla by totiž spustit poplach.

Poklekla a hůlkou jakoby nakreslila před dveře několik znaků. Pak něco zamumlala. Znaky nejprve zazářily modře, ale pak zčervenaly.

Angela se nespokojeně zamračila. Mávla hůlkou a znaky zmizely. Chvíli přemýšlela, než začala vykreslovat nové. Ty se znovu rozzářily modře a pak zezelenaly. Usmála se, postavila se a stiskla kliku. Dveře se bez odporu otevřely. Pečlivě překročila stále zářící znaky a vešla dovnitř.

Pohledem zkontrolovala, že i tady jsou zataženy tmavé závěsy na oknech, než znovu zesílila světlo hůlky a propátrala pohledem podélnou místnost, ve které se nacházelo množství podstavců s velkými a na pohled starými knihami.

Rychlým krokem mezi nimi procházela a zběžně sledovala nápisy na vazbách. Až skoro na konci místnosti našla, co hledala. Nápis byl sice v latině, ale to jí stejně nedělalo problém a pod tím byla ještě cedulka v angličtině – STŘEDOVĚKÁ ODEKLÍNADLA.

Tak to našla. Jenže tu byl problém. Byla si jistá, že i ty knížky budou jištěné kouzly.

Rychle začala kolem podstavce vykreslovat odeklínačské znaky. Tentokrát zůstala modrá barva. To ji překvapilo. Nejistě se narovnala a natáhla ruku nad vazbu.

Angelo… Zdá se mi, že to tu chtějí jít zkontrolovat.

Pět minut, odpověděla Dracovi klidně.

Namířila na knihu přes svou nataženou ruku a pokusila se vytvořit její kopii. Hůlka sice zasvítila správně, ale nic se nestalo.

„Sakra…“ zaklela polohlasně.

Měla to tušit. Nervózně knihu otevřela. Šlo to snadno. Přesto si byla jistá, že kdyby se pokusila knihu zvednout, spustila by poplach. Nic tomu nenasvědčovalo, ale ona se naučila naslouchat svému instinktu. Zkusila nalistovat nějaký rejstřík. Nic. Tak alespoň obsah… Bingo! Skoro na konci našla stránku, kde byl seznam témat i s číslem strany. Přejížděla pohledem jednotlivé nadpisy.

Odeklínadla trvalých kleteb… Bezva, co dál… Pokusná odeklínadla… Jo, to by taky šlo. Nic jiného, co by se jí hodilo, ke svému velkému zklamání nenašla. Nalistovala příslušnou stranu v obrovské bichli s tlustými stránkami a vytáhla z tašky přes rameno digitální fotoaparát.

Když to nejde kouzly, tak si holt pomůžu jinak, ušklíbla se v duchu, když z malé šedé krabičky vyjel zobáček s černým okem.

Hůlku zase nechala viset ve vzduchu rozsvícenou, i když měla zapnutý blesk a začala fotit jednu stranu za druhou. Byla si jistá, že kvalita fotek bude taková, aby se to dalo přečíst. Za ten krám dala celý majlant. Pak přešla i na pokusné a nepodařené odeklínadla.

Angelo! rozlehl se jí v hlavě Dracův hlas. Hlídač!

Hmátla okamžitě po hůlce, otočila se ještě s foťákem v ruce a na dálku kouzlem zacvakla dveře. Pak se ještě soustředila a mávla jí naopak, než když se předtím pokoušela odemknout. Draco viděl, že nazelenalá zář u dveří zmizela. Okamžitě se přemístil do nejvzdálenějšího kouta místnosti. Právě včas.

Dvoukřídlé dveře se rozevřely a do dvorany vešel vysoký šedovlasý čaroděj. Mávl hůlkou a místnost se rozzářila pronikavým světlem. Kouzelník se rozhlédl na obě strany, chvíli naslouchal a pak šel zkontrolovat dveře k místnosti se vzácnými svazky.

Zpoza jednoho regálu za ním vykoukla světlovlasá hlava.

Strážný nějak dlouho máchal přede dveřmi hůlkou, ale nakonec ji sklonil a začal se otáčet k odchodu. Draco okamžitě zase zalezl zpět.

Kroky došly ke dveřím, světlo zhaslo a dveře se zacvakly.

Jen o pár vteřin později se otevřely dokořán dveře, které kouzelník kontroloval a objevila se v nich Angela, strkajíc do tašky přes rameno foťák.

To je dost, zasykl jí v hlavě hlas stínu, který viděla na druhém konci haly.

No jo, pořád, odsekla. Vždyť je to kvůli tobě!

Draco už mlčel.

Angela zavřela dveře a znovu si před ně dřepla, aby je mohla zabezpečit úplně stejně jako před chvílí, jenže z druhé strany.

Pak oba zamířili k oknu, které už jednou použili. Draco jí pomohl vyskočit ven do trávy a sám se přemístil.

***

 

Angela za sebou s úlevou zamkla zadní dveře. I když šlo všechno dobře, stejně byla celou dobu napjatá. Kdokoliv ze stráží je mohl zahlédnout, a kdyby se jim pak třeba nepodařilo změnit mu paměť, měli by z toho jen problémy.

„Udělal bys kafe, prosím tě?“ požádala Draca, který už si věšel kabát na zeď.

Jen přikývl, zamířil do kuchyně a Angela do místnosti na druhém konci. Shrnula kouzlem svinčík na stole na hromadu a vytáhla z tašky zmenšené knížečky. Odněkud se vynořila Sofie a se spokojeným vrněním se jí začala otírat o nohy. Angela zase knihy zvětšila a rozdělila na dvě hromady. Pak ještě položila na stůl digitální foťák.

Musela nahoru pro notebook, který si nedávno pořídila, aby si zjednodušila zapisování poznámek. Sehnula se předtím ke kočce a podrbala ji pod krkem.

„Ahoj, krásko,“ pousmála se nad tím, jak dobře už Sofie vypadá.

Draco v kuchyni cinkal nádobím, když vybíhala po schodech nahoru. Nejdřív se ale šla podívat na malou půdu, jestli už se nevrátila Roxana. Když spatřila její stín odpočívat na svém hřadě, spokojeně se usmála.

Tiše k ní přešla, ale sova se přesto probudila a zamžourala na ni. Angela ji něžně pohladila po hlavě. Roxana se jí nikdy nebála. Jejich první shledání poté, co se vrátila z toho proklatého lesa, dopadlo nadmíru dobře a sova u ní zůstala. Možná z části proto, že i ona teď byla noční tvor.

Odvázala jí z nohy dopis a slíbila, že jí později přinese něco dobrého. Odešla z půdy a došla si do pokoje pro počítač. Pak s ním i s dopisem zase seběhla po schodech dolů. Draco už byl v knihovně a právě pokládal na stůl dva hrnky, ze kterých se kouřilo. Angela spokojeně nasála vůni kávy ze vzduchu, položila na stůl i notebook a posadila se. Draco si sedl naproti a zahleděl se na obálku v jejích rukou.

„Daria už mi odepsala,“ potvrdila tiše jeho tušení.

„Tak si ho snad přečteš, ne?“ pobídl ji, když se k ničemu neměla.

Angela s trochou nervozity roztrhla obálku a vytáhla složený kus pergamenu. Znovu se podívala na Draca, jako by od něj čekala podporu, ale ten na ni jen nepohnutě zíral. S povzdechem tedy začala číst.

Milá Angelo,

já i má teta a strýc se máme dobře. V květnu se jim narodila dcera, která jim nedá spát, ale to jim na štěstí rozhodně neubírá.

Co se tehdy v únoru stalo, už bych nechtěla moc rozebírat. Už se to nedá vrátit zpátky a stejně jsem Ti dávno odpustila. Nebyla to Tvoje vina, to spíš já jsem strkala nos, kam jsem neměla. Byla to chyba a skoro na to doplatila teta Elena, kterou jsem s sebou neměla tahat.

Opravdu mám každý třetí týden na Groundwillu praxi a Alexander Prewett nás má na starosti. Znám ho jen zběžně, ale nemyslím si, že je to špatný člověk. Ráda se s Tebou sejdu, kdyby Ti to nevadilo, tak na nějakém neutrální místě. Zajímalo by mě, jak ses na Groundwille dostala…

Přes týden jsem na koleji a mám volno ve středu a v pátek odpoledne. Pokud by Ti to nevyhovovalo, tak jedině o víkendu. Ale ne v neděli dopoledne, to budu hlídat Reginu.

Mrzí mě, že jsme spolu tak dlouho nemluvily, tak se brzy zase ozvi.

Daria

 „Souhlasí…“ vydechla Angela s úlevou a zvedla hlavu. „Takže si s ní promluvím co nejdřív. A co ty?“ zvedla pohled k Dracovi. „Už sis to rozmyslel?“

„Napsala o něm něco?“ zeptal se.

„Jo. Nemyslí si, že je to špatný člověk,“ odvětila Angela.

Draco byl chvíli zticha.

„Možná to s ním zkusím,“ zahučel pak. „Až se sejdete, tak mi pak řekneš, co ses o něm dozvěděla.“

„Fajn,“ přikývla Angela a vrátila dopis do obálky. „Ještě něco… Budu jí muset říct o tobě.“

Draco se na ni upřeně zahleděl.

„Proč?“ zeptal se suše.

„Jak jinak jí to mám vysvětlit?“

„Něco si vymysli.“

„Já jí nechci lhát, Draco.“

Na chvíli se rozhostilo ticho.

„Dělej, jak myslíš,“ prohlásil nakonec a natáhl se po nejbližší kopii knihy z Londýnské knihovny.

Angela mlčela a zkoumavě ho pozorovala. Draco najednou zvedl hlavu, aniž knihu otevřel.

„Proč ses nedokázala dostat do té knihovny?“ zeptal se už poněkolikáté.

Povzdechla si: „Ty mi s tím nedáš pokoj, co?“

Draco neodpověděl. Zapřela se o polstrované opěradlo židle a přitáhla si k sobě kávu.

„Na tom, že tam pořád obcházejí stráže, by samozřejmě ani tak nesešlo, jenže jsem narazila na úplně jiný problém. V té knihovně kromě několika dalších odpovědných pracovníků už celé roky pracuje jeden starší kouzelník a… Ten blb tam má byt. Žije tam v bytě ve druhém patře.“

Draco nedal nijak najevo, že by ji pochopil. Pokračovala tedy.

„Myslela jsem, že to nebude vadit, jenže jsem nedokázala vejít hlavním vchodem. Pak mi došlo, že díky tomu, že tam má svůj domov, tak se ta ochrana proti upírům vztahuje na celou budovu.“

„Tys nedokázala vejít dovnitř, protože tam někdo žije?“ ujišťoval se Draco.

„Ano,“ přikývla Angela. „Nemrtvý na takové místo nedokáže vstoupit pokud není pozván. Takže jsem nutně potřebovala, aby mě někdo pustil dovnitř. V tom případě ses mi hodil ty. Snadno jsi překonal i to slabé pole, které tam mají proti přemístění.“

„Stejně to pořád nějak nechápu,“ odtušil Draco. „Co vám brání vstoupit do něčího bydliště?“

Odmlčela se.

„To vlastně pořádně neví ani sami upíři…“ odvětila nakonec.

Draco jen mírně nadzvedl obočí.

„Teď jsem si vzpomněla, že jsem ti vlastně všechno o upírech chtěla sepsat, aby ses mě pořád na něco neptal. Takže jakmile budu mít čas, dostaneš to černé na bílém,“ prohlásila Angela rozhodně a zahleděla se mu do očí, které vypadaly stále stejně bez citu. „Stejně máš právo o tom vědět, když máš tady teď přechodné bydliště.“

***

 

Daria netrpělivě kývala pravou nohou, kterou měla přehozenou přes levé koleno a usrkávala horké čokoládové cappuccino. Pak mrkla na hodinky.

Má už deset minut zpoždění, pomyslela si nevrle.

Trvalo téměř dva týdny od chvíle, kdy dostala od Angely první dopis, než se dokázaly domluvit na určitém čase a ona ani nedokázala přijít včas.

Daria nebyla zrovna dobře naložená ve chvíli, kdy se otevřely dveře kavárny a dovnitř vešla vysoká hnědovláska v džínách, která se obezřetně rozhlédla. Pak se s mírným úsměvem vydala k Darie. Ta si pomyslela, že za tu dobu co se neviděly, se skoro vůbec nezměnila. Nestárla.

„Ahoj,“ pozdravila ji její přítelkyně. „Jsem moc ráda, že jsi přišla, Dario.“

„Ahoj, jdeš pozdě,“ odpověděla.

„Promiň,“ posadila se Angela naproti s omluvou. „Zdržela jsem se…“

Daria jen kývla hlavou, jako že omluvu přijímá. Angela si sundala tmavě zelenou bundu a pohodila ji vedle sebe. Pak se zadívala Darie přímo do očí, a ta si okamžitě vybavila, jak tahle na první pohled příjemná dívka vypadala jednoho únorového večera, když ji nachytala při něčem, při čem neměla.

„Jak se máš?“ začala konverzačně její kamarádka.

„Jde to,“ pokrčila Daria rameny. „Zítra mě čeká dost těžký den ve škole. Ve čtvrtek je to vždycky hrůza.“

Angela se soucitně usmála a u servírky, která se jí přišla zeptat na objednávku, si poručila oříškové cappuccino.

„To ti věřím, já bych se na studia nevrátila ani za nic,“ podotkla pak.

„Co ty?“ vrátila jí Daria otázku.

Angela se odmlčela a zahleděla se z okna, na které právě začaly dopadat díky větru kapky deště.

„V mezích možností skvěle,“ odpověděla po chvíli.

„Hmm, tak už mi konečně prozradíš, jak jsi poznala našeho oblíbeného lektora?“ zeptala se Daria zvědavě.

Angela se usmála: „Samozřejmě. Chtěla bych tě požádat, abys mě v klidu vyslechla až do konce.“

Daria na ni zaraženě pohlédla. Servírka přinesla Angele její objednávku a odkráčela s kroucením boků.

„Pochopíš,“ zarazila Angela Dariu dřív, než se mohla stačit začít ptát.

Černovláska jen přikývla.

„Když jsem ho potkala poprvé, tak mě skoro srazil na ulici…“ začala Angela. „Sháněla jsem jednu knihu a byla jsem pro ni v Sheffieldu. On byl nejspíš běhat, podle toho jak vypadal. To jsem se s ním viděla poprvé. Pak jsem… V září jsem potkala Draca,“ pronesla tiše a čekala na její reakci.

Daria na ni chvíli upřeně zírala a pak uhnula pohledem.

„Takže to má všechno něco společného s ním, že?“ zeptala se pomalu.

„Ano,“ přiznala Angela.

Když se nedočkala ze strany Darie ničeho jiného, pokračovala a převyprávěla jí všechno od záchrany upíra Canise, (Daria o jejím úkolu u upírů věděla už od února), pronásledování Averyho, setkání s Ronem a Georgem, jak odnesla tu zraněnou kočku a narazila na Alexe, a jak ji on požádal o to, aby se k nim mohl přidat.

„Viděl nás totiž na té ulici. Vypadá to, že Averyho sledoval. Ještě se ho na to musím optat, jak se tam vůbec dostal. Draco je nerozhodný a já Alexovi sice věřím, ale taky jsem na vážkách. Proto jsem napsala tobě. Věděla jsem, že tam máš praxi, takže bys ho mohla alespoň zevrubně znát.“

Konečně se odmlčela a čekala na Dariinu reakci.

„Takže abych si to ujasnila,“ pronesla Daria pomalu a tiše. „Draco je ten záhadný neznámý, který předhazuje bývalé Smrtijedy Ministerstvu. Alex chce pomstít svou rodinu a náhodou vás zahlédl, jak likvidujete Averyho. Chtěl se k vám přidat, ale nevěděl, kde vás hledat. Ty jsi pak přišla na ošetřovnu s raněnou kočkou, on poznal, že ty jsi jedna z těch, co viděl na té ulici a požádal tě, aby ses za něj přimluvila u Draca.“

„Přesně,“ přikývla Angela.

„A ode mě chceš vědět, co si o Alexovi myslím, jaký je a jestli se vyplatí riskovat tím, že mu odhalíte, kdo vlastně jste. Předpokládám, že ses mu ještě nepředstavila.“

Angela se zamračila.

„Takže ne,“ usoudila Daria. „Hmm, a jak čekáte, že bude reagovat? Hlavně teda na Draca.“

Daria sice mluvila o své bývalé velké lásce a o někom, kdo jí hodně ublížil a na kterého se jí dlouhou dobu nedařilo zapomenout, ale nevyslovovala jeho jméno se záští nebo s bolestí. Dostala se z toho. Angela z ní vycítila, že už je jinde. Kdyby to tak mohla říct i o sobě.

„Podle té reakce se rozhodneme, jestli ho k sobě přibereme nebo ne. Taky mu samozřejmě změníme paměť, kdyby si moc vyskakoval. Musíme se přece pojistit,“ zareagovala Angela sebejistě.

„To jistě,“ přikývla Daria a dopila svůj hrnek až do dna. „No, jak bych to řekla…“ zamyslela se.

Angela ji zvědavě pozorovala.

„Z toho, jak se chová na našich lekcích, k nám i ke zvířatům, musím říct, že má dobré srdce,“ začala černovláska konečně. „Není zlý ani sobecký, spíš moc milý a obětavý. Jinak by ani nemohl dělat takovou práci. Nikdy jsem ho neviděla se rozčilovat nebo nadávat, působí docela klidně. Někdy mi ale připadá takový smutný, osamělý…“

Na chvíli se odmlčela a Angele přeběhl po tváři mírný úsměv. To, jakým tónem o něm Daria mluvila…

„Skoro každá holka ze skupiny se ho pokusila sbalit, ale on každou zdvořile odmítne, i když nejspíš nemá žádnou přítelkyni. Je trochu nepřístupný, ale učí skvěle se zapálením pro věc. Nikdy jsem neviděla lepšího ošetřovatele zvířat než je on,“ uzavřela to Daria a zahleděla se na svou kamarádku.

„Co se tak usmíváš?“ zeptala se jí nechápavě.

„Líbí se ti, že?“ odvětila Angela.

„Co…“ nadechla se Daria, ale pak to vzdala. „No, jo. Docela jo. Ale stejně u něj nemám žádnou šanci.“

„To nemůžeš vědět, dokud to nezkusíš,“ povzbudila ji Angela.

„Hmm,“ zahučela Daria.

„A co si myslíš o tom, že se k nám chce přidat?“ zeptala se upírka.

Daria pokrčila rameny: „Tak dobře ho neznám. Ani jsem nevěděla, že jeho rodiče jsou mrtví. Ale myslím si, že byste to s ním mohli zkusit. Jen asi nebude moc nadšený z toho, až zjistí, s kým se to chce vlastně sejít. Draco je přece…“ Daria ztišila hlas a obezřetně se rozhlédla, než dořekla větu. „…taky Smrtijed.“

„Bývalý,“ reagovala Angela důrazně. „A s tím musíme počítat. Já taky nejsem zrovna důvěryhodná osoba.“

Na moment se rozhostilo ticho. Angela poznala, že se chce její přítelkyně na něco zeptat, tak trpělivě čekala.

„Jak se má?“ dostala ze sebe Daria nakonec.

„Kdo?“ odpálila Angela škodolibě. Nemohla si pomoct. Daria se totiž celou dobu tvářila, jako by se mezí a Dracem nikdy nic nestalo.

„Ty víš kdo,“ zachmuřila se Daria a Angele zmizel úšklebek z tváře.

„Hmm, už hodně dlouho nijak zvlášť,“ odvětila pak tiše.

„Aha,“ polkla Daria. „A už mi řekneš, co s ním bylo, že se se mnou tehdy nechtěl vidět?“

Hluché ticho.

„Ne,“ odtušila pak Angela. „A bohužel je na tom pořád stejně, takže…“

Daria zvedla hlavu a zabodla oči do těch Angeliných.

„Jak to myslíš?“ zeptala se okamžitě. „Co mu je?“

Angela mlčela a dívala se na Dariu tak dlouho, dokud kamarádka neuhnula pohledem.

„Tak jo,“ pronesla Angela a obrátila list. „Asi to s tím Alexem risknem. Ale budu potřebovat tvou pomoc. Pomůžeš mi s tím?“

„Samozřejmě,“ přikývla Daria trochu váhavě.

„Tak poslouchej…“

***

 

Alex nedočkavě vytáhl ruku z kapsy a znovu se zaměřil na hodinky se svítícími ručičkami.

„Neměla by tu už být?“ ozval se nevrle.

Daria pokrčila rameny a stáhla se ještě víc do zákrytu obchodu, u kterého stáli a čekali. Bylo to nedaleko Groundwillu. Byl pátek večer, mrholilo a mezi domy se rozvalovala nechutná hustá mlha. Parádní listopadové počasí. I když zmíněný měsíc sotva začal.

„To je prostě ona,“ podotkla tiše. „Však dorazí.“

„Jak dlouho už se znáte?“ zeptal se Alex po chvíli.

„No…“ Daria se na chvíli zamyslela. „Od mých jedenácti, takže asi nějakých devět let.“

„To je docela dlouho,“ zareagoval ošetřovatel z Groundwillu.

„Jo,“ přitakala.

„Jaká vlastně je, ta Angela Blacková?“

Konečně se dozvěděl její jméno, když o ní mluvil s Dariou a taky si vzpomněl, proč je mu to jméno povědomé. Stačilo pár článků v Denním věštci před více než dvěma roky…

Daria se ušklíbla: „To se těžko zhodnocuje,“ odtušila. „Kdysi bych ti o ní řekla první poslední, ale teď… Změnila se.“

Alex usoudil, že by nebylo zdvořilé se dál vyptávat.

„A znáš i toho, kdo… chytá ty Smrtijedy?“

Daria mlčela tak dlouho, až už si myslel, že neodpoví.

„Ano, znám,“ odpověděla nakonec takovým tónem, že ho to odradilo od vyptávání úplně.

Stáli a přešlapovali na místě ještě dalších deset minut, než do liduprázdné ulice vjelo nesmírně tiše podlouhlé auto.

Černé audi prosvištělo ulicí a zastavilo přímo vedle chodníku, na kterém stáli. Zhasly mu světla a otevřely se dveře řidiče napravo. Z vozu vystoupila v dlouhém černém kabátu ta, o které před chvílí mluvili.

„No, nazdar,“ přivítala ji Daria. „Tobě to ale trvalo.“

„Omlouvám se,“ odtušila studeně Angela. „Řekla jsi mu všechno?“ zeptala se.

„Ano,“ přikývla Daria.

„Souhlasíš?“ obrátila se na Alexe.

Ten místo odpovědi podal Darie svou hůlku a ona si ji schovala do bundy.

„Fajn,“ přikývla Angela. „Nastup si,“ pokynula mu k autu.

Alex na sobě nedal znát překvapení, že pojedou autem, obešel ho a sedl si na sedadlo spolujezdce. Angela ještě chvíli stála venku a tiše se domlouvala s Dariou. Pak už taky nastoupila.

„Takže asi za dvě hodiny,“ prohodila ještě k černovlásce, které se zimomřivě krčila.

Daria přikývla a přemístila se pryč. Angela zabouchla dveře, obtočil se kolem ní bezpečnostní pás, stejně jako před chvílí kolem Alexe a svou hůlkou nastartovala tiše bručící motor.

„Doufám, že ti nevadí tykání,“ prohodila k němu, zatímco hůlku schovávala do vnitřní kapsy kabátu. „Připadalo mi strašně divné ti vykat, když jsme prakticky stejně staří.“

„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou Alex a natáhl k ní pravici. „Alex.“

Hnědovláska nabízenou ruku přijala a pevně ji stiskla.

„Angela,“ usmála se na něj. „Daria už mě nejspíš ale představila, že?“

Alex se trochu neklidně zavrtěl.

„Takže ano,“ poznala z jeho výrazu Angela a chopila se volantu.

Ani ne za tři vteřiny už svižně vyjeli z tichého městečka a zamířili k Londýnu, aniž by řidička brala v potaz hustou mlhu. Nebýt kouzel, kterými bylo auto oblepené, tak by schytali nejmíň dvacet pokut za porušení předpisů.

„Doufám, že netrpíš předsudky k lidem, o kterých se objevovaly články v Denním Věštci,“ ozvala se Angela po chvíli.

„Ani ne,“ odvětil Alex opatrně.

Angela se nepatrně ušklíbla. Z tónu jeho hlasu poznala, že si o ní nejspíš nemyslí nic moc hezkého.

„Poslyš, Angelo…“ obrátil se k ní Alex tázavě po několika bleskově projetých ulicích.

„Ano?“ pobídla jej a bravurně objela světlý mercedes.

„Řekla bys mi něco o tom svém příteli?“ otázal se Alex pomalu. Angela na kratinký okamžik pohlédla upřeně do zpětného zrcátka. „Jaký je to člověk, kolik mu je a tak… Nerad bych se setkal bez hůlky s někým, koho vůbec neznám,“ pokračoval Alex.

Dívka po něm hodila pohledem.

„Mě přece taky vůbec neznáš,“ reagovala tiše.

Alex zaraženě mlčel. Začínalo ho trochu mrzet, že se tak nechal ovládnout chutí najít toho bastarda, co mu zabil rodiče, až skoro neuvažoval. Hůlku nechal u své studentky a teď byl vlastně bezmocný. Cizí holka s podivnou minulostí ho vezla neznámo kam za někým, kdo je dost dobrý na to, aby odchytával hledané Smrtijedy. Teď se nemohl ani přemístit.

Měl ještě jednu možnost. Vyskočit z auta a doufat, že uteče dost rychle, aby ho nedostala. Jenže sám věděl, že je dobrá dost.

A třeba je tohle jeho jediná a poslední příležitost dostat se na kobylku tomu, kdo mu zničil život. Musel to riskovat. Jinak to nešlo.

„Až se s ním seznámíš, utvoříš si na něj názor sám,“ pronesla klidně hnědovláska a přidala rychlost na dlouhé rovné cestě.

Alexovi začínalo být skoro špatně. Na auta nebyl absolutně zvyklý a vůbec nečekal, že by pro něj přijela právě tímhle prostředkem, aby ho dostala tam, kam chtěla. Vyvozoval z toho, že to místo bude mít dobře chráněné proti přemístění.

Už nic neříkal a snažil se nevnímat pouliční lampy, které se kolem nich míhaly tak rychle, že se jeho zraku rozpíjely v přerušovanou čáru.

521 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí