Skip to content

Kapitola dvacátá první – Krev a slzy

[Celkem: 5    Průměr: 5/5]

Don’t leave me alone

´Cause I barely see at all

Don’t leave me alone

I’m falling in the black

Slipping through the cracks

Falling to the depths can I ever go back?

                                  SKILLET

 

Co má zas tohle znamenat? nechápavě kroutil hlavou Harry, když přejížděl očima titulní stranu nového Věštce.

Vešel do kuchyně a sedl si i s novinami ke stolu, na který už Sam chystala snídani. Okamžitě si všimla jeho zachmuřeného výrazu. Položila hrnky s čajem.

„Co se stalo?“ zeptala se zvědavě.

Harry po ní hodil krátkým pohledem.

„Jak se to vezme,“ odtušil a zamyšleně si třel bradu. „Před redakcí Denního Věštce našli dneska brzy ráno tři mrtvé. Byli identifikováni jako hledaní Smrtijedi.“

„Páni…“ okomentovala to Sam uznale. „Takže zase Soudce?“ odhadovala. Slyšela už o něm dost, stejně jako všichni, kdo četli alespoň trochu noviny.

„To není tak jistý,“ zamručel Harry. „Našli u nich totiž nějaké zbraně proti upírům a jeden z nich – Avery – byl vysátý k smrti.“

„To snad ne,“ ohradila se šokovaně Sam. „Proč by bývalí Smrtijedi chtěli zabíjet upíry?“

„To je právě to, co přepírají v tom článku shora dolů. Vyvíjejí tu všelijaké teorie, jednu nepravděpodobnější než druhou,“ brblal nespokojeně. „Ale zapadá do toho přístup Ministerstva k pátrání po bývalých přívržencích Voldemorta…“

„Jak to myslíš?“ zamračila se. „Že si jako na Ministerstvu verbují Smrtijedy proti upírům? Nezní ti to jako nesmysl?“

Harry pokrčil rameny: „Řekl bych, že by mě to vůbec neudivilo. S politiky už jsem si taky užil svoje…“

„Myslíš, že by toho byli schopní?“

„Rozhodně,“ přitakal Harry a položil noviny na stůl.

Sam si je přitáhla k sobě.

Odpověď upírů na vyhlášení války?“ předčítala si polohlasem. „Čeho se od nich ještě dočkáme? Řekla bych, že ničeho dobrého,“ odtušila pak suše. „Jestli má tohle být první reakce…“

„Tentokrát asi s tebou budu muset souhlasit,“ povzdechl si Harry.

Upřeně se na něj zadívala. Pohled jí opětoval. Odstrčila noviny a pustila se do snídaně.

„Opravdu chodíte ve dvou na ty lovy?“ otázal se pomalu, aniž se dotkl té své.

Sam znovu vzhlédla a zvláštně se pousmála: „Nevěříš mi?“

„Ani moc ne,“ odvětil okamžitě.  „Spíš mi připadá, že se mě snažíš uklidnit,“ mračil se čím dál víc.

„Když se o mě tak bojíš, tak zase začni chodit se mnou, Harry,“ odvětila klidně. „Mohl bys nám třeba alespoň hlídat záda.“

Na to neměl co říct.

***

 

Hodiny na zdi ukazovaly něco před desátou hodinou večer. Angela chodila po kuchyni a brala věci do rukou jen proto, aby je vzápětí zase položila. Poprvé za celou tu dobu, co byla upírkou, se jí dneska stalo, že nemohla ráno usnout. Pořád se převalovala z jedné strany na druhou a nakonec to vzdala.

Vstala a začala stlaním postele. Postupně uklidila celý dům, utřela prach a dokonce i vyluxovala. Vidinu měla k večeru pouze jednu a zachránila tak dvě upírky. A teď se neustále ohlížela na neskutečně pomalu se vlekoucí hodinové ručičky.

Nervozitou a netrpělivostí by si začala snad kousat nehty, kdyby jí to nepřipadalo nechutné. Navíc se celý den hrozila dalších vizí. Nikdy ještě z toho, o co se snažila, neměla tak špatný pocit. Od poslední Lynxovy návštěvy se cítila pod psa. Hlavně kvůli Sofii, ale vědomí že jí očividně chybělo několik vidin, jí taky moc nepřidalo.

Co když to všechno dělá úplně zbytečně? Zjistila si, že ti další co zemřeli, měli prodloužený život také díky ní. Pořád jí to vrtalo hlavou, ale kdyby jen to.

Ztěžka dosedla za stůl a podepřela si čelo oběma dlaněmi.

Měla bych ho zkusit najít? O společnost asi moc stát nebude, ale… Co když se mu třeba něco stane?

Vyděšeně se hned zase postavila. Naposledy se podívala na hodiny a nakonec se na nějaké přemýšlení vybodla. Vzala si z věšáku v hale teplý kabát a kozačky a téměř s úlevou za sebou nechala prázdný a nepřirozeně tichý dům, který dával obrovský prostor nepříjemným myšlenkám.

***

 

Ten pohled jí přinášel spoustu vzpomínek. Sídlo rodu Malfoyů se stále tyčilo na stejném místě jako vždy a měsíční světlo se odráželo od jeho jasně bílé fasády. Jen několika málo vyvoleným však bylo dovoleno ho vidět. Mohla si gratulovat, že patří mezi ně. Jen aby se ještě dostala bez problémů dovnitř… Mohl to tu nějak zabezpečit.

Vztáhla hůlku k mřížované bráně k místu, kde se otevírala a dotkla se miniaturní hlavy vytepaného draka. S tichým skřípnutím se před ní rozevřela dokořán. S úlevou schovala hůlku a pomalým krokem vešla do zasněžené a nesmírně tiché zahrady. Jen zmrzlý povrch sněhu jí křupal pod nohama.

Vzhlédla k zaprášeným vysokým oknům. Nic se za nimi nepohnulo, obrovský dům vypadal naprosto opuštěně. To ji však neodradilo. Vystoupala těch pár schodů, prošla mezi sloupy a vztáhla ruku k hlavnímu vchodu. Mosazná klika pod jejím tlakem povolila.

Vešla do domu a zavřela za sebou. Bylo tu o něco málo tepleji než venku. Rozepnula si alespoň kabát a uvolnila šálu.

Vzhlédla ke schodišti, ze kterého jednoho silvestrovského večera scházela v nových šatech zavěšená do Draca a dole na ně čekala její matka…

Zavřela oči a potřásla hlavou. Poté se soustředila na atmosféru v domě. S jistotou poznala, že tady někde je a zamířila po schodech nahoru.

Zabočila doleva a její kroky vedly přímo k jeho pokoji. Dveře byly pootevřené na malou škvíru. Vztáhla ruku a odstrčila je. V pokoji byla téměř tma, nebýt měsíce, který se odrážel od sněhové pokrývky a přece jen pokoj pochmurně osvětloval.

Seděl na zemi se skloněnou hlavou opřený zády o postel a mezi pokrčenými koleny zahlédla jeho ruku, jak svírá nějakou lahev. Nasála do sebe vzduch z pokoje a rozeznala slabý závan vodky. Rozcuchané vlasy mu padaly do tváře, měl na sobě jen napůl rozepnutou košili a džíny.

Pokročila dál do pokoje.

„Běž pryč, Angelo,“ zamumlal chraplavě, aniž se pohnul.

Místo aby ho poslechla, šla ještě dál a zastavila se až nad ním. Lahev byla téměř prázdná.

„Řekl jsem, abys šla,“ vyšlo z něj namáhavě.

„Na to zapomeň,“ pronesla tiše.

Malátně k ní zvedl hlavu. I když byl opilý, jak zákon káže, to co mu v tu chvíli zahlédla v očích, by odradilo od dalších pokusů každého. Ale ji ne.

„Dej mi tu lahev, Draco,“ požádala ho.

Škaredě se ušklíbl: „Chceš mi snad kázat?“ zavrčel. „Zrovna ty?“

Odpověděla po delší odmlce: „Ne… Ale myslím, že už máš dost.“

„Co ty o tom víš!“ vyštěkl nečekaně.

Zapřel se o sloupek postele a k jejímu překvapení se bez větších problémů postavil proti ní.

„Myslíš si snad, že mi rozumíš? Že mě dokážeš pochopit?!“ zvyšoval neustále hlas. „Nevíš o tom zhola nic!“

„Draco…“

„Proč jsi vůbec přišla?!“ nenechal ji ani začít větu. „Snad ti na mě nezáleží? Na vrahovi jako jsem já?!“

„Dokážu ti porozumět,“ odvětila klidně.

„Ne, to nedokážeš!“ vyjel po ní už úplně bez sebe. „Vidím její tvář před sebou každý posraný den! Pořád ji mám před očima, jak se na mě dívá!“

S posledním slovem mrštil lahví proti zdi za Angelou, kde se s rachotem roztříštila na kusy. Ani se nepohnula.

„Každý den… Chápeš to?“ zachraplal ztěžka.

„Ano,“ přitakala vážně.

Nečekaně ji popadl za paže a strhl stranou na postel. Překvapilo ji to natolik, že se ani nebránila. Chytil obě její zápěstí jako do svěráku a nahnul se nad ni s emocemi zkřivenou tváří. Měla ji sotva pár centimetrů před očima.

„Chápu to, protože jsem taky zabila,“ řekla polohlasně a snažila se zůstat klidná.

„Jenže to je něco úplně jiného,“ namítl chraptivě. „Ona byla nevinná! Navíc těhotná! A já ji zabil… Zavraždil jsem ji…“ prudce se nadechl. „Jenže co jsem měl dělat? Co?! Nechtěl jsem, aby to odnesla moje matka! Moje máma ne!“

Došla jí slova. Jen se na něj dívala.

„Jen si myslíš, že mi rozumíš,“ dodal zastřeně a nahnul se k ní ještě blíž.

Leskly se mu oči a ztěžka se nadechoval. Cítila jednu jeho nohu mezi svými koleny a ruce jí svíral stále pevně. Náhle mu přes tvář přeletěl výraz, který se jí v dané situaci moc nezamlouval.

„Draco, pusť mě,“ pronesla důrazně.

Podivně se pousmál: „Proč? Co se ti nelíbí?“

Zaťala zuby: „Jsi opilý…“

„Poprvé ti na tom taky nesešlo,“ opáčil.

Mermomocí se snažila ovládnout. Přiblížil se k jejímu levému uchu, až ji ovanul jeho horký dech.

„Ještě tvrď, že mě nechceš, Angelo,“ promluvil znovu tiše. „Mě tvoje přítomnost dráždí každý den čím dál víc…“

Prudce se mu vzepřela, ale tlačil se na ni celou svou vahou.

„Draco Malfoyi!“ vyletělo z ní prudce. „Nech toho a hned!“

Zachytila jeho pohled a postřehla, že se konečně trochu vzpamatoval. Úsměšek z jeho výrazu pomalu zmizel. Hleděl na ni úplně nehybně a prudce oddechoval. Pak pustil její zápěstí, sesunul se níž a položil si hlavu na její hruď. Překvapeně vytřeštila oči.

„Promiň…“ mumlal zastřeně. „Promiň, já… Já jsem jen…“ podle jeho hlasu poznala, že jen těžko přemáhá slzy.

Mlčky vztáhla ruku a zabořila ji do jeho zcuchaných vlasů. Druhou ho objala. Chvěl se.

„To nic,“ zašeptala. „Nic se nestalo.“

„Někdy tak strašně moc lituju, že se některé věci nedají vrátit zpátky,“ ozval se chraptivě.

„Já taky,“ vydechla ztěžka a přimkla ho k sobě ještě víc. „Já taky…“

„Je mi to tak líto…“ pronesl téměř nesrozumitelně už v polospánku.

***

 

Venku začínalo svítat, když z jeho pokoje zaslechla nejprve zamumlání, pak šelest pokrývky, prudký pohyb a spěšný kvalt ke koupelně. Ani si pořádně nezabouchl dveře. Zvedla se ze země, kde se vsedě opírala o zeď a jelikož nehodlala dál naslouchat dávivým zvukům, sešla raději dolů uvařit mu pořádné kafe.

Když nahlédla dovnitř asi o patnáct minut později, ležel napříč rozvalený přes postel s roztaženýma rukama a zavřenýma očima. Byl ale převlečený a podle mokrých vlasů i osprchovaný. Položila podnos s jednou kávou a Dracovi důvěrně známou břečkou na stůl a šla pootevřít okno. Zároveň s tím téměř úplně zatáhla závěsy. Pak vzala hrnek a přešla k posteli. Když vycítil, že nad ním stojí, otevřel oči jen na malou škvíru.

„Nic nechci,“ zamumlal zmoženě.

„Tohle ti pomůže,“ pronesla přesvědčivě. „Tak se zvedej.“

Zašklebil se, ale pak se vzepřel na rukou a opatrně se posadil. Hlava mu přímo třeštila bolestí. Malátně se natáhl po hrnku, který mu podávala. Dotkl se přitom jejích prstů. Angela rychle uhnula, div hrnek nespadl na zem. Draco ho ale zachytil a přimhouřenýma očima se zahleděl dovnitř.

„Fuj, zas ten hnus,“ odfrkl nespokojeně.

Jen pozvedla obočí a neřekla nic. Vzala si svou obyčejnou kávu a posadila se do křesla naproti jeho posteli, ale zadívala se do země. Usrkával obsah svého hrnku pomalu a opatrně. Stačilo pár loků a skutečně mu bylo o moc líp. Do tváře se mu trochu vrátila barva.

Zahleděl se na Angelu, která zamyšleně hleděla na hladinu své kávy.

„Omlouvám se,“ pronesl tiše po nedlouhém rozvažování.

Zvedla hlavu a zachytila jeho upřený pohled: „Byl jsi opilý,“ odtušila klidně.

„I tak si moc dobře pamatuju, co jsem vyváděl,“ odporoval. „Promiň. Prostě jsem se neovládal. Střízlivý se kontroluju mnohem líp.“

Pousmála se: „To je mi jasné.“

„I když poslední dobou mi to nějak přestává jít…“ zamumlal zvláštním tónem.

Opětovala mu dlouhý pohled. Vzduch kolem nich zhoustl a čas se zpomalil. Angela se se staženým hrdlem odvrátila jako první.

„Nicméně omluva přijata,“ pronesla tiše a usrkla ze svého hrnku.

„Opravdu?“ zeptal se.

Nechápavě se na něj znovu zahleděla.

„Samozřejmě,“ potřásla hlavou. „Co sis myslel? Že se smrtelně urazím?“

„Nedivil bych se ti,“ odvětil a pořádně si lokl svého nápoje života. „Přehnal jsem to. I když… Ne všechno co jsem řekl, byly nesmysly.“

Díval se jí přímo do očí, ale Angela tentokrát rychle uhnula a vstala.

„Už jsem řekla, že je to v pořádku, tak si s tím nelam hlavu,“ řekla s očima upřenýma někam skrz závěsy, které zakrývaly okno.

„Děkuju, Angelo…“ zašeptal.

Pohlédla na jeho sklopenou hlavu úkosem: „Spíš by sis měl dělat starosti s něčím úplně jiným.“

Zamyšleně otáčel hrnkem v rukou a dlouho mlčel.

„Co mám dělat?“ zeptal se pak bezradně. „Za tu dobu se stal mým přítelem… Jediným opravdovým přítelem, kterého jsem kdy měl. Až se dozví, co jsem udělal…“

Náhle zvedl hlavu.

„Zabije mě,“ dokončil hluše.

Mlčela. Nevěděla, co mu na to má říct. Osud si s ním znovu krutě zahrál a ona netušila, čím by ho měla utěšit. Položila svůj hrnek, přešla k posteli, vzala jeho prázdný a odložila ho rovněž. Pak si sedla vedle něj a vzala ho za ruku.

„Nedivím se Alexovi, že chce pomstít svou rodinu,“ pronesla pomalu a vážně. „Jenže tys tehdy neměl jinou možnost a já mu rozhodně nedovolím, aby tě za to zabil. Ne po to všem, čím sis musel projít. Už sis vytrpěl dost.“

Draco ji pozoroval a zatínal čelisti. Poznala, že znovu přemáhá své city, které se ho snažily ovládnout.

„Zasloužil jsem si to,“ vyrazil ze sebe ztěžka.

Skoro jí vhrkly do očí slzy, když ho takhle viděla: „Draco…“

Bez přemýšlení se natáhla a objala ho. Pevně si ji k sobě přitiskl a trhaně se nadechl vůně jejích vlasů. Ztuhla. Trochu se od něj odtáhla a jejich pohledy se tentokrát střetly. Jeho oči jí teď připadaly úplně světlé. A uhrančivé.

Vztáhl jednu ruku a pohladil ji něžně po tváři. Cítil, jak její pleť hebká. Přivřela oči a jemu se zvedl tep. Merline, kde se v něm najednou bere ta touha? Bylo mu tak dobře, když ji držel…

Naklonil se k ní tak blízko, že jasně slyšela tlukot jeho srdce. Nehýbala se, v mysli chaos pocitů. Na jednu stranu strašně moc chtěla, aby překonal tu kratičkou vzdálenost mezi nimi, chtěla cítit jeho rty na svých, ale na tu druhou… Připadalo jí, že by to byla jen další chyba v jejím dlouhém seznamu. Zase by to dopadlo špatně.

Prudce se odtáhla a Draco se zarazil.

„Promiň,“ zašeptala se sklopenýma očima, vymanila se z jeho objetí a vstala. „Promiň,“ zopakovala ještě jednou a rychle odešla z jeho pokoje.

Díval se za ní úplně zmatený.

***

 

Napadlo ho, že si až příliš zvykl na to chodit se radit za Remusem. Sice to bylo logické, byl pro něj něco jako strýc a nikdo jiný ho nenapadal. Bál se však toho, jak by si poradil bez něj. Když to probral s ním, vždycky se mu hned ulevilo. Jako právě teď.

„Co mám dělat, Remusi?“ povzdechl si na konci svého proslovu o tom, jak podivně se to všechno zvrtlo.

Lupin se krátce zamyslel.

„Jestli ji opravdu miluješ, měl bys při ní stát v každé situaci, Harry,“ pronesl vážně.

„Teď je to ale všechno složitější,“ zahučel.

„Copak to má někdo opravdu jednoduché?“ pronesl skoro pobaveně.

Harry se unaveně zapřel do křesla.

„Máš pravdu…“

„Když u toho budeš osobně, budeš mít možnost něco dělat. Třeba Sam trochu brzdit, hodnotit ty situace z jiného pohledu. Ale bojkotovat to tím, že neděláš nic…“ Remus se odmlčel.

Harry si zamyšleně podepřel bradu, pak k němu vzhlédl.

„Díky, Remusi,“ pronesl tiše.

Usmál se: „Není vůbec za co.“

***

 

Vysoká a nesmírně půvabná blondýnka se pohodlně rozvalovala na židli ve své kanceláři v horních částech tajného sídla nemrtvých. Nohy obuté v černých střevících na stole a pilníkem si upravovala nehty ve světle dvou pochodní. Matný kouř z nich utíkal kamsi nahoru větracími šachtami.

Doufala, že už sem nikdo nepřileze otravovat. Měla toho dneska už dost. Pořád někdo chodil a kňučel a stěžoval si a chtěl před Radu. Jenže před ně nemohl jen tak každý. K Radě šly jen nesmírně důležité záležitosti a o povolení každého upíra rozhodovali oni sami.

Ona je pouze doporučovala a pak zvala dle vůle Rady. Co stačilo vyřešit přes soud, odkazovala žadatele hned na svou kolegyni.

Báječný post, budeš se tam mít skvěle a všichni si tě budou vážit! snažil se jí nakecat bratranec.

Jo, jo, akorát každý den poslouchat ty stížnosti a žádosti, mručela v duchu nespokojeně.

Na mohutné dveře se ozvalo zaklepání. Obrátila oči v sloup, znechuceně sundala nohy ze stolu a zavolala líně:

„Dále…“

Do její bezvadně vybavené kanceláře vešla vysoká hnědovlasá dívka v džínách a černém kabátu. Tajemnice Rady Vznešených na ni zaostřila pohled.

„Dobrý večer,“ pozdravila návštěvnice.

„Feles…“ odfrkla si Atheris. „Co tu zase chceš?“

„Slyšení u Rady,“ odtušila Feles.

Tajemnice si něco zamumlala pod nosem a vytáhla obří diář. Věděla, že Feles byla přijata vždy, i když se jí to vůbec nezamlouvalo. Chvíli otáčela stránky, aby našla co nejpozdější datum.

„Je to důležitý?“ protáhla.

„Ano,“ procedila upírka mezi zuby.

„No, jo, no,“ mumlala Atheris. „Jak jinak taky, že? Dvacátýho ledna,“ přisoudila jí nakonec.

Feles se zamračila, ale neodporovala. S touhle můrou už se nesčetněkrát dohadovala a opakovat se neměla v úmyslu.

„Fajn. Srdečný dík,“ rozloučila se a bez dalšího slova odešla.

„Mě můžeš, víš co, ty náno nafoukaná,“ vyprskla Atheris, když už si byla jistá, že ji Feles nemůže slyšet.

***

 

„Jdeš zase na lov?“ zeptal se Harry, opírajíc se se založenýma rukama o veřeje dveří dolního salonu.

„Ano,“ přitakala klidně Sam a oblékla si bundu. „Volají mě. Někdo z hlídek zahlédl bandu upírů, jak si snad pořádají párty na ulici, nebo co.“

„Kolik vás jde?“

„Dva jako obvykle…“ pronesla tiše a pohlédla na něj. „Ostatní mají svoji práci a….“

„A?“ pobídl ji.

„Požádali mě, abych tě poprosila o výpomoc,“ dokončila neochotně.

Harry se zamračil.

„Máme toho teď hodně. Mají ti sice za zlé, že ses na všechny tak vykašlal, ale tvou pomoc by všichni ocenili. Zvlášť teď, když je válka.“

Neřekl nic. Povzdychla si.

„Samozřejmě tě nebudu nutit, ale tihle tam prý někoho vraždí…“

Obrátila se ke dveřím, vzala si pletenou čepici, narazila si ji na hlavu a sáhla po rukavicích. Otevřela, vyšla ven a beze slova zase zavřela.

„K čertu!“ vyštěkl naštvaně Harry, vrhl se k věšákům, popadl svou bundu a vyrazil za ní.

***

 

Dívala se oknem ven do zahrady, do míst, kam pohřbila svou Sofii. Slunce už zapadlo, stmívalo se a z holých stromů na zahradě vytvářel soumrak strašidelné obrysy. Přešel jí zničehonic mráz po zádech. Otřásla se. Celý den se nemohla zbavit podivného pocitu. Jako by jí pořád někdo stál za zády s kudlou v ruce.

Přišel tiše, ale vycítila ho. Odsunul si židli a sedl si ke stolu. Mlčeli. Venku už panovala téměř úplná tma, když se ozval.

„Angelo?“

„Co?“

„Jen jsem chtěl…“

„Ano?“

„Jestli je ti moje přítomnost nepříjemná, tak raději půjdu.“

Překvapeně se k němu otočila. Díval se do stolu.

„Jak jsi na to prosím tě přišel?“

„No, včera ráno…“ vypadlo z něj.

Když nereagovala, zvedl k ní pohled. Dívala se na něj. Upřeně, se zářícíma očima.

„Já… Angelo, ty mě…“

„Pokud ty sám nechceš odejít,“ přerušila ho rychle, „budu moc ráda, když zůstaneš.“

Chvíli mlčel a přemýšlel: „Opravdu?“

„Samozřejmě, Draco,“ pousmála se.

„Ale co když…“ začal, když zbledla a zapotácela se.

Vyskočil ze židle a podepřel ji ve chvíli, kdy se jí podlomila kolena. Pohled se jí rozostřil. Držel ji kolem pasu, dokud se nevzpamatovala.

„Další vidina?“ otázal se.

Přikývla.

„Kolik Lovců?“

„Tři…“ vydechla.

„Jdu s tebou,“ prohlásil okamžitě.

„Ale…“ nadechovala se k námitkám.

„Nic nechci slyšet,“ skočil jí do toho a pustil ji.

„Dobře,“ ustoupila po chvíli. „Ale musíme jít hned.“

***

 

Dva podle vzhledu poměrně mladí upíři a přítelkyně jednoho z nich se dobře bavili. Vychytali si jednoho frajera, co sebral nějaké starší paní kabelku, obklopili ho v boční uličce a se zářícíma očima pozorovali jeho strachem staženou tvář, zatímco si uzmutou kabelu tiskl k hrudi.

„Docela bych si dala, je mladý,“ pronesla zamyšleně upírka.

„Jenže jede v drogách,“ ušklíbl se její přítel.

Kluk se klepal jak v posledním tažení, bílý jako stěna a jen tím potvrzoval jeho slova.

Zoufale se snažil nedívat na tělo ležící vedle něj, které pomalu zapadávalo sněhem. Nějaký bezdomovec ve špinavém kabátě a páchnoucí starým chlastem. Byl mrtvý, hrdlo hluboce roztržené.

Tři upíři se s ním chtěli spokojit, jenže pak narazili na toho zbabělce, co okrádá staré lidi.

„Teď už nejsi takový hrdina, co?“ protáhla posměšně hezká černovláska a sklonila se. Vztáhla k němu ukazovák s dlouhým nehtem. Kluk civěl na její zkřivenou šelmí tvář a cvakal zubama. Rychlým pohybem mu způsobila hluboký drápanec na tváři. Zlodějíček vyjel. Upírka otřela prstem vytékající krev a olízla ji. Znechuceně si odplivla.

„Fuj!“ ulevila si. „Drogy jsou pěkné svinstvo, víš to?“

„Jdi od něj, Vespo, jinak se tě dneska už ani nedotknu,“ ucedil její přítel.

Vespa se narovnala.

„Co s ním uděláme?“ ozval se doposud mlčící třetí upír, sotva o pár let starší než druzí dva.

„Nevezmeme si ho trochu do parády?“ navrhl jeho dlouholetý přítel Astur.

„Na to už asi nebude čas,“ vyhrkla Vespa, která se náhodou obrátila a pohlédla za jejich záda ke vchodu do ulice.

Stály tam tři postavy, tmavé díky lampě za sebou, s namířenými zbraněmi.

„Přesně tak,“ procedil studeně něčí dívčí hlas a už k nim letěly šípy ze samostřílů.

Upíři byli rychlí a vyhnuli se jim. Domluvili se pohledem a začali opatrně od Lovců couvat. Měli své pokyny nezaplétat se do zbytečných bitek. Ale oni je nehodlali jen tak nechat odejít.

Pokročili dál a znovu nabíjeli.

Upíři byli čistokrevní, kouzlit neuměli a ulička byla úzká. Tentokrát všichni tři uhnuli nahoru. Vyskočili, ale nebylo se zde čeho zachytit, takže zase dopadli pružně dolů.

Lovci odložili samostříly a vytáhli zbraně. Všichni tři upíři jejich hlavně ve skrovném světle dobře viděli.

„Sakra,“ procedil Astur.

Jeden z Lovců se ohlédl na mrtvolu a roztřeseného kluka po straně, až poté se zase začal věnovat upírům před nimi, kteří už teď couvali velmi rychle. Blížili se k východu z uličky, když se tam objevila další postava se vztaženou hůlkou a vyslala na ně jedovatě zelenou kletbu. Oba upíři se jí včas vyhnuli, ale Vespa zaváhala na zledovatělé dlažbě a vzápětí padla k zemi.

„NE!“ vyrazil ze sebe zoufale Astur a vrhl se k ní.

Jeho přítel nenávistně šlehl pohledem k blížícím se Lovcům. Z hrdla se mu vydralo hluboké zavrčení. Astur se se zkřivenou tváří narovnal od své mrtvé dívky, která teď vypadala nejméně o padesát let starší.

Útočníci si odjistili zbraně a Lovec z druhé strany vytvořil namodralý štít, přes který nemohli oba upíři přejít. Nemrtví sáhli za pas a hmátli po mudlovských zbraních, které měli sebou.

Lovci však už stříleli. S upíry by to nejspíš dopadlo bledě, kdyby se nestalo něco nečekaného.

Těsně před nimi se objevily další dvě postavy, tváří otočené k Lovcům a vytvořily zářící štít, od kterého se s zadrnčením odrazily tři kulky. Pak na ně zaútočili.

Dvěma Lovcům vyletěly zbraně z rukou a přistály někde na zmrzlém sněhu. Třetí ji sklonil. Lovec za nimi zrušil štít a zaútočil na ně zezadu. Vysoká dívka se k němu obrátila a odzbrojující kletbu odrazila.

Lovci z druhé strany se rychle vzpamatovali a vytáhli hůlky. Druhý zjevivší před nimi udržoval štít.

Angele se konečně podařilo zbavit kouzelníka za nimi hůlky a vzhlédla k dvěma upírům, kteří nenávistně pozorovali zbývající tři Lovce, jak dusí Dracovu obranu. Něco k nim zahučela upírštinou. Vrhli se na odzbrojeného.

Draco povolil štít, když se k němu Angela přidala. Ona zabavila rychlým útočným kouzlem tu holku a na Draca s vervou útočil chlap s dvěma bradami. Rozmáchla se k útoku na posledního a poznala Harryho, který vysílal kouzla k místu, kde se dva upíři vypořádávali s posledním Lovcem…

Harry?! Zase? úplně ztuhla.

Angela zůstala stát a to se jí škaredě vymstilo. Drobná blondýnka si mezitím doběhla znovu pro zbraň a namířila na ni.

„Angelo!“ vykřikl Draco, který dívku zahlédl, přestože se snažil zbavit dvojbradého Lovce, který ho svíral v rohu.

Harryho při jeho výkřiku zamrazilo a do žaludku jako by mu spadl kámen. Otočil se k ní. Angela až po Dracově výkřiku Lovkyni zahlédla.

Samantha vystřelila a Angela zareagovala pozdě. Ohnula se v pase s dušeným výkřikem, ale zase se rychle narovnala. Vztáhla na ni hůlku, když Sam vystřelila podruhé. Angela sebou škubla a s vytřeštěným pohledem padla na záda k zemi.

Draco vztekle zbavil Lovce hůlky a odhodil ho od sebe na zeď, jen mu kosti zapraštěly. Vytvořil kolem sebe štít a vrhl se k ležící postavě.

Sam se narovnala se zbraní stále v rukou a Harry jen stál neschopný jakéhokoli pohybu.

Draco padl na kolena a se srdcem sevřeným nenadálým strachem se nahnul nad její tvář. Strašidelně chrčela a rychle bledla. Její ruka stále křečovitě svírala hůlku, oči třeštila někam do nočního nebe. Zvedl si ji do náruče a šlehl spalujícím pohledem po nehybném Potterovi. Poté povolil štít a rychle se i s ní přemístil pryč.

Upíři si to vyřídili s jejich kolegou, a když viděli, co se stalo, dali si rovněž odchod.

Harry stál jako vrostlý do země a nevnímal Marca, který se pracně zvedal ze země obalený sněhem ani Samanthu, která k němu došla a vztáhla ruku k jeho rameni.

„Proč jsi to udělala?“ vyrazil ze sebe.

„Byla to upírka, Harry. A chtěla na tebe zaútočit,“ odvětila trochu nechápavě.

„Ne, to nechtěla,“ zavrtěl otřeseně hlavou.

***

 

Vběhl do domu trochu zadýchaný a kopancem za sebou zavřel dveře. Vřítil se s Angelou v náručí do obývacího pokoje a opatrně ji položil na pohovku. Pak šel rozsvítit velké elektrické světlo. Až teď pustila svou hůlku, která se odkutálela někam po zemi pod křeslo. Zaměřila se na něj zastřeným pohledem, když se nad ni nahnul.

„Vydrž,“ vyrazil ze sebe skrz stažené hrdlo a málem se přerazil o stolek v hale, jak letěl pro velkou lékárničku do koupelny.

Když se dostal zpět, i s nádobou plnou vody a několika ručníky, Angela si roztřesenými prsty snažila rozepnout kabát. Položil všechno na malý stolek, který si přitáhl k pohovce, jemně jí ruce odstrčil a rozepnul ho sám. Opatrně ho z ní stáhl a snažil se nevnímat krev, která prosakovala přes svetr na jejím levém boku a pravém rameni. S jistými obtížemi jí ho přetáhl přes hlavu a pak vyhrnul triko na boku. Rána krvácela opravdu hodně, i když to vypadalo, že ji tahle kulka zasáhla jen ze strany a škrábla ji.

Její kůže byla na dotek horká, rychle dýchala. Snažil se ránu trochu vyčistit, když ho vzala za zápěstí. Upírala pohled svých zelených očí přímo na něj.

„Ta je… Jen povrchová,“ vyrazila ze sebe. „Rameno…“

Nezdráhal se z ní stáhnout černé triko úplně, takže zůstala jen v podprsence. Jen zasyčela bolestí, když natáhla ruce za hlavu. Z rány těsně pod klíční kostí nebylo krve tolik, ale…

Dracovi došlo, proč ho na rameno upozornila a Angela mu to potvrdila.

„Zůstala uvnitř,“ vydechla namáhavě. „Musíš… Musíš…“

„To nedokážu…“ zavrtěl hlavou náhle zděšený Draco.

Vztáhla ruku k jeho tváři a dotkla se ho. Zahleděl se jí do očí.

„Musíš. Zabíjí mě to,“ pronesla nečekaně zřetelně.

Draco měl pocit, jako by ho právě praštila něčím mimořádně těžkým po hlavě.

„Vždyť jsi to četl…“ dodala nakonec a ruku zase spustila.

No, samozřejmě… Ten její soupis o nemrtvých. Jestli tam ta kulka zůstane… Je to pro ni jako jed.

„Ale čím? Kouzlem?“

Neparně zavrtěla hlavou.

„To nepůjde… Je tam… pinzeta,“ odvětila ztěžka.

Začal se okamžitě hrabat v lékárničce. Našel ji. Velká, velmi úzká a se zvláštně zahnutým koncem. Spíš to vypadalo jako šlohnuté z operačního sálu, než pinzeta. Podíval se na ni. Pohled mu opětovala, ale oči měla už zase zastřené bolestí. Přisedl si blíž.

Nejprve na ránu nakapal trochu té její zvláštní vodičky, až polohlasně sténala. Pokusil se malý krví zanesený otvor trochu vyčistit, aby lépe viděl, ale moc to nepomohlo.

Nahnul se nad její rameno co nejblíže, ale tak aby si nestínil. S jistými problémy zasunul konce zvláštní pinzety do rány. Zaťala zuby a nehty zarazila do pohovky.

Připadalo mu, že je to nemožné. Zajížděl s ní stále hlouběji do její kůže. Přišlo mu, že je to nesmysl, že to nemůže nikdy dokázat, že by měl raději přece jen zkusit kouzlo, když na něco narazil. Co nejopatrněji se snažil odhadnout velikost, aby ji mohl pevně zachytit.

Polévaly ho vlny horka. Vždyť nic nevidí a není ani žádný doktor…

Angela vytřeštila oči a nezadržela výkřik bolesti, který se jí vydral z hrdla, když se snažil kulku vytáhnout. Třásly se mu ruce, na čele mu vyrazil pot. Už hodně dlouho se mu nestalo, aby byl tak nervózní jako právě teď.

Když zahlédl matný stříbrný odlesk, ani tomu nechtěl uvěřit. Kulka byla venku. Z rány se však okamžitě začal valit proud čerstvé krve. Skoro odhodil pinzetu i s tím stříbrným svinstvem na stůl a hmátl po poskládaném ručníku a celý ho přitiskl na rameno, zatímco zkontroloval druhý na boku.

Angelina pokožka dostávala sinavý odstín. Draco v duchu klel, že na rány od stříbra u upírů nefungují kouzla. O tolik by to bylo jednodušší…

Nahlédl opatrně na rameno. To už bylo lepší, ale bok jí stále krvácel, ručník už byl celý nasátý. Přitiskl na něj tlakový obvaz.

Angela měla zavřené oči a dýchala jen mělce. Sáhl jí na čelo. Bylo úplně studené. Obešla ho hrůza. Co když mu tady…

Ne! okřikl sám sebe.

Rychle a pečlivě vyčistil obě rány jak ze zvláštní lahvičky tak obyčejnou dezinfekcí. Krvácení ustávalo, ale její kůže byla skoro stejně bílá jako obvaz, kterým ji pevně převazoval. Podíval se až teď pořádně na své ruce. Byly celé od krve. Vzhlédl k její tváři.

„Angelo…“

Nereagovala.

„Kruci…“ zasykl.

Chvíli nepohnutě seděl. Pomalu mu docházelo, co Angela potřebuje. Ne, věděl to. Věděl to už nějakou dobu.

Naklonil se nad ni.

„Angie, poslouchej mě,“ oslovil ji hlasitě.

Otevřela oči jen na malinkou škvíru.

Vzal ji pod rameny a táhl ji silou do sedu. Byla úplně malátná. Musel ji pevně přidržet kolem pasu a pod rameny, aby mu nespadla. Hlavou se mu opřela o rameno.

„Angelo, přece víš, co máš dělat,“ řekl jí přímo do ucha. „Napij se…“

Konečně jí došlo, co po ní chce, vztáhla ruce a zapřela se o jeho hruď. Chtěla se od něj odtáhnout. Někde vzala tu sílu a odstrkovala ho od sebe.

„Ne…“ šeptala a vrtěla hlavou.

Stále ji držel kolem pasu, ale druhou rukou uchopil její tvář a donutil ji zvednout k němu pohled. Oči měla matné slabostí, ale stále se vzpírala.

„Udělej to,“ pronesl pevně. „Já tě nenechám umřít…“

Zakroutila pomalu hlavou. Zamračil se a zatřásl s ní.

„Nebuď pitomá!“ vyjel na ni. „Tak dělej!“

Zavřela oči a už menší silou se od něj stále odtahovala. Váhal jen pár vteřin. Odsunul se od ní dál, ale stále ji držel za levé rameno. Pak jí vrazil prudkou facku.

Okamžitě po něm šlehla vzteklým pohledem. Opětoval jí ho bez zachvění.

„To ti nemůžu… Udělat,“ vyrazila ze sebe z posledních sil.

Zvláštně se pousmál a přitáhl si ji k sobě.

„Už jsem ti to přece říkal. Znamenáš pro mě příliš, než abych tě tu nechal zemřít.“

Zajel jí rukou do vlasů a přitáhl si její hlavu ke svému hrdlu. Nejprve se nehýbala, cítil, jak se chvěje slabostí. Pak mu jednou rukou sevřela rameno a pohnula hlavou. Ucítil nejprve váhavý dotek zubů na místě, kde mu tepala krev. Polilo ho z toho horko.

Poté se dostavila prudká bolest, která mu zalila od krku celé tělo. Zaťal zuby, nepohnul se a ani ji nepustil. Bylo to bolestivé, děsivé a nepopsatelně zvláštní. Hlasitě slyšel její jednotlivá polknutí, každým okamžikem ho svírala pevněji. Její dosud studená pokožka konečně začala vydávat teplo.

 

Byl to tak nádherný pocit… Celým tělem se jí rozlévalo teplo a klid. Jeho krev chutnala tak sladce. Úplně jí zatemnila už bolestí oslabený rozum. Pila zhluboka dál, ale pak ucítila, jak se jeho ruka v jejích vlasech prudce sevřela, až ji to zabolelo.

Sebrala své poslední sebeovládání a odtrhla se. Uvědomila si, že ho určitě bolestivě drží za rameno a paži. Povolila stisk. S hlavou stále sklopenou k jeho hrdlu, otevřela oči a pohlédla na hluboké ranky na jeho krku.

 

Namáhavě se mu dýchalo. Sjel rukama po jejích zádech a opřel se o pohovku. Měl mžitky před očima a cítil se náhle vyčerpaný. Stočil pohled. Její stále skloněnou tvář zakrývaly dlouhé vlasy. Pak ucítil, že mu něco studeného káplo na hřbet ruky zapřené o pohovku.

Angela zvedla hlavu a podívala se na něj.

Plakala. Z jasně zelených očí jí stékaly slzy po tvářích a kapaly dolů, tvář zkřivenou lítostí.

„Angie…“ vydechl překvapeně.

„Já…“ vyrazila ze sebe. „Nechtěla jsem… Tohle jsem ti nikdy nechtěla… udělat,“ dokončila pracně.

Prudce ji objal.

„Neblázni,“ zašeptal. „Udělal bych pro tebe i víc.“

Svíral ji v náručí tak dlouho, dokud se neuklidnila. Až ještě o něco později si uvědomil, že usnula. Potřebovala si vynahradit ztracené síly.

Opatrně ji uložil a nechal ji prozatím na pohovce, jen jí sundal boty. Sám si nutně potřeboval odpočinout…

Zmocňovala se ho příšerná slabost a vůbec se mu to nelíbilo. Ale stejně ten nepříjemný pocit přebíjela úleva. Angela bude v pořádku. A to bylo důležitější než jeho momentální oslabení nebo ztráta krve. Rychle a hluboce usnul v rozloženém křesle.

525 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Ztracené duše

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář