Kolem čtvrté hodiny odpoledne už bylo shromaždiště před Ministerstvem kouzel téměř plné. Hučící dav novinářů a důležitých osobností kouzelnického světa podupával na místě, aby se trochu zahřál. Slunce rychle zapadalo a uvnitř dvora mrzlo, až praštělo. Při levém okraji, kde se nacházely dva malé stánky s horkými nápoji, se tvořily dlouhé fronty.
Ministr kouzel měl se svým každoročním novoročním proslovem vystoupit o půl páté. Jeho slova měla být přenášena i rádiovými vlnami. Tento zvyk se zavedl před dvěma lety, ale právě o ten letošní, už třetí proslov, byl nadměrný zájem.
Téměř každou kouzelnickou rodinu zajímalo, jaký postoj Ministerstvo zaujme ke stále napjatější atmosféře kvůli útokům upírů.
Dvůr byl ze všech stran obehnán domy, které měly velmi málo oken a všechny byly hlídány bystrozory. Ti rovněž prověřovali každého příchozího a celý prostor byl samozřejmě zabezpečený kouzly.
Když se ministr ve zdobeném rudém hábitu konečně objevil, většina přítomných ho uvítala potleskem. Merogh vyšel na ozářené pódium s blahosklonným úsměvem a kynul davu pod sebou. Za ním se postavili také ředitel Odboru lovců, šéf Ústředí bystrozorů, ministrův tajemník, další dva čarodějové z Odboru a rovněž dva bystrozorové. Jeden z Lovců, vysoký muž s knírem, se tvářil poněkud roztržitě, ale toho si nikdo nevšímal.
„Vítejte, přátelé, vítejte!“ zvolal Merogh kouzlem poupraveným hlasem.
Dvůr ztichl a všechny pohledy se zaměřily na ministra.
„Těší mě, že i letos zde vidím tolik dychtivých tváří,“ zahájil ministr.
Reportéři si zvolna začali vytahovat notesy a pergameny, pod pódiem poskakoval drobný fotograf.
Merogh začal rozkládat o úspěších, které Ministerstvo pod jeho vedením tohoto roku dosáhlo. Lynx viděl jeho slizký úsměv v zaměřovači zcela zřetelně, přestože klečel opřený o parapet okna, které bylo ve třetím patře od pódia vzdáleno nejméně sto padesát metrů. Už se těšil na to, až mu ten samolibý výraz vymaže z obličeje nadobro.
Ministr se pak dostal k zajímavější pasáži.
„Jak jistě všichni dobře víte, Ministerstvo se pod mým dohledem už dlouhou dobu stará o bezpečí vaše i vašich domovů. Nikdy jsme nepolevili v úsilí, odvrátit od našeho světa veškeré možné nebezpečí,“ ministr se dramaticky odmlčel.
„A nyní, nyní toto nebezpečí představují stvůry bez citu – upíři.“
Dav pod ním souhlasně zahučel.
„Každým dnem jsou drzejší, živí se lidskou krví, vraždí nevinné… To je třeba zarazit!“ horoval Merogh vášnivě. „A já vám nyní tímto slibuji, že nepolevím, dokud je neodkážu do příslušných mezí!“
Oba nemrtví, kteří na něj z okna vysoko nad dvorem mířili moderními palnými zbraněmi, se potměšile ušklíbli. Slunce už zapadlo před několika minutami, byli plně při smyslech, i když měli za sebou poněkud nepohodlný den. Strávili ho v jednom motelu pod postelemi.
„Jedním z mnoha statečných lidí, kteří jsou mi v tomto boji nápomoci, je i ředitel Odboru Lovců – pan Vinius Sparkale,“ pobídl gestem ředitele k sobě.
Lidé ho přivítali bouřlivým potleskem. Sparkale na ně svou mohutnou postavou a odhodlanou tváří působil.
Lynx i Serpens se napjali a oba vztáhli ukazováky ke spouštím. Nepotřebovali se domlouvat slovy, přesto je stiskli oba najednou. Z hlavní téměř neslyšně vyletěly stříbrné kulky a razily si cestu ledovým vzduchem ke svým cílům. Byli si jistí, že oba zasáhnou.
Jenže nepočítali s jednou věcí. Se zradou…
Doposud nesmírně nervózně se tvářící kníráč se pohnul ze svého místa za ministrem a svým šéfem. Celou dobu těkavě sledoval protější budovu. A nějakým zázrakem vystihl přesně chvíli, kdy oba upíři vystřelili. Očividně chtěl strhnout stranou ředitele Odboru Sparkaleho, ale vrhl se k nim tak nemotorně, že místo toho vrazil do Merogha.
Kulka, určená pro ministra, zasáhla toho kníratého Lovce do krku. Krev z něj vytryskla na všechny strany. Sparkale chvíli stál s vykulenýma očima, jako by se snažil přijít na to, co se děje. Pak mu možná někde v hloubi mozku došlo, že má díru v hlavě. Padl na dřevěné pódium, jen to žuchlo.
Přítomné dámy začaly ječet, muži se poplašeně rozhlíželi a hledali po kapsách hůlky. Těch několik dětí, co tu bylo, se táhle rozbrečelo.
Bystrozorové dosud skrytí kolem pódia se vynořili s hůlkami v rukou. Jak Lovec padal k zemi, strhl sebou i ministra. Merogh se v šoku válel pod ním a hábit mu ještě víc červenal čerstvou krví.
„Kurva!“ zasykl Lynx vztekle.
Teď už bylo pozdě. Před pódiem byl vytvořený ochranný štít a šéf bystrozorů chvatně vydával pokyny k prohledání shromaždiště.
Sparkale byl mrtvý. Kolem jeho hlavy se tvořila obrovská louže krve. Lovec, který skočil před ministra, rovněž. Právě dodýchal a Merogh řval, ať ho z něj sundají.
Nemrtví se narovnali a bleskově začali skládat zbraně do velkého kufru. Věděli, že jim rychle dojde, odkud výstřely šly a vydají se to tu prohledat. Na dvoře se rozpoutala panika, lidi řvali a chtěli ze dvora ven. Bystrozorové však odmítali kohokoliv pustit.
Lynx popadl zavřený kufr a vydal se ke schodišti.
„Zkurvysyn zasraný,“ prskal v angličtině Serpens, který šel hned za ním. „Ten měl snad černé svědomí, ne?!“
„Nevěřil jsem mu hned od chvíle, co jsem ho poprvé uviděl. Jen kdyby na mě Merene dala!“ vyštěkl Lynx.
„To už je teď stejně jedno,“ zahučel Serpens.
„Přesně tak. Už vymýšlej, jak tohle oznámíme Radě,“ ucedil Lynx znechuceně.
Těla odnesli, krev z pódia vyčistili, lidi uklidnili a všechny budovy prohledali. Našly se dvě další mrtvoly. Strážci, kteří měli hlídat příslušné patro, leželi v jednom přístěnku s roztrženými hrdly. Ve zdi za pódiem našli jednu ze stříbrných kulek, která proletěla Lovcovým krkem.
Znovu postavili všude hlídky, tentokrát dvojnásobné, jelikož ministr hodlal k údivu přítomných vystoupit ani ne hodinu po atentátu na svou osobu znovu.
Ministr se skutečně před zraky vyděšeného davu zanedlouho objevil… V novém čistotou skvoucím hábitu.
„Tímto okamžikem vyhlašuji všem upírům válku! Žádný nezůstane ušetřen! Tenhle druh je nezbytné vyhubit!“ Merogh řval na celé kolo, jako vášnivý odpůrce všeho živého a všechna kouzelnická rádia jeho hlas přenášela.
Harry seděl v kuchyni, loktem zapřený o stůl a podpíral si hlavu. Se zavřenýma očima naslouchal tomu horování.
„Dnešním dnem právě přetekl pohár naší trpělivosti s těmito zrůdami! S okamžitou platností je zavedeno zvláštní právo pro kouzelnické občany. Každý může beztrestně zabít upíra. Opakuji každý! Dívejte se kolem sebe! Chraňte své domy a rodiny! Ti, kdo jim snad budou pomáhat, budou přísně potrestáni!“
Dav v dáli souhlasně hučel.
„Dostaneme je všechny!“ zakončil Merogh.
Dvorem se začalo rozléhat hlasité skandování: „Smrt upírům! Smrt upírům! Smrt upírům! Smrt…“
Harry mávl hůlkou a rádio ztichlo. Vycítil, že ho někdo pozoruje. Otočil hlavu ke dveřím.
Samantha ho zpytavě pozorovala.
„Nemusím ti připomínat, co jsem říkala, že?“ pronesla pomalu.
Dlouho se jí díval do očí.
„Já na svém názoru trvám,“ odtušil tiše.
Sam se zaškaredila: „Jak myslíš… Jim však stěží tvůj názor pomůže,“ prohlásila uštěpačně.
Harry mlčel. Zhluboka si povzdechla.
„Teď už těžko někoho přesvědčíš, že upíři si zaslouží žít,“ dodala nesmírně potichu.
Stále jí neodpovídal, upíral pohled do stolu a hrál si se svou hůlkou. O chvíli později se Sam tiše přesunula a sedla si k němu.
„Harry…“ vydechla téměř bezmocně. „Copak si nikdy nenecháš říct? Nemůžeš zachraňovat někoho, kdo si to nezaslouží…“
Upřel na ni planoucí pohled.
„Jak můžeš vědět, kdo si to zaslouží a kdo ne?!“ vyštěkl hlasitěji, než sám původně chtěl.
Zarazila se. Uvědomila si, že jí vrátil úplně stejný argument, který použila proti němu.
„Dobře… Necháme toho, ano?“ navrhla opatrně. „Už mám dost toho, že kolem sebe chodíme po špičkách.“
„Souhlasím,“ přitakal Harry.
„To, že máme každý jiný názor, přece neznamená, že spolu nemůžeme normálně komunikovat, ne?“
Harry se po dlouhé době usmál: „Právě teď máme úplně stejný názor.“
***
Obrovské sídlo nemrtvých skryté hluboko v Zapovězeném lese nemohl najít nikdo, kdo přesně nevěděl, kde se nachází. Jediný vchod byl pečlivě hlídán a uvnitř v labyrintu chodeb se každý neznalý ztratil nadobro. V předních dvoranách se alespoň jednou ocitl každý jednotlivý upír, nebo ten, kdo se měl teprve upírem stát. Ale do zadních a hlubších částí měli přístup pouze čistokrevní upíři či při výjimečných příležitostech i ti s méně čistou krví.
Lynxe a Serpense na jejich cestě do haly, kde se scházela Rada Vznešených, vyprovázelo několik zvědavých pohledů. Chodby a haly byly osvětleny jen velice spoře.
Před Radu nastoupili se zachmuřenými pohledy. Popsali, co se odehrálo na dvoraně Ministerstva kouzel, a čekali na reakci. Rada mlčela.
„Dovoluji si upozornit Radu na to, že jsem se vyjádřil neochotně ke spolupráci s někým z Odboru…“ procedil Lynx mezi zuby, krotíc svůj vztek.
„Víme, Lynxi,“ odtušil Vznešený naprosto klidně.
„Dostali jsme jen jednoho!“
„Nevadí. Stačilo to. Reagovali přesně tak, jak jsme chtěli,“ usadila ho Merene.
„Mluvíte tímto za celou Radu?“ zeptal se Lynx udiveně.
„Samozřejmě,“ přitakal mu jiný upír z vyšší řady.
„Žádné obavy, Lynxi. Ještě jsme ani zdaleka neskončili…“ dodal tiše Vznešený, o kterém se oba upíři domnívali, že celou Radu vede.
***
Když Angela pozdě večer prvního dne nového roku vešla do kuchyně, ve které se svítilo, Draco seděl u stolu nad hrnkem s horkým čajem a zaujatě studoval nějaké noviny. Zvedl k ní pohled, ale nedívala se na něj.
Stoupla si ke kuchyňské lince a začala si připravovat zelený čaj s citronem. Pak si sedla k němu a zahleděla se někam do zdi.
„Nechceš se na to podívat?“ ozval se pomalu.
„Na co?“ otázala se nezaujatě.
„Zcela čerstvý speciální večerní výtisk Věštce. Poslala ho Daria,“ osvětlil jí.
Konečně na něj pohlédla. Tvářil se starostlivě.
„Co se stalo?“ zeptala se se špatným tušením.
„Koukni se sama,“ přisunul k ní po stole přední stranu.
Sklonila hlavu a přečetla palcový titulek:
VYHLÁŠENA VÁLKA PROTI UPÍRŮM!
„To snad ne…“ vydechla nevěřícně. „To nemůže být pravda.“
„Merlin žel to tak je,“ odtušil chmurně Draco. „Zabili ředitele Odboru Lovců. Stříbrnou kulkou. To stačilo k tomu, aby to hodili na nemrtvé.“
„Oni to na ně nehodili,“ zašeptala Angela. „Tohle mají určitě na svědomí. Tušila jsem něco takového. Nemáme ve zvyku sedět s rukama v klíně.“
„Přece ale museli vědět, co vyprovokují,“ poznamenal.
„Taky to nejspíš věděli…“ odtušila a raději od sebe noviny odstrčila. „Spíš mám tušení, že právě o to jim šlo.“
Draco se zamračil: „Proč by tak riskovali?“
„Nevím. Co vím stoprocentně, že to znamená mnohem víc starostí pro mě.“
„Což je samozřejmě dost na hovno,“ odtušil studeně.
Zahleděla se na něj s pozvednutým obočím.
„Ani já bych to nevyjádřila přesněji,“ pronesla pak pobaveně.
Dovnitř za nimi vešla Sofie, zastavila se na chvíli u Dracovy židle a vzhlížela ke své paní. Pak jí vyskočila na klín. Angela se pousmála a vděčně ji začala hladit.
***
Merogh zářil spokojeností.
Stál ve své kanceláři, u soukromého baru a naléval si do baňaté sklenky ohnivou whisky zakoupenou za svůj tučný plat. Na stole za ním leželo několik výtisků Denního Věštce a dalších kouzelnických týdeníků. Všechny psaly o jeho úžasném projevu na Nový rok a o vyhlášené válce. Objevily se i články o prvních úspěších. Tedy o prvních zabitých upírech.
Na dveře se ozvalo zaklepání.
„Dál!“ zavolal ministr a otočil se k příchozímu.
Byl to jeho tajemník Bromius.
„Je tu jeden muž, pane ministře. Tvrdí, že je váš bratranec,“ ohlásil.
Po Meroghově tváři přeletěl výraz nespokojenosti.
„Pusť ho dál,“ ucedil a šel si sednout ke stolu.
Tajemník uvedl hosta a zavřel za sebou dveře. Příchozí byl vyšší a o něco lépe stavěný než ministr, ale v hladce vyholené tváři měl velmi obdobný výraz lstivosti.
„Říkal jsem ti, ať se tu neukazuješ!“ vyštěkl Merogh ve chvíli, kdy zabezpečil kancelář proti odposlechu.
Vysoký kouzelník v tmavě zeleném elegantním obleku se pohodlně rozvalil do křesla v rohu kanceláře.
„Přišel jsem se podívat, jak se ti daří, bratranče,“ ušklíbl se.
„Dej pokoj, Horwatzi!“ vyštěkl ministr. „Co chceš!?“
„Co asi?“ vycenil host zuby. „Prachy! Ukormidlovat tu tvou malou soukromou jednotku mě něco stojí!“
Ministr se nespokojeně mračil.
„Vypíšu ti šek,“ zahučel nakonec.
„Ještě aby ne!“ reagoval Horwatz.
Merogh se jal bez odpovědi vypisovat kus vzácného pergamenu.
„Už toho taky začínám mít dost,“ mrmlal dál bratranec. „Těch neživých stvůr mám plný zuby. Nedá se s nimi mluvit!“
„Co bys čekal? Jsou mrtví!“ odtušil ministr.
„A ti hajzlové, co patří do Albaranu, chtějí čím dál víc! Co si teď dovolujou, to je děs!“
„Přestaň si pořád stěžovat!“ okřikl ho Merogh a rozmáchlým gestem podepsal šek. „Však se nám to vyplatí, neboj se. Až dostaneme ty nemrtvé parchanty do kouta a oni nám konečně budou muset prozradit to své tajemství, budeme nepřemožitelní!“ v očích se mu zalesklo a tvář mu roztáhl nechutný úsměv.
„Jo, o tom meleš už bůhvíjak dlouho. Nějaký velký upíří tajemství! A furt nic!!“
„Trochu trpělivosti, bratranče. Dočkáme se. Oba,“ ujistil ho Merogh.
***
Nervózně se ohlížel celou cestu přes rameno. Neměl dnes večer dobrý pocit, vůbec ne. Taky si ten Merogh něco může vyřídit sám, ne? Všechno aby odskákal on.
Měl se sejít s upírem, který pro ně donášel, a zrovna dneska ho už od rána bolela hlava.
Bromius znechuceně zatáhl hlavu víc mezi ramena. Mrzlo a zábly ho nohy. Čekal tu už dobrých deset minut a ten blb pořád nikde.
Přecházel po dřevěném altánu sem a tam a pořád se rozhlížel na všechny strany. Kde nic tu nic.
„Se na to můžu vykašlat!“ zavrčel si pro sebe a otočil se k odchodu.
Zůstal stát, jako když střelí. Stál těsně před ním zahalený v dlouhém plášti.
„Nějak netrpělivý, pane tajemníku,“ zahučel hluboký hlas.
„Že jste se taky objevil!“ odsekl Bromius nevrle. „Můžete mi vysvětlit, proč jste nás nevaroval před tím útokem?!“
„Neměl jsem o tom ponětí. Byla to tajná akce,“ zavrčel.
„Už alespoň víte, jestli u nás mají ještě nějakého donašeče?“ tázal se dál.
„Ne,“ odtušil vysoký upír klidně.
„Tak proč jste chtěl schůzku?! K čemu nám potom jste!“ vyjel na něj Bromius.
„Dejte si pozor na ústa, pane tajemníku,“ protáhl nemrtvý hrozivě.
Bromius se hezky rychle zklidnil.
„Mám pro vás jinou informaci. Měli byste si dávat majzla. Pokud vím, tak naše Rada je s reakcí Ministerstva plně spokojená. Něco se chystá. Velkého.“
„To je vše??“ odfrkl si tajemník.
Upír něco zavrčel.
„Co ta holka s vidinami, o které jste se posledně zmínil. Už znáte její jméno?“ vzpomněl si Bromius.
„Ne,“ zahučel nevrle.
„Tak dbejte na to, ať příště víte alespoň něco,“ nabádal ho Bromius. „Pan ministr by rád slyšel dobré zprávy.“
„To věřím,“ odtušil upír. „Dobrou noc.“
„Sbohem,“ vyštěkl Bromius a odvrátil se od něj. Nebyl to příjemný pocit, odcházet od něj otočený zády. To vůbec ne.
***
Musela se stavit do kavárny. Už toho měla dost. Lovci se úplně zbláznili a honili upíry v jakoukoli dobu. Ať už přes den, nebo v noci. Za poslední tři dny toho moc nenaspala. Pořád někde lítala a nedokázala by spočítat, kolik upířích krků od vyhlášení války zachránila a kolika Lovcům nakopala zadek. I když dneska už to bylo opravdu o fous. Byli tři a ona neměla čas shánět někoho, kdo by jí mohl pomoct.
Měla neblahý dojem, že to jediné, co jí dneska zachránilo krk, byl moment překvapení.
V DePressu si vypila velkou kávu a vydala se pomalým krokem domů. Ulice byly tiché a liduprázdné. Setmělo se už dávno. Užívala si chvíli klidu, předtím než přijde další vize. A byla si dost jistá, že přijde.
Prošla brankou a nadělala stopy v čerstvě napadaném sněhu. Když vstoupila na verandu, zakryla je za sebou kouzlem. Těsně přede dveřmi zůstala stát. Náhle dostala nepříjemný pocit. Ohlédla se za sebe. Nikde nikdo. Nasála vzduch kolem. Jen mráz a sníh.
Otevřela dveře. Do nosních dírek ji uhodil zápach krve. Zvířecí krve. V hale panovalo dusné ticho. S hůlkou v ruce obezřetně vešla a kopnutím za sebou dveře zase zavřela. Jejich cvaknutí se rozlehlo domem neskutečně hlasitě. Snažila se vycítit něčí přítomnost, ale pořád ji něco rušilo. Zápach smrti. V tu chvíli jí to došlo. Pomalu se otočila zpět ke dveřím.
V horní části byla ke dřevu velkým kuchyňským nožem přibodnuta Sofie.
Její srst byla zbrocená ještě čerstvou krví. Třeštila na ni skelný pohled. Angela se roztřásla, v očích ucítila pálení slz.
Zavřela oči, jako by chtěla vymazat ten obraz pryč, ale když je otevřela, její kočka tam pořád visela, pořád nehybná, mrtvá.
Vycítila ho těsně za sebou. Pomalu se nadechla a s nenávistným výrazem se k němu otočila. Lynx ji pozoroval s cynickým úšklebkem.
„Ty šmejde…“ vyrazila ze sebe Angela.
„Ale proč hned tak silná slova, Feles?“ protáhl upír.
„Proč jsi to… Proč jsi ji…“ nadechovala se zajíkavě.
„Slova nepomáhala, takže jsem musel přejít k činům,“ odtušil. „Donutila jsi mě k tomu. Navíc, bylo to jen zvíře…“
Angela se vykašlala na hůlku a skočila po něm. Nakopla ho do žaludku a podařilo se jí povalit ho na zem.
„Ty zatracenej hajzle!“ zavřískla a vší silou ho uhodila do tváře.
Pak už ji ale popadl za obě zápěstí a zastavil další snahy mu ublížit.
„Zavinila sis to sama,“ procedil mezi zuby. „Varoval jsem tě. Že už nesmíš nechat zemřít žádného upíra. Teď už jsou to další čtyři!“
Angela na chvíli ztuhla: „O čem to mluvíš?“
„Ááá, takže zase to samé divadlo? Zase ti chybí vidiny?!“
Shodil ji ze sebe. Podařilo se jí vymanit z jeho sevření jednu ruku, ale levou jí nepustil. Vstal a vytáhl si ji k sobě nahoru.
„Jedna z nich byla moje sestřenice!“ zasykl. „Kdyby ses neflákala…“
„Já tu lítám od rána do večera jako blázen!“ vyštěkla vztekle. „Od chvíle, co jste si nechali vyhlásit tu posranou válku! Co si myslíš?! Že bych to nepřišla ohlásit, kdybych někoho nestihla zachránit?“
„Jestli je to pravda, tak jak to že jsme přišli o tolik našich?!“
„Copak já vím? Myslela jsem, že rozhovor na tohle téma máme z krku!“ zahrčela a škubla sebou, až jí už tak povolená šála sklouzla z ramen na zem.
Stále ji však nepustil.
„Nápodobně, Feles,“ zasykl.
„Snažím se, jak můžu! Jak bych to mohla stíhat všechno sama!?“
„Teď ses přiznala! Na některé ses vykašlala, co?“
„To jsem neřekla!“ zaječela už se neovládajíce.
Popadl ji za krk a přirazil ke zdi.
„Tak dobře. Řekněme, že ti budu věřit. Tvé vidiny nejsou tak dokonalé, jak jsme si mysleli. I tak ale nejspíš budeš muset před Radu.“
„Až si mě zavolají, přijdu,“ zavrčela a chytila ho za ruku, kterou jí držel hrdlo. „Emtur, Lynxiu,“ zavrčela zastřeným hlasem.
Ušklíbl se.
„Pořád jsi stejně prudká,“ pronesl pak zamyšleně a přiblížil k ní svou tvář až na pár centimetrů. „To se mi na tobě vždycky líbilo.“
Angela se zatvářila, jako by jí právě řekl něco nesmírně odporného. Sklonil se k jejím rtům, ale trhla sebou tak prudce, až se zapotácel. Snažila se ze sebe strhnout jeho ruce, ale on ji prudce povalil na zem. Chytil ji za obě zápěstí a naklonil se nad ní. Tmavé vlasy mu přitom padaly do očí. Snažila se ho kopnout, ale jednou nohou jí klekl na stehna. Nenávistně se mu vpíjela do očí.
„Co se tak vzpouzíš?“ zamumlal chraplavě. „Vidím na tobě, že mě pořád chceš…“
„Polib mi prdel, Lynxi!“ vyštěkla.
Zlostně stáhl tvář a vztáhl jednu ruku, aby ji uhodil, když si uvědomil, že je tu s nimi už hodnou chvíli ještě někdo. Zvedl oči a hleděl do tmavého ústí pistole. Nad ním ho s výhružným leskem pozorovaly bouřkově šedé oči.
„Hezky pomalu se zvedni nebo ti mozkem proletí stříbro tak rychle, že si to ani neuvědomíš,“ pronesl Draco důrazně.
Lynxovi se na tváři usadil samolibý úšklebek.
„Neměl by sis hrát se zbraněmi. Ještě si něco uděláš, chlapečku,“ protáhl posměšně.
„Opakovat se nebudu,“ odtušil Malfoy ledově.
Lynx Angelu pustil a pomalu se narovnal.
„Odvahu máš…“ uznal suše.
Angela se rovněž postavila a zůstala stát vedle Draca. Propalovala upíra tak znechuceným pohledem, že by pod ním zkyslo mléko.
„Radím ti dobře, Feles. Udělej něco s těma svýma vidinama,“ pronesl studeně.
Neodpověděla.
„Zmizni,“ zasykl Draco.
„Jo, jo, neboj. Vidím, že tě má přítomnost strašně irituje,“ ucedil Lynx.
Draco ani nezaváhal. Sklonil zbraň a vystřelil. Angela překvapeně vytřeštila oči. Upír zařval bolestí a sevřel si levé stehno, ze kterého mu crčela krev a barvila džíny do ruda.
„Ty malý zkurvysyne…“ zachrčel Lynx už bez náznaku posměšného tónu.
„Odpusť si urážky na adresu mé matky a vypadni. Další kulka půjde o něco výš,“ zavrčel Draco.
„To si ještě odneseš, zmrde,“ neodpustil si Lynx, propálil naposledy pohledem Angelu a odkulhal se k zadním dveřím. Teprve když za ním zaklaply, Draco zbraň sklonil a zajistil.
Obrátil se k Angele, která se ani nepohnula.
„Angie…“ oslovil ji tiše. „Jsi v pořádku?“
„Ne,“ dostala ze sebe pracně a zvedla k němu oči. Měla je lesklé od zadržovaných slz. „Mohl bys ji… Mohl bys ji prosím tě sundat dolů?“ požádala ho s pěstmi zatnutými tak, že se jí nehty zařezávaly do kůže.
„Samozřejmě,“ přikývl tiše.
„Díky,“ přenesla ztěžka přes rty.
Zasunul si zbraň za opasek a otočil se ke dveřím, zatímco Angela se vydala ke schodišti. O chvíli později, když už nůž ležel na zemi, stejně jako tělo Sofie, se vrátila s nějakým starým vakem. S Dracovou pomocí mrtvé tělíčko vsunula dovnitř, pohladila ji po hlavě a svázala ho. Draco si všiml, že se jí chvějí ruce.
Vyzvedla si ho do náruče a beze slova zamířila ven na zahradu. Draco se vydal za ní, ale zůstal stát na verandě, zatímco Angela se vzdálila do nejzazšího kouta zahrady. Pozoroval ji skrz holé větve několika stromů.
Tam pomocí hůlky, jinak to v tom mrazu ani nešlo, vyhloubila malý hrob a vak něžně vložila do něj. Hlínu i sníh zase nahrnula zpět a vstala.
Ve chvíli, kdy se Draco rozhodl vrátit se zpět do domu, nečekaně klesla znovu na kolena a zapřela se rukama o zem.
Okamžitě vystřelil přes zahradu a netrvalo ani pět vteřin a skláněl se k ní. Položil jí ruku na rameno.
„Angelo…“
Neplakala, jen prudce vtahovala vzduch do plic přes sevřené zuby a její napjatá záda se celá třásla.
„To je dobrý,“ vyrazila ze sebe namáhavě.
Tak to teda určitě není, pomyslel si Draco, ale nahlas neřekl nic.
„Já jen… Proč… Proč jen…“ vycházelo z ní trhaně, ale pak ztichla.
Draco čekal. Věděl, že ještě neskončila.
„Každému vždycky přinesu jen něco zlého…“ zašeptala ztěžka.
V první chvíli ztuhl. Pak se zaškaredil, popadl ji za ramena a vytáhl si ji k sobě nahoru. Podívala se na něj tak, až ho skoro zamrazilo.
„To není pravda!“ prohlásil rázně. „Není to pravda a ty to víš! Nikdy bys neměla takhle hloupě mluvit.“
Neuvěřitelně smutně se usmála. Zvedla jednu ruku a položila mu ji na tvář.
„Ty jsi na mě tak hodný,“ vydechla.
Překvapeně mlčel. Z jejího výrazu mu došla slova. Odtáhla se od něj a vydala se nazpět k domu, aniž se ohlédla.
***
Lupus nakráčel do domu a kabát hodil do náruče jednomu ze strážných u dveří. Chtěl se zeptat, jestli je bratr doma, ale pak už ani nemusel. Z obývacího pokoje totiž zaslechl jeho libý hlas sprostě klít ve své mateřštině. Zamířil po řevu a v pokoji se mu naskytl zajímavý pohled.
Lynx seděl na vysoké židli jen v košili a spodním prádle a nechával si čistit zakrvácené stehno od nějaké štíhlé upírky s blond vlasy, kterou tu viděl prvně.
„Bratře, co se ti stalo?“ vyhrkl Lupus okamžitě.
„Ani se neptej!“ vyštěkl Lynx nevrle.
Lupus se ušklíbl. Typické…
„Budeš v pohodě?“
„Samozřejmě,“ odfrkl si jeho starší bratr. „Přitáhni to pořádně!“ obořil se na upírku.
Ta poslušně začala obvaz přitahovat větší silou.
„Nějaký Lovec?“ vyzvídal dál Lupus.
„Hovno! Ten bastard zasraný, co opruzuje u Feles,“ vyjádřil se nepěkně Lynx. „Máchal na mě s bouchačkou.“
„Malfoy?“ podivil se Lupus a povytáhl obočí. „Jemu se podařilo tě postřelit?“
„Očividně!“ odsekl.
Upírka mu přilepila obvaz, narovnala se a začala beze slova uklízet nepořádek.
„Cos tam zas dělal prosím tě? Ještě k tomu sám?“ nechápal Lupus. „To jí nemůžeš dát chvíli pokoj?“
„Nestarej se, bráško,“ zahučel Lynx studeně.
Pokrčil rameny: „Jak chceš…“
Lynx vstal a opatrně našlápl na zraněnou nohu. Obličej se mu zkřivil bolestí. Mladá upírka si sebrala saky paky a odkráčela s ladným houpáním boků z místnosti.
„Kdo to je?“ zeptal se Lupus.
„Nejsi poslední dobou nějak moc zvědavý?“ zasyčel Lynx.
To už toho měl Lupus dost.
„Tak promiň, že mě zajímá, co se děje kolem mého bratra!“ vyštěkl nasupeně. „Nevylévej si laskavě blbou náladu na mě!“
„No, dobře, dobře,“ zamumlal Lynx už smířlivěji. „Máš pravdu.“
„Odpuštěno za jedné podmínky,“ chytil se toho okamžitě Lupus.
Bratr se na něj zahleděl zúženým pohledem: „Co chceš?“
„Pozvat Vulpes sem na večeři,“ vyrazil ze sebe Lupus.
„V žádném případě!“ zavrhl to okamžitě Lynx. „Ta uječená koza do mého domu ani nepáchne!“
„Ale…“
„Už jsem řekl!“ zdůraznil starší z obou bratrů rázně.
Lupus už mlčel. Lynxovu autoritu uznával odjakživa. I když se mu to někdy nelíbilo. V upířích rodinách to tak prostě bylo. Důraz se kladl na úctu a oddanost. O rodiče přišli, když byl ještě malý a bratr byl jediná bytost, která představovala jeho rodinu.
„Tak nic…“ povzdechl si Lupus. „Nechceš se mnou jít alespoň dneska ven? Samotného bych tě nerad pouštěl.“
Bratr ho sice chvíli pozoroval stylem, že nepotřebuje jeho obavy, ale pak blahosklonně přikývl a odkulhal si pro čisté kalhoty.
***
Do soumraku zbývala ještě asi celá hodina, slabé sluneční paprsky se odrážely od bílé pokrývky, ale vidina, která přišla, byla tak silná, že ji vytrhla i z jejího hlubokého spánku.
Prudce se na posteli posadila a s rozšířenýma očima se snažila uklidnit.
To snad ani nemůže být pravda… Jak jen můžou… probíhalo jí hlavou. Tohle sama nezvládnu. Musím sehnat pomoc.
Odhodila pokrývku, naházela na sebe oblečení, vyřítila se z pokoje a schody dolů zdolala dvěma skoky. Když se obouvala, skoro ztratila rovnováhu, ale pak už popadla kabát a vyletěla ze zadních dveří. Na verandě skoro srazila k zemi Alexe, jelikož díky slunci téměř neviděla, vyhnula se mu jen tak tak, zamumlala nějaký pozdrav a byla ta tam.
Alex chvíli nechápavě civěl na místo, ze kterého se přemístila. Draco se mu sice o něčem zmínil, ale že by byla až tak vyvedená z míry… Zakroutil nechápavě hlavou a dokořán otevřenými dveřmi vydal dovnitř.
***
„Není doma, slečno,“ oznámil jí strážce Ketura prkenně.
„A kde je?! Slunce sotva zapadlo, to už je pryč?“ vyjela na něj.
„Přesně tak,“ odtušil suše.
„A co Lupus?“
„Pan Lupus rovněž není přítomen,“ nepotěšil ji odpovědí.
„Do prdele, když je potřebuju, tak tu nejsou!“ neudržela se Angela.
„Je mi líto, slečno,“ zafuněl Ketura. „Mám něco vyřídit?“
„To už bude pozdě!“ zasykla Angela. „Co ty? Máš čas?“
„Já tu musím bezpodmínečně zůstat, slečno…“ odvětil strážce nechápavě a díval se, jak Feles bez pozdravu rázuje pryč od honosného sídla.
Na dveře Serpensova bytu mlátila tak dlouho, až po ní zezdola začala řvát vzteky rudá domovnice s natáčkami ve vlasech. Vztekle dveře nakopla a přemístila se k Margaret. Sice neslyšela, že by ji ze školy vyhodili, takže by měla být v Bradavicích, ale za pokus to stálo.
Nestálo… V bytě bylo ticho jako v hrobě.
Nadávala v duchu jako špaček. Do sídla v lese je to daleko a oblítat dalších pár upírů, které znala osobně, neměla čas. Na mysl jí přišli ti dva. Chtěla ten nápad zavrhnout, ale stále se jí vraceli na mysl. Neměla jinou možnost.
„Sakra!“ zavyla zoufale.
Angela předusala přes halu tak rychle, že Alex skoro nestačil schovat velkou lahev pod stůl. Zadýchaně se zastavila ve dveřích a upřeně se na ně zadívala tak, jako by v první chvíli ani nevěřila, že tam ti dva sedí.
„Potřebuju… Pomoc…“ vyrazila ze sebe.
Draco hned vstal z křesla: „Co se děje?“
Angela postoupila dovnitř a opřela se o opěradlo židle.
„Hádám, že asi tak za čtvrt hodiny zaútočí na naši školku a já nemůžu nikoho sehnat,“ vyrazila ze sebe. „Bude jich tam moc a já na ně nebudu stačit.“
Draco se zachmuřil, Alex se zatvářil totálně nechápavě.
„Nechci vás do toho tahat, ale…“ nadechla se.
„To je samozřejmost, Angelo,“ přerušil ji Draco.
Teď už vstal i Alex: „Promiňte, ale mohli byste mi osvětlit, o čem je řeč?“ ozval se. „Jaká školka, jací oni a jak to všechno víš?“
Oba se k němu otočili. Angela se zarazila. Bylo na ní vidět, jak váhá.
„Něco o mě nevíš, Alexi,“ pronesla tiše a hleděla mu do očí.
Po dlouhé době mu ten upřený pohled zase nebyl příjemný. Na moment se odvrátila a zahleděla se na hodiny, pak si ztěžka sedla na židli.
„Už od mala mám schopnost předpovídat smrt druhých. Nikdy jsem se tomu ale nepokoušela zabránit. Až do chvíle, kdy jsem narazila na upíry. Ti toho chtěli využít a pod hrozbou, že zabijí mé přátele, mě přetáhli k sobě. Jsem upírka, Alexi. Předpovídám teď smrt nemrtvých. Zrovna dnes zaútočí na upíří školku, jsou tam samé malé děti, neubrání se. Nevím, jak přišli na to kde je, ale přišli na to. A já teď potřebuju pomoct,“ vychrlila to ze sebe skoro na jedno nadechnutí a bedlivě pozorovala Alexovu reakci.
Ten mlčel a snažil se tuto informaci strávit.
„Tak upírka…“ pronesl nakonec. „To jsem mohl tušit.“
Draco na něj rovněž nepříjemně civěl, jako by se mu pohledem snažil zabránit, aby řekl něco nepřístojného. Alex si založil ruce na hrudi. Nemusel mít obavy. Už je znal oba dost dlouho na to, aby mu takové detaily přehodnotily utvořený názor.
„Pro mě jsi pořád Angela, takže je to fuk. A děti by neměl vraždit nikdo. Ani když to jsou děti nemrtvých. Stejně se mi to celé s tou válkou zdá přehnaný,“ usoudil rozvážně.
Angela se trochu uvolnila.
„Taky by vás oba mohlo zajímat, že ti útočníci jsou bývalí Smrtijedi. A vypadá to, že všichni,“ prohlásila vážně.
Oba najednou se zakabonili. Angela se těžko ubránila úsměvu.
„Kteří?“ zeptal se Alex.
„Lestrange, Avery, Macnaire, Rookwood a Mulciber,“ vysypala ze sebe s jistotou.
„To ti praví,“ ucedil Draco mezi zuby.
„Ten Avery už mi pěkně leze na nervy,“ vyjádřil se obdobně Alex.
Angela se na něj zahleděla s pozdviženým obočím.
„Už dvakrát nám zdrhl!“ osvětlil jí znechuceně.
Nevesele se uchechtla: „To nejste sami. Na zdrhání je expert.“
„Takže jdeme,“ prohlásil Draco rázně.
***
Stáli na střeše třípatrového domu, který se tyčil nad stejnou ulicí, ve které se nacházela podélná nízká budova. Vypadala jako obyčejná školka, jenže tady se děti hlídaly i v noci.
„Vy zůstaňte raději tady,“ zašeptala Angela. „Mohli by vás vycítit.“
„Ti šmejdi těžko,“ odtušil Alex.
Obrátila se k němu se zúženým pohledem.
„Myslí rodiče těch děcek, Alexi,“ upřesnil Draco.
„Ach tak,“ pochopil.
Angela se rozběhla a odrazila se od okraje rovné střechy. Alex zděšením otevřel ústa, ale Draco ho zarazil rukou na paži: „Klid. Nic se jí nestane.“
Pak s rukama v kapsách došel k okraji a zahleděl se dolů. Alex se k němu trochu váhavě přidal. Skutečně ladně skončila dole na střeše školky a právě po ní přebíhala směrem ke vstupní bráně, která byla z druhé strany.
Viděli dolů na ulici, po které se pohybovalo několik lidí. Tedy přesněji řečeno několik upírů. Angela jim zmizela z dohledu.
„Okam! Okam!“ rozlehl se večerem dětský hlásek.
Po ulici jedno dítko běželo za odcházející vysokou ženou. Ta se obrátila a se smíchem ho vyzvedla do náruče.
Šeptala mu něco do ucha a pak ho zase položila. Chlapeček ještě něco zakňoural, ale matka byla neúprosná a ukazovala k chodníku, který obtáčel školku. Odloudal se tedy neochotně zpět. Vzápětí poté, co zmizel za rohem, se z okna vyklonil nějaký kluk a zuřivě mával.
„Niisan!“ vyřvával na celé kolo. „Byeee!“
Na ulici se obrátil vysoký mladík a zvedl ruku. Pak už kluka někdo vtáhl dovnitř a zabouchl okno. Upír se vzdálil s pobaveným vrtěním hlavy.
Alex se přistihl, že se trochu nechápavě usmívá. Nebyl v tom žádný rozdíl od lidí.
O chvíli později už konečně tok rodičů se svými potomky ustal. Ulice ztichla. Na střeše pod nimi se znovu objevila Angela a posunky je pozvala k sobě. Oni si samozřejmě nemohli dovolit skočit, takže se oba přemístili vedle ní.
„Už jdou,“ oznámila jim suše a pokynula směrem k malému parčíku, který byl součástí školky.
Skutečně se jim tam po chvíli podařilo zahlédnout tmavé stíny.
„Zajistila jsem to tu proti přemístění, ale jen po oplocení, takže si dávejte bacha, ať nám pak třeba nezdrhnou,“ šeptala Angela. „Nesmíme je pustit dovnitř, pamatujte si to.“
Objevila se před nimi z ničeho nic, když už se stáhli k sobě a mířili k hlavnímu vchodu. Hůlka v ruce, hlava sklopená, dlouhé vlasy jí spadaly dolů až do půli zad.
Zůstali stát a vztáhli hůlky.
„Zatracení srabi,“ zasykla dívka znechuceně.
Avery rozsvítil a ona zvedla hlavu.
„Blacková!“ vyletělo z Rodolfa překvapeně.
Avery se tvářil jako by kousl citronu.
„Zase se mi pleteš do cesty, ty malá couro,“ procedil mezi zuby. „Ale tentokrát naposledy…“
Všech pět Smrtijedů zaujalo bojové pozice. Angela se ušklíbla.
„Snad si nemyslíte, že jsem sama?“
Ve chvíli, kdy se chtěli rozhlédnout, na ně už letěly tři odzbrojující kletby. Stačil zareagovat pořádně pouze Avery a kletbu odvrátil. Rookwood přišel o hůlku a Mulciber se vyhnul kouzlu tak prudce, že zakopl o vlastní nohy a rozplácl se na zemi. Lestrange se obul do útoku, Angela se svižně sehnula k Mulciberovi a vytrhla mu hůlku z ruky.
Draco seslal na Rookwooda podezřele vypadající kletbu a Smrtijed se poskládal se staženým obličejem. Pak se do něj už pustil Macnaire, zatímco na Angelu zaútočil nevrle se šklebící Avery, takže pustila z dohledu Mulcibera. Rodolfo s Alexem na sebe sesílali kouzla tak zuřivě, až roztápěli sníh kolem sebe.
Hluk venku přilákal ven dvě upírky, které patřily k učitelkám ve školce. Jakmile je Angela zahlédla, vytvořila před sebou štít, aby se na chvíli mohla odvrátit.
„Tinvoe!“ zakřičela na ně. „Etnar itede!“
Zase hned zacouvaly a pečlivě za sebou zamykaly dveře. Chvíli nepozornosti Avery Angele nedaroval. Zaútočil tak zprudka, že se pod tíhou dopadu na štít úplně otřásla.
Alex si všiml, že Rookwood se dostal Dracovi za záda a vytahuje z vaku na zádech samostříl. Využil toho, že Lestrange byl právě za štítem, přes který nemohl vysílat kouzla a bezohledně s ním mrštil proti zdi. Rookwood se s bolestným sténáním svezl na dlaždice.
Draco se na jedinou krátkou vteřinu ohlédl a poděkoval Alexovi pohledem. Ten jen pokývl hlavou a už se musel vyhýbat dalšímu návalu kleteb od Lestrangeho.
Mulciber se projevil jako správný srab, dostal se za bránu a přemístil se pomocí náhradní hůlky. Angela na Averym viděla, že ho to právě nepotěšilo, ale na ni útočil o to vztekleji.
„Až tě dostanu, tak toho budeš do smrti litovat, Blacková!“ syčel mezi jednotlivými útoky. „Tos ještě nezažila!“
Angela zatínala zuby a snažila se udržet klid. I když si až příliš dobře pamatovala, že právě on byl také jeden z těch dvanácti…
Rodolfo Lestrange pěkně dusil Alexe, který už vypadal, že to neustojí a Draco právě s potěšením dodělával Macnairea. Když viděl, že Alex klečí na zemi bez hůlky, bleskurychle na Lestrangeho vyslal pěkně šťavnatou kletbu a konečně ho zkosil k zemi.
Averymu se podařilo Angelu odzbrojit ve chvilce nepozornosti, kdy už se také otáčela k Alexovi. Vrhla se na něj ze strany, ale ten se jí překvapivě mrštně vyhnul. S úšklebkem na ni vyslal smrtící kletbu, ale ona byla dost rychlá. Schytala to houpačka, která se roztříštila na kusy. Pak už ho k Angelině úlevě zabavil Draco.
Alex si mezitím vyškubl svou hůlku z Rodolfových rukou, přidal se k Dracovi v útoku na Averyho. Ten se jim pracně bránil, ale po chvíli ho oba udolali. Jeho hůlka skončila ve dvou kusech. Pokusil se přemístit, ale bolestivě ho to hodilo zpátky.
Svázali ho a chystali se na Rodolfa, ale ten před nimi upaloval k lesu. Vyslali za ním pár kleteb a Alex se nakonec pustil za ním po svých. Macnaire byl mrtvý. Když to Angela zjistila, trochu ji zamrazilo. Draco se na něm teda vyřádil…
A Rookwood už taky dlouho nevydrží, pomyslela si, když došla i k němu.
Alex mu tím úderem proti zdi nejspíš dost ošklivě polámal žebra. Kašlal krev a bledl každým okamžikem.
Nechala Draca u Averyho a šla to vyřídit dovnitř. Upírky ji po delším přemlouvání pustily a pak jí div nedělaly úklony vděčností. Děti se zvědavě tlačily za nimi, neměly strach.
Když se konečně od nich odtrhla, oba už se tvářili dost netrpělivě. Alex ještě k tomu naštvaně. Ani se neptala, bylo jasné, že i Lestrange utekl.
Sebrali každý jednoho Smrtijeda a přemístili se pryč na předem domluvené místo.
Když se Avery pořádně probral, hlava ho bolela jako střep. Trvalo mu hodnou dobu, než se mu podařilo zaostřit. Seděl spoutaný na židli, na jiné naproti němu seděl mladík s tmavými vlasy, kterého naposledy viděl padat z balkonu v osmém patře. Kromě dneška ovšem. Vzpomněl jsi, že to právě on ho něčím praštil přes hlavu, když se jim vzpíral.
Zvedl oči výš a zjistil, že jsou v nějakém starém skladišti téměř bez oken. Svítila nad nimi jediná žárovka. A opírajíc se o zeď ho upřeně pozorovali ta mrcha Blacková a….
„Malfoy…!“ vydechl šokovaně.
V zápalu bitvy ho vůbec nepoznal. Teď už měl kapuci dole a světlo žárovky mu barvilo světlé vlasy do žluta.
„Ty?!“ vyhrklo z něj. „Co si k sakru o sobě myslíš, ty hajzle??“
„To tě teď vůbec nemusí zajímat,“ odtušil kluk před ním. „Spíš by ses měl starat o to, abys hezky rychle zodpovídal mé otázky. Už mám dost toho, jak vás jednoho po druhém vyslýchám a ani jeden z vás takzvaných Smrtijedů neví to, co potřebuju.“
Avery na něj chvíli zaraženě civěl, pak se začal smát: „A ty si myslíš, že já ti něco řeknu?“
„Ano,“ přitakal Alex. „Bylo mi řečeno, že jsi byl jeden z těch, kdo toho věděli dost.“
Smrtijed hodil spalujícím pohledem po dvou mlčících postavách za ním. Ani nehnuli brvou.
„Navíc, tví společníci nedopadli zrovna nejlíp…“
Averyho úšklebek ztuhl.
Copak ti dva jsou… Kurva! Pak se má něco povést, když je člověk obklopený samýma idiotama! nadával v duchu.
Blacková se začala škodolibě usmívat, jako by přesně věděla nač myslí.
Přivřel oči a soustředil se na své okolí. Okamžitě vycítil ochranné pole. K sakru!
„Dvakrát stejnou chybu nedělám…“ odtušila Blacková tiše.
Avery se zakabonil ještě víc.
„Dobře mě poslouchej, ty zmetku,“ zavrčel Alex.
Avery se na toho kluka zahleděl a v očích mu uviděl něco, čeho si na první pohled nevšiml. Vražednou odhodlanost…
„Noc z třicátého září na prvního října. Dům v Sheffieldu, manželé Prewettovi. Přišli dva Smrtijedi a zabili je. V kuchyni. Chci vědět, kdo to byl,“ Alex to ze sebe vysypal ledovým hlasem.
Angela dosud stojící klidně, ztuhla tak, že by se v ní krve nedořezal.
Na prvního října…??
Cítila, jak bledne. Namáhavě polkla. Pomalu otočila hlavou, dokud jí pohled nepadl na Dracovu tvář.
Vypadal jako sama smrt. Stál jako socha, ani víčko se mu nepohnulo a jeho tvář dostala barvu čerstvě omítnuté stěny. V očích se mu zračilo strašlivé poznání. Stačil jí tenhle jediný pohled, aby poznala, že to nevěděl. Nechápala jak je to možné, když u toho domu byl, jestli třeba nikdy Alexe neposlouchal, když vyslýchal nebo v tom bylo něco jiného. Prostě to nevěděl. Došlo mu to právě teď. Že to byl on, kdo zabil…
Vybavila se jí jedna vzpomínka.
„Existují mnohem horší věci, které může mít někdo na svědomí… Když zabiješ nevinnou těhotnou ženu…“
To tehdy v té staré prádelně řekl. Ach, Merline…
Avery dlouhou dobu civěl přímo na Alexe. Pak se podivně ušklíbl, krátkým pohledem hodil k Dracovi a sklonil hlavu.
„Nic neslyším, Avery,“ zavrčel Alex.
Smrtijed se začal otřásat. Alex se zaškaredil. Byl to smích. A byl čím dál hlasitější. Nakonec už se řehtal na celé kolo. Vypadalo to, že chce něco říct, ale prostě nemohl. Alex vstal a vytáhl hůlku.
Averyho smích se změnil v bolestný řev. Angela ho překvapeně pozorovala. Neřekla by do něj, že je schopný…
Trvalo to dlouho. Pak se ke Smrtijedovi Prewett sklonil. Avery něco nesrozumitelného mumlal. Alex začal nanovo a ptal se ho znovu. Nedostal z něj nic jiného, než ten podivný smích…
Nakonec se od něj znechuceně odvrátil.
„Postarejte se o něj,“ požádal je a vydal se k východu.
Zastavil se u Draca, který stále hleděl dopředu na jedno místo a ani se nepohnul. Alex mu položil ruku na rameno.
„Díky, Draco. Zase jsi mi dneska zachránil krk. Musíš si to u mě někdy vybrat,“ pronesl vážně.
Draco mlčel.
„Děkuju, Alexi,“ řekla Angela ztěžka.
„Za málo,“ pousmál se prchavě a vyšel ven.
Ještě dlouho poté, co se za ním zacvakly vrata, bylo v hale duté ticho. Nikdo se nepohnul. Angela otevřela ústa, ale zase je zavřela. Nebylo co říct. Pozorovala Dracovu tvář, ze které se jí nedařilo teď vyčíst skoro nic. On se hnul jako první. Beze slova se sebral a bez pohledu vlevo nebo vpravo odešel. Nezastavila ho. Věděla, že by to nemělo smysl.
Otočila se k Averymu. Zhroucený v židli, namáhavě dýchal. Pomalu přešla k němu.
Zvedl hlavu a zahleděl se na ni krhavýma očima.
„Chceš mě zabít?“ zeptal se hluše. „Tak do toho, jestli máš odvahu…“
Mlčela a bezvýrazně ho pozorovala.
„Kdyby ten tvůj kamarádíček chvíli počkal, tak bych mu možná i řekl, kdo mu to oddělal rodinku,“ chrčel Avery s hnusným úsměvem. „Jste pěkné svině, takhle ho tahat za nos!“
Sundala si kabát a odložila ho na druhou židli.
„Ale copak? Striptýz?“ protáhl cynicky.
„Jen si ho nechci zašpinit,“ odtušila chladně.
Podíval se na ni pořádně. A už neviděl mladou ženu, ale děsivou tvář s krvelačným výrazem a rudýma očima. Viděl ji před sebou, i když už se mu tmělo před očima i v mysli…
Hleděla na jeho mrtvé tělo beze špetky lítosti. Vytáhla z kapsy papírový kapesník a pečlivě si otřela ústa.
Musela se teď postarat o tři mrtvoly. Zařídila to tak, aby je všechny tři zaručeně našli a spěchala se špatným tušením domů.
Vrazila dovnitř a zapátrala svou myslí po jeho přítomnosti. Její naděje uhasla. Nebyl tu…
Přešla do kuchyně a sedla si ke stolu. Věděla, kde by ho ještě mohla najít, ale… Ne, nechá ho teď být. I když o něj měla strach. Alespoň prozatím ho raději nechá samotného…
524 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...