Skip to content

Epilog

[Celkem: 8    Průměr: 4.5/5]

Every cloud has a silver lining.

                                     John Milton

 

Sheffield, 2.července 2001

 

„Chtěl bych ti něco říct,“ pronesl vážně Alex, s pohledem zaraženým do země.

Catherine ho zvědavě pozorovala, přičemž v rukou držela sklenici s džusem a spoustou kostek ledu. Seděli spolu na lavičce v zahradě. Největší vedro už polevilo a slunce se pomalu chýlilo k západu, díky čemuž stromy kolem  nich házely po trávníku dlouhé pokřivené stíny.

„Na té svatbě předevčírem,“ pokračoval její bratr tiše. „Byl i Malfoy.“

„Opravdu?“ pozvedla překvapeně obočí.

„Hmm,“ přitakal. „Přišli se i s Angelou rozloučit. Chránili se kouzly.“

„Ale tys je viděl,“ ujistila se.

„Ano.“

Na moment se v zahradě rozhostilo ticho.

„A to jsi ho nechal jen tak odejít?“ zeptala se pak Catherine zvolna.

Alex zvedl hlavu a pohlédl na ni. Tvářila se vážně a čekala, co jí odpoví.

„Ano, nechal,“ připustil tiše.

Mlčela, a on cítil, že ještě musí něco říct. Že to ze sebe musí dostat.

„Vytrpěl si dost, sestřičko. Nemám se už komu mstít. Trest, který dostal, byl daleko větší, než jsem si dokázal představit. Teď už to vím.“

„Alexi… Myslíš to vážně?“ otázala se napjatě.

„Naprosto,“ pokývl hlavou.

„Takže teď už budeš v pořádku?“ pronesla tázavě a on překvapeně zjistil, že se mírně usmívá. „Žádné výčitky? A noční můry?“

Přistihl se, že jí úsměv opětuje: „Určitě,“ přitakal.

„To jsem moc ráda…“

Pak za sebou zaslechli spěšné kroky a obrátili se vsedě k domu. Kráčela k nim Daria, celá se krčila jako pod neviditelným závažím a brečela. Alex okamžitě vyskočil na nohy, vrhl se k ní a vzal ji do náruče.

„Dario? Miláčku, co se stalo?“

Černovláska jen bezmocně vrtěla hlavou. Alex ji pevně objímal a čekal, až se uklidní. Catherine je mlčky pozorovala, v rukou svírajíc studenou sklenici s džusem.

„Angela…“ vyrazila ze sebe konečně Daria a odtáhla se od Alexe.

Tázavě se na ni zadíval.

„Já… Já jsem ji podrazila,“ vydechla a začala si trhaně otírat slzy z tváří. „Já jsem…“

„Dario… O čem to mluvíš?“ nechápal Alex.

„Včera… Objevili se u nás… Ti upíři… Teta je pozvala dál… Nevěděla… Přišli za dne…“

Alex ztuhl a i Catherine se polekaně postavila.

„A pak… Oni chtěli vědět, kde je Angela a já… Nemohla jsem… Měli Reginu a tak jsem jim řekla, že odjíždějí. Vlakem.“

„Ublížili vám nějak?“ zeptal se úzkostně.

Zavrtěla záporně hlavou. Tvářila se tak zkroušeně, že ji znovu objal. Podvolila se.

„Svázali nás a odešli,“ zamumlala s tváři skrytou na jeho hrudi. „Nedokázali jsme se z těch pout dostat. Až k ránu. Hned jsem dala vědět Harrymu a on říkal, že zburcuje Shiernovou, ale…“

Daria se celá otřásla a Alex ji sevřel pevněji.

„Ještě nevím nic nového, ale určitě už je pozdě,“ dodala jeho dívka nešťastně. „Určitě se jim něco stalo. A jen kvůli mně.“

 

Londýn, 3. července 2001

 

Vešli do restaurace ruku v ruce. Harry se rozhlédl a nedočkavě zamířil ke stolu v rohu pro čtyři. Už u něj seděla elegantní dáma s tmavými vlasy.

„Dobrý večer,“ pozdravila je.

„Tak co?“ vypálil na ni Harry bez odpovědi, sotva se posadil.

Margaret Shiernová se na něj upřeně zahleděla.

„Omluvte ho, Margaret,“ ozvala se Samantha tiše. „V takových chvílích zapomíná být zdvořilý…“

K jejich stolu dorazil ochotný číšník: „Dobrý večer, dáte si něco k jídlu?“

„Jen nápojový lístek, prosím,“ odpověděla mu Samantha.

Chlapík s knírkem jí ho úslužně podal a odpochodoval.

„Margaret…“ naléhal Harry se sevřenými zuby.

Poloupírka si povzdechla a naklonila se přes stůl blíže k nim.

„Vydali jsme se prohledat nádraží, jak nejdřív to šlo,“ začala tiše, aby je nezaslechli ostatní hosté. „Už to tam měli zabezpečené policajti, takže jsme to našli snadno. Sice odnesli důkazy, ale nám to stačilo vycítit…“

Nespouštěli z ní pohled.

„Zemřeli tam tři upíři,“ navázala vážně. „Nic bližšího už se nedalo rozpoznat.“

Harry pracně polkl.

„Byla tam taky spousta krve,“ pokračovala. „Lidské. Myslíme si, že byla Malfoyova. Abychom se ujistili, museli jsme se dostat do policejních záznamů. Skoro nic tam nenašli, akorát jednu kostru.“

„Takže se dá předpokládat, že Angela to přežila?“ zeptal se okamžitě Harry.

„Ano, dá,“ připustila Margaret. „V jejím případě by našli rozkládající se tělo.“

Samantha po těch slovech zkřivila obličej.

„Ale jistě vám neřeknu nic. Nikdo netuší, co se tam stalo. Lynx však zmizel, stejně jako další čistokrevný. O nikom jiném ještě nevíme.“

„Kdo je to vlastně ten Lynx?“ přecedil Harry mezi zuby.

„Čistokrevný. Bratr Michaila – toho znáte z vyjednávání. Angela kdysi odmítla nabídku stát je jeho partnerkou a on jí to nikdy neodpustil. Bral to jako smrtelnou urážku a Lynx byl navíc trochu blázen,“ osvětlila mu Shiernová klidně, ale nespouštěla z něho pohled.

„Takže se jí chtěl pomstít?“ došlo Harrymu.

Přikývla: „A to hodně krutě.“

„Co si o tom myslíte vy?“

„Co já si myslím?“ pronesla váhavě. „Že Lynx zabil Malfoye, protože věděl, že tím Angele nejvíc ublíží a pak se chtěl zbavit i jí, ale to mu nevyšlo.  Našly se tam stříbrné nábojnice. Mám z toho dojem, že se Angele podařilo je zastřelit a pak odnesla Dracovo tělo pryč.“

„Ale jsou to jen dohady, že?“ ozvala se Samantha tiše.

„Ano, jen dohady…“ přitakala Shiernová.

Harry se sklesle zadíval do stolu. Samantha se natáhla a sevřela prsty kolem jeho lokte.

„Přežila to, Harry, určitě. Musíš tomu věřit,“ zašeptala povzbudivě.

Smutně se na ni pousmál: „Pokud to opravdu přežila, tak je teď znovu úplně sama,“ reagoval sklesle. „Po tom všem by jí snad bylo líp, kdyby byla mrtvá…“

 

Tokio, 20. května 2002

 

Sakury v tuhle roční dobu kvetly doslova všude a město hýřilo příjemnými barvami, které jí připadaly každý rok stejně krásné. Mířila  pěšky do práce, jako skoro vždycky. Neměla to daleko, jen dvacet minut rychlé chůze. Nesnášela místní metro a přišlo jí, že si na něj nikdy nezvykne.  Připadalo jí depresivní až běda. A všichni vždycky někam strašně spěchali. Ona raději chodila v klidu.

Počkala na semaforu na zelenou a přešla rušnou ulici. Pak už jí stačilo jen pár kroků a dorazila k útulné kavárně, kde po večerech pracovala. Potřebovala si vydělávat na školné. Na následující den dostala skoro zázrakem volno a dokonce ji čekalo rande, takže se držela v dost dobré náladě. Vklouzla do boční uličky a vešla do kavárny zadem. Zaběhla do šatny a hodila na sebe světle žlutou zástěru. Polodlouhé černé vlasy si sepnula do ohonu gumičkou stejné barvy a už klusala do prostor pro hosty.

„Čau,“ pozdravila ji Sahino, její aktuální kolegyně. Připravovala zrovna tři kávy. „To je fajn, že už jsi tady.“

„Nazdárek,“ kývla Yuuki a přes pult obhlédla množství obsazených stolečků.

„Jsou tu davy…“ okomentovala uznale.

„Připravila bys prosím tě dvě cappuccina a zákusky?“

„Jo, jasně,“ přitakala a hned se začala otáčet.

„Mimochodem, jsou tu zase,“ oznámila jí Sahino po chvíli a vzala do rukou tác s kávami.

„Kdo?“ otočila se na ni Yuuki.

„No, ti dva, jak ses nad nimi posledně tak rozplývala,“ ušklíbla se druhá servírka.

„Fakt?“

„Tak se podívej sama, ne?“ vybídla ji. „Sedí tamhle v rohu.“

Yuuki se vyklonila, jak nejvíc to šlo a až pak je konečně uviděla. Pár sedící v rohu u okna. Před sebou měli dva hrnky, ze kterých se ještě kouřilo a dvě minerálky.

Sklesle se zase postavila normálně. Obvykle je obsluhovala ona, dneska ji Sahino předběhla.

„Netvař se tak kysele a obsluž ty dva na čtyřce,“ setřela ji servírka.

Beze slova poslechla, ale neopomněla se po dvojici podívat, když se vracela. V první chvíli jí to nedošlo, ale oba se dívali přímo na ni. Provinile uhnula pohledem a schovala se za pult.

„Co na nich vlastně vidíš?“ otázala se Sahino nechápavě a oplachovala přitom sklenice.

„To se těžko vysvětluje,“ zabručela neochotně Yuuki a přisypala do cappuccina, které připravovala, další lžičku směsi. Zamyšleně se opřela o pult. „Působí takový dojmem… Souznění. Jako by se našli dva, kteří k sobě skutečně patří. Rozumíš?“

Sahino si zaťukala na čelo: „Na mě působí spíš odstrašujícím dojmem,“ odtušila. „Podívala ses jim někdy do očí, ty zaslepená romantičko?“

„No… Tak trochu,“ odvětila Yuuki a zalila šálek horkou vodou.

„Takže ne,“ vyvodila si z toho Sahino. „Mně se poštěstilo a víš, co ti řeknu? Nemají v nich nic než chlad. Žádné emoce. Úplně mě z těch jejich očí mrazí. Hlavně z toho blondýna.“

„Přeháníš,“ odsekla a naložila si šálek na tác.

„No, když se dívají jeden na druhého, tak vypadají úplně normálně,“ připustila Sahino.

„A právě o tom mluvím!“ prohlásila Yuuki vítězně.

„Seš praštěná,“ vzdala to servírka a popadla bloček, jelikož přišli další hosté. „Ale stejně ti dám radu. Drž se od nich dál. Je na nich něco děsivého a vůbec se mi to nelíbí.“

Yuuki tu poznámku nechala bez odpovědi. Věděla, že je to pravda…

*

„Tak už to přečti,“ vyzval ji tiše.

„Myslela jsem, že tě to nebude zajímat…“

„Jen do toho…“

Vzala do rukou list, který dosud ležel vedle jejího šálku na stole a rozložila ho.

„Drahá Angelo,

ani netušíš jak velkou úlevu a radost mi přinesl tvůj krátký dopis. Doufám, že tě má odpověď zastihne na adrese, kterou jsi mi dala.“

Z protější strany stolu se ozval neurčitý zvuk. Zvedla k němu oči.

„Dala jsem jí adresu schránky na nádraží a posílala to mudlovskou poštou,“ osvětlila tiše.

„Vždyť nic neříkám,“ odtušil.

Raději se vrátila ke čtení.

 „Celé ty dlouhé měsíce mě užíraly výčitky svědomí, i když nás Margaret přesvědčovala, že jsi nejspíš naživu. Tak moc mě to mrzí, a musím se ti omluvit, i když jsi psala, že to nemám dělat. Neumíš si představit tu nadšenou reakci, když jsme se dozvěděli, že jste oba v pořádku.

Ujišťuju tě, že se nám nic nestalo. Když se ten zmetek dozvěděl, co potřeboval, svázali nás a odešli. Ještě jednou se moc omlouvám, neodpustila bych si, kdyby se vám něco stalo.

Určitě tě zajímá, co je tady u nás nového. Končím pomalu školu a věřím, že mě přijmou do nemocnice u Munga. S Alexem jsme pořád spolu, i když to s ním někdy není jednoduché. Oběma vám něco vzkazuje. Čteš dobře, fakt oběma! Řekl, že jaktěživ nepoznal někoho, kdo by měl větší tendenci dostávat se do malérů, než vás dva. A máte na sebe dávat pozor… K tomu se samozřejmě přidávám i já.

Jeho sestra Catherine – ta blondýnka, co jsem ti ji ukazovala na svatbě – se dala dohromady s Ronem. Konečně! Když to na ně prasklo, tak všichni potají slavili, že se Weasley vzpamatoval. A moc jim to spolu sluší.

Malý Tobias je to nejvitálnější dítě, jaké jsem kdy viděla. I když Remus si dělá legraci z toho, že za úplňku mívá podivné chutě – například mu jedou krvavé steaky. Dokonce už má všechny zuby! Jeho další vlkodlačí rysy zatím úspěšně potlačují lektvary a léčitelé to vidí optimisticky.

Harrymu se narodil před měsícem syn. Dali mu se Samanthou jméno James Andrej – po obou dědečcích. Už teď je poznat, že to bude celý Harry. Jen oči má zářivě modré – přesně jako Samantha.“

„Nic jiného se od těch dvou ani nedalo čekat,“ poznamenal uštěpačně.

Káravě se po něm podívala, ale jen se zašklebil.

„Naléhal na mně, abych ti napsala, že se mu máš ozvat. Pošle ti nějaké fotky, jestli budeš chtít. Taky tě se Samanthou oba moc pozdravují.

Mimochodem, z Harryho je teď uznávaný bystrozor a je až nemístně spokojený, že je Samantha na mateřské. Typičtí chlapi!

To je tak zhruba všechno. Doufám, že se vám daří dobře a zase brzy napíšeš. Budu se těšit.

 Tvá věrná přítelkyně

                                Daria.“

Dočetla a zamyšleně popsaný list zase poskládala. Chvíli ji mlčky pozoroval.

„Ty už se jí neozveš?“ pronesl tiše.

Zvedla k němu pohled a pak pomalu zavrtěla hlavou. „Chtěla jsem jen, aby věděla, že žijeme. Aby si nedělali starosti.“

„Takže účel splněn?“

„Přesně tak,“ přitakala, zasunula dopis do kapsy kalhot a vzala znovu do rukou malý šálek.

„Lásko…?“ ozval se po chvíli.

„Co je?“

„Pojď už.“

Nadzdvihla obočí: „Proč?“

„Chci s tebou být sám,“ vysvětlil.

„Ale to jsi přece skoro pořád,“ usmála se pobaveně a nahnula se k němu přes stůl. „Co když tě začnu nudit?“

Natáhl ruku a pevně sevřel její prsty. Dlouho od sebe neodtrhli pohled.

„To nikdy,“ zašeptal. „To se nikdy nestane.“

Po úsměvu už nebylo na její tváři ani památky.

„Já vím.“

*

Když k nim konečně zamířila, aby se zeptala na jejich další přání, jak naschvál se zvedli k odchodu.

„Už si nic nedáte?“ zeptala se zklamaně.

Otočila se k ní jen hnědovláska: „Ne, děkuji,“ odvětila japonsky s lehkým přízvukem. „Zaplatíme.“

Yuuki posbírala na tác špinavé nádobí a zamířila nazpět k pultu. Ti dva za ní. Cítila v zádech jejich pohledy. Položila tác a postavila se za pokladnu.

„Dělá to dvě stě osmdesát jenů,“ oznámila.

Dívka jí vzápětí podávala peníze.

„Arigatou,“ zareagovala Yuuki poslušně a přidala mírný úsměv.

V odpověď dostala upřený zneklidňující pohled. Zarazila se.

„Jmenuješ se Yuuki, že?“ zeptala se nesmírně tiše dívka a nespouštěla z ní oči.

„Ano…“

„Poslouchej mě chvíli. A pozorně. Chci ti dát radu,“ navázala neznámá.

Její doprovod se po ní úkosem podíval, ale neřekl nic.

„Jakou?“ polkla Yuuki.

Ty její oči… Byly temné a tak nějak studené…

„Máš jít zítra na schůzku, že ano? První schůzku,“ zdůraznila.

Mluvila pomalu, jako by vážila každé slovo.

„Jak to…!“ vyjekla hlasitě, až se po ní otočila Sahino, která připravovala další kávy.

„Prostě to vím,“ přerušila ji hnědovlasá. „A řeknu ti jedno: Nechoď, Yuuki. Nechoď na ni, jestli chceš ještě žít.“

Nevzmohla se na slovo. Dívka pak už nic nedodala. Jen se odvrátila a spolu s blondýnem odešli.

„Co ti to říkala?“ tázala se zvědavě Sahino, jen za nimi zaklaply dveře.

Neodpověděla. Vážně míněné varování od neznámé dívky ji až příliš vyvedlo z míry.

*

„Takže v té vidině byla tahle holka?“ protáhl skoro nevěřícně.

Přikývla.

„Je ti jasné, že si budeme muset najít jinou kavárnu?“

„Ano, je. Jenže já ji musela varovat.“

Usmál se na ni: „Jinak bys to ani nebyla ty. Ale myslíš, že tě poslechne?“

„Nevím. To už je na ní.“

*

Na tu schůzku nešla. A o pouhé dva dny později si uvědomila, jak neuvěřitelné měla štěstí. Dívaly se s matkou večer na zprávy. Našli v parku mladou holku – ubodanou k smrti. Vraha dopadli díky nějakému svědkovi. Ukázali i jeho fotku. Byl to dvacetiletý mladík, který jí o sobě tvrdil, že se jmenuje Ryuuga. Potkala ho na školním dvoře. Pozval ji na zmrzlinu a pak na rande.

Varování hnědovlásky jí zachránilo život. Chtěla jí poděkovat. Jenže ti dva už se u nich v kavárně nikdy neukázali.

***

 

Teplo jejího těla, sotva slyšitelný tlukot srdce, vůně jejích vlasů a její krve. To všechno miloval, to všechno ho strašně přitahovalo. Někdy mu to připadalo jako sen. Sen, ze kterého se nechtěl nikdy probudit.

Mírně se odtáhl, ale jen tak, aby jí viděl do tváře. Neznal příjemnější pocit než ten, kdy se jí mohl tak těsně dotýkat, když ji cítil pod sebou i v sobě. Měkce oddechovala, víčka přivřená, řasy se jí chvěly.

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ zeptal se ochraptěle.

„Co myslíš?“ vydechla třaslavě.

„Že upír dokáže doopravdy uhasit svou žízeň jen krví toho, koho miluje,“ osvětlil.

Otevřela oči a vpila se jimi do těch jeho: „Ale to jsi přece poznal sám,“ odvětila. „A tak to taky má být.“

„Ale kdybych to nepřežil, tak bys…“

Položila mu prst na rty: „To neříkej,“ zakázala mu vážně.

Vztáhl jednu ruku a pohladil ji po tváři.

Všechno se od toho večera změnilo. Spoustu věcí cítil jinak. Nepoznával sám sebe. Ale ona byla celou dobu s ním. Všechno mu vysvětlila, vždycky mu stála po boku a rozuměla mu. Prožila to samé co on. Jen díky ní se také dokázal plně smířit a sžít s tou krvechtivou stvůrou, která se v něm usídlila.

Stále se dotýkal prsty její kůže a vychutnával si to teplo, co s z ní sálalo.

„Víš, dlouho jsem si myslela, že jsem nadobro ztratila svou duši, Draco,“ pronesla Angela náhle. „A pak jsem zjistila, že jsem se spletla,“ objala ho kolem krku. „Byla celou dobu tady. U tebe,“ zašeptala.

Díval se jí do očích a věděl, že říká čistou pravdu. Cítil to děsivě stejně. Pomalu se sklonil a dlouze ji políbil na ústa.

„Tak to máme obrovské štěstí, že jsme našli jeden druhého,“ řekl.

Skulil se z ní na bok a přitáhl si ji na hruď. S povzdechem se mu uvelebila v náručí. Připadalo jim, že by se takhle mohli objímat věčně, a stejně by to bylo málo.

„A myslíš, že si tohle po tom všem zasloužíme?“ ozvala se pak zamyšleně.

Odpověděl jí až po delší odmlce: „Myslíš, že bych se teď cítil tak šťastný, kdyby ne?“

*** *** ***

KONEC TŘETÍHO DÍLU  

*** *** ***

619 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Ztracené duše

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář