Skip to content

Kapitola první – Chapadla Osudu

[Celkem: 3    Průměr: 4/5]

„If tears could build a stairway

and memories a lane,

 I´d walk right up to heaven

and bring you home again.“

                                            Unknown author

 

Londýn, 29. června 2004

 

Připadalo mu, že se snad udusí. Z hrudi se mu do krku tlačila hrouda bolesti, žalu a bezmoci, která se hrozila změnit v zoufalý řev. Místo křiku však Harry James Potter jen nehybně zíral na rakev před sebou, zatínal pěsti a polykal všechno, co se mu tak zuřivě dralo hrdlem.

Kdyby mu někdo před šesti lety tvrdil, že se znovu zamiluje i přes hluboké rány, které v něm zanechala jeho první láska, nevěřícně by zavrtěl hlavou. A kdyby mu někdo předpověděl, že i o svou druhou milovanou záhy navždy přijde, poslal by ho rovnou k Mungovi.

Jak velká byla pravděpodobnost, že mu Osud takhle podrazí nohy podruhé? A zrovna v okamžiku, kdy začal konečně opravdu věřit, že dosáhl vytouženého štěstí v kruhu své rodiny.

Na krátkou chvíli odtrhl pohled od zdobené pohřební truhly a oči mu utekly doleva. Stál tam jeho věrný rádce a přítel Remus Lupin, držící pevně za ruku malého tříletého chlapce se zvláštníma očima. Druhou paží obepínal kolem pasu svou manželku Nymfadoru a právě ta držela v náručí podnět, jenž ho na chviličku přiměl odvrátit pozornost od rozloučení s jeho láskou. Jamesovi byly nedávno dva roky a Samantha při té příležitosti upekla dvoupatrový dort…

 

Rozzářená Sam držící Jamese na klíně a přizvukující ostatním shromážděným při narozeninové písničce. Za hlasitého potlesku pak pomáhá synovi sfouknout dvě vysoké modré svíčky. James vzápětí natahuje ručku a rozhodně s ní zarývá do vrchní vrstvy nádherného dortu.

Samantha se pobaveně rozesměje, když si jejich syn nadšeně popatlá celý obličej sladkým krémem…

 

Harry znovu pracně polkl a zaťal čelisti v úporné snaze zabránit tomu, aby ho zavalily vzpomínky.

Syn se na něj díval jejíma očima a zabodával mu tím do každého kusu jeho srdce další rozpálené dýky k těm, které už tam vězely. Klučina si uvědomoval, že se kolem něj děje něco hodně vážného, ani nemukl a nepřestával pozorovat svého otce.

Nymfadora postřehla Harryho pohled a zadívala se do jeho obličeje. Náhle se celá otřásla a rozplakala se. Celou dobu se statečně držela, ale v tu chvíli to na ni dolehlo. Přistoupila k ní vysoká rusovláska a něco zašeptala. Hned na to jí paní Lupinová předala malého Jamese a opřela se o manžela, který ji konejšivě pohladil po zádech.

Chlapeček objal dívku kolem krku a zabořil jí hlavičku do hřívy vlasů. S přivřenýma očima s ním ustoupila o krok dozadu.

Harry se obrátil zpět k rakvi a nachystané jámě. Pohřební řečník už pomalu končil s proslovem, pozvedl hůlku a začal s ní vytvářet zlatě zářící stuhu, která obalovala rakev.

Někdo mu zezadu silně stiskl rameno. Aniž se otočil, věděl, že je to Ron. Jeho nejlepší přítel. Snažil se ho povzbudit, jako jeden z mála právě on dobře věděl, jak se Harry cítí a jak moc to bolí…

Jak jen mohl byť i jen na kratičký okamžik uvěřit tomu, že už si svůj pohár bolesti a žalu vypil až do dna? Co ho vedlo k tomu, aby si namlouval, že je skutečností ten naivní sen o dlouhých letech strávených společně s milovanou ženou a dětmi?

Kdyby ho nemilosrdně nesvíraly ty děsivé kleště prázdnoty, kterou cítil od chvíle, kdy si jeho mysl uvědomila, že už nikdy neuvidí její úsměv, nahlas by se rozesmál vlastní hlouposti. Pitomý, pitomý Potter…

Rakev mu zmizela z očí. Zmateně vzhlédl. Obřad se chýlil ke konci. Ronův stisk zesílil a pak zmizel. Vzpomněl si, že drží v rukou žlutou růži.

Harry se pomalu se nadechl a udělal dva nejtěžší kroky svého dosavadního života. Podíval se dolů na víko, které zakrývalo tvář jeho milované. Nesmírně pomalým pohybem natáhl ruku a růži pustil. Dopadla dolů s měkkým žuchnutím, které s ním otřáslo.

Rozechvěně se odvrátil, už ten pohled nemohl vydržet.

Následovalo potřásání rukou, nezbytná vyjádření soustrasti a od některých i objetí. Téměř to nevnímal. Veškerou svou energii vynakládal na to, aby se pod ním nepodlomila kolena a on se nezhroutil do trávy u čerstvého hrobu.

Jen jediný hlas ho z téhle úmorné snahy dokázal vytrhnout: „Tatínku?“

Až teď se před sebe skutečně podíval. Jako poslední k němu přistoupila Ginny, tvář poznamenanou smutkem a únavou. V náručí ještě stále držela Jamese, který se teď ale natahoval k němu.

Prudce zamrkal, když si znovu bolestně uvědomil, že má chlapec úplně stejné oči, jako měla jeho matka. Vztáhl ruce a na krátkou chvíli si ho k sobě přivinul. Drobné chlapcovo tělo se celé třáslo. Zaťal zuby a zahnal temný vztek, který se ho chtěl zmocnit, když cítil, jak je James pořád vyděšený. Pomalu ho postavil na zem a vzal ho za malou ručku.

Rusovláska se mu upřeně dívala do tváře a rty se jí chvěly potlačovaným pláčem. Nejprve ho trochu váhavě objala, ale když si ji k sobě s vděkem přivinul, sevření zesílila.

„Je mi to moc líto, Harry,“ zašeptala třesoucím se hlasem Ginny.

„Já vím,“ hlesl téměř neslyšně.

Smrt Samanthy se hned po něm, Jamesovi a Lupinových nejvíce dotkla právě Ginny, která se za poslední roky stala její nejlepší přítelkyní a rovněž Jamesovou oblíbenou chůvou.

„Děkuju, Ginny.“

Odtáhla se od něj a podívala se dolů na Jamese.

„Jestli budeš chtít, můžeš ho ještě nějakou dobu nechat u nás,“ navrhla jemně. „Mamka bude ráda.“

Chvíli ten návrh zvažoval, ale při představě, že v jejich domě zůstane sám, ho zavrhl: „Raději ne.“

Kývla pomalu hlavou, jako by jí došlo, nač myslel.

„Pokud budeš cokoli potřebovat, víš, kde budu,“ dodala tiše, sehnula se, pohladila Jamese po vlasech a odešla za svou rodinou, která na ni čekala před bránou hřbitova. Za ní už se tlačil houf senzace chtivých novinářů. Zpátky je drželi pouze jeho kolegové z Ústředí bystrozorů.

Nehodlal pořádat žádnou pohřební hostinu. Na to neměl chuť ani nervy a všichni to pochopili. Takže ostatní jeho přátelé a známí, kteří se účastnili obřadu, už odešli.

Jen Ron zůstal a upřeně ho pozoroval. Harry k němu pomalu přistoupil, Jamese po boku.

„Vyprovodím vás domů,“ pronesl vážně Weasley.

„To nemusíš, Rone…“

„Mamka na tom trvala, takže mi nic jiného nezbývá,“ odtušil klidně.

Při jeho tónu pochopil, že jakékoli námitky by neměly smysl.

*

 

Jejich dům na Sovím vrchu byl už čtyři dny nepřirozeně tichý. Snažil se v něm trávit co nejméně času, což se mu celkem dařilo, protože měl neskutečnou spoustu věcí k zařízení. Jamese nechal v tu dobu u Weasleyových, a byl jim nesmírně vděčný, že se o něj bez námitek postarali. Hlavně tedy Ginny. Nevěřil, že by byl schopen se synovi dostatečně věnovat.

Posadili se s Ronem ke stolu v kuchyni, zatímco James se uvelebil na podlaze a opatrně hladil jejich štěně zlatého retrívra. Dostal ho k narozeninám od Lupinových.

Harry seděl, upíral pohled na synovy pomalé, ještě stále neohrabané pohyby a mlčel. Ron měl obě ruce položené na stole, ve tváři trochu nepřítomný výraz.

Ta hrouda v hrudi byla náhle ještě těžší. Znaveně si opřel lokty o stůl a složil hlavu do dlaní.

„Umím si představit, jak je to pro tebe těžké, Harry,“ pronesl zvolna Ron. „Ale máš Jamese, který tě potřebuje. Nepoddávej se tomu.“

Chlapec zvedl hlavu, když uslyšel své jméno a podíval se z jednoho muže na druhého. Jeho otec se na krátkou chvíli nahrbil, jako by dostal ránu.

Pak se Harry pomalu narovnal a zabořil do Rona pohled naplněný zármutkem a bolestí. Vypadal v tu chvíli o několik let starší. Ron Weasley znal takový pohled. V jistém období svého života ho často vídal v zrcadlech.

„Vím, že ti to teď musí připadat nesnesitelné. Ale nejsi na to sám.“

„Díky, Rone,“ hlesl Harry.

„Nemáš vůbec za co, kamaráde,“ pousmál se krátce zrzek.

Na to pán domu ztěžka vstal, přešel kolem syna a otevřel lednici. Vytáhl ven velkou lahev bez etikety.

„Dáš si se mnou jednu?“ navrhl. „Je domácí.“

„Od Remuse?“ zeptal se Ron podezřívavě.

„Ne, od jednoho kolegy z práce. Ale v ničem si nezadá s Lupinovským plamenem.“

Pomalu přikývl: „Ale jenom jednu.“

Harry postavil lahev na stůl spolu s malými skleničkami.

„Cathy si tě hlídá?“ nadhodil pak.

„Tak trochu,“ připustil. „Nemá moc ráda alkohol.“

Harry nalil dvě dávky a jednu k němu přisunul. James se postavil, přešel k otci a zaklonil hlavu vzhůru.

„Taky!“ vyhrkl nevinně.

Rona to pobavilo, ale Harry se na syna přísně zadíval.

„Tak na tohle si ještě budeš muset počkat, Jamesi,“ oznámil mu Ron a předběhl tak Harryho mnohem ráznější odpověď.

Chlapec nespokojeně zkrabatil obličej: „Proč?“

Zrzek se k němu nahnul přes stůl: „Protože to škodí zdraví.“

Na to se klučina zamračil ještě víc: „Proč pít ty?“

To už i Harryho výraz změkl, když viděl, jak zaraženě se Ron tváří.

„Noo, já tím samozřejmě myslel, že to škodí pouze dětem,“ opravil se nakonec důležitě.

„Aha…“ hlesl James zklamaně a vrátil se ke svému mazlíkovi. Pak se zase ohlédl na otce. „Tati? Ven?“

„Teď ne. Zůstaň v domě, na zahradu půjdeme později spolu, dobře?“

„Dobře!“ odpověděl klučina vysokým hláskem už ve dveřích.

Ještěže tehdy kuchyni rekonstruovali a on se nemusel drápat do schodů. Samantha se bála, že to dlouhé kamenné schodiště bude pro děti nebezpečné… Harry do sebe hodil panáka na jeden zátah.

„Chytrolín mrňavej…“ zabručel Ron, jakmile byl chlapec z doslechu. „Roste strašně rychle.“

Ale mračení jen předstíral, měl chlapce velmi rád a bylo strašně nespravedlivé, že v tak raném věku přišel o matku.

Pálenka hřála Harryho v žaludku, a když slyšel Rona mluvit o synovi, ta tíha na hrudi jako by byla najednou o malinko lehčí.

„Máš pravdu, Rone. Mám Jamese. Bez něj… Nevím, co bych byl schopen udělat.“

Jeho přítel po něm šlehl pohledem: „Takhle přede mnou laskavě nemluv,“ zavrčel nečekaně nepříjemně.

Harry raději mlčel a Ron zatínal zuby, aby mu neutekla nějaká poznámka, které by později litoval.

*

 

Nymfadora úspěšně dobrala další balíček papírových kapesníků. Její syn Tobias stál u křesla, ve kterém seděla, ručkama svíral opěrku, a z pohledu na matku už byl celý nešťastný.

„Co je tohle za spravedlnost?“ štkala paní Lupinová.

Její choť se k ní otočil od okna, kde do téhle chvíle stál.

„Tobiasi, běž si hrát do svého pokoje,“ oslovil syna.

Ten k němu vzpurně vzhlédl a jeho vlasy na krátkou chvíli dostaly červený nádech. Chtěl zůstat. Přistoupil k němu a položil mu ruku na temeno.

„Běž,“ vyzval ho znovu tiše.

Chlapec poslechl, ale ještě ve dveřích se starostlivě otáčel.

„Remusi,“ vzhlédla k němu uslzená Dory. „Proč se to muselo stát? Vždyť se sotva před třemi lety brali! Byl konečně šťastný, proč se to muselo zkazit?“

„Na to ti nedokážu odpovědět, lásko,“ vydechl sklesle, dřepl si ke křeslu a jemně jí položil ruce na kolena.

„Tohle je strašně nefér… Když jsem ho tam dneska viděla…“ nedokázala doříct.

„Já vím,“ reagoval tiše Remus. „Vypadalo to, že se každou chvíli zhroutí. Proto Molly chtěla, aby šel Ron raději s ním domů.“

Jeho manželka se dlouze vysmrkala.

„Po tom všem, čím si už prošel a co dokázal, musí takhle trpět.“

Zachmuřil se. Dory měla naprostou pravdu. Tohle bylo neuvěřitelně nespravedlivé.

„Tak ráda bych mu nějak pomohla…“

„Budeme stát při něm. Ví, že tu jsme, kdykoliv nás bude potřebovat. Víc teď udělat nemůžeme.“

Dory ztěžka vzdychla a zvedla hlavu. Tvář měla ztrhanou únavou, ale už se pomalu uklidňovala.

„Trápí mě, že v tom velkém domě zůstane sám. Navíc je James příliš malý, a až Harry zase začne chodit do práce…“

Remus se narovnal a povzbudivě jí sevřel rameno.

„Nedělej si zbytečné starosti. Pokud vím, vzal si teď delší neplacené volno, a pak mu můžeme Jamese kdykoli pohlídat. Dokud jsi doma s Tobiasem, tak to nebude problém. I Ginny bude mít teď přes prázdniny víc času a určitě mu bude chtít pomoct.“

Manželův klidný hlas měl na Nymfadoru téměř zázračný účinek.

„Tak dobře,“ pomalu se nadechla a vydechla. „Máš pravdu, Reme. Pomůžeme mu, jak budeme moci a časem snad…“

„Vím, co chceš říct,“ reagoval pochmurně. „Ale tahle rána se v něm jen tak nezahojí.“

*

 

Ginny pomáhala své matce, která měla od neustálého otírání slz úplně červené oči, připravit oběd. Všechny pohyby však dělala automaticky, jako robot a myšlenkami byla někde docela jinde.

Seděla za stolem v kuchyni stále v těch černých šatech, které měla na pohřbu a škrábala brambory. Byly s matkou v tu chvíli jediné, kdo v Doupěti zůstal. Otec odešel hned zase do práce a George do svého obchůdku na Příčné, ale slíbili, že na oběd přijdou domů. Bill a Charlie byli oba v zahraničí a pouze zaslali své kondolence Harrymu po sovách. Percy byl na nějaké měsíční stáži ve Skotsku a nemohl se utrhnout. A Ron se ještě nevrátil ze Sovího vrchu…

Pracně se snažila polknout knedlík, který se jí utvořil v krku, ale nedařilo se jí to. Vzpomněla si na Harryho výraz těsně předtím, než ho objala a začala prudce mrkat, aby zahnala to protivné štípání v očích.

Skončila s posledním bramborem, hodila ho k ostatním do mísy s vodou a chňapla po oloupané cibuli. Hůlkou si přivolala dřevěnou desku a soustředěně ji začala krájet na co nejmenší kousíčky.

Andy byl z toho všeho pořádně vyděšený. Snažila se mu to vysvětlit, ale netušila, jestli ji opravdu pochopil. Na dvouleté dítě byl velmi inteligentní, ale tohle bylo i na něj moc. Spíš by si s ním měl promluvit Harry. Neměl ho u sebe celé ty čtyři dny od chvíle, kdy se to stalo.

Hrozně se vyděsila, když je tehdy našla v noci za dveřmi…

 

Hodiny ukazovaly už skoro půlnoc, ale ona ještě nespala. Chodila do postele co nejpozději a ráno brzy vstávala. Děsila se spánku, děsila se svých snů…

Celý dům byl tichý, jen vítr házel do oken déšť a ona si dole v obývacím pokoji četla, když se náhle ozvalo prudké zabušení. S hůlkou v ruce se postavila a šla obezřetně otevřít.

Na zápraží stál promočený Harry s Jamesem v náručí a z jeho výrazu jí do žaludku spadl kámen. Bez ptaní je vtáhla dovnitř a rychle zase přivřela. Harry shrnul kabát, kterým byl roztřesený chlapec přikrytý.

„Ginny, prosím tě, postaráš se o něj?“ promluvil chraplavě.

Zmateně přikývla: „Samozřejmě, ale…“

„Prosím tě, neptej se, ne teď…“ vyrazil ze sebe bolestně.

Stiskla rty a natáhla ruce ke chlapci. James se však držel otce kolem krku jako klíště. Harrymu se tvář stáhla bolestí, která Ginny prozrazovala více než jakákoli slova.

Nahnula se ke chlapcovu uchu.

„Andy, to jsem já… Teta Ginny,“ zašeptala. „Neboj se, pojď ke mně.“

Chlapec se otřásl, ale pak už nechal otce, aby ho předal do rukou jí. Zahlédla přitom jeho uplakanou tvář a zachvěla se. James se jí pevně chytil. Přitiskla si ho k sobě a zahlédla, že má Harry ruce celé od krve.

Vyděšeně se mu podívala do očí, které byly zaryté do syna.

„Harry… Pro Merlina, co se stalo?!“

On se zapotácel, ale nakonec se udržel na nohou. To už věděla, že se určitě něco přihodilo Samanthě. Na schodech zaskřípaly spěšné kroky.

„Harry, co tady děláš?“ ptal se rozcuchaný Ron napjatým hlasem.

„Já… Omlouvám se, že jsem… To…“ Harry se zhluboka nadechl a začal znovu. „Samantha je mrtvá,“ pronesl zlomeně. „Zabili ji.“

Oba Weasleyovi zůstali stát, jako by je polil ledovou vodou.

„Nevím, kdy si pro Jamese zase přijdu, musím pár věcí zařídit. Tak jestli to nebude vadit…“

Ginny se vzmohla jen na přikývnutí. Její bratr už se oklepal z prvního šoku a zahleděl se pořádně na svého přítele.

„Půjdu s tebou,“ prohlásil rázně a už si hůlkou přivolával boty.

„Ne, Rone, to nechci, nemusíš…“ namítal Harry chabě.

„Samotného tě v tomhle stavu nepustím nikam,“ oznámil Weasley stručně a v momentě měl na sobě i nepromokavou bundu.

Někde nahoře cvakla klika dveří. Ron položil Harrymu ruku na rameno.

„Mamka už se nejspíš vzbudila taky. Raději pojď…“

Harry přikývl a obrátil se k odchodu.

„O Jamese se postarám, nemusíš si dělat starosti,“ ujistila ho Ginny.

Vděčně se po ní podíval a vyšel ven.

„Mamce raději ani muk nebo zešílí,“ sykl na ni ještě Ron. „Povíme jí to až zítra.“

Přikývla, dveře se zabouchly a vzápětí se na odpočívadle za ní objevila výrazná postava paní domu…

„Ginny? Co se tu děje?“

 

Ron se pak vrátil až k ránu. Vyčerpaný, špinavý, mlčenlivý. O Harrym nikdo neslyšel dva dny. Když se znovu objevil, osobně obešel všechny své přátele a kolegy, aby je informoval o pohřbu. Všechno vyřizoval sám a po nikom nic nechtěl. Jen aby se postarali o malého Jamese.

Ginny se třaslavě nadechla. Jen před týdnem byla s Potterovými na pikniku. Byli tak šťastní a k ní vždycky milí, že se mezi nimi prostě musela cítit dobře. Proto s nimi tak ráda trávila čas. Hlavně s malým Andym. A teď…

Samantha je zničehonic pryč a ze šťastného manžela zdrcený samo rodič. Tohle si Harry nezasloužil.

Jednu cibuli už měla hotovou a hned se pustila do druhé. Z očí jí tekly slzy jedna za druhou, ale nechala je kapat na šaty. Když ta cibule tak strašně štípala…

*

 

Alex a Daria se procházeli parkem kolem Temže. Catherine kráčela se sklopenou hlavou kousek před nimi. Obě souhlasily s jeho návrhem trochu si provětrat hlavu.

Na obloze zářilo nad stromy slunce, jako by se vysmívalo jejich pochmurné náladě.

„Ví vůbec někdo, co se vlastně přesně stalo?“ ozvala se Daria tiše a pevněji přitom sevřela jeho dlaň.

Alex pomalu zavrtěl hlavou: „Pochybuju. Ptal jsem se Rona, ale Harry o tom vůbec nemluví. Řekl mi jen, že to mají na triku ti šmejdi z Bratrstva krve. A podle toho, co mi naznačil…“

Daria se na něj pátravě zadívala, když se odmlčel: „Dořekni to, Alexi.“

„Vypadá to, že ji nějak vylákali mimo ochranné pole jejich pozemku,“ pokračoval vážně. „Ale je to hrozně divné. Věděla přece o nebezpečí, které jim hrozí. Muselo v tom něco být. A v lese za domem pak…“

Hlas mu na chvíli odumřel. Daria čekala se sevřeným hrdlem na jeho další slova.

„Prý ji umučili,“ zašeptal Alex konečně.

Daria se celá otřásla.

„Pro Harryho to musí být strašné,“ vydechla trhaně a přimkla se k němu blíž. „Tak jim to spolu slušelo…“

Na chvíli zůstali oba zticha a soustředili se jen na své kročeje po chodníku.

„Nezajdeme někam na oběd?“ nadhodil pak Alex.

Zvedla hlavu: „Máš volno i odpoledne?“

„Ne, jen do dvou. Ale to stihneme.“

„Jasně, proč ne… Cathy!“ zavolala na svou potencionální švagrovou.

Zamyšlená blondýnka se zastavila a počkala, až k ní dojdou.

„Zajdeš s námi na oběd?“ zeptala se Daria.

„Moc ráda,“ přikývla Alexova sestra. „Na Campurii už je po zkouškách, takže času mám dost.“

„Tak kam to bude, dámy? Naše oblíbená?“ navrhl Alex, snažíc se o pozitivnější tón.

Obě dvě jen vděčně přikývly.

*

 

„Tohle už překračuje všechny meze!“ zařval vzteky bez sebe Marco Jeremensky, ředitel stále fungujícího Odboru Lovců. „Když se s tím podělaným Bratrstvem nedokážete vypořádat sami, tak to vezmeme do rukou my!“

„Nemusíte tak křičet, pane Jeremensky,“ usadil ho vysoký tmavovlasý upír. „Naše jednání může probíhat v klidu.“

„V klidu? V klidu?!“ šéf Lovců povážlivě zrudl. „Uvědomujete si vůbec, koho ti zatracení grázlové zavraždili?! Manželku Harryho Pottera! Toho Pottera, který se jako první zasloužil o celé naše podělané příměří!“

„Samozřejmě, že uvědomuji,“ pronesl studeně upír, který se lidem téměř vždy představoval jako Michail.

„Že mi to tak nepřipadá! Vzhledem k tomu, že s těma šílenýma násoskama jsou potíže už několik měsíců, jste až nepřiměřeně klidný! Patří k vám, tak s tím laskavě něco dělejte!“

„Pane Jeremensky, nebylo snad součástí dohody o příměří, že čarodějové nebudou ze skutků jednotlivců obviňovat celé naše společenství?“ dostalo se řediteli Odboru mimořádně chladné odpovědi. „A přestaňte se rozčilovat, budete z toho mít vředy.“

Jeremensky chvíli vypadal na infarkt. Nemrtvý se mu upřeně zahleděl do očí a on najednou ztuhl. Pak se pomalu posadil, ač ve tváři stále velmi rudý.

„Tak, to už je lepší,“ usoudil Michail. „Jak si jistě pamatujete, problém s Bratrstvem krve jsme vám vysvětlili již několikrát a tři jejich členy už jsme vlastníma rukama poslali do věčných pekel. Ale tahle banda nejsou žádní zaslepení masoví vrazi. Jsou cílevědomí a perfektně vycvičení. Vaši Lovci proti nim nemají šanci, takže budete muset věřit nám.“

Marco Jeremensky se mračil, ale neříkal nic.

„O každém postupu vás samozřejmě budeme informovat,“ poznamenal upír.

„A co ten můj návrh?“ otázal se po napjaté chvíli ticha Jeremensky. „Aby se naši Lovci přidali k vašim… Ehm, lidem.“

Michail se neubránil cynickému úšklebku: „Předložil jsem ho naší Radě, ale všichni se shodli na tom, že by to jen dělalo zlou krev.“

Jeremensky se zmoženě zapřel do své židle: „Zatraceně, jako by taky nemohl být chvíli klid.“

V tom s ním Lupus plně souhlasil, ale nechal si to pro sebe. Navíc ještě vůbec nedošlo na nejhorší; upíří komunitě bylo jasné, že Bratrstvo ve svém tažení sotva začalo a nezastaví se před ničím. A až se Feles dozví, že to schytala Potterova žena, tak si přijde dát jeho játra k večeři, i kdyby byla v tu chvíli třeba na Novém Zélandu…

Při té představě se trochu neklidně zavrtěl. Mohl jen doufat, že se jejich veleslavná věštkyně zašívá někde v divočině a k žádným informačním prostředkům se nedostane. Nebyl by nadšený z toho, kdyby se na něj zaměřil její vztek. Zvlášť ne po tom všem, co jí provedl jeho povedený bratříček, budiž mu temnota lehká…

*

 

„Dobrou noc, Jamesi,“ řekl Harry tiše, pohladil syna po čele a ještě jednou mu upravil deku až ke krku.

Přestože chlapec ležel na dětské posteli, úplně se na ní ztrácel. Harry se narovnal a rozsvítil malou noční lampičku ve tvaru jednorožce. Hůlkou zhasl velké světlo a zkontroloval okno.

„Tati?“ ozvalo se tiše z postýlky.

„Ano?“

„Maminka nepřijde?“

Harry ztuhl a dlouhou chvíli se díval na ty široce otevřené dětské oči.

„Ne …“ hlesl pak a přisedl si na okraj postele. „Maminka už se nevrátí.“

„Proč?“ ptal se dál plačtivým hlasem jeho syn.

Harry křečovitě sevřel ruce v pěsti a snažil se myslet na to, že za pár týdnů už si nejspíš James to co viděl, nebude vůbec pamatovat.

„Někdo jí hodně ublížil. Tak moc, že už tu s námi nemůže být.“

„Ale maminka čte. I teta Ginn čte.“

Harry se celý otřásl, nedokázal to potlačit.

„Chceš, abych ti taky něco přečetl?“ zeptal se co nejtišeji, aby ho nevyděsil tím, jak zněl jeho hlas.

Chlapec nad tím chvíli přemýšlel: „Ne. Ale chci spát u tebe… Jo?“

To už bylo na Harryho moc. Natáhl obě ruce a popadl syna do náruče. Přivinul si ho k sobě a zabořil nos do jeho černé čupřiny.

„To víš, že můžeš spát u mě,“ zamumlal pak chraplavě. „To víš, že ano…“

***

 

Paříž, 30. června 2004

 

I přes časné ráno bylo letiště Charlese de Gaullea na severovýchodě Paříže jako obvykle v plném provozu. Létalo se tu v podstatě neustále a zaplněné vchody, východy, turnikety, jezdící pásy a eskalátory připomínaly uspěchané mraveniště.

V jisté prostorné kavárně nedaleko nástupiště na taxíky však panoval příjemný klid a právě tam vešel ruku v ruce mladý pár. Na první pohled by se nad nimi v přeplněných prostorách nikdo nepozastavil, ale kdyby se podíval pečlivěji, zjistil by, že jsou oba velmi zvláštní. Jak svými úspornými ladnými pohyby, tak jakýmsi chladným odstupem, který z nich vyzařoval.

Dvojice cílevědomě prošla kavárnou až ke dveřím na toalety, za kterými oba zmizeli. Rozhlédli se po krátké chodbě a rozdělili se na Pány a Dámy. Za pár vteřin byli zpět a kývli na sebe.

Mladík s polodlouhými blond vlasy přistoupil ke dveřím, jež vedly do kavárny, a přiložil k nim ucho. Dívka vytáhla z rozměrné kabelky dlouhou hůlku a čtyřikrát za sebou s ní poklepala na určité místo ve zdi mezi oběma toaletami. Objevil se před ní klenutý průchod a schody dolů. Okamžitě se po nich vydala a její partner ji následoval.

Sestoupili přibližně deset metrů pod úroveň země, vzápětí stejnou vzdálenost zase vystoupali nahoru, a na cestu jim přitom svítily svíce visící ve vzduchu. Došli k proskleným dveřím a blondýn své dívce otevřel. Věnovala mu přitom skoro nepostřehnutelný úsměv.

Vešli do prostoru, který se velmi podobal tomu nahoře. Jenže tady byla okna, kterými dovnitř svítilo slunce, začarovány a přibližně polovina stolů byla obsazených čarodějkami a kouzelníky. Téměř nikdo k příchozím nezvedl pohled.

Posadili se ke stolku v stinném rohu a sundali si z očí černočerné sluneční brýle. Na krátkou chvilku se na sebe zahleděly světle zelené a bouřkově šedé oči. Servírce, která už ke dvojici mířila, připadalo, že to asi budou novomanželé. Jiné páry se na sebe takhle nedívaly.

Než k nim došla, mladík už měl v ruce snídaňový lístek a dívka si hůlkou přivolávala anglické vydání Denního Věštce ze stojanu u dveří. Pozdravila je tedy přívětivě anglicky. Ani jeden z nich nezvedl hlavu a strohou objednávku jí nadiktoval blondýn. Když se od nich vzdalovala, tak si kysele pomyslela, že je div, že vůbec poděkoval…

 

Draco se na chvíli zahleděl ven začarovaným oknem, kterým se právě dovnitř od něčeho kovového odrazilo slunce, a jeho zorničky se přitom smrštily na velikost špendlíkové hlavičky. Angela si před sebou rozevřela noviny. Sice se pořád tvářila, jak se od všeho neodtrhla, ale žádnou příležitost k zjištění novinek z jejich domoviny si nenechala ujít.

Když téměř neslyšně překvapeně vydechla, Draco okamžitě zbystřil. Ruce s novinami jí klesly. Byla bledá a v očích se jí zračil smutek.

Co se děje? zeptal se jí automaticky v myšlenkách.

Přečti si to sám… reagovala vážně a podala mu Věštce…

 DALŠÍ TRAGÉDIE V RODU POTTERŮ

Dojímavý obřad na rozloučenou se Samanthou Potterovou se konal včera na hřbitově Death Mansion v deset hodin dopoledne. Informace o jejím skonu se dostala na veřejnost až dva dny od oné nešťastné události. Podle nejmenovaného zdroje za touto šokující tragédií stojí již nechvalně známé Bratrstvo krve.

Samantha takto nečekaně opustila zdrceného manžela a teprve dvouletého syna Jamese. Pan Potter zatím odmítá jakékoli prohlášení…

 

Draco pomalu zvedl oči od článku s černobílou fotografií známé blondýnky. Angela měla pevně semknuté rty, ale i tak se jí třásly. Pomalu složil noviny a chvíli pečlivě studoval výraz jejího obličeje.

„Nech mě hádat,“ začal posléze tiše. „Z té cesty do Irska nic nebude.“

Zadívala se mu do očí: „Znáš mě až příliš dobře, Draco,“ hlesla. „Já vím, že se ti to asi nebude líbit, ale…“

Vstal od stolu a ona se zarazila.

„Než přinesou tu určitě nevalnou snídani, zajdu se zeptat na letenky do Londýna,“ oznámil jí klidně a odkráčel.

Miluju tě… vyslala za ním Angela.

Krátce se otočil ve dveřích a věnoval jí jeden ze svých vzácných úsměvů.

623 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Poslední naděje

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář