BtCh. II. 25. Nova Era

Somehow I know
The things are gonna change
New boundaries on the way
Like never before
Find a meaning to your life
Healing whispers of the angels
Bring the sunrise again

New day shines, fallen angels will arise
Nova Era brings the ashes back to life
All over now, sores in pain and awful lies
Angels will arise
Back to life!

Fresh winds of hope
Has taken us ahead
Forever is a place
You have to keep in mind
No way to limit our goals
You’ll find a reason to believe
Facing Nova Era

Oh! Come on! Arise!

Find a meaning to your life
No way to limit our goals
Healing whispers of the angels
Bring the sunrise again!

New day shines, fallen angels will arise
Nova Era brings the ashes back to life
All over now, sores in pain and awful lies
Angels lead you through paradise

Nova Era is a passage to your mind
And forever you may find a better time
Nova Era bring the angels back to life… Life!

Angra

Malfoy’s Manor; 1. ledna 2011

Před obědem Draco kontroloval jídelnu, zda skřítkové připravili vše tak, jak si přál. Z podlahy zmizel drahý ručně vázaný koberec, který tam nechala umístit jeho žena, přikázal odstranit tapisérie s květinovými vzory. Skřítci odnesli i nábytek z třešňového dřeva, všechny vyřezávané luxusní příborníky, brokátem vykládané židle, květiny, které jeho žena tak milovala, a namísto nich sem vrátili dlouhý úzký strohý ebenový stůl a umístili jej pod okna. Na něj postavili dvě lampy s kulatými stínidly. Kromě stolu zde byla už jen dvě původní křesla s nízkým stolkem v rohu místnosti poblíž krbu a vyřezávané vysoké židle s polstrováním z tmavě hnědé kůže.
Byl spokojený. Vypadalo to zde přesně jako tehdy.
„Draco,“ ucítil na své ruce jemný dotyk své ženy. „Co se děje, Draco? Proč jsi to zde změnil? Myslela jsem, že se ti úpravy, které jsem udělala, líbily. Teď je to tady tak ponuré,“ rozhlížela se zklamaně kolem sebe. „Proč není stůl uprostřed jako vždycky? Vždyť ten velký prostor je pak podivně nevyužitý.“
„Ber to jako nostalgii po mém dětství, drahá,“ usmál se na ni Draco.
„A proč tu není žádná vánoční výzdoba? Jsou Vánoce, mělo by to tu být trochu veselejší.“
„Nelíbí se mi příliš přehnaná výzdoba, Astorie. A pochybuji, že by můj host vánoční tretky ocenil. Navíc Vánoce již skončily.“
„Budeme mít hosta? Vždyť víš, že jsme pozvaní na oběd k mým rodičům! To přeci nemyslíš vážně!“
„To mě velmi mrzí, Astorie. Jak jen mohlo dojít k takovému nedorozumění? Byl jsem přesvědčen, že tvé rodiče máme navštívit až zítra, že je dnes u nich má drahá švagrová s rodinou. Skutečně jsem o svém hostu s tebou nehovořil?“
„Samozřejmě, že ne, Draco! To bych to samozřejmě zorganizovala jinak. Daphne u nich je, domlouvaly jsme se, že se letos sejdeme všichni.  A vždyť přece víš, že Scorpius už zítra odjíždí do školy! Ach, Draco… Nemůžeš svého hosta ještě odvolat?“
„Teď? Když má dorazit za dvacet minut? To by bylo velmi nezdvořilé. Obávám se, že mě budeš muset u rodičů omluvit. Je mi to líto, neuvědomil jsem si, že se Scorpius vrací už zítra, byl jsem přesvědčen, že školní vlak odjíždí až v pondělí.“
„V pondělí už začíná vyučování,“ odpověděla s nádechem výčitky Astorie. „Kdo je ten tvůj host? Třeba bychom ho mohli vzít sebou. Draco, to mi přece nemůžeš udělat… Na novoroční oběd k rodičům přeci nemůžu jít sama! Co si matka pomyslí!“
„Co by si pomyslela. Že mi není dobře. Astorie, jistě jí to dokážeš vysvětlit. Jdi tam se Scorpiusem. S Daphne si to užijete. A Scorpius bude rád, že je s Andreasem a Philippou. Uvidíme se večer,“ pohladil jí Draco lehce po paži.
„A kdo je tím tvým tajemným hostem? Nebo mi to nemůžeš říci?“
Draco se na manželku chápavě usmál. „Samozřejmě, že můžu. Pozval jsem na oběd svého kmotra, Severuse Snapea. Chci od něj zjistit, jak si Scorpius vede ve škole. Jestli je vše v pořádku.“
„Draco, ty jsi tak starostlivý! V tom případě bude lepší, když u toho Scorpius nebude. Dobře, omluvím tě u matky. Prosím, jen se pak před ní neprořekni. Ale vypadá to tu hrozně,“ rozhlédla se kolem sebe Astorie. „V tak smutném prostředí se nemůže cítit dobře snad ani on, Draco.“
„Jsem si jistý, že Severus jednoduchou eleganci tohoto místa ocení.“
Draco osaměl. Posadil se do křesla a nervózně poklepával rukou o jeho opěradlo. Každou minutu musí přijít, alespoň doufal, že si to na poslední chvíli nerozmyslí. Pozvání potvrdil obratem a bez otázek. Ostatně na něm nebylo nic divného. Snape byl jeho kmotr a přestože jejich vztahy po válce poněkud ochladly, obnovený zájem mohl připisovat tomu, že Scorpius nastoupil do školy.
Jak zareaguje na jeho nabídku? Bude mu důvěřovat? Brzy se to dozví. Byl zvědavý i na to, jak se Snape zatváří, až to tu uvidí. Věděl, že se umí dokonale ovládat a nebyl tak naivní, aby si myslel, že dá své emoce najevo. Ale nějakého náznaku by si snad povšimnout mohl. Není necitelný, o tom byl přesvědčen, musí něco pocítit, až to tu uvidí. Samozřejmě, pokud jeho hypotézy nejsou nesprávné.
„Pane, je zde pan Severus Snape,“ objevil se před ním starý skřítek a uklonil se. „Má ho Gorgy uvést do Zeleného salónku?“
„Ne. Doveď ho rovnou sem. Potom dojdi pro paní Narcisu, a oznam v kuchyni, že za dvacet minut mohou podávat na stůl.“
Skřítek se uklonil a zmizel.
Draco vstal a šel svého hosta uvítat ke dveřím. „Severusi, jsem tak rád, že jsi přijal mé pozvání.“
Snape se na Draca upřeně zadíval, zamyšleně přelétl očima po místnosti a zdvořile odpověděl: „Je mi ctí, Draco, že jsi obnovil tradici našich novoročních setkání. Měl jsem dojem, že jsi na mě zanevřel. Jsem rád, že mylný.“
„Spíše jsem tvé nejisté postavení nechtěl ještě více zpochybňovat, Severusi. Nebylo vhodné, abychom se příliš stýkali.“
„Jistě. Vždy jsi byl k druhým velmi ohleduplný. Domníváš se, že teď už to vhodné je?“
„Možná není, nicméně je to nutné.“
„Proč, Draco? Předpokládám, že ses nechtěl sejít kvůli školnímu prospěchu svého syna.“
„Ne. I když i ten mě pochopitelně zajímá. Ale nebudeme přeci stát ve dveřích,“ vedl Snapea ke stolku s křesly. „Dáš si aperitiv, než přijde matka? Burly!“ tlesknul Draco, aniž čekal na odpověď.
Z krbu se vynořil jiný, podstatně mladší skřítek a nalil mužům do masivních širokých skleniček z hladkého skla zlatavou tekutinu. Snape mlčky skleničku s koňakem přijal a zachmuřeně se rozhlížel po tmavé poloprázdné místnosti. Draco musel uznat, že jeho žena měla pravdu. Vypadalo to tu opravdu pochmurně; už téměř zapomněl, jak depresivně působil dům jeho otce před příchodem Astorie. Pozoroval tvář Snapea a pomalu upíjel jemný francouzský koňak.
„Je to tu stále stejné,“ pronesl nakonec Snape a zachmuřeně pozoroval prázdný tmavý stůl. „Měl jsem dojem, že to tu vypadalo jinak, když jsem zde byl minule.“
„Opravdu?“ podivil se Draco. „Je to možné, Astorie má tendenci neustále vše měnit. A já mám zase rád tradici. Připomíná mi to pak staré časy.“
„Opravdu je ti ta vzpomínka příjemná, Draco?“
„Je to můj domov,“ odpověděl klidně Draco. „Pojí se k němu řada vzpomínek. Kterou máš na mysli ty?“
Snape odvrátil pohled. Draco pozoroval jeho výraz, na první pohled sice žádné emoce nevyjadřoval, nicméně se jeho obličej zdál až příliš nehybný na člověka, který by nepociťoval napětí. Jistě, napětí může cítit z jakýchkoli důvodů, to ještě nic neznamenalo.
„Mrzí mě, pokud jsi měl pocit, že jsem na tebe zanevřel,“ pokračoval Malfoy přátelským tónem. „Vždyť ty jsi byl vždy přítelem tohoto domu. I ty musíš mít na můj dům řadu příjemných vzpomínek.“ Zdálo se mu to, nebo Snape skutečně sevřel sklenici pevněji a nehybné rysy jeho obličeje ještě více ztuhly?
„Proč jsi mě chtěl vidět, Draco?“
Mladý muž však nestihl odpovědět, protože do místnosti majestátně vešla Narcisa Malfoyová. V ten samý okamžik se na stole pod dohledem domácího skřítka objevily příbory a za chvíli byl stůl prostřen k slavnostnímu obědu. Oba muži vstali a vydali se jí vstříc.
„Severusi,“ pokývla Narcisa hlavou a podala mu ruku, kterou Snape náznakem políbil. „Severusi, tak dlouho jsem tě neviděla. Proč mě někdy nepřijdeš navštívit?“
„Protože jsi mě dosud nepozvala?“ zadíval se na ni vyčkávavě Snape.
„Víš, že tu máš dveře kdykoli otevřené,“ odpověděla Narcisa. „Jistě však již máš hlad. Prosím, posaď se,“ dovedla jej ke stolu. „Omluv mou snachu, Astorii. Bohužel musela odjet i se Scorpiusem k rodičům. Její matce se přitížilo.“
„Doufám, že to nebude nic vážného,“ kývul hlavou Snape a rozložil si ubrousek z jemného brokátu.
„Také doufám. Chtěla však vidět svého vnuka. Jak si vede ve škole?“
„Velmi dobře. Má být ostatně po kom,“ odpověděl zdvořile Snape.
Draco nalil do skleniček víno z karafy a sklenici náznakem pozvedl. Ostatní jej napodobili.
„Na Nový rok!“
Burly lusknul prsty a na talířcích se objevily košíčky plněné telecím masem s gratinovanými fazolkami.
Konverzace u oběda plynula klidně, zdvořile. Po celou dobu nehovořili o ničem, co by se mohlo kohokoli dotknout, což bylo dost obtížné. Ale Narcisa společenský tanec mezi vejci zvládala na vysoké úrovni. Draco ostatně také, nicméně ten se příliš nezapojoval. Pozoroval Snapea a snažil se všímat drobných projevů nejistoty. Jeho kmotr se však choval po celou dobu zcela klidně.
„Severusi, Scorpius nám psal o nějakém proroctví Sybilly Trelawneyové. Bylo to však velmi zmatené.“ Narcisa pomalu upila kávu, nabrala si na lžičku smetanový dezert s jahodami a zvedla vyčkávavě oči ke Snapeovi.
„Nevím o mnoho víc, než bylo v novinách, Narciso. Nečetla jsi je?“
„Máš na mysli Denní věštec? Ne, ten nečtu. Od té doby, co tam šířili ty hrozné lži o naší rodině…“
„Matku to rozrušovalo, Severusi,“ vložil se do hovoru Draco. „Její zdraví již není tak pevné, jak bývalo. Ale ty přeci musíš vědět více, než bylo v novinách.“
„Sybilla hovořila velmi nezřetelně.“
„Neseděl jsi vedle ní?“
„Ne.“
„Ale něco víš?“
„Přece byste se nezabývali blouzněním staré ženy. Minerva ji tam nechává beztak jen ze soucitu.“
„Ale tu věštbu o Potterovi…“
„Narciso,“ podíval se na ni vážně Snape. „Chápu, že tě to mohlo rozrušit, avšak nenech se tím zneklidňovat. Osobně nevěřím v žádné věštby. Ano, na první pohled to vypadá tak, že se v případě Pottera Sybillina slova vyplnila. Jsem však přesvědčen, že to bylo naopak. Pán zla bohužel jejímu blábolení uvěřil. Dodnes si nemohu odpustit, že jsem to byl já, kdo mu o tom pověděl. Ta domnělá věštba byla důvodem, proč jej označil jako sobě rovného. A byla i důvodem, proč jej nakonec Potter porazil. Pán zla jím byl přespříliš fascinován. Kdyby si jej nevšímal, nikdy by jej ten nedisciplinovaný chlapec průměrných či spíše podprůměrných schopností a inteligence neporazil. Nebudeme dělat stejnou chybu.“ Napil se kávy a nevzrušeně se pustil do dezertu.
„Proto jsi mu začal nedůvěřovat?“
Snape přestal jíst a zvednul pohled. „Ano. Kdy jsi mu přestala věřit ty, Narciso?“
Žena odvrátila oči a neodpovídala.
„Severusi, to je těžká otázka. Možná bychom o tom neměli hovořit,“ vložil se do hovoru Malfoy.
„Proč ne, Draco?“ zvedl Snape obočí. „Není to přesně to, co mezi námi stojí? To, co se tehdy stalo, a to, jak to vše navenek vypadalo? Kdo, koho a kdy zradil? Řekni, zazlíváte mi tu zradu? Nebo ji chápete, protože jste jednali nakonec stejně? Nikdy jsme o tom nehovořili, Draco. Myslím, že je načase.“
Rozhostilo se ticho.
„Severusi, nikdy ti nepřestanu být vděčná, že jsi tehdy zachránil Draca,“ promluvila nakonec Narcisa, v obličeji bledá. „Nepřerušuj mě,“ odmítavým posunkem umlčela syna. „Vím, slyšela jsem o tom, že jsi to vše dělal v dohodě s Brumbálem. Ale pro mě se tím nic nemění. Byl jsi ochoten riskovat život pro mého syna.“
Odmlčela se a trochu se naklonila směrem ke Snapeovi. „Chtěl jsi vědět, kdy jsem já přestala věřit. Nedokážu určit žádný konkrétní okamžik, bylo to postupně. Někdy si dokonce myslím, že já, na rozdíl od Luciuse a Belatrix, jsem mu plně nedůvěřovala nikdy. Ale ani jsem se proti němu nikdy nepostavila. Možná je moje vina o to větší, nevím. Ale plně, skutečně plně, jsem si to uvědomila tehdy, když dal Dracovi ten úkol.“
Znovu se odmlčela, a když viděla, že se Snape nadechuje k odpovědi, posunkem ho zadržela: „Počkej, ještě ti odpovím na tvoje další otázky. Ne, nezazlívám ti tu zradu. Ano, zradila jsem nakonec také. A nelituji toho. Víc o tom hovořit nechci. Nechci se vracet do minulosti. Zajímá mě to, co bude. Bojím se, Severusi. Bojím se o Draca, bojím se o Scorpiuse. Řekni mi vše, co víš o tom proroctví, prosím. Jestli má povstat nový temný pán… nebo jestli se má vrátit on…“ hlas se jí zlomil v šepotu.
„Tak potřebuješ včas vědět, na kterou stranu se dát,“ doplnil ji chladně Snape.
„Severusi,“ podívala se na něj prosebně se zvláštním výrazem v očích a Snapeův tvrdý výraz pod jejím pohledem tál.
Draco je překvapeně pozoroval. Nikdy dříve jej to nenapadlo, ale měl nyní neodbytný dojem, že jejich vztah byl jiný než oficiálně přátelský, jak se vždy domníval. Snape a jeho matka… Ne, to nemůže být pravda. Samotného jej překvapilo, jak moc jej ta myšlenka pobouřila. Tak nesmí uvažovat.
„Promiň, Narciso, ale nebudu té události dodávat váhu tím, že bych se snažil rekonstruovat přesné znění něčeho, co nemá žádný význam. Ostatně ani ministerstvo tomu žádný význam nepřipisuje.“ Snapeův výraz byl po chvilce slabosti opět zcela bez emocí. „Vy jste snad zaznamenali cokoli, co by svědčilo o tom, že by se měl vrátit?“
„Znamení je klidné, ne?“ ušklíbl se Draco.
„O ničem nevíme, Severusi.“
„Tak proč se znepokojujete?“ zeptal se klidně Snape.
Narcisa se na Snapea ještě chvíli prosebně dívala, pak odvrátila oči. „Omluvte mě. Není mi dobře, půjdu si na chvíli lehnout.“ Vstala a oba muži vstali také, aby se s ní rozloučili. Zadržela je.
„Děkuji ti, Severusi, že jsi přišel. Ráda tě kdykoli uvítám.“ Pak pokynula hrdě hlavou a odešla po schodišti do svých pokojů.
Draco se obrátil ke Snapeovi: „Můžeme se přesunout znovu ke krbu, je to tam pohodlnější.“
Snape stroze přikývnul. Následoval Draca ke křeslům, posadil se a bez otálení začal: „Takže se už můžeme věnovat tomu, proč jsi mě pozval. Že vás bude zajímat ta záležitost s věštbou, jsem očekával, ale skutečně k tomu nemám co říci. Mýlím se, když se domnívám, že to není všechno?“
Draco se sebevědomě pousmál, neodpověděl však hned. Pohrával si se skleničkou v ruce a pozoroval svého hosta. Nevěřil mu, že o proroctví nic neví. Jeho lež byla dost průhledná, i když snaha o zlehčení významu věštby působila velmi věrohodně. Jedním si tedy může být jist. Snape nechce, aby se přesné znění věštby rozšířilo. Proč? Má na tom osobní zájem? Pokud je jeho hypotéza správná, tak má. Všechna proroctví – jak prastará proroctví tradovaná mezi Strážci, tak i to Sybillino – se mu začínaly skládat do zajímavého celku. Pokud je to tak, jak si myslel, je Granger Vyvoleným Strážců. Je skrytým princem z dvojí krve. Je darem krvavého pouta osudu. Jediné, co mu nesedělo, bylo příbuzenství s nějakým jiným vyvoleným, možná s Potterem, možná také ne. Ale i na to přijde.
A kdo je předchůdcem a dědicem Temného pána, to mu nyní, poté co jej kontaktovali, bylo jasné.  Všechny nitky drží v ruce on. Ten pocit ho opájel.
„Severusi, mám pro tebe informace, které by tě mohly zajímat. A nabídku spolupráce. Mýlím se, když se domnívám, že jste s McGonagallovou a Potterem obnovili Brumbálův, tedy Fénixův, řád?“

………………..

Grimmauldovo náměstí; 2. ledna 2011

Nový rok strávil Joshua u Harryho ve starém domě rodiny Blacků. Harry chtěl vzít všechny děti do Londýna, aby nepřišly o mudlovský ohňostroj, který jim chtěl ukázat. Zůstali tu i na novoroční oběd a děti musely absolvovat i povinnou rodinnou procházku Londýnem.
Prázdniny si Joshua užil, měl dojem, že po většinu času dobře vycházel i s Jamesem, přestože občas mezi nimi probíhaly menší výměny názorů. Ale tak tomu bylo vždycky a nepřipisoval tomu větší význam. Téměř celé prázdniny strávili spolu a větší část i s Teddym. Ráno poslední den v roce dorazila na Grimmauldovo náměstí i Vicky s dvojčaty a rodiči. Bylo to skvělé a vůbec se mu nechtělo zpět do školy.
V neděli ráno panoval v domě neskutečný zmatek. Přestože děti dostaly nakázáno, aby si vše připravily už večer, ve skutečnosti teprve ráno před odjezdem hledaly vše, co do školy potřebovaly. Joshua seděl nad svým kufrem a pomalu, neochotně, přesto však naprosto systematicky do něj skládal knížky a školní pomůcky.
„Joshuo!“ uslyšel nervózní hlas své matky. „Ty ještě nejsi hotový? Vždyť tam nemáš ještě žádné oblečení! Vezmi si příklad z Jamese, ten už má zabaleno.“
Joshua se podíval na Jamese, který bez ladu a skladu naházel vše, co mu přišlo pod ruku, do kufru a právě jej vítězně odnášel do přízemí domu.
„Pomůžu ti,“ začala hledat a skládat oblečení. Po chvíli na chodbě zahlédla domácího skřítka, který zvědavě pozoroval zmatek v ložnici chlapců. „Kráturo,“ vstala a došla k němu, „netušíš, kde má Joshua ten balíček se spodním prádlem, které jsem mu připravila? Nemůžu ho nikde najít a určitě jsem ho sem z Doupěte donesla. Prosím, za dvacet minut musíme odcházet.“
Krátura se otočil a odcházel jako by Hermionu neslyšel. Joshua šel za ním, pomoc Krátury potřebovali.
„Kráturo, fakt jsi to neviděl?“ zastavil jej. „Už dost spěcháme. Přece nebudu ve škole bez prádla…“
„Krátura se po tom podívá, ať jde mladý pán se mnou,“ vracel se starý skřítek do pokoje chlapců. „Krátura nebude poslouchat tu mudlovskou šmejdku,“ uslyšel ho přitom Joshua mumlat si polohlasem. „Ne, když je tu pán. Krátura nebude poslouchat nikoho, kdo se nenarodil kouzelníkům, i když je spřízněn s pánem…“
„Ale mě posloucháš, Kráturo,“ udiveně a zvědavě se zeptal Joshua.
„Jistě, můj mladý pán je čarodějník. Pán se nenarodil mudlům.“
„Počkej, Kráturo, stůj,“ zastavil Joshua skřítka. „Kráturo, jak to myslíš, že jsem tvůj pán?“ zeptal se tiše, aby ho matka, která zůstala balit v pokoji, neslyšela.
„Všichni členové rodiny mého pána jsou i moji páni. Jen pokud by jejich příkazy byly v rozporu s příkazy mého pána, tak je neposlechnu. Jsem domácí skřítek celé rodiny.“
„Ale já nejsem příbuzný tvého pána. Nebo ano, Kráturo? Co ti o tom kdo řekl?“
„Kráturovi nikdo nic neřekl. Ale Krátura pozná krev svého pána. Všichni domácí skřítci to vždy poznají.“

…………………

Brú na Bóinne; 2. ledna 2011

Draco doprovodil s manželkou svého syna na nádraží a hned potom jí oznámil, že musí v naléhavé záležitosti odcestovat. Neptala se jej proč ani kam, jen ho políbila a chtěla vědět, kdy se vrátí. Slíbil, že nejpozději druhý den bude zpět.
Nyní kráčel známými chodbami v sídle Strážců a mířil za Liádan, kterou požádal o schůzku. Pak zůstane na oslavu Nového roku. Zvali jej každoročně, teprve letos však na oslavu přijel. Těšil se na setkání s Briannou – samotného jej překvapilo, jak často na ni musel myslet, když ji nyní tři měsíce neviděl. Nemyslel si, že by ji miloval, tato žena ho však zvláštním způsobem přitahovala. Byla to jen tělesná touha? Nebyl si jist a vlastně mu to bylo jedno. Ona byla vdaná a on byl ženatý. Věděl však, že je jiná než ostatní ženy, které prošly jeho životem. Byla svou podstatou hrdá, nezkrotná, vznešenost jejího rodu v ní poznal dříve, než cokoli tušil o jejím původu. Přitom uměla být tak poddajná, když chtěla. Něžná. Dráždivá. Smyslná. Vinná i nevinná. A samozřejmě byl také zvědavý, zda něco zjistila o Eileen Princeové. Koneckonců, to je ten důvod, proč ji potřebuje vidět, na to nesmí zapomínat.
„Gannone, vnuku Ailbe,“ uvítal jej známý hlas poté, co jej mladý chlapec, jehož jméno nezaznamenal, uvedl ke Strážkyni, „vítám tě. Jsem ráda, že s námi oslavíš příchod nového roku.“
„Rád tě vidím, vznešená Liádan, vnučko Treasy. Jsi stále krásnější,“ sklonil se k její ruce a náznakem ji políbil.
„Gannone,“ pobaveně se usmála Liádan, „je to od tebe milé, nicméně se domnívám, že mé přednosti nyní spočívají spíše v něčem jiném.“ Vedla jej k výklenku okna, kde naproti sobě byly dvě kamenné lavice, pokryté měkkými kožešinami. Sedla si a pokynula mu, aby přijal místo naproti ní. „Co si dáš k pití? Nebo máš i hlad? Hostina začne však už za hodinu.“
„Děkuji ti. Nemám hlad. Ale něčím na zahřátí bych nepohrdnul.“
Liádan luskla prsty a ve vzduchu se objevila konvice s kouřícím omamně vonícím nápojem a dvě masivní sklenice z hrubého tmavě zeleného skla. Podnos pomalu doplul až k nim. Nalila z konvice zlatavou tekutinu do obou pohárů a pokynula Dracovi. Vzal pohár do rukou a přivoněl si.
„Co to je, Liádan? Nádherně to voní.“
„Bylinkový likér s kořením a pomerančem, zalitý horkou vodou. Likér jsem vyráběla sama. Rodinný recept. Ochutnej,“ usmála se a sama pomalu upila.
„To je pro mě ctí, děkuji,“ smočil rty Draco. Nenapil se, přestože pili ze společné konvice, opatrnost mu to nedovolila. „Je to výborné, Liádan.“
„O čem jsi se mnou chtěl hovořit, Gannone? Zjistil jsi něco bližšího o tom proroctví? Víš už, kdo by mohl být naším dítětem? Nebo máš jiné informace?“
„To třetí, Liádan. Stále nemám žádné vodítko k Vyvolenému. Je to těžké. Ze Smrtijedů není téměř nikdo na svobodě. A ti co jsou, se bojí jakkoli na sebe upozorňovat.“
„To je pochopitelné. Musíš vymyslet způsob, jak se dostat k těm, co jsou v Azkabanu.“
„Pokusím se. Zvaž však, zda bychom nemohli na tento úkol nasadit také někoho jiného. Koho nepodezírají. Mně nikdy plně důvěřovat nebudou.“
Žena se zamračila. „Můžeš mít pravdu. Jenže než přijmou mezi sebe někoho cizího, uplynou nejméně dva roky. Spíše více. Tolik času nemusíme mít. Spoléhám proto na tebe.“
„Ano, Liádan,“ sklonil hlavu Draco.
„A bradavické proroctví?“
Draco vyňal z kapsy malou lahvičku se stříbřitým obsahem. „To je vzpomínka mého syna. Podařilo se mi ji od něj získat o svátcích. Neslyšel však vše. Celou věštbu z ní nezjistíš.“
„Lepší než nic. Podívám se na ni později,“ přikývla žena a lahvičku přijala. „Děkuji, ti, Gannone.“
„Je mi líto, že nic lepšího nemám. Budu se samozřejmě snažit dál.“
„Neznáš někoho, kdo by ti mohl pomoci? Třeba někoho z učitelů té školy? Nebo někoho z britského ministerstva?“
„Je to těžké, Liádan. Znám celou řadu lidí. Bohužel mi nikdo z nich nedůvěřuje. Snažil jsem se, velmi jsem se snažil. Jednoho z učitelů, mimochodem svého kmotra, jsem pozval na oběd. Byl u mě včera. Nic jsem z něj však nedostal. Připadalo mi, že opravdu víc neví.  Možná si však mnou není jist, dlouho jsme se neviděli. Moje činnost za války… Ostatně o ní víš dost. Byl jsem příliš spjatý se Smrtijedy.“
„Byl jsi Smrtijedem,“ opravila ho Liádan.
„Ano,“ vzdychl si Draco. „A dodnes jsem toho nepřestal litovat. Nicméně přestože jsem zachránil Pottera a beze mě by tehdy jejich strana nikdy nezvítězila, tak jsem mohl být rád, že jsem unikl bez trestu. Mé zásluhy nikdo neocenil. Nikdy mě mezi sebe nepřijali.“
„Tak si musíš jejich důvěru získat, Gannone.“
„Udělám pro to vše, Liádan. Víš, jak moc mi záleží na naší věci. Ale chtěl jsem ti říci ještě něco jiného.“
Liádan se na něj vyčkávavě podívala a pomalu upíjela ze sklenice. „Poslouchám.“
„Minule se zde hovořilo o pražských Smrtihlavech. O tom muži, který si říká Gellert Grindelwald.“ Odmlčel se. Přemýšlel, zda nedělá chybu, že jí o tom říká. Její lidé nepronikli do Grindelwaldovy organizace tak daleko, aby se o něm mohli dozvědět. Dosud. To se však mohlo kdykoli změnit. Nadechl se. „Liádan, oni mě kontaktovali. Chtějí, abych s nimi spolupracoval. Chtějí se rozšířit i do Británie. Obávám se, že jsou dál, než si naši sestry a bratři z Prahy myslí.“
Strážkyně zamyšleně sledovala jeho výraz. „Slíbil jsi jim spolupráci?“
„Ještě ne. Chtěl jsem nejdříve o tom mluvit s tebou.“
„Dobře. Spolupracuj s nimi. Máš moje svolení. A s nikým dalším o tom nemluv.“

…

Tančili. Vítali nejen nový rok, ale byli přesvědčeni, že celou novou epochu, kterou jejich předci kdysi předpověděli. Její brzký příchod všichni nejen očekávali, ale i cítili. Byli si jistí, že to nemůže už dlouho trvat. Nikdo nepochyboval o tom, že Vyvolený se již narodil, že jej brzy najdou a že otevře Bránu. Všechny lži současného světa, všechno zlo, všechna malost mudlů zmizí, až povstanou Starší.
Víno bylo opojné, celá noc byla opojná. Pozdě po půlnoci Draco stál s Briannou na jednom z balkonů a dívali se na nezvykle jasné hvězdy.
„Ach, Gannone, my se toho dočkáme. Teď už tomu věřím,“ podívala se na něj nadšeně a propletla své prsty s jeho. „Po tolika staletích, po tolika generacích jsme to právě my, kdo přivítá jejich návrat.“
„Nebojíš se toho?“ zkoumavě se na ni zadíval Draco.
„Proč? Oni jsou světlo, Gannone. Jsou vyšší bytosti. Nesmrtelní. Viděla jsem je jednou ve snu. Cítila jsem z nich velkou sílu, vznešenost. Září z nich nekonečné světlo. Proč bych se jich měla bát?“
„Když se vrátí, co budeme my, Brianno?“
Brianna se zatvářila nechápavě. „To je přece jasné. To co dosud, jsme jejich Strážci. Jejich služebníci. Jsme jejich potomci, jejich stoupenci. Budeme jim stát po boku, Gannone.“
„A ostatní?“
„Jak, ostatní? Nerozumím ti. Vrátí pořádek. Všichni budou mít místo, které jim patří. Svět bude znovu uspořádán. Bude rozdělen na vznešené a moudré, kteří budou vládnout, a na ostatní podle jejich schopností. Každý bude zastávat místo, na které bude mít potřebné vlastnosti. Ne jako nyní, když v mudlovských vládách kolikrát sedí lidé nejen nevzdělaní, ale po všech stránkách primitivní a prohnilí. A v kouzelnických ostatně také.“ Odmlčela se a trochu zachmuřila. „Možná budou i nějaké oběti. Ale jsou to nutné oběti. Bez nich by to skončilo špatně pro všechny.“
„A ostatní kouzelníci?“
„Myslíš kouzelníky, kteří nepatří k nám?“
„Ano.“
„Ve skutečnosti neexistují kouzelníci, kteří k nám nepatří. Naši moudří se domnívají, že všichni kouzelníci jsou potomci Starších. Dokonce i ti mudlorození. Také oni musí mít nějakého, byť vzdáleného a jim neznámého předka mezi kouzelníky, a tudíž i mezi Staršími. Od Starších pochází naše schopnosti. Ti, co nejsou Strážci, o tom jen nevědí. Jejich pouto je slabší, ale existuje. Gannone, naše děti se už nebudou muset skrývat.“
Otočila se k němu s naléhavým výrazem ve tváři. „Gannone, přeci si nemůžeš myslet, že je svět kolem nás v pořádku. Oni jsou lepší než my. Jejich řád nemůže být horší než to, co tu je teď. Země je na pokraji zkázy – mudlové Zemi s tou svou technikou zničí, když se něco nestane. Takto to nemůže jít dál. Musí se to změnit. A mění se to.“
Draco přikývl. „Máš pravdu.“ To, co říkala, mu připadalo logické, viděl to v podstatě stejně. Zahnal stín pochybností a políbil ji. Přivinula se k němu a on ji pevně objal. Všemi smysly vnímal Brianninu touhu – její horké rty, její dlaně, které se mu dobývaly pod košili, vůni, ženskou vůni jejího klína, zrychlený dech, u nějž si nebyl jist, zda je jeho či její.
„Může nás tu někdo vidět, Brianno,“ zašeptal po chvíli.
„Snad se nebojíš?“ zvedla k němu oči. Velké dětské důvěřivé oči. Oči kočky. Oči ženy. „Chci tě, Gannone, hrozně moc tě chci,“ přitiskla se znovu celým tělem k němu a rukou ho hladila pod košilí a mířila stále níž a níž…
Draco se od ní z posledních sil odtáhl. „O sebe se nebojím, moje milá,“ chytil ji oběma rukama za zápěstí a snažil se zklidnit. „Pojď za mnou,“ zašeptal chraplavě, pustil ji a rychle se otočil, dokud toho byl schopný. Proplétal se mezi tančícími lidmi a mířil do svého pokoje. Neohlížel se po ní, věděl, že ho následuje. V opuštěné chodbě již šli téměř spolu, nedívali se však na sebe, jen se sklopenými hlavami spěchali.
Zavřel dveře svého pokoje a přitiskl Briannu ke zdi. Brianna mu vyšla vstříc svými ústy, svým lůnem, celé její tělo jej napjatě očekávalo. Teď už svou touhu nemuseli krotit. Zavřela oči.
„Nezavírej oči,“ přikázal jí a tón jeho hlasu jej samotného překvapil. Brianna oči široce otevřela a on ji téměř hrubě chytil za ruce a přitiskl je nad její hlavou ke kamenné zdi. Nebránila se, spíše v jeho rukou ještě více zvláčněla. Pozoroval její výraz a snažil se sám sebe trochu zpomalit, udržet nad sebou kontrolu. V jejím pohledu bylo odevzdání se, neviděl v něm ani stopu po její obvyklé hrdosti a nezávislosti. Chyběl tam i nadhled, vtip, který jejich dosavadní hrátky doprovázel. Pro ni to už nebyla zábava, uvědomil si. „Dívej se. Chci, aby ses dívala,“ šeptal a jednou rukou sjel pomalu po paži, přes šíji až na její ramena, zatímco druhá pevně držela její ruce.
„Venustas Arcana,“ zašeptal a dotkl se své hůlky. Červené šaty se pomalu svezly na podlahu.

…

Draco se vzbudil za rozbřesku. Překvapilo jej, že Brianna už byla vzhůru a mlčky jej pozorovala. Usmála se na něj.
„Nebudeš mít problém, když jsi se mnou zůstala celou noc?“
„Ne, vždyť jsme slavili. To vysvětlím.“
Vstal a šel se umýt. Pak nalil sobě i jí plnou sklenici brusinkového džusu.
„Myslím, že ti teď přijde k chuti spíš než víno,“ podal jí jednu a druhou žíznivě naráz vypil. Nalil si další a posadil se na lůžko vedle Brianny.
Ta se zvedla do polosedu, pečlivě přikrytá. Draco jí přejel nehtem po krku a klouzal dál.
„Gannone, zjistila jsem něco o té Eileen. Zajímá tě to ještě?“
Ruka se zastavila. Pak pokračovala dál, k Brianniným dlaním, které svíraly přikrývku. Mlčky je zvednul a dal Brianně jednu po druhé za záda. Chvíli ji s lehkým úsměvem pozoroval. Pak jí pomalu přikrývku odhrnul a jeho ruce i ústa se vydaly na průzkum. Nesmí dát najevo přílišnou dychtivost po těch informacích, Brianna není hloupá. Klidně si ještě chvíli počká. Nepochyboval o tom, že mu všechno řekne. Potom. Teď má na práci něco jiného.

Další kapitola

 

689 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí